Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1974 (LIX/1-44)
1974-01-03 / No. 1
HLEDEJTE A ČTETE! APOKALYPTIKA A EVANGELIUM Tímto nadpisem je vyznačeno jedno z náročných témat biblické theologie, jež ještě čeká na soustavné prostudování a zpracování. Mocný duchovní proud židovské apokalyptiky vytryskl v temné době krutého pronásledování za vlády syrského Seleukovce Antiocha IV- Epifana (175—164 př. n. 1.), kdy mnoho synů Izraele trpělo i umíralo mučednickou smrtí pro věrnost Hospodinu a Zákonu. (Tehdy byl napsán první apokalyptický spis Daniele ku povzbuzení trpících věrných.) Pod tíhou bezútešných poměrů a duchovní krize doby makabejské, také pod vlivem cizích náboženských idejí rodí se zcela nová naděje a eschatologie, jež znamená převratnou změnu v izraelském pohledu na svět, dějiny i individuální lidský život a úděl. Eschatologie ve smyslu apokalyptickém a pak 1 novozákonním je učení o poslední (= eschatologické), věčné skutečnosti, jež zcela přesahuje dějinný rámec pomíjitelného světa a života: o budoucím Božím království, o přicházejícím konečném Božím vítězství, kdv skončí starý věk tohoto světa pod vládou zla a bude nastolen zcela jiný ( =eschatologický) nový věk vzkříšení a dokonalého vykoupení. Apokalyptický názor se hluboce liší od staroizraelského: vidí tento svět a jeho dějiny ve velmi temných barvách, v beznadějné situaci pod vládou démonských mocností. Všecka zaufalá naděje se toužebně obrací к „onomu světu“ budoucnosti, který nastane hrozným zánikem starého, mesiášským převratem, soudem, vzkříšením a konečným nastolením svrchované vlády Boží. Veškeré dění neutěšené přítomnosti je chápáno i vykládáno ve znamení bezprostředně očekávaného blízkého konce a zároveň začátku. Tato nová naděje e eschatologie nabízí útěšnou odpověď na nejbolestivější otázky těžce zkoušené víry — proč je na světě tolik zla a utrpení —, s nimiž si lid Starého zákona nevěděl rady, protože neměl jasný výhled ke vzkříšení а к plnosti věčného života v nadpozemském Božím království. Právě tento výhled nepomíjivé eschatologické naděje je mimořádným přínosem a odkazem Židovské apokalyptiky (arci ve spojení s fantastickými spekulacemi, výpočty a výbušnými sny o mocensko— —náboženském meslášstvf), která působila jako nakažlivý kvas v myšlení 1 životě palestinského židovstva novozákonní doby. O tom svědčí nejen řada apokalyptických spisů, včetně kumránských rukopisů od Mrtvého moře, nýbrž i způsob, jak se tehdy celý Starý zákon chápal, vykládal a přeznačoval stále víc v duchu epoa kelyptiky. (Další informace o povaze názorech tohoto náboženského směru, jež se nevejdou do omezeného rámce jednoho článku, podává např. M, Bič, Palestina II, 273—283 kromě výkladů o kumránských rukopisech; částečně lze čerpat i z článků „Počátky apokalybtiky“ a „Apo-, kryfy" Kj. 1972, č. 35—36.) Po prudkém rozmachu apokalyptických nadějí dochází na sklonku novozákonní doby к neméně náhlému ústupu. Tragický závěr války židovské (roku 70) i dalších mesiášských rebelií proti Římu pod vedením apokalyptikou inspirovaných odbojových skupin zelotských odhalil klamnost fantastických předpovědí a nadějí politicko—náboženských. Protože apokalyptika jimi nepřímo podněcovala к fanatickému boji proti všem nepřátelům, padl na ni stín odpovědnosti za národní neštěstí. Židovský rabinát ji zavrhl a odmítl zařadit apokalyptické spisy s výjimkou Daniele do palestinského kánonu Starého zákona (i když ovšem některé základní apokalyptické ideje — o vzkříšení, pekle, ráji v přicházejícím novém věku