Kultura, 1957 (I/1-26)

1957-01-02 / No. 1

PETR BEZRUČ ČTENÁŘŮM Ű'lrb-Lu k* yi4cx. f J CĹD fr»-«. , Jtcůd, óů n ■/f.*7 Zu (n, Yves Montand na skok v Praze Oné prosincové neděle spadl už na ruzyňské letiště soumrak, když le­tadlo z Paříže přistalo, velký čtyřmo­­torový kolos. Na schůdky vystoupili z letounu první cestující. „Který to je?“ ptali se s patrnou netrpělivostí lidé, čekající u letadla na Yvese Mon­­tanda. V tom jsme 'ho zahlédli ještě uvnitř, velmi vysokého chlapíka, s drsnou sympatickou tváří, s krátce přistřiženými vlasy i jeho ženu, he­rečku Simonu Signoretovou. Ještě tentýž večer měli pokračovat „Tupolevem“ v cestě do Moskvy. Bylo však zlé počasí a tryskový obr nevzlétl. Francouzské hosty čekala noc v Praze. Chtějí přespat v tran­­sitním hotelu na letišti nebo se chtě­jí vydat do Prahy ? Rozhodli se okamžitě. Kde jinde, než v Praze? Jsou zde přece po prvé, v městě se zlatou legendou. Proto chtějí strávit note pod střechami Prahy. Yves Montand svolal k sobě své hu­debníky, opodál usedla Simone Sig­­noretová. Byl to ten tichý, zamlklý obličej, hladký temněplavý účes, jem­ná ústa bez líčidla. V rozhovoru, tak letmém, jaký může být v okamžiku mezi vyřizováním pasových formalit, zmínila se herečka o své poslední vel­ké filmové práci, natáčení fran­­couzsko-německého filmu „Čaroděj­nice ze Salemu". Hrála v něm spolu s Yvesem Montandem, podobně jako svého času na scéně Théátre Sarah Bemhardtové ve stejnojmenné hře Arthurs Millera. „Těsně před odjezdem z Paříže“ — poznamenala Simone Signoretová — „jsme skončili poslední záběry v ate­lieru. Exteriéry jsme točili v Němec­ké demokratické republice. Film Je prakticky hotov. A další plány? Ndš nejbližši — to je přece toto veliké REPRODUKCE NA 1. STRANÍ : DIEGO RIVERA: Dlaždiči, kresba turné po zemích lidové demokracie, které jsme nastoupili.“ Yves Montand začal živě vypočítá­vat, kudy povede jejich cesta: velká města Sovětského svazu, pak Varša­va, Berlín, v únoru Praha, odtud do Bukurešti a Sofie. „Zájezd chci za­končit v hlavním městě Maďarska, v Budapešti,“ pravil s upřímným, bystrým pohledem, „velmi o to sto­jím.“ Zpěvákovy písně o šoférech, paříž­ských bulvárech a prostých půvabech života mají lidé rádi. Popularita Yve­se Montanda, mluvícího na mírových shromážděních a zpívajícího často mezi pařížskými dělníky, má svůj ne­malý význam. V průběhu překotných událostí, kdy i Paříž měla své váž­né problémy a francouzští fašisté útočili na komunistické sekretariáty, odložil Yves Montand chystané turné do zemí východní Evropy. Pravicový tisk v souvislosti s tím zlostně upo­zorňoval, že Montand se „předchozí­ho večera zúčastnil schůze společnos­ti Francie—Sovětský svaz", pro in­formaci těm, kdož byli nakloněni vy­kládat Montandúv odklad cesty jako ochladnutí k zemím mírového tábora. Montand ovšem nenechal nikoho na pochybách. Chtěl přece jít se svou písní právě tam, do zemi, kde lidé mi­lují nejen píseň, ale i horoucí srdce ... Oné prosincové nedělní noci v Pra­ze jsme telefonovali do hotelu Flora, kde Pařížané přenocovali. Potřebo­vali jsme mluvit p někým z francouz­ské skupiny. V telefonu se ozval ještě jednou Montandúv pěkný, přátelský hlas. Velmi se těší na Prahu a únoro­vé setkání s Prahou. A jak by se na něho netěšila Praha? Lydie Tarantová • Postrádáme naše knihy s pěknými barevnými obrázky pro děti, na pří­klad K. J. Erbena nebo Boženu Němcovou. M. Svatošová, Praha Proč není více knih jako „Bobinsonka“? Dr Peěenka Proč nemáte „Babiěku“ poslat do Rakouska. Chtěl jsem ji L. Horčiěka Zajímalo by mě, proč zde nemáto Haš­ka? Cožpak