Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1975 (LX/1-44)
1975-01-01 / No. 1
Duše má velebí Pána Pokud člověk žije, má co dělat s bohem. — Chtěl bych rovnou tvrdit, že se člověk během celého svého života neustále zabývá bohem. Většinou to neví. Člověk může jednat s Bohem jako se vzduchem, může dělat, jako kdyby nebyl, udělat ho ničím, tím však právě něco s ním a z něho dělá. Kde člověk prohlašuje, že se s Bohem nedá nic začít, kde se o něho nestará, zatlačuje ho, tam si začíná sám dělat svého boha. Vzpomínání je lidská činnost. Avšak vzpomínky se nás mohou najednou zmocnit, mohou se stát bohem, který člověka všemocně ovládne Také strach z budoucnosti se může stát takovým bohem. Například ze všech stran na mě doléhají povinnosti, ty se náhle promění v hory, které mě — podobně jako Bůh — ze všech stran obklíčí. Povinnosti, výkony a práce se mohou stát strašlivým bohem. Kdysi jsem je sice sám bohem udělal, ale teď se jich už za žádných okolností nemohu zbavit. To by snad mělo být jasné, že takový bůh není pravý. Pravý Bůh není totiž bohem, s nímž bychom mohli něco začít, nýbrž Bůh, který může něco začít s námi Věřím a tvrdím, že už něco s námi začal. Na celém kulatém světě ne existuje člověk, s nímž a pro něhož už Bůh něco nezačal. To je asi to nejlepší, co člověka potká, kdvž přijme to, co s ním Bůh začíná, jak se to stane? Tuto otázku nemohu zodpovědět sám, mohu však dát slovo člověku, na němž je zřejmé a slyšitelné něco z toho, co s námi Bůh začal. Je vkládáno do Mariiných úst: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.“ Co vlastně začal Bůh s Marií, že může takto mluvit? — A co začal s námi, že smíme takové slovo vzít do úst? Obracím se к biblické zprá vě. Příběh, který Lukáš vypráví, zní fantasticky. Anděl Gabriel prý navštívil Marii, pozdravil ji jako zahrnutou milostí a zvěstoval jí, že na ni sestoupí Duch svátý a že přivede na svět Božího Syna. Když je Boží Syn už na světě, zaslibuje učedníkům něco podobného. Také к nim má přijít Duch svátý. Kdo prožije letnice, uslyší lidi u vytržení vypravovat o velkých Božích činech Takovým vyprávěním „velebí“ Boha Izraelova. Ohlas tohoto Mariina slova je v původním řeckém textu nepřeslechnutelný. Letnice objasňují, že to, co Bůh začal v Marii, je počátek nového lidství. Proto tvoří Mariina reakce na neuvěřitelné andělovo poselství model pro každého člověka, který slyší něco o pravém Bohu. Marie kvituje andělovo pohádkové sdělení tím, že dává Bohu za pravdu. Nebráhí se dítěti. Nebrání se tomu, co ji bylo řečeno. Nedělá nic proti tomu, co v jejím životě roste z Boha. Naopak Přidává к tomu všemu ještě: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.“ V podstatě to není příliš mnoho, co přidává. Učení vykladači Písma se domnívají, že Mariina píseň j.e málo originální. Opravdu —• její píseň je sestavena jen ze samých vět Starého zákona. Maria tu nemá vlastní hlas Opakuje jen to, čím Izrael už odpo vídal na Boží činy. Tento nedostatek originality je, jak se mi zdá, významný. Víc než Maria nemusíme totiž dělat ani my. Je třeba jen dát za pravdu Bohu v tom, co s námi začíná a co má s námi v úmyslu. Přitom se může to slovo, které Maria používá, stát pro nás dopravním prostředkem, jenž nás veze do Boží budoucnosti, dáme-li do tohoto slova své celé bytí. ,/ Dříve než se podíváme na jednotlivá slova, musíme krátce přemýšlet, kam vede cesta. Je docela dobře možné, že píseň byla zpívána už před Marií. Jeden vykladač míní, že to snad byla původně vítězná píseň, zpívaná povstalci po vyhrané bitvě. A jeden kazatel ji nazývá „písní velké revoluce naděje.