Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1973 (LVIII/1-44)

1973-01-31 / No. 5

Tajemství Masády 5. KRÁLOVSKÝ DVOR dá Největší komplex budov se rozklá­při západním okraji vrcholku Masády na prostoře téměř 4000 m2. Ještě než se započalo s odklízením trosek, bylo jasno, že tu jde o pa­lác. Bylo možno leteckým průzku­mem zjistit zhruba půdorys staveb, ale určit jejich poslání se podařilo až po odstranění sutin. Celý komplex pozůstává ze tří hlav­ních částí. Jihoyýchodní křídlo tvoří obytné místnosti seskupené kolem ústředního dvora, většinou prostran­né pokoje, ale i menší komůrky. V jihovýchodním cípu tohoto křídla se rozprostíral trůnní sál. Sice je málo pravděpodobné, že by Herodes odtud vykonával své královské po­vinnosti, ale příznačné pro něj je, že ani v této odlehlé pustině neza­pomínal na svou královskou důstoj­nost. I to málo, co se z někdejší slávy dochovalo, vydává jasné svě­dectví o tom, jak se tu žilo v pře­pychu a pobudli. Za posledních ob­ránců Masády to ovšem vypadalo jinak! Severní křídlo pozůstává z hospo­dářských budov, rovněž seskupených kolem ústředního dvora. Nejseverněj­ší část křídla byly nejspíše ubika­ce hospodářského personálu. Koneč­ně třetí západní křídlo tvořila vedle zásobáren různá správní oddělení. Při odklízení trosek se ukázalo, že v budovách řádil hrozný oheň, zalo­žený zřejmě zélúty před jejich dob­rovolnou smrtí. V popelu se našlo množství různých předmětů a nad ním byla tak vysoká vrstva sutin, že nutí к závěru, že aspoň část budov byla dvouposchoďová. Nádhera obytné části dokazuje, že zde bylo hlavní sídlo královo. Svědčí o tom i kuchyně ve vedlejším hos­podářském křídle. Jsou v ní několi­kerá mohutná kamna pro 10 až 12 kotlů. Nechybí tu ani menší kou­pelna s nádrží na studenou vodu a s teplou lázní, vytápěnou zvenčí kamny umístěnými za zadní zdí. Při­rozeně je koupelna i chodba před ní zdobena mozaikami. Nejkrásnější barevná mozaika je v místnosti vedle trůnního sálu. Když se pracovníci po několikatýdenní ná­maze prokopali vrstvami trosek až к podlaze, byli zprvu zarmouceni pohledem na rozkopanou překrásnou mozaiku. Zřejmě tu už v dávných dobách někdo hledal poklad, snad římští vojáci po dobytí Masády. Na­štěstí se neznámí zlatokopové spoko­jili rozkopáním západní poloviny po­dlahy a východní nechali netknutou. Je to jedna z nejstarších a nejkrás­­nějších barevných mozaik naleze­ných v Palestině. Pozoruhodné je na ní mj. i to, že Heródes se neodvážil ani ve svém soukromém paláci dráž­dit náboženský cit národa. V mozai­kách se neobjevují lidské nebo zví­řecí motivy, nýbrž jen geometrické a rostlinné prvky. Zvláště poslední byly u židů velmi oblíbeny: olivové ratolesti, granátová jablka, fíkové lis­ty a vinná réva. Všechno však může být к něčemu dobré. Tak např. poznáváme z roz-rušené části mozaiky techniku, jak se při práci postupovalo. Do podkla­du z tvrdé malty byly ještě za vlhka narýsovány čáry pro jednotlivé pru­hy mozaiky a podle nich pak byly kladeny kaménky. V pruzích se stři daly pří krajích místnosti různé geo metrické vzorce, dál ke středu pře­cházely v rostlinné motivy a upro­střed se soustředily v překrásnou rosetu. Staří řemeslníci byli neúnav ní ve vymýšlení vždy nových vzorců. Každá místnost byla jinak zdobena. Celá ta nádhera ovšem ztratila vý­znam, když šlo o uhájení prostého života. Za římské války, jak známo, se tu usadili zélóti a hájili Masádu ještě tři roky po pádu