Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1984 (LXIX/1-44)
1984-01-04 / No. 1
VÝROČNÍ SVATKY VI. Svátek losů Poslední z významných výročních svátků starozákonní doby se obvykle nazývá Purim. Toto slovo se odvozuje od akkadského výrazu pur = los (sr. Est 3,7). Akkadské sloveso, které s ním souvisí, je technickým termínem pro metání losů při slavností novoročí, kdy se recitoval známý epos Enuma eliš = „Když nahoře“, líčící vítězství boha řádu Marduka nad bohyní chaosu Tiámat. Recitací a dramatizací této báje se obnovovalo a zpřítomňovalo Mardukovo vítězství a tím se vlastně obnovoval i celý kosmos. Součástí obřadů bylo i metání losů, které měly zjevit nebo dokonce i určit běh událostí v příštím roce. Toto vysvětlení navazuje přímo na Est 3,7 a je tedy mnohem pravděpodobnější než jiné vysvětlení, které předložil skandinávský biblista G. Gerleman, který tvrdí, že purim prý jsou díly či dary, posílané při slavnosti novoročí (Est 9,19). Jak si představit to, co se líčí v Est 3,7? Haman chce vyhledat orakulem nejvhodnější den к pomstě nad židy, kdy se jeho plány nejlépe zdaří. Bere tedy den po dni a o každém dnu se losuje, je-li vhodný, či nikoli. A tu už začíná působit skrytá Boží milost: Losy ukážou jako vhodný den, který je velmi vzdálen, takže tím Mordokaj a Ester dostávají čas, aby mohli Hamanovým plánům předejít. A Haman, v zajetí svých pověr, se samozřejmě neodváží změnit něco na výsledku losování. Je pozoruhodné a sotva náhodou, že podle Est 3,7 se losováním jako vhodný den ukázal 15. Adar v Suzáoh a 14. Adar mimo město. Adar je přibližně náš březen, tedy datum poblíž jarní rovnodennosti. Tento den byl podle babylónsko-perského kalendáře posledním dnem v roce, po něm následovala slavnost novoročí se slavnostním losováním к určení běhu dalšího roku. Tato shoda data napovídá, že kniha Ester má v pozadí svého příběhu polemiku s babylónským kultem i náboženskými představami. Od kdy se svátky Purim slavily? Mimobiblické doklady jsou poměrně pozdní: V Palestině je jejich slavení doloženo až kolem r. 100 př. Kr. První zmínka mimo knihu Ester je 2. Makk. 15,36, tedy asi z r. 160 př. Kr. v Jsou sice někteří badatelé, kteří hájí stanoviska, že kniha Ester — ne-li celá, tedy alespoň její příběh — pochází ještě z perské doby, tedy před zničením perské říše Alexandrem Velikým r. 331 př. Kr. To je však málo pravděpodobné. Rada okolností naznačuje, že je podstatně pozdější, i když ovšem naráží na někeré staré zyyky a obřady. Je pozoruhodné, že svátky Purim měly zřejmě odedávna poměrně, „světský“ ráz. V celé knize Ester není ani jednou zmíněno jméno Hospodin. Samozřejmě je podstatou knihy i -svátků denní půst a pak na společné hody a Purim radost z vysvobození, které je Božím darem. Slavnostní úkony se vlastně omezují jen na předchozí třídenní půst a pak na společné hody a posílání darů. Společné hody i dary jsou samozřejmě způsob, jak posilovat obecenství i v diaspoře, tedy v rozptýlení, kdy není chrám a poutě к němu. Jaký je vlastní původ svátku Purim, jestliže historické jádro knihy Ester je, jak soudí dnes většina odborných vykladačů, problematické? Má se za to, že dějová osnova knihy Ester je spíše legenda, shrnující a typisující letité a hořké i zase radostné zkušenosti z pogromů i nečekaných vysvobození, ' v