aj. — již zůstaly trvalým vlastnictvím židovské víry). Ani v křesťanské theologii Starého zákona nemá apokalyptika příliš dobré jméno. Vytýká se jí hrubá deformace původního starozákonního poselství. To je pravda, pokud je míněna skutečná únikovost i fantastičnost apokalyptických vidin a spekulací. Avšak na druhé straně apokalyptická eschatologie v čistší podobě přispěla mimořádným podílem к historickému ztvárnění i srozumitelnému slovnímu vyjádření kristovské zvěsti Nového zákona. Ukazuje se, že kritické studium apokalyptiky je nepostradatelné к hlubšímu porozumění vlastního jádra této zvěsti; že odborná znalost apokalyptické mluvy je důležitým předpokladem nesnadného umění výkladu: abychom do naší současnosti mohli přesněji i věrněji tlumočit živé evangelium ze starých svědectví Nového zákona. Jejich autoři totiž nejen chápou a vykládají smysl Starého zákona podobně jako apokalyptika židovská, nýbrž mluví a vyjadřují své poselství převážně apokalyptickou řečí. Ale projevuje se v Novém zákoně vskutku jen výrazný vliv „řeči“, nebo i „věci“ náboženského proudu a myš-lení apokalyptiky? Je zcela nepochybné, že vlastní apoštolské poselství se od apokalyptického velmi nápadně liší. Základem evangelia1 není tajné spekulativní vědění o eschatologické budoucnosti, nýbrž mesiášské tajemství Kristovo. Ježíš Kristus je Mesiáš zcela jiný, než jak jej předpovídala a očekávala židovská apokalyptika. Není bojovným mocenským panovníkem a ničitelem bezbožných, nýbrž Spasitelem hříšných, pro jejichž záchranu žil a zemřel na kříži. Pouze na okraji této kristovské zvěsti spásy a Nového zákona se vyskytují některé temné výpovědi a tóny, velmi vzdálené od středu evangelia i od dějinné cesty Ježíše Nazaretského; připomínají mnohem spíše apokalyptický obraz mocenského Mesiáše jako hrozného mstitele (např. ve Zjevení = apokalypse Jana 14,9—20; 19,11 —21; ale též v 2 Tes 1,6—9 aj.) V blízkosti apokalyptického Krista se současně rozevírá nepřeklenutelná propast mezi vyvolenými a těmi, pro něž je připraveno věčné trápení a zatracení v „ohnivém jezeře“ (Zj 20,15; 21,8). Zde je zcela zřejmý vliv problematických tužeb a sklonů židovské apokalyptiky, která — podobně jako apokalyptická sekta Svědků Jehovových dnes — utěšovala své věrné vidinou budoucí rajské blaženosti a zároveň přivolávala ve žhavé nenávisti krvavou pomstu i věčné zatracení na všecky nepřátele a bezbožné. J. B. Souček ukazuje u některých podobně zaměřených projevů na okraji Nového zákona na „nebezpečí, že zatemní slavné světlo evangelia 0 lásce Boží a o naději, která nechce být omezována úzkostlivě taženými hranicemi“. Tu je v zájmu evangelia nutno velmi vážně rozlišovat a všecko měřit pravým kristovským středem celého novozákonního svědectví- Neboť ryzí světlo Boží milosti, Kristovy pravdy a pravé naděje pro nás 1 pro svět nepřichází z apokalyptiky, nýbrž z pouhého evangelia. J. A. Dvořáček České body — Puncta Bohemiae Před 250 lety, 25. srpna 1723 přišli ke dvornímu kazateli v Berlíně Danieli E. Jablonskému, vnuku Komenského, Martin Rohlíček a Mikuláš Vondráček, dva čeští exulanti, a předložili mu text memoranda o situaci evangelíků v Čechách. Memorandum obsahovalo 10 bodů a dostalo název Puncta Bohemiae fčeské body). Toto memorandum odevzdali oba exulanti Jindřichu Rildigerovi z Идет, tajnému radovi pruského krále Bedřich Viléma I., se žádostí, aby je odevzdal králi pruskému, anglickému, dánskému a švédskému. Další opis bodů pak předložili přímo znovu anglickému králi 13. října 1723. Osm z těchto bodů podávalo informaci o situaci českých evangelíků, poslední dva pak žádost o řešení této situace s konkrétním návrhem, jak ji řešit. Body byly podepsány: „Všichni pravověrní v Čechách a na Moravě, kteří se přiznávají к pravému náboženství“. Oněch deset bodů ještě doprovázela vysvětlující žádost podepsaná „všemi příslušníky evangelického náboženství v Čechách“. Jménem ji podepsali tři: Jakub Boháček, Martin Rohlíček a Mikuláš Vondráček. Datována je 23. 