Lidové Noviny, květen 1949 (LVII/102-122)
1949-05-01 / No. 102
Strana 2. Pozdrav do Sovětského svazu k 1. máji Všesvazové komunistické styanS (bolševiků) ■ ústřední výbor Komunistické strany Československa zaslal ústřednímu výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) k 1. máji tento pozdrav: „Drazí soudruzi! Zdravíme Vás v den 1. máje, v den slavné přehlídky bojových sil pracujících celého světa, v den mezinárodní solidarity dělnické třídy 1 Všech zemí. Zdravíme Vás v den nástupu bojovníků za mír proti imperialistickým podněcovatelům nové války. Dnes obracejí se myšlenky našeho lidu více než kdy jindy k Sovětskému svazu, který je ve- Joucí silou demokratického a protiimperialistic- Itého tábora, nejpevnější záštitou míru, svobody l nezávislosti všech národů, nejbezpečnější zárukou i naší svobody a nezávislosti. S láskou pozdravujeme velikého učitele pracujících celého světa, předního bojovníka za mír a nejtepšího přítele našeho lidu — soudruha Stalina. Náš 1. máj je radostnou přehlídkou budovatelské práce československého lidu při! plnění pětiletého plánu a nástupem do boje za nové fýrobní úspěchy. Slavné vítězství naší dělnické třídy a pracujícího lidu pod vedením Komunistické strany Československa v únoru 1948 nám lajistilo cestu k šťastné budoucnosti. Po této leště kráčíme pevně přimknuti a bezpečně »přeni o sovětský lid, svého osvoboditele a nejrěmějšího spojence. Naše místo je po boku sovětského lidu, vedeíého slavnou, v bojích zocelenou Všesvazovou komunistickou stranou (bolševiků) a velikým Stalinem. Naše místo je v mohutném táboru híru a demokracie. Ať žije a sílí věrné spojenectví Svazu sovětikých socialistických republik a Československé republiky! Ať žije a vzkvétá Sovětský svaz! Ať žije Vrdinný sovětský lid! Ať žije vítězná Všesvazová iomunistická strana (bolševiků)! Ať žije jednotná socialistická fronta komuldstických a dělnických stran v čele s VKS(b)! Ať žije veliký Stalin!“ Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Gottwaldovo nádraží v Plzni zr - Plzeň 30. dubna V sobotu odpoledne bylo hlavní nádraží v Plzni přejmenováno na nádraží presidenta Klementa Gottwalda. Stalo se tak za Účasti předsedy vlády Antonína Zápotockého a, ministra dopravy Aloise Petra. Zahraniční novináři návštěvou v Československu čt - Praha 30. dubna V sobotu uspořádal Svaz čs. novinářů v Národním klubu Na příkopě v Praze besedu se zahraniční—'•iípvináři,* kteří na-jeho pozvání přijeli z různých států Evropy a z Ameriky na studijní cestu do Československa, aby se seznámili s hospodářským, politickým a kulturním životem nového lidově, demokratického Československa. Zahraniční novináři zhlédnou májový průvod v neděli 1. května na Václavském náměstí a pak navštíví některé závody v Československu, podniknou Cestu Slovenskem a budou přijati některými našimi ministry. Pražští pozounéři pozdravili 1. máj y LIDOVÉ noviny Stříbrná hvězda Řádu 25. února 1948 presidentu republiky Vyznamenání představitelů československého lidu öt - Praha 30. dubna President republiky Klement Gottwald přijal v sobotu předsedu vlády Ant. Zápotockého s ministrem vnitra V. Noskem, aby přijal stříbrnou hvězdu Rádu 25: února 1948, nejvyšší stupeň vyznamenání, založeného na památku slavného vítězství nad reakcí loni v únoru. Zatím se shromáždili v trůnním sále představitelé Národního shromáždění, členové vlády, předsednictev ústředního výboru KíjfC a ústředního aikčního výboru Národní fronty, jakož i představitelé slovenského lidu. V 10 hodin vstoupil mezi shromážděné president republiky a přednosta B. Červíček oznámil, že pan president udělil v uznání vynikajících zásluh o dovršení lidové