Hašek není náš? A nemáme být na něho hrdi? Jiří Jeřábek, Ml. Boleslav Velmi slabý výběr knih pro děti. Je mi líto, že v době, kdy má kniha vychovávat, je to tak zlé. Hadrbolcová, Všetaty Divadlo Jiřího Wolkra v Drážďanech Těsně před Novým rokem se vrá­tilo po čtyřdenním zájezdu do Ďráž­­ďan Divadlo Jiřího Wolkra z Prahy. Sehrálo tam v Divadle mladé gene­race (Theater der jungen Generation) ve čtyřech představeních Kvapilovu „Princeznu Pampelišku" a Pavlíčko­va „Bajaju". Obě divadla byla již delší dobu v přátelském písemném styku, vyměňovala si programy a zprávy. Loni v létě navštívil, inten­dant drážďanského divadla Rolf Büttner několik představení wolkrov­­ců a sjednal výměnný zájezd: v břez­nu letošního roku přijede Divadlo mladé generace do Prahy a ukáže v soudružském divadle své dvě insce­nace: Wolfova „Profesora Mamlocka“ a Kästnerovu hru „Emil a detekti­vové". Obě české hry byly výborně přijaty. Má na tom zásluhu i pečlivá příprava s německé strany: obsáhlejší programy s celými úryvky výtečně přeloženého básnického textu i úvodní slovo R. Büttnera na představeních, k němuž připojil své ředitel a režisér Divadla Jiřího Wolkra Vojta Novák. Je zajímavé, že zaujal-li „Bajaja" rušností děje a výtvarnou stránkou, nezůstala nikterak pozadu „Princez­na Pampeliška", jejíž básnická síla zapůsobila i v řeči, divákům cizi. Zá­jezd byl umělecky úspěšný a přinesl i nesporný politický zisk. yp kultura 1957/2 Jak to bylo s knihami o vánocích 9 Toto a ještě jiné opovážlivější věci zapisovali kupující na letošním praž­ském vánočním bazaru, který pořá­dal n. p. Kniha. A v knihkupectvích, kde nebyla tak okatě vystavena kni­ha stížností, bylo tyto oprávněné stes­ky alespoň slyšet. I na stránkách krajského tisku jsme sl mohli v těch dnech,. přečíst ijěkcdilt kritických po­známek na toto thema. Tak na pří­klad Milan Žák ve fejetonu „Kdo to má na svědomí?“ (Stráž lidu, 4. XII. 1956) se právem rozhořčuje nad gro­teskní situací, při níž sice vydáváme plakáty, vybízející ke koupi dětských knih, ale nedovedeme zajistit před vá­nocemi jejich dostatečný počet a vý­běr. Z Kladna jsme dostali zprávu, že tam prodali za jeden den tisíc slo­venských leporel, které byly objeve­ny kdesi ve skladech. í v Praze se ob­jevila stará leporela, zřejmě nouzově vylovená z makulatury. Před praž­ským knižním bazarem stály denně fronty zájemců čekající na nové zá­silky knih. Jednoho dne byly dokonce rozbity zasklené vstupní dveře — ta­kovou brisanci měla zpráva o dodání Hanzelky a Zikmunda. Při tom je překvapujícím faktem, že n. p. Kniha nesplnil plán pro­deje, to znamená, že knihy, které se měly do konce roku prodat, leží do­posud ve skladech. Víme, že situace v knižním prodeji je složitá a na jejím špatném stavu se podílejí všechny výrobní i distribuční složky. Rozhodně nechceme zůstat u pouhé­ho konstatování negativních faktů; vždyť v těchto dnech se už praktic­ky rozhoduje o tom, kolik a jaké kni­hy budeme moci dát svým dětem' i sobě pod příští vánoční stromek. Otiskneme proto v příštích číslech stanoviska několika odpovědných pracovníků k poměrům na našem knižním trhu. kus. Zdeněk Nejedlý K OTÁZCE Při studiu prací Z. Nejedlého o literatuře se často zapomíná, že Nejedlý píše své práce jako estetik a historik, nikoliv jako literární historik. A základní otázka, kterou si při studiu literatury kladl, byl poměr umělce k objektivní Skutečnosti, tento základní estetický problém. Jak tuto otázku řešil již na začátku tohoto století, ukazuje nám korespondence, vztahující se k jeho první knize o AI. Jiráskovi (původně