Lidové Noviny, září 1951 (LIX/219-226)

1951-09-16 / No. 219

PRO MOHUTNÝ ROZMACH KULTURNÍ PRÁCE V ARMÁDĚ Každým dnem roste úsilí lidu o rychlé budování socialismu v naší zemi. V hospodářství se toto úsilí stupňuje ve zvýšeném výkonu pracujících v průmyslové a zemědělské výrobě. Souběžně s tím se budování socialismu zajišťuje upevňováním schopnosti obrany země proti válečným hazardérům, proti možnostem imperialistické agrese. Proto lid, dělníci a všichni poctiví pracující s velkým zájmem sledují budováni a růst armády, Schopné splnit tento vážný úkol. Všichni si přejeme, aby se v naší armádě zračila skutečná vojenská síla, tvořící hráz, schopnou odvrátit válečné paliče od jejich úmyslů. 'Bojovou schopnost armády tvoří její moderní organisace, osvojení zkušeností nejlepší armády světa — Sovětské armády — a ovládání nejmodemějších zbraní. Dokonalá bojová schopnost armády však úzce závisí na politickém uvědomění, politické vyspělostí vojáků a důstojníků — na jejích morálce. Myslíme samozřejmě morálku třídní, oddanost dělnické třidě, socialistické vlastenectví, morálku, která z vojáka po opuštění presenční služby vytváří občana zaníceného výstavbou socialismu. Tuto morálku je nutné vychovat v každém vojákovi, ani jednoho nenechat stranou, ani jednoho nenechat na pospas reakčním názorům. V takovéto výchově je účinným pomocníkem kultura. Kultura a osvěta jsou nejpřístupnější formou politického působení na každého vojáka. Mnoho lidí má mnoho zájmů. A kultura je téměř všechny obsáhne, protože má nejnázornější prostředky k působení na myšlení člověka — knihu, film, divadlo, soubory lidové tvořivosti, taneční skupiny, vědecké přednášky, besedy atd. Proto také časopis sovětských vojáků Sovětskij vojin věnuje na svých stránkách téměř dvě třetiny místa kultuře. Všechny formy mají však svou platnost a váhu, jsou-li naplněny vysokou ideovostí, která pomáhá podporovat politickou a bojovou přípravu, která pomáhá vojenským velitelům v jejich velikém úkolu. V armádě se dnes šiří kultura a její vliv v zájmových kroužcích, skupinách a souborech vojáků a také v profesionálních uměleckých tělesech. Výsledky jsou množstvím i uměleckou hodnotou daleko výše než před zahájením nyní končícího výcvikového roku, díky armádnímu rozkazu z 22. června 1950, který otevřel kultuře v armádě dveře dokořán. V čele profesionální armádní kultury stojí Divadlo čs. armády. Dalo vojákům cenný repertoár ve hrách o Leninovi, o čínské osmé komunistické armádě, o západním Německu, v Tylově Jiříkově vidění, v Ostrovského Horoucím srdci a v Jiráskově Janu Husovi. Divadlem čs. armády prošlo za sezónu mimo denní obecenstvo přes dvacet tisíc vojáků, kteří se učili z umělecky hodnotných her lásce k vlasti, ke komunistické straně, k pokrokovým tradicím národa a k socialistické budoucnosti. Jenom ve dvou letních měsících v červenci a v srpnu 1951 sehrál soubor Divadla čs. armády 27 představení ve výcvikových střediscích a několik vystoupení u táborových ohňů, která shlédlo několik desítek tisíc vojáků. Nedávným rozhodnutím stává se i pražské divadlo D 51 armádním souborem. -Dalším profesionálním souborem, který rychle roste v umělecky dokonalé těleso, je Armádní umělecký soubor Vita Nejedlého. Je téměř kažký týden a často i celé týdny na cestách, zajíždí do kasáren a do výcvikových středisek. Vzorem mu je Alexandrovovův soubor Rudého praporu jak po stránce působení v armádě, tak i vlastního programu. Jeho pořady jsou naplněny národními písněmi a tanci a mají již mnoho čísel, zachycujících současný vojenský život, hlavně v Drejslových vojenských písnich (Armádě zdar, veselá píseň o Vzorném vojáku, Ukolébavka). Význačným přínosem Armádního uměleckého souboru je tanec samopalníků, zobrazující v novém, působivém tanečním projevu krásné typy našich vojáků, odhodlaných bít se s nepřítelem až do vítězství. V mnoha