demokracie' loni v únoru stříbrnou hvězdu Rádu 25. února 1948 přítomným představitelům našeho lidu. Přečetl pak jména vyznamenaných: Předseda sněmovny dr. O. John a místopředsedové A. Hodinová-Spurná, F. Komzala, dr. VI. Procházka, J. Való, V. David; členové předsednictva poslanci K. Bacílek, G. Bareš, dr. J. Bartuška, M. Culen, J. Frank, Z. Hejzlar, J. Jura, dr. J. Kokeš, F. Koktán, B. Machačová-Dostálová, J. Smrkovský, J. Štětka, F. Tymeá, E. Vojanec, a dále předseda vlády Ant. Zápotocký, náměstkové V. Široký, Z. Fierlinger, dr. J. Ševčík, ministři dr. J. Dolanský, dr. V. dementis, L. Svoboda, dr. A. Gregor, V. Nosek, J. Kabeš, Z. Nejedlý, dr. A. Čepička, V. Kopecký, A. Kliment, J. Duríš, F. Krajěír, A. Petr, dr. inž. E. Šlechta, dr. A. Neuman, E. Erban, J. Plojhar, L. Jankovcová, dr. V. Šrobár; generální tajemník KSC posl. Rudolf Slánský, členové předsednictva ústředního výboru KSC, L. Kopřiva, J. Krosnář, M. Švermová; primátor dr. Václav Vacek; členové předsednictva ústředního akčního výboru Národní fronty J. Drda, J. Nepomucký, starosta COS J. Truhlář; předseda Slovenské národní rady K. Smidíke; předseda sboru pověřenců dr. G. Husák; generální tajemník KSS Š. Bašťovanský a předseda slovenské odborové rady F. Zupka. Vyznamenaní po ohlášení svého jména přistupovali k panu presidentovi, který jim s vřelým tiskem ruky odevzdal odznaky řádu. Předseda vlády poděkoval panu presidentovi jménem vyznamenaných. Pravil: Udělení tohoto řádu je pro nás všechny vysokým vyznamenáním, neboť je přijímáme od lidově demokratické republiky, a to za činnost, která zabezpečila a umožnila dále rozvinout všechny vymoženosti, kterých si lid v naší zemi vydobyl. Jsme si vědomi, že tato vysoká vyznamenání dostáváme za to, že jstne správně vyjádřili politickou vůli lidu, která právě ve slavném únoru 1948 zajistila klidný vývoj naší země k socialismu. Dělnická třída v čele s komunistickou stranou dala podnět k soustředění všech zdravých složek v národě v obrozené Národní frontě, která očistila náš veřejný život a stala se skutečným představitelem vůle čs. lidu. Vítězství obrozené Národní fronty znemožnilo u nás rozvrat, organisovaný reakčními silami, zmařilo všechny reakční naděje, takže obnovení kapitalismu u nás není již možné vnitřními silami reakce. V únoru 1948 náš čs. lid pod vaším vedením, pane presidente, dobře a čestně splnil svou historickou úlohu a zabezpečil našemu státu další klidný a pokojný vývoj. Budeme vždy vštěpovati našemu lidu a zejména mladé generaci důvěru v pokrokové síly národa, poznání o,velké úloze dělnické třídy. Únor 1948 budeme vždy dávat za vzor velké politické vyspělosti našeho lidu. Pocta, která nám byla prokázána, je pro nás všechny závazkem, bychom ani na okamžik neztrácelj ve své činnosti se zřetele blaho lidu, zájem národa, pokrokovou cestu, která jedině může zajistit lepší život pro náš lid a mír potřebný pro budování našeho státu. Budeme si vědomi toho, že jen v úzkém spojení s pracujícím lidem, opírajíce se o jeho vůli, můžeme dobře sloužit svému národu splnit! vše, co od nás očekává. „Rád 25. února“ je pro nás závazkem, abychom zůstali věrni velikému pokrokovému úsilí našeho lidu o lepší budoucnost a výstavbu státu i jeho úsilí o udržení míru. Přijímajíce „Rád 25. února“, slibujeme Vám i národu, pane presidente, že tento závazek splníme. Památné svědectví historických událostí únorových Pan president odpověděl: „Pane předsedo vlády, drazí přátelé! Věřte, že š pocitem radosti a zadostiučinění jsem vám odevzdal jménem republiky a jejího lidu ,Rád 25. února*. Jsem přesvědčen, že právě tento řád, kterým jsou dnes spolu s vámi vyznamenáváni sta a tisíce věrných a obětavých