Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1975 (LX/1-44)

1975-01-01 / No. 1

Duše má velebí Pána Pokud člověk žije, má co dělat s bohem. — Chtěl bych rovnou tvrdit, že se člověk během celého svého ži­vota neustále zabývá bohem. Většinou to neví. Člověk může jednat s Bohem jako se vzduchem, může dělat, jako kdyby nebyl, udělat ho ničím, tím však právě něco s ním a z něho dělá. Kde člověk prohlašuje, že se s Bo­hem nedá nic začít, kde se o něho nestará, zatlačuje ho, tam si začíná sám dělat svého boha. Vzpomínání je lidská činnost. Avšak vzpomínky se nás mohou najednou zmocnit, mohou se stát bohem, který člověka všemocně ovládne Také strach z budoucnosti se může stát takovým bohem. Například ze všech stran na mě doléhají povin­nosti, ty se náhle promění v hory, které mě — podobně jako Bůh — ze všech stran obklíčí. Povinnosti, výko­ny a práce se mohou stát strašlivým bohem. Kdysi jsem je sice sám bohem udělal, ale teď se jich už za žádných okolností nemohu zbavit. To by snad mělo být jasné, že ta­kový bůh není pravý. Pravý Bůh ne­ní totiž bohem, s nímž bychom mohli něco začít, nýbrž Bůh, který může něco začít s námi Věřím a tvrdím, že už něco s námi začal. Na celém kulatém světě ne existuje člověk, s nímž a pro něhož už Bůh něco nezačal. To je asi to nej­lepší, co člověka potká, kdvž přijme to, co s ním Bůh začíná, jak se to stane? Tuto otázku nemohu zodpovědět sám, mohu však dát slovo člověku, na němž je zřejmé a slyšitelné něco z toho, co s námi Bůh začal. Je vklá­dáno do Mariiných úst: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spa­siteli.“ Co vlastně začal Bůh s Marií, že může takto mluvit? — A co začal s námi, že smíme takové slovo vzít do úst? Obracím se к biblické zprá vě. Příběh, který Lukáš vypráví, zní fantasticky. Anděl Gabriel prý navští­vil Marii, pozdravil ji jako zahrnutou milostí a zvěstoval jí, že na ni sestou­pí Duch svátý a že přivede na svět Božího Syna. Když je Boží Syn už na světě, za­slibuje učedníkům něco podobného. Také к nim má přijít Duch svátý. Kdo prožije letnice, uslyší lidi u vytržení vypravovat o velkých Božích činech Takovým vyprávěním „velebí“ Boha Izraelova. Ohlas tohoto Mariina slova je v původním řeckém textu nepře­­slechnutelný. Letnice objasňují, že to, co Bůh začal v Marii, je počátek no­vého lidství. Proto tvoří Mariina reakce na neu­věřitelné andělovo poselství model pro každého člověka, který slyší ně­co o pravém Bohu. Marie kvituje an­dělovo pohádkové sdělení tím, že dá­vá Bohu za pravdu. Nebráhí se dítěti. Nebrání se tomu, co ji bylo řečeno. Nedělá nic proti tomu, co v jejím ži­votě roste z Boha. Naopak Přidává к tomu všemu ještě: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.“ V podstatě to není příliš mnoho, co přidává. Učení vykladači Písma se domnívají, že Mariina píseň j.e málo originální. Opravdu —• její píseň je sestavena jen ze samých vět Starého zákona. Maria tu nemá vlastní hlas Opakuje jen to, čím Izrael už odpo vídal na Boží činy. Tento nedostatek originality je, jak se mi zdá, význam­ný. Víc než Maria nemusíme totiž dě­lat ani my. Je třeba jen dát za pravdu Bohu v tom, co s námi začíná a co má s námi v úmyslu. Přitom se může to slovo, které Maria používá, stát pro nás dopravním prostředkem, jenž nás veze do Boží budoucnosti, dáme-li do tohoto slova své celé bytí. ,/ Dříve než se podíváme na jednotli­vá slova, musíme krátce přemýšlet, kam vede cesta. Je docela dobře mož­né, že píseň byla zpívána už před Ma­rií. Jeden vykladač míní, že to snad byla původně vítězná píseň, zpívaná povstalci po vyhrané bitvě. A jeden kazatel ji nazývá „písní velké revolu­ce naděje.