Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1968 (LIII/1-44)
1968-01-04 / No. 1
POSTO] SVEDKA (Skut 26, 29) Na rozhraní roků jsme obvykle nuceni klást si otázky: Co pro nás znamenal uplynulý rok? I pro nás jako církev? Osvědčili jsme se vždy a .všude jako Kristovi svědkové? A bude náš postoj a naše svědectví lidem, s nimiž žijeme, к požehnáni a к prospěchu i v nastávajícím novém roce? V knize Skutků máme krásný příklad křesťanského postoje jednoho z největších Kristových svědků - apoštola Pavla: Jako vězeň je přiveden před římského vladaře a židovského krále. O tomto svém věrném svědku sám Pán vydal zaslíbení, že „je nádobou vyvolenou, aby nosil jeho jméno před pohany i krále... (Sk. 9, 15). Na prvním místě jsou zde pohané, představitelé římské vládnoucí moci, v čele se svým nejvyššim vladařem - prokurátorem Festem. Jsou zde také Židé, v čele s králem Agrippou, synem Herodcsovým, jemuž nejsou neznáma zaslíbení a proroctví Starého zákona. I když Agrippa má větší náboženské znalosti než cizí římský vladař Festus, přesto í on má daleko ke křesťanství. Stát se křesťanem - to nezávisí na pohanském či židovském původu, nýbrž jen a jedině na přijeti Ježíše Krista, jako jediného Spasitele! Stát se křesťanem - to nezávisí ani jen na přijeti nějakých křesťanských názorů, nauk a pouček, nýbrž na osobním setkáni s Ježíšem Kristem I Žít s Kristem a v Kristu, být jeho svědkem, následovníkem. Jediné to je křesťanství! V čem byl Pavlův postoj postojem svědka Kristova? Apoštol by šel svou „starou" cestou, kdyby Ježiš Kristus jej na této cestě nezastavil, kdyby к němu nepromluvil a kdyby si jej nepovolal do své služby; Povel se osobně setkal s Kristem. Poznal, že již není sám svůj, ale svého věrného Spasitele Ježíše Krista! - Jeho cesta byla cestou poslušnosti svého Pána, ale také cesta nevýslovné radosti. Raduje se v Pánu vždycky, že jej nic nemůže odloučit od jeho lásky. Proto i těm druhým - pohanskému vladaři a židovskému králi - vydává jasné svědectví o Ježíši Kristu - o poznáni jistoty Boží lásky. Poukazuje na svůj osobni případ: „Žádalť bych od Boha, abyste i poněkud i zcela, netoliko ty, ale všickni, kteří slyší mne dnes, byli takoví, jakýž jsem já, kromě okovů těchto." - Ano, Pavel je příkladem svědka Kristova. Je vězněm v okovech - a přece je svobodnějším a radostnějším člověkem, než jeho soudcové: představitelé židovské a římské moci. A jaký závěr vyplývá z Pavlova svědeckého postoje pro nás? I náš křesťanský postoj bude účinný a přesvědčivý jedině tehdy, budeme-li těm druhým kolem nás slovem i životem dokazovat, že v i r a v Krista je něco n enahraditelného a jedinečného. Něco, bez čeho by náš život byl beze smyslu, bez cíle a bez naděje. Jde o to, abychom v novém roce dovedli říci i v nejtěžších okolnostech: Přáli bychom vám od Boha, abyste byli jako my: pevni a radostní ve víře, v naději''a v lásce - jako Kristovi svědkové! - Bude takový náš postoj? vis Kubánská metodistická církev vyhlásí v únoru 1968 v Havaně svou nezávislost. Nová autonomní církev bude mít asi 9 tisíc členů a 54 ka-, zatelů. Nejednou slyším zdůrazňovat naprostou převahu Boží milosti nad příkazy a požadavky, kladenými na člověka; a tedy nad jeho povinnostmi, jež - má vůči Bohu i člověku. Spasitel Ježíš Kristus nepřichází prý, aby něco od nás chtěl, ale aby nám dával. Slitovává se, odpouští, obdarovává a nic