Kultura, 1957 (I/1-26)
1957-01-02 / No. 1
PETR BEZRUČ ČTENÁŘŮM Ű'lrb-Lu k* yi4cx. f J CĹD fr»-«. , Jtcůd, óů n ■/f.*7 Zu (n, Yves Montand na skok v Praze Oné prosincové neděle spadl už na ruzyňské letiště soumrak, když letadlo z Paříže přistalo, velký čtyřmotorový kolos. Na schůdky vystoupili z letounu první cestující. „Který to je?“ ptali se s patrnou netrpělivostí lidé, čekající u letadla na Yvese Montanda. V tom jsme 'ho zahlédli ještě uvnitř, velmi vysokého chlapíka, s drsnou sympatickou tváří, s krátce přistřiženými vlasy i jeho ženu, herečku Simonu Signoretovou. Ještě tentýž večer měli pokračovat „Tupolevem“ v cestě do Moskvy. Bylo však zlé počasí a tryskový obr nevzlétl. Francouzské hosty čekala noc v Praze. Chtějí přespat v transitním hotelu na letišti nebo se chtějí vydat do Prahy ? Rozhodli se okamžitě. Kde jinde, než v Praze? Jsou zde přece po prvé, v městě se zlatou legendou. Proto chtějí strávit note pod střechami Prahy. Yves Montand svolal k sobě své hudebníky, opodál usedla Simone Signoretová. Byl to ten tichý, zamlklý obličej, hladký temněplavý účes, jemná ústa bez líčidla. V rozhovoru, tak letmém, jaký může být v okamžiku mezi vyřizováním pasových formalit, zmínila se herečka o své poslední velké filmové práci, natáčení francouzsko-německého filmu „Čarodějnice ze Salemu". Hrála v něm spolu s Yvesem Montandem, podobně jako svého času na scéně Théátre Sarah Bemhardtové ve stejnojmenné hře Arthurs Millera. „Těsně před odjezdem z Paříže“ — poznamenala Simone Signoretová — „jsme skončili poslední záběry v atelieru. Exteriéry jsme točili v Německé demokratické republice. Film Je prakticky hotov. A další plány? Ndš nejbližši — to je přece toto veliké REPRODUKCE NA 1. STRANÍ : DIEGO RIVERA: Dlaždiči, kresba turné po zemích lidové demokracie, které jsme nastoupili.“ Yves Montand začal živě vypočítávat, kudy povede jejich cesta: velká města Sovětského svazu, pak Varšava, Berlín, v únoru Praha, odtud do Bukurešti a Sofie. „Zájezd chci zakončit v hlavním městě Maďarska, v Budapešti,“ pravil s upřímným, bystrým pohledem, „velmi o to stojím.“ Zpěvákovy písně o šoférech, pařížských bulvárech a prostých půvabech života mají lidé rádi. Popularita Yvese Montanda, mluvícího na mírových shromážděních a zpívajícího často mezi pařížskými dělníky, má svůj nemalý význam. V průběhu překotných událostí, kdy i Paříž měla své vážné problémy a francouzští fašisté útočili na komunistické sekretariáty, odložil Yves Montand chystané turné do zemí východní Evropy. Pravicový tisk v souvislosti s tím zlostně upozorňoval, že Montand se „předchozího večera zúčastnil schůze společnosti Francie—Sovětský svaz", pro informaci těm, kdož byli nakloněni vykládat Montandúv odklad cesty jako ochladnutí k zemím mírového tábora. Montand ovšem nenechal nikoho na pochybách. Chtěl přece jít se svou písní právě tam, do zemi, kde lidé milují nejen píseň, ale i horoucí srdce ... Oné prosincové nedělní noci v Praze jsme telefonovali do hotelu Flora, kde Pařížané přenocovali. Potřebovali jsme mluvit p někým z francouzské skupiny. V telefonu se ozval ještě jednou Montandúv pěkný, přátelský hlas. Velmi se těší na Prahu a únorové setkání s Prahou. A jak by se na něho netěšila Praha? Lydie Tarantová • Postrádáme naše knihy s pěknými barevnými obrázky pro děti, na příklad K. J. Erbena nebo Boženu Němcovou. M. Svatošová, Praha Proč není více knih jako „Bobinsonka“? Dr Peěenka Proč nemáte „Babiěku“ poslat do Rakouska. Chtěl jsem ji L. Horčiěka Zajímalo by mě, proč zde nemáto Haška? Cožpak