Lidové Noviny, březen 1990 (III/17-25)
1990-03-03 / No. 17
A4TBM reddlent: Václavské Beaiati tt, 11121 Prsha 1, PS 149. Telefon: 233 1841. p úvodně jsem Ghtěi přičinit poznám- 1 ku o tiskové konferenci pana prezidenta, ale přenášela ji eelou televize, a i denní tisk jí věnoval patřičnou pozornost, tak bych jen opakoval řečené a tištěné, nicméně mě tam přece jen něco zaujalo, jednak skutečnost, že televize tečí vysílá skoro všechno (a dokonce ještě opakova ně), což se brzy bude nutně míjet účinkem, poněvadž sotva kdo bude mít tolik času i zájmu sedět pořád u obrazovky vcelku monotónního obsahu. A potom ještě navíc jedna prezidentova věta v odpovědi na mou otázku, zda 15. březen je tírii nejvhodnějším datem návštěvy německého státníka v Praze. Vcelku logicky vysvětlil, že příjezd spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera je jakousi antinávštěvou, neboť tento filozof a vědátor . svou přítomností vlastně odvolá vše, cb se kdysi událo Symbolika a stane se tak skutečným poslem míru. Při té příležitosti se Václav Havel veřejně přiznal, že to datum si sám vymyslel, neboť je přítelem symbolů i v politice. Já to beru, ale .. Řekne-lt a udělá-11 to takový prezident, jímž pan Havel bezesporu je, dá tím určitý impuls, který by vzápětí měl být patřičně zhodnocen konkrétní náplní práce všech ostatních udů společnosti:—- a to se nám, bohužel, už tak docela nedaří. Co mám na mysli? Třeba ten celodenní maratón televize, v níž krom předpovědi špatného počasí už skoro na nic jiného nezbývá místo a čas, čímž se její vysílání stává zas jen určitou ■ symbolikou. Nepomůže ani přímý přenos tenisu, zvláště když je uváděn pouťovými vyvolávači a působí pak taky symbolicky. Nebo celodenní maratón parlamentu (opět v televizi], kde ši poslanci (áspoíi někteří ä v tom množství to pak splývá] rovněž hrají na diskusi, aby nakonec zas symbolicky odhlasovali t to, s čím v debatě jako nesouhlasí. Asi se tecf někoho dotknu, mám jen obavy, abychom ze samá lásky k symbolům nezapomínali na realizaci toho všeho, co teď na nás s televize padá. Na zcela konkrétní, každodenní a možná poněkud nudnou, přesto však nesmírně potřebnou a užitečnou práci. Premiérova obsáhlá analýza minula a nástin úkolů budoucna nebyly zdaleka jen symbolické. Ale začít se musí hned dneska a ne jen jako. □ JIŘÍ RUML Predseda Solidarity LECH WALESA odpovídá LIDOVÝM NOVINÁM na straně 6 Československé nezávislé noviny Jak na tom jsme Takuvou zprávu ještě tentu parlament neslyšel. Někdejší předseda vlády Adamci; sice loni naši pochmurnou ekonomickou situaci vylíčil, avšak šlo jen. jak se ukazuje, o pověstný vrcholek ledovce. Netekl tehdy především, kdo zemi do tak neutěšeného stavu přivedl. Jako vedoucí funkcionář KSČ nemohl obvinit sám sebe a své druhy vedení monopolně vládoucí strany z odpovědnosti za současný stav. Převážná část zprávy se týkala oprávněně ekonomiky. Jen inventanzace hospodářských problémů si jistě vyžádala obrovskou práci. Není snad jediného úseku, kde by nebyly vážné ekonomické těžkosti, a ne vše mohlo být do zprávy pojato. Přesto chybí výčet ztrát, které asi nelze přesně hodnotově vyjádřit, které ale svou naléhavostí předčí snad i škody ekologické. Jsou to ztráty na lidském faktoru,! hrajícím v době vědeckotechnické revoluce rozhodující roli. Politická a ideologická nesnášenlivost KSČ vyhnala statistce do emigrace a dalším statisícům znemožnila práci, ke které byli kvalifikováni. Tato republika přišla o desítky miliard korun vynaložených