nežádá, nepřikazuje. Člověk takový, jaký je se svým hříchem, nečistotou, bídou, je předmět jeho lásky a právě jeho Ježíš miluje. Chodil к zavržencům, hříšníkům, celníkům a přijímal je na milost; nechodil ke zbožným zákoníkům a celé elitě Židovstva. To tak a omak slýcháme. A je to pravda. Ale je to celá pravda? Čteme evangelium našeho Spasitele a Pána Až se nám hlava musí zatočit a tíseň nás uchopit v srdci, když slyšíme ty veliké požadavky: Jdi úzkou cestou, Pojď za mnou a následuj mne. Vezmi kříž svůj, Zapři sebe. Měj v nenávisti sebe i své, Prodej vše a rozdej, Utni svou ruku, vylup své oko. Neohlížej se zpět, Čiň pokání, atd. Samé příkazy a nesmlouvavé rozkazy. Je úzko z nich. Snad se lze až ptát, jak to: příkazy Starého zákona jsou překonány, ale nové a těžší příkazy jsou nám uloženy? A tu rozhodně přestává snadné mluvení o převaze milosti v tom smyslu, iako bv nebylo od nás a od lidí vůbec nic žádáno. Budí to dojem, že Kristus dává a dává a člověk jako nádoba bez dna může přidmat a přiiímat, aniž se s ním něco děie; jen se smí velice radovat z toho, že jemu, starému hříšníku, který je skoro rád, že může dál zůstat starým hříšníkem, Bůh dává svou milost. Vždyť Ježíš se rád stýká 1 s necírkevními lidmi. Jenže tu se zapomíná ná předůležitou věc: Ano, vše je pouhá Boží milost. Avšak milost Boží je právě v tom, že přichází к nám a zároveň proti nám a na nás jakožto veliký a mocný požadavek: Čiň pokání a Zapři sebe! Kristus nikdy nenechává nikoho takovům, jakým ho našel, když se s ním setkal. Setkat se s Ježíšem znamená klesnout před ním. padnout do prachu a vydat sebe celého se vším jemu a dát se jemu plně к dispozici s vyznáním: Ne má, ale tvá vůle buď. Tedv nesmírná milost je v tom. že Ježíš vůbec přichází: s láskou, dobrotou, odpuštěním. Ale to znamená hned zároveň: Milý člověče, dei se mnou proměnit a vést. Nesmíš zůstat v tom, v čem isi dosud Náleduj tedv mne a iá zůstanu v tobě a tv ve mně. Já isem pro tebe cesta, pravda a život. Milost má velikou převahu nad příkazy, poněvadž vše — i příkazv — i sou sama milost ale právě jen prn+n, že nás ta milost nenechává na naší staré cestě, nýbrž dostává, táhne, ano rve nás I proti naší vůli z naši cestv na cestu svou. Tq 1sou tv příkazv a požadavkv. Bez nich ie milost ien prázdné slovo, floskule. Neide tedv o skutkařstvf. ale o to, že na nás pracufe milost které odpovídáme a máme odpovídat. Milost, to tedv ie onustit vše a jít cestou úzkou za Ježíšem, zůstávat v něm, jemu se dát v službu, poslouchat ho. Konkrétně také nepohrdat jeho církví, jakkoli přechaírnou (neboť právě té velmi chabé církví je slíbena předivná sláva), ale věrně se к ní připojit. To nezáleží pak na libovůli,. zda chodíme nebo nechodíme do shromáždění církve; chodit prostě musíme, neboť to je milost, že smíme. Příkaz je nástroj milistl, ale milost není nástroj příkazů. Avšak milost je milostí proto, že dávajíc žádá. Žádá nás celé. A přikazujíc, zmocňuje nás a sama skrze nás a v nás plní své příkazy. To je převaha milosti, že nás svými požadavky přetváří, abychom byli něčím jiným než sami od sebe jsme. To stojí námahu. Beatles prý následují filosofii Inda Maharašiho, který neklade požadavky jako křesťanská vira, ale vede rovnou к přímému vidění blaženosti nebeského království. To však není naše cesta. Tó je iluze. Vidět blaženost nebeského království lze pouze skrze utrpení