otiskované na pokračování v Časopise musea království českého v roce 1901—1902, vydané také jako zvláštní otisk, nyní beze změny ve Čtyřech studiích o AI. Jiráskovi). V této knize Nejedlý rozvíjí své názory na vesnickou povídku a píše: „české umění, jako celý život obroženský, vyšlo z lidu, a sice na prvním místě z lidu venkovského. Odtud lidovost, v próze tedy vesnická povídka obdržela převahu. Okolnost ta umění našemu pro­spěla i uškodila. Dokud se vesnické povídky chápali umělci, kteří opravdu vyšli z lidu, získali jsme nej­větší úspěchy na cestě k umění realistickému. Jak­mile však vesnická povídka stala se tendenční, jak­mile se život vesnický počal idealisovati, zvláště od umělců, cítících zcela po městsku, povstalo ne­bezpečí sentimentality, nepravdivosti a neživotnos­ti. Některé takové městsky myšlené povídky nalez­neme u Světlé. Zcela jinak vypadají povídky Něm­cové, Hálka a Šmilovského.“ A dále zde čteme: „Němcová ... stala se zakladatelkou našeho umě­leckého realismu. Po ní přišli Hálek s překvapují­cími svými povídkami, Šmilovský se svými obrazy plnými života a pravdy.“ — V této práci o AI. Jiráskovi je Š7nilovský zařazen do jedné řady s Němcovou a Hálkem, jako snad jejich pokračovatel. To ovšem neodpovídá celkové koncepci ani estetickým názorům Nejedlého na li­teraturu. Nejedlý již tehdy jako estetik měl velmi vyhraněný názor na českou literaturu a již tehdy neřadil Šmilovského k Němcové a Hálkovi, jak svědčí 'dopis, který zaslal tehdejšímu redaktoru Časopisu musea království českého Františku Kva­­pilovi, kde mimo jiné píše: „...Za vzácnou Vaši starost o mou práci jsem Vám, slovutný pane sekretáři, velmi vděčen. Jen ] jedna zmínka mne znepokojila, totiž o Šmilovském. Dle mého názoru náleží Šmilovský do řady, z níž jsem uvedl nejtypičtější Světlou, tedy proti Něm­cové a Hálkovi. Studoval jsem k vůli Jiráskovi t. zv. realismus Šmilovského a chci ho rozebrat ve zvláštní práci, kde chci ukázat nesprávnost, stavět Šmilovského mezi české realisty. Šmilovského ne­uvedl Jsem tak úmyslně jako ne Nerudu, jenž by tam patřil neskonale spíše. Ráčíte uznat, že není nejpříjemnější, budu-li tvrdit v jedné práci opak toho než v druhé. Hůře však jest, že až budu uka­zovat na poměr Jiráskův k českým realistům star­ším (Neruda, Šmilovský) i mladším (Mrštík), že budu musit mluvit o poměru mezi Jiráskem a Šmi­­lovským, jenž je velmi poučný, avšak můj názor bude zcela protichůdný tomuto." „Mimo to se bojím, že přidáním Šmilovského vznikla chyba metodická. Ukazuju, že Němcová, Hálek a Jirásek byli, venkovani, kteří znali bolesti venkova a neidealisovali je, kdežto jiní (Světlá) že vyšli z města, venkov neprožili a proto upadli v ten­denci. Uvedením Šmilovského porážím však sám sebe. To byl měšťák od kosti, jenž se ve městě na­rodil. stále žil a umřel. Metodicky by se zde tedy muselo dokázat a vyložit, proč tedy Šmilovský, ač z města, také dovedl prožít realisticky vesnický život? Důkaz ten dát nedovedu, poněvadž nevěřím právě v to, co se má dokázat. Karakterisoval jsem, čím se liší venkov krajiny Němcové a Hálka i Ji­ráska. Jak bude karakterisována krajina, z níž Šmilovský vyšel? V Boleslavi se narodil, v Domaž­licích žil a v Litomyšli zemřel. Právě tato měšťácká aristokratičnost, toto měšťácké světoobčanství, za­hubilo Šmilovského. Dále neznám jedno dílo jeho, kde by byl učinil za Hálka krok ve vesnickém rea­lismu, o němž já stále mluvím a jejž přísně dělím od realismu městského (viz kap. 4. Jiráskovy histo­rické novelly). Šmilovský to právě byl, jenž se vrhl na líčení jakési drobné