Hašek není náš? A nemáme být na něho hrdi? Jiří Jeřábek, Ml. Boleslav Velmi slabý výběr knih pro děti. Je mi líto, že v době, kdy má kniha vychovávat, je to tak zlé. Hadrbolcová, Všetaty Divadlo Jiřího Wolkra v Drážďanech Těsně před Novým rokem se vrátilo po čtyřdenním zájezdu do Ďrážďan Divadlo Jiřího Wolkra z Prahy. Sehrálo tam v Divadle mladé generace (Theater der jungen Generation) ve čtyřech představeních Kvapilovu „Princeznu Pampelišku" a Pavlíčkova „Bajaju". Obě divadla byla již delší dobu v přátelském písemném styku, vyměňovala si programy a zprávy. Loni v létě navštívil, intendant drážďanského divadla Rolf Büttner několik představení wolkrovců a sjednal výměnný zájezd: v březnu letošního roku přijede Divadlo mladé generace do Prahy a ukáže v soudružském divadle své dvě inscenace: Wolfova „Profesora Mamlocka“ a Kästnerovu hru „Emil a detektivové". Obě české hry byly výborně přijaty. Má na tom zásluhu i pečlivá příprava s německé strany: obsáhlejší programy s celými úryvky výtečně přeloženého básnického textu i úvodní slovo R. Büttnera na představeních, k němuž připojil své ředitel a režisér Divadla Jiřího Wolkra Vojta Novák. Je zajímavé, že zaujal-li „Bajaja" rušností děje a výtvarnou stránkou, nezůstala nikterak pozadu „Princezna Pampeliška", jejíž básnická síla zapůsobila i v řeči, divákům cizi. Zájezd byl umělecky úspěšný a přinesl i nesporný politický zisk. yp kultura 1957/2 Jak to bylo s knihami o vánocích 9 Toto a ještě jiné opovážlivější věci zapisovali kupující na letošním pražském vánočním bazaru, který pořádal n. p. Kniha. A v knihkupectvích, kde nebyla tak okatě vystavena kniha stížností, bylo tyto oprávněné stesky alespoň slyšet. I na stránkách krajského tisku jsme sl mohli v těch dnech,. přečíst ijěkcdilt kritických poznámek na toto thema. Tak na příklad Milan Žák ve fejetonu „Kdo to má na svědomí?“ (Stráž lidu, 4. XII. 1956) se právem rozhořčuje nad groteskní situací, při níž sice vydáváme plakáty, vybízející ke koupi dětských knih, ale nedovedeme zajistit před vánocemi jejich dostatečný počet a výběr. Z Kladna jsme dostali zprávu, že tam prodali za jeden den tisíc slovenských leporel, které byly objeveny kdesi ve skladech. í v Praze se objevila stará leporela, zřejmě nouzově vylovená z makulatury. Před pražským knižním bazarem stály denně fronty zájemců čekající na nové zásilky knih. Jednoho dne byly dokonce rozbity zasklené vstupní dveře — takovou brisanci měla zpráva o dodání Hanzelky a Zikmunda. Při tom je překvapujícím faktem, že n. p. Kniha nesplnil plán prodeje, to znamená, že knihy, které se měly do konce roku prodat, leží doposud ve skladech. Víme, že situace v knižním prodeji je složitá a na jejím špatném stavu se podílejí všechny výrobní i distribuční složky. Rozhodně nechceme zůstat u pouhého konstatování negativních faktů; vždyť v těchto dnech se už prakticky rozhoduje o tom, kolik a jaké knihy budeme moci dát svým dětem' i sobě pod příští vánoční stromek. Otiskneme proto v příštích číslech stanoviska několika odpovědných pracovníků k poměrům na našem knižním trhu. kus. Zdeněk Nejedlý K OTÁZCE Při studiu prací Z. Nejedlého o literatuře se často zapomíná, že Nejedlý píše své práce jako estetik a historik, nikoliv jako literární historik. A základní otázka, kterou si při studiu literatury kladl, byl poměr umělce k objektivní Skutečnosti, tento základní estetický problém. Jak tuto otázku řešil již na začátku tohoto století, ukazuje nám korespondence, vztahující se k jeho první knize o AI. Jiráskovi (původně