pokání, sebe a zapření na úzké cestě. Neboť svět člověk je příliš naplněn bídou hříchu, než aby mohl dojít do blaženosti rovnou bez přemáhání svého starého lidství. Touto cestou utrpení šel pro nás Kristus a týsí Kristus pí,sobi totéž i v nás vždy znovu mocí ducha, povolujeme-li mu a nezatvrzuj eme-11 se proti němu. Rostislav Nechuta Milost a požadavky Je po vánocích — a co dále? (Dokončení ze str. 1.) nil“ (Mat. 8, 20). Je zachraňujícím přítelem opovrhovaných (Luk. 5, 30), společensky a kulticky vyvržených (Mat. 8, 28), mravnostními delikty pošpiněných (Jan 8, 11, Luk. 19, ln | nemocných (Jan 5, 7n) zástupů (Mat. 13, 2). Společenská a náboženská bezvýznamnost těch nejposlednějších nebyla mu zábranou, aby za nimi šel, ano i uprostřed avou zločinců, jako zločinec umíral (Mat. 27, 38). Při narození je odsunut stranou. Jeho konec je vypovězením „vně za bránu“ (Žid. 13, 12), kde posmíván lidmi (Luk. 23, 35) opuštěn (Mat. 27, 46) visí mezi nebem a zemí v pekle (1. Petr. 3, 18n) naprostého zapomenutí (Ž. 88, 13), zla, bolesti a úzkosti (Ž. 116, 3), kdy zástupně trpí a umírá za nás a pro nás. V této, slovy nevypravitelné oběti, angažovanosti pro člověka a solidaritě s ním, je ohnisko revolučnosti Ježíšových následovníků, zde, u jeho jeslí a pod jeho křížem dochází ke střetnutí našich starých, porušených, vypočítavých vztahů к lidem — s novým poměrem к člověku, vybojovaným Ježíšem Kristem. Při nás je stále sklon navazovat, upevňovat svazky s lidmi, ze kterých něco můžeme mít (Mat. 5, 46nn), kteří nám jsou sympatičtí, kteří nám imponují bohatstvím, společenským církevním'leskem a přezíráme nízkéa ho, opovrženého, společností kdesi na okraj vyřazeného člověka. Vyhoštěnec od Betléma po Golgotu nám ukazuje směr к vyhoštěným. Trhá svazky, ve kterých se lidé skupinkují a staví před nás člověka, kterého pomíjíme (Luk, 10, 31n). Vyzývá nás: Právě ten je tvým bližním. Při něm stůj, za něho se nestyď, zastaň se ho. Žij pro druhého. Bojuj za jeho práva a lidsky důstojný :,ivot. To je 1 pro konečný soud (Mat 25, 31nn) lozhodujícf náplň tvého života Z tohoto zorného úhlu je každý, 4kdo jde v jeho šlépějích (1. Petr. 2 21) revolucionářem, kterému není lhostejný úděl ušlápnutých, blízkých 1 vzdálených, jednotlivců, skupin a národů. Inkarnace Kristova ,;e zdrojem revolučního obratu v poměru člověka к člověku. Futurologie. V poslední době se stále častěji s tímto slovem setkáváme. Věru, nezní to slovo příliš pěkně, ale označuje velmi důležitou věc, totiž vědecké bádání o budoucnosti. Zde nejde o fantastické prorokování a neodpovědné věštění, nýbrž o přípravu na budoucnost lidské společnosti a člověka v ní na základě předpokladů daných v přítomnosti. Že jde o důležitou záležitost, vime při nejmenším od 6. srpna 1945, kdy byla svržena první atomová bomba. Rozvoj vědy a techniky nutí člověka, aby logicky a odpovědně zjišťoval, jaké důsledky z tohoto rozvoje plynou pro blízkou 1 vzdálenější budoucnost. Futurologie se musí zabývat složitými jevy, jakými jsou hrozící přelidnění země, genetické změny lidstva, pokroky biologie, probíhající technická revoluce, složité hospodářské a společenské otázky a podobně. Není snad jednoho vědního oboru, jemuž by se problémy budoucnosti nevnucovaly. Věda musí počítat V samotném tajemství vánoc je nejpřevratnější zásah, který kromě kosmického dosahu, bude do druhého příchodu Kristova