Lidové Noviny, leden 1990 (III/1-8)
1990-01-05 / No. 1
protestantský duchovní maďarské * národnosti László Tőkés z Ternesváru dostal 13. prosince úřední príkaz k vyklizení fary i bytu a k opustení města. To proto, že vzdor všem šikanám po léta trpělivě, ale tvrdošíjně vymáhal pro své farníky a pro obyvatelstvo Sedmihradska vůbec právo na život, důstojný člověka. V zemi nejhlubšího temna a zvůle si dovolil i tento poslední příkaz ignorovat a s dětmi a těhotnou ženou setrval v bytě i úřadě. Na jeho obranu se zvedl mnohohlasý sbor protestantů, katolíků, Židů a pravoslavných. Spisovatelé i rolníci, lidé všech profesí a věkových kategorií protestovali proti nové šikaně v jazycích Rumunska. Maďprska, Jugoslávie, Moldávie. László Tőkés, až dosud symbol humanismu, Rumunsko, vítej v Evropě se stal rázem symbolem evropanství. A našlo se dvě stě temešvárských, kteří spojili své ruce v řetěz, jímž obemkli domov duchovního s odhodláním nevzdat jediný jeho článek ohni ani železu. To v zemi, kde v roce 1977 muselo kapitulovat před mocí 30 000 stávkujících horníků v údolí Jiu, kde v roce 1987 sklonilo hlavy před hlavněmi tisíce demonstrujících dělníků v Brašově... Řetěz lidských rukou železo a oheň roztavily. Vůle a odhodlání dvou set lidí se ale staly jiskrou, která zapálila oheň všespalující a očistný. Možná proto, že nehájili sebe, že se tím nejprostšim lidským gestem zastali bližního. Nepokládám holé ruce proti smrtící síle za akt zoufalství. Pokládám je za akt takového prozření, kdy jednotlivec pochopí své člověčenství a dál už je jen společenství bez hrdinů, vůdců, generálů, pěšáků: je pouze víra a odhodlání dobra proti zlu. Plamínky miliónů svíček šeptají své tiché: nezapomeňte Myslím na všechny z krvavých vánoc 1989. ale i na všechny ty, jímž přišlo položit hlavu na „oltář socialismu“ od onojio 30. prosince 1947, kdy na místo jedné svržené monarchie nastoupila lžimonarchie jiná. neskonale licoměrná, a tím krutější. Ve jménu všech těchto oběti se ptám: je mažné. aby si ideologie. pod jejíž pláštík se vešlo tolik neštěstí, hrůz a běd, tolik zmarně-, ných nadějí a životů, aby si tato ideologie ještě osobovala jakákoliv práva kdekoliv na světě? Protože věřím v dějinné poslání Evropy, věřím také, že Evropa vydá odpověď spravedlivou. □ HELENA NÉMCOVÄ Anketa Vstoupil byste do Společnosti pro veselejší současnost? □ Josef KLIMA, spisovatel: Vždycky jsem se snažil být členem co nejméně společnosti, protože mě svazují. Společnost za veselejší současnost mi byla ale velmi sympatická Jenomže ted už tu veselejší současnost mám, tak nevím, proč bych někam vstupo□val. □ Eva JAKOUBKOVA, herečka: Nemám nic proti této společnosti, protože jsou v ní veselí lidé Myslím si však, že když už ve veselejší společnosti tak trochu jsme — a v tom jsem optimistka — budu radši dál □nezávislá — tak jako dosud. □ Ondřej KONRÄD, hudební publicista: Já o ní pic nevím. Ale i kdybych věděl, mně se nechce vstupovat ni□kam. □ Zdeněk TROŠKA, režisér: A myslíte si, že jsem tak veselej člověk? To víte, že bych vstoupil beze všeho. Mysům, že s humorem ide všechno opravdu lip a přitom by mělo jít o jemný a půvabný humor, o humor obrovsky lidský, mající poezii Zároveň by ale neměla chybět satira na všechno, co přežilo Nesouhlasím například s tím jak spousta lidí obrací kabáty a právě takové případy bych tepal a ironizoval Lidsky, vtip ně, bez zloby Prostě lidé by se měli smát a vyznávat opravdovou radost □ze života. □ Pavel ZEDNÍČEK, herec: A to ted hned? No tak jsem tedy udělal krok a jsem tam. Záplaty na sametové revoluci Na skleněné výloze se jako nejpádnější jevil tučný nápis HURVÍNEK A SPOL. Částečně překrýval vyhlášení místních inspektorů veřejného pořádku, kteří se občanům města Poděbrad omlouvají, že se v minulých dnech zabývali především „čištěním“ různých ploch od množství výzev, provolání, obrázků a nápisů. „Teď se nám budou šedý myši omlouvat a celý leta nás pronásledovali,“ sama od sebe mi vysvětloycla žena s kočárkem. „A jak vás vlastně pronásledovali?