Lidové Noviny, únor 1950 (LVIII/27-50)

1950-02-01 / No. 27

Slovensko zemědělsko-průmyslovou zemí Průmyslová výroba na Slovensku po prvé převýší zemědělskou Ks - Praha 31. ledna V úterní schůzi projednala a schválila vláda souborný plán Slovenska na rok 1950. Tento plán, vypracovaný slovenským plánovacím úřa­dem, je součásti celostátního prováděcího plánu, vyjadruje úkoly Slovenska a jejich podíl na ce­lostátních úkolech v tomto roce. Rok 1950 je roz­hodujícím ve výstavbě nového'p:úmyslu na S’o­­vensku v pětiletce. V roce 1950 se na Slovensku vybuduje nebo dá do provozu více než 20 nových průmyslových závodů. Dále se rozšíří závody již existující. Urychleným tempem se bude praco­vat na výstavbě energetických zdrojů. Počet pra­cujících v slovenském průmyslu vzroste téměř o 20.000. Proti roku předešlému vzroste průmys­lová výroba na Slovensku více než o pětinu, proti roku 1948 vzroste přibližně o polovinu. V roce 1950 sě stane po prvé v historii slovenského hos­podářství, že plánovaná průmyslová výroba pře­výší co do hodnoty výrobu zemědělkou. Zatím co až dómedávna bylo Slovensko zemí zeměděl­skou s málo vyvinutým průmyslem, stává se ny­ní zemí zemědělsko-průmyslovou. Pokud jde o po­čet pracovníků, zůstává ovšem zemědělství ještě stále vedoucím úsekem slovenského hospodář­ství; přísluší k němu celá polovina slovenského obyvatelstva, zatím co v českých zemích tvoří osoby, pracujíc! v zemědělství, asi pětinu obyva­­te’stva. Nejnaléhavější úlohou, kterou souborný plán Slovenska určuje zemědělství, je zvyšování produktivity práce. Až do nedávna bylo Sloven­sko zemi zemědělských přebytků; rychlý rozvoj průmyslu a s tím i rychlý vzestup průmyslového dělnictva, jakož i stoupáni životní úrovně ve měs­tech i na venkově by způsobily, že při současném stavu zemědělské výroby nestačila by do budouc­na slovenská produkce krýt zvýšené nároky spo­třeby. Slovenské zemědělství musí být přivedeno na vyšší úroveň; zvýší se jeho výroba, zejména živočišná (o 40 %), zintensivní se jeho vybavení meehanlsačními prostředky, zejména traktory; slovenské zemědělství bude vedeno k společensky vyšším výrobním formám, zejména rozšiřováním jednotných zemědělských družstev. V roce 1950 se zvýší investice na Slovensku proti roku předešlému zhruba o jednu třetinu; vedle rozsáhlých investic do průmyslu a země­dělství určuje souborný plán Slovenska 1 velké investiční kvóty pro dopravu a nevýrobní úseky, «■jména wo sociální služby, zdravotnictví a kulturu. Mezi hlavními problémy, která bude nutno při splnění plánu v roce 1950 na Sloven­sku překonat, patří odstraněni nedostatku vysoce kvalifikovaných tschnicko-inženýrských kádrů, dála zajištění správného využití reserv pracov­ních sil pro průmysl a konečně časové sladění stavebních a nestavebních investic. Ve výživě, ve stavebnictví, a v jiných úsecích, v nichž Sloven­sko loni zaostávalo, jsou už těžkosti v podstatě překonány. Dosavadní a dále plánovaný rozvoj Slovenska je velkým úspěchem socialistické vý­stavby, kterou uskutečňuje v bratrské shodě český a slovenský národ, československý pracu­jící lid, vedený dělnickou třídou v čele s KSČ. Hospodářské a sociální povznesení Slovenska, které by bez pomoci českých zemí nebylo možno uskutečnit tak rychlým tempem, je důkazem, že pracující lid, který se zbavil panství buržoasie a jiných vykořisťovatelských tříd, dovede hospo­dařit bez buržoasie a lépe než buržoasie, že do­vede vyřešit — pro buržoasii nevyřešitelnou — národnostní otázku. V další části schůze podal ministr zemědělství vládě předběžnou zprávu o plnění prvního roku pětiletky plánu v zemědělství. Podle návrhu ministra zahraničních věcí schválila vláda také tří úmluvy a doporučení, přijaté na 35. zasedání Mezinárodní konference práce v San Franciscu. Těmito úmluvami se upravují otázky organisaee řízení práce, noční