Květy, leden-červen 1955 (V/1-26)
1955-01-06 / No. 1
A jak to děláte vy ? Otiskujeme dalit pfíipévky do diskuse o torn» jak si zaméstoané ženy organísuji práci. Napište nám i vy a obohaťte tak diskusi o své zkušenosti! Sleduji vaši diskusi, a poslední příspěvky, které byly tak optimistické, mne přinutily k tomu, že vám chci rovněž sdělit své poznatky. Nejsou však tak růžové, jako. byly ty předchozí. Pracuji od */48 do */«£> večer. Mám třináctiletou dceru a jedenáctiletého chlapce. Dokud byly děti malé a chodily do školky, šlo všechno poměrně hladce. Ale čím jsou děti starší, tím se mi to zdá nesnadnější. S děvčetem to je podstatně lehčí, ale s chlapcem mám starosti. Chodí do družiny a někdy se stane, že odtud uteče a běhá s chlapci po ulici. Pak jsou z toho křiky, sankce, a udělá to zase. V družině nechce být, protože tam jsou samé menši děti. V prospěchu se značně zhoršil. Proto můj domácí pořádek je dnes ten, že přijdu kolem šesté hodiny domů, uvařím, běžný úklid obstarává dcerka. Kolem půl deváté večer si sedám s chlapcem k učení a trávíme tak každý večer asi do deseti hodin. V družině si sice napíše písemné úkoly, ale je pochopitelné, že pracovnice v družině nemohou probírat s jednotlivci látku na příští den. Ani má dcerka, která se celkem dobře učí, nemůže jit dřív spát, dokud nemá hotovy všechny úlohy a není připravena na příští den. A i když skutečně nepatřím mezi matky slepě zamilované do svých děti, mám někdy za dcerku pocit, že škola na ně nakládá povinnosti víc, než je pro třináctiletého človíčka únosné, zvlášť když si ještě přimyslime drobné povinnosti, které má doma. Za chlapce mám zase dojem, že jsme nějak zapomněli na děti, a zejména na chlapce v dospívajícím věku, kteří jsou celý den mimo domov. Jdu tedy každý večer domů s obavou, co se asi přes den zase událo, jestli chlapec neutekl z družiny, nemá-li poznámku v žákovské knížce. A tak jsem ze všeho unavená a bezradná a nejraději bych opustila zaměstnání, abych se mohla věnovat výchově dětí. Hlavně se obávám toho, aby se chlapec nedostal do společnosti výrostků, o kterých jsme opět nedávno slyšeli v procesu před lidovým soudem. Ráda bych slyšela hlasy čtenářek, které mají dospívající chlapce. Emilie Kořínková, Praha VIII * Jsem vychovatelkou v družině mládeže a prospěch dětí ve škole, jejichž matky jsou zaměstnané, je naším hlavním problémem. My vychovatelky jsme spoluodpovědné za prospěch žáků ve škole a nechtěla bych věřit, že se jím stejně jako já i ostatní vychovatelky nezabývají denně. V naší družině si děti po obědě odpočinou při společné četbě zajímavé knihy, a pak se s chutí dáme do přípravy na školní vyučování. Pro děti je to tak samozřejmou povinnosti, že už se jim to ani připomínat nemusí. Jistě by bylo vhodné, kdybychom se mohli připravovat za úplného klidu, ale musime-li pracovat dvě vychovatelky s 68 dětmi ve stáří od šesti do třinácti let v jediné místnosti, pak je vytvoření úplného klidu nemožné. Za pěkného počasí si pomáháme tím, že jedna vychovatelka odchází s dětmi, které už mají úkoly napsané, ven a ostatní, hlavně starší, kteří mívají úkolů hodně a potřebují rady, mohou klidně pracovat. Ale jak to zařídit za špatného počasí? Umístění družin mládeže by potřebovalo větší péče, než má dosud. Všechny děti ovšem nejsou stejně pečlivé a poctivé při svých povinnostech, a tu pak záleží na vychovatelce, jak je dovede povzbudit. Jsou i někteří lajdáci, které napraví jen společná kontrola školy, družiny a rodičů. Skoro každá družina je v denním styku se školou, a jestliže některá majninka přijde za vychovatelkou a obě se dohodnou na společném postupu ve výchově, pak to jistě každá z nás vychovatelek uvitá. A důsledné dodržováni společné kontroly přinese dobrý výsledek. Dobrá družina hodně pomůže škole, ovšem jen tenkrát, když si vychovatelka vyměňuje své zkušenosti s učitelkou. A že by děti chodily pak do družiny nerady ? Z toho maminky nemusí mít obavy. Když po práci mají zajímavou zábavu, pak