Lidové Noviny, únor 1950 (LVIII/27-50)
1950-02-01 / No. 27
Slovensko zemědělsko-průmyslovou zemí Průmyslová výroba na Slovensku po prvé převýší zemědělskou Ks - Praha 31. ledna V úterní schůzi projednala a schválila vláda souborný plán Slovenska na rok 1950. Tento plán, vypracovaný slovenským plánovacím úřadem, je součásti celostátního prováděcího plánu, vyjadruje úkoly Slovenska a jejich podíl na celostátních úkolech v tomto roce. Rok 1950 je rozhodujícím ve výstavbě nového'p:úmyslu na S’ovensku v pětiletce. V roce 1950 se na Slovensku vybuduje nebo dá do provozu více než 20 nových průmyslových závodů. Dále se rozšíří závody již existující. Urychleným tempem se bude pracovat na výstavbě energetických zdrojů. Počet pracujících v slovenském průmyslu vzroste téměř o 20.000. Proti roku předešlému vzroste průmyslová výroba na Slovensku více než o pětinu, proti roku 1948 vzroste přibližně o polovinu. V roce 1950 sě stane po prvé v historii slovenského hospodářství, že plánovaná průmyslová výroba převýší co do hodnoty výrobu zemědělkou. Zatím co až dómedávna bylo Slovensko zemí zemědělskou s málo vyvinutým průmyslem, stává se nyní zemí zemědělsko-průmyslovou. Pokud jde o počet pracovníků, zůstává ovšem zemědělství ještě stále vedoucím úsekem slovenského hospodářství; přísluší k němu celá polovina slovenského obyvatelstva, zatím co v českých zemích tvoří osoby, pracujíc! v zemědělství, asi pětinu obyvate’stva. Nejnaléhavější úlohou, kterou souborný plán Slovenska určuje zemědělství, je zvyšování produktivity práce. Až do nedávna bylo Slovensko zemi zemědělských přebytků; rychlý rozvoj průmyslu a s tím i rychlý vzestup průmyslového dělnictva, jakož i stoupáni životní úrovně ve městech i na venkově by způsobily, že při současném stavu zemědělské výroby nestačila by do budoucna slovenská produkce krýt zvýšené nároky spotřeby. Slovenské zemědělství musí být přivedeno na vyšší úroveň; zvýší se jeho výroba, zejména živočišná (o 40 %), zintensivní se jeho vybavení meehanlsačními prostředky, zejména traktory; slovenské zemědělství bude vedeno k společensky vyšším výrobním formám, zejména rozšiřováním jednotných zemědělských družstev. V roce 1950 se zvýší investice na Slovensku proti roku předešlému zhruba o jednu třetinu; vedle rozsáhlých investic do průmyslu a zemědělství určuje souborný plán Slovenska 1 velké investiční kvóty pro dopravu a nevýrobní úseky, «■jména wo sociální služby, zdravotnictví a kulturu. Mezi hlavními problémy, která bude nutno při splnění plánu v roce 1950 na Slovensku překonat, patří odstraněni nedostatku vysoce kvalifikovaných tschnicko-inženýrských kádrů, dála zajištění správného využití reserv pracovních sil pro průmysl a konečně časové sladění stavebních a nestavebních investic. Ve výživě, ve stavebnictví, a v jiných úsecích, v nichž Slovensko loni zaostávalo, jsou už těžkosti v podstatě překonány. Dosavadní a dále plánovaný rozvoj Slovenska je velkým úspěchem socialistické výstavby, kterou uskutečňuje v bratrské shodě český a slovenský národ, československý pracující lid, vedený dělnickou třídou v čele s KSČ. Hospodářské a sociální povznesení Slovenska, které by bez pomoci českých zemí nebylo možno uskutečnit tak rychlým tempem, je důkazem, že pracující lid, který se zbavil panství buržoasie a jiných vykořisťovatelských tříd, dovede hospodařit bez buržoasie a lépe než buržoasie, že dovede vyřešit — pro buržoasii nevyřešitelnou — národnostní otázku. V další části schůze podal ministr zemědělství vládě předběžnou zprávu o plnění prvního roku pětiletky plánu v zemědělství. Podle návrhu ministra zahraničních věcí schválila vláda také tří úmluvy a doporučení, přijaté na 35. zasedání Mezinárodní konference práce v San Franciscu. Těmito úmluvami se upravují otázky organisaee řízení práce, noční