“ Maria opravdu opěvuje velkou proměnu. Co Bůh tak skrytě začíná, není nic jiného než proměna tohoto světa, zlom ve všech vztazích, který převyšuje všechny dosavadní zlomy. To začalo a to bude pokračovat a kdo velebí Boha, už se účastní těchto velkých proměn, Kdo s Marií velebí Boha Izraelova, prohlašuje tím, že on je pravým Pánem. „Velebit“ znamená vyzvednout, povýšit, tleskat někomu. Kdo velebí Boha, začíná také něco s Bohem. Nechává Boha být Bohem. Dítě, které Maria přivede na svět přivede to staré, starý svět, ke konci a učiní všechno novým. O tom zpívá Maria svou píseň. Vůz jejích slov nás zaveze tam, kde se Bůh všech lidí stává Bohem. „Duše má,“ říká Maria a já to opakuji po ni — Má duše, to jsou mé vzpomínky, mé strachy, to je všechno, co jsem já sám. Má duše má nyní činit to, co Maria předem řekla. Nic mi nemůže zabránit v tom, abych to říkal a dělal: „Duše má velebí Pána.“ — Když to říkám, tak už nevyzvedávám vzpomínky a strachy na božstva, vzdávám se vpodstatě toho dělat si boha, nechci už být nadále tvůrcem boha, nýbrž stvořením Božím. Všechno, co jsem až doposud dělal svým bohem, má sloužit tomu, abych vyzvedl trojjediného Boha, který přišel prostřednictvím Marie na svět, který od svatodušních svátků přebývá v lidských srdcích a který je Stvořitelem země, na níž nepozorovaně kvetou květiny a milující se dělají navzájem šťastnými. Když nás však v noci trápí zlé vzpomínky, dává nám Maria klíčové slovo, které otevírá dveře ke svobodě. Duše se pak nedá utiskovat vymyšleným bohem, spíš provolává slávu Bohu, který přebývá i v temnotách. Když mě během dne vzruší rozčilení, existuje v tomto vzrušení a shonu nová možnost. Duše má velebí Pána, toho Pána, který přináší velké proměny. To znamená, že duše má počítat s Bohem, který může všechno — možné i nemožné Vzpomínkám a strachu už nepřipisuji důležitost. Všechnu moc připisuji Bohu Izraelovu. Jeho velebí má duše, a kde duše velebí Pána, je sama velebena a pozvednuta nad sebe samu. Nezůstává ve stínu, letí „ke slunci, ke svobodě,“ je osvobozena od sebe samé, a od vztahu vázanosti к okolí. Kdo velebí Pána, je jím spoluvytržen do výšin, které ,ccu jinak pro člověka nedosažitelné Zní to velmi jednoduše i sporně. Velebit Pána má totiž i jiné důsledky... Pro děvče z Předního Orientu jsou to důsledky, které poznáváme z evangelií, jsou to zastávky bolesti: porod ve stáji, útěk do cizí země a účast na popravě. Na Marii je znát, že ten, kdo je svobodný sám od sebe a svého prostředí, stává se svobodným pro utrpení Boha, který trpí pro vztahy lidí. Chtěl bych to říci takto: Velebit Pána, to je protiklad proti „nevážit si Boha, jednat s ním jako se vzduchem.