Jeruzaléma. Žili tu i s rodinami a královské sály jim nevyhovovaly. Proto do nich ve­stavěli různé příčky a krby a roz­dělili palác v menší byty. Na sta­rou uměleckou výzdobu nemohli brát zřetel. Místy byly jejich úpravy za­chovány i při nynějších restaurač­ních pracích, aby vynikl jasně rozdíl mezi královským přepychem a bídou posledních bojovníků za svobodu. Královský palác měl i vlastní zá­sobárny v západním křídle Král tedy nebyl se svým dvorem závislý na zá­sobách pro posádku. Nejdelší míst­nost pro jeho zásoby měří rovných 70 m. Co asi obsahovala? Jistě to nebyly jen všední potraviny, s ja­kými se museli spokojit vojáci. Byly tu nalezeny střepy jemných nádobek a malé džbánky na vonné oleje. Od­hadem se dá mluvit o tisících nádob, po nichž tu zůstaly střepy. Některé jsou popsané, a tak se dovídáme, že se tu uchovávaly nejrůznější po­traviny, na jaké královský jazyk mohl dostat chuť. Připočteme-Ii ještě mo­hutná ohniště v kuchyni, vysvitne, že život na Masádě za Heróda sotva probíhal jinak než v Jeruzalémě. A zase musíme konstatovat, že poslední obránci žili docela jinak, bez mož­nosti spojit se s vnějším světem a doplnit si zásoby. Vstup do celého paláce, všech tří jeho křídel, byl od severu dlouhou chodbou s pečlivě omítnutými a hla­zenými zdmi. Střechy jednotlivých budov celého komplexu měly spád к jednomu místu v severní části pa­láce, odkud se pak dešťová voda sváděla do zvláštní jímky. I v tomto směru byl královský palác nezávislý na ostatní pevnosti. К paláci patřily ještě menší vily, obývané nejspíše Heródovými žena­mi a bratry. Dvě vily ležely na vý­chod od paláce na menších vyvýše­ninách, s nádherným rozhledem po kraji, další dvě poblíž zásobáren a jedna na jih od paláce. Všechny byly stavěny podobně jako palác s míst­nostmi seskupenými kolem ústřed­ního dvora. Byly v žalostném stavu. Za protiřímského povstání je zélóti přebudovali v menší bytové jednotky. Jen jediná zůstala zčásti uchována, a to při jihovýchodním konci záso­báren, kde byl i lom. Nalámaný ká­men vytvořil mohutnou ochrannou vrstvu, pod níž zůstalo zachováno spodní zdivo vily i nástěnné malby, dnes náležitě zajištěné. Miloš Bič V minulém čísle jsme slíbili, že si v malém cyklu několika článků řekne­Ime něco o symbolice čísel. Na počátku číselné řady stojí jed n i č к а. г ze vést rozhovor o tom, zdali i jednička je už číslo. V kaž dem případě však má svou symboli­ku. Je znamením nerozdělenosti, jed­noty, sjednocení, a tak i Boha, ať už osobního jediného Boha v křesťanství či v islámu, nebo jediné všeobjímají­cí božské prapodstaty v některých systémech pantheistických. „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest“ (Dt 6,4) bylo základní vyznání Božího lidu staré smlouvy a ozývá se znovu v řadě míst Starého (Mal. 2,10) i Nového zákona (M 12, 32). Jediný Bůh pak znamenal i je­diný chrám a jediný oltář [2Pa 32,12), jak se to prosadilo v Ezechiášově a zvláště pak v Joziášově reformě (2Kr 23]. V Novém zákoně pak proti jednomu Otci (Mt 23,9) stojí jeden mistr a jeden vůdce — Kristus (Mt 23,8.10) a proto i jedna víra a jeden křest (Ef, 4,4—6) a tedy i jediná církev, i když se projevuje v mno­hosti mnoha sborů. Boží jedinost v bibli je ovšem výrazem pro Boží jedinečnost a je tedy spíše záležitostí úrovně nežli počtu, kvality nežli kvantity. — Poněkud jiného druhu je vše pronikající jedinost božství, o které se mluví v mystice. V indické i novoplatonské, řecké