svým vertikálním úderem rozrážet každou fantastickou, idealistickou tvorbu náboženskou a přetrhávat konzervativní, zpátečnickou strunu lidského myšlení a jednání, a uvádět v revoluční pohyb každého, kdo vyposlechl do šíře i do hloubky svědectví o události „v tiché, svaté noci“. s důsledky svých objevů. Atomový fyzik a filosof C. F. von Weizsäcker upozornil na to, že věda s nimi nepočítala až do chvíle, kdy si konečně uvědomila, co znamená štěpení uranu, к němuž dospěla. — Ptáme se, co tomu říkáme my křesťané. Kdo pozorně čte blbli ví, že pohled jejího svědectví je velmi ostře zaměřen do budoucna. Eschatologie, učení o posledních věcech, patří к její podstatě. Je s podivem, jak na to církev ve svém zvěstování zapomíná, i když velmi jasně čte o příchodu Ježíše Krista a každou chvíli v apoštolském vyznání tento příchod vyznává. Ale tento výhled neodvrac! křesťanovu pozornost od přítomnosti. Pavel mluvil naléhavě do svědomí Tessalonicenských domnívajících se, že před Kristovým příchodem už nestojí za to, aby konali svědomitě svou denní prácí. V přítomnosti musíme na sebe brát odpovědnost za budoucnosti jbj STRUČNĚ Do Kenjy došla zásilka 86 beden se zařízením pro laboratoře křesfan-i ských středních škol. Zařízení je darem ruské pravoslavné církve. 40 členů národní rady černošských farářů v USA založilo ve Washingtonu akční výbor pro zřízení ^ „Banky pro národní vývojovou pomoc“. Banka má sloužit ke zlepšení sociální situace v černošských čtvrtích amerických velkoměst. Exekutiva Světové metodistické rady se rozhodla otevřít sekretariát v Zenevě. Rada chce tímto krokem navázat užší spolupráci se SRC, Luterským a Reformovaným světovým svazem, které mají své sídlo v ženevském Ekumenickém středisku. Anglikánský biskup z Canterbury dr. Ramsay prohlásil, že papež bude pravděpodobně „předsedajícím biskupem" budoucí spojené křesťanské církve. Toto slovo vyvolalo и britských svobodných církví vlnu odporu, neboť tyto církve se obávají nadvlády katolické církve při případném spojení. Podle švédského lékařského listu by faráři měli studovat psychologii a psychiatrii a bude-li to nutné, převzít léčbu nemocných. U švédských farářů byl tento podnět přijat se smíšenými pocity. . V NSR byla sestavena první eskymácká abeceda o 33 písmenech, kterou ted je tištěno evangelium Markovo. Abeceda byla vytvořena na popud německého faráře dr. K. Kocha. Na 4. mezinárodním kongresu pro telefonní pastoraci v Bruselu, který shromáždil 250 delegátů z 12 zemí, bylo usneseno založit Mezinárodní svaz pro telefonní pastoraci. Presidentem byl zvolen belgický farář Mans. V USA má 40 procent metodistických sborů méně než 100 členů. Tyto malé sbory mají být svěřeny patronaci silných sousedních sborů. Posláním malých sborů je vytvářet užší obecenství mezi členy. Prof. G. van Leeuwen, učitel církevních dějin na protestantské theologické fakultě bruselské university, byl povolán к přednáškám o reformované theologii na římsko-katolické universitě v Lovani (Belgie). Zatímco kdysi rostl počet obyvatel světa o 2 procenta za 1000 let, roste dnes v jednom roce o 2 procenta. Aby křesťanská misie udržela krok s tímto růstem, musela by každou minutu získat 128 osob. Švédský ministr financi odmítl žádost o osvobození nového katolického kostela ve Stockholmu od daně z přepychu. Tato daň byla zavedena v březnu pro všechny „nenutné budovy". Byly ft postiženy kromě sportovních hal, lázní a j. také církevní stavby. ODEVŠAD t Nadějí spaseni jsme „Očekávám na Hospodina, očekává 8uše má a ještě očekává na slovo jeho. Duše má čeká na Pána, víc než ponocní svítání, kteříž ponocují až do jitra.