“ Kdo z nás začne velebit Pána, ten mu začne dávat za pravdu. Zjistí, jak je to těžké dávat Bohu za pravdu. Kdo tomuto Bohu dá za prav du, bude tak jako Maria procházet stanicemi bolesti. Možná, že se jeho život stane postním týdnem a že nebude mít nic než Ježíšovo slovo, které blahoslaví ty, kteří nesou utrpení. Kdo dává Bohu za pravdu, spolunese Boží bolest. Tuto Boží bolest vskutku nemůže žádný člověk nést jinak než jako vlastní bolest. Maria trpí, když rodí, když utíká, když vidí své dítě umírat. Nese bolest Boží jako lidskou, jako vlastní t— soukromou — bolest Žádný člověk však nemůže trpět vším utrpením světa, žádný člověk nemůže trpět bolestí Boží. Také my můžeme nést Boži bolest ve své bolesti jen částečně. Táto částečnost se stává jinou, když duše člověka velebí Pána jako Maria. Kdo dává Bohu za pravdu, ten už něco z něho má. má od něho něco nového, má novou spravedlnost, začíná být novým člověkem pro novou zemi. Nový člověk má také — novou bolest. Na Marii je zřejmé, jak tato nová bolest vypadá. Co Maria prožívá jako vlastní bolest, nestává se choulostivostí nebo bolestínstvím, ale bolestí Velkého pátku. Je to bolest člověka, který je osvobozen od sebe sama pro druhé a pro toho Jednoho. Tato nová bolest však ví: ten Bůh, který zvedá Marii, činí všechno, úplně všechno nové a tak může tato bolest přejít v radost. Myslím, že žádný člověk nemůže po Marii opravdově opakovat: „Duše má velebí Pána,“ aniž by se zároveň učil říkat: „Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“ — „Můj duch“, to je — jak říká Luther — „dům, kde víra a slovo Boží přebývají.“ Tento dům je nyní až do posledních koutů naplněn radostí. Je možno i říci: Radost, to je výšina, na níž se ocitne ten, kdo velebí Boha Izraelova. A radost nezůstává němá. Nemůže mlčet. Musí se projevit, sdělit. Svým voláním pozdravuje přicházejícího Boha. Ale jak se to má stát skutečností při nás? Jak se to má stát, aby duch nějakého člověka se stal domem a byl naplněn rytmy radosti? Uvažujme: Bůh nám začal dělat radost, když řekl „staň se“ a stalo se — Bůh nám začal dělat radost, když si mezi všemi národy vybral Izrael jako nevěstu, aby spolu s ním ze všech národů vyvolil také nás jako nevěstu pro svou radost. Bůh začal dělat radost, když za Marií přišel anděl. Začal nás navštěvovat, začal u nás přebývat, aby se u nás radost udomácnila. Vše, co Bůh začíná, začíná proto, aby radost ve světě rostla. Tak jako jaro činí pole zelenými, tak radost Boží činí zemi zelenou. V Boží radosti se naše bolest stává novou, aby radost byla nová. Kdo opakuje slovo matky Marie, kdo je říká jako dítě brzy pozná, že u něho začíná Boží budoucnost, která je budoucností radosti: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.“ Rudolf Bohren Přel. ZJS Moje místo Maleč je mestečko na úpatí Vysočiny. Tam, kde už končí a odkud je to jen kousek do lesa, tam stojí v zahradě nevelký dům. V něm žijí Křesťanovi. Tatínek s maminkou a tři dětí. Tatínek, pan Křesťan, je modelářem ve strojírnách. Maminka je doma, protože má miminko. Malého Viktora. Jana právě skončila první třídu a po prázdninách půjde do druhé. Třetí dítě je pětiletý Petr. To je šikovný chlapec. Kdyby se někde ztratil, třeba v Praze, dovedl by každému říci-' „Jmenuji se Petr Křesťan a bydlím v Malci 179.