mystice je ústředním pojmem „to Jedno" —■ řec­ký to hen, latinsky unum, jediný božský princip, který je základem všeho jsoucna. Pro to mají mystiko­vé — od Valentina Weigela (1533 až 1588) po Angela Silesia' (1624—1677) — názorný obraz, převzatý z počtů: Jako je jednička obsažena a skrytá ve všech vyšších číslech, tak je Bůh skrytě obsažen a přítomen ve všem stvoření, ve všem jsoucnu. Takové spekulace jsou ovšem ze stanoviska biblické víry povážlivé, protože stírají 2odstup mezi stvořením a Stvořitelem. D v o j к a je číslo protikladu, polarity, alternativy. Nejzávaž­nější úlohu má v náboženství staročínském, kde je všecko jsoucno ovládáno dvěma principy: jang je princip mužský, tvrdý, světlý, aktiv­ní, kdežto jin je princip ženský, měkký, temný, pasivní. Celý vesmír je rozdělen do dvojic jang a jin: slun­ce a měsíc, nebe a země, muž a žena, vládce a poddaný, den a noc, léto a zima — to vše jsou jevové formy to­hoto podvojného principu. Poněkud jiného druhu jsou dvojiny čili dyady bohů, známé z indického a staro íránského náboženství. V Indii to jsou Mithra — Varuna, Agni — Soma a Višnu — Šiva; v Iránu Ahura Mazda, doslova bílý pán, tedy bůh dobra, a proti němu Angra Mainju, doslova zlý duch, tedy bůh zla. Takto pojatý protiklad dobra a zla ovšem na bib­lické půdě nemá místo. Biblické dvo­jiny mají proto jiný ráz: buďto pro­storový, totiž nebe a země, anebo ča­sový, totiž tento věk a budoucí věk. Křesťanské bohosloví zná ovšem také dvojí smlouvu, starou a novou, a apoštol Pavel mluví o dvojím člově­ku, starém Adamu a novém Kristu (IKor 15,45—49). Stará dogmatika mluvila o dvojí přirozenosti Kristově, božské a lidské. Mystika rozeznávala dvojí způsob života, jeden zaměřený dovnitř a druhý navenek, latinsky vita contemplative et vita active, který viděla symbolizován ve dvoji­cích sester Lie a Ráchel či Marii a Martě. Souhrnem však lze říci, že se ve všech těchto uvedených dvojicích vždycky objevuje nějak myšlenka protikladu, polarity. A to je hlavní 3náplní symboliky čísla dvě. . T r o j к a je první skutečné čís­lo — proti jedničce jako jedno­tě a dvojce jako protikladu. Ně­kteří badatelé se domnívali, že její zvláštní význam v dějinách nábožen­ství pochází z toho, že prý primitiv­ní člověk uměl počítat jen do tří (tak Usener). To je ovšem sotva pravděpodobné. Spíše jde o to, že číslo tři má v sobě jakoby počátek, průběh a závěr nebo zrození, život a smrt. Tak odpovídá základnímu ín­­doevropskému třídění času na minu­lost, přítomnost a budoucnost. Také označuje rodinu: otec, matka, dítě. Pro filosofy od časů Hegelových je trojka šifrou tří základních stadií dialektického vývoje: these, antithe­­se, synthese. Staré náboženské systémy byly plné božských trojic. Staří Babylo­ňané rozeznávali dokonce několik trojic: Kosmickou Anu (pán nebe) — Enlil (pán země) a Ea (pán vod); a astrální Sin (měsíc) — Šamaš (slunce) Ištar (Venuše). V Egyptě zase měli trojice Amon — Chonsu — Nut nebo Osiris — Isis — Horus. A když se jim to zdálo málo, vyspe­­kulovali si v Onu dokonce ztrojenou trojici čili devítlci hlavních božstev. Podobné božské trojice máme dolo­ženy i ve staré Indii (Brahma — Viš­nu — Šiva), v Římě i v Řecku a do­konce i v Číně a Japonsku. Není divu, že právě v protikladu к tako­vým trojicím a mnohobožství vůbec přichází Starý zákon s vyznáním je­diného Boha. — Od božských trojií sě zvláště v buddhismu a novoplati^ nismu odvozovaly