“ doufám v odhalení místních politických krutostí. V „Honili nás po parku, když jsme tudy jezdili na kole.“ Ve městě s p'atnäcti tisíci obyvateli se téměř každý zná s každým, ba každý na každého něco ví. A tak kromě času svobodného nastal také čas vyřizování účtů. „Komunisty bych vypráskal z města, ať neotravujou slušný lidi,“ řekl mi asi sedmnáctiletý chlapec před poděbradským Domem mládeže, když jsem se ho zeptala, jak se jmenuje a jestli někoho slušného vůbec zná. „Jasně, všechny, kdo jsou pro Havla.“ Tak jsem zjistila, jak se stát ze dne na den, a navíc bezbolestně, slušným. Ředitelka Domu mládeže paní Ropková seděla smutně ve své kanceláři. „Nejdřív jsem byla nadšená. Ale teď vidím, jací lidé se tady v Poděbradech za nás pokoušejí mluvit. Ty, které bych chtěla, ani nepustí ke slovu. Ne, jmenovat nebudu, chci žít v klidu a pokoji. I mezi mými přáteli jsou takoví, kteří by měli ihned ze svých funkcí odejít. Ale nebudu je teď veřejně osočovat, když jsem jim to neřekla dřív. Jedni odcházejí a druzí, často ještě horší, nastupují na jejich místa. Nemám ale odvahu vystoupit veřejně na schůzi a říci: Nechci, abys zrovna ty za mě mluvil, protože ti nevěřím.“ Pojem slušní lidé je dnes skloňováp ve všech pádech. Ten je a ten zase ne, předseda MěNV pan Polák se příliš velké důvěře netěší a za slušného ho nepokládá téměř nikdo. Zároveň ale také téměř nikdo neví .o onom slušném, který by funkci předsedy mohl převzít. Takže prý by bylo nejlepší, kdyby pan Polák na svém místě setrval do voleb, ale byl slušně poslušný. „Vám v Praze už je hej, máte studenty a disidenty,“ vvčítala mi závistivě zástupkyně OF. „My nevíme, co dělat. Teda chceme, to jo, ale co a jak? Kdybyste v těch vašich novinách mohli uveřejnit nějakej návod, jak postupovat, když někoho nechcem, kde najít ty, co bychom chtěli, jak se zbavit dravců a tak...“ Cestou zpět do Prahy jsem otevřela místní list. Nymbursko a pochopila jsem, proč ho lidé červeně počmáraný vyvěšovali po městě. Slova na první stránce nabádají, abychom neustupovali všem požadavkům, které si vynucuje rozvířený dav. A co prý že by tomu řekl Klenr nt Gottwald? I když mě článek pozdvihl z křesla, musím autorce, paní Černé z Vrbové Lhoty, vlastně poděkovat. Ona se totiž pod tento dnes dosti nepopulární názor podepsala. A tak si podle mě nezaslouží, aby se k jejímu jménu červeně připisovalo slovo „svině“. Ani autoři dovětků by neměli být anonymní. □ řetra Švábova . Fara violentia Viděl jsem několikrát v životě lidi za mřížemi, internované na stadiónu nebo stojící opřené rukama o zeď, hlavně v zádech. Vždycky jsem měl trap ný pocit presilovky, ať už šlo o delikventy politické nebo kriminálníky. Nej silnější pak 27. prosince 1989 ve středním Rumunsku — městě Sibiu, kde jsou kasárna vojenské školy. Uprostřed kasáren je krytá hala s plaveckým bazénem. Ten den bylo na dně vypuštěné „padesátky“ asi 400 zajatců. „Jsou to zločinci, securitate,“ řekl velící důstojník. Kolem bazénu stáli po pěti metrech frekventanti důstojnického učiliště s nataženými uzávěry samopalů a mířili do vykachlíčkované jámy. Pod skokanským můstkem seděli na tělocvičných lavičkách za těžkým kulometem čtyři vojáci. Jeden z nich mne zatahal za rukáv, ukázal do davu a řekl s úsměvem: „Pif, pif, pif.