“ Tak to čteme v žalmu sto třicátém o očekávání na vysvobození na pomoc, na rozhodující slovo, na vysvobozující pravdu. Toto očekávání dává sílu pro ty nejtěžší a nejbolestnější chvíle a dny života. Člověk žije z naděje. Není však tato naděje něco cizího? Neodcizuje člověka dnešní chvíli, této zemi, tomuto životu? Nevede к tomu, že člověk nevidí současné bolesti a současná utrpení? Nemůže být lidské naděje i zneužito? Nemají pak lidé naději v budoucím životě, popřípadě v životě posmrtném a nezapomínají na křivdy a útisk současný? Nevede taková naděje к vyhlížení budoucího světa a přehlížení ítoho, jak to na světě vypadá dnes? Náboženská naděje může vést až к tomu, že člověku na životě v tomto světě, v tomto slzavém údolí nezáleží a lidé se jen těší na věčnou blaženost. Nenáboženská naděje může budoucími cíli omlouvat krutosti nedokonalosti, nespravedlnost, nepořádek. „Ano, Je to zlé, ale ve jménu zítřka je třeba..Nebo: „Když se kácí les, padají třísky, ale z těch srfcromu se vybuduje něco krásného a užitečného pro všechny!“ Měl jsem kdysi rozhovor se čtyřtot mladými bohoslovci. Proč se i metl křesťany tolik mluví o budoucnosti? Není to všechno humbuk? Mluví-li se ve světě o budoucnosti, máme to my křesťané opakovat? Není to zavíráním očí — ve jménu budoucnosti — před tím, co je dnes a jaké je to? S těmito otázkami čtěme pozorně Nový Zákon, třeba právě oddíl z epištoly к Římanům z osmé kapitoly, verš 14. až 28. Nejsou tyto otázky pro apoštola důležité? Není pro něho utrpení něco Skutečného? Jen v tom přitpomonutém <jídílku: „Trpíme-li s ním...“ to jest s Ježíšem, který skutečně trpěl. „Utrpení přítomného času,“ „tvorstvo je podrobeno marnosti“, „všecko stvoření lká a spolu к porodu pracuje“, „I my samí к sobě lkáme“. Apoštolův pohled na skutečnost je ostrý a nic si nezakrývá. Vidí dokonce pod povrch života celého světa i přírody, tvorstva. Vidí Jistou marnost kolotání života, potírobenost krutým zákonitostem boje, smrti a těžkého pozdvihování к novému životu. Jaký to má smysli, к čemu to vede — trpět, lkát, zápasit se smrtí, pracovat к porodu? Na tyto těžké otázky odpovídá Pavel svým svérázným způsobem: Nežijeme proto, abychom se báli, abychom žili v bázni, ani v bázni náboženské, ve strachu před Bohem. Ježíšův příchod a jeho dílo znamená konec strachu, konec bázně před Bohem. Můžeme-li Boha nazývat otcem, zna. mená to přece koneo strachu. Náš vztah může být vztahem dětí к otci. Jsme synové, můžeme volat Abba, a to bylo důvěrné oslovení, něco Jako naše „Tatínku“. A dále: Křesťanské pochopení utrpení se děje ve světle utrpení Krísjtooa. Můžeme trpět s ním a spolu s ním vidět také konec utrpení, přemožení bolesti. Trpíme-li s ním, budeme také spolu s ním oslaveni. Víra je překonávání, vnitřní, ne zázračné vnější překonání utrpení. Trpělivé nesení bolesti, ale s očekáváním. I když jsou dnešní utrpení, dnešní bolestí veliké, nejsou rovné velikostí ani hloubkou té budoucí slávě, která se má zjevit ne kdesi a jednou, ale brzy a na nás samotných. A tomuto utrpení a bolestí nejsme podrobeni jenom my lidé. Celé stvoření je v jakési solidaritě podrobeno