otiskované na pokračování v Časopise musea království českého v roce 1901—1902, vydané také jako zvláštní otisk, nyní beze změny ve Čtyřech studiích o AI. Jiráskovi). V této knize Nejedlý rozvíjí své názory na vesnickou povídku a píše: „české umění, jako celý život obroženský, vyšlo z lidu, a sice na prvním místě z lidu venkovského. Odtud lidovost, v próze tedy vesnická povídka obdržela převahu. Okolnost ta umění našemu prospěla i uškodila. Dokud se vesnické povídky chápali umělci, kteří opravdu vyšli z lidu, získali jsme největší úspěchy na cestě k umění realistickému. Jakmile však vesnická povídka stala se tendenční, jakmile se život vesnický počal idealisovati, zvláště od umělců, cítících zcela po městsku, povstalo nebezpečí sentimentality, nepravdivosti a neživotnosti. Některé takové městsky myšlené povídky nalezneme u Světlé. Zcela jinak vypadají povídky Němcové, Hálka a Šmilovského.“ A dále zde čteme: „Němcová ... stala se zakladatelkou našeho uměleckého realismu. Po ní přišli Hálek s překvapujícími svými povídkami, Šmilovský se svými obrazy plnými života a pravdy.“ — V této práci o AI. Jiráskovi je Š7nilovský zařazen do jedné řady s Němcovou a Hálkem, jako snad jejich pokračovatel. To ovšem neodpovídá celkové koncepci ani estetickým názorům Nejedlého na literaturu. Nejedlý již tehdy jako estetik měl velmi vyhraněný názor na českou literaturu a již tehdy neřadil Šmilovského k Němcové a Hálkovi, jak svědčí 'dopis, který zaslal tehdejšímu redaktoru Časopisu musea království českého Františku Kvapilovi, kde mimo jiné píše: „...Za vzácnou Vaši starost o mou práci jsem Vám, slovutný pane sekretáři, velmi vděčen. Jen ] jedna zmínka mne znepokojila, totiž o Šmilovském. Dle mého názoru náleží Šmilovský do řady, z níž jsem uvedl nejtypičtější Světlou, tedy proti Němcové a Hálkovi. Studoval jsem k vůli Jiráskovi t. zv. realismus Šmilovského a chci ho rozebrat ve zvláštní práci, kde chci ukázat nesprávnost, stavět Šmilovského mezi české realisty. Šmilovského neuvedl Jsem tak úmyslně jako ne Nerudu, jenž by tam patřil neskonale spíše. Ráčíte uznat, že není nejpříjemnější, budu-li tvrdit v jedné práci opak toho než v druhé. Hůře však jest, že až budu ukazovat na poměr Jiráskův k českým realistům starším (Neruda, Šmilovský) i mladším (Mrštík), že budu musit mluvit o poměru mezi Jiráskem a Šmilovským, jenž je velmi poučný, avšak můj názor bude zcela protichůdný tomuto." „Mimo to se bojím, že přidáním Šmilovského vznikla chyba metodická. Ukazuju, že Němcová, Hálek a Jirásek byli, venkovani, kteří znali bolesti venkova a neidealisovali je, kdežto jiní (Světlá) že vyšli z města, venkov neprožili a proto upadli v tendenci. Uvedením Šmilovského porážím však sám sebe. To byl měšťák od kosti, jenž se ve městě narodil. stále žil a umřel. Metodicky by se zde tedy muselo dokázat a vyložit, proč tedy Šmilovský, ač z města, také dovedl prožít realisticky vesnický život? Důkaz ten dát nedovedu, poněvadž nevěřím právě v to, co se má dokázat. Karakterisoval jsem, čím se liší venkov krajiny Němcové a Hálka i Jiráska. Jak bude karakterisována krajina, z níž Šmilovský vyšel? V Boleslavi se narodil, v Domažlicích žil a v Litomyšli zemřel. Právě tato měšťácká aristokratičnost, toto měšťácké světoobčanství, zahubilo Šmilovského. Dále neznám jedno dílo jeho, kde by byl učinil za Hálka krok ve vesnickém realismu, o němž já stále mluvím a jejž přísně dělím od realismu městského (viz kap. 4. Jiráskovy historické novelly). Šmilovský to právě byl, jenž se vrhl na líčení jakési