“ Tam, kde se dno svažuje, leželo sto mužů na žíněnkách, vždy po dvaceti přikrytí rozřezanou automobilovou plachtou a cáry starých koberců. Někteří byli ranění. Asi sedmnáctiletý mladík převazoval sedmdesátiletému muži hlavu. Většina chodila mlčky po dně. Viděl jsem opuchlé tváře, podlitiny kolem očí, natrhlá obočí a zaschlou krev u nosu. Někteří naříkali. Obrovitý chlap s rukama spoutanýma za zády se zmítal v epileptickém záchvatu a kousal žíněnku. Několik jich močilo do škopků. Kdyby se dal strach zhmotnit, stoupal by ze dna příšerného terária, přeléval by se přes okraje jako kaše v oné pohádce o nezastavitelném hrnci, lepil by se vojákům na boty a tekl po schodech před halu pod pásy tanků mířících na sportovní svatostánek. Přímo pode mnou stál asi padesátiletý muž v obyčejném dvouřadovém saku s několikadenním strniskem na tváři. Všiml si červeného kříže, který jsem měl přišpendlený na prsou. Na vteřinu jsme se setkali očima. Byl to pohled chypeného Zvířete. Vlastně ne, pohled obyčejného člověka, strach a jiskřička zoufalé naděje. Tentýž den večer jsem mluvil s představitelem výboru Národní spásy v Sibiu Victorem Timarem. „Budou souzeni vojenským tribunálem,“ řekl. V pracovně plukovníka Popa, velitele vojenské nemocnice, jsem viděl videozáznam procesu s Ceaušeskem a jeho ženou. Přibíhali vojáci a s divokou nenávistí hrozili obrazovce. Seděl jsem pod rozstříleným lustrem a hlavou mi táhl obraz vyhladovělého, zmrzlého a zmučeného Rumunska. Za nic na světě jsem se nemohl před televizí zbavit pocitu hrůzy, něčeho neevropského, neadekvátního, něčeho, co nepatří do posledního desetiletí našeho věku. Potom jsem viděl hromadný pohřeb stovky mladých lidí na hřbitově Serban Voda. Buldozery zahrnovaly hroby. Křik a pláč. Z mikrobusu vynesli otevřenou rakev se studentem. Mohl být tak starý jako můj syn. Měl na hlavě čelní pásku. Jeho máma pásku odhrnula. Uprostřed čela měl malinkou dirku od projektilu. Zabil ho snajpr tajné policie. Bylo mi zle a plakal jsem od vzteku. Ještě ten den jsem odletěl z Bukúreštl. V celém Rumunsku sněžilo a zuřila vichřice. Zavřel jsem oči a snažil jsem si vybavit slova Karla Čapka, která napsal roku 1938 v jednom ze svých sloupků v Lidových novinách: „Musí být stále opakováno, že zločin je zločin a že jest a vždycky bude souzen jako zločin. Ani na okamžik se nesmí ve světě rozmoci pocit, že obecný mravní řád je na tu dobu suspendován.“ Ještě než jsem usnul, vybavil se mi v paměti svítící vánoční strom na náměstí v Devě. Někdo na něj pověsil nápis: FARA VIOLENTIA — BEZ NÁSILU □ JAROMÍR ŠTĚTINA přihlášky na předplatné LIDOVÝCH NOVIN přijímají především administrace PNS a pošty v okresech. Žádosti budou evidovány u PNS a vyřizovány až od data, kdy se LN stanou deníkem. Doporučujeme podávat přihlášky u PNS přímo anebo poslat poštou. NEZÁVISLÉ NOVINY ROČNÍK III ČÍSLO 1 5. LEDNA 1990 CENA 2 Kčs 0 prvním dnu prezidenta 29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen devátým prezidentem Československa. Skončila tak jedna důležitá etapa naší společnosti na cestě k svobodným demokratickým volbám. Z prvního dne prezidentství Václava Havla jsme připravili reportáž, otištěnou na osmé straně. Národ z kvádrů nebo kádrů? ... z antik omunistických centrál vyplula podivná loď, spíše kocábka, všelijak vyspravovaná a záplatovaná. Náš lid jí dal jméno CHÁTRA... ■. ■ posádku tvoří zkrachovaní politici ... ambiciózní (ale lidem „nedocenění“ I spisovatelé, prodejní novináři, elitářští vědci, dobrodruzi mezinárodního formátu, imperialističtí agenti, zatvrzelí sionisté, zběhlí faráři atd. Zkrátka ztroskotanci a samozvanci, paraziti soc. společnosti. (Tribuna 22. 6. 1977, zn. tad) ... Nátlaková skupina, kterou po vzoru obdobných z roku 1968 vytvořili pod firmou „Charta 77“. je odsouzena k neúspěchu ... Ve světovém zápase mezi socialismem a kapitalismem jsou na druhé straně fronty. Proto také tento jejich údajně „intelektuálsky“ podnik byl odmítnut nejen dělníky a zemědělci, ale také veškerou inteligencí. Dosvědčují to také ty tisíce podpisů pod prohlášením kulturních svazů ... Renegátství je dovedlo až na samé dno zrady... (RP 26. 