práce žen, zaměstnaných v průmyslu a noční prá­ce mladistvých v průmyslu. Ministr školství, věd a umění předložil vládě návrh, aby hudební sou­těže, pořádané v rámci Mezinárodního hudebního festivalu „Pražské jaro“, byly rozšířeny. Mezinárodní styky v hudbě Miroslav Barvili Mocnou zbraní v současném boji o světový mír je uměni. A na příkladě československé hudby sl můžeme ukázat, jak důležitým činitelem v me­zinárodních stycích může být úsilí hudebních umělců malého pokrokového národa. Umělců, kteří své umění dali do služeb výstavby svobod­ného státu a do služep dorozumění mezi národy. Československo se tak v několika poválečných le­tech stalo významným uměleckým střediskem, které udržuje styky s pokrokovými hudebními umělci celého světa, a šíří myšlenku uvědomělé služby míru, myšlenku odpovědnosti umělců před vlastním národem, myšlenku nové obsahové ná­plně hudebního uměni, jak ji po prvé veřejně vytyčili v Sovětském svazu. Vzpomeňte jen na mezinárodní hudební festi­valy „Pražské jaro“ — jaký ohlas mají za hra­nicemi našeho státu! A to se teprve začíná s je­jich důkladným ideovým plánováním. Uvědomí­­me-li si, že letošní „Pražské jaro 1950“ bude již pátým festivalem od konce poslední světové vál­ky, musíme s hrdostí přiznat, že tu zásluhou naší vlády byiy dány základy k tradici, která už nese a ještě ponese bohaté ovoce pro celý náš stát. Málokterá země se může pochlubit tako­vými velkorysými uměleckými podniky, pořáda­nými pravidelně každým rokem. Naše „Pražské jaro“ neni totiž určeno bohatým snobům čl pře­syceným estétům; na náš festival chodí lidé z kanceláří, závodů a dílen. V loňském předpro­deji si pracující Pražského kraje zakoupili měsíc předem přes 50 % všech vstupenek na koncerty, probíhající denně po tři týdny. Sály nestačily. Ne proto, že by se Pražané nemohli nabažit sensace nad vystoupením nejvýznamnějších hudebních umělců světa, ale proto, že slavní pokrokoví hu­debníci k nim v Praze hovořili řečí, které rozu­mějí všichni lidé — hudbou. A hudbou k nim ho­vořili o tom, že všichni chceme mír, všichni chce­me, aby na světě bylo stále lépe a lépe, že všichni chceme žit jako lidé. Tisíce dělníků v továrnách a tisíce posluchačů na štvanickém stadiu poslou­chaly písně Paula Robesona z USA, zástupy se tísnily na koncertech Davida Oistracha ze Sovět­ského svazu, stovky nadšenců vyslechly zpěv o sbratření lidi, který před více než sto lety na­­jjtsl v podobě Deváté symfonie velký německý demokrat Ludvík van Beethoven a který byl v Praze proveden Erichem Kleiberem z Argenti­ny atd. Časopis „Sovětská hudba“ uveřejnil člá­nek vedoucího sovětské delegace na našem festi­valu A. I. Anisimova, v němž je vyzvednuta vý­znamná funkce pražských mezinárodních festi­valů jako základny konfrontace uměleckého úsilí na celém světě. Nikde jinde na světě se neschází výběr nejlepších hudebních umě'-cťi v takovém měřítku a s takovým zaměřením jako právě v Praze. Pro „Pražská jara“ se stává příznačným právě onen rys uvědomělé služby myšlence míru, pokroku a svobody, který automaticky s sebou nese potlačování jakýchkoliv sklonů k umělecké­mu primadonství, hvězdářství a vůbec stavění osoby nad věc. Pilířem pražských festivalů je ovšem vždycky účast předních umělců sovět­ských. O jejich uměleckých vítězstvích je už zby­tečné psát — jsou pro nás samozřejmá tak jako naše láska k jejich sovětské vlasti a sovětskému lidu. Stá'e větší podíl na „Pražských jarech“ mají také lidově demokratičtí umělci. Co zname­ná zájezd do Prahy pro pokrokového umělce z kauitalistických zemí, o tom by se daly vyprá­vět dlouhé kroniky. Československo však není proslulé jen mezi­národními styky výkonných hudebních umělců. Praha se po této válce stala také střediskem po­krokových skladatelů ce’.