Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1973 (LVIII/1-44)
1973-01-31 / No. 5
Tajemství Masády 5. KRÁLOVSKÝ DVOR dá Největší komplex budov se rozklápři západním okraji vrcholku Masády na prostoře téměř 4000 m2. Ještě než se započalo s odklízením trosek, bylo jasno, že tu jde o palác. Bylo možno leteckým průzkumem zjistit zhruba půdorys staveb, ale určit jejich poslání se podařilo až po odstranění sutin. Celý komplex pozůstává ze tří hlavních částí. Jihoyýchodní křídlo tvoří obytné místnosti seskupené kolem ústředního dvora, většinou prostranné pokoje, ale i menší komůrky. V jihovýchodním cípu tohoto křídla se rozprostíral trůnní sál. Sice je málo pravděpodobné, že by Herodes odtud vykonával své královské povinnosti, ale příznačné pro něj je, že ani v této odlehlé pustině nezapomínal na svou královskou důstojnost. I to málo, co se z někdejší slávy dochovalo, vydává jasné svědectví o tom, jak se tu žilo v přepychu a pobudli. Za posledních obránců Masády to ovšem vypadalo jinak! Severní křídlo pozůstává z hospodářských budov, rovněž seskupených kolem ústředního dvora. Nejsevernější část křídla byly nejspíše ubikace hospodářského personálu. Konečně třetí západní křídlo tvořila vedle zásobáren různá správní oddělení. Při odklízení trosek se ukázalo, že v budovách řádil hrozný oheň, založený zřejmě zélúty před jejich dobrovolnou smrtí. V popelu se našlo množství různých předmětů a nad ním byla tak vysoká vrstva sutin, že nutí к závěru, že aspoň část budov byla dvouposchoďová. Nádhera obytné části dokazuje, že zde bylo hlavní sídlo královo. Svědčí o tom i kuchyně ve vedlejším hospodářském křídle. Jsou v ní několikerá mohutná kamna pro 10 až 12 kotlů. Nechybí tu ani menší koupelna s nádrží na studenou vodu a s teplou lázní, vytápěnou zvenčí kamny umístěnými za zadní zdí. Přirozeně je koupelna i chodba před ní zdobena mozaikami. Nejkrásnější barevná mozaika je v místnosti vedle trůnního sálu. Když se pracovníci po několikatýdenní námaze prokopali vrstvami trosek až к podlaze, byli zprvu zarmouceni pohledem na rozkopanou překrásnou mozaiku. Zřejmě tu už v dávných dobách někdo hledal poklad, snad římští vojáci po dobytí Masády. Naštěstí se neznámí zlatokopové spokojili rozkopáním západní poloviny podlahy a východní nechali netknutou. Je to jedna z nejstarších a nejkrásnějších barevných mozaik nalezených v Palestině. Pozoruhodné je na ní mj. i to, že Heródes se neodvážil ani ve svém soukromém paláci dráždit náboženský cit národa. V mozaikách se neobjevují lidské nebo zvířecí motivy, nýbrž jen geometrické a rostlinné prvky. Zvláště poslední byly u židů velmi oblíbeny: olivové ratolesti, granátová jablka, fíkové listy a vinná réva. Všechno však může být к něčemu dobré. Tak např. poznáváme z roz-rušené části mozaiky techniku, jak se při práci postupovalo. Do podkladu z tvrdé malty byly ještě za vlhka narýsovány čáry pro jednotlivé pruhy mozaiky a podle nich pak byly kladeny kaménky. V pruzích se stři daly pří krajích místnosti různé geo metrické vzorce, dál ke středu přecházely v rostlinné motivy a uprostřed se soustředily v překrásnou rosetu. Staří řemeslníci byli neúnav ní ve vymýšlení vždy nových vzorců. Každá místnost byla jinak zdobena. Celá ta nádhera ovšem ztratila význam, když šlo o uhájení prostého života. Za římské války, jak známo, se tu usadili zélóti a hájili Masádu ještě tři roky po pádu