práce žen, zaměstnaných v průmyslu a noční práce mladistvých v průmyslu. Ministr školství, věd a umění předložil vládě návrh, aby hudební soutěže, pořádané v rámci Mezinárodního hudebního festivalu „Pražské jaro“, byly rozšířeny. Mezinárodní styky v hudbě Miroslav Barvili Mocnou zbraní v současném boji o světový mír je uměni. A na příkladě československé hudby sl můžeme ukázat, jak důležitým činitelem v mezinárodních stycích může být úsilí hudebních umělců malého pokrokového národa. Umělců, kteří své umění dali do služeb výstavby svobodného státu a do služep dorozumění mezi národy. Československo se tak v několika poválečných letech stalo významným uměleckým střediskem, které udržuje styky s pokrokovými hudebními umělci celého světa, a šíří myšlenku uvědomělé služby míru, myšlenku odpovědnosti umělců před vlastním národem, myšlenku nové obsahové náplně hudebního uměni, jak ji po prvé veřejně vytyčili v Sovětském svazu. Vzpomeňte jen na mezinárodní hudební festivaly „Pražské jaro“ — jaký ohlas mají za hranicemi našeho státu! A to se teprve začíná s jejich důkladným ideovým plánováním. Uvědomíme-li si, že letošní „Pražské jaro 1950“ bude již pátým festivalem od konce poslední světové války, musíme s hrdostí přiznat, že tu zásluhou naší vlády byiy dány základy k tradici, která už nese a ještě ponese bohaté ovoce pro celý náš stát. Málokterá země se může pochlubit takovými velkorysými uměleckými podniky, pořádanými pravidelně každým rokem. Naše „Pražské jaro“ neni totiž určeno bohatým snobům čl přesyceným estétům; na náš festival chodí lidé z kanceláří, závodů a dílen. V loňském předprodeji si pracující Pražského kraje zakoupili měsíc předem přes 50 % všech vstupenek na koncerty, probíhající denně po tři týdny. Sály nestačily. Ne proto, že by se Pražané nemohli nabažit sensace nad vystoupením nejvýznamnějších hudebních umělců světa, ale proto, že slavní pokrokoví hudebníci k nim v Praze hovořili řečí, které rozumějí všichni lidé — hudbou. A hudbou k nim hovořili o tom, že všichni chceme mír, všichni chceme, aby na světě bylo stále lépe a lépe, že všichni chceme žit jako lidé. Tisíce dělníků v továrnách a tisíce posluchačů na štvanickém stadiu poslouchaly písně Paula Robesona z USA, zástupy se tísnily na koncertech Davida Oistracha ze Sovětského svazu, stovky nadšenců vyslechly zpěv o sbratření lidi, který před více než sto lety najjtsl v podobě Deváté symfonie velký německý demokrat Ludvík van Beethoven a který byl v Praze proveden Erichem Kleiberem z Argentiny atd. Časopis „Sovětská hudba“ uveřejnil článek vedoucího sovětské delegace na našem festivalu A. I. Anisimova, v němž je vyzvednuta významná funkce pražských mezinárodních festivalů jako základny konfrontace uměleckého úsilí na celém světě. Nikde jinde na světě se neschází výběr nejlepších hudebních umě'-cťi v takovém měřítku a s takovým zaměřením jako právě v Praze. Pro „Pražská jara“ se stává příznačným právě onen rys uvědomělé služby myšlence míru, pokroku a svobody, který automaticky s sebou nese potlačování jakýchkoliv sklonů k uměleckému primadonství, hvězdářství a vůbec stavění osoby nad věc. Pilířem pražských festivalů je ovšem vždycky účast předních umělců sovětských. O jejich uměleckých vítězstvích je už zbytečné psát — jsou pro nás samozřejmá tak jako naše láska k jejich sovětské vlasti a sovětskému lidu. Stá'e větší podíl na „Pražských jarech“ mají také lidově demokratičtí umělci. Co znamená zájezd do Prahy pro pokrokového umělce z kauitalistických zemí, o tom by se daly vyprávět dlouhé kroniky. Československo však není proslulé jen mezinárodními styky výkonných hudebních umělců. Praha se po této válce stala také střediskem pokrokových skladatelů ce’.