Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1967 (LII/1-44)
1967-01-04 / No. 1
Betlémská hvězda „Kde je ten narozený král židovský? Nebo viděli jsme hvězdu jeho na východě slunce a vypravili jsme se, abychom se mu klaněli.“ (Mat. 2, 2.) Co je s hvězdou betlémskou? Má nějaký věcný základ či existuje jen v biblické zvěsti o třech králích a v myslích zbožných křesťanů? Astronomie nám jasně prokazuje, že v době narození Ježíšova (nebo přesněji krátce před nim) objevil se na nebi opravdu vzácný hvězdný úkaz: One 29. května roku sedmého před naším letopočtem setkaly se na nebi dvě největší a nejjasnějši oběžnice neboli planety naši sluneční soustavy, veliký poněkud nažloutlý Jupiter a menší, temně žlutý Saturn, jen na zcela malou vzdálenost, a to v souhvězdí Ryb. Toto setkání neboli konjukce bylo pochopitelně jenom zdánlivé ve směru lidského pohledu; ve skutečnosti zůstaly obě planety od sebe nesmírně vzdáleny. Tato konjukce Jupitera se Saturnem opakovala se v témž roce ještě dvakrát, totiž 1. října a 5. prosince. Konjukce Jupitera se Saturnem vyskytuje se na nebi nesmírně vzácně. Další velká sluneční planeta, červeně svítící Mars, stála tehdy nízko nad obzorem a zářila jen slabě, neboť byla v tzv. opozici, tj. na opačné straně od Země oproti Slunci. Již v dobách dávno před Kristem vládlo u starých Asyřanů a Babylóflanů f jiných vzdálených národů Malé Asie hvězdopravectví neboli astrologie, tj. předpovídání osudů lidí ze seskupení nebo konstelace určitých hvězd. Takovým předpověděni, vyčteným z postavení hvězd, se říká horoskopy. Horoskopy se oiívali lidé i v době Kristově a dlouho pak přes středověk do novověku. Co mohl vyčíst ze seskupení imenovaných hvězd v sedmém roce před našim letopočtem tehdejší astrolog, at židovský, či pohanský? Hvězda Jupiter byla odedávna uznávána za hvězdu králů, Saturn byl již od dob proroka Amose (8. stol. př. Kr.) hvězdou Židů a Mars byl považován za Kazatel z Československa vedoucím kanadského sboru. Již téměř celý rok slouží josef Theofil Tuček, bývalý kazatel baptistického sboru v Liberci, československému baptistickému sboru v Minitonas, Manitoba v Kanadě. Není to sbor příliš veliký. Čitá necelých dvě stě duší Nachází se v obilnářské oblasti kanadského středozápadu, kde ještě před nemnoha desetiletími se po prériích honila stáda bizonů a kde ještě dodnes „stopařstvl“, lovení kožišinaté zvěře do pastí je zimním zdrojem příjmů mnohých členů sboru. Toto je ovšem důvodem tomu, že mládež sboru většinou odchází za obživou do mést na východě. Ale kupodivu, s'arší se opět vracejí zpět, aby podzim svého života strávili tam, odkud kdysi vyšli. Nic při tom nedbají na poměrně drsné podnebí. Vábí je zpět touha po obecenství s českými lidmi. Aby to češstvl bylo co nejdále zachováno, to je jeden z cílů služby kazatele ze staré vlasti. Nejen česky káže, česky vede téměř všechen sborový život, ale ve zvláštní škole ve sboru vyučuje podle našich učebnic českému jazyku všechny zájemce, hlavně děti. Kazatel J. T. Tuček je potomek českých exulantů a do vlasti se vrátil až po druhé světové válce. Je nám dobře známa hluboká láska ke všemu českému, především však к duchovní a náboženské tradici našeho lidu. V této lásce nyní vychovává svěřený hvězdu židům nepřátelskou (netěšil se sympatiím ani u jiných národů). A Ryby byly souhvězdím země Amurru, ležící při Středozemním moři a zahrnující Foinikii, Palestinu a Sýrii. I byl tu nasnadě tento astrologický výklad: Jupiter se Saturnem v konjukcl v plném lesku — přichází na svět veliký židovský král. Který Jiný než očekávaný Mesiáš? (O jeho očekávání Židy věděli i pohané.) Konjukce je v souhvězdí RyD — narodí