“ Maria opravdu opěvuje velkou proměnu. Co Bůh tak skrytě začíná, není nic jiného než proměna tohoto světa, zlom ve všech vztazích, který převyšuje všechny dosavadní zlomy. To začalo a to bude pokračo­vat a kdo velebí Boha, už se účastní těchto velkých proměn, Kdo s Marií velebí Boha Izraelova, prohlašuje tím, že on je pravým Pánem. „Velebit“ znamená vyzvednout, povýšit, tleskat někomu. Kdo velebí Boha, začíná ta­ké něco s Bohem. Nechává Boha být Bohem. Dítě, které Maria přivede na svět přivede to staré, starý svět, ke konci a učiní všechno novým. O tom zpívá Maria svou píseň. Vůz jejích slov nás zaveze tam, kde se Bůh všech lidí stává Bohem. „Duše má,“ říká Maria a já to opa­kuji po ni — Má duše, to jsou mé vzpomínky, mé strachy, to je všech­no, co jsem já sám. Má duše má nyní činit to, co Maria předem řekla. Nic mi nemůže zabránit v tom, abych to říkal a dělal: „Duše má velebí Pána.“ — Když to říkám, tak už nevyzvedá­­vám vzpomínky a strachy na božstva, vzdávám se vpodstatě toho dělat si boha, nechci už být nadále tvůrcem boha, nýbrž stvořením Božím. Všech­no, co jsem až doposud dělal svým bohem, má sloužit tomu, abych vy­zvedl trojjediného Boha, který přišel prostřednictvím Marie na svět, který od svatodušních svátků přebývá v lid­ských srdcích a který je Stvořitelem země, na níž nepozorovaně kvetou květiny a milující se dělají navzájem šťastnými. Když nás však v noci trápí zlé vzpomínky, dává nám Maria klí­čové slovo, které otevírá dveře ke svobodě. Duše se pak nedá utiskovat vymyšleným bohem, spíš provolává slávu Bohu, který přebývá i v temno­tách. Když mě během dne vzruší roz­čilení, existuje v tomto vzrušení a shonu nová možnost. Duše má ve­lebí Pána, toho Pána, který přináší velké proměny. To znamená, že duše má počítat s Bohem, který může všechno — možné i nemožné Vzpomínkám a strachu už nepřipi­suji důležitost. Všechnu moc připisuji Bohu Izraelovu. Jeho velebí má duše, a kde duše velebí Pána, je sama ve­lebena a pozvednuta nad sebe samu. Nezůstává ve stínu, letí „ke slunci, ke svobodě,“ je osvobozena od sebe samé, a od vztahu vázanosti к okolí. Kdo velebí Pána, je jím spoluvytržen do výšin, které ,ccu jinak pro člově­ka nedosažitelné Zní to velmi jednoduše i sporně. Velebit Pána má totiž i jiné důsled­ky... Pro děvče z Předního Orientu jsou to důsledky, které poznáváme z evangelií, jsou to zastávky bolesti: porod ve stáji, útěk do cizí země a účast na popravě. Na Marii je znát, že ten, kdo je svobodný sám od sebe a svého prostředí, stává se svobod­ným pro utrpení Boha, který trpí pro vztahy lidí. Chtěl bych to říci takto: Velebit Pána, to je protiklad proti „nevážit si Boha, jednat s ním jako se vzduchem.