Jeruzaléma. Žili tu i s rodinami a královské sály jim nevyhovovaly. Proto do nich vestavěli různé příčky a krby a rozdělili palác v menší byty. Na starou uměleckou výzdobu nemohli brát zřetel. Místy byly jejich úpravy zachovány i při nynějších restauračních pracích, aby vynikl jasně rozdíl mezi královským přepychem a bídou posledních bojovníků za svobodu. Královský palác měl i vlastní zásobárny v západním křídle Král tedy nebyl se svým dvorem závislý na zásobách pro posádku. Nejdelší místnost pro jeho zásoby měří rovných 70 m. Co asi obsahovala? Jistě to nebyly jen všední potraviny, s jakými se museli spokojit vojáci. Byly tu nalezeny střepy jemných nádobek a malé džbánky na vonné oleje. Odhadem se dá mluvit o tisících nádob, po nichž tu zůstaly střepy. Některé jsou popsané, a tak se dovídáme, že se tu uchovávaly nejrůznější potraviny, na jaké královský jazyk mohl dostat chuť. Připočteme-Ii ještě mohutná ohniště v kuchyni, vysvitne, že život na Masádě za Heróda sotva probíhal jinak než v Jeruzalémě. A zase musíme konstatovat, že poslední obránci žili docela jinak, bez možnosti spojit se s vnějším světem a doplnit si zásoby. Vstup do celého paláce, všech tří jeho křídel, byl od severu dlouhou chodbou s pečlivě omítnutými a hlazenými zdmi. Střechy jednotlivých budov celého komplexu měly spád к jednomu místu v severní části paláce, odkud se pak dešťová voda sváděla do zvláštní jímky. I v tomto směru byl královský palác nezávislý na ostatní pevnosti. К paláci patřily ještě menší vily, obývané nejspíše Heródovými ženami a bratry. Dvě vily ležely na východ od paláce na menších vyvýšeninách, s nádherným rozhledem po kraji, další dvě poblíž zásobáren a jedna na jih od paláce. Všechny byly stavěny podobně jako palác s místnostmi seskupenými kolem ústředního dvora. Byly v žalostném stavu. Za protiřímského povstání je zélóti přebudovali v menší bytové jednotky. Jen jediná zůstala zčásti uchována, a to při jihovýchodním konci zásobáren, kde byl i lom. Nalámaný kámen vytvořil mohutnou ochrannou vrstvu, pod níž zůstalo zachováno spodní zdivo vily i nástěnné malby, dnes náležitě zajištěné. Miloš Bič V minulém čísle jsme slíbili, že si v malém cyklu několika článků řekneIme něco o symbolice čísel. Na počátku číselné řady stojí jed n i č к а. г ze vést rozhovor o tom, zdali i jednička je už číslo. V kaž dem případě však má svou symboliku. Je znamením nerozdělenosti, jednoty, sjednocení, a tak i Boha, ať už osobního jediného Boha v křesťanství či v islámu, nebo jediné všeobjímající božské prapodstaty v některých systémech pantheistických. „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest“ (Dt 6,4) bylo základní vyznání Božího lidu staré smlouvy a ozývá se znovu v řadě míst Starého (Mal. 2,10) i Nového zákona (M 12, 32). Jediný Bůh pak znamenal i jediný chrám a jediný oltář [2Pa 32,12), jak se to prosadilo v Ezechiášově a zvláště pak v Joziášově reformě (2Kr 23]. V Novém zákoně pak proti jednomu Otci (Mt 23,9) stojí jeden mistr a jeden vůdce — Kristus (Mt 23,8.10) a proto i jedna víra a jeden křest (Ef, 4,4—6) a tedy i jediná církev, i když se projevuje v mnohosti mnoha sborů. Boží jedinost v bibli je ovšem výrazem pro Boží jedinečnost a je tedy spíše záležitostí úrovně nežli počtu, kvality nežli kvantity. — Poněkud jiného druhu je vše pronikající jedinost božství, o které se mluví v mystice. V indické i novoplatonské, řecké