se tedy v zemi Amurru (patrně v její židovské části, Palestině). Mars je při zemi a svítí slabě — nepřítel Židů (kdo jiný než jim Římany vnucený cizinec, král Herodes) je na ústupu ze své moci. Konjukce hvězdy královské s hvězdou židovskou se ještě po ovakrát opakuje — nebe slavnostně ujišťuje, že tato předpověď se naplní. Tak patrně sl tento vzácný astronomický zjev vykládali tehdejší učení Židé a ovšem i mnozí pohané — také v zemích na východ od Palestiny (odtud asi vznikla zvěst o ukázání se hvězdy třem mudrcům-králům na východě, jimž se hvězda při jejich cestě na západ ztratí a zase znovu ukáže — nová konjukce). Je zcela možné, že tento astrologický výklad vyvolal nebo aspoň posílil vzpouru farizeů a některých Herodesových dvořanů a jejich služebníků někdy r. 7 a 6 př. Kr. Herodes je dal za to popravit. Zde by mohl být i klíč ke zprávě o povraždění betlémských pacholátek. Krásná tříkrálová zvěst má ovšem oporu i v několika místech ze Starého zákona: „Vyjdeť hvězda z Jákoba.. .“ (4M, 24, 17); „Králové při moři a z ostrovů pocty mu přinesou, králové Šebcjštl a Sabejští dary obětovati budou“ (Z 72, 10); .......dromedáři Mediánšti a Efejští, všichni ti ze Sáhy přijdou, zlato a kadidlo přinesou a chvály Hospodinovy zvěstovat! budou“ (Iz. 60, 6). S prvním známým výkladem památné konjukce Jupitera se Saturnem v Rybách roku 7 př. Kr. ve vztahu к narození Ježíšovu se setkáváme u církevního otce sbor. Jeho pobyt v Kanadě je plánován do konce příštího roku. šc • Spojená metodistická cirkev. V Chicagu (USA) zasedaly v listopadu generální konference Metodistické církve a Spojené evangelické bratrské církve, které mají stejné dějiny, stejné církevní zřízení a stejnou nauku. Úkolem obou generálních konferenci bylo hlavně projednat otázku spojeni církví. Obě církve se potřebnou většinou hlasů rozhodly pro toto spojení, které má být formálně uskutečněno v dubnu 1968 v Dallasu, Texas. Nová církev bude mít přes 11 miliónů plnoprávných členů a bude největším protestantským tělesem ve Spojených státech. Spojená metodistická církev, jak se bude nazývat, bude mít biskupy, volené na doživotí, superintendenty, ustanovené biskupem pro určitou oblast. Černošská samostatná Centrální jurisdikční konference bude rozpuštěna a černošské výroční konference budou do r. 1968 připojeny к ostatním jurisdikčním konferencím. Do r. 1972 pak mají být rozpuštěny i samostatné černošské výroční konference a spojeny s ostatními konferencemi podle zeměpisného umístění, čímž by s konečnou platností byla vyřešena rasová otázka v církevní správě. I když bude roku 1968 oficlTertulldna (160—240), který však nevldt v tomto nebeském zjevu nic zázračného, nýbrž prostý horoskop Ježíšův. O tisíc let později byzantský císař Manuel Comnenus (1143—1180) soudí, že tři mágové na východě z oné konstelace hvězd poznali místo i národ, kde by se měl označený král narodit. Ze slavných hvězdářů pozdější doby pokoušeli se o výklad betlémské hvězdy Tycho de Brahe a jeho žák Kepler. První vyslovil však jen dohad, že to nebyla ani nova (hvězda náhle vzplanuvší vnitřní explozi), ani kometa (viz dále), avšak druhý připadl časem na myšlenku, že betlémskou hvězdou mohl být Jupiter v konjukci se Saturnem r. 7 př. Kr. Tato konjukce dá se dnes přesně vypočítat pomocí astronomických tabulek Neu?abauerových i jiných. Někteří astronomové se zase domnívají, že betlémskou hvězdou byla kometa Halleyova zářící na nebi již r. 11 př. Kr. Komety jsou nebeská tělesa, obsahující jádro z tříště skal, balvanů i menších částí pevné hmoty, obalené cbal-m řídkých plynů; dostane-li se kometa do blízkosti Slunce, jsou tyto plyny tlakem slunečního záření