útvarech vybudovali a dále stavějí filmové sály přímo ve vojenském prostředí. Film je účinný vychovatel. Produkce (či spíše dramaturgie) je však dlužna armádě filmy, které mluví o vojácích, o jejich hrdinských činech, 0 thematech, která stavějí před oči příklady lásky a obětavosti k vlasti, politické spolehlivosti a bojové schopnosti čs. vojáka a důstojníka. V tom je jediným a nepřekonatelným pomocníkem sovětský film. Jedno z posledních děl sovětské kinematografie Ve dnech míru by mělo být vykřičníkem pro naše povídkáře a scénáristy, jak málo si všímají života armády, ačkoliv v ni mohou nalézt množství námětů, sloužících mírovému úsilí. Kolik asi dramatických okamžiků prožily pohraniční stráže na jihozápadní hranici Čech, když se k nám pokoušely přes hranici tajně pronikat různé bandy rozvratníků a špionů. Film Ve dnech míru vysoko vyzdvihuje morálku, bojovou schopnost a politické uvědomění sovětského vojáka-námořníka. Tak by měla tvořit i čs. filmová kultura — příkladů k tomu má z nové armády již mnoho. Jen se nestavět k nim slepě. Profesionálním pomocníkem kulturní práce v armádě je i armádní rozhlas a četné dechové hudby. Armádní rozhlas si získal v denních pořadech velkou oblibu. Hlavně u posluchačů civilních, kteří se zájmem sledují růst armády a sledovali pásma o hrdinských činech čs. jednotek na východní frontě v II. světové válce. To je ovšem určitý nedostatek rozhlasu, poněvadž má být dělán především pro vojáky. Výsledky v praxi, a ministr národní obrany dr. Alexej Čepička o nich mluvil, ukazují opak. Vojenské dechové hudby přestaly, již být pouze promenádními hudbami, které vyhrávaly, jak bylo zvykem za první republiky, na náměstí v neděli dopoledne korsujícím měšťákům posádkového města. Dechové hudby hrají především vojákům. Viděli jsme již mnoho dobrých amatérských pěveckých souborů vojáků, ale ještě nikde s dechovou hudbou. Vojenské dechovky by mohly účinněji pomáhat lidové tvořivosti, tím spíše, že jsou stále velmi lidovou hudební formou a bylo by potřebí dát jim i správný lidový obsah. Vojenské hudby máji tu možnost dát příklad civilním, ne vždy obsahově správným dechovkám. Jak se rozvíjí kulturní činnost přímo mezí vojáky, jak roste lidová tvořivost u útvarů, máme mnoho důkazů, které může každý občan radostně pozorovat. Krásným zjevem mezi vojáky a důstojníky je široký zájem o Fučíkův odznak. Všimněme si jen kolem sebe, v tramvaji a na ulici, kolik potkáme vojáků a důstojníků, kteří již nosí na prsou pyšně pěticípou hvězdu s Fučíkovým portrétem. Znamená to, že byl v armádě masově rozšířeň zájem o pokrokovou knihu, že Fučík se stal symbolem, že sovětská kniha se stala pomocníkem čs. vojáka, že Polevoj, Fadějev, Ažajev, Fučík a Jilemnický se stali autory našich vojáků. To nevyrostlo živelně, samo, to je výsledek lepší kulturní práce v tomto roce. Jaké jsou výsledky v soutěži tvořivosti! Osm set sedm vojenských souborů prošlo soutěží a všechno jsou soubory dobré úrovně. Vzpomínáme na letní slavnost okresu Votice na Smilkově. Vojenský soubor, asi 16 chlapců, dovedl rozehřát všechny účastníky. Slovenské písně, čardáše, valašské melodie a tance. Lidé byli nadšeniUwděli v těch chlapcích svoji armádu. Kulturní práce má však výtečné výsledky 1 v ochotnickém divadle. Na letošní Jiráskův Hronov přijel vojenský divadelní soubor Stráž míru. Tentokráte ne již soubor pouze útvarové skupiny ČSM, jako byla loňská Mladá garda, ale podle sovětského vzoru soubor Posádkového domu armády. Pracují v něm vojáci, poddůstojníci a důstojníci, ale též ženy důstojníků a civilní zaměstnanci vojenské správy. Všichni společně ukázali na Jiráskově Hronovu, že se hrdě hlásí k slavným bojovým husitským tradicím, ze kterých přímo vyrůstá dnešní síla armády. Stráž míru sehrála nejen v Jiráskovu Hronovu, ale i ve výcvikových střediscích a v posádkách Jiráskovo drama Jan