drobné české šlechty, jež nikdy neexistovala a jež proto tak mlhavě je u něho podána. Stačí srovnat jeho ,,Za ranních červánků“ a Jiráskův „Poklad“, neb jeho „Nebesa" a Raisův „Západ“ na ukázku, co to je pravý umělecký realismus a co není." » „Doufám, že mi ráčite odpustit, že jsem vyložil své mínění tak .primo. Pan profesor Truhlář měl jistě pravdu, pokud by se jednalo o onu stránku, avšak můj „Jirásek" je myšlen tak rozsáhle, do REALISMU všech podrobností, že ani slovo není tu nadarmo, vše má a bude mít vztah k tomu, co bude následovat, nejen v této části, nýbrž i následujících, jež mám již v mysli skoro úplně hotovy. Proto často i stylistická změna může přivodit odpor proti dalšímu. Takovéto nahodilé odpory pak dodají článku ráz, že je psán od čísla k číslu, což se mi nejvíce na každé práci protiví. Pro žijú vždy práci tak, že vyjde potom jako jedním dechem by byla promluvena. Proto kladu často poznámky, jež se snad v tu chvíli zdají být nahodilé, které však později mohou se stát hlavní věcí.“ „Prosím snažně, abyste mi v tom neráčil mít za zlé. že si dovoluju tak otevřeně psáti. Jest to jen v zájmu věci. Jsem ochoten vždy uposlechnout! Vaáí vzácné rady, jak jsem právě ukázal při prvním pokračování, jsa Vám zase velmi vděčen, že jste ráčil připustit některé mé námitky. Nejsem nikdy neústupný, ale ráčíte sám uznat, že zvláště ve věcech uměleckých je velmi těžko zastávat cizí mínění, v něž sám nevěřím. Pan profesor Truhlář je literární kritik, jenž vždy bude Šmilovského řadit k českým realistům, já však jsem se ohradil, že je to práce estetická a estetika nikdy nemůže umění Šmilovského uznat za realistické ... V Mnichově 22. VIII. 1901, Zdeněk Nejedlý.“ Zel, že nám není známa celá korespondence k tomuto problému, zejména všechny dopisy F. Kvapila Zdeňku Nejedlému. Ale uvedený dopis svědčí o tom, že Nejedlý velmi hluboko analysoval poměr Šmilovského ke skutečnosti, nepokládal jeho umění za realistické, nemohl Šmilovského řadit k Němcové a Hálkovi, tím méně jako jejich pokračovatele. Nejedlý v dopise píše také o tom, že „přidáním Šmi- 1ovského vznikla chyba metodická“ ... „Uvedenirh Šmilovského porážím sám sebe.“ „Proto i stylistická změna může přivodit odpor k dalšímu.“ . .. Nejedlý se brání! Uvedený dokument svědci n tom, redaktor Musejniku do Nejýdléjio studie tměno Šmilovského přidal, jak mu poradil literární historik prof. Truhlář. Vidíme, jak hluboce Z. Nejedlý promýšlel a vědecky zdůvodňoval otázky literatury již ve svém mládí, a proto jsou velmi poučné a cenné i jeho práce z této doby. Také k dnešku, kdy usilujeme o novou realistickou literaturu z venkovského života, hovoří tento dokument velmi výmluvně. V. Pekárek □ Československu probíhají intensivní přípravy k mezinárodním soutěžím VI. světového festivalu mládeže, který bude pořádán od 28. července do 11. srpna 1957 v Moskvě. K soutěžím do jednotlivých nástrojových i pěveckých oborů a k soutěži taneční se přihlásilo již na 209 kandidátů. V lednu proběhnou dílčí soutěže v Praze, Brně a Bratislavě. Vítězové se podrobí dalšímu soutěžnímu kolu, které se bude konati v únoru 1957 v Praze. čb □ LEDNU UVÍTÁME U NÁS řadu významných zahraničních hostí. Francouzská houslistka Janine Andrade vystoupí v Praze s Českou filharmonií,, s Ostravským symfonickým orchestrem v pstravě, se Státní filharmonií v Praze a se Slovenskou filharmonií v Bratislavě. Vedle těchto Koncertů má samostatný večer v Mostě. Samostatné koncerty v Praze, Turnově a Bratislavě uspořádá anglická houslistka Ida Haendel. Vítěz