“ Kdo z nás začne velebit Pána, ten mu začne dávat za pravdu. Zjistí, jak je to těžké dávat Bohu za pravdu. Kdo tomuto Bohu dá za prav du, bude tak jako Maria procházet stanicemi bolesti. Možná, že se jeho život stane postním týdnem a že ne­bude mít nic než Ježíšovo slovo, kte­ré blahoslaví ty, kteří nesou utrpení. Kdo dává Bohu za pravdu, spolunese Boží bolest. Tuto Boží bolest vskutku nemůže žádný člověk nést jinak než jako vlastní bolest. Maria trpí, když rodí, když utíká, když vidí své dítě umírat. Nese bolest Boží jako lidskou, jako vlastní t— soukromou — bolest Žádný člověk však nemůže trpět vším utrpením světa, žádný člověk nemůže trpět bolestí Boží. Také my můžeme nést Boži bolest ve své bo­lesti jen částečně. Táto částečnost se stává jinou, když duše člověka vele­bí Pána jako Maria. Kdo dává Bohu za pravdu, ten už něco z něho má. má od něho něco nového, má novou spravedlnost, začíná být novým člo­věkem pro novou zemi. Nový člověk má také — novou bo­lest. Na Marii je zřejmé, jak tato no­vá bolest vypadá. Co Maria prožívá jako vlastní bolest, nestává se chou­­lostivostí nebo bolestínstvím, ale bo­lestí Velkého pátku. Je to bolest člo­věka, který je osvobozen od sebe sa­ma pro druhé a pro toho Jednoho. Tato nová bolest však ví: ten Bůh, který zvedá Marii, činí všechno, úpl­ně všechno nové a tak může tato bo­lest přejít v radost. Myslím, že žádný člověk nemůže po Marii opravdově opakovat: „Duše má velebí Pána,“ aniž by se zároveň učil říkat: „Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“ — „Můj duch“, to je — jak říká Luther — „dům, kde víra a slovo Boží přebývají.“ Tento dům je nyní až do posledních koutů na­plněn radostí. Je možno i říci: Radost, to je výšina, na níž se ocitne ten, kdo velebí Boha Izraelova. A radost ne­zůstává němá. Nemůže mlčet. Musí se projevit, sdělit. Svým voláním pozdra­vuje přicházejícího Boha. Ale jak se to má stát skutečností při nás? Jak se to má stát, aby duch nějakého člověka se stal domem a byl naplněn rytmy radosti? Uvažuj­me: Bůh nám začal dělat radost, když řekl „staň se“ a stalo se — Bůh nám začal dělat radost, když si mezi všemi národy vybral Izrael jako ne­věstu, aby spolu s ním ze všech ná­rodů vyvolil také nás jako nevěstu pro svou radost. Bůh začal dělat ra­dost, když za Marií přišel anděl. Za­čal nás navštěvovat, začal u nás pře­bývat, aby se u nás radost udomácni­la. Vše, co Bůh začíná, začíná proto, aby radost ve světě rostla. Tak jako jaro činí pole zelenými, tak radost Boží činí zemi zelenou. V Boží radosti se naše bolest stává novou, aby ra­dost byla nová. Kdo opakuje slovo matky Marie, kdo je říká jako dítě brzy pozná, že u něho začíná Boží budoucnost, která je budoucností ra­dosti: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.“ Rudolf Bohren Přel. ZJS Moje místo Maleč je mestečko na úpatí Vy­sočiny. Tam, kde už končí a od­kud je to jen kousek do lesa, tam stojí v zahradě nevelký dům. V něm žijí Křesťanovi. Tatínek s maminkou a tři dětí. Tatínek, pan Křesťan, je modelářem ve stro­jírnách. Maminka je doma, proto­že má miminko. Malého Viktora. Jana právě skončila první třídu a po prázdninách půjde do druhé. Třetí dítě je pětiletý Petr. To je šikovný chlapec. Kdyby se někde ztratil, třeba v Praze, dovedl by každému říci-' „Jmenuji se Petr Křesťan a bydlím v Malci 179.