Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1976 (LXI/1-44)
1976-01-01 / No. 1
KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK Y LEDNA 1976 - ROČNÍK LXI - CENA 70 HALÉŘŮ Směrnice na cestu Jozue 1,1—9 Snad každý člověk má nějaký cíl, jehož chce, má či musí, dosáhnout. A tak plánuje, hledá prostředky, jak к němu co nejdříve, nejlépe dospit. Cílem, který měl před sebou Jozue, byla zaslíbená země. Země odpočinutí, bezpečí, svobody, pokoje, do níž měl dovést lid Hospodinův. Z pouště, přes Jordán, do země v držení nepřátel, země civilizace, hrazených měst, technicky vyspělé, lépe vyzbrojené. Dosáhnout cíle přes tyto překážky byl úkol, uložený Bohem. Okol, o němž se nesmlouvá, nediskutuje, pouze plní, a to i když omezuje svobodné rozhodování, volbu prostředků i cest. Nepůjdeš, jak by se ti hodilo, ale budeš se řídit Božím zákonem. Znáš jej, budeš si jej ustavičným opakováním připomínat. Nejen v jednotlivostech, ale ve všech ustanoveních. Ta budou určovat tvůj postup. To je směrnice, od níž se neuchýlíš ani napravo ani nalevo, protože к vytčenému cíli dospěješ jen v poslušnosti Bohu. Jsou ovšem jiné cesty, jiné cíle, jiné prostředky. Ale odpočinutí, bezpečí, pokoj, svoboda, nezadatelná důstojnost člověka — co ve stručnosti se dá nazvat královstvím Božím — nedosáhneš jinak než cest ли plnění zákona. Zákona, jak jej komentoval Ježíš Kristus v kázání na hoře, jak jej zestručnil na prostá přikázání lásky k Bohu а к bližnímu, a to i к nepříteli. Je to příkaz a nesmírně komplikuje už tak nesnadný postup vpřed. Ovšem jsou jiné cesty, způsoby, kratší a bezpečnější, ekonomičtější, lehčí — jenže jimi dospěješ к jiným cílům. К majetku, slávě, moci, pohodlí а к čemu ještě. Ale také к novým břemenům, novému neklidu, nejistotě, deziluzi. Je možné být v průběhu cesty stržen jinam, ale je nutné mít odvahu vidět a doznat odklon od dané směrnice. A usilovat, prosit o návrat — tomu se říká pokání. Ale tvrdit, že správné je to, co jsem sám schválil, uznal, chtít opravovat Boží příkaz к svému prospěchu, je zrada. Zákon tvůj: pravda (Z 119, 142), mé potěšení (92)* miluji zákon tvůj (97), vyznává naopak žalmista. Jak o to usilovala Jednota bratrská — to bratrstvo zákona Kristova — svým důrazem na dobrou vůli, na úsilí naplnit jeho vůli, z čehož plyne, že naše „radost ze zákona“ je ochotné následování Beránka, který zvítězil. Adolf Ulrich Г Wl————■— Celé evangelium Jaké to Je evangelium? Tof zvěst celého starozákonního a novozákonního svědectví. Jeho celistvost Je stručně a přehledně vyjádřena klasickým způsobem v tzv. apoštolském vyznání víry už z dob 2. století. Možno říci, že biblické svědectví Je tu koncentrováno. Právě tak možno říci, že rozvinutím a domýšlením vyznavačských výroků bychom dospělí к základní biblické linii, a tím zase к celému evangeliu. Tedy: к Jeho celistvosti patří zvěst o Stvořiteli a Pánu, který nestojí ke světu a ke všemu stvořenému v pouhé příčinné souvislosti, nýbrž Je svrchovaným Panovníkem. Jeho poměr ke' světu je vztah milosti. Ta Je zjevena v Ježíši Kristu, který je už Starým zákonem zvěstován. V Novém pak Je dosvědčeno, že umřel na kříži a že zmrtvýchvstal. Právě tak к celistvosti patří vyznání Kristova nanebevstoupení. Bez zvěsti o Duchu svátém by evangelium nebylo celé. I církev patří do souvislosti celého evangelia. Právě tak obecenství věřících. A je