Žižka. Právě touto hrou ukázali, že kultura je mečem v rukou našeho nového vojáka. Nejen svými zbraněmi, ale i Jiráskovým Janem Žižkou varují zrádce a nepřátele naší země a světového míru před osudem pánů Lhotského a Zikmunda. K otázce kultury v armádě je třeba pohledět Ještě na Jednu kapitolu — na tvorbu určenou armádě. Po loňském armádním rozkazu o kultuře jsme nenašli téměř žádnou tvorbu z nového vojenského života. Nyní bude zahájen další výcvikový rok, do kasáren nastoupí noví vojáci a stav je v podstatě ne příliš změněn k lepšímu, a nejen v dramatu, i v literatuře a ve skladbě. Máme Slavnostní pochod Václava Dobiáše, který se stal oficiálním pochodem armády, jsou některé písně Drejslovy a Macourkovy, psané všpk spíše pro Armádní umělecký soubor a nestaly se dosud masovým majetkem celé armády; z výtvarnictví starší díla, Pokorného Sbratřeni, Makovského Partyzán, z děl mladých výtvarníků Krásný letec sochařky Merhautové. Kolik však bylo děl s thematem z naší armády na Výtvarné úrodě 1950? Věříme, že probíhající soutěž Kulturní pracovníci armádě nám odhalí pěkná díla o nových vojácích a důstojnících, aspoň se do ní přihlásila značná část umělců, spisovatelů, básníků, skladatelů a výtvarníků. Očekáváme, že splní své závazky a konečně cbohat.í tvorbu s armádní problematikou. Po vydání armádního rozkazu o kultuře v červnu 1950 navštívilo jedno vojenské výcvikové středisko najednou asi dvanáct význačných umělců. Byl to první větší styk umělců s vojáky a ukázalo se při něm již tehdy, jak vojáci milují umění. Mnoho z těchto spisovatelů si dalo závazky, že budou psát texty k vojenským písním, povídky a romány z vojenského života. Přes závazky nevěnovali však umělci a kulturní pracovníci příliš pozorností růstu armády a jejim potřebám na kulturním poli. Všechny umělecké svazy mluví a svojí prací se zaměřují k mírové thematice a přitom nesáhnou pro thema do života armády. A přece právě armáda vedle síly těžkého průmyslu, vedle politické sily lidu je velkou silou představující důležitý článek obrany míru, obrany budovatelského úsilí našeho lidu. „Potřebujeme krásné nové typy našich vojáků zobrazit, popsat, vytesat do kamene, odlít, zbásnit, namalovat vojáka, který je živým ztělesněním vojenské přísahy, vojáka živého, mladého budovatele a obránce socialismu a míru, odhodlaného bít se s nepřítelem až do konečného vítězství,“ říká ministr národní obrany arm. gen. dr. A. Čepička. Armáda sama si vychovává z řad vojáků mladé talenty, které již nesou v sobě morálku nové armády lidu. Příkladem, jací rostou z armády vojáci a z nich tvůrčí talenty, může nám být báseň desátníka Jar. Nohavici, v níž staví před oči každého vojáka na střelnici strhující obrazy, vyrůstající z nenávisti k nepříteli: Kdykoliv střílíš, soudruhu, přibij si v duchu do kruhu tvář žoldnéřů, tvář sprostých vrahů, kteří své zločiny přenášet chtějí do Číny pokořit chtěli by Moskvu i Prahu. Bijte je! A žeňte je! Utíkajíce z Koreje loupí a vraždí. Ale rudou krev nemohou smýti se svých rukou. Pronásleduje je lidu spravedlivý hněv a strach je pro ně hroznou mukou. Kdyby tak jediná z mých střel, jimiž jsem terče prostřílel dnes odpoledne na střelnici do srdce vraha přímo šla! Kéž by i ona pomohla Koreji bojující! To je silná myšlenka, která jistě nahradí v řadách vojáků mnoho slov vojenských agitátorů. Je však potřebí, aby nejen tyto verše, ale sta veršů, desítky písní, povídky a romány, bojovné obrazy a hrdinské postavy v sochách mluvily k armádě jasnou řečí. Nový výcvikový rok bude určitě znamenat další rozmach kulturní práce a jejího ideového působení uvnitř armády, musí však znamenat i zvýšení pozornosti umělců k armádní problematice, aby se stala samozřejmým obsahem jejich mírového pracovního plánu. Kulturní práce ♦ armádě a pro armádu se stane tak nejen součástí její bojové přípravy, ale přímo mocnou