obránců naší lidové demokracie, budete nosit hrdě a sebevědomě. Nejen proto, že jste sl ho vrchovatě zasloužili, ale především proto, že „Rád 25. února* je vyznamenáním skutečně mimořádným. Tento řád bude památným svědectvím těch historických událostí, které usměrnily vývoj našeho státu jednoznačně a navždy směrem vpřed, k socialismu. Bude navždy Připomínat ten pohnutý únorový týden, v jehož průběhu náš pracující lid v mohutném a jednotném nástupu rozdrtil zločinné plány reakce, zachránil republiku i její budoucnost. Rok, který uplynul od února 1948, nad slunce jasněji potvrdil historický význam vítězství lidu nad zrádnými rozvratníky. Za tento rok se mohl i ten, kdo tehdy nechápal, váhal nebo pochyboval, přesvědčit, co únor znamenal a před čím zachránil náš stát, náš lid, naše národy. Teprve teď vidí každý v plné nahotě zrádnou a zločinnou tvář vůdců reakce, které zlé svědomí vyhnalo za hranice a kteří tam pod křídly svých imperialistických chlebodárců odhodili masky. Otevřeně nyní kuji válečné pikle proti naší republice, netají se svou ochotou rozprodat ji ve velkém i malém a učinit z ní nový protektorát v zájmu svých třídních i osobních výhod. Dnes tito páni soptí proti našemu lidu a jeho budovatelskému úsilí v bezmocné zlobě. Ale před únorem prováděli své rozvratné rejdy ještě v parlamentě, ve vládě, v Národní frontě, v našem hospodářském životě. V tom, že se republika těchto spiklenců zbavila, je hlavní význam událostí, které si dnes připomínáme. V tom je také historická zásluha lidu, který se o to zasloužil, i těch jeho předních pracovníků a bojovníků, kteří ode dneška budou mít hrdý znak února. Za dobu, která uplynula od únorové porážky reakce, jsme vykonali pořádný kus práce na cestě konsolidace našich hospodářských a politických poměrů. Ale na této cestě, jejímž cílem je socialismus, jsme teprve na začátku. Čeká nás práce a zase práce, bez niž, jak známo, nejsou ’koláče. Dnešní vyznamenání musí nám všem proto neustále připomínat, že odpočívat na vavřínech by nebylo důstojno nositelů ,Rádu 25. února*. Proto také rád přijímám slib pana předsedy vlády, přednesený jménem vás všech, že zůstanete věrni velikému pokrokovému úsilí našeho lidu o lepší budoucnost a výstavbu s+átu, jeho úsilí o udržení míru. Dovolte, d přátelé, abych vám k vyznamenání co nejup.-/—. " blahopřál a do další práce ve prospěch lidu a republiky přál plného zdaru.“ Pan president pak upřímně stiskl ruku předsedovi vlády Ant. Zápotockému a srdečně se se všemi shromážděnými představiteli československého lidu rozloučií. Po slavnostním dekorování představitelů čs. lidu, přijala choť presidenta republiky paní Marta Gottwaldová od ministra vnitra V. Noska stříbrnou hvězdu „Rádu 25. února“. Ministr Nosek v srdečném projevu zhodnotil její velkou obětavost v pohnutých únorových dnech. Její péče umožnila nerušené zasedání nejvyššího štábu strany, která se konala v bytě tehdejšího předsedy vlády. X 1. kvčtna 1949 Vyznamenání obránců lidové j demokracie jkb - Praha 30. dubna V zasedací síni bývalého Zemského národního výboru v P$*aze byli v sobotu vyznamenáni stříbrnou hvězdou Rádu 25. února 1948 čelní představitelé našeho veřejného, politického, církevního a kulturního života. V zastoupeni presidenta republiky odevzdal vyznamenání ministr vnitra V! Nosek. Ve slavnostním projevu ministr V. Nosek pravil: „Zřízením Rádu 25. února je vyjádřen a vyzdvižen veliký význam únorových událostí z minulého roku. Ünor 1948 vepsal do dějin českého a slovenského národa nejslavnější kapitolu. Byl zkouškou celé naší práce, zkouškou lidově demokratického zřízení a politické vyspělosti celého národa a zejména dělnické třídy. Lid