nichž víra rozpoznávala skrytý Boží zásah. To je motiv, který Den odpočinku — sobota. Proč se v ekumenickém překladu bible mluví ve Starém zákoně o dnu odpočinku a v Novém zákoně o sobotě? To je dotaz, který jsme již několikrát dostali. Odpověď je poměrně snadná. Den odpočinutí je ve Starém zákoně překladem hebrejského slova šabbat. V novozákonní době se toto slovo do řečtiny nepřekládalo a ponechávalo se v původním znění. Stalo se technickým termínem, označením sedmého dne týdne celého. Proto i v překladu Nového zákona je ponecháno v původním znění přizpůsobeném pouze tradiční české výslovností (sobota). V Kralické bibli se sice ve Starém zákoně mluví o sobotě, ale např. Ex 20,10 je šabbat přeloženo také jako odpočinutí. pp se často vrací zvláště v literatuře apokalyptické, totiž smrtelné ohroženi a podivuhodné, zázračné vysvobození, jeho kořeny jsou ovšem staré, už v příběhu o vyvedení z Egypta. Vykladači, kteří pochybují o historičnosti dějové zápletky Ester, poukazují především na tyto okolnosti: Situace židů v zajetí je líčena celkem realisticky. Achašveróš má být zřejmě Xerxes I, který vládl 485 — 465 př. Kr. Je tu však řada legendárních až i mýtických motivů. Především Mordokaj, jehož jméno připomíná Marduka, hlavního babylónského boha. Ester připomíná Ištar, bohyni vášně a boje. Hamana uvádějí vykladači do souvislosti s elamským bohem Humanem. Vašti má jméno podobné jako elamská bohyně Mašti. Nadto má Haman démonské rysy — je agagský, tedy z rodu Agaga Amalechitského, který je zase obdobou či modelem apokalyptického Goga. Jména ovšem neznamenají totožnost postav, nýbrž mohou být naopak výrazem úsilí o polidštění starých božských postav do pozemských rozměrů a o jejich podřízení Hospodinu. To vše naznačuje, jak si lze představit původ knihy Ester a svátků purim. Nemůžeme vyloučit, že se nějaký takový či podobný příběh kdysi udál nebo dokonce i opakoval. Jména těch, kdo jsou v něm nyní na scéně, však ukazují, že jeho redaktoři chtěli nynějším tvarem příběhu bojovat proti babylónským pověrám, zvykům a kultům: V pozadí je zřejmě úsilí o přeznačení (demýtizaci, teologizaci babylónského svátku novoročí, kdy :-e losovalo v Babylóně o budoucnosti a oslavovalo Mardukovo vítězství. Jenže židovské pojetí, tedy pojetí knihy Ester, to vše se obrací, a to pomocí euhemerizace: Z postav údajně božských jsou lidé, z babylónsko-elamských hrdinů židé. Jako by říkali: „Ti hloupí Babylóňané a Peršané vlastně pod tím jejich Mardukem a Ištarou uctívají naše předky a jen my víme, jak to tenkrát vlastně bylo!“ Mají pravdu? Historicky asi ne, ale teologicky, vnitřně, ano. Kdo opatruje řád a brání úkladům (Est 3,12), slouží tím Hospodinu, ať se jmenuje tak či onak. A kdo se zasazuje o slitování (Est 7,3), stojí ve stejné službě. A tuk bychom mohli pokračovat. Nad knihou Ester se mnozí vykladači trápili. Patří vůbec do bible? Není to pouhý výron židovské pomstychtivosti? A není všecko losování oslavováním náhody a útěkem před odpovědností? Hledíme-li na knihu Ester od Nového zákona zpět, jistě nebudeme přebírat mechanicky vše, jakože ani neputujeme tělesně do Jeruzaléma, nemažeme veřeje krví beránka a nedržíme obřízku. Ale v knize Ester jsou důrazy a napomenutí, která .bychom neměli přeslechnout. Shrnu je krátce do několika bodů bez nároků na úplnost: 1. Nad vším vládne Hospodin Bůh Izraele. On řídí lidská srdce, i srdce králů, a tak třeba sám skrytý, vše nakonec obrací к dobrému. Tím opatruje svůj lid uprostřed úkladů temných sil. Třeba i tak, že při Hamanově losování padne los na nejzazší možné datum a tak je čas na záchranu. 