zbraní, kterou si naše armáda po vzoru Sovětské armády razí cestu k vysoké bojeschopnosti, k obraně míru a socialismu. Kulturní práce je v československé armádě samozřejmou součástí bojové přípravy — výchovy k obraně míru a socialismu Pozdrav Budapesti Jan Pilař Zamiloval jsem si v horkých srpnových dm maďarskou zemi a její lid. Přemnoho boha dojmů se mi nyní po návratu do vlasti z čerstvé paměti. Mám ještě stále oči pln konečných rovin, na jejichž obzoru se chvi pálený vzduch, jako by se tam vlnilo azu modré moře. Vidím řady usychající kukuřic slunečnic, jejichž žluť už zhasíná na skloi parného léta. Cítím v žilách vzrušený tep bui vatelů města socialismu v Dunapentele a dle mi ještě hřejí pevné přátelské stisky hornických úderníků v Tatabáni. Na všechna tato setkání s novými lidmi, v je jichž očích jsem už četl budoucnost socialistického Maďarska, na krásné výsledky jejich práce vzpomínám, neboť jsem si je naskládal do srdce abych o nich mohl vyprávět doma a vyřídit jejich vzkaz, že i tam, v zemi rovin a Dunaje, střeží pe* “iě úsek mírové fronty. První můj pozdrav patří však dnes hlavnímu městu Budapešti. To je srdce a mozek nového Maďarska. Odtud se rozbíhají nervy do tajemné puszty, o jejíž zavodňování svádějí rolníci boj, do nových průmyslových středisek v Inotě, Miskolci, Komló. Zde byl ukován pětiletý plán, jehož výstavou na náměstí Vítězů procházejí stále tisíce návštěvníků, aby se seznamovaly s velikými perspektivami socialistického budování. Zde je památník bojů dělnické třídy, museum, jehož síně jsou popsány utrpením a heroismem maďarské komunistické strany a jejího největšího syna Matyáše Rákosiho. Město o více než polovinu větší než Praha, v jehož zdech přebývá skoro pětina obyvatelstva celé země, je jediným nepřehledným kamenným mořem. Má svou krásu, kterou mu dává řeka Dunaj a především pracující lid, otiskující mu dnes nový charakter. Ta stará panská předválečná Budapešť nepřirostla k srdci maďarského lidu. Maďarští spisovatelé mi vyprávěli, že stará Budapešť obchodních paláců, postavených z krve lidu, nenalezla mezi básníky opěvatelů. A dnes? Slyšel jsem recitovat v Pécsi mladého maďarského vojáka jeho báseň na novou svobodnou Budapešť. Byla to plamenná óda na město, které dnes patří lidu. Ačkoliv nerozumím maďarštině, cítil jsem z každého verše vroucnost a bojovnou lásku k městu, které roste, aby se stalo milovaným středěný, socialistického státu. I když zmizelo již mnoho válečných stop, čtete v omítce domů písmo urputného boje. Děic která mířila na Budapešť, nevystřelila, protož to byl rozkaz samého Stalina. Sovětské armát dobyly Budapešti, aniž srovnaly les jejích do*, se zemi. Vděčnost za svobodu, za nesčíslné ol ti sovětských vojáků vtiskli Maďaři do monumentální sochy Svobody, která vznešená a hrdá ční již pět let vysoko nad Budapeští. Kdykoliv jsme přijížděli do Budapešti, z kteréhokoliv místa velkoměsta zjevila se ona první před námi na vrchu Gellértu: vítězná socha Svobody, píšící svým vavřínovým perem nové dějiny země. Rudoarmějec, který pod ní stoji na stráži se sovětským praporem v ruce a stovky jmen sovětských vojáků, padlých v bojích o Bv.dapbšť, jejichž jména jsou vyryta na památníku, vyjadřují lásku a věčný svazek maďarského lidu se Sovětským svazem. Mnohokrát jsem stál na listnatých kopcích, které se táhnou za Budínem, na vrchu Jánoš, Gugger a díval se v podvečer na tisíce rozsvícených oken, na rudě zářící hvězdy na továrnách a vysokých dómech. Na zvolna plynoucí žlutavě lesklý Dunaj, přes nějž maďaršti dělníci postavili po válce skoro desítku nových mohutných mostů. Tramvaje, auta, chodci, autobusy, vše v nepřetržitém proudu se valilo po mostech Svobody, Košuta, po řetězovém mostě i po chloubě Budapešti, nejdelším dunajském mostě Stalinově. Život tu neustával ani večer, kdy se po práci procházeli obyvatelé v rozseli-