Československa prošel v době od květnové révo luce do února 1948 velkou politickou školou pod vedením dělnické třídy a její avantgardy Komunistické strany Československa. Velikost únorového vítězství sil demokracie, pokroku a socialismu spočívá v tom, že zmařením spiknutí reakce a rozdrcením pokusu o puč, bylo navždy zajištěno vítězství svobody a práva a byly od ■straněny největší překážky v budování socialismu. Největší zásluhu Ha tomto definitivním vítěizstvi, jímž byla dovršena květnová revoluce, má československý lid, který pod vedením Komunistické strany Československa upevnil ohroženou Národní frontu, vytvořil si ve všech místech akční výbory a zůstal pevným, jednotným a rozhodným, a tím docílil, že jeho vůle zbavit reakci veškeré moci, zvítězila. Únor ukázal především velikou politickou zralost dělnické třídy Československa. Zvláštní uznáni patří těm složkám, které zajistily v těchto vážných chvilích klidný průběh velkých.historických událostí. Ryla to “zejména osazenstva závodů, příslušníci Sberu národní bezpečnosti, závodní milice, Revoluční odborové hnutí, Svaz české mládeže, zemědělský lid pod vedením rolnických komisi, kteří se vynikající měrou podíleli na vítězství únorových dnů. Je proto spravedlivé, aby jednotlivcům nebo skupinám se dostalo i viditelného uznání, udělením zvláštního Rádu 25. února 1948, jehož udělení je současně závazkem, že jeho nositelé budou vždy uvědomělými bojovníky za vybudování socialismu v naší zemi. Předtím vyznamenal v zastoupení ministra vnitra major SNB Josef Veselý Řádem 25. února 1948 druhého a třetího stupně členy SNB. K odevzdání řádu n. a HX třídy, které udělil president republiky Klement Gottwald četným osobnostem veřejného života, funkcionářům, masovým organisacím a příslušníkům dělnické milice zplnomocnil ministr vnitra V. Nosek předsedy krajských národních výborů. V Praze byla odevzdána vyznamenání na slavnostech v Jednotlivých pražských závodech. V Městské knihovně dekoroval řády II. a in. třídy osobností pražského kulturního života primátor dr. V. Vacek. V Bratislavě odevzdal vyznamenaným osobnostem udělené řády předseda Sboru pověřenců dr. G. Husák na slavnosti v budově předsednictva Sboru pověřenců v Bratislavě. Za vyznamenané poděkoval presidentu republiky gen. taj. ústředního akčního výboru slovenské Národní fronty poslanec L. Holdoš. V Brně byli vyznamenaným odevzdány řády v zasedací síni brněnského krajského národního výboru. Promluvili předseda krajského národního výboru K. Svitavský a krajský tajemník komunistické strany poslanec O. Šli.ng. Za vyznamenané poděkoval krajský velitel lidových milic. Nejlepším příslušníkům plzeňských závodních milic odevzdal řád 25. února předseda krajského národního výboru v Plzni Karel Frous. Na Karlovarsku vyznamenal velitele lidových milic, předseda krajského národního výboru Karel Randa střibrnými a bronzovými medailemi 25. února. Ministr národní obrany arm. gen. L. Svoboda odevzdal 25 příslušníkům čs. armády „Rád 25. února 1948“ n. třídy — stříbrné medaile. V krátkém projevu ocenil ministr národní obrany spoluprácí vojáků lidově demokratické armády v boji s domácí i zahraniční reakcí. Slavnostního aktu se zúčastnili náčelník hlavního štábu sbor, gen. Š. Drgáč a div. gen. JUDr J. Procházka. čt - Praha 30. dubna Jako každý rok, tak i letos rozezvučeli Pražští pozounéři v předvečer 1. máje své nástroje. S ochozu Týnského chrámu se snesla večer sprška tónů hudby Smetanovy a primátorské fanfáry. Úsilí lidu o mír bylo pozdraveno Foerstrovou „Znělkou míru“, na jeho největší záštitu poukázal Smatkův pozdrav SSSR. Hold dělníkům, a pracujícím, kteří radostně oslaví 1. máj, vzdali