Lidové Noviny, únor 1952 (LX/27-33)

1952-02-01 / No. 27

Marie Majerová, spisovatelka boje a vítězství lidu Jiří Hájek Němcová, Tyl, Havlíček, Jirásek především však Němcová — to jsou cesty, na něž Marie Majerová celým svým dílem stále vědoměji navazuje a které dovršuje. Nenavazuje na Němcovou v tom smyslu, jak ji chápala a vykládala naše dřívější literární historie, na Němcovou — elegického idylika, jemného, zraňovaného srdce, jejíž „všechno dílo jest pohádka, vypravovaná měkkou, dobrou a bázlivou obrazností zmučenému srdci, toužícímu po lásce, jemuž svět a život podává houbu, narpočenou v žluči a octě, ukolébavka zpívaná tomuto srdci, které tak těžko usíná a ve snu ještě přerývaně vzlyká jako zbloudilé dítě“ (Salda, Duše a dílo, str. 103, vyd. 1913). Majerová navázala na skutečnou Němcovou, kterou pro nás objevil Julius Fučík, jemuž „není jen sladká, okouzlená duše, jen spanilá žena se srdcem bez konce toužícím a nepochopitelně krutým osudem; taljé ne jen trpitelka, hodná pozdní a nepotřebné lítosti; ale i duše odvážná, žena nová, s krásným, nejlidštějším srdcem buřiče a s osudem bojovníka“. Na tuto skutečnou Němcovou navazuje Majerová a dovršuje ji celým svým dtJem. Jako v polovině devatenáctého století rozdmýchávala Božena Němcová vše zdravé, silné a krásné v duši našeho lidu, jako ona hledala v lidu oporu a zdroj své víry v slavnou budoucnost českého národa, tak Marie Majerová od prvních let dvacátého století, když už s rozvojem průmyslu a s růstem a třídním uvědomováním dělnictva sílí u nás socialistické hnutí, pomáhá avým' literárním dílem upevňovat sebevědomí pracujícího lidu, rozplameňovat jeho odpor proti každému vykořisťování a všemu příživnictví. Lid, z něhož vzešla a s nímž celým svým životem a literárním dílem srostla Marie Majerová, je už jiný lid, než lidové vrstvy, ze kterých vyrostlo umění Němcové, Tyla, Havlíčka, Jiráska, Nerudy. Lid, s nímž je spjata Majerová, je už sebevědomá, organisovaná síla, která v těžkých třídních bitvách, vítězstvích i porážkách roste ke své historické roli příštího hospodáře a tvůrce nových, svobodných dějin své země. S dělnickou třídou a jejími vítězstvími roste umění Marie Majerové vždy k novvrrt cílům a novvm dějinným perspektivám. Žíznivost intelektuálního poznání, touha vědět, porozumět hlubokým protikladům společenského života, která u Němcové zůstala neukojena, je pro Majerovou základem tvůrčího růstu, čím hlouběji proniká a zmocňuje se učení vědeckého socialismu, ideové výzbroje revolučního předvoje všech pracujících lidí naši země. Majerová má s velkými klasiky naší literatury společný svůj bytostný realismus: umění pro ni ze života vyrůstá a k životu se obrací. „Čím jste v životě, v tom životě, kde se nosí šaty z civilních látek a kde je denní starost o živobytí žebříkem, po kterém se leze dva stupínky nahoru a tři dolů, to se obráží ve vaší literární práci. Bojujete za něco, nebo jen požíváte? To se pozná! Nepozná se to na první pohled, ale čte se to mezi řádky," napsala Marie Majerová v roce 1929 ve svém Pohledu do dílny. Tato knížka dává nejen hluboko nahlédnout do jejího tvůrčího procesu a pracovní methody, ale je zároyeň jejím spisovatelským vyznáním, které formuluje cíle její literární tvorby, Majerovou spojuje s velkými klasiky naší literatury její ideovost. Jediným hrdinou jejího díla je český lid a jeho krásná země. Utrpení i radosti našeho lidu, jeho láska k rodné