2. Věrnost Hospodinu je odměněna: Mordokaj se naklání člověku, třeba to byl zpupný velmož Haman, i když vi, že tím upadne v nelibost (Est 3,2). A naopak, ten příklad zpupného velmože, který připravuje nástrahy nevinnému lidu, dojde odplaty. 3. Cesta kupředu se otevírá zvláštním způsobem: Řešení přináší až hotovost к oběti u Ester (Est 4,11; 5,2), která je hotova riskovat vlastní život, aby pomohla svému lidu. Tím ovšem ukazuje daleko nad sebe a za sebe — až к tomu jedinému, který tuto oběť podstoupil a tak nám jednou provždy postavil zřetelně před oči, že tajemství života je skryto v moci oběti. A nejen to — dal nám svou obětavostí a obětí sílu к tomu, abychom následovali jeho šlépěje. Jan Heller Úplné vítězství Huldrycha Zwingliho znamenala v Curychu teprve třetí veřejná disputace, uspořádaná v lednu 1524. Opozice byla zlomena a dala se na ústup. Městská vláda zapověděla procesí a pouti, dala odstranit sochy a vynést nebo zabílit obrazy, „kdekoli se staly předmětem bohoslužebné úcty“, z kostelů zmizely zpovědnice, svíce, zvony a varhany. Kláštery byly zrušeny. Z jejich majetků byl založen veřejný fond pro hmotnou péči o chudiny. Bylo zrušeno nevolnictví; pokud záviselo na vrchnostenském právu curyšského státu. Při Petrském chrámu zřizoval Zwingli bohosloveckou školu a vyučování podle nových osnov. Oproštěná bohoslužba přestala na čteném a ká zaném Slovu a na modlitbách. Mše zanikla. Večeře Páně s chlebem a vínem, podávaným v dřevěném kalichu, byla vyhrazena čtyřem slavnostním příležitostem v roce o velikonocích, o letnicích, v září a o vánocích. Nad občanskými mravy měl bdít soudní výbor pro manželské záležitosti. Zasedali v něm Čtyři laikové a dva kazatelé. Zde neplatilo kanonické právo, nýbrž boží zákon. Podle něho měl výbor přizpůsobovat svá nařízení a soudní výroky ve všech případech, jimiž se zabýval. Mravní úroveň společnosti a jejího zákonodárství, které ji má zvedat, bude ovšem vždy, to Zwingli houževnatě opakoval, pouze velmi přibližným a předběžným náznakem boží vlády a spravedlnosti. Aby se však občané křesťanské politické pospolitosti nespokojovali ve svém usilování průměrem a nezplaněli v rutině, je třeba, jim neustále připomínat cíl odpovědného soužití lidí, kteří chtějí být křesťany. Ukazovat к tomuto cíli znovu a znovu je prorockým úkolem ka zatelů božího slova. Vzorem, jim buď Kristus. Ten přece za svého pozemského života vystupoval jako prorok a doslova jako episkopos /biskup/, rozuměj jako muž, jenž na vše klade svůj pronikavý pohled, nikoli však jako král nebo světská vrchnost. Přitom se ani on, ani jeho učedníci nevyhnuli tomu, že budili pohoršení a odpor, jeho království mělo a má, jakkoli není z tohoto světa, viditelný dosah. Kostnickému reformátoru Ambrožovi Blarerovi, který měl v té otázce rozpaky, Zwingli v dlouhém listu z 4. května 1528 přiváděl na paměť, jak Ježíš vymrskal pěnězoměnce a prodavače holubic z jeruzalémské svatyně. Jsou tedy chvíle a situace, dovozoval odtud, kdy křesťanská