odpuzovány ledním směrem, nabývají častěji podoby koňského ohonu a svítí odraženým slunečním světlem; některé komety se po letech zase vracejí к naší Zemi a jsou znovu spatřeny, jiné mizí nenávratně v hlubinách vesmíru.) Rok Ježíšova narození určil teprve roku 527 opat Dionysius, a patrně ne zcela správně, neboť král Herodes, za jehož panování se měl Ježíš narodit (viz Mat. 2, 1), zemřel o velikonocích roku 4 před naším letopočtem. Vzhledem к tomu by se ona konjukce Jupitera se Saturnem v Rybách r. 7 př. Kr. i Halleyova kometa z roku 11 př. Kr. přiblížily časově roku Ježíšova narození. Názor, že betlémskou hvězdou byla kometa, byl patrně rozšířen snad již od dob středověku. S touto podobou betlémské hvězdy setkáváme se na kresbách a malbách Ježíšova narození od starých malířů, odedávna září nám nad jesličkami a nověji i na špičce vánočního stromku. J. HABR álně vyhlášeno spojení obou církví, bude konečné spojení na rovině sborů vyžadovat ještě dalších dvanát let. Ke spojeni se nyní mají vyjádřit všechny výroční konference obou církvi. vds • Jenom menšina je pro celibát. Americký katolický měsíčník „Jubile“ se obrátil na 500 římskokatolických kněží s otázkou, jaký je jejich názor na celibát. Jenom jedna třetina se vyslovila pro zachování současné praxe, kdežto dvě třetiny byly pro zrušení celibátu. Zajímavé jsou důvody pro zrušení celibátu. 271etý kněz z Minnesoty zdůvodnil svůj názor tím, že vedení církve, které je složeno výhradně ze starých mládenců, má nutně jednostranné názory. O deset let starší kněz prohlásil, že mnozí obdivují celibát, přitom jej však nechápou; je to zdroj „osamocenosti a napětr a zaviňuje „podivínství mnohých starších kněží“. Další kněz zastával názor, aby byl celibát přenechán svobodnému rozhodnutí jednotlivých kněží a aby nebyl nařizován církevními zákony. — Redaktor měsíčníku podotkl, že časopis chce průzkumem mínění zjišťovat názor čtenářů na určité otázky, zajímající všechny členy církve, aniž by však odpovědem přičítal statistickou hodnotu. s Rozloučeni s lodivodem ekumény. Pracovníci ústředí Světové rady církví v Ženevě se rozloučili s odstupujícím generálním sekretářem dr. W. A. Visser ť Hooftem při intimním večeru 29. 11. 1966. Ředitel informačního oddělení SRC P. Maury ocenil ve svém proslovu Visser ť Hooftovu osobní dynamiku, intelektuální i fyzické schopnosti a neúnavnou oddanost ekumenickému hnutí. Zdůraznil však, že jeho mladší kolegové na něho nebudou vzpomínat jako na ekumenického Herkula, ale především na člověka, na něhož bylo spolehnutí v jakékoli nesnadné situaci. Nad to nade vše však byl mužem, jehož myšlení bylo hluboko zakořeněno v Božím slově, který dovedl vždy ukazovat к tomu podstatnému za vším, ke společnému Pánu, bez něhož by byla veškerá ekumenická práce marná. Dr. Visser ť Hooft ve své odpovědi skromně odmítl označení „architekt ekumenického hnutí“, jímž byl charakterizován. Přirovnal se spíše ke kormidelníku lodi, který se snaží využívat příznivého větru. Výraz architekt prý příliš připomíná hotové plány a jejich provádění jakožto dílo jednoho člověka, — zatímco práce SRC byla vždy kolektivní prací teamu spolupracovníků. Vlastním architektem ekumenického hnutí je sám Bůh. Závěrem vyslovil naději, že pracovníci SRC poskytnou jeho nástupci dr. E. C. Blakeovi stejnou podporu, jakou prokazovali po řadu let jemu. Nový generální tajemník dr. Eugen Carson Blake ocenil osobnost a dílo svého předchůdce slovy: „Jeho moudrost a horlivost napomáhala к obnově celé církve Ježíše Krista. Byla to jeho exegetická i vykladačská práce biblická, jeho zájem o historii, dogmatiku a literaturu a dokonce i estetiku, které společně přispěly к hloubce i šíři jeho theologického rozhledu. Byl by však stěží vytrval uprostřed krizí přešlých let, kdyby nebyl měl pevnou vnitřní soustředěnost neutuchající důvěry a odhodlané víry, která mu dávala najít odvahu činit rozhodnutí, která nebyla vždy populární. On však uměl nalézat tuto odvahu právě ve švé opravdové zbožnosti o odhodlaností věci Kristově.