“ Děti mají svůj pokoj. V něm stojí skříň na kabáty, dvě postele, hračky, dva stoly, dvě židle a jed­na knihovnička. Jen skříň na ša­ty a knihovničku mají Jana s Pe­trem společnou. Všechno ostatní má každý z nich své a sám si mu­sí ve svých věcech udržovat po­řádek. Až Viktor trochu vyroste, udělá tatínek i jemu vlastní po­stel, skříňky, stůl a židli, a Vik­tor bude v pokoji se svou sestrou a bratrem. Tak to tatínek dětem slíbil. Obě se na to už těší a mrzí je, že Viktor roste příliš pomalu a pořád ještě leží v postýlce na ko­lečkách. Když nemusí spát, je ve velkém pokoji. Tam si s ním dnes hraje strý­ček Vašek. To je maminčin bratr. Přijel se na nového synovce po­dívat. S Vaškem je vždycky zába­va. Dovede dělat všelijaká kouzla jako pravý kouzelník, umí vystři­hovat z papíru ozdobné dečky a panáčky, nebo hraje s Petrem na plácku kopanou. Maminka dětem vysvětlila, že si s nimi tentokrát Vašek hrát nebude, protože při­jel za Viktorem. Jsou zklamané. Měly velikou radost, když se před vrátky zastavila Vaškova motor­ka. Ale protože přijel za jejich Viktorem, odpustily mu to. Při večeři, na kterou и nich strýček ještě zůstal, se však je­jich zklamání projevilo. Maminka prostřela Vaškovi tam, kde obvyk­le sedává Petr. „Maminko, to je moje místo. Já nechci sedět na druhé straně.“ I Jana se hned při­dala, ať si Peťr zůstane sedět na svém, ona že se s ním nebude na lavici mačkat, ať si к ní sedne Vašek. Maminka však trvala na svém rozhodnutí a Petr se rozpla­kal. Tatínek mu dál přes kalhoty, aby prý měl Petr к pláči důvod, a maminka se zlobila, že je ošklivý kluk. „Vašek je dobrý jenom na hraní, viď. Ani židli bys mu ne­půjčil." „Ba ne, maminko," řekl strý­ček. „Já Petrovi rozumím. Má mě rád. Ale místo je vzácný Boží dar. Každý přece nemá svou zem, měs­to a dům. Ani pokoj nemá každý svůj, svou postýlku, skříň, židli, své rodiče, sestru a bratra. Každý také nemá jisté své místo и stolu mezi svými. Kdo to má, má veli­ký dar, který dostal od Pána Bo­ha. Proto si toho daru vážíme, jsme za něj vděčni, a proto se o něj Petr bojí." Když to tak krás­ně strýček pověděl, podíval se Petr na maminku a poprosil: „Ale ráno budu snídat zase na svém, ano?" Maminka řekla že ano a Vašek Petrovi navrhl: „Až se teď budeš modlit, poděkuj Pánu Bohu za své místo a popros za ty, kteří své místo nemají." Jaroslav Vetter Psí víno V našich časopisech často čteme a v kázáních slyšíme chválu sborové­ho společenství. Cítím však už delší dobu nad tě-mi oslavami rozpaky. Sa­mozřejmě, že křesťan má žít ve spo­lečenství sboru a církve, že ho toto společenství podpírá a nese, že nám je Pán Bůh daroval, aby nás podpí­ralo a neslo. Ale je tomu tak za všech okolností? Zdá se mi, že ni­koli. Zdá se mi, že ne vždycky. Zdá se mi, že někdy je tomu naopak, že se nejednou ocitáme v situaci, kdy místo abychom jeden druhého pod­pírali, se navzájem strháváme a sbor se stává nástrojem к pěstování jaké­hosi vlažného odvaru křesťanské víry a života. Dovolte doklad. Je jím jedna trpká zkušenost z počátků mé duchoven­ské práce. Ve sboru byl jistý vyni­kající bratr. Nejen že byl pravidel­ným účastníkem shromáždění, podí­lel se na nich i aktivně, křesťansky žil a v obětavosti nás všechny před­bíhal. Jeho slovo mělo váhu i ve veřejnosti. Stalo se však, že tento bratr zklamal. Znamenalo to pro celý sbor otřes, ze kterého se dlouho vzpamatovával Vím, že tato moje zkušenost není ojedinělá. Opakovala se v mé praxi snad s menší odezvou vícekrát. Z vyprávění kolegů vím, že také oni se s podobnými případy setkávají. Co je příčinou? Příčinou