mystice je ústředním pojmem „to Jedno" —■ řecký to hen, latinsky unum, jediný božský princip, který je základem všeho jsoucna. Pro to mají mystikové — od Valentina Weigela (1533 až 1588) po Angela Silesia' (1624—1677) — názorný obraz, převzatý z počtů: Jako je jednička obsažena a skrytá ve všech vyšších číslech, tak je Bůh skrytě obsažen a přítomen ve všem stvoření, ve všem jsoucnu. Takové spekulace jsou ovšem ze stanoviska biblické víry povážlivé, protože stírají 2odstup mezi stvořením a Stvořitelem. D v o j к a je číslo protikladu, polarity, alternativy. Nejzávažnější úlohu má v náboženství staročínském, kde je všecko jsoucno ovládáno dvěma principy: jang je princip mužský, tvrdý, světlý, aktivní, kdežto jin je princip ženský, měkký, temný, pasivní. Celý vesmír je rozdělen do dvojic jang a jin: slunce a měsíc, nebe a země, muž a žena, vládce a poddaný, den a noc, léto a zima — to vše jsou jevové formy tohoto podvojného principu. Poněkud jiného druhu jsou dvojiny čili dyady bohů, známé z indického a staro íránského náboženství. V Indii to jsou Mithra — Varuna, Agni — Soma a Višnu — Šiva; v Iránu Ahura Mazda, doslova bílý pán, tedy bůh dobra, a proti němu Angra Mainju, doslova zlý duch, tedy bůh zla. Takto pojatý protiklad dobra a zla ovšem na biblické půdě nemá místo. Biblické dvojiny mají proto jiný ráz: buďto prostorový, totiž nebe a země, anebo časový, totiž tento věk a budoucí věk. Křesťanské bohosloví zná ovšem také dvojí smlouvu, starou a novou, a apoštol Pavel mluví o dvojím člověku, starém Adamu a novém Kristu (IKor 15,45—49). Stará dogmatika mluvila o dvojí přirozenosti Kristově, božské a lidské. Mystika rozeznávala dvojí způsob života, jeden zaměřený dovnitř a druhý navenek, latinsky vita contemplative et vita active, který viděla symbolizován ve dvojicích sester Lie a Ráchel či Marii a Martě. Souhrnem však lze říci, že se ve všech těchto uvedených dvojicích vždycky objevuje nějak myšlenka protikladu, polarity. A to je hlavní 3náplní symboliky čísla dvě. . T r o j к a je první skutečné číslo — proti jedničce jako jednotě a dvojce jako protikladu. Někteří badatelé se domnívali, že její zvláštní význam v dějinách náboženství pochází z toho, že prý primitivní člověk uměl počítat jen do tří (tak Usener). To je ovšem sotva pravděpodobné. Spíše jde o to, že číslo tři má v sobě jakoby počátek, průběh a závěr nebo zrození, život a smrt. Tak odpovídá základnímu índoevropskému třídění času na minulost, přítomnost a budoucnost. Také označuje rodinu: otec, matka, dítě. Pro filosofy od časů Hegelových je trojka šifrou tří základních stadií dialektického vývoje: these, antithese, synthese. Staré náboženské systémy byly plné božských trojic. Staří Babyloňané rozeznávali dokonce několik trojic: Kosmickou Anu (pán nebe) — Enlil (pán země) a Ea (pán vod); a astrální Sin (měsíc) — Šamaš (slunce) Ištar (Venuše). V Egyptě zase měli trojice Amon — Chonsu — Nut nebo Osiris — Isis — Horus. A když se jim to zdálo málo, vyspekulovali si v Onu dokonce ztrojenou trojici čili devítlci hlavních božstev. Podobné božské trojice máme doloženy i ve staré Indii (Brahma — Višnu — Šiva), v Římě i v Řecku a dokonce i v Číně a Japonsku. Není divu, že právě v protikladu к takovým trojicím a mnohobožství vůbec přichází Starý zákon s vyznáním jediného Boha. — Od božských trojií sě zvláště v buddhismu a novoplati^ nismu