“ Dr. E. C. Blake, který byl až dosud generálním tajemníkem Spojené presbyterní církve v USA, se ujal svého nového úřadu 1. prosince 1966. jor „aby byla krásná ...“ Není pochybností o tom, že kritické články a poznámky, s nimiž se občas setkají čtenáři Kj, mají svou zvláštní přitažlivost a takřka „novinářskou pikantnost“. To proto, že ее týkají vesměs konkrétních věcí nebo situací, a i když jsou často formulovány jen velmi všeobecně, přece jen mají své zacílení na určité jevy a mnohdy ani sám jejich autor netuší, kdo všechno se cítí zasažen jeho poznámkou. Ale protože jde o věci, které nám ke cti nejsou a které by v církvi neměly být, možná se nejeden čtenář zeptá: Má smysl tyto slabiny si veřejně připomínat? Nevrhá to na nás zbytečně stín, do něhož je cirkev stavěna často i bez její viny? Což nestačí, že se o tom, co by nemělo být, mluví? Neměli bychom se v našem tisku zaměřit jen a jen na to, co je ve sborech příkladné a krásné? — Jistěže ani na to nesmíme na stránkách našeho listu zapomínat, tímto směrem jsou zaměřeny nejen hlavní články, ukazující na to, к čemu nás volá samo Slovo Boží, jak nás vede a sílí, ale i různé drobné zprávy z našich sborů a církví, jejichž pisatelé se snaží vždy vyzvednout něco, co je příkladné a zač jsme vděčni. Ale jestliže opravdu nám jde o církev krásnou, jak o ní horuje apoštol Pavel v ep. Efezským 5,27, kde ve světle péče Kristovy o ní mluví jako o „slavné církvi nemající poskvrny ani vrásky,“ pak se nemůžeme obejít bez toho, abychom si i o těchto věcech — podle soudu některých „maličkostech" — nenapsali. Možná, že už proto, že opravdu se o těchto věcech ani nemluví — jednak proto, že nám to nestojí za to, jednak, že se o nich mluví těžko. Kolikrát přece je nám jasno, že ten neb onen nedělá něco dobře nebo nemá v něčem pravdu, ale je to těžké ho na to upozornit se vší otevřeností a bratrskou láskou. Ale nutno se těmi „maličkostmi“ zabývat i proto, že to tak docela maličkosti nejsou. Právě na nich se může ověřit a dosvědčit, jak to se svou theologií a vírou myslíme doopravdy. Co by bylo platné, kdybychom si dávali jen všeobecné rady a pokyny, čeho je nám třeba, kdyby náš církevní tisk přinášel jen články a úvahy, naplněné theologickým přehledem a elánem, ale kdybychom nedokázali svou theologii dotáhnout až do těch nejkonkrétnějších situací v našich sborech a v našich životech. Vždyť v tom je také jedno z největších nebezpečí našich kázání, že si v nich předkládáme jen všeobecné pravdy, které se nikoho nedotýkají a které také nikomu nic nedávají. Příklady toho, že theologie musí pomáhat v konkrétních situacích, máme právě v novozákonních epištolách, kde apoštolé řeší otázky pod pohledem slov Kristových a příkladu jeho života. A tak opravdu na tom, jak v konkrétních situacích se chceme nebo nechceme podřizovat normě Božího slova, i normám z něho plynoucím, se pozná, jak to se svou theologií myslíme vážně. „Kdo jest věrný v mále, i ve mnoze věrný jesť. A tak nejde o malé věci, které nás odvádějí od valkého poslání, ale naopak: přes ně se к němu máme dostat a je naplnit. Má-li být církev krásná, pak nestačí jen mluvit a psát 0 krásných věcech, ale к tomu je třeba hovořit spolu i o tom, co na nás krásné není, v upřímné touze a snaze to odstranit. sv e Baptistická církev v Kongu vznesla