je vážná nemoc našeho společenství. Stalo se příliš společenstvím jen v lidských přátelstvích, vázaností a ohledů a ztratilo svůj střed, vázanost základní a ustavující, vázanost především a nade všecko na Ježíše Krista. Velice mi pomohlo při hledání lé­ku na tuto bolest jedno biblické místo. Je v závěru evangelia Janova (21,18 — 22). Pán Ježíš tam učedníku Petrovi ukazuje cestu následování, po které má jít, cestu svědectví zevně nelákavou. „Jiný tě opáše a povede tě, kam bys nechtěl.“ A tu se Petr projeví jako nesmírně společenský tvor, společenstevní po našem. Ohléd­ne se totiž po druhém učedníku a ptá se: „Pane, a co tento?“ Ten tou ces­tou nepůjde? Ten nemusí jít? Jak to bude s ním? To je namnoze náš způsob spole­čenství. Následujeme Pána Ježíše vá­záni jeden na druhého. Udělám krok na cestě, ale až udělá-li ho také ten druhý, můj soused, a udělal-li jsem už krok napřed a on nikoli, jsem ochoten jít zase zpátky. A tato společenstevnost jde ještě dál. Nejen soused souseda takhle po­zorujeme, ale také jeden sbor druhý, jeden seniorát druhý seniorát a jed­na církev druhou církev. Řekněte: Ale tady u nás to vypadá duchovně velice zle. A bolí vás srdce nad tou umdleností a nevěrností druhých a předně vlastní. A hned je tady lék. To ještě u nás je to dobré, podívejte se tam a tam. к sousedům, tam je to ještě horší. Ani to, ani ono nedě­lají. To my jsme ještě velice horliví. Dokonce tak jsem to nejednou slyšel: Podívejte se, jak to v církvi vypada­lo před dvaceti, třiceti, padesáti lety. Ale pročpak tedy Pán Bůh námi třese jako stromem bez ovoce? Mys­lím právě proto, že s tím není spo­kojen, že je to s námi stále stejné. Tento způsob je spolehlivým způso­bem, jak uhasit každé hnutí Ducha. To je jistý způsob, jak pěstovat v našich sborech jen poměrné či prů­měrné křesťanství, které bychom mohli také nazvat pakfesťanstvím protivným Bohu i lidem, křesťan­stvím, o kterém se v knize Zjevení píše v dopise sboru v Laodicei: „Ne­jsi ani studený, ani horký. A takže jsi vlažný, vyvrhnu tě z úst svých.“ To je způsob, jak ve sboru a v církvi pěstovat ne stádce Kristovo, ale stá­do s nejrůznějšími sklony a nápady, jak ve sboru a církvi pěstovat ne ré­vu Kristovu, ale jakési psí víno, které napadá a rdousí to, co ještě zbývá užitečné a plodné. Na onom místě ze závěru evangelia Janova odpovídá Ježíš na Petrovu nepatřičnou ohleduplnost slovem vel­mi rázným, které okřikuje tuto fa­lešnou společenskost: „Co je ti po tom? Ty pojď se mnou.“ Myslím, že to je slovo, které léčí naši situaci. Ano, má-li být naše spo­lečenství zdravým společenstvím, má­li nás podpírat a né9t, jak to Pán Bůh chce, musí být kupodivu v určitém slova smyslu také •polečenstvím vel­mi rozhodným. Rozhodným v násle-dování Ježíše. Vázáni máme být pře­devším a nade všecko na něho. Jen on je ukazatelem a normou naší ces­ty. Jen on ukazuje, kudy a kam máme jít. Jestli tam jde ten druhý, nebo ne­jde, na tom vposledu nezáleží a nelze se na to ohlížet. To mi nebude к tíži ani ku prospěchu jednou jemu tváří v tvář. Já jsem měl jít, mne vyzval a mne chtěl tam mít. Já mám následovat, a je-li to zapotřebí, či ne- Ize-li jinak, třeba sám. Teprve tam, kde on je takto ve středu a nade vším, kde on nás vede, podpírá a ne­se, můžeme nést, podpírat a třeba i vést druhé. Pokud se