vrchnost musí na sebe vzít ve prospěch pravé církve funkci obdobnou. Předpokladem ovšem je, že vláda sama musí být křesťanská, že ke svým rozhodnutím dospěje v odpovědnosti к prorockému slovu kazatelů, že se její nařízení omezí na vnější pořádky Iexterna/ a že se přitom předem ujistí souhlasem církevního sboru. Po dle měšťansky podmíněných představ Huldrycha Zwingliho by stačilo, kdyby svůj souhlas vyslovili cechy a faráři. Ti dohromady nejlépe vyjádří názor sboru, v němž je běžně dáván průchod prorockému svědectví. Dostát úkolu tak odpovědnému v citlivém dotyku s vývojovou proa měnlivostí sociálních a politických sil vztahů, to vyžadovalo podle Zwingliho znalecký a v pracovním obecenství domýšlený výklad Písma. Rozuměl mu jako práci přímo proroc ké povahy. Žádný kazatel se jí ne smí vyhnout. „Je úkolem proroků,“ napsal, „aby ve studijních poradách nad Písmem pro obecnou potřebu vynášeli na denní světlo porozumění Písmům, zvláště Starému zákonu .. . Přísně vzato, nikdo nemůže být v tomto smyslu prorokem, pokud nedovede tlumočit jazyky.“ S odvoláním na Pavlovo energické nadřazení prorocké srozumitelné řeči nad nejasné mluvení ve vytržení 11. Korintským 14/, ale i v souladu s humanistickou úctou к filologicky spolehlivému interpretačnímu překladu, zahájil Zwingli ráno 19. června 1525 novou studijní praxi curyšské církve. Kromě pátku a neděle shromažďovali se od té chvíle v chóru dómu každý den v týdnu „všichni faráři, kazatelé, kanovníci a pokročilejší žáci“. Po modlitbě pronesené Zwinglim přečetl jiný kazatel z. latinské Vulgáty oddíl Písma, a to z biblického spisu starozákonního, soustavně den ze dne probíraného, Týž text potom předčítal znalý lektor v původním hebrejském znění, kdežto Zwingli přišel znovu na řadu s řeckou Septuagintou. Oba lektoři doprovodili svou četbu stručnými výkladovými poznámkami v latině, Zwingli někdy ještě i celkovým zvěstným souhrnem. Pátý kazatel navázal latinskou meditací nad vyloženým textem. Byla ještě určená shromážděným odborníkům. Mezitím se do chrámu dostavilo také poslucháčstvo laické z města a jemu přednesl šestý kazatel, většinou Leo Jud nebo Kašpar Megander, někdy sám Zwingli, „v dobré němčině“ výklad s konkrétním domyšlením pro současnou situaci. Při tomto biblickém semináři spolupracovali účastníci svými dotazy nebo doplňkovými postřehy. Závěrečná přímluvná modlitba biblickou hodinu ukončovala. Zwinqliovský prorocký kazatel, školený v biblické filologii, měl mít trvale na mysli, že „lidská pospolitost nepotřebuje nic tak naléhavě jako spravedlnost ... Ježíš naznačuje /и Matouše 5, 101, že kazatel patří mezi proroky a že jeho přední povinností je stráž nad spravedlnosti. Pohleďte však, jakou útěchu dává Bůh tomuto tak stiízelnému poslání? A je to vůbec útěcha? Pronásledování, taková je útěcha zbožných. Po právu by to mělo mnohého odradit od téhle tvrdé služby.