trojice metafyzické a psychologické (duch — duše — tě­lo nebo Augustinova trojice: pamět — chápání — láska nebo modernější trojice: vůle — rozum — Git). К nim přistupují trojice etické, třeba tři známé ctnosti: víra — naděje — lás­ka nebo tři stupně mystické: očiště­ní — osvícení — sjednocení. Zvláštní je křesťanská svátá Troji­ce Otec — Syn a Duch svátý. Staří bohoslovci ji viděli předobrazenu na mnoha biblických místech, třeba tam, kde Bůh mluví v množném čísle (Gn 1,26: učiňme člověka, Gn 11,7: se­stupme, Iz 6,8: Kdo nám půjde?) ne­bo kde je zastoupen třemi andělí (Gn 18,2). V NZ se pak uvádí přede­vším Mt 28,19: křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého a zvláš­tě ljan 5,7: Tři jsou, kteří svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch, a ti tři jedno jsou. Toto poslední místo je ovšem pozdější vsuvka do řeckého textu. Celkem lze říci, že biblické doklady pro Trojici jsou sla­bé, že v bibli ještě ucelené učení o Trojici není. A přece toto učení mělo ve staré době, kdy je církev prohlásila za věroučný článek, důle­žitou funkci: zdůrazněním Boží nevy­­stižitelnosti a nevypočítatelnosti za­bránilo tomu, aby křesťanství nebylo zaměněno s filosofickým monotheis­­mem (jednobožstvím) nebo dokonce s přírodním pantheismem (všebož­­stvím), který také hlásal jediný bož­ský princip. Ale co s Trojicí dnes? Musíme si ji nově vyložit. Nejlepší výklad, který znám, pochází od mého nejvzácnějšího učitele, prof, Daňka. Ten říkával: Trojice nám chce říci: Bůh nade mnou (Otec), Bůh v bratru (Syn) a Bůh ve mně (Duch sv.) je tentýž Bůh. Jan Heller Opět jedna zkušenost Udí v hale jako naseto. „Vstupen­ky, prosím,“ volá slečna. Protlačuji se davem к ní. Už už vytahuji peníze. A najednou si vzpomenu: „To jsem ale hloupá. Vždyť ona mě nezná a já mám ještě jeden starý. Neutržený. A jsou všecky stejné.“ Nekupuji si nic a vcházím do sálu. Přednáška z umělecké historie. Tlačím se к přednášejícímu, nic jiné­ho v tu chvíli neexistovalo. A přece. „Připravte si lístky ke kontrole, prosím.“ „Slečno, tenhle jsem vám nepro­dala." „To je studentský,“ zabručím a jdu dál, ztrácím se v davu. To jsem pře­ce nelhala, říkám si. Ale už je mi všelijak. Přednáška pokračuje venku před budovou. A při vycházení je slečna zase и mne. „Ukažte mi svou vstupenku, pro­sím.“ „Já — já už jsem ji zahodila,“ kok­tám a pokouším se schovat se za lidi. Pozor, teď už lžeš otevřeně. Přednáška pokračuje neméně zají­mavě. Ale už ji nemohu vnímat. Tam vpředu někde je ta slečna výběrčí a má hrozně pichlavé oči. Co když, až se budeme rozcházet, co kdyby ... Nevydržím do konce. Spěchám do­lů po cestě, jako by mě někdo honil. Kam to vlastně utíkáš? Přede mnou neutečeš. Všechny věže a štíty se dívají vy­čítavě. Jak mám tenhle kout Prahy tráda. A jak byla ta slečna sympatic­ká, v tom modrém kabátku a s mla­distvými kučerami... Takhle se roz­cházet s lidmi. Tohle je poctivá služba? Tohle je víra? Nevíš, že záleží na každé ma­ličkosti? Zastavuji se. Já už vím. Dám ty pe­níze do kostela. Co je to za beznadějný a prolhaný kolotoč? Dát nepoctivě ušetřené pe­níze na to, aby se mohlo kázat o poc­tivosti? К čemu by to pak všechno bylo? A nemyslí si, že když to budeš chtít vyřešit tím, že se ke mně do­ma pomodlíš, že tl odpustím. Ty se musíš vrátit, hned teď, omluvit se a přijmout pokutu. Vracím se. Jdu, co noha nohu mine. Stejně už tam třeba nebudou. Zjis­tím si telefon té slečny