mezinárodní soutěže o cenu Ferruccia Busoniho 1956 v Bolzanu, rakouský pianista Jörg Demus, vystoupí se Slovenskou filharmonii v Bratislavě, na samostatném koncertu v Praze a v Brně a se Symfonickým pražského orchestrem rozhlasu v Praze. Dále je očekáván britský dirigent Richard Austin a klavírista Elliot Cooper, Josef kteří budou míti koncerty v Praze s Českou filharmonií a v Bratislavě se1 Slovenskou filharmonií. Šéfdirigent Varšavské filharmonie Witold Rowicki, host Slovenské filharmonie, vystoupí s tímto tělesem v Bratislavě. Koncem měsíce se uskuteční zájezd jihoafrického pianisty Adolpha Hallise (na obrázku), kterého uslyší posluchači v Praze a Bra* tislavě. čb □ OLEM TISÍCE TITULŮ obsahuje seznam, který v redakci dr. Vladimíra Šrámka nedávno vydalo Československé divadelní a literární jednatelství pod názvem „Divadelní hry 1949—55“. Jsou v ném abecedně podle autorů uvedeny texty, jež toto jednatelství rozmnožilo cyklostylem od svého vzniku v létě 1949 do konce roku 1955. Připočítáme-li k nim další asi dvě stovky původních i přeložených her, které jsou v Československém divadelním a literárním jednatelství k disposici ve strojopise, a novinky z r, 1956, napadne nás myšlenka, proč jo repertoár našich divadel profesionálních i ochotnických tolik stereotypní. U ochotníků je mimo jiné ten důvod, že o mnojia vhodných hrách prostě nevědí. Zmíněný stodvacetistránkový seznam jim pomůže poměrně málo, protože neobsahuje &nl stručné charakteristiky jednotlivých her ani údaje o počtu osob a dekorací. Soupis her bude však prospěšný jako přehledná příručka pro ty* kdo se v dramaturgických otázkách dobře vyzmají. Pro ostatní vydává ČDLJ dílčí seznamy her § poměrně obsáhlými charakteristikami a dokumentaci, kterou vedle dalších pomůcek mají ochotničtí divadelníci k disposici v poradnách LUT. Tedy nouze o vhodnč hry n»ní. Ani není těžké si je opatřit. Jen vědět, kde, a chtít. J** IOVOU KNIHU Ludvíka Aškenazyho „Ukradený měsíc" připravilo k vyď^ní nakladatelství Československý spisovatel. Kniha upoutá neobvyklostí svého námětu i žánru: jde o fantastické pohádky pro dospělé. Ilustrovala. Helena Zmatlíková. Vyjde v lednu. k OD PftSŠTfHO ČÍSLA ZAČNEME UVEŘEJŇOVAT FEJETONY VÍTĚZSLAVA NEZVALA POD NÁZVEM „Z MÉHO ŽIVOTA“. Jak autor oznámil, budou to mimo jiné také literární paměti svého druhu. J ULIUS FUČÍK — divadelní kritik, kromě pamětníků byl dosud znám jen úzkému okruhu specialistů. A přece divadelní kritiky a referáty tvoří podstatnou část Fučíkova literárního odkazu. Konečně v dalším svazku sebraných spisů dostávají se do rukou čtenářů Fučíkovy pronikavé, nebojácné divadelní kritiky, které sehrály tak významnou úlohu v boji za pokrokové, novátorské a lidové české divadlo. Svazek „Divadelní kritiky“ vydává SNPL. k SPLÁCÍME VELIKÝ DLUH naší klasické estetice. Téměř po 15 letech vychází obsáhlý výbor z odkazu Otakara Hostinského. Mnohé stati, dosud ztracené v časopiseckých publikacích nebo separátních otiscích téměř nedostupných, dostávají se dnes do rukou široké čtenářské veřejnosti. Vydání svazku Otakara Hostinského „O umění“ je jedním z největších činů Kritické knihovny čs. spisovatele. k KNIHY: Daniel Granin: Průkopníci, nakl. Svět sovětů — Roger Vailland: Výlet do hor, SNKLHU — Eduard Valenta: Jdi za zeleným světlem, nakl. Čs. spisovatel. FILM: Otec, matka, má žena a já (Francie). DIVADLO; Mario Kubátová: Jak přišla basa do nebe — Divadlo S. K. Neumanna v Praze-Libni. VÝSTAVA: Zátiší v české malbě XX. století — galerie Fondu, Praha II, Národní tř. 36, \