odvozovaly trojice metafyzické a psychologické (duch — duše — tělo nebo Augustinova trojice: pamět — chápání — láska nebo modernější trojice: vůle — rozum — Git). К nim přistupují trojice etické, třeba tři známé ctnosti: víra — naděje — láska nebo tři stupně mystické: očištění — osvícení — sjednocení. Zvláštní je křesťanská svátá Trojice Otec — Syn a Duch svátý. Staří bohoslovci ji viděli předobrazenu na mnoha biblických místech, třeba tam, kde Bůh mluví v množném čísle (Gn 1,26: učiňme člověka, Gn 11,7: sestupme, Iz 6,8: Kdo nám půjde?) nebo kde je zastoupen třemi andělí (Gn 18,2). V NZ se pak uvádí především Mt 28,19: křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého a zvláště ljan 5,7: Tři jsou, kteří svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch, a ti tři jedno jsou. Toto poslední místo je ovšem pozdější vsuvka do řeckého textu. Celkem lze říci, že biblické doklady pro Trojici jsou slabé, že v bibli ještě ucelené učení o Trojici není. A přece toto učení mělo ve staré době, kdy je církev prohlásila za věroučný článek, důležitou funkci: zdůrazněním Boží nevystižitelnosti a nevypočítatelnosti zabránilo tomu, aby křesťanství nebylo zaměněno s filosofickým monotheismem (jednobožstvím) nebo dokonce s přírodním pantheismem (všebožstvím), který také hlásal jediný božský princip. Ale co s Trojicí dnes? Musíme si ji nově vyložit. Nejlepší výklad, který znám, pochází od mého nejvzácnějšího učitele, prof, Daňka. Ten říkával: Trojice nám chce říci: Bůh nade mnou (Otec), Bůh v bratru (Syn) a Bůh ve mně (Duch sv.) je tentýž Bůh. Jan Heller Opět jedna zkušenost Udí v hale jako naseto. „Vstupenky, prosím,“ volá slečna. Protlačuji se davem к ní. Už už vytahuji peníze. A najednou si vzpomenu: „To jsem ale hloupá. Vždyť ona mě nezná a já mám ještě jeden starý. Neutržený. A jsou všecky stejné.“ Nekupuji si nic a vcházím do sálu. Přednáška z umělecké historie. Tlačím se к přednášejícímu, nic jiného v tu chvíli neexistovalo. A přece. „Připravte si lístky ke kontrole, prosím.“ „Slečno, tenhle jsem vám neprodala." „To je studentský,“ zabručím a jdu dál, ztrácím se v davu. To jsem přece nelhala, říkám si. Ale už je mi všelijak. Přednáška pokračuje venku před budovou. A při vycházení je slečna zase и mne. „Ukažte mi svou vstupenku, prosím.“ „Já — já už jsem ji zahodila,“ koktám a pokouším se schovat se za lidi. Pozor, teď už lžeš otevřeně. Přednáška pokračuje neméně zajímavě. Ale už ji nemohu vnímat. Tam vpředu někde je ta slečna výběrčí a má hrozně pichlavé oči. Co když, až se budeme rozcházet, co kdyby ... Nevydržím do konce. Spěchám dolů po cestě, jako by mě někdo honil. Kam to vlastně utíkáš? Přede mnou neutečeš. Všechny věže a štíty se dívají vyčítavě. Jak mám tenhle kout Prahy tráda. A jak byla ta slečna sympatická, v tom modrém kabátku a s mladistvými kučerami... Takhle se rozcházet s lidmi. Tohle je poctivá služba? Tohle je víra? Nevíš, že záleží na každé maličkosti? Zastavuji se. Já už vím. Dám ty peníze do kostela. Co je to za beznadějný a prolhaný kolotoč? Dát nepoctivě ušetřené peníze na to, aby se mohlo kázat o poctivosti? К čemu by to pak všechno bylo? A nemyslí si, že když to budeš chtít vyřešit tím, že se ke mně doma pomodlíš, že tl odpustím. Ty se musíš vrátit, hned teď, omluvit se a přijmout pokutu. Vracím se. Jdu, co noha nohu mine. Stejně už tam třeba nebudou. Zjistím si telefon té slečny