zemi, jeho touha po životě krásném, bohatém a osvobozeném od vykořisťování a každého útlaku, dává hlavní myšlenkovou náplň dílu M. Majerové, je základem jejího vroucího vlastenectví. Majerová má s klasiky naší literatury společný i další základní rys svého umění, orientaci na „uzlová místa našich dějin“ a jejich zobrazení s „hlediska dějinného pokroku“ s tím posláním, aby naučila „široké vrstvy chápati proces dějinného vývoje vlastního národa“ (Fr. Nečásek, Jirásek dnešku a zítřku, Nový život r. 1949, č. 2., strana 53). Avšak protože lid Marie Majerové je už organi- 6ovaná dělnická třída, která sbírá síly k tomu, aby uskutečnila svůj sen svobodného života, která se na slavném příkladu Velké říjnové socialistické revoluce přesvědčuje, jak je tento sen možno uskutečnit a jíž učení Leniná a Stalina ukazuje konkrétně cestu k jejímu uskutečnění, když do čela naší komunistické strany je zvolen Klement Gottwald, proto může uměni Marie Majerové spolu s mněním S. K. Neumanna, I. Olbrachta, J. Wolkra, P. Jilemnického a jiných dosoět k nové ideovosti, k socialistické straníckosti. Marie Majerová o tom říká ve svém Pohledu do dílny: .. Ale nemůže být uměleckého díla bez vášně pro spravedlnost. V tomto smyslu jsou pak ovšem všecka umělecká díla tendenční, nebo, chcete-li, agitační. Rozdíl je v tom, že máme každý jinou spravedlnost, podle toho, jaké třídě náležíme ... I v mé próze se projevuje má krev, krev mého proletářského původu a života napěchovaného prací, má láska k lidu, který pracuje, a má nenávist k příživníkům. A bojuji-li za něco ve svém díle — a každá tvorba je boj — bojuji pro revoluci, protože v ní vidím jedinou možnost nové sociální organisace života a základ nové kultury, nového umění... Píší-li krví, nebude stopa mého pera černá, ale červená. A umělec, který nepíše krví, ten se vyhnul své době. Vyřadil se z koloběhu, trouchniví a větrá za živa. Já se však nechci vyřadit ze života, protože jej vášnivě miluji, protože chci běžet s ostatními kupředu, protože se chci účastnit hromadné výpravy lidstva k pravdě, protože chci žít s námi, s vámi, společný život práce. A proto nemohu psát jinak, než píši“ (Pohled do dílny, H. upravené vydáni, strmá 37—39). Tím se probojovává Marie Majerová už od dvacátých let do přední fronty boje za socialistické umění a kráčí v ní až po naše dny, kdy se dočkala štěstí zúčastnit se s českým a slovenským lidem uskutečňováni velkého snu o svobodě všech pracujících, budováni jejího nejkrásnějšího světa socialismu. X Dílo M. Majerové, měřeno vysokým leninským kriteriem, požadujícím na spisovateli, aby ve svém díle zobrazil alespoň některé z nejpodstatnějších stránek revolučního vývoje skutečnosti, obstoji čestně před soudem budoucnosti. Majerová ve svém díle zobrazuje řadu přímo základních uzlových míst revolučního vývoje české národní společnosti. Už v románu Náměstí repůbliky provedla — tehdy ještě jen negativní — kritiku oportunismu a anarchismu jako nejškodllvějších (Pokračování na str. 2) Dopis presidenta republiky národní umělkyni Marii Majerové čtk - Praha 31. ledna President republiky Klement Gottwald zaslal národní umělkyni Marii Majerové, která se 1. února dožívá 70 let, blahopřejný dopis tohoto znění: „Národní umělkyffě Marie Majerová, Praha. Brahá soudružko, přijmi mé srdečné pozdravy a blahopřání k svým 70. narozeninám. Vzpomínáme dnes s hlubokým uznáním a upřímnými díky Tvého velikého literárního díla. v němž jsi oslavila náš pracující lid a naši vlast, a jsme šťastni, že můžeme očekávat i Tvá nová díla o našem lepším dnešku. Přeji Ti proto spolu se vším naším pracujícím lidem mnoho zdraví a sil do další práce. Gottwald v. r.