ého světa. Již v r. 1947 se zde sešel I. mezinárodní sjezd skladatelů a kri­tiků, který se pokusil řešit problémy hudební tvorby. Teprve však usnesení ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) z 10. února 1948 o opeře Muradelliho „Veliká družba“ přineslo jasno do celého problému. Referáty A. A. Ždanova o formalismu v hudbě otevřely mno­ha skladatelům a hudebním vědcům na celém světě oči. Tři měsíce poté se schází v Praze II. mezinárodní sjezd skladatelů a kritiků, kterého se účastní i delegace sovětská v čele s generál­ním tajemníkem Svazu sovětských skladatelů Tichonem Chrennikovem. Usnesení a resoluce pražského květnového sjezdu v roce 1948 mají obrovský ohlas po celém světě. Ustav! se pří­pravný výbor Mezinárodního svazu pokrokových skladate'ú, jehož byro pracuje v Praze, ustavují se národní sekce tohoto chystaného svazu atd. Nejen Svaz čs. skladatelů a jiné lidově demokra­tické skladatelské organisaee v Evropě, ale i nově vzniklé a stále vznikající skupiny pokrokových skladatelů v kapitalistických zemích (Anglii, Francii, Rakousku, Holandsku, Švédsku, Izraeli, Brazťii, Japonsku a pod.) řeší si podle výzvy sovětských skladatelů problémy budoucího vý­voje hudební tvorby ve svých zemích a horlivě připravují festival nové hudby. Nitky všeho to­hoto úsilí o novou demokratickou, novým pokro­kovým obsahem naplněnou hudbu, se sbíhají v Praze. Celé sekce dosavadní Mezinárodní spo­lečnosti pro soudobou hudbu přecházejí na stra­nu pokroku v hudbě, na stranu politicky uvědo­mělých umělců-bojovníků za mír, připojují se k pražskému manifestu a pomáhali ustavit nový Mezinárodní pokrokový skladatelský svaz. Dopi­sy umělců z kapitalistických zemí jsou často dra­matickou četbou, protože se z nich dovídáme 0 persakuci všeho pokrokového snažení v těchto zemích, o tom, s jakým nebezpečím a ohrožením existence píší neohrožení skladatelé hudbu pro dělnické manifestace a oslavy a jak je jim vlád­noucí třídou znemožňováno vyjadřovat se hudbou 1 slovem svobodně, pro spravedlivou věc většiny národa, pro mír a dorozumění mezi lidmi na ce­lém světě. Vzpomínám si přitom na to, jak čs. delegace vymohla loni v Palermu na zasedání vzpomenuté již Mezinárodní společnosti pro sou­dobou hudbu (v níž je zatím Československo za­stoupeno) přijetí mírové resoluce, a jak se o tom muselo dát nakonec hlasovat tajně, protože velká většina delegátů z malých států západní a se­verní Evropy nemohla veřejně a svobodně hla­sovat „pro“, neboť by po návratu do vlasti byli propuštěni ze zaměstnání (jak to výslovně pro­hlásil jeden z nich před celým plenem). Byli by zbaveni existence proto, že hlasovali pro mír! A přitom ještě delegáti jiných kapitalistických států volali, že hudba nemá nic společného s po­litikou! Na palermském zasedání se podařilo pře­svědčit mnohé skladatele ze zemí „západní de­mokracie“, že i hudební umělec musí bojovat za mír, za svobodu národů. A že hudba je velikou zbrani v tomto boji. Ovšem ne hudba, kterou vy­mýšlejí a konstruují kosmopolité a formalisté pro různé „skladatelské“ festivaly, nýbrž hudba, která jasně a srozumitelně mluví k masám a vy­jadřuje odvěké tužby milionů po svobodě. Proto se pražský manifest setkal s takovým ohlasem právě v Portugalsku, v Chile, Brazilii, na Islan­dě, v Japonsku atd. Z těchto dvou příkladů — „Pražského jara" a skladatelské organisaee — je jistě dostatečně zřejmé, jak mimořádně velký význam má hudba v mezinárodních stycích, jakým důležitým či­nitelem kulturně politickým je činnost našich hu­debních umělců na poli mírového úsilí a sjedno­cení všech pokrokových složek ve světovém hudebním životě. Na skladatelském aktivu v pražském klubu Svazu čs. skladatelů přihlásili před měsícem umělci svá díla do soutěže o svě­tovou cenu míru — a nebylo jich málo, ani to ne­byla díla malá. To nebylo nic náhodného, nýbrž výsledek uvědomělé práce našich předních skla­datelů, výsledek jejich