a zavolám jí. Nebo na příští přednášce ... Neulehčuj si to. Zítfa, to znamená nikdy. A ostatně, zítra už může být pozdě. Přidávám do kroku. Návštěvníci se už rozcházejí. A tam­hle jde ta slečna s několika lidmi. Hovoří s nimi, jsou to zřejmě její přátelé. Neměla bych ji odvést stranou? Ne, jen ať tě slyší i ti druzí. Přicházím se skloněnou hlavou. „Slečno, prosím vás, odpusťte mi. Ta vstupenka byla doopravdy stará. Já... řekněte mi laskavě, co jsem dlužna Podívá se na mne přísně. „Bylo to nepoctivé. Vůči ostatním i vůči organizaci." „Já jsem ... prosím vás, nezlobte se už. Odpustíte mi? A co vám mám..." Usměje se a podává mi ruku. „No. pro tentokrát to snad necháme ...“ V tu chvíli bych jí dala třeba t dvacet korun. Slyšeli to t ti ostatní. Nevím, co si myslí. Nevím, co si myslí ona. Ať. Jdu zase cestou dolů. Děkuji ti, Pane, žes mě přiměl vrá­tit se a žes mi dal к tomu sílu. Dě­kuji, žes mně uložil takový maličký trest, abys mne uchránil před hor­ším. Ale proč se mi pořád bouří srdce? Proč mně podklesávají nohy a hučí mi v hlavě? Myslela jsem, že když se přiznám, že mt hned bude lip. Co cítíš, je zahanbení. Uvědomila sis, že nemůžeš hledět na hříšné zvenčí a povýšeně, protože í ty jsi jednou z nich. A napomenutí trvá dlouho, aby bylo účinné. Neměla bych se přiznat všem? Do­ma a svým přátelům? Podívej, nenafukuj to zase. Nejen každému, ale i každé věci patří, co je její — nic méně a nic více. Ta věc byla dost velká na to, aby ses při­znala, komu náleží. Ale jinak, uvě­dom si, zda by to nebyla jen tvá pý­cha, snaha ukázat, že jsi velká v po­kání. Víš, co bude lepší? Najdi hned všechny takové vstupenky, máš-li jaké, a zahoď je! A žij ode dneška poctivě. Mám jeden lístek v kapse. Házím jej do jámy и cesty. A teď hajdy domů, uvařit tatínko­vi dobrou večeři, ať má trochu ra­dosti. Jdu a dělám večeři. Tatínkovi chut­ná, je rád a usmívá se. Já také. Děkuji ti, Pane, že mne uvádíš na pravou cestu. Dej, prosím, ať nemu­sím nikdy utíkat před lidmi — ani před tebou. Ať si navždycky zapama­tuji beznadějnost takového útěku. N. N. STARA MANŽELSTVÍ Milí přátelé, je tu ještě jeden okruh, ještě jedno společenství, které obvyk­le trvá, když už přátelé odpadají a umírají, totiž manželství. Porovnejte své manželství po čtyřiceti letech ne­bo po ještě delší době se svým man­želstvím, jak jste je jednou začínali! Je tu veliký rozdíl. Tehdy to byl roz­let, plány, ideály, ovšem i zamilova­nost. Jeden druhému jste vyhovovali. Možná že jste také jeden s druhým spekulovali. Dříve nevěsty dostávaly věno. Některé je mohou dostávat i dnes, ale důležitější je, jestliže mla­dá žena má zaměstnání, a to pokud možno výhodné. To je veliký hmotný vklad do manželství a do budoucí ro­diny. A nejen to! Je to předpověď i zajištěného stáří, protože tu je na­děje na druhý důchod. Ale manželství je podobno lodicí, která odrazila od břehu a nyní jde vstříc více méně neznámé budouc­nosti. Ano, ohlédněte se zpět a po­rovnávejte, vzpomínejte. Přitom nejde o to, abyste byli sentimentální, nýbrž naprosto věcní, a ptali se současně na smysl tohoto svého mnohaletého soužití. Snad jste si jednou jeden druhého vybírali a přitom uplatňovali vedlé jiných hledisek i hledisko zdravotní s ohledem na budoucí děti, které by se měly z vašeho manželství narodit. Odborníci poněkud humorně mluví o tom, že člověk si má umět vybrat své rodiče. To ovšem nikdo nemůže Jako křesťané si však ve stáří více