“ Pozdrav Svazu československých spisovatelů Drahá soudružko Majerová, v den' Tvých sedmdesátých narozenin, kdy bude na Tebe s láskou myslit všechen náš lid, vzpomínáme vděčně i my, českoslovenští spisovatelé, Tvého literárního díla i Tvé veřejné činnosti, jimiž jsi neohroženě připravovala spravedlivější a krásnější dnešek. Za deset životů jsi žila a za tisíce zpívala. Milovala jsi přírodu i lidi, kteří ji mění, a žhavě jsi nenáviděla vše, co člověka ubíjí a ponižuje, co brání rozvoji jeho tvůrčích sil. Proto jsi od svého mládí šla s revoluční dělnickou třídou a stála při zrodu naší Komunistické strany Československa. Vznešené ideje Velké říjnové revoluce, vznešené ideje socialismu jsi probojovávala nejen svým literárním dílem, ale celým svým životem a srdcem. Pracovala jsi v dělnickém tisku i mezi horníky, na Kladenská a na Mostecku a všude tam, kde bylo třeba, jsi zdvíhala hlas proti útisku a bezpráví. V tom jsi zářným příkladem všem našim spisovatelům a umělcům. Tvé veliké literární dílo vyrostlo uprostřed zápasů naší dělnické třídy a je věrným výrazem jejích tužeb a snů. Razila jsi jím cestu naší socialistické tvorbě. Navazujíc na nejkrásnější realistické tradice našeho písemnictví, vytvořila jsi s vrcholným uměleckým mistrovstvím romány, které si zamiloval nejen náš lid, ale i pracující v mnoha jiných zemích. Tvá díla tvoří pevné základy našeho novodobého písemnictví a naše lidová vláda Tě po zásluze jmenovala umělkyní jiárodní. Přejeme Ti z celého srdce mnoho radosti a tvůrčí pohody, aby ses ještě dlouho zúčastnila práce s naším lidem, budujícím svůj radostnější a šťastnější domov. PŘEDSEDNICTVO SVAZU CS. SPISOVATELŮ: DNES SE DOŽÍVÁ 70 LET NÁRODNÍ UMĚLKYNĚ MARIE MAJEROVÁ Jan Drda, Milan Lajčiak, Vítězslav Nezval, Václav Řezáč, Václav Pekárek, František Branislav, Lumír Čivmý, František Hečko, Pavol Horov, Fráňo Král, Ján Kostra, František Nečásek, Karel Nový, Andrei Plávka, J. V. Pleva, Marie Pujmanová, Ctibor Štátnický, Ladislav Štoll, Jiří Täufer, Vilém Závada. J Za lásku lidu Jiří Marek Dají-li se s vámi havíři do řeči o literatuře a spisovatelích, šeptají se docela jistě, jestli znáte Marii Majerovou. A velmi stoupnete v jejich očích, když jim přisvědčíte. Pak vám nejeden začne vyprávět o svém setkání se spisovatelkou mezi havíři nejmilovanější, a jestli je to v kladenském revíru, pak se samozřejmě dovite, Se Marie Majerová patří zcela a úplně Kladnu. A poznáte z úsměvů v začerněných tvářích, jak opravdu patří těm prostým lidem z šachet a huti, kteří svou lásku nerozdávají na kaSdém kroku a v jejichš prostých slovech je přece skryto tolik lásky. Milují Marii Majerovou proto, že si vybrala jejich životy jako základ svých knih, že jejich prostředí a především jejich po- _ cit života tak dokonale ztělesnila ve svých románech. Ani kritice zajisté neunikne, že Marie Majerová je už tím v literatuře zajímavá, že přes své žensky citlivé srdce si hledala ke svým základním pracím náměty z prostředí bezmála mužského nebo aspoň mužného. Svět železa a uhlí, svět stavitelů přehrad a nejnověji svět obrovského našeho závodu, který prožil otřesy nejen za válečného bombardování, ale potom i za