možné'evangelium, toto radostné poselství, bez jistoty odpuštění hříchů? Nebylo by celé, kdyby zamlčelo vzkříšení, které ovšem není pokračováním (kontinuitou) tohoto našeho života, jehož obsahem však je osobní totožnost (identita). To znamená, že naše osobitost, slavně proměněná, existuje ve věčném životě. To všechno jsou známé věci, že ano: Kazatelům i nekazafelům. Ať jsme však, kdo Jsme a čím jsme, znovu a znovu činíme' tu zkušenost, že neumíme celistvost evangelia obsáhnout, postihnout, vyjádřit, zvěstovat. ■A vůbec věřit. Vždycky něco vynecháme, i kdybychom kázali a věřili celý život. Protože zpravidla celý život kážeme, a — osmělme se říci — i celý život věřímé, po celý život se nám nepodaří vidět očima víry celý plný komplex evangelia: Něčemu z něho věříme, o něčem ' pochybujeme, mnohému nevěříme. Něco přijímáme, něco odmítáme. Míváme skrývanou nedověru. Někdy se s ní přece jen svěříme, někdy se ani toho neopovážíme. V poslední době slyšíme velmi málo o hříchu. O svém vlastním mluvíme nejméně. Nejen však ,o něm. Mnohým prvkům evangelia se vyhýbáme, protože nám dělají těžkosti působené rozumovým chápáním. Je nám matné zmrtvýchvstání i věčný život. Nebo zase mlu-. víme o kříži kristově Jen všeobecně. Píšeme-li nyní o tom, že nám do celistvosti evangelia vždycky něco chybí, pak to nechce být kaceřování. Jde o to, abychom si uvědomili svůj vztah к evangeliu, a to v pokoře a ve vzájemném porozumění. Je-li plností zákona láska (Rím. 13, 10), plností evangelia je zajisté odpuštění. Jsme pod milostí všichni, i když nestojíme v celém a plném evangeliu. Tím se však nemůžeme ukolébat к sebespokojenosti. Je třeba, abychom věděli, že evangeliu zůstáváme co chvíli něco dlužni, ať v zvěstování, ať v teologii, ať ve své osobní víře. Ale číhá tu i jiné, nebezpečí. Vědomě nemáme к celistvosti evangelia zřetel. Dějiny křesťanské církve do dnešního dne prozrazují, že si z komplexu evangelia něco úmyslně vybíráme. Určitou jeho pravdu a z ní pak děláme obecně platnou zásadu, princip. Z něho vycházíme, к němu směřuje všechno naše učení a zvěstování. Příklad: kněžství. Kolem kněze se pak všechno pohybuje, bez kněze vlastně ani není církev možná. Nebo: jistota osobního spasení. Je to věc nadmíru důležitá. Ale obé, kněžství jako princip a jistota osobního spasení jako alfa a ómega, nebere mnohdy v úvahu slávu a čest Boží. Nebo zase: presbyterianismus. Ovšemže к němu vede novozákonní pojetí církve. Ale nestal se šiboletem, poznávacím znamením a heslem překrývajícím všechny ostatní prvky evangelia? Zdůraznění eschatologické naděje patří do rámce evangelia. Není však jediným prvkem, z něhož IPokračooání na sír. 2/ Nový lid 1 Skutečnost církve v Novém zákoně je možno vyjádřit slovy, že církev Kristova je novým 11- d e m. Je to nový lid Boží či nový Izrael. Tento výměr „nový lid“ je třeba chápat ■a domýšlet ve dvojím významu, který zde má přídavné jméno „nový“. Církev je novým lidem v časovém smyslu slova. Tak jako čas člení děje a věci na staré a nové, tak plnost času odlišila lid nové smlouvy od lidu smlouvy staré. Cirkev je lidem novým v chronologii dějin spasení. Datuje se příchodem Mesiáše, vystoupením a obětí Ježíše Krista a ustavující událostí letniční, sesláním Ducha svátého. Je to opravdu nový lid s novými úkoly v ekonomii Boží spásy. Přitom však tento nový lid není úplnou novotou bez návaznosti na předchozí