se často stává, že v pět hodin, kdy u nás družina končí, žebroni děti alespoň ještě o čtvrthodinku. Víra Ty rolová, Strážnice * Chci k diskusi připojit jako muž také pár slov, neboť v prvé odpovědi S. Sujová z Nového Jičína si zabrousila do nás mužů. Uznávám, že oprávněně a nikterak nechci muže hájit, naopak se přikloňuji k tomu, aby se odpovědné orgány snažily nemírné požívání alkoholu když ne úplně odstranit, alespoň zmírnit. Pak by mohly být manželky a matky spokojeny a ubylo by veřejných a domácích skandálů a trestních činů. Trapný a smutný zjev je, když se muž tomuto zlozvyku oddává, ale ještě trapnější je, když vidíme v opilém stavu ženy, a hlavně matky. Tyto zjevy nejsou u nás v Karlových Varech ojedinělé, ale musím říci, že si toho veřejní činitelé povšimli a od prvního prosince minulého roku byla rozšířena pomocná posila národní bezpečnosti z řad civilních občanů. Jsou označeni páskou a mají totéž právo jako uniformovaní členové národní bezpečnosti. Jistě i ti zamezí nočním bitkám a pouličním skandálům. Bylo by to pro naše lázeňské město velmi záslužné. František Nováček, Karlovy Vary Kolikpak cvičenců se asi připravuje na spartakiádu? A kolik jich nacvičuje prostná pro muže ROH ? Patrně bychom prohádali, kdybychom se jen tak z hlavy snažili určit, kolika desetitisícům mladých i starých dělá tuze dobře, že si jednou týdně v tělocvičně pořádně protáhnou kostru. Dopřejme jim to, stejně se už dlouho radovat nebudou. Oni totiž ještě netuší, co je čeká, ale až po prvé uslyší plody diicha Lubomíra Šterce, který k prostným Dr. Jaroslava Šterce napsal cosi, co má krátké řádky a patrně proto si to dělá nárok na titul verše, rázem je přejde všechen humor. Říci o těch několika recitativních vložkách, které mají cvičenci sborově přednášet mezi jednotlivými oddíly prostných, že jsou špatné, je málo. Uvážíme-li, že byly nejen sepsány, ale jakousi porotou také posuzovány a schváleny a nyní dokonce v dvacíti tisících výtisků příručky pro cvičitele rozmnoženy, musíme konstatovat, že se tu naší tělovýchově opravdu podařilo nasadit poesii úchvatného dvojitého nelsona. Ale žerty stranou. Do spartakiády je ještě dost daleko, aby se toto nedopatření nedalo napravit. Snrd ještě žiji v našich zemích básníci ? • Byla radost procházet se předvánoční Prahou a prohlížet si výklady. Aspoň velkou většinu z nich, zvláště ve vnitřním městě, kde nelitovali umu a ovšem i nějaké té koruny na úpravu vystaveného zboží a dovedli je kupujícím nabídnout takovým způsobem, že se na ně až srdce smálo a sliny sbíhaly. A jistě to nebylo jen v Praze. Však to je také na tom to nejlepší, že hlavní město není výjimkou, ale přirozeným vzorem, příkladem. Nejde ovšem jen o většinu a nikde také není napsáno, že by se i to pěkné nedalo ještě nějakým způsobem % zlepšit. Ne pompou, ne zbytečně nákladnou nádherou, ale výtvarným nápadem, vkusem, ty lze pěstovat a tříbit neustále. A proto také celou věc připomínáme. Aby příklad a vzor nikdy nezapomněl, že jeho úkolem je táhnout a nikdy neustrnout. Staví se — skoro všude, kam se podíváte. Po celém státě rostou tisíce nových bytů, v tisících rodinách se těší na nový domov. Člověk by musel být docela ká. men, aby s ním tahle radost . trochu nepohnula, i když jeho se to vůbec netýká. Domov je velká věc, posvátná, a bez těch čtyř zdi a střechy nad hlavou jej dobře nestvoříš. Ale neběží jen o to, aby lidé bydlili. Je mnoho měřítek, jimiž moderní člověk posuzuje svůj domov, a měřítko estetické mezi nimi neni rozhodně poslední. Zdalipak tedy stavíme také tak, aby se to lidem líbilo, aby už sama podívaná na nové domy v nich zanechávala radostné pocity? Těžko říci! Aspoň ne vždycky. Měli jsme v Květech před třemi týdny fotografii kteréhosi ostravského sídliště. Mnoho velkých, nžkolikaposchodových domů, ale žalno na ně pohledět. Jen vyhaslé oči a prázdná tvář člověka, jehož duch zbloudil, mohou se měřit se zoufalou nanicovatosti jejich průčelí. Ať se autoři projektu nezlobí, ale