ého světa. Již v r. 1947 se zde sešel I. mezinárodní sjezd skladatelů a kritiků, který se pokusil řešit problémy hudební tvorby. Teprve však usnesení ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) z 10. února 1948 o opeře Muradelliho „Veliká družba“ přineslo jasno do celého problému. Referáty A. A. Ždanova o formalismu v hudbě otevřely mnoha skladatelům a hudebním vědcům na celém světě oči. Tři měsíce poté se schází v Praze II. mezinárodní sjezd skladatelů a kritiků, kterého se účastní i delegace sovětská v čele s generálním tajemníkem Svazu sovětských skladatelů Tichonem Chrennikovem. Usnesení a resoluce pražského květnového sjezdu v roce 1948 mají obrovský ohlas po celém světě. Ustav! se přípravný výbor Mezinárodního svazu pokrokových skladate'ú, jehož byro pracuje v Praze, ustavují se národní sekce tohoto chystaného svazu atd. Nejen Svaz čs. skladatelů a jiné lidově demokratické skladatelské organisaee v Evropě, ale i nově vzniklé a stále vznikající skupiny pokrokových skladatelů v kapitalistických zemích (Anglii, Francii, Rakousku, Holandsku, Švédsku, Izraeli, Brazťii, Japonsku a pod.) řeší si podle výzvy sovětských skladatelů problémy budoucího vývoje hudební tvorby ve svých zemích a horlivě připravují festival nové hudby. Nitky všeho tohoto úsilí o novou demokratickou, novým pokrokovým obsahem naplněnou hudbu, se sbíhají v Praze. Celé sekce dosavadní Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu přecházejí na stranu pokroku v hudbě, na stranu politicky uvědomělých umělců-bojovníků za mír, připojují se k pražskému manifestu a pomáhali ustavit nový Mezinárodní pokrokový skladatelský svaz. Dopisy umělců z kapitalistických zemí jsou často dramatickou četbou, protože se z nich dovídáme 0 persakuci všeho pokrokového snažení v těchto zemích, o tom, s jakým nebezpečím a ohrožením existence píší neohrožení skladatelé hudbu pro dělnické manifestace a oslavy a jak je jim vládnoucí třídou znemožňováno vyjadřovat se hudbou 1 slovem svobodně, pro spravedlivou věc většiny národa, pro mír a dorozumění mezi lidmi na celém světě. Vzpomínám si přitom na to, jak čs. delegace vymohla loni v Palermu na zasedání vzpomenuté již Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (v níž je zatím Československo zastoupeno) přijetí mírové resoluce, a jak se o tom muselo dát nakonec hlasovat tajně, protože velká většina delegátů z malých států západní a severní Evropy nemohla veřejně a svobodně hlasovat „pro“, neboť by po návratu do vlasti byli propuštěni ze zaměstnání (jak to výslovně prohlásil jeden z nich před celým plenem). Byli by zbaveni existence proto, že hlasovali pro mír! A přitom ještě delegáti jiných kapitalistických států volali, že hudba nemá nic společného s politikou! Na palermském zasedání se podařilo přesvědčit mnohé skladatele ze zemí „západní demokracie“, že i hudební umělec musí bojovat za mír, za svobodu národů. A že hudba je velikou zbrani v tomto boji. Ovšem ne hudba, kterou vymýšlejí a konstruují kosmopolité a formalisté pro různé „skladatelské“ festivaly, nýbrž hudba, která jasně a srozumitelně mluví k masám a vyjadřuje odvěké tužby milionů po svobodě. Proto se pražský manifest setkal s takovým ohlasem právě v Portugalsku, v Chile, Brazilii, na Islandě, v Japonsku atd. Z těchto dvou příkladů — „Pražského jara" a skladatelské organisaee — je jistě dostatečně zřejmé, jak mimořádně velký význam má hudba v mezinárodních stycích, jakým důležitým činitelem kulturně politickým je činnost našich hudebních umělců na poli mírového úsilí a sjednocení všech pokrokových složek ve světovém hudebním životě. Na skladatelském aktivu v pražském klubu Svazu čs. skladatelů přihlásili před měsícem umělci svá díla do soutěže o světovou cenu míru — a nebylo jich málo, ani to nebyla díla malá. To nebylo nic náhodného, nýbrž výsledek uvědomělé práce našich předních skladatelů, výsledek jejich