“ Děti mají svůj pokoj. V něm stojí skříň na kabáty, dvě postele, hračky, dva stoly, dvě židle a jedna knihovnička. Jen skříň na šaty a knihovničku mají Jana s Petrem společnou. Všechno ostatní má každý z nich své a sám si musí ve svých věcech udržovat pořádek. Až Viktor trochu vyroste, udělá tatínek i jemu vlastní postel, skříňky, stůl a židli, a Viktor bude v pokoji se svou sestrou a bratrem. Tak to tatínek dětem slíbil. Obě se na to už těší a mrzí je, že Viktor roste příliš pomalu a pořád ještě leží v postýlce na kolečkách. Když nemusí spát, je ve velkém pokoji. Tam si s ním dnes hraje strýček Vašek. To je maminčin bratr. Přijel se na nového synovce podívat. S Vaškem je vždycky zábava. Dovede dělat všelijaká kouzla jako pravý kouzelník, umí vystřihovat z papíru ozdobné dečky a panáčky, nebo hraje s Petrem na plácku kopanou. Maminka dětem vysvětlila, že si s nimi tentokrát Vašek hrát nebude, protože přijel za Viktorem. Jsou zklamané. Měly velikou radost, když se před vrátky zastavila Vaškova motorka. Ale protože přijel za jejich Viktorem, odpustily mu to. Při večeři, na kterou и nich strýček ještě zůstal, se však jejich zklamání projevilo. Maminka prostřela Vaškovi tam, kde obvykle sedává Petr. „Maminko, to je moje místo. Já nechci sedět na druhé straně.“ I Jana se hned přidala, ať si Peťr zůstane sedět na svém, ona že se s ním nebude na lavici mačkat, ať si к ní sedne Vašek. Maminka však trvala na svém rozhodnutí a Petr se rozplakal. Tatínek mu dál přes kalhoty, aby prý měl Petr к pláči důvod, a maminka se zlobila, že je ošklivý kluk. „Vašek je dobrý jenom na hraní, viď. Ani židli bys mu nepůjčil." „Ba ne, maminko," řekl strýček. „Já Petrovi rozumím. Má mě rád. Ale místo je vzácný Boží dar. Každý přece nemá svou zem, město a dům. Ani pokoj nemá každý svůj, svou postýlku, skříň, židli, své rodiče, sestru a bratra. Každý také nemá jisté své místo и stolu mezi svými. Kdo to má, má veliký dar, který dostal od Pána Boha. Proto si toho daru vážíme, jsme za něj vděčni, a proto se o něj Petr bojí." Když to tak krásně strýček pověděl, podíval se Petr na maminku a poprosil: „Ale ráno budu snídat zase na svém, ano?" Maminka řekla že ano a Vašek Petrovi navrhl: „Až se teď budeš modlit, poděkuj Pánu Bohu za své místo a popros za ty, kteří své místo nemají." Jaroslav Vetter Psí víno V našich časopisech často čteme a v kázáních slyšíme chválu sborového společenství. Cítím však už delší dobu nad tě-mi oslavami rozpaky. Samozřejmě, že křesťan má žít ve společenství sboru a církve, že ho toto společenství podpírá a nese, že nám je Pán Bůh daroval, aby nás podpíralo a neslo. Ale je tomu tak za všech okolností? Zdá se mi, že nikoli. Zdá se mi, že ne vždycky. Zdá se mi, že někdy je tomu naopak, že se nejednou ocitáme v situaci, kdy místo abychom jeden druhého podpírali, se navzájem strháváme a sbor se stává nástrojem к pěstování jakéhosi vlažného odvaru křesťanské víry a života. Dovolte doklad. Je jím jedna trpká zkušenost z počátků mé duchovenské práce. Ve sboru byl jistý vynikající bratr. Nejen že byl pravidelným účastníkem shromáždění, podílel se na nich i aktivně, křesťansky žil a v obětavosti nás všechny předbíhal. Jeho slovo mělo váhu i ve veřejnosti. Stalo se však, že tento bratr zklamal. Znamenalo to pro celý sbor otřes, ze kterého se dlouho vzpamatovával Vím, že tato moje zkušenost není ojedinělá. Opakovala se v mé praxi snad s menší odezvou vícekrát. Z vyprávění kolegů vím, že také oni se s podobnými případy setkávají. Co je příčinou? Příčinou