na vyškolení, těchto lidí a o další miliardy nevyužitím jejich zkušeností. Vedle těchto bezprostředních škod byla devastována morálka, provázela ji vnitřní emigrace, pokles odpovědnosti, růst egoismu, úplatkářství, protekcionářství atd. To všechno se muselo pro(Pokračování no sír. 2/ Poslanci ve stolí spatném Náš parlament za dvaačtyřicet let své existence předvedl snad všechny triky dobře vycvičeného cirkusového tygra. Na domptérovo znamení bezchybné panáčkoval na tro/nožce. proskakoval hořícími obručemi a bylo-li třeba, parádním • krokem přepochodoval manéž. V posledních mésících přidal fešté i cosi nevídaného, něco jako trojitého Rýbrcoula: jednomyslně zvolil prezidentem muže, kterého si přála většina národa, ačkoliv jméno Václava Havla do posledních chvil bylo pro většinu poslanci} synonymem ďábla. Jistě, parlamentu se muselo troehu pomoci. Nátlakem jemným i méně vybíravým. Demokracie si zajisté na několik dni vzala náhradní volno a dostavila se al na onu slavnou chvíli na Hrad. Potom prodělal parlament omlazovací kúru. Odešli ti „nejlépe vycvičení“, přišla nová mladá krev. Dnes naše zákonodárné shromáždění vypadá tak, jak vypadá. Může se nám líbit nebo nemusí, jedno je však jisté: al do voleb w něm musíme mdět personifikaci vůle národa. Pro mne tim ztělesněním národní vůle je. A tento parlament, toto shromáždění zástupců lidu, byl na veřejném shromáždění prezidentem republiky vypeskooán jako nezvedená parta kulisáků, špatně reagující na inspicientovy pokyny. Proto, le nezasedá dostatečně často. Proto, že dosud nezrušil trest smrti. Proto, že dosud nezměnil název -naší země. Tvrdá slova byla pronesena, podívejme se nyní, jak vypadá neméně tvrdá realita. Parlament by měl zajisté zasedat třeba dnem i nocí, pokud by byla potřeba takového mar a tónu. Jenže nebyla. Prezident kritizoval parlament v neděli, a teprve o pondělí vláda poslancům doručila balík návrhů zákonů. Co měl tedy parlament dělat? Zasedat jen tak? Cl trénovat znovu skoky na trojnožku a parádní krok? Druhá výtka je ovsem daleko vážnější: zrušení trestu smrti. Prezident ve seré kritice řekl: ,Napsat pHslušnon novelu trestního zákona by trvalo dvacet vteřin a feho schválení bij se dalo stihnout za jeden den." To jsou slova do pranice, perme se tedy. Aby - bylo jasné, osobně, jsem pro co nejrychlejší zrušeni trestu smrti, je to skutečně přežitek středověku, jenže, je to tak jednoduché? „Dvacetivte'rinové“ předlohy zákonů známe, je io přibližně rok. co parlament po lednové pendrekiádě na Václavském náměstí přijal takový' dvacetivteřinový zákon. Nezdržoval se tím, že by se dotázal: na názory voličů, dokonce si myslím, že poslanci nezkoumali tehdy ani názory svoje. Priigelpalent přijali ruk cuk. S trestem smrti je to zajisté velice složité. Chce většina poslanců tento trest zrušil? Chce jej zrušit skutečně většina jejich voličů? Ptal se jich někdo na to? Byl proveden nějaký průzkum? Konala se diskuse o tomto problému? Stačí k jeho zrušeni vůle pana prezidenta, nebo má k tomu co říct i sedm, osm miliónů voličů? Má stejný názor jako pan prezident l matka, jejíž dítě bylo zavražděno? Krátký konec dlouhých tkrah: vůle pana prezidenta, byt nejlepšího z možných, nemůže být zákonem. parlamentu musí být dopřán čas, aby tuto otázku prozkoumal co možná nejdůkladněji. Konec konců, výkon trestu smrti může prezident kdykoliv změnit udělením milosti. Se třeli otázkou, změnou názvu naší země, je to podobné. Dá se samozřejmě předpokládat, že většina našich národů