Literární Noviny, leden-červen 1955 (IV/1-26)
1955-01-01 / No. 1
Ve chvíli, kdy jsou psány tyto řádky,' stále ještě trvá debata ve francouzském Národním shromáždění. Výsledky konečného hlasování jsou stále nejisté. Ale zato je v každém případě jisté, že důsledky rozhodnutí francouzských poslanců, a už bude jakékoliv, se potáhnou daleko do příštích týdnů, měsíců a let, daleko do budoucnosti této země s obdivuhodným statečným lidem, který se ani neprodal za mísu čočovice, ani nesedl na lep medovým slibům, ani neustoupil teroru svých samozvaných spojenpů. V Bourbonském paláci v Paříži budou asi dlouho vzpomínat na chaos, vzrušení a bouřlivá hlasování posledních dnů roku 1954. Ministerský předseda chodil od lavice k lavici a zapřísahal jednotlivé poslance, aby hlasovali ve prospěch vládních návrhů. Několikrát za sebou požádal o slovo, a jak praví západní korespondenti, „chvějícím se hlasem1“ ujišťoval Národní shromáždění, že odmítnutí pařížských dohod o remilitarisaci západního Německa by mělo pro Francii „nedozírné následky“. Na důkaz toho četl s tribuny Dullesovy a Edenovy dopisy, slibující Francouzům hory-doly, „záruky“ ve věci francouzských hospodářských zájmů v Sársku a „přihlédnutí“ k přáním francouzských monopolů při přidělování vojenských zakázek — ovšem jen v případě ratifikace, dohod. O vánočních svátcích, v době, kdy posice vlády byla nejnahnutější, vytáhl ministr financí Edgar Faure z premiérova kouzelného klobouku překvapení dalšího králíka: vyhlásil desetiprocentní zvýšení rodinných příplatků na děti od Nového roku v přesvědčení, že veřejnost sl řekne: „Jaká škoda by byla takové lidumilné vlády!““ — a že upustí od svého požadavku bezpodmínečného odmítnutí pařížských dohod. Ale všechen tento vnitřní nátlak na francouzský lid a jeho poslance v Národním shromáždění byl pouhým žertem ve srovnání s terorem, který rozpoutali proti Francii její „spojenci“ — Spojené státy a Velká Britannie. To, co se dělo po francouzském odmítnutí prvního článku pařížských dohod v hlavních městech západních velmocí, přesáhlo všechny meze mezinárodních zvyklostí: to bylo holé, bezohledné vměšování do vnitřních záležitostí Francie, to bylo hrubé, teroristické vydírání země, jejíž vrcholné shromáždění jasnou většinou učinilo rozhodnutí, vítané a podporované vším lidem. Ostatně k čemu dlouhé povídání? Názor ame- VLADIMlR TILL .) rlckých vládních představitelů na francouzské demokratické instituce, čerpaný přímo od pramene prostřednictvím komentátora listu Washirigton Star, je zcela jasný. „Politikové v Paříži jsou s to natropit velké škody konceptu jednotného odporu proti komunismu,“ napsal pln rozhořčení po hlasování z 24. prosince, a řízně dodal: „Nebude jim však dovoleno, aby blokovali opětné vyzbrojení západoněmecké Spolkové republiky!" To pochopitelně není samostatný výplod amerického pozorovatele. Dodavatelem ústřední myšlenky je zde jako obvykle John Foster Dulles. Státní tajemník, sotva mu došla na Štědrý večer zpráva z Francie, vyrušil presidenta z jeho dovolené v Augustě ve státě Georgia, zkazil mu požitek z vánočního krocana a důkladně se s ním radil o opatřeních proti vzpurné Francii. Výsledkem této diplomacie po telefonu byla zpráva, kterou agentura Reuter s neobyčejnou ochotou rozšířila po světě a v níž se pravilo, že Spojené státy vypracovaly nový plán na „obranu Evropy ““. Protože však, jak znáípo, není pod sluncem už nic nového, není ani tento plán ničím jiným než variantou starých plánů s jediným rozdílem, že na místě Francie v něm figuruje frankistické Španělsko. A po pravdě řečeno, podobá se pořádnému bluffu, vypočítanému na zastrašení francouzského parlamentu. Ale aby vůbec nemohlo být pochybností, kam až sahá americké přátelství k Francii, bylo „dobře informovanými