poctivého snažení sloužit svému lidu. Vedeni příkladem umělců sovětských, snaží se naši skladatelé i tvůrčími činy dokázat to, co prohlásili spolu s pokrokovými hudebními umělci celého světa v pražském manifestu. Pro tuto svou práci nacházejí plnou podporu naší vlády a našeho státu. Není divu — neboť dnes si skutečně vládne lid podle své vůle a skladatelé jdou s nim! Bojovat za to, aby všichni lidé na světě měli co jíst, aby všichni lidé na světě mohli zpívat o mini, aby všichni lidé na světě žili svobodně a bez vykořisťování. Uvědomělý hudební umělec dnes ví, že dokud se v jediné zemi na světě střílí beztrestně do hladových lidi na ulici, není možno zbaběle utíkat před skutečností bezobsahým uměním, bezideovým a povýšeným hračičkařením s tóny. Proto se nám každý formalista a kosmopolita jeví nejen jako raněný slepotou, ale i jako zbabělec a zrádce. Jak může být umělcem ten, kdo je necitelný k hladu italských obětí, k slzám španělských matek, k zoufalství milionů amerických nezaměstnaných? A jak může být skutečným umělcem ten, komu v nitru nezpívá radost nad tvořivou silou našeho lidu, hrdost nad vůlí polských lidí vzkřísit Varšavu, láska k těm, kteří dali všechno, abychom my žili — láska k sovětským lidem? Proto si podáváme ruce do celého světa, abychom si hudbou řekli, že věříme ve vítězství pravdy, že věříme ve svobodu všech národů, že věříme v trvalý mír. Další zásobovací zlepšení Uvolnění dalších bodů šatenky čt - Praha 31. ledna Ministerstvo vnitřního obchodu a ministerstvo výživy zavádějí od 1. února některá další zlepšení v zásobování. Od 1. února se uvolňuje dalších 15 bodů šatenky na veškeré zboží, na které se vztahuje platnost šatenky. Od 6. února se také opět rozšiřuje volný trh potravin. Pro zimní měsíce se zavádí výroba nového druhu kvalitního salámu, který se bude prodávat ve velkém počtu prodejen národních podniků i družstev. Dále se do volného prodeje uvádí lidová tmavá tlačenka, jejíž cena bude o víc než polovinu nižší než cena bílé tlačenky, jakož i lidová sekaná pečeně. Na volném trhu se také zavádí prodej skopového masa, jehož cena bude o 20 % nižší než cena stejných druhů hovězího masa. Ve volných restauracích se budou rovněž připravovat jídla ze skopového masa. Koňské maso a výrobky z tohoto masa, které se prodávají za polovinu masových lístků, se od pondělka vedle toho dávají do volného prodeje, a to v ceně málo rozdílné od ceny přídělové. Současně se v Praze a v jiných velkých městech zřizují zvláštní automaty s jídly, upravenými z koňského masa, zejména se speciálním gulášem. V Praze to bude automat Kotva v Revoluční třídě. Nově se zavádí výroba některých dalších druhů jemného pečiva, jako kapucínky a briošky. Dále se zlepšuje receptura některých dalších druhů, jako koblih, loupáčků, koláčků atd. bez zvýšení ceny. Podstatně se rozšiřuje prodejní síť masa a masných výrobků. Od 1. února se také v Praze, pro ranní přetížení elektrických vozů, přechodně upravuje v prodejnách, kromě prodejen potravin a papíru, prodejní doba od 9 do 18,30 hod. s půlhodinovou polední přestávkou od 12.30 do 13 hodin, v sobotu od 9 do 12 hodin. V potravinářských a papírnických prodejnách zůstává doba nezměněna. Nová prodejní doba umožňuje využít k nákupům odpoledních a večerních hodin, což znamená zlepšení zejména pro pracující. * Dopis Milá soudružko Marie Majerová! K Vašim 68. narozeninám přejeme Vám stálého zdraví a dlouhého věku, abyste ještě hodně pětiletek přečkala v té naši osvobozené vlasti, kterou, máte tak ráda jako my všichni. Při vzpomínkách na minulá léta vždycky vzpomínám i na Vás, jak těžký byl život Vašich rodičů i Vow ve "V ašc itv t/ti.i>.