“ A přece došel curyšský vzor 'soustavného studijního čteni a vykládání Písma ohlasu a napodobení nejenom. ve Švýcarsku, ale i v reformovaném prostředí východního Fríska, v Nizozemí a v Anglii. Tím, že curyšská „Prophezei“ zahájila své přemýšlení nad Písmem četbou první biblické knihy v nejužším sepětí s procesem reformace církve a společnosti, probouzela od samého začátku zájem o pospolitý záměr Hospodinových slibů, o nichž vydávají spisy Starého zákona tak hojné své dectvi. Na Zwingliho myslitelské a spisovatelské dílo měly ranní hodiny, v nichž se soustřeďoval к pošlechu souvisle a postoupně probírané biblie ké látky, silný vliv. „ Vyposlechl, žé v podání Pisma nabývají boží sliby, rozložené v čase, na stále větší jasnosti a určitosti. Při Abrahamovi je zaslíbení zřejmější než při Adamovi. U Abrahamovy postavy je projádřeno smlouvou, jejímž vnějším znamením se stala obřízka. Praotec se předjímkou podílel na věčné boží smlouvě, protože ve víře už zahledal den Krista Ježíše. Zwingli odtud uzavřel: Jedna jediná je Hospodinova smlouva. Zahrnuje v sebe všecko lidstvo a přímo „od počátku“, od věčnosti předpokládá Krista jako spasitele. Víra Abra hamova a víra naše jsou stejné povahy. Rozdíl mezi oběma smlouvami, mezi oběma zákony, Starým a Novým, je neveliký, pamatujeme-lj „na věci hlavní, které se týkají Boha a nás“. A jako se obřízkou včleňovaly do lidu boží smlouvy i děli, tak se nesluší ani dětem■ křesťanů upírat křest, a tak účast na církevním obecenství. Ve výkladových perspektivách curyšské profétie se později pohybovala jedna z reformovaných myslitelských škol, pěstující takzvanou teologii smlouvy, teologii federální. Mladý Jan Amos Komenský ji zastal v plném rozkvětu и svých učitelů, když ho češti bratří vyslali na kalvinistické akademie do Herbornu a do Heidelbsrka. Z prorockých zasedání vzešel také curyšský překlad Písma svátého do němčiny. Užil částečně práce Lutherovy, předstihl však vitemberského biblistu v knihách starozákonních. Překlad prorockých knih, žaltáře, knihy Přísloví a Písně písní vznikl v Curychu zcela samostatně. V březnu 1529 byla curyšská bible hotová i s převodem apokryfů prací Leo Judy. Statný foliant celé curyšské bible vyšel z tisskařského lisu Kryštofa Froschauera v roce Zwingliovy smrt: /1531/. Soustředěním na nejzáz dosažitelné původní jazykové znění biblických písemností uplatnil Zwingli v curyšské profétii humanistický požadavek filologicky odborného návratu к pramenům. Už za studií ve Vídni, v Basileji a snad i v Paříži měl mezi svými učiteli nejednoho zdatného pěstitele antiky. U Cypriána, Ambroře, Augustina a Jeronýma hledal i Zwingliův alsaský vrstevník Beatus Rhenanus „nejčistší Kristovu filozofii“ a onen platónský ideál „krásné“ dobrovolné směny všech statků, „což není nic jiného“, jak ujišťoval v listu svému příteli do Glarusu, „než právě křesťanství“. Jiný Zwingliův souputník, rovněž odchovanec a dokonce na chvíli' rektor vídeňského vysokého učení, lékař Joachim Vadianus, mluvčí východošvýcarských humanistů, vyslovil za celou skupinu, čím žila: „Miluji občanskou obec Helvétiů a toužím po spáse všech.“ Zrovna v roce 1513, kdy Vadianus takto hrdě vyhlašoval své helvétsky patriotické pojetí humanistických snah, zahajoval Zwingli svá řecká studia, cílově zaměřená na Nový zákon. V březnu 1.516 zajel si za proslulým humanistickým učencem Erasmem Rotterdamským do Basileje. Z Frobeniovy tiskárny tam právě vycházelo první vydání Erasmova řeckého Nového zákona. Pozdravil v Erasmovi badatele, jehož dosavadní práce průkopnicky usilovala „o proniknutí ke skutečnému, dosud skrytému smyslu Písem“, muže, „za něhož se všichni musíme modlit, aby se jeho službou před námi objevilo Písmo svaté