Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1971 (LVI/1-33)

1971-01-01 / No. 1

V toto kapitole desetkrát a v na- 8em nddilu třikrát za sebou — pro­mlouvá Hospodin ústy proroka к své­mu lidu. To proto, abychom pocho­pili, že mu není lhostejná situace, v níž jako lidé žijeme. A víme dobře, že naše situace jsou všelijak proble • matické, ba dokonce konfliktní, že to jsou situace svízelné jak pro nás, tak pro naše okolí, jsou to situace, do nichž jsme se dostali vlastní vinou, neřešitelné situace ve vztahu к dru­hým lidem, anebo zase situace, kte­ré znesnadňují až i komplikují běh Skutečnost Božích zaslíbení Zachariáš 8, 18-23 našeho života a tohoto světa. A právě do těchto poměrů se vkládá Bůh se vší vervou své lásky, právě tak dnes, jako za dnů proroka Zachariáše. Vkládá se do nich svým slovem, aby nás neustále burcoval a oslovoval. Žádná námaha mu není přílišná a je­­hr láska к nám jde za hranice mož­ností. To dokazoval tenkrát svému li­du právě tak, jako to dokazuje nám dodnes tím, kterého poslal, aby nám jím ukázal, že jsou ještě možnosti v našich nemožnostech. Zní nám to všecko spíše jako uto­pie, jako něco neuskutečnitelného, nemožného. Asi proto, že jsme si zvykli žít z toho, co jsme si postavi­li a vybudovali jak v církvi, tak i mi­mo církev. Asi proto, že jsme si od­vykli, anebo se ještě vůbec nenaučili, žít z Božích zaslíbení, která jsou stá­lá a pevná. A tato zaslíbení mají do­dnes platnost, a jsou skutečnosti, kte­ré mohou rozuzlit naše zapeklité si­tuace a dát nové možnosti nejen pro církev, nejen pro sbor, nýbrž pro na­še okolí a pro tento svět. Využijme jich, když se nám nabízejí! Vezměme je do rukou jako nástroj a začněme jimi olynnvnvat to, co mezi námi a co v tomto světě propadlo trouchnivění, zoufalství, smutku, strachu z nhro­­ženf, ničení a sváru. Naše minulost je odčiněna. Milostivá a odpouštějící Boži ruka sahá do naši dávné minu­losti, bere do své dlaně odpadnutí praotců staré smlouvy, právě tak ja ко vinu svého lidu tehdy a dnes, drtí ve své ruce ony nespočetné konflikty našich otců a matek, které vedly až ke světovým katastrofám a které za­tížily naše svědomí, niči vše, co jsme i v církvi považovali za záslužné, a proto i nedotknutelné. Berme to váž­ně: je konec vyjetých kolejí, po kte­rých jsme se vozili do slepých uliček, je konec manipulace na výhybkách, které nás sváděly na objížďky obřa­dů, církevní nevýraznosti a archivní­ho a muzejního křesťanství. Muž z Nazaréta nám dává nový výhled, novou možnost, novou budoucnost, novou radost a nový život. Z milosti jsme zde postaveni, jakn lidé obno­veni Božfmi zaslíbeními, která nám dávají nové možnosti práce na těch druhých, s kterými pracujeme a žije­me. Radujme se, že :o staré pomíjí a že Kristem začínají mezi námi nové vztahy, nové skutečnosti, o nichž jsme my a tentn svět doposud nevě­děli. Kristus nás začlenil do svého plánu obnovy tohoto světa, on nás nyní považuje za své spolupracovní­ky, on s námi počítá, a nedopusťme, aby se v nás přepočítal. Aby se tak nestalo, milujte pravdu a pokoj. Nyní to má být mezi námi jiné: zamilujte si pravdu a projevte lásku к pokoji, aby tentn svět se stal pravdivým svě­tem a aby nemusel nadále trpět pod jhem nepokojů. Pak se staneme naprosto nutnými, nepostradatelnými. Pak se stane ně­co, co jsme sami neočekávali, a co jsme považovali doposud za nemnžné: ti, kteřf nám ukazovali záda, obrátí se к nám tváří, sebejistí budou tepr­ve u nás hledat jistotu, sebespoko­­jení rozpoznají svou nespokojenost, mocní budou teprve u nás hojit své nemoci, velicí přiznají svou malost, soběstační zjistí, že to, z čeho dopo­sud žili, již nestačí, a budou žádat teprve od nás sílu. Tak