( i. — ..tiLi, my, děti havířů a hutníků, jsme měli všichni. Naši otcové a matky se dřeli za pár krejcarů, aby aspoň ten chleba nám mohli koupit. Bylo mně dvanáct let, když jsem musel chodit na panské. To již jsem chápal, že třída porobených musí věsti boj proti svým vykořisťovatelům. To již můj otec nám vyprávěl, že na rapickě faře bul v letech 1870 a 1871 kaplan Harant, který na těžký život horníků a hutníků ukazoval i s kazatelny, na jejich bídu a na dlouhou dobu pracovní. Byl pro osmihodinovou dobu pracovní a vyšší mzdy pro havíře a hutníky a kladl si toto hájení za svoji křesťanskou povinnost. Nevydržel na místě a brzy ho páni uklidili. Jeho obrázek visel v každé proletářské rodině na Dříni u Kladna. To posílilo hnutí pracujících. I můj otec byl členem politického klubu sociálně demokratického, který vedli soudruzi Josef Steiner a Josef Krapka. Dřínští soudruzi scházeli se také v lese u „Šorfu“, kde jsem jim četl časopisy. Byli jsme dva, já a Pepík Lada. Jeden četl a druhý hlídal, Mnoho jsem se z tohoto školení naučil pro další svůj život. O rok dál, roku 1889, o krvavém Božím tělu u „Bachra“ prolitá krev kamarádů pokřtila nás děti na revolucionáře. U hlavních vrat na dolejší straně jsem také byl na hradbě, když začali četníci střílet. Od té doby jsem již věděl, že moje místo iest v řadách pracujících, bojujících za lepší život, pod rudým praporem. Jsem rád, že také jsem mezi těmi účinkujícími ve Vaší nesmrtelné „Siréně“ jak o krvavém Božím těle, tak ve velké stávce horníků v roce 1900. Vzpomínám, a vzpomínáte i Vy i celý národ, na českou spisovatelku, mučednici Boženu Němcovou. ByTa krásná, dobrá, rozdala vše, duši i tělo, ale pro ni nezbylo na konec jejího života nic, než trnová koruna zoufalého utrpení. Když psala „Babičku“, hladověla i s rodinou. Ani 1,0 krejcarů na chleba jí nepůjčili. Tehdy nebylo divu, že psala krvavá slov i roztrpčení místo románů a povídek: „Ta rota vlastenecká, ta mě hněte. Což oni vědí, jak člověku je na těle i na duši sklíčenému? Oni jen když mají břicha plná sami — pak se snadno káže jinýřn lidem: pracujte, dělejte! Jim je snadno dělat.“ Ona „vlastenecká rota“ se jí pomstila. Zlomila její život ve 1,2 letech. Potom ji slavně pochovali. Za jeií rakví šly zpevácké rbory, řady studentů a dívek, kanovník Štulc, který pro živou Němcovou nesměl jiné pomoci než radu, aby se modlila; pak následovali kněžna Thurn-Taxisová, hraběnka Kcunicová a mnoho jiných, i těch, kteří život Němcové nejvíc ztrpčovali. To byl konec jejího života. Tak se odměnili našim velkým buditelům, Nerudovi, Smetanovi, Alšovi a jiným. 1 my jsme se poznali, ve veřejném životě, na dolech, hutích. O 1. máji jsme museli fárat. Pánům pomáhali rozbíjet stávky. Tak pracovali až do roku 191,8, kdy v únoru pracující lid na povel našeho presidenta, soudruha Gottwalda, Komunistické strany Československa a lidově fronty vyrukoval do ulic, proletáři, dělnické milice, SNB, naše lidová armáda, aby zlámali vaz reakci a jejím zaprodaným služebníkům. Jaký je teď život, práce lidi baví. Máme mládež silnou, zdravou, která se nebojí žádných překážek v práci ani v kultuře. Do všeho jde s písničkou a s chutí. Všichni pracující, ruku v ruce, klestí ZA ÜSTAVU Gábor Devecserl Je krásné za pněm, za kameny v boji se stále znovu krýt, nevěda, kam smíš vykročit a jenom cil znáš, cíl svůi pevný, jenž ze všech srdcí sdruží city a v každé chvíli květem žhne — je krásné z vůle železné za nový svět se teprv biti. Ještě víc dá však blaženosti boj tento: máš, už v rukou věž, pevnost, z níž teď už buduješ v budoucí život krásné mosty. A jsou to valy silné, čisté. Vždyť jejich základ den co den byl očišťován, utvrzen stranou, již tvoří komunisté. Z valů je vidět do daleka a náš je obzor dokola. Z dálky však také oko plá a dychtivě na zradu čeká. Proto, můj lide, časy všemi jenž obléhán byls, cbraň svůj hrad a každým teď už mršti vzad, kdo loupit by chtěl ve tvé zemi. Z maďarštiny přeložil Z. Skyba