vedle těchto krabic s červenými střechami je stodola, kterou postavil anonymní zednický mistr, dílo, před nimž se musí smeknout. A tyto hrůzy jsou roztroušeny snad po celé republice, a co je ještě strašnější, nikdy se nevyskytují samy, ale ve shlucích, které účinek ještě násobí. V Ibsenově Noře říká Dr. Rank resignovaně, že „pykáme za hříchy svých otců“. To bývalo. Naše děti nebudou resignovaně přihlížet, co jsme jim zavařili, a jednoho dne nám to zostra vytknou. A právem. Kam jsme jen dali oči a srdce, že jsme se proti tomu už dávno nevzbouřili! JIŘÍ MACKŮ CHVÁLA PAMĚTI Je to až í podivem, co všechno a s jakou věrojatnosti uchovává naše pamít. V jaké až pitoreskní smésici máme ve své hlavé uloženy rozpomínky z našich dětských a klukovských let. Vzpomenu-li si na dobu, kdy jsem ještě chodil v krátkých kalhotách, vždy mi vytanou na mysli všechny ty rozverné výpravy do pražských parků, kde nás proháněli dýchaviční hlídači v šedivých čepicích, kdykoliv jsme chtěli proniknout do krajin nezbádaných, mezi keře pěnišníků nebo do tajemných zákoutí zarostlých sadovým smrčím. Vzpomenu si na plácky, kde jsme hrávali kopanou s tenisovým míčem a kdy nebylo pro nás větší potěšení, než moci překopnout jedoucí náklaďák. Slyším zas píseň slepého kolovrátkáře, u jehož nohou odpočíval oddaný vlčák s vyplazeným jazykem. A vzápětí mi zaznívá do ucha i jiná píseň, škádlivá a někdy i sladkobolná, kterou zpívala dvojice nezaměstnaných, putujících spolu po dvorech pražských činžáků. Jak rády ji I její rozryvný harmonikový doprovod poslouchaly služtičky, vytrhující se na chvíli z omámení kuchyňskými parami a házející zpěvákům z oken měděné desetníky zabalené do papírku. A pak vidím tyto nezaměstnané zmnožené na sta a zhoufováné na pražské ulici, jak jdou, vykřikujíce své „Dejte nám práci a chleba!“ A jako by to bylo dnes, vyvstává mi před očima hradba policistů, jízdních i pěších, dávající se na daný povel do pohybu, aby rozšavlovala chátru, která se dopustila takové opováženosti. Prstem bych mohl ukázat na onen dům na Ovocném trhu, za jehož dveře mne vtáhla moje vylekaná maminka, a nic nedala na moje časně probuzené reportérské touhy, které mi velely být všude tam, kde se něco děje. O několik roků později, když jsem se mohl už několik dní chlubit, že je mi deset pryč, nezatahoval mne nikdo za dveře. A já stál na chodníku se zástupy velkých lidí uprostřed kaluži bláta a přede mnou řinčely o pražskou dlažbu pásy tanků, hrčely motocykly s nenávistnými ukazováky kulometů a jejich osádky, oblečené do zelených gumových pláštů, seděly za stroji jako vytesané ze zlého kamene. Až v hrdle jsem cítil ten kámen, ani polknout jsem nemohl a bylo mi ošklivě, jako bych se najedl černých bobulek blínu. Byl jsem jen chlapec, ale cítil jsem, kdyby někdo dal povel tomu mlčenlivému zástupu na chodnících, aby vlastními těly zahradil tuto hučící povodeň, že by se pohnul a sroubil živý zátaras, šel bych s mm. Ale nikdo nedal povel k takovému zoufalému činu. A tak jsme stáli jako němí svědkové, padal sníh, mokrý sníh, a když jsem se po očku podíval po někom z těch velkých, viděl jsem nehybnou a vlhkou tvář, jako by ji právě sochař uhnětl ze samého zármutku a zášti. Ptal jsem se tehdy sám sebe, je to jen mokrý březnový sníh, který se rozpíjí na jejich tvářích ? A něco divného, dosud nepoznaného mi zaškubalo v ramenou a kapky, které mi sjely po tvářích, byly najednou horké. Ne, nejsou všechny pomněnky v naši paměti modré jak nebeská báň. Hodně jich je zasmušilých, černých. A dobře tak — protože vzpomínka má být ostruhou, která denně vyhledává naše slabiny, aby do nich zajela s všechno přehlušující ostrosti. Povím vám o jedné ze svých ostruh, jejíž vbodnuti je v dnešních dnech zvláště palčivé. Bylo to v květnu roku 1945, za revoluce. Byl jsem tehdy v malé vesničce v jižních Čechách, blízko Vltavy, nad rúž se v těch místech vypíná hrad Orlík. S malou skupinkou venkovských mládenců jsme hlídkovali na silnici, která vedla k