nedávno naléhavou žádost na britské ■ baptisty. Prosí, aby к nim bylo vysláno padesát pět misionářů a neomezený počet učitelů, kteří by mohli vyučovat 1 náboženství. V současné době je prý u nich taková situace, že církev musí pominout mnohou příležitost ke svědectví а к evangelizaci, protože všichni misionáři a kazatelé jsou příliš nuceni zaměstnávat se jinou prací. Před dvěma lety všichni zahraniční misionáři museli Kongo opustit. Britský Misijní svaz rozhodl toto volání z Afriky vyslyšet a podle možností (i finančních) tam požadované pracovníky poslat. šc Putování do Svaté země 1966 Bylo by možno počítat na hodiny tuto původně neplánovanou vsuvku do programu cesty na Blízký východ. Letiště v Jeruzalémě bylo v tu dobu uzavřeno. Letěli Jsme tedy z Bejrútu do Ammánu, hlavního města Jordánska. Jak )il jméno napovídá, od 13. století př. Kr. bývalo zde středisko Ammonítských. V době Ptolemajovců dostalo místo jméno Filadelfie. Z doby římské nadvlády se dochoval téměř neporušený amfiteátr pro 6000 diváků. Ve stejné době vznikl římský chrám — dnes stojící v troskách — který byl zbudován za Marka Aurelia a zasvěcen patrně Herkulovi. Z letadla se otevřel Jedinečný pohled. Ostře modré Středozemní moře. Pobřeží od Byblosu a Adonlsova údolí až na jih к Týru a Stdonu. Po cestě tam dole kdysi kráčely faraónské a asyrské armády. Tudy šlí křižáci do Jeruzaléma. Letadlo nabralo kurs na Damašek. Přelétáváme Líbán. Dole mosaika, sestavená ze sytých barev úrodného údolí Bekaa. Po pravé straně fe hora Herman, na jejichž svazích vzniká řeka Jordán. A už je tu Damašek, zelená oáza v poušti. Mohamed při pohledu na toto prohlásil, že nechce vstoupit do město ráje dvakrát. Velikého proroka nám připomene i cesta Derb-el-Hajj, po níž od nepamětl poutníci směřují do Mekky. Před přistáním v hlavním městě hašemítského království nás letuška ještě upozornila na Tileriadské moře, které shora vypadá jako větší vodní nádrž. Z Ammánu do Jeruzaléma Isme jeli autem. Po nové silnici 87 km Pustá a drsná krajina. Kameni, skály, rokliny — len tu a tam ostrůvky vyrudlé zeleně, spásané stády kočovných beduínů. Co všecko v této pustině znamená vodal Teprve tady je možno plněji pochopit, co znamená, že žízniví jsou zváni к vodám (Iz. 55,1 j a že Hospodin vodí к pramenům tichých vod. A jak snadno ovečka může zabloudit nebo se docela ztratit v těchto propastech. Je skoro neuvěřitelné, že v těchto pustinách žil lid, který svými jedinečnými dějinami a svými zápasy poznamenal vývoj celého civilizovaného světa. Cesta prudce klesala a po několika kilometrech jsme projížděli kolem Mrtvého moře. Odtud se к Jeruzalému zase vystupuje. Okolo Jeruzaléma jsou hory ... Jeho panoráma z této strany je moderní, určované vysokou věží kostela Paternoster. Kdokoli byl vystaven vlivu biblické tradice, jen stěží se ubrání rozechvění a dojetí. Tak to tedy je Jeruzalém! JERUZALÉM Jakmile návštěvník vstoupí do jeho zdi, je konfrontován s tvrdou realitou dne. Je to rozdělené město. Z okna hotelu YMCA jsem se díval na ostnatý drát. Zahrada za plotem jíž je v izraelské části města. Toto město má mohutnou minulost. Avšak L. P. 1966 má své nové problémy, starosti a naděje. Žijí a pracují v něm lidé z masa a krve jako my. Napětí vtsí ve vzduchu. Občas se tu i střílí. Můžete se oddat meditacím, к nimž tato památná místa na každém kroku zvou. Jste z nich však neustále vytrhování ruchem arabského města s mnoha křestanskýmt památkami. Jste ustavičně přenášeni do syrové přítomnosti. Kristus není zaklet v kamenných památnících, které zde za staletí nastavěla zbožná ruka. Kristus nesedí na oltářích kostelů a kaplí, nýbrž chodí spíše po trzích, po