Pražští pozounéři zahráním „Písně práce“. Státní hymnou byl tento hudební pozdrav k 1. máji zakončen. tivých čistotou. Mezi domy nebylo ještě cest, bylo patrné, že se tu nedávno stavělo. Ale za okny byly už »záclonky a na malých balkonech stály dětské kočárky a něčí hlas tam zpíval. Nová kolonie. Milenci, kteří zvolili kamenitou cestu v zeleném křoví, šli s hlavou sklopenou, jako by nesli tíhu. Láska bylo jméno toho břemene. Šli, držíce se za ruce, báli se pustit, snad by se nějak ztratil jeden druhému. „Přijel jsi tak nakrátko," pravilo děvče a. dívalo se chlapci do tváře, jako by mu chtělo vyčítat. „Jenom na půl dne. Copak to může člověku stačit ? i* A on potřásá hlavou. Těší ho ta její slova a mrzí zároveň. V lásce nikdy nevíš na čem jsi: radost 1 bolest jsou na jedné dlani. „Přijel jsem na půl dne a musel jsem obětovat celý. A ještě, kus noci nastavím na cestu zpět. Místo abys byla ráda, zlobíš se.“ A ona se na něho dívá zarmouceně a křečovitě, jako by ho už viděla odjíždět a hladí mu ruku a tiskne ho k sobě, až ho celá paže bolí. A pak se oba zastaví a sevrou se v objetí. Jako by je už od sebe čas odtrhával, tisknou se k sobě a oba mysli přitom na hodiny, které tak spěchají. Ze vzdáleného města je sem slyšet jejich několik úderů, vítr je sem zanáší. A ond se rozhlédnou a nakloní k sobě á zelené křoví se uzavře nád jejich hlavami. Jiné dvojice míří raději k rozkvetlým stromům. Mnohé se nahlas smějí. Dívka tu vyplaví svému chlapci, že její kamarádka Božka, co dělá s ní v obchodě, včera nápadně dlouho stála se svým Karlem před krámem, kde prodávají nábytek. Je to zázrak, když takhle kvetou stromy, uvědomuje si děvče a říká: „Když si člověk vybírá nábytek, je to taky hezké. A podívej se tamhle ten strom, tak bílé šaty jsem měla na tancování, víš, tehdy na našem plese.“ „Jak si Vašek namluvil tu novou holku)“ přisvědčuje její milý a dívá se na stromy. „Víš, že Vašek hraje teď za naše mužstvo? Příští neděli si to rozdají s es ká. Půjdem fandit.“ Děvče se znovu zasměje. V takovém kvetoucím dni je všechno k smíchu. Ale to, že si Božka tak nápadně dlouho prohlížela nábytek, je vážné. A vezme chlapce pod paiždí a odvádí trochu stranou, protože právě před nimi se zastavili nějací známí. Ne, není třeba se s nimi dát do řeči. „Taky bych si měla myslit na nábytek“, řekne mu najednou a čeká, co jí on odpoví. Ale on mlčí. Na taková slova věru není co říci. Ne že by se toho nějak lekl, to ne. Jednou ten čas přijde, že holka začne o nábytku, o ložnici a o velké kredenci do kuchyně. Ono to člověka dokonce těší, hrát si s takovou představou, že jednou budeme mít domácnost. Když člověk chodí s děvčetem už půl roku, může se o nábytku hovořit. Takový den jako je dnes, svádí zrovna myšlenky na tu stranu. „A víš, že mi Manka hrozně závidí kabelku? Dělá jako by se jí nelíbila a jenom nad ní ohrnuje nos. Ale já do ní vidím !*‘ Dívčiny ruce hladí kabelku, jako by to byla ruka milencova. Ano, cítit cizí závist je také hezký lidský pocit. A všechny takové pocity patří k tomuto dni. Ona to tak cítí: stromy kvetou, je krásné žít, když má člověk novou kabelku, když může hovořit o nábytku a když má pocit, že ten mládenec vedle je taková příjemná zábava, nic vážného, nic smrtelného, víte, ale správný kluk dělá tak trochu sekáče, ale i to mu sluší. A její ruka jím prudce zatřese. Pak jdou dál a větvfe stromů mají u)ž nad hlavami a je tolik bílého kolem, až oči přecházejí. Vašek to jistě příští neděli správně zahraje a Manka ať závidí, a co se nábytku týče ... Smějí se, přou se a včely kolem tolik bzučí. Tam kde odbočuje cesta nad úzké údolí s kolonií nových domků, je největší klid. Ta cesta příliš neláká; neni