budou к vám, malému sboru a malé církvi, к vám, kteří jste sami dříve trpěli pocitem ménšcennosti, přicházet ti, kteřf bu­dou hledat odpuštěni a smíření. A vy bez vší nadřazenosti a sebevědomí budete konat dílo, ke kterému jste byli posláni, totiž prostředkovat a nasto­lovat nová vztahy mezi lidmi, uka­zovat cesty jak pro jednotlivce, který se rozhodl a řekl: Půjdu i já, právě tak jako pro mnohé, kteří rozpoznali noschůdnost situaci, do nichž se za­pletli a budou hledat záchranu. A vy jim budete к dispozici právě tak, ja­kn vám byl к dispozici ten, který vám odpustil, vás smířil a zachránil. Zde dochází к vyvrcholeni: vašeho podolku, mysli se tím: vašeho cípn. vašeho lemu, se bude držet deset těch, která jste neznali a jejichž řeči snad nebudete ani rozumět. Budou se vás křečovitě držet, když rozpoznali, že váš podolek je bezvadný a útočišt­­ný. A o to vlastně jde. Abychom tomu rozuměli: Židé, aby se rozeznali od pohanů, nosili sukně nebo roucha, která na nejdolejším konci byla za­končena třepením. To nebyla jen ozdoba, nýbrž mělo to všecko hlubo­ký význam. Třepení mělo připomínat Hospodinova přikázání právě tak, ja­ko bílá a modrá nit na třepení čis­totu a nebe. Přezkoumejme podolky našich sborů a cirkvi, zdali z nich září čistota viry a naděje a lásky, zdali osvěcuji naše okoli jasem nové­ho vztahu к Bohu a lidem, jak potěši­telné zaslíbeni pro církev, když je jí darována příležitost, aby se jí přidr­želi právě ti, kteří se již nemají čeho držet a kteří balancují v tomto životě, když se před tím pustili toho posled­ního, v co ještě doufali a co přece jen selhalo. Jaký to převelký úkol pro nás, abychom drželi к záchraně v Kristu aspoň deset lidi kolem nás, kteřf se topí v zoufalství a v beznadě­ji Jak velká naděje pro svět, že není ztracen, když si Bůh usmyslil, že si nás použije a využije к táto velké a odpovědné práci. Pán cfrkve od nás ještě mnoho oče - kává. Nejsme na konci, nýbrž na za­čátku práce. To proto, že nám dal zaslíbeni, která nejsou pomyslem, ný­brž skutečností, kterou chce on mezi námi a skrze nás pracovat na nové zemi a na novém nebi. Je na nás, abychom v tato zaslíbení pevně a ne­zdolně věřili, a abychom touto vírou nesli sbor, církve, celý svět к nové naději, к nové jistotě, к nové radosti, ano, к novému životu. AMOS JESCHKE Žele Na počátku nového roku 1971 se ptáme, jak jako křesťané ob­stojíme ve své víře a jak zacho­váme svoji příslušnost к Božímu království. Jako odpověď nám má posloužit pozoruhodné novozákon­ní slovo: „Ode dnú Jana Křtitele až dosavad království nebeské násilí trpí a násilníci je uchva­cují“ zumět (Mat. 11,12). Jak máme ro­tomuto Ježíšovu výroku? Ode dnů vystoupení Jana Křtite­le je království nebeské ( = Boží) vystaveno násilí. Kdybychom mě­li před očima jenom tuto část vý­roku a neznali pokračování, mohli bychom zde myslit na protiven­ství církve, které snáší od světa. Zde však o toto rozhodně nejde. Vždyť výrok pokračuje slovy, že ti, kteří Božímu království činí násilí, je uchvacují. Že právě ná­silníci získávají právo občanské v tomto království. Víme však dobře, že násilníci nebývají vy­znamenáváni řády Božího králov­ství a že Pán Bůh se násilí proti­ví, staví se mu do cesty. Svítí mu červenou, aby se člověk včas na křižovatce zla zastavil. Naše slo­vo však přece hovoří tak, že exis­tuje násilí, kterému Pán Bůh dá­vá zelenou, svítí mu „na volno“, ba preferuje ho. Povím hned, že to je jediné násilí, keré je podle sídce Božího. O jaké násilí tedy jde? Jistě ne o běžné násilnictví. Nemáme přece rádi lidi, kteří se násilně vnucují, všude je jich stále plno, dotěrně se vtírají. Spíše se jim vyhýbáme. Jsou však výjimky. Někdo se к nám v