je vážná nemoc našeho společenství. Stalo se příliš společenstvím jen v lidských přátelstvích, vázaností a ohledů a ztratilo svůj střed, vázanost základní a ustavující, vázanost především a nade všecko na Ježíše Krista. Velice mi pomohlo při hledání léku na tuto bolest jedno biblické místo. Je v závěru evangelia Janova (21,18 — 22). Pán Ježíš tam učedníku Petrovi ukazuje cestu následování, po které má jít, cestu svědectví zevně nelákavou. „Jiný tě opáše a povede tě, kam bys nechtěl.“ A tu se Petr projeví jako nesmírně společenský tvor, společenstevní po našem. Ohlédne se totiž po druhém učedníku a ptá se: „Pane, a co tento?“ Ten tou cestou nepůjde? Ten nemusí jít? Jak to bude s ním? To je namnoze náš způsob společenství. Následujeme Pána Ježíše vázáni jeden na druhého. Udělám krok na cestě, ale až udělá-li ho také ten druhý, můj soused, a udělal-li jsem už krok napřed a on nikoli, jsem ochoten jít zase zpátky. A tato společenstevnost jde ještě dál. Nejen soused souseda takhle pozorujeme, ale také jeden sbor druhý, jeden seniorát druhý seniorát a jedna církev druhou církev. Řekněte: Ale tady u nás to vypadá duchovně velice zle. A bolí vás srdce nad tou umdleností a nevěrností druhých a předně vlastní. A hned je tady lék. To ještě u nás je to dobré, podívejte se tam a tam. к sousedům, tam je to ještě horší. Ani to, ani ono nedělají. To my jsme ještě velice horliví. Dokonce tak jsem to nejednou slyšel: Podívejte se, jak to v církvi vypadalo před dvaceti, třiceti, padesáti lety. Ale pročpak tedy Pán Bůh námi třese jako stromem bez ovoce? Myslím právě proto, že s tím není spokojen, že je to s námi stále stejné. Tento způsob je spolehlivým způsobem, jak uhasit každé hnutí Ducha. To je jistý způsob, jak pěstovat v našich sborech jen poměrné či průměrné křesťanství, které bychom mohli také nazvat pakfesťanstvím protivným Bohu i lidem, křesťanstvím, o kterém se v knize Zjevení píše v dopise sboru v Laodicei: „Nejsi ani studený, ani horký. A takže jsi vlažný, vyvrhnu tě z úst svých.“ To je způsob, jak ve sboru a v církvi pěstovat ne stádce Kristovo, ale stádo s nejrůznějšími sklony a nápady, jak ve sboru a církvi pěstovat ne révu Kristovu, ale jakési psí víno, které napadá a rdousí to, co ještě zbývá užitečné a plodné. Na onom místě ze závěru evangelia Janova odpovídá Ježíš na Petrovu nepatřičnou ohleduplnost slovem velmi rázným, které okřikuje tuto falešnou společenskost: „Co je ti po tom? Ty pojď se mnou.“ Myslím, že to je slovo, které léčí naši situaci. Ano, má-li být naše společenství zdravým společenstvím, máli nás podpírat a né9t, jak to Pán Bůh chce, musí být kupodivu v určitém slova smyslu také •polečenstvím velmi rozhodným. Rozhodným v násle-dování Ježíše. Vázáni máme být především a nade všecko na něho. Jen on je ukazatelem a normou naší cesty. Jen on ukazuje, kudy a kam máme jít. Jestli tam jde ten druhý, nebo nejde, na tom vposledu nezáleží a nelze se na to ohlížet. To mi nebude к tíži ani ku prospěchu jednou jemu tváří v tvář. Já jsem měl jít, mne vyzval a mne chtěl tam mít. Já mám následovat, a je-li to zapotřebí, či ne- Ize-li jinak, třeba sám. Teprve tam, kde on je takto ve středu a nade vším, kde on nás vede, podpírá a nese, můžeme nést, podpírat a třeba i vést druhé. Pokud