a zavolám jí. Nebo na příští přednášce ... Neulehčuj si to. Zítfa, to znamená nikdy. A ostatně, zítra už může být pozdě. Přidávám do kroku. Návštěvníci se už rozcházejí. A tamhle jde ta slečna s několika lidmi. Hovoří s nimi, jsou to zřejmě její přátelé. Neměla bych ji odvést stranou? Ne, jen ať tě slyší i ti druzí. Přicházím se skloněnou hlavou. „Slečno, prosím vás, odpusťte mi. Ta vstupenka byla doopravdy stará. Já... řekněte mi laskavě, co jsem dlužna Podívá se na mne přísně. „Bylo to nepoctivé. Vůči ostatním i vůči organizaci." „Já jsem ... prosím vás, nezlobte se už. Odpustíte mi? A co vám mám..." Usměje se a podává mi ruku. „No. pro tentokrát to snad necháme ...“ V tu chvíli bych jí dala třeba t dvacet korun. Slyšeli to t ti ostatní. Nevím, co si myslí. Nevím, co si myslí ona. Ať. Jdu zase cestou dolů. Děkuji ti, Pane, žes mě přiměl vrátit se a žes mi dal к tomu sílu. Děkuji, žes mně uložil takový maličký trest, abys mne uchránil před horším. Ale proč se mi pořád bouří srdce? Proč mně podklesávají nohy a hučí mi v hlavě? Myslela jsem, že když se přiznám, že mt hned bude lip. Co cítíš, je zahanbení. Uvědomila sis, že nemůžeš hledět na hříšné zvenčí a povýšeně, protože í ty jsi jednou z nich. A napomenutí trvá dlouho, aby bylo účinné. Neměla bych se přiznat všem? Doma a svým přátelům? Podívej, nenafukuj to zase. Nejen každému, ale i každé věci patří, co je její — nic méně a nic více. Ta věc byla dost velká na to, aby ses přiznala, komu náleží. Ale jinak, uvědom si, zda by to nebyla jen tvá pýcha, snaha ukázat, že jsi velká v pokání. Víš, co bude lepší? Najdi hned všechny takové vstupenky, máš-li jaké, a zahoď je! A žij ode dneška poctivě. Mám jeden lístek v kapse. Házím jej do jámy и cesty. A teď hajdy domů, uvařit tatínkovi dobrou večeři, ať má trochu radosti. Jdu a dělám večeři. Tatínkovi chutná, je rád a usmívá se. Já také. Děkuji ti, Pane, že mne uvádíš na pravou cestu. Dej, prosím, ať nemusím nikdy utíkat před lidmi — ani před tebou. Ať si navždycky zapamatuji beznadějnost takového útěku. N. N. STARA MANŽELSTVÍ Milí přátelé, je tu ještě jeden okruh, ještě jedno společenství, které obvykle trvá, když už přátelé odpadají a umírají, totiž manželství. Porovnejte své manželství po čtyřiceti letech nebo po ještě delší době se svým manželstvím, jak jste je jednou začínali! Je tu veliký rozdíl. Tehdy to byl rozlet, plány, ideály, ovšem i zamilovanost. Jeden druhému jste vyhovovali. Možná že jste také jeden s druhým spekulovali. Dříve nevěsty dostávaly věno. Některé je mohou dostávat i dnes, ale důležitější je, jestliže mladá žena má zaměstnání, a to pokud možno výhodné. To je veliký hmotný vklad do manželství a do budoucí rodiny. A nejen to! Je to předpověď i zajištěného stáří, protože tu je naděje na druhý důchod. Ale manželství je podobno lodicí, která odrazila od břehu a nyní jde vstříc více méně neznámé budoucnosti. Ano, ohlédněte se zpět a porovnávejte, vzpomínejte. Přitom nejde o to, abyste byli sentimentální, nýbrž naprosto věcní, a ptali se současně na smysl tohoto svého mnohaletého soužití. Snad jste si jednou jeden druhého vybírali a přitom uplatňovali vedlé jiných hledisek i hledisko zdravotní s ohledem na budoucí děti, které by se měly z vašeho manželství narodit. Odborníci poněkud humorně mluví o tom, že člověk si má umět vybrat své rodiče. To ovšem nikdo nemůže Jako křesťané si však ve