zvláštní a z domků je sem vidět, sedneš si s děvčetem na stráň a zítra tě někdo pomluví. Kromě vůně země a trávy je tu ještě vůně čerstvé malty a dřeva a z okna zní také radio, nějaká strašně známá písnička, která člověka nutí, aby si ji opakoval polohlasně s sebou. Dva milenci, kteří tu stanuli, dlouho mlčeli. Ne, nešli sem náhodou, ale za určitým cílem; nyní jej našil a stojí, jejich cesta je skončena a oni budou chvíli odpočívat. Dívka si sedla na zem a ukázala vedle sebe. Ale chlapec zůstal stát: „Neviděl bych na ten náš dům. Náš je ten. třetí od kraje. Ano, nikdy na něj nezapomenu.“ Uhladila si sukni: „Škoda, že nechali stát jenom jeden dřevěný barák, co byl štáb brigády. Kdyby nechali i ty ostatní, vypadalo by tu skoro všechno jako při starém.“ Chlapec zavrtěl hlavou: „Jenže to by tu nebydlili lidé. Ano, Stavba mládeže byla hezká věc, ale copak s minulostí ? Dřevěné baráky tu už nemají co dělat. Samozřejmě, že se v nich dobře žilo. Ostatně i my dva *...“ Trochu se zajikne. „I my dva jsme se tam poznali.“ „Mně říkali, že to není pro děvče, dělat na stavbě. No, a vidíš ... Oni vůbec ničemu nerozumějí. Nechápou, víš?“ A pak si chlapec sedne vedle děvčete; ano, lidé opravdu ničemu nerozumějí, oni dva jdou jinou cestou. A vzal ji kolem ramen. „Když si představíš, že za těmi okny bydlí lidé, je to hrozně zvláštní pocit. Ti lidé ani nevědí, jaká to byla dřima. Já jsem byl u betonu, to byla makačka!“ „Ale stejně jsme vám to v kopáni základů nandali!“ zvolá děvče. „Jednou, ale potom už nikdy.“ „Protože jste kluci!“ mračí se děvče. „Ale naše úderka vás stejně pořád doháněla.“ A on ji k sobě přitiskne,- jen tak, na usmířenou: „To se ví. Mně ses tehdy moc líbila. Pamatuješ se ještě na tu písničku, co nás učili Bulhaři?“ A slabě zahvízdá melodii. Dívka se zasměje. Její myšlenky se nemohou nějak vrátit od minulosti. Hrozně by si přála, aby tu byly dřevěné baráky, rozryté staveniště s hromadami cihel, rozježděné cesty a píseň, ano, píseň, jiná než zní z radia. A parta, ta stará dobrá parta! „Pepík Blanických sl zlomil nohu na motorce, to už viš, ne?“ ptá se náhle prostřed vzpomínek. „Psal mi-z nemocnice. Kdyby to bylo blíž, jeli bychom ho navštívit.“ Z jednoho domku vyšli nějací lidé, jdou směrem k nim, jdou na procházku. „Mají tu fajn bydlení, že “ ozve se chlapec a pouští dívčina ramena. Přikyvuje a myslí si: byl tu také prapor, bylo tu mnoho mladých lidí. A teď je tu klid, lidé tu bydlí a z otvorů, kudy jsme ještě nedávno tahali prkna na podlahu, jsou hezká bílá okma a ženské tam chovají děti. A mají tam radio’ a obrázky a muži leží na kanapi a čtou noviny. Á nikdo neví, že ti, kteří to stavěli, sedí tamhle na svahu. Ta myšlenka ji rozveselí. Zasqiěje se polohlasně a podívá se na svého chlapce. Možná, že myslí na stejnou věc, docela určitě na ni myslí: takový kout, kde nic nerostlo, se najednou proměnil v obytnou čtvrt. To je zázrak, To je — láska. Jednou, když nám nedodali cihly, jsme si pro ně jeli sami. Naložili jsme auto za dvacet minut» Dělníci kolem nám nadávali,“ zasměje se chlapec. „Lidé se teprve musí učit chápat.“ „Dobře, že jsme si sem vyšli,“ vydechne děvče. „Je to moc hežké dívat se na svou práci. Je to moc divné.“ A tiše dodá: „Až budu stará a zavedu sem děti, ani ml to nebudou třeba věřit.“ A on sé rozesměje: „Až budeš stará!“ A směje se stále víc, protože to je opravdu bláznovsky veselé: oni dva přece nebudou nikdy staří! A když kolem nich ti lidé, co si vyšli z Jednoho domu na procházku, řnlčky prošli, objali se dva milenci a políbili. Protože jsou to samé krásné věci: stromy, jež kvetou, domy, které jsme svýma rukama postavili, i polibek. Radost bez konce