se jen jeden na druhého díváme, jedni podle druhých se řídíme a měříme, čekáme podporu jeden od druhého, můžeme jen klesat a jeden druhého strhávat a být si břemenem. Není v nás síly ani na to. abychom unesli sami sebe, natož pak jedni druhé. Nic nám nepomůže žádný ohled ani na vlažnost otců, a ani to, jak si svou vlažnost omlouvali, jakými pěknými jmény ji nazývali. Jestli šli dříve, či jak šli, na tom v posledu nesejde. My máme jít za ním. V tom je naše uzdravení i zdraví. Dalibor Molnár Teologie radosti ! Dokončení ze str. l.J men radosti vyvěrá u trůnu Hospodinova. V Bozi svatosti a lásce je moře radosti. Starý zákon přináší pozoruhodné výroky, které si vzácně a mile navzájem korespondují. Bůh se raduje a rozveseluje ve svých skutcích (Ž 104,31) a veselí se ze svého lidu (Dt 30,9; Iz 62,5; Sof 3,17; porovnej: Luk 15,7. 10). Odvážím se povědět, že toto je jeden z nejmilejších a nejdojemnějších antropomorfismů bible, tzn. míst, kde se o Bohu mluví podle podobnosti a způsobů člověka. Tomu odpovídá jiná řada výpovědí, kde právě tato radost Hospodinova je silou spravedlivých, tj. těch, kteří vyznávají, že Jahve je spravedlnost jejich. Ti se radují, veselí a plésají právě v Hospodinu (Ž 5,12; 9,3; 21,7 a další), to je v tom, že je jejich Bohem a oni zase jeho lidem. Jsou to zvláštní spojité nádoby radosti. Boží radost z člověka, který se raduje z Boha a v Bohu — a lidská radost z Boha, který se, dokáže radovat z člověka!!). Ovšem hned přidejme: z člověka, který je zakotven v Boží milosti! Je to z lidské strany představa odvážná, ba přímo fantastická, kdyby to nebylo řečeno z Boží strany na adresu člověka. Tak se věci nad lidské pomyšlení stávají předmětem lidského přemýšlení, ale nejen myšlení, nýbrž také víry a dokonce okoušení. Věřící a věrný Izraelita se právě ve své víře a v touze po věrnosti víře otců radoval z Božích svědectví, slov a řečí, těšil se v Boží síle, ale nadevše se veselil z Božích spasitelných činů (Ž 21,1—7; 68,1—6; Iz 25,9; Ab 3,18). Z Božího odpuštění a vykoupení, záchrany a spasení. „Radovat či veselit se před Hospodinem“ bylo přímo technickým termínem pro účast na bohoslužbě (Neh 12,43). Radost takto není pouze jedním z možných důsledků víry a izolovaným druhem ovoce víry, nýbrž je přímo základní a nezastupitelnou známkou víry v Hospodina. Kde člověk vědomě hřešil, mizela radost, protože se ztrácela přítomnost Hospodinova, která je základním zdrojem radosti. Kde je Bůh přítomen, tam je plnost spasení i plnost radosti. Spasení a radost se tak stávají pojmy zaměnitelnými. Ovšem jejich souznění platí jen tam, kde jde o pravou radost, ne o lidské požívačné radovánky či o modloslužebné bujaré veselí. Silně to zaznívá z žalmistova volání: „Navrať mi radost spasení svého “ (Ž 51,14). Zde jsou oba pojmy spojeny: radost spasení! Slavný akord starozákonní zbožnosti, jejímž příznačným rysem a neodmyslitelným základem je radost, zní přes staletí a tisíciletí až к nám ve výzvě: „Radost Hospodinova budiž síla vaše“ (Neh 8,10). Alexandr Havránek OtCe, od tebe pochází každé dání dokonalé a dobré. Nedopouštíš, aby nám něco chybělo. Dal-li jsi svého Syna, jak bys nám nedai všech věcí? Vylil jsi plnost svého Ducha. Učinil jsi s námi veliké věci, proto se radujeme. WALTHER LÜTHI