je pro vypuštění slova „socialistická“. já jsem taky vro to. Zmešká se však něco, počkáme-ti s touto změnou až do výsledku voleb, kdy, jak doufám, bude všechno jednoznačné? Samozřejmě, že se nic ■ nezmešká, naopak, změna dostane punc zákonnosti, vyjádřené vůlí většiny národů. Naše Federální shromáždění ut není cvičeným cirkusovým tygrem, není však dosud parlamentem v plnétn slova smyslu. Dopřejme mu čas k tomu, aby se jím stal. Nestavme po slance do „haptáku“ fen proto, že se nám zdá jejich činnost nedosti rychlá. Za zdánlivou pomalostí se může totiž skrývat rozvaha a snaha m slouchat hlasům voličů. K peskování tedy není důvod. n J-fŘI HANÁK ČÍSLO 17 ROČNÍK III. 3. BŘEZNA 1990 CENA 2 Kčs Deklarace z Moskvy Výsledek je jednoznačne pozitivní, Předem ha nikdo přesné neznal a znát nemohl. Dalo <e snad očekávat společné komuniké, které v podobných zá~ ležitostech vždy namačkalo do Prokrustova lože oficiálních klišé pár frází o vzájemných vztazích. Jen několik hodin před začátkem jednání v Kremlu však přišel prezident Havel s myšlenkou, že by pro vzájemné vztahy bylo nejplodnější podepsání zásadního stručného dokumentu. Tak vznikla Deklarace. Dokument o přelomu. Václav Havel o ní řekne: „Je velmi krátká, ale zdá se mi být velmi důležitá. Říká se v ní v podstatě to, že od této chvíle půjde o vztahy založené na principu rovnosti a vzájemném respektu k suverenitě druhého státu. je lepším východiskem k rozmanitým druhům spolupráce než nějaká podrobná smlouva, která vždycky tím či oním způsobem tuto spolupráci' limituje. Zobecňující charakter (této deklarace] dává naději, že dlouho vydrží...“ Když obě hlavy státu Deklaraci podepsaly, posadili se na jejich křesla ministři zahraničí. Dočasnost, jejíž délku dosud nikdo neuměl určit, má v tu chvíli na svém kontě právě 7 8 8 0 dní. Smlouvou o odchodu sovětských vojsk z Československa se to prodlouží o 365 nebo áž 490 dní, suma sumárum to má maximálně dělat 8 3 50. Dočasnost je zřejmě malá věčnost. Kdybychom se drželi účetních knih reálněsocialistického typu. které milovaly „trudodni“; pak naše společnost za dočasnosti ztratila přes 300 miliónů člověkoroků, což je dost pro přeskočení třetihor a druhohor až někam do éry karbonu. A nám se tolik chce (a Chtělo) jít opačným směrem. téměř zahájit pětihory. Kolegyně ze Svobodného slova se prezidenta Havla zeptala na podstatu problému, když chtěla vědět, co bylo v našich vztazích nejbojestivější. Václav Havel: „Okupace z roku T968. Já sám považuji tuto věc za minulost, zvláště teď po podpisu dohody o odchodu vojsk, po podpisu Deklarace o no vém druhu našich vztahů a kdy — jak víme —sovětské autority samy kriticky zhodnotily svůj vztah k tehdejšímu vojenskému zákroku, já a pan Gorbačov jsme seshodli na tom, že nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s temnými stránkami minulosti, je upřít pohled kupředu.“ Opravdu: je to tu. Komuniké vyjadřuje omluvu — lítost země nad tím, co způsobila v roce 1968. Lítost vel-moci je věc velice vzácná. A konec .Jkonců měla by velmi malou cenu, kdyby nebyla míněna upřímně. Je opravdu upřímná? Buďme realisté. Upřímně to myslí především Gorbačovovo vedení, které se nebálo tnout do živého, do vlastního sovětského konzervativního masa rozkazem k ústupu z Afghánistánu. Ted na staré imperiálni politice prasknula další obruč. Můžeme volněji vydechnout nejen my, ale také Moskva sama. Neradi jsou ovšem ti, kteří pořád skřípají zuby, když jim náhodou přijde na jazyk pojem perestrojka. Nebo „nové myšlení“. Kolega-novinář - z APN nekorektně zaútočil prohlášením: „Dnes v Československu — řeknu to přímo — ničíte nebo se pokoušíte ničit všechny známky československo-sovětského přátelství...