stáří více než kdo jiný asi uvědomujete, že postavlte-lt své manželství do světla Božího přikázání, pak se vám manželství objeví jako trvalé životní obecenství, že to je naprosté a výlučné spojení jednoho muže a jedné ženy po celou dobu, která vám byla spo Lístky o léčně darována. Uzavřením manželství nastala odpovědnost jednak jednoho za druhého, jednak odpovědnost obou vůči okolnímu světu. Avšak — co všechno se mezi vámi dvěma od té doby odehrálo? Co všechno se událo mezi stěnami vaší rodiny? Ptáte se, co znamená šťastné manželství? Snášeli jste se, milovali jste, jeden druhému jste se obětovali. Bylo-li tomu tak, buďte za to vděčni. Ale slyšeli jsme zde onu zpověď jedné sestry! А к tomu snad alespoň ještě jednu stručnou zmínku. Zena v zestárlém manželství a v rodinných poměrech, které s sebou přinesly až drastické problémy, povzdechne: „Věřte, byla bych šťastná, kdybych se ráno už nemusela probudit!" Jak mnohá manželství navenek vypadají vyrovnaně, šťastně! Oba se na sebe před lidmi usmívají, aby se mezi čtyřma očima začli zase hádat a vytýkat jeden druhému jeho chyby. Co teď? Ve stáří bychom měli umět udělat škrt za takovou minulostí. Jestliže jsme nikdy dříve nepochopili smysl manželství, měli bychom je pochopit nyní. Ze to je těžké, když jste oba zestárli, a tím se změnili ve svých povahách? Je! Už jsme si citovali to slávo, že Pán Bůh zavrhl naše hříchy za sebe. A zase: prosme, aby nevzpomínal na hříchy naší mladosti. Smím dnes uvést tu báj až dojemně zbásněnou římským báisníkem Ovidlem, který nevynikal smyslem pro čistou lásku, a přece napsal báseň Filemon a Baucis. Spolu žili a ve společné smrtí se proměnili vé stromy vedle sebe stojící. Ale co, když tomu tak není a jeden zpravidla zemře dříve než druhý? Pak nastane samota. O ní příště. Upřímně vás zdravím. Váš starší bratr. (Dokončení ze str. 1.) ného v Ježíši Kristu znamená vzdát se nejpřirozenější naděje v záchranu člověka a světa mocí. Kázat Krista, a to toho ukřižovaného, kázat ho slovem a životem, to je dosadit za lidskou moudrost Boží bláznovství a věřit, že ono je silnější. Křesťanský Bůh se neprosazuje tak, že drtí naše, ba ani své nepřátele. On není Bohem proto, že je Pán pánů a Král králů, on není větší proto, že je větší v moci, nýbrž v lásce a službě. On nikdy nebyl konkurentem mocných ve světě, ani zastáncem mocných v církvi — právě proto, že jeho království se neztotožňuje s mocenskými útvary a mocnými místodržícími a božími zástupci na zemi. On se obejde bez meče Petrova i bez andělských pluků. Jeho vítězství není podmíněno sílou a převahou — leda silou Pravdy a převahou Lásky. Jak nesnadné к víře! I církev jé v neustálém pokušení korigovat Boží postoj, doplnit jej tím, CO se zde na zemi vždycky osvědčilo — mocí. A nemá-li ji (naštěstí), sotva kdy zcela unikne pokušení o ni usilovat — alespoň na půdě „teologie Boží moci“. Bůh je mocný a všemocný, avšak uplatnění jeho moci vůbec neodpovídá lidským představám. Jeho móc v nemoci se dokonává. I jeho věrný vyznavač ví a má vědět, že „když mdlím, tehdy silný jsem“. A jeho církev teprve tehdy, když se dobrovolně a poslušně vzdá pozice síly, je připravena к následování a službě. Má-li být a zůstat církví opravdu křesťanskou, nemůže usilovat o záchranu člověka a světa jinými prostředky, rádoby účinnějšími než její Pán. Bláznovství kříže má pro ni zůstat nejvyšší moudrostí. David Zelenka