bombardování politického, Stalinových závodů, A čteme-li tyto romány nebo filmovou povídku o stachanovcích, cítíme, že Marii Majerovou zdaleka nelákala tato thematika pro svou vnější rozhlehlost. Ona se nikdy nedala strhnout vnějším efektem velkého plátna, ale naopak toto prostředí plamenů, dýmu, železa a uhlí Jí pomáhalo najít pod tím vším — člověka. Žensky citlivým srdcem naslouchala jeho bídě, jeho osudům, skláněla se nad popleněnými životy, nad zmařenými lidskými nadějemi, nikoliv však aby byla jata pouze soucitem, ale aby ve jménu tohoto ubitého člověka zvedla plamenný protest. Tak jako je život celých generací tavičů, havířů a dělníků velkých závodů naplněn bojem za lepší zítřek, tak je i pohled Marie Majerové naplněn voláním po spravedlnosti, voláním do boje. Patřila k těm, kdo stáli od samého svého počátku na levici, nikoliv proto, aby zde v složitých diskusích brousila svůj politický vtip, ale že její srdce bylo naplněno soucitem k slabým a že její rozum tušil možnost, jak skoncovat s bídou. Stála v socialistickém hnutí nikoliv z pouhého protestu proti měštáctví, ale proto, že žila vždy s lidem a že musela jít jeho cestou. DUu a cesij Maria Majerové je pro nás velkým .poučením. Právě dnes, kdy naše celá literární thematika je naplněna životem, přinášejícím nové velké náměty z průmyslu a z budovatelského nadšení, kdy se jaksi přímo vnucují tlakem skutečnosti ona velká plátna, je literatura ve velkém nebezpečí, že totiž člověk zmizí za clonou kouře a dýmu, že nebude vidět za tunami vytěženého uhlí, že se ztrácí za křivkou stoupajícího grafu. Jenom velké umělecké mistrovství se dovede s tímto nebezpečím vyrovnat, jenom velká láska k člověku nám pomůže, abychom člověka postavili tam, kam patří, na přední místo celého budovatelského procesu. Nelze si představit, že by někdo mohl neznát dílo Marie Majerové. Ale cítíme zajisté všichni, že se stále ještě u ní a jí podobných málo učíme. Postavme si vedle sebe dvě její knihy zvláště charakteristické, Sirénu a Havířskou baladu. Dílo velkého ponoru a širokého, generačního pohledu — o proti němu skutečně baladický, chtělo by se říci drobný příběh soukromého osudu. Pozorujeme, jak v rozlehlé Siréně, viděné s vysoké perspektivy vývoje celého kraje, od samých začátků kapitalismu až před jeho dravčí konec, stále a stále bije horké lidské srdce, jak osud Hudcovky je naplněn žhavým soucitem, jak něžně je načrtnuta bělounká Emča s košíčkem květin, jak Hudec zraje nejen rozumem, ale především srdcem. A jak zdse v onom soukromém příběhu Havířské balady je zachycena nesmírně široká problematika našeho vystěhovalectví, jak strašný soud je vysloven nad oním řádem, který dovedl havíři dát do ruky jenom flašinet a žebráckou hůl, když všechno své zdraví utratil v temných štolách. Srovnáme-li tato dvě díla, vidíme, jak jsou vlastně v dokonalé NEJKRÁSNĚJŠÍ ÚSMĚV Marií Majerové k 7 0. narozeninám František Branislav Básnířko, v den Tvých narozenin, na jara, na klas rád Si vzpomenu. Vzpomínky prsten kladu ke jménu pro nejkrásnější úsměv ženin. Ten pomáhal nám, pomůže nám, na úsměv lásky nezapomenem, nejčistší víry je vždy pramenem, nejstatečnějším patří ženám. Ten úsměv, nikdy neodcizen, tolikrát ve světlo tmu promění. A zlato z nejchudšího kamení dovede vynést do divizen. Ten úsměv je Tvou rodnou řečí, pro lidské štěstí rudý prapor zdvih, milostnou píseň zpívá si dnes z knih, za nějž lid děkuje Ti, vděčí