české šlechty, jež nikdy neexistovala a jež proto tak mlhavě je u něho po­dána. Stačí srovnat jeho ,,Za ranních červánků“ a Jiráskův „Poklad“, neb jeho „Nebesa" a Raisův „Západ“ na ukázku, co to je pravý umělecký rea­lismus a co není." » „Doufám, že mi ráčite odpustit, že jsem vyložil své mínění tak .primo. Pan profesor Truhlář měl jistě pravdu, pokud by se jednalo o onu stránku, avšak můj „Jirásek" je myšlen tak rozsáhle, do REALISMU všech podrobností, že ani slovo není tu nadarmo, vše má a bude mít vztah k tomu, co bude následo­vat, nejen v této části, nýbrž i následujících, jež mám již v mysli skoro úplně hotovy. Proto často i stylistická změna může přivodit odpor proti další­mu. Takovéto nahodilé odpory pak dodají článku ráz, že je psán od čísla k číslu, což se mi nejvíce na každé práci protiví. Pro žijú vždy práci tak, že vyjde potom jako jedním dechem by byla promlu­vena. Proto kladu často poznámky, jež se snad v tu chvíli zdají být nahodilé, které však později mohou se stát hlavní věcí.“ „Prosím snažně, abyste mi v tom neráčil mít za zlé. že si dovoluju tak otevřeně psáti. Jest to jen v zájmu věci. Jsem ochoten vždy uposlechnout! Vaáí vzácné rady, jak jsem právě ukázal při prvním pokračování, jsa Vám zase velmi vděčen, že jste ráčil připustit některé mé námitky. Nejsem nikdy neústupný, ale ráčíte sám uznat, že zvláště ve věcech uměleckých je velmi těžko zastávat cizí mínění, v něž sám nevěřím. Pan profesor Truh­lář je literární kritik, jenž vždy bude Šmilovského řadit k českým realistům, já však jsem se ohradil, že je to práce estetická a estetika nikdy nemůže umění Šmilovského uznat za realistické ... V Mnichově 22. VIII. 1901, Zdeněk Nejedlý.“ Zel, že nám není známa celá korespondence k to­muto problému, zejména všechny dopisy F. Kvapila Zdeňku Nejedlému. Ale uvedený dopis svědčí o tom, že Nejedlý velmi hluboko analysoval poměr Šmilov­­ského ke skutečnosti, nepokládal jeho umění za realistické, nemohl Šmilovského řadit k Němcové a Hálkovi, tím méně jako jejich pokračovatele. Ne­jedlý v dopise píše také o tom, že „přidáním Šmi- 1ovského vznikla chyba metodická“ ... „Uvedenirh Šmilovského porážím sám sebe.“ „Proto i stylistic­ká změna může přivodit odpor k dalšímu.“ . .. Ne­jedlý se brání! Uvedený dokument svědci n tom, redaktor Musejniku do Nejýdléjio studie tměno Šmilovského přidal, jak mu poradil literární histo­rik prof. Truhlář. Vidíme, jak hluboce Z. Nejedlý promýšlel a vě­decky zdůvodňoval otázky literatury již ve svém mládí, a proto jsou velmi poučné a cenné i jeho práce z této doby. Také k dnešku, kdy usilujeme o novou realistickou literaturu z venkovského živo­ta, hovoří tento dokument velmi výmluvně. V. Pekárek □ Československu probíhají intensivní přípravy k mezinárod­ním soutěžím VI. světového festi­valu mládeže, který bude pořádán od 28. července do 11. srpna 1957 v Mosk­vě. K soutěžím do jednotlivých nástrojo­vých i pěveckých oborů a k soutěži taneční se přihlásilo již na 209 kandidátů. V lednu proběhnou dílčí soutěže v Praze, Brně a Bratislavě. Vítězové se podrobí dalšímu soutěžnímu kolu, které se bude konati v únoru 1957 v Praze. čb □ LEDNU UVÍTÁME U NÁS řadu významných zahraničních hostí. Francouzská houslistka Janine An­drade vystoupí v Praze s Českou filharmonií,, s Ostravským symfonickým orchestrem v pstravě, se Státní filharmonií v Praze a se Slovenskou filharmonií v Bra­tislavě. Vedle těchto Koncertů má samo­statný večer v Mostě. Samostatné koncer­ty v Praze, Turnově a Bratislavě uspořádá anglická houslistka Ida Haendel. Vítěz mezinárodní soutěže o