3 1877, K. Douděraf ... se do ubohé role dostali i naši tzv. disidenti, kteří začínají být nepohodlní i těm, kteří je do hry angažovali. ... kteří je do předem ztraceného boje proti vlastnímu lidu nahecovali a způsobili, že je stihlo opovržení většiny našich občanů... ... naši „chartisté" ... chtěli míchat karty ve světové politice a nakonec zůstali ien zvonivými kibici... ... jde o nehoráznost. o humbuk a také o velkou politickou naivnost. Hrstka disidentů nemůže přivodit „změnu".. I RP 17 3 1977, úvodník) ... Zaslepeni svou nenávistí k socialismu, k vlastní zemi a k vlastnímu lidu už neisou schopni špetky reálného pohledu. Už nevědí, jak doopravdy smýšlí náš lid ... Ale čas pracoval a pracuje pro nás. ne pro ně. A jak ie vidět. KSC ... tohoto času dobře využila ... Máme pevné• jednotné vedení ... V kolika podobách jsme viděli rozhořčení našeho lidu (rozuměj proti Chartě I. A také mohli slyšet, že už toho rejdění reakčníků mají dost... (RP 3 2. 1977, j. Houf ovál ... V posledních týdnech přicházejí buržoázni propaganda a někteří představitelé buržnazních států s heslem Boje za lidská práva .. jde o neslýchané pokrytectví ... jestliže pošlapávání lidských práv v soc. zemi neexistuje. tak si ho vymýšlejí ... Aby tomu dodali zdání pravděpodobnosti, hledají u nás . .. žalostné figurky, které svůj osobní pocit ukřivděnosti nebo ien nenávisti k soc. žřízení ... vydávají za celospolečenský jev a za jakousi deformaci socialismu Žalostné figurky ... vždy skončily a znovu skončí na smetišti dějin ... (G. Husák, projev k ženám na Pražském hradě j (RP 8. 3. 1977) Časopis Verejnosť Od polovice decembra vychádza v Bratislave dvakrát do týždňa občasník Verejnosť. Vydáva ho Koordinačný výbor Verejnosť proti násiliu (ktorý je akousi rozšírenou redakčnou radou Verejnosti) a m, náklade 220 000 kusov ho vyrába Pravda, tlačový kombinát KSS. Zamestnanci Pravdy vyrábajú konkurenčnú nekomunistickú Verejnosť vzorne — zrejme preto, že sú prirodzene tiež verejnostou. Podlá slov Eugena Gindla, povereného vedením redakcie, mal by sa tento časopis v budúcnosti stať „poriadnym týždenníkom“, ktorý bude zabezpečovať servis alternatívnych iniciatív a snažení. Verejnosť predbežne nevyužíva služby ČTK ani iných agentúr, usiluje sa o vlastné spravodajstvo. Spätnú väzbu predstavujú listy čitatelov. Na adresu-Verejnosti (81101 Bratislava, Jiráskova 10} ich doteraz prišlo 16 000. Listové oddelenie, ktoré je najsilnejšie obsadenou rubrikou Verejnosti, ich nepretržité triedi, vyhodnocuje a sprostredkuje príslušným odborníkom. Ako Verejnosť vykročila na verejnosť? Predovšetkým v sympatickej grafickej úprave, ktorá okrem stránky inzerátov, kde je grafik bezmocný, dodáva Verejnosti príjemne neformálny, civilný ráz. Po prvom čísle, v ktorom fotografie prevažovali nad textom a oslavný duch nad starosťami dňa, čo spôsobilo rozpačitú reakciu kritických čitatelov, sú druhé a tretie číslo prísľubom, že sa rodí časopis svojim obsahom zaujímavý a potrebný. Ozdobou druhého čísla boli analytické články Mira Kusého (Nevymieňame tváre, vymieňame režim) a Milana Šimečku (Posledný je prvý), ale i kritický príspevok majora JUDr. Gabriela Bošanského (odpolitizovat ZNB). Tretie číslo Verejnosti obsahuje poučnú dvojstranu venovanú listom čitateľov, inak sa nesie v znamení rozhovorov. Na úvodnej strane sa spisovateľ Martin Bútora rozpráva s Milanom Kňažkom a Jánom Budajom, najvýraznejšími postavami VPN, na poslednej strane odpovedá študentom žurnalistiky na otázky Karel Kryl. V čísle je jedna strana venovaná rozhovoru, reportáži a myšlienkam Tomáša Baťu. Čas, ktorý Verejnosť trávi na pultoch stánkov PNS, sa zatiaľ číslo od čísla skracuje. □ Uh)