cestu lidu Božího. Cirkev Kristova má zpětnou vazbu na starozákonní vyznavače Hospodinovy, na církev izraelskou i předizraelskou. V lůně tohoto starého lidu Božího církev vznikla z čekatelů Mesiáše, kteří se dočkali. A jako nový Boží lid viděla svůj prvý úkol pozvat tento starý lid do pospolitosti víry lidu nového. J. B. Souček („Církev v Novém zákoně“, 1941) к tomu píše: „Církev vědomě a podstatně kotvi ve skutečnosti staré smlouvy, navazuje na ni, pokračuje v ní. Dokladů je nazbyt. Proti tomu arci stojí skutečnost, že se obec vyznavačů Kristových velmi brzy oddělila od viditelného Izraele, byť se to stalo aspoň do jisté míry nedobrovolně (tím, že křesťané byli ze synagogy vyloučeni). Máme-li správně pochopiti smysl obou těchto skutečností, do jisté míry protichůdných, musíme si uvědomiti, že církev ovšem nenavazuje na „empirického“ Izraele, na danou národně-církevní veličinu, nýbrž, dovolme si tak říci, na Izraele „ideálního“, lépe řečeno na původní smysl a určení, na jejichž základě byl Izrael podle starozákonního svědectví kdysi ustaven. I starý Izrael byl původně církví i národem se teprve stal (usazením v Kenaanu a vznikem království). Proto bylo v starozákonním, zejména prorockém, okruhu stálé vnitřní napětí, projevující se toužebným očekáváním Izraele nového, pročištěného, ano, nově ustanoveného (nové smlouvy, Jer. 31,31). Jinak je totéž očekávání vyjádřeno pojmem ostatku, jenž jediný má být dědicem darů a přívlastků, přislíbených otcům. Při tom je и proroků naznačen i univerzalistický výhled; dobrodiní nového lidu Božího přesáhnou hranice starého Izraele. Nuže, prvotní církev měla vědomí: my jsme tento zdávna očekávaný ostatek, nový Izrael, nově ustavený lid Boží, lid nové smlouvy, přesahující hranice národní, ano, počátek a příslib nového lidstva, obyvatelstvo nové země a nového nebe.“ Církev je novým lidem nejen v časovém významu, ale také či předně ve smyslu k v a 1 i t a t i vn i m. Je to lid nový v linii biblických výpovědí: „Je-li kdo v Kristu, nové stvoření je“ (2. Kor. 5,17). „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího“ (Jan 3,3). „Musíte se znovu zroditi“ (Jan 3,7). „Aj, nové činím všecko“ (Zjev. 21,5). „Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši к skutkům dobrým, kteréž Bůh připřipravil, abychom v nich chodili“ (Eť 2,10). Tato kvalitativní novost v důsledku znovuzrození a nového stvoření v Kristu pro život v činění dobra je svědecky nejdůležitější a nejúčinnější. Lidé potřebují při křesťanech tuto novotu života vidět a cítit vůni novosti kristovských činů lásky. Setkání s křesťany a církví je má přesvědčit, že tu jde opravdu o nový lid, lid Bohem obnovený а к novým věcem i činům určený a zmocněný. Konfrontace se skutečnou biblickou vírou se má stát pro lidi vně církve zážitkem novosti. Něčim nečekaným, zvláštním a přitažlivým. Karl Priimm napsal knihu s názvem „Christentum als Neuheitserlebnis“ (1939J, který je nejpři-měřeněji překládat: „Křesťanství jako zážitek novosti.