jen jeden na druhého díváme, jedni podle druhých se řídíme a měříme, čekáme podporu jeden od druhého, můžeme jen kle­sat a jeden druhého strhávat a být si břemenem. Není v nás síly ani na to. abychom unesli sami sebe, natož pak jedni druhé. Nic nám nepomůže žádný ohled ani na vlažnost otců, a ani to, jak si svou vlažnost omlou­vali, jakými pěknými jmény ji nazý­vali. Jestli šli dříve, či jak šli, na tom v posledu nesejde. My máme jít za ním. V tom je naše uzdravení i zdraví. Dalibor Molnár Teologie radosti ! Dokončení ze str. l.J men radosti vyvěrá u trůnu Hos­podinova. V Bozi svatosti a lásce je moře radosti. Starý zákon při­náší pozoruhodné výroky, které si vzácně a mile navzájem korespon­dují. Bůh se raduje a rozveselu­je ve svých skutcích (Ž 104,31) a veselí se ze svého lidu (Dt 30,9; Iz 62,5; Sof 3,17; porovnej: Luk 15,7. 10). Odvážím se povědět, že toto je jeden z nejmilejších a nej­dojemnějších antropomorfismů bible, tzn. míst, kde se o Bohu mluví podle podobnosti a způsobů člověka. Tomu odpovídá jiná řada výpovědí, kde právě tato radost Hospodinova je silou spravedli­vých, tj. těch, kteří vyznávají, že Jahve je spravedlnost jejich. Ti se radují, veselí a plésají právě v Hospodinu (Ž 5,12; 9,3; 21,7 a dal­ší), to je v tom, že je jejich Bohem a oni zase jeho lidem. Jsou to zvláštní spojité nádoby radosti. Boží radost z člověka, který se raduje z Boha a v Bohu — a lid­ská radost z Boha, který se, doká­že radovat z člověka!!). Ovšem hned přidejme: z člověka, který je zakotven v Boží milosti! Je to z lidské strany představa odváž­ná, ba přímo fantastická, kdyby to nebylo řečeno z Boží strany na adresu člověka. Tak se věci nad lidské pomyšlení stávají předmě­tem lidského přemýšlení, ale ne­jen myšlení, nýbrž také víry a do­konce okoušení. Věřící a věrný Izraelita se právě ve své víře a v touze po věrnosti víře otců rado­val z Božích svědectví, slov a řečí, těšil se v Boží síle, ale nadevše se veselil z Božích spasitelných činů (Ž 21,1—7; 68,1—6; Iz 25,9; Ab 3,18). Z Božího odpuštění a vy­koupení, záchrany a spasení. „Ra­dovat či veselit se před Hospodi­nem“ bylo přímo technickým ter­mínem pro účast na bohoslužbě (Neh 12,43). Radost takto není pouze jedním z možných důsledků víry a izolo­vaným druhem ovoce víry, nýbrž je přímo základní a nezastupitel­nou známkou víry v Hospodina. Kde člověk vědomě hřešil, mizela radost, protože se ztrácela pří­tomnost Hospodinova, která je základním zdrojem radosti. Kde je Bůh přítomen, tam je plnost spasení i plnost radosti. Spasení a radost se tak stávají pojmy za­měnitelnými. Ovšem jejich sou­znění platí jen tam, kde jde o pra­vou radost, ne o lidské požívačné radovánky či o modloslužebné bu­jaré veselí. Silně to zaznívá z žal­mistova volání: „Navrať mi radost spasení svého “ (Ž 51,14). Zde jsou oba pojmy spojeny: radost spasení! Slavný akord starozákonní zbožnosti, jejímž příznačným ry­sem a neodmyslitelným základem je radost, zní přes staletí a tisíci­letí až к nám ve výzvě: „Radost Hospodinova budiž síla vaše“ (Neh 8,10). Alexandr Havránek OtCe, od tebe pochází každé dání dokonalé a dobré. Nedopouštíš, aby nám něco chybělo. Dal-li jsi svého Syna, jak bys nám nedai všech věcí? Vylil jsi plnost svého Ducha. Učinil jsi s námi veliké věci, proto se radujeme. WALTHER LÜTHI

Next