cenu Ferruccia Bu­­soniho 1956 v Bolzanu, rakouský pianista Jörg Demus, vystoupí se Slovenskou fil­harmonii v Bratislavě, na samostatném koncertu v Praze a v Brně a se Symfo­nickým pražského orchestrem rozhlasu v Praze. Dále je oče­káván britský diri­gent Richard Austin a klavírista Elliot Cooper, Josef kteří budou míti koncerty v Praze s Českou fil­harmonií a v Brati­slavě se1 Slovenskou filharmonií. Šéfdiri­gent Varšavské filharmonie Witold Ro­­wicki, host Slovenské filharmonie, vystou­pí s tímto tělesem v Bratislavě. Koncem měsíce se uskuteční zájezd jihoafrického pianisty Adolpha Hallise (na obrázku), kterého uslyší posluchači v Praze a Bra* tislavě. čb □ OLEM TISÍCE TITULŮ obsahuje seznam, který v redakci dr. Vladi­míra Šrámka nedávno vydalo Čes­koslovenské divadelní a literární jednatelství pod názvem „Divadelní hry 1949—55“. Jsou v ném abecedně podle au­torů uvedeny texty, jež toto jednatelství rozmnožilo cyklostylem od svého vzniku v létě 1949 do konce roku 1955. Připočítá­­me-li k nim další asi dvě stovky původních i přeložených her, které jsou v Českoslo­venském divadelním a literárním jednatel­ství k disposici ve strojopise, a novinky z r, 1956, napadne nás myšlenka, proč jo re­pertoár našich divadel profesionálních i ochotnických tolik stereotypní. U ochot­níků je mimo jiné ten důvod, že o mnojia vhodných hrách prostě nevědí. Zmíněný stodvacetistránkový seznam jim pomůže poměrně málo, protože neobsahuje &nl stručné charakteristiky jednotlivých her ani údaje o počtu osob a dekorací. Soupis her bude však prospěšný jako přehledná příručka pro ty* kdo se v dramaturgických otázkách dobře vyzmají. Pro ostatní vydá­vá ČDLJ dílčí seznamy her § poměrně ob­sáhlými charakteristikami a dokumentaci, kterou vedle dalších pomůcek mají ochot­ničtí divadelníci k disposici v poradnách LUT. Tedy nouze o vhodnč hry n»ní. Ani není těžké si je opatřit. Jen vědět, kde, a chtít. J** IOVOU KNIHU Ludvíka Aškenazy­­ho „Ukradený měsíc" připravilo k vyď^ní nakladatelství Českoslo­venský spisovatel. Kniha upoutá neobvyklostí svého námětu i žánru: jde o fantastické pohád­ky pro dospělé. Ilus­trovala. Helena Zmat­­líková. Vyjde v led­nu. k OD PftSŠTfHO ČÍS­LA ZAČNEME UVE­ŘEJŇOVAT FEJE­TONY VÍTĚZSLAVA NEZVALA POD NÁ­ZVEM „Z MÉHO ŽI­VOTA“. Jak autor oznámil, budou to mi­mo jiné také literární paměti svého druhu. J ULIUS FUČÍK — divadelní kritik, kromě pamětníků byl dosud znám jen úzkému okruhu specialistů. A přece divadelní kritiky a referáty tvoří podstatnou část Fučíkova literární­ho odkazu. Konečně v dalším svazku sebraných spisů dostávají se do rukou čte­nářů Fučíkovy pronikavé, nebojácné diva­delní kritiky, které sehrály tak významnou úlohu v boji za pokrokové, novátorské a lidové české divadlo. Svazek „Divadelní kritiky“ vydává SNPL. k SPLÁCÍME VELIKÝ DLUH naší klasické estetice. Téměř po 15 letech vychází ob­sáhlý výbor z odkazu Otakara Hostinské­ho. Mnohé stati, dosud ztracené v časopi­seckých publikacích nebo separátních otis­cích téměř nedostupných, dostávají se dnes do rukou široké čtenářské veřejnos­ti. Vydání svazku Otakara Hostinského „O umění“ je jedním z největších činů Kritické knihovny čs. spisovatele. k KNIHY: Daniel Granin: Průkopní­ci, nakl. Svět sovětů — Roger Vail­­land: Výlet do hor, SNKLHU — Eduard Valenta: Jdi za zeleným svět­lem, nakl. Čs. spisovatel. FILM: Otec, matka, má žena a já (Francie). DIVADLO; Mario Kubátová: Jak přišla basa do nebe — Divadlo S. K. Neumanna v Praze-Libni. VÝSTAVA: Zátiší v české malbě XX. století — galerie Fondu, Praha II, Národní tř. 36, \

Next