“ Snáší zde doklady pro tuto skutečnost. Cas běží. Nový rok se střídá s dalším novým rokem ~Z hlediska časomíry se nutně stává nový lid starým. Časoměřiči nám čas neúprosně registrují. Ale z hlediska novosti nového narození shůry stopky časoměřičů neplatí. A jde o to, aby opravdu neměly pravdu. Abychom neztratili v letu časů, dnů a roků onu nepostradatelnou vůni novosti v Kristu a z Krista. Jenom jako noví lidé nových rozhod nutí jsme legitimováni jako křesťané. Uvědomujeme si s bolestí a v upřímné sebekritice, že právě to staré se vplížilo jako pátá .kolona do našich životů a do obecenství našich sborů, církví a jednot. A tu je a bývá největší blokáda přesvědčivosti našeho svědectví. Všední náboženský provoz se všemi trapnostmi lidské malosti, která vzniká i vyniká tam, kde člověk ztratil velké cíle víry a vztah skutečné lásky к druhým, je velikou překážkou hlásáni evangelia. Lidé mají být při selkání s věřícími osloveni zážitkem něčeho opravdu nového, co překračuje rozměr a možnosti lidové náboženské tvořivosti. Ale to nelze v církvi a ve sboru zorganizovat a naplánovat, nýbrž za to je třeba pokorně prosit. A opravdu po tom toužit. Alexandr Havránek Pozvání к modlitbě POSELSTVÍ 5. VALNÉHO SHROMÁŽDĚNI SRC V NAIROBI Jako účastníci 5. valného shromáždění Světové rady církví posíláme sestrám a bratřím v Pánu Ježíši Kristu vřelé pozdravy. Shromáždili jsme se v Nairobi v Keni jako reprezentanti mnoha církevních tradic a kultur. Pokusili jsme se odpovídat na potřeby světa na kontinentě, který je rozhodnut být svobodný a v němž afričtí křesťané radostně oslavují Pána. Bylo mezi námi více zástupců ze šesti kontinentů než kdy předtím, také více žen, mladých lidí a laiků. Po osmnáct dní jsme se shromažďovali kolem společného hesla „Ježíš Kristus osvobozuje a sjednocuje“. Když jsme si navzájem naslouchali, zakoušeli jsme radost z jednoty přes přehrady kultury a rasy,, pohlaví a tříd; zakoušeli jsme však také bolest těchto hlubokých rozdílů. Uvažování o společném svědectví při studiu Písma a modlitbě, v neformálních malých skupinách a ve velikých formálních shromážděních, nás přivedlo úžeji dohromady, ideologie a ostré rozpory v názorech a závazcích nás rozdělovaly. Zpráva o Valném shromáždění ukáže, jaký byl směr našich myšlenek. Nyní vám předkládáme tyto modlitloy a prosíme, abyste se modlili s námi: Bože, Stvořiteli a Původce života, varováni znovu obavami o přežití lidstva, vyznáváme, že způsob, jak žijeme a jak pořádáme svou společnost, nás staví proti sobě, odcizuje nás od stvoření, vykořisťujeme li jako mrtvou věc to, čemu ty jsi dal život. Oddělení od tebe, žijeme v prázdnotě. Toužíme ve svých životech po nové spiritualitě v rozhodování. myšlení i činu. Pomoz nám v zápase zachovat zemi pro budoucí pokolení a osvoboď nás, abychom se navzájem sdíleli tak, aby všichni mohli být svobodni. Kyrie eleison, Pane smilui se! Bože lásky, který se pro Ježíše Krista podílíš na našem utrpení, odpouštíš naše hříchy a osvobozuješ z vazeb útlaku, vzbuzuj v nás touhu po po nosném společenství s bratry a sestrami kdekoliv. Dej nám odvahu podílet se na utrpení, když přichází, obnov v nás radost vzkříšení, abychom uprostřed situací, které sami těžko uneseme, dovedli zpívat: Haleluja, chvála tobě, Pane! Bože naděje, tvůj Duch dává světlo a moc tvému lidu; zmocni nás, abychom dosvědčovali tvé jméno mezi všemi národy, abychom bojovali za tvou spravedlnost ,,proti mocnostem“ a mocem a setrvali ve víře a v humoru uprostřed úkolů, které jsi nám dal. Bez tebe jsme bezmocní. Proto společně voláme: Maranatha, přijdiž tedy, Pane Ježíši! A dej nám, abychom tě jedním hlasem a jedním srdcem oslavovali a zpívali chválu majestátu tvého svátého jména, Otce, Syna i Ducha svátého. Amen.