lásce blíží tak vytrvale a opravdově, že si ho zamilujeme jako nejlep­šího přítele, že v něm objevíme toho, kdo nám výborně rozumí, třebaže by nám jinak pravděpo­dobně ani nepadl do oka a sami bvchom jej nezvolili, prostě ho přehlédli. Toto je užitečný tlak. Tlak přinášející požehnané ovoce. Myslím, že tato Ilustrace může velmi pomoci к správnému po­chopení našeho textu 1 к případné odpovědi na otázku, komu bude 1 v roce 1971 patřit místo v církvi Kristově, viditelné to podobě Bo­žího království. Z našeho, na prvé přečtení má­lo průhledného výroku Ježíšova, můžeme velmi jasně vyčíst, že Pán Bůh v určitém smyslu násilí přeje. Že určité — a to zcela přesně určité násilí preferuje. Jen dobře rozumějme. Přeje těm, kteří se tisknou a tlačí — a to ne v tlačenici tohoto světa, v tlače­nici o vlastni lepší na úkor dru­hého — do Božího království. To není tlak, který druhé vytla­čuje, který sebe prosazuje a dru­hé odsunuje, nýbrž tlak, který i druhým otevírá. Každý, kdo vejde, kdo se vtlačí do království nebes­kého, zároveň slouží druhým, po­otevírá jim dveře, usnadňuje jim vstup. A sice v tom smyslu, že je jim povzbuzením i pobídkou, aby jen vešli. Ukazuje jim, že je možno vejít, že ještě trvá spásy čas. Prošlapává jim cestu. Tlač se, tluč, klepej — a bude ti ote­vřeno. i Závažným smyslem citovaného a vykládaného slova je skuteč­nost, že království Boží, církev a její sbory, že to vše není pro lhostejné, pro imuděné, pro ty, kteří nevědí, zda mají či nemají poctít společenství Božího lidu svým zájmem a svou ctěnou pří­tomností. Království Boží se ochotně otevírá těm, kteří celým srdcem touží, tisknou se a tlačí, volají a nechtějí být oslyšeni. Můžeme povědět, že Bůh dává „zelenou“ neodbytným. Že oteví­rá těm, kteří vstupují celou by­tostí. Kteří vedou modlitebný zá­pas. Jákobovský boj až do svítá­ní : nepustím tě, leč mi požehnáš. To je to, čemu Pán Bůh přeje. To je násilí, jemuž je dána zele­ná. Které nikoho neohrožuje, ale mnohým pomáhá. Tu dochází jako při Jákobově boji к vítězné porážce. Cítíš, že starý člověk je poražen, ale při­tom že jsi zvítězil, neboť ti bylo vše darováno. Nový člověk. Iz­rael, Boží bojovník. Je to pokorné víiězství, protože darované vítěz­ství, darované tomu, kdo byl po­ražen. I v tomto roce bude platit, že křesťanství není pro blaseované, vlažné, unuděné, pro občasné ochutnávače, nýbrž jen a jen pro ty, kteří celým srdcem se budou hlásit o právo příslušnosti к Bo­žímu království, kteří se budou tlačit, podle srdce Božího násilně tlačit do jeho dveří e nebudou nerozhodně a vypočítavě postávat před jeho branami. Zelená dosud svítí nad vstupem do Božího krá­lovství všem, kteří za žádnou cenu nechtějí odejít, dokud nebu­dou vpuštěni. A uvnitř budou ti, kteří by za nic tuto přináležitost nevyměnili. Jen se tiskni к Božím věcem. To má Pán Bůh rád a tam udílí své požehnání. ALEXANDR HAVRÄNEK ná neodbytným POOTEVŘENĚ DVERE N. SNÍMEK F. S. JANOVSKÉHO U'*’ ч KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝD EN í К ......."I Člověk dělá kalendář Pán Bůh 'dělá časy a lidé kalendář. Tohle přísloví vzniklo v době, kdy se Čtenáři z kalendáře dovídali nejen na který den v tom roce připadnou velikonoce a Nanebevstoupení Páně, které budou suché dny, a které kří­žové dny, kdy bude nejbližší trh na koně a hovězí dobytek v Kardašově Reětcí a ve Vlachově Březí, ale také, jaké bude přes celý rok poěasí. Ka­lendářové předpovědi byly tedy jak náleží dlouhodobé, přesto se svému publiku nezachovaly. Nebot tenkrát vzniklo ještě další přísloví, týkající se rovněž této záležitostí: Kalendář. — starý lhář. Dnešní kalendáře se už předpovídá­ním počasí nezabývají. Tu funkci pře­vzaly