“ Václav Havel: „Odkud to máte?“ Vladimir Sokolov: „Já jsem to četl v novinách. Měníle názvy ulic, ničíte památníky Lenina.. }á to všechno nebudu vypočítávat. Jak se na to díváte, co přitom cítíte?“ Václav Havel: „Cítím jednu věc — že zřejmě čtete nesprávné noviny. A myslím, že to jde trošku na adresu sovětského tisku, který neinformuje dobře o naší zemi. Ruská kultura má u nás samozřejmě velmi dobré místo. U nás znalo v padesátých letech Pa.šternaka tolik lidí. že byste se -divil. Solženicyna četlo tolik lidí, že byste se divil. Čechov se hrál tak dobře a tolikrát, že byste se divil. Neměl byste se však divit jedné věci. Náš stát založil T. G. Masaryk, náš první prezident. Skoro na každém náměstí stávaly jeho památníky, jeho sochy. Když na stejných místech teď už 40 let stojí sochy Lenina, nedivte se. že tu a tam ho odstraní a vrátí tam Masaryka.“ /Pokračování na sir. 3) Kresba Vladimír Jiránek Až odejdou... Až odtáhnou poslední sovětské jednotky z Milovic, Libavé. zpod Bezdězu a Beskyd 1 odjinud a až se tam nahrdou naší žurnalisté, aby nám ukázali důkladně a ze všech strant« spoušť, které lam nejspíš bude, budeme samozřejmě rozhořčeni, ale ně-, kde v hloubi duše i polichoceni: my bychom po sobě takový neřád nezanechali. Až si budeme dopřávat tuto samolibou slast, zkusme *i představit, co vidí u nás návštěvníci ze Západu. Představme sí to všechno od pohraniční i vnitrozemské krajiny přes ulice a omítky našich měst, kvalitu výrobků a služeb, zdravotní stav oby-: vatelstva až po morálku naíiich vzájemných vztahů včetně politického mravu. ; -Nebraňme se svým citům, budeme-h v tom druhém případě zaraženi a snad i zahanbeni. A využijme jich k akci každý jak můžeme a dovedeme. Zkusme dbát o to, co z našeho hlediska lak viditelně zanedbali naši odcházející slovanští bratři. □ pp Po dvaceti dnech Předseda české vlády Petr Pithart za tu dobu navštívil Paříž i Severočeský kraj, seznámil Českou národní radu s koncepcí české státnosti a je zde očekáván se souhrnnou zprávou o stavu českých zemí, Leitinotivem premiérova působeni je vědomí nutnosti rozbít státní centralismus, vytvořit sebevědomá regionální centra a budovat českou státnost zdola, aktivitou i těch nejposiednějšleh míst, obývaných českými a moravskými občany, je to ovšem proces na léta. K těio koncepci směřovala 1 jednání ve Francii, kde před devíti léty podobný program nastolili, a s úspěchem. K tomu budou směřovat i další zahraniční aktivity české vlády, styky s regiony, se kterými máme něco společného, a které pomohou oživit i naše obce. Na náš dotaz vyslovil předseda české vlády naději, že prvním impulsem budou nová pravidla ekonomické s hry, která by se měla posléze sejit podporovanou kulturní miciací, s povzbuzením latentních kulturních menšin, kdy se začnou tvořit svébytná politická hospodářská a kulturní centra po celé zemi. Připomněl, že dnes mají úplně všude lidé pocit, že pracují pro jiné oblasti, aež pro svoji vlastní, je to způsobeno neprůhledností dosavadního toku hodnot, a j* to věc, kterou je možné a nutné změnit. Nejsilnějším zážitkem Petra Pithar 1« z cesty do severních Čech byl okresní sjezd Občanského fóra v Teplicích. Hovoří o jakémsi „ekošokwi, který tu j* hmatatelně znát; na jaře sem přiveze na služební cewt» vseetony české ministry. B gen