poctivého snažení sloužit svému lidu. Vedeni příkladem umělců sovětských, snaží se naši skladatelé i tvůrčími činy dokázat to, co prohlásili spolu s pokrokovými hudebními umělci celého světa v pražském manifestu. Pro tuto svou práci nacházejí plnou podporu naší vlády a našeho státu. Není divu — neboť dnes si skutečně vládne lid podle své vůle a skladatelé jdou s nim! Bojovat za to, aby všichni lidé na světě měli co jíst, aby všichni lidé na světě mohli zpívat o mini, aby všichni lidé na světě žili svo­bodně a bez vykořisťování. Uvědomělý hudební umělec dnes ví, že dokud se v jediné zemi na světě střílí beztrestně do hla­dových lidi na ulici, není možno zbaběle utíkat před skutečností bezobsahým uměním, bezideo­­vým a povýšeným hračičkařením s tóny. Proto se nám každý formalista a kosmopolita jeví ne­jen jako raněný slepotou, ale i jako zbabělec a zrádce. Jak může být umělcem ten, kdo je ne­citelný k hladu italských obětí, k slzám španěl­ských matek, k zoufalství milionů amerických nezaměstnaných? A jak může být skutečným umělcem ten, komu v nitru nezpívá radost nad tvořivou silou našeho lidu, hrdost nad vůlí pol­ských lidí vzkřísit Varšavu, láska k těm, kteří dali všechno, abychom my žili — láska k sovět­ským lidem? Proto si podáváme ruce do celého světa, abychom si hudbou řekli, že věříme ve ví­tězství pravdy, že věříme ve svobodu všech ná­rodů, že věříme v trvalý mír. Další zásobovací zlepšení Uvolnění dalších bodů šatenky čt - Praha 31. ledna Ministerstvo vnitřního obchodu a ministerstvo výživy zavádějí od 1. února některá další zlepše­ní v zásobování. Od 1. února se uvolňuje dalších 15 bodů ša­tenky na veškeré zboží, na které se vztahuje platnost šatenky. Od 6. února se také opět rozšiřuje volný trh potravin. Pro zimní měsíce se zavádí výroba nového druhu kvalitního salámu, který se bude prodávat ve velkém počtu prodejen národních podniků i družstev. Dále se do volného prodeje uvádí lidová tmavá tlačenka, jejíž cena bude o víc než polovinu nižší než cena bílé tlačenky, jakož i lidová sekaná pečeně. Na volném trhu se také zavádí prodej skopo­vého masa, jehož cena bude o 20 % nižší než cena stejných druhů hovězího masa. Ve volných restauracích se budou rovněž připravovat jídla ze skopového masa. Koňské maso a výrobky z tohoto masa, které se prodávají za polovinu masových lístků, se od pondělka vedle toho dávají do volného prodeje, a to v ceně málo rozdílné od ceny přídělové. Sou­časně se v Praze a v jiných velkých městech zři­zují zvláštní automaty s jídly, upravenými z koňského masa, zejména se speciálním gulá­šem. V Praze to bude automat Kotva v Revoluční třídě. Nově se zavádí výroba některých dalších dru­hů jemného pečiva, jako kapucínky a briošky. Dále se zlepšuje receptura některých dalších druhů, jako koblih, loupáčků, koláčků atd. bez zvýšení ceny. Podstatně se rozšiřuje prodejní síť masa a masných výrobků. Od 1. února se také v Praze, pro ranní pře­tížení elektrických vozů, přechodně upravuje v prodejnách, kromě prodejen potravin a papíru, prodejní doba od 9 do 18,30 hod. s půlhodinovou polední přestávkou od 12.30 do 13 hodin, v sobotu od 9 do 12 hodin. V potravinářských a papírnic­­kých prodejnách zůstává doba nezměněna. Nová prodejní doba umožňuje využít k nákupům od­poledních a večerních hodin, což znamená zlep­šení zejména pro pracující. * Dopis Milá soudružko Marie Majerová! K Vašim 68. narozeninám přejeme Vám stá­lého zdraví a dlouhého věku, abyste ještě hodně pětiletek přečkala v té naši osvobozené vlasti, kterou, máte tak ráda jako my všichni. Při vzpomínkách na minulá léta vždycky vzpomínám i na Vás, jak těžký byl život Vašich rodičů i Vow ve "V ašc itv t/ti.i>.