masných, pekařských a zelinářských krámech a mezi taxikáři и Damašské brány. Tam není vůně kadidla, ale je tam živý člověk dneška. Prohlídku starého města je možno začít и kostela sv. Anny, kde prý stával rodný dům Marie. Hned vedle kostela jsou archeologické doklady o rybníku Bethesda (J. 5,2/. Tradice vyznačila podrobně bolestnou cestu Páně (Via Dolorosa). Každý pátek odpoledne se zde koná procesí se všemi zastávkami. Chrám Siónských sester tyl vybudován tam, kde stávala pevnost Antonia — rezidence Pontského Piláta. Ve sklepení je dobře uchované dláždění dvora, které bývá ztotožňováno s novozákonním pojmem Litostrotos IJ. 19,13). V některých kamenech jsou zřetelně patrné čáry pro jakousi hru, kterou sl římští vojáci krátili čas. Chrám Hrobu zahrnuje pod svou klenbou Golgotu i místo, kde bylo podle tradice položeno tělo Ježíšovo. Stála zde basilika. Byla však během staletí tolikrát přestavována, že z původní stavby vznikl téměř nepřehledný konglomerát síní a komůrek v několika poschodích. Celý prostor je na centimetr rozdělen mezi různé konfese. Církev dovlekla své tragické rozdělení až sem pod kříž. O větší díl se dělí pravoslavní, římští katolíci a arménská církev. Své svatyně zde mají také Kopti, Etiopct a Jakobité. Krása ozdob a lesk zlata působí rušivě a nevhodně. Ale abych jen nekritizoval: Spiritus loci je podmanivý. Nemohl jsem se nezařadit do zástupu klečících poutníků. Hrob Páně nabyl dnešní podoby roku 1810. Na tomto místě sloužil mši papež Pavel VI. při své nedávné návštěvě Jeruzaléma. Také zde bolí pomyšlení, že nádherná osvětlovací tělesa jsou majetkem čtyř různých denominací. Ut omneš unum sint! Na každém kroku fe člověk držen hezky při zemi. Není možno se oddávat žádným snům a iluzím! Místa, kde stával dům Annáše a Kaifáše, nejsou dostatečně historicky potvrzena. Zajímavější je rozlehlé nádvoří někdejšího chrámu jeruzalémského. Uprostřed prostranství stojí Omarova mešita, vybudovaná v velkolepá letech 687—91 nad skálou, na níž prý Abraham chtěl obětovat Izáka. Nedaleko odtud ukazují mohutné podzemní klenutí, které bylo součástí stájí Šalomounových. Zašel jsem také к pověstné „zdi nářků“, и níž Židé až do roku 1947 mohli oplakávat zničení chrámu. Tento obyčej byl přerušen až politickým napětím a rozdělením města. Bylo již pozdě odpoledne, když fsem vyšel z městských hradeb a dal jsem se směrem к zahradě Getsemane. Chrámová budova z doby křižácké po levé straně cesty chová v sobě hroby Mariiných rodičů, losefa ! Marie. „Kostel národů" byl v Get semene dostavěn teprve roku 1924. Z původní basiliky zbyly byzantské mozaiky. Na zahradě rostou prastaré rozsochaté olivy. Ozdobou stráně nad Getsemane je roztomilý kostelík s cibulovitými věžlčkamt, postavený roku 1888 carem Alexandrem III. Podél zděného plotu zahrady se vine kamenitá stezka a vytváří jakousi průrvu v prudkém svahu hory Olivetské. Na tuto cestu, je umístována zpráva z evangelií o Ježíšově jízdě na oslátku (Mt. 2l,lnn). Slunce už potemnělo, když jsem se dostal na vrch kopce. Jeruzalém byl přede mnou jako na dlani. Výhledu vévodilo chrámové nádvoří, na němž zářila třpytivá střecha Omarovy mešity. za demarkační čárou výstavné Napravo budovy Hebrejské university. Děti, které se seběhly, se pokoušely uhodnout moji národnost. Jméno země jim zatím mnoho neříkalo. Vyprovodily mě к ruskému klášteru — sídlu Ruské pravoslavné mise — odkud se otvíral nový pohled do širé kopcovité krajiny. Vesnička Betfage byla odtud vzdálena asi 2 km. Večer jsem procházel úzkými podloubími s obchody a krámky po obou stranách. Zastavil jsem se v hrnčířství. Opět padla otázka po národnosti. Než jsem OMAROVA MEŠITA HORA OLIVETSKÁ