než kdo jiný asi uvědomujete, že po­­stavlte-lt své manželství do světla Božího přikázání, pak se vám man­želství objeví jako trvalé životní obe­cenství, že to je naprosté a výlučné spojení jednoho muže a jedné ženy po celou dobu, která vám byla spo­ Lístky o léčně darována. Uzavřením manžel­ství nastala odpovědnost jednak jed­noho za druhého, jednak odpovědnost obou vůči okolnímu světu. Avšak — co všechno se mezi vámi dvěma od té doby odehrálo? Co vše­chno se událo mezi stěnami vaší ro­diny? Ptáte se, co znamená šťastné manželství? Snášeli jste se, milovali jste, jeden druhému jste se obětovali. Bylo-li tomu tak, buďte za to vděčni. Ale slyšeli jsme zde onu zpověď jed­né sestry! А к tomu snad alespoň ještě jednu stručnou zmínku. Zena v zestárlém manželství a v rodinných poměrech, které s sebou přinesly až drastické problémy, povzdechne: „Věř­te, byla bych šťastná, kdybych se rá­no už nemusela probudit!" Jak mnohá manželství navenek vy­padají vyrovnaně, šťastně! Oba se na sebe před lidmi usmívají, aby se me­zi čtyřma očima začli zase hádat a vytýkat jeden druhému jeho chyby. Co teď? Ve stáří bychom měli umět udělat škrt za takovou minulostí. Jest­liže jsme nikdy dříve nepochopili smysl manželství, měli bychom je po­chopit nyní. Ze to je těžké, když jste oba zestárli, a tím se změnili ve svých povahách? Je! Už jsme si cito­vali to slávo, že Pán Bůh zavrhl na­še hříchy za sebe. A zase: prosme, aby nevzpomínal na hříchy naší mla­dosti. Smím dnes uvést tu báj až dojemně zbásněnou římským báisníkem Ovi­­dlem, který nevynikal smyslem pro čistou lásku, a přece napsal báseň Filemon a Baucis. Spolu žili a ve spo­lečné smrtí se proměnili vé stromy vedle sebe stojící. Ale co, když tomu tak není a jeden zpravidla zemře dříve než druhý? Pak nastane samo­ta. O ní příště. Upřímně vás zdravím. Váš starší bratr. (Dokončení ze str. 1.) ného v Ježíši Kristu znamená vzdát se nejpřirozenější naděje v záchranu člověka a světa mocí. Kázat Krista, a to toho ukřižovaného, kázat ho slo­vem a životem, to je dosadit za lid­skou moudrost Boží bláznovství a věřit, že ono je silnější. Křesťanský Bůh se neprosazuje tak, že drtí na­še, ba ani své nepřátele. On není Bohem proto, že je Pán pánů a Král králů, on není větší proto, že je větší v moci, nýbrž v lásce a službě. On nikdy nebyl konkurentem moc­ných ve světě, ani zastáncem moc­ných v církvi — právě proto, že je­ho království se neztotožňuje s mo­censkými útvary a mocnými místo­­držícími a božími zástupci na zemi. On se obejde bez meče Petrova i bez andělských pluků. Jeho vítězství ne­ní podmíněno sílou a převahou — leda silou Pravdy a převahou Lásky. Jak nesnadné к víře! I církev jé v neustálém pokušení korigovat Boží postoj, doplnit jej tím, CO se zde na zemi vždycky osvědčilo — mocí. A nemá-li ji (naštěstí), sotva kdy zcela unikne pokušení o ni usilovat — alespoň na půdě „teologie Boží mo­ci“. Bůh je mocný a všemocný, avšak uplatnění jeho moci vůbec neodpo­vídá lidským představám. Jeho móc v nemoci se dokonává. I jeho věrný vyznavač ví a má vědět, že „když mdlím, tehdy silný jsem“. A jeho církev teprve tehdy, když se dobro­volně a poslušně vzdá pozice síly, je připravena к následování a službě. Má-li být a zůstat církví opravdu křesťanskou, nemůže usilovat o zá­chranu člověka a světa jinými pro­středky, rádoby účinnějšími než její Pán. Bláznovství kříže má pro ni zů­stat nejvyšší moudrostí. David Zelenka

Next