( i. — ..tiLi, my, děti havířů a hutní­ků, jsme měli všichni. Naši otcové a matky se dřeli za pár krejcarů, aby aspoň ten chleba nám mohli koupit. Bylo mně dvanáct let, když jsem musel chodit na panské. To již jsem chá­pal, že třída porobených musí věsti boj proti svým vykořisťovatelům. To již můj otec nám vyprávěl, že na rapickě faře bul v letech 1870 a 1871 kaplan Harant, který na těžký život horníků a hutníků ukazoval i s kazatelny, na jejich bídu a na dlouhou dobu pracovní. Byl pro osmihodinovou dobu pracovní a vyšší mzdy pro havíře a hutníky a kladl si toto hájení za svoji křesťanskou povinnost. Nevydržel na místě a brzy ho páni uklidili. Jeho obrázek visel v kaž­dé proletářské rodině na Dříni u Kladna. To posílilo hnutí pracujících. I můj otec byl členem politického klubu sociálně demokratic­kého, který vedli soudruzi Josef Steiner a Josef Krapka. Dřínští soudruzi scházeli se také v lese u „Šorfu“, kde jsem jim četl časopisy. Byli jsme dva, já a Pepík Lada. Jeden četl a druhý hlídal, Mnoho jsem se z tohoto školení naučil pro další svůj život. O rok dál, roku 1889, o krvavém Božím tělu u „Bachra“ prolitá krev kamarádů pokřtila nás děti na revolucionáře. U hlavních vrat na dolejší straně jsem také byl na hradbě, když začali četníci střílet. Od té doby jsem již věděl, že moje místo iest v řadách pracujících, bojujících za lepší život, pod rudým praporem. Jsem rád, že také jsem mezi těmi účinkujícími ve Vaší nesmrtelné „Siréně“ jak o krvavém Božím těle, tak ve velké stávce horníků v roce 1900. Vzpomínám, a vzpomínáte i Vy i celý národ, na českou spisovatelku, mučednici Boženu Něm­covou. ByTa krásná, dobrá, rozdala vše, duši i tělo, ale pro ni nezbylo na konec jejího života nic, než trnová koruna zoufalého utrpení. Když psala „Babičku“, hladověla i s rodinou. Ani 1,0 krejcarů na chleba jí nepůjčili. Tehdy nebylo divu, že psala krvavá slov i roztrpčení místo románů a povídek: „Ta rota vlastenecká, ta mě hněte. Což oni vědí, jak člověku je na těle i na duši sklíčenému? Oni jen když mají břicha plná sami — pak se snadno káže jinýřn lidem: pracujte, dělejte! Jim je snadno dělat.“ Ona „vlastenecká rota“ se jí pomstila. Zlomila její život ve 1,2 letech. Potom ji slavně pochovali. Za jeií rakví šly zpevácké rbory, řady studentů a dívek, kanovník Štulc, který pro živou Něm­covou nesměl jiné pomoci než radu, aby se modlila; pak následovali kněžna Thurn-Taxiso­­vá, hraběnka Kcunicová a mnoho jiných, i těch, kteří život Němcové nejvíc ztrpčovali. To byl konec jejího života. Tak se odměnili našim vel­kým buditelům, Nerudovi, Smetanovi, Alšovi a jiným. 1 my jsme se poznali, ve veřejném životě, na dolech, hutích. O 1. máji jsme museli fárat. Pá­nům pomáhali rozbíjet stávky. Tak pracovali až do roku 191,8, kdy v únoru pracující lid na povel našeho presidenta, soudruha Gottwalda, Komunistické strany Československa a lidově fronty vyrukoval do ulic, proletáři, dělnické mi­lice, SNB, naše lidová armáda, aby zlámali vaz reakci a jejím zaprodaným služebníkům. Jaký je teď život, práce lidi baví. Máme mládež sil­nou, zdravou, která se nebojí žádných překážek v práci ani v kultuře. Do všeho jde s písničkou a s chutí. Všichni pracující, ruku v ruce, klestí ZA ÜSTAVU Gábor Devecserl Je krásné za pněm, za kameny v boji se stále znovu krýt, nevěda, kam smíš vykročit a jenom cil znáš, cíl svůi pevný, jenž ze všech srdcí sdruží city a v každé chvíli květem žhne — je krásné z vůle železné za nový svět se teprv biti. Ještě víc dá však blaženosti boj tento: máš, už v rukou věž, pevnost, z níž teď už buduješ v budoucí život krásné mosty. A jsou to valy silné, čisté. Vždyť jejich základ den co den byl očišťován, utvrzen stranou, již tvoří komunisté. Z valů je vidět do daleka a náš je obzor dokola. Z dálky však také oko plá a dychtivě na zradu čeká. Proto, můj lide, časy všemi jenž obléhán byls, cbraň svůj hrad a každým teď už mršti vzad, kdo loupit by chtěl ve tvé zemi. Z maďarštiny přeložil Z. Skyba

Next