velkému trpění, všechno tvorstvo lká, očekává záchrany zjevení synů Božích, to jest překonání té nedokonalosti, marnosti, objevení smyslu, cíle. Naděje se týká celého stvoření, přírody, kosmu. A víra? To znamená mít Ducha jako začátek věcí budoucích, vědět, že ve mně a se mnou, s námi začíná budoucnost, že už jsme zakotveni v -tom budoucím věku. Těžko se to vyjadřuje, a tak to říká prostince: Nadějí spaseni jsme. Naše záchrana je právě v naději, v tom, že můžeme žít i toho, co je у budoucnu a cd к nám z budoucna do dneška přichází. Velkým biblickým modelem víry. života z naděje je exodus, vyjití z Egypta. Nejprve utrpení lidu v Egyptě, dřina, zabíjení chlapců, nespravedlnost a krutost dohližitelů a sledovat elů. Pak přichází Mojžíš, něco začíná. Ještě budou bolesti, útlak ještě zesílí, ale už je možno očekávat vysvobození. Mojžíš a Aron jdou jednat s faraónem, ale po prvním jednání je to ještě horší než předtím. Pak již vyjdou z egyptského otroctví, ale octnou se na pouští. Hlad, žízeň, nebezpečí, pokušení, rozbroje. Čtyřicet let putování po poušti. Nelze se divit, že mnozí vzpomínali na to, že měli v Egyptě hrnce masa a k nim pór a cibuli á tady nemají nic, jen občas seberou nějaký ten lišejník, manu a nějakou tu křepelku, kterou zanesl vítr, jen občas mají nějakou tu hořkou vodu, do které se musí házet puškvorec, aby se dala pít. 1 ten, kdo je nositelem naděje, Mojžíš, zemře před vsutpem do země budoucnosti, na hoře Nébo. Přes všechnu tuto tíhu zůstává exodus — vyjití z Egypta modelem pit. I ten, kdo je nositelem naděje, Ani Pavel si nezastírá tíhu a bolest zápasu na zemi. Jeho život se vším tím těžkým, se vší tou námahou, s vězeními, s nesčetnými ranami, s častým nebezpečím smrti. Pětkrát dostal po čtyřiceti ranách bez Jedné, třikrát byl bit holí, den a noc se zmítal s lodí nad mořskými hlubinami, trpěl nebezpečí od pirátů, od vlastního národa, od pohanů, ve městech, na pouštích, na mořích, často bezespán- Im, bes Jídla, я símě, neměl eo na sebe a navíc pak nebezpečí od lživých bratří a starost o všechny sbory, které byly založeny. Ale ve všem tom věří, doufá a žije z moci věku budoucího a právě tím to všechno přemáhá. Pavel vidí již vlát prapor evangelia nad hlavním městem říše, i když on sedí ve vězení s koulí na noze a obklopen hloučkem přátel. Vidět všechno toto utrpení, uvědomovat si bídu světa — to je nutno. Ale je nutno také s tím zápasit. А к zápasu je třeba velké síly, vysvobození ze smutku a malomyslnosti. A to se nazývá naděje. Máme Ducha Jako začátek budoucích věcí. Sami v sobě vzdycháme, ale vyhlížíme po synovští Božím, po vykoupení svého těla — nejen duše. Nadějí jsme byli spaseni, z naděje můžeme žít. Příchod Ježíše Krista znamená objev, vynález naděje. Naděje však, Jejíž předmět je vidět, není skutečnou, pravou nadějí. Když někdo něco má, proč by po tom toužil, proč by к tomu upínal svou nadějí. Je třeba věřit, to jest doufat v to, co ještě nevidíme. Je to třeba vyhlížet. Proto někdy i naše modlitby jsou lkáni nevypravitelná, nedají se odít do slov. Zít z naděje, to nemusí znamenat mít nějakou jasnou představu o budoucnosti, o našem údělu po smrti, o podobě budoucího světa. Věřit znamená mít právě naději — vědět, že to má Bůh v ruce, že naděje přinesená Ježíšem Kristem, je pravá naděje, z které můžeme žít a která může být nadějí nejen křesťanů, ale celého světa. 1AN Simsa