8. 1723. První bod mluví o tom. že před sto lety byli svobodní evangelíci z Čech a Moravy vyhnáni. Druhý tvrdí, že od roku 1716 jsou evangelíci v českých zemích pronásledováni pro slovo Boží, jejich majetek je jim odebírán, jsou bičováni karabáči až na krev, vězněni v železech a poutech až po šest let, takže někteří sedí ve vězení ještě к datu podání bodů. Třetí bod si stěžuje, že jsou odebírány, proklínány a spalovány svaté knihy, dokonce i bible. Čtvrtý bod mluví o přísných trestech, které postihují toho, kdo překročí zákaz čtení evangelických knih. Pátý bod zjišťuje, že mnoho tisíc lidu bylo poměry zahnáno do Saska, Slezska a Uher. Šestý bod oznamuje, že mnoho tisíc lidu vzdychá к nebi o večeři Páně, která je jim odpírána. Sedmý bod podává zprávu o tom, že roku 1719 přijímalo pod obojí v Čechách a na Moravě 18 000 lidí. Osmý bod vysvětluje, proč se žadatelé obracejí na evangelické krále. Devátý bod navrhuje intervenci и císaře, aby některé kostely byly dány v českých zemích evangelíkům. A konečně desátý bod vysvětluje, že si žadatelé nevědí jiné rady a pomoci, než se obrátit na evangelické krále. Připojená žádost vyslovuje domněnku, že císař asi ani o těch ukrutnostech neví. Dále vypravuje, jak někteří evangelíci jsou z trestu zapřaháni do pluhů jako dobytek. Evangeličtí králové vzali české body vážně, ale usoudili, že by okamžitou intervencí českým evangelíkům víc uškodili než prospěli. К intervenci došlo až po nové žádosti podané sboru evangelických knížat v Režně roku 1735, ale i to bylo téměř bezvýsledné. Fakta uváděná v českých bodech nezasahují však celou evangelickou církev v českých zemích, jak by se s textů bodů zdálo, ale opírají se jen o události z východních Cech: Roku 1717 udal někdo faráři v Cerekvici na Litomyšišku, že v obci Javorníku se konají tajné kacířské schůzky. Podezřelí lidé byli nahnáni na litomyšlský zámek a tam tak strašně mučeni a nemilosrdné biti, že většina z nich nebyla už až do smrti plně zdráva. Tajní evangelíci z Heřmanic na Litomyšlsku byli zatčení roku 1720 a někteří z nich tak zbičováni, že při odchodu ze zámku zanechávali krvavou stopu. Jiní z nich bylt zapřažení do pluhu a museli zorat panskou zahradu. Roku 1721 byli evangelíci z Vysokého Mýta zbaveni majetku a někteří muži odvedeni doživotně к vojsku. Dlouho vězněni byli někteří evangelíci z Javorníka, Heřmanic a také Jiří Prokeš z Černilova. Pak následoval hromadný útěk evangelíků z východních Čech za hra nice. Knihy byly v té době páleny 1717 ve Smiřicích, 1720 v Náchodě a 23. 6. 