řece. Byli jsme slabě ozbrojeni. Pušky, které nám leckde se zjevnou nechutí dali větší sedláci, byly loveckými zbraněmi, s nimiž bychom se stěží mohli postavit jakékoliv vojenské skupině. Ale měli jsme kuráž a navíc jsme počítali s nepřítelem, který je morálně rozložen. Náš odhad byl správný. Skupinky prchajících maďarských a německých vojáků, které jsme odzbrojovali, ani nepomyslely na nějaký odpor. Měly jen jedno přání — dostat se na západ, k Američanům. Byl to, myslím, třetí den revoluce, tedy pondělí, když jsme zastavili kolonu sanitmch aut. Dělal jsem tlumočníka, maje v hlavě jakousi zásobu německých slovíček z protektorátní školy. Řidič, který vystoupil z kabiny prvního auta a kterého jsem oslovil, mi však beze slova podal svou pistoli a dalekohled a v pří~:ím okamžiku si lehl do prachu silnice před kapotu svého automobilu a — v tom okamžiku usnul. Teprve od ostatních vojáků, kteří doprovázeli raněné, jsem se dověděl, že transport je již čtrnáct dní na cestě. Kličkoval až odněkud z východní Moravy po rozbitých okresních cestách, jen aby se nedostal do zajetí, dříve než uvidí vytouženou vlajku s pruhy a osmačtyřiceti hvězdami. Němečtí vojáci byli sklesli, otrhaní, vyhubli, popelových tváří. Mluvili málo, neochotně, jejich pohled byl tupý, nevýrazný. Byli jak stádo bez pastýře, jeden jako druhý, s potácivým krokem okovaných vojenských bot, s opasky hajdalécky visícími na blůzách a se sponami, na nichž nápis Gott mit uns — Bůh s námi — dostával nový význam. Na jednoho z nich však přesto nemohu zapomenout. Byl z vojáků nejmladší, mohlo mu být asi pětadvacet, a zřetelně se lišil svou vojáckou chůzi od ostatních. Dal jsem se do rozhovoru s ním ze zvědavosti. Byl to poražený nepřítel a já ve svých šestnácti letech jsem ještě nikdy nemluvil s poraženým nepřítelem. Zajímalo mne, jak se divá sám na sebe. A co si dnes myslí o nacismu. A to, co jsem tehdy vyslechl, zni mi dodnes v uších. „Jsem nacista a budu nacistou až do smrti,“ řekl mi a jeho modré oči byly chladné jako bodáková ocel. Řekl jsem mu, že přece není žádné naděje na obnoveni nacismu po porážce německé armády. Zasmál se krátce a pohrdlivě vysunul spodní ret. ,_My jsme nadějí nacismu. Ano, my mladí Němci. Dvanáct let jsme se učili u našeho vůdce tvrdosti. Dvanáct let.. . Ne, to se nezapomíná ... A pak — věříte, že nás na západě nechají na holičkách ? Budeme čekat. Rok? Dva? Nebo deset? To je lhostejné. My dovedeme čekat..." Díval jsem se do jeho tváře, abych z ní vyčetl stopy blouznění. Jeho tvář byla však klidná a chladná, jen kolem úst se chvílemi zacukal cynický úsměšek. Nepamatuji se již, co jsem mu tehdy řekl. Ostatně má slova nejsou důležitá. Vím jen, že jsem tehdy nevěřil jeho slovům. Pokládal jsem je za gesto fašistického ůbermensche, nadčlověka. Ale dnes chápu, že tento ďábelský plán notorických zabijáků by se mohl podařit. Kdyby ... Ano, kdyby nebylo paměti milionů, kdyby nebylo těchto ostruh, které nám nasazují vzpomínky na dupající pruskou holinku. Kdyby nebylo paměti, která v nás zni jako poplašný zvon, kdykoliv se rozhoduje o tom, aby ti, kteři před deseti lety nosili na čepicích zkřížené hnáty s lebkou, znamení smrti, dostali do svých rukou zbraně. Budiž tedy vzdána chvála naší paměti, věrné průvodkyni našich dnů. Budiž vzdána chvála i paměti národů, nebot bez ni by nebyla cesta do jasné budoucnosti. Jdeme do nového roku. Nuže, necht tento rok se zapíše do naši paměti jen daty narozeni našich dětí a vzpomínkou na líbezné chvíle lásky. At nám po letech odhalí svítilna rozpomínek z tohoto roku jen hodiny slunné, zářící jak rosa na čepeli trávy. Je to v naší moci? Je. Jen napřeme-li se mocí, silou do díla, které budeme cítit jako společné. Pak i dvě pětky na konci našeho letopočtu se stanou pětkami pod počtářskými úlohami mezinárodních lapků a flibustýrů. ALEXEJ KUSÁK K OBRÁZKU NA 1. STRÁNCE: Posluchačky II. rolníku Institutu t&esni \rfchovy a sportu pH nácviku na spartakiádu. FOTO ZO, TME) A v. CHOCHOLA