meteorologické stanice, a s ní i stesky na falešné proroky. Takže kalendář už není lhář, avšak druhé přísloví neztratilo svou platnost: po­řád jej dělají lidé jtaké já patřím mezi ně]. Dělají i tak zvané kalendá­rium, tedy kalendář v nejvlastnějším slova smyslu. S ním by zdánlivě měli mít nejmé­ně práce. Vždyt je to přece stále to­též — každý rok má 365 dní a pře­stupný 366 dní. Pokaždé je do roka dvanáct měsíců. A týden vždycky za­dná pondělím a končí nedělí. Ano, ale ne všude. Například v sousedním Rakousku zadná týden nedělí a kon­čí sobotou. Kdysi byl tento způsob obvyklý i и nás. jistě nejde o hic světodějného, ale přece je tu určitý problém, který je nutno řešit — a mohou jej vyřešit pouze lidé. Od té chvíle už lidská práce na ka­lendáři nebere konce, třebaže trhy ha koně a hovězí dobytek náleží 'dnes už minulosti, a také suché dny a křížo­vě dny pozbyly praktického významu, takže je není proč uvádět. Zmínili jsme však velikonoce a svátek Nane­bevstoupení Páně. Připojme к nim ještě svátky svatodušní, Ctít letnice, a máme hlavní svátky tak zvané po­hyblivé, které se opravdu pohybují z data na datum, každý rok na jiný den v rozmezí Čtyř týdnů. Tento po­hyb je určován měsícem, přesněji prvním jarním úplňkem; nechci však čtenáře unavovat podrobným sucho­párným výkladem. Ušetřím jej také výkladu, jak se vypočítává datum ve­likonoc na celá staletí dopředu. Na­povím jen, že se к tomu užívá pomů­cek s téměř magickými jmény: Epak­­ty, Zlatý počet, Nedělní písmeno. Mi­mochodem — od té doby, co jsem se naučil číst, se každou chvíli dočítám, že se chystá velká reforma kalendá­ře, která by kromě jiného umístila pohyblivé svátky na trvalé pevné da­tum, ale bud nemá žádná celosvětová instituce dostatečnou autoritu, aby re­formu prosadila, anebo si lidé v skry­tu duše nepřejí důslednou pravidel­nost a uspořádanost ve všem všudy; kalendář, v němž vládne stálý malý zmatek, trochu zobrazuje samu pod­statu člověka. To, co jsme si řekli o pohyblivých svátcích, se týká méně fale týká pře­ce) běžného kalendáře občanského, tím více však to platí o kalendáři církevním. Při jeho sestavování je třeba navíc pamatovat na období ad­ventní, období postní, ha neděli tro■> jični, a ještě další svátečni 'dny, po­hyblivé j nepohyblivé. Čím je církev li­turgicky bohatší, tím se její kalendář stává složitějším — tak je tomu třeba s kalendářem církve katolické. V něm dokonce hraje určitou úlohu prak­ticky každý den: bud je zasvěcen ně­kterému svátému, nebo naň připadá oktáv nějakého velkého svátku (zas jedno tajuplné slovo: oktáví) a po­dobně. A tím se dostáváme к hlavní­mu předmětu své úvahy, totiž к té složce kalendáře, ke které se uchy­lujeme, když potřebujeme zjistit, kdy má strýc Ludvík svátek, čili jmeniny, Kdyby se jmenoval Václav nebo Jo­sef, nemuseli bychom se starat, vědě­li bychom zpaměti, že to bude 28. zá­ří. případně 19. března. Ale on je Ludvik, nebot tak se jmenoval jeho otec i děd, takže to jméno zosobňuje rodinnou tradici. Nezbývá tedy, než vzít kalendář, začít od Nového roku, a poctivě dojít až к 19. srpnu. Nako-i nec to žádná velká práce nebyla, trvala pár minut, a strýce Ludvíka máme z krku. Jenže je tu ještě bratranec jiljí. Otvíráme znovu ka­lendář, pročítáme jej od začátku do konce, a ještě jednou nazpátek — nic. Žádný Jiljí. Co st chudák bratra­nec počne? Někdo řekne, že nepotřebuje žádný svátek slavit, beztak je to neevange­­lický obyčej. Záleží na tom, co st pod slavením svátku představujeme V bratrancově případě se tím rozumí pár gratulačních pohlednic, lepší oběd a nová kravata, nový zapalovač, nebo jiná podobná marnost vázaného co% samozřejmě není nic evangelického (Dokončení na str. 2|

Next