v plné síle a účinnosti, vysvobozeno konečně z barbarství a sofistiky“. ’ Jenže Eramus byl v Basileji na jaře 1516 к Zwinglimu skoro právě tak zdrženlivý, jako bude chladný a zdvořile odmítavý к vyslancům českých bratří, až za ním přijdou o čtyři roky později do Antverp s nadějným očekáváním, že jim porozumí. Zwinglimu Erasmus naznačil, že sice přišel navštívit kritického editora původního znění Nového zákona, on však, Erasmus, že je víc, že je pravý filozof a že si nad svůj Nový zákon více cení vydavatelskou erudici, jakou osvědčil při současném vědeckém zpracování literárního díla církevního otce Jeronýma. Zwingli vzplanul pro Erasma jakožto biblického teologa. Ale právě v takto zdůvodněném přilnutí к velkému humanistovi tkvěl zárodek oboustranného zklamání. Přesto byl vliv Erasmova myšlení na Zwingliho do počátku dvacátých let veliký. Zůstavil v něm trvalou stopu, výraznější než и kteréhokoli jiného z reformátorů. Ve své knihovně měl curyšský kazatel bezmála všechny Erasmovy spisy a živě a vděčně v nich zaškrtával. Nedostatečnost a neuspokojivost Erasmovy „Kristovy filozofie“ mu však jednoho dne vysvitla nad prosbou Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Ve světle tohoto modlitebního, ale jak náročného souměru mezi božím odpuštěním a naším odpouštěním lidem, s nimiž žijeme, pochopil, že- ve svém vztahu к bližním je naprosto odkázán na milost, která není z nás a, filozof nefilozof, „vydal se Bohu jako jeho zajatec“. AMEDEO MOLNÄR HLEDEJTE A ČTĚTE! Prorocká reformace Huldrycha Zwingliho HULDRYCH ZWINGLI se narodil 1. ledna 1484. Vstupujeme tedy do jubilejního času 500. výročí jeho narození. Jako loňské vzpomínání na Luthera oživilo odkaz vitemberské reformace v ekumenickém dosahu, je letošní výročí Zwingliovo další příležitostí uvědomit si celé rozpětí reformačního nástupu a jeho nezamlčitelných podnětů. Kromě oslavných a příležitostných projevů úcty, přinesl Lutherův rok v mnoha zemích a literaturách nové cenné výsledky studia jeho díla a myšlení. Na některé z nich Kj v tomto ročníku ještě upozorní. O Zwinglim V jsme psali již několikrát. tomto čísle ukazuje z Amedeo Molnár na jeden nejvýraznějších rysů Zwingliho reformační metody. Kostnické jiskry 1/84 ф 2 Hospodine, ty jsi oznamoval ústy proroků, že přijde Vládce a Pán, v němž zjevíš svou slávu nebesům i všem národům země. Svá zaslíbení jsi naplnil. Když přišla plnost ěasu, poslal jsi svého Syna, který se narodil z Marie panny v Betlémě Davidově. Nebesa i království světa se pohnula, když se to stalo. A při křtu v Jordáně ses ke svému Synu přiznal. Děkujeme ti, že i my jsme směli tvůj hlas uslyšet a uvěřit, že Ježíš je tvůj milý Syn. Ty nám přikazuješ, abychom jej poslouchali; prosíme tě, dávej nám к tomu svobodu a sílu. Zmocni nás svým Duchem, abychom svědectvím o Kristu dovedli sloužit i druhým lidem. Způsob, aby v naši zemi i ve všech národech přibývalo těch, kteří v chudém a bezmocném dítěti betlémském poznali zjevení tvého neskonalého slitování nad námi hříšnými. Otevři oči mnohých, aby si nedali zaclánět ponížením a smrtí Kristovou ani malostí a bezvýznamností jeho církve, ale dovedli uprostřed toho všeho zrakem víry vidět tvoji slávu, slávu Boha Otce i Syna i Ducha svátého. Amen. (Modlitba na den Zjevení Páně z připravované agendy CCE.) t