1723 v Černtlově. Odkud pocházel Mikuláš Vondráček nevím, byl exulantem v Žitavě. Jakub Boháček pocházel z Českého Meziříčí a Martin Rohlíček z Vellmi. Martin Rohlíček byl žák a vyučenec Michala Dyonista, který měl roku 1719 v obvodě své kazatelské působnosti zaznamenáno více než 18 000 komunikantů, kromě nově přihlášených. Asi roku 1727 byl Martin Rohlíček na žádost českých evangelíků ordinován D. E. Jablonským к úřadu kazatele mezi evangelíky v Čechách a na Moravě, třebaže neměl vyššího školního vzděláni. Martin Rohlíček pak působil po třicet let jako kazatel především na Mladoboleslavsku, Chrudimsku, Kouřimsku, Královéhradecku, Čáslavsku a Novoměstsku Jna Moravě). Kromě Valašska by se však sotva našel v církvi toleranční sbor, v němž by Rohlíček v letech 1727 až 1757 nepůsobil. ILJA BURIAN Dopisy staršovstvu Vlč LÁSKY Milý bratře kurátore, vracím se к Vaší otázce, proč se nám mnozí konfirmandi po konfirmaci ztrácejí. Bývá tomu tak, že ve sbo- 2 rech, kde má konfirmace ještě silnou tradici, je procento těch, kteří se konfirmují „z církve ven“ větší nežli ve sborech, kde bývá konfirmandů málo. Vnějších příčin této skutečnosti je jistě řada. Soustředím se však na příčinu vnitřní. Tuto příčinu vidím ve skutečnosti, že se konfirmandi nesetkávají ve sborech s dostatečnou láskou. Sbor se v mnoha případech setkává s konfirmandy jen v osobě faráře při konfirmačních cvičeních. Konfirmandi, kteří si vytvoří mezi sebou dobré společenství, přicházejí do shromáždění a celkem jim nevadí, stará-li se o ně sbor, modlí-li se za ně nebo ne. Drží se pohromadě, se sborem zachovávají volné svazky. Tradiční střed sborového života — a mám za to, že jde o střed nejen tradiční — však konfirmandům zůstane cizí. Necítí se v něm dobře. Nepatří do něho. Není to prostředí pro ně. Neproniknou do zbožnosti písní, do zvěsti kázání, do obecenství kolem stolu Kristova, lejich víra i jejich zbožnost se pak velice Uší od starší generace. Měli bychom se vážně zamýšlet nad tím, proč naše shromáždění, nejednou t biblické hodiny, snadno nabývají charakter uzavřenosti, takže se v nich nově příchozí necítí dobře. Někdy se stává v městských sborech i to, že někdo chodí po léta do kostela a nikdo si ho „nevšimne“. Podstatou evangelia je přece naprostá otevřenost vůči všem. Pavel vyzývá členy sboru, aby se přijímali vespolek jako i Bůh v Kristu přijal vás. Nejsme ve své zbožnosti příliš do sebe uzavřeni, příliš indtvidualističtí? Neruší nás bližní v kostele, když není zrovna jako my? Nejsme, aniž si to uvědomujeme, někdy v hloubi srdce rádi, že ve shromáždění nejsou děti nebo konfirmandi, poněvadž nás jejich neposednost a odlišnost ve zbožnosti ruší? Nad takovým druhem zbožnosti bychom se měli opravdu vážně zamýšlet. Evangelium přece neuvádí člověka do polohy až mystického soustředění, do kruhu od světa odtržené meditace. Evangelium člověka zlidštuje, otevírá mu oči pro všecko pozemské a lidské, dává mu kladný vztah ke všemu a ke všem, zbavuje jej samospravedlivé povýšenosti. Rád si připomínám příběh ze Skutků, v němž se vypráví, jak jeden mládenec, řekněme konfirmand, při kázání Pavlově usnul a spadl z okna. Podle naší zbožnosti reformovaně přísné se takový příběh přece do bible nehodí. Když už je tam, pak by měl být využit jako odstrašující napomenutí mladým lidem, kteří si slova Božího neváží. Avšak, když si příběh ve Skutcích přečtete, nenajdete žádná slova výčitek ospalému mládenci, za to však tam najdete živou účast s ním a velikou radost z toho, že zůstal zdráv. Nová generace klade otázky po naší zbožnosti. Musíme si ověřovat ryzost své víry na vztahu к ní, na tom, jak je umíme do svých shromáždění přijmout a dát jim podíl na Božích věcech v nich. Budeme na to muset, řekl bych i liturgicky, myslet víc než doposud. Nejen v obsahu kázání, nýbrž i v modlitbách, zařazování nových písní, aktivní účastí. Závěrem bych zmínil dvě věci: V řadě sborů mají alespoň jednou za měsíc po celé služby Boží děti mezi sebou. Pamatují na ně i uspořádáním bohoslužeb. Uvádějí je tímto způsobem do bohoslužebného života církve. Děti samy zazpívají písničku, za základ kázání slouží text obsahující biblický příběh, který děti mohou sledovat, v modlitbách se myslí na rodiny a děti. Nevěřil byste, jak radostná shromáždění to bývají, jak sbližují celý sbor. Vytvářejí nový obsah zbožnosti. A ještě jednu myšlenku: Ve sborech jsou při konfirmaci presbyteři dotazováni, zda přijímají konfirmandy do obecenství stolu Kristova. Zdalipak si presbyteři uvědomují, že přijímat konfirmandy do tohoto společenství nepředstavuje jen jejich právo nebo výsadu, nýbrž také závazek a odpovědnost. Presbyterům, kteří takto konfirmandy přijali, nemůže být lhostejno, jak se konfirmandi stolu Páně účastní а со и stolu Páně přijímají. Srdečně Váš J. S. Jsou jevem zajímavým nejen pro bohoslovce, kteří je zkoumají, hodnotí, přijímají, orientují se na některém z nich nebo je odmítají. Podobně se к theologickým směrům v evangelické církvi má i mnohý posluchač, který má zájem o theologické otázky, ale obecně к nim panuje nedůvěra, ba odpor. V dalekém i blízkém pozadí této nelibosti jsou dávné theologické disputace nebo zase až přítomné theologické přestřelky, nesoucí na sobě téměř vždycky něco z nesnášenlivosti, kterou i theologové vynikají, nebo mají vzápětí dokonce nepřátelství, vedou к zakládání a budování vyhraněných theologických škol а к vytváření táborů, jejichž příslušníci na sebe číhají, jeden druhého podceňunje a odmítá. Ani v najmenším nechceme vyvolávat zlé duchy: je jisté, že v dnešním theologickém světě nehrají theologické směry takovou úlohu, jakou hrály např. ve staré církvi nebo potom v době poreformační. Nicméně se theologické rozdíly v myšlení uplatňují v theologii dodnes, a to nejen na světovém fóru, nýbrž i u nás, i když se projevují mnohem věcněji, zklidněné, bez kaceřování a osobních útoků. Skutečnost, že theologické směry existovaly a existují, se velmi často odráží v reakcí posluchačů. Měli bychom si totiž uvědomit, že theologie není jen nějakou teoretickou a akademickou záležitostí, nýbrž že se promítá do života a myšlení církve. Má dopad až i u nejprostšího posluchače. To proto, že stopy určitého theologického myšlení jsou zvláště v reformační církvi patrny na kázání. Kazatel se totiž někde svému povolání učil. Měl své učitele, kteří ho ovlivnili. jestliže ho neovlivnili, jistojistě si sám vytvořil způsob určitého myšlení a potom i mluvy, kterým formuje a vyjadřuje svou víru, to, co považuje za nutné a důležité zvěstovat. Tento způsob myšlení nebo mluvy může být někdy velmi prostinký, jindy zase složitý, náročný, až nesrozumitelný. Posluchač do sebe přijímá něco ze světa kazatele, kterého poslouchá. Někdy kriticky, někdy nekriticky. Přijímá někdy chtěně, jindy bezděky. Ovšem, že jednomu kazateli přitaká nebo se jím nadejme (často předčasně), jindy je vůči kazateli zdráhavý nebo i odmítavý, mnohdy lhostejný. Avšak zpozorní, nent-li mu něco po chuti, nebo slyší-li něco nezvyklého. Řekněme, že jeden kazatel mluví o existenci duše, druhý ji popírá. Někdo vidí křesťanství v zástupné smrtí Kristově, jiný v zdůraznění všelidské lásky. Jen trochu pozorný posluchač na to reaguje bezradnou a rozpačitou otázkou: „Copak tedy máme vlastně věřit?“ O theologických směrech zde nechceme a nemůžeme mluvit, abychom o nich poučovali co do jejich obsahu. O tom by nás poučily často rozsáhlé dějiny theologie nebo zase církevní dějiny nebo dějiny dogmatu. Chtějme se však dát upozornit na to, že žádné lidské myšlení v kterémkoli odvětví lidské vědy a bádání se bez různosti neobešlo a neobejde, ať už jde o medicínu, filosofii, biologii — a o kteroukoli vědu. Tak tomu je i s theologií. Kdyby nebylo hloubání, bádání, hledání a zpytování, nastala by nehybnost, nebylo by pokroku, život by byl fádní, lidské myšlení by zahnívalo. Naštěstí tomu tak není, protože Pán Bůh dal našemu lidskému myšlení neklid v hledání pravdy. Již Písmo svaté nás upozorňuje na theologické směry. Vzpomeňme, že apoštol (Pavel) ví i o jiném evangeliu než jen o tom, které sám káže (Gal. 1,8). Přečtěme si 1. Kor. 1, 12 o stranách v Korinte, 2e mezi Petrem a Pavlem nebylo souladu, víme z Gal. 2,14. Apoštol ví o rozličných učeních a nabádá, aby se čtenáři jimi nedali točit (2id. 13,9), jako zase ví, že kacířstva dokonce musejí být, aby od nich byla odlišena pravá zbožnost (1. Kor. 11,19), To jsou jen namátkové příklady. A v dějinách staré _drkve: šlo o to, zda Kristus je podstatně syn Boží, jak učil Athanasius, nebo člověk, jak učil Arius (zhruba reprodukováno). Jednou šlo o to, zda Duch svátý vychází z Otce i Syna nebo zda jen z Otce, což mělo nedozírný důsledek v roztržce mezi církví západní a východní roku 1054. Nebo zase: v reformaci byla živá otázka, zda je člověk ospravedlněn pouhou vírou, nebo zda ho před Bohem ospravedlňuji dobré skutky — což zase oddělilo reformační církev od římské. Toť jen nejběžnější příklady ze spousty těch, které dokumentují theologické směry. Jen slovem naznačme, že tyto otázky jsou dodnes v theorii i praxi živé, třeba jsou oděny do moderních formulací. Existence různých církví je dokladem theologické různosti. Proč o tom všem píšeme? Především tedy proto, abychom se učili trpělivosti, snášenlivosti a nabývali vědomí, že různost theologických směrů je svědectvím pro hledání pravdy. Tato trpělivost a snášenlivost je ovšem kritická. Není sporu o tom, že nejeden theologický směr zkracuje a přeznačuje celistvost a pravdu biblické zvěsti. Nejčastěji se to děje v tzv. christologii, tedy v učení o Kristu, o jeho slovech a hlavně o jeho díle. V pochybnost je brán smysl jeho ukřižováni, skutečnost jeho zmrtvýchvstání, dílo jeho odpuštění. Takovým učením se nemá žádný posluchač dát točit. Soustředit se v jevu Ježíšově jen na zdůraznění jeho lásky к člověku je zajisté — mnoho, a přece jen málo. A jakým způsobem se posluchač obrní proti takovémuto zkracování a přeznačování biblické zvěsti? Je jen jedna cesta: pečlivě, pilně a přemýšlivě číst bibli s prosbami o porozumění. Pátrej po výkladech, které pomáhají к srozumění. Čemu nerozumíš, tím se příliš nezarážej. Taková četba ti poskytuje možnost vniknout do biblického světa, do myšlení a vyjadřování biblických svědků a dává ti zjistit, v čem vposledu tkvěla jejich lidská existence, totiž ve víře v Boha Stvořitele zjeveného v Ukřižovaném a Zmrtvýchvstalém Ježíši Kristu, v Boha, který se nám osvědčuje Duchem svátým. To je také světlo, které nás provází pralesem theologických učení, amž bychom je odsuzovali a pokládali za zbytečné-Ale ještě na něco se dejme upozornit. Jsou skutečně theologové, kteří učí zcestně, protože nepoučeně. O nich mějme naději, že přijdou jednou na to pravé a že nás nezmatou. Jenže jsou mnozí, kteří chtějí za každou cenu být zajímaví, noví, originální. Ne ze zvídavosti, nýbrž z ješitnosti a — z pocitu méněrennosti. Jsou to věční nespokojenci. Chtějí na sebe upoutat pozornost. Snad i takoví musejí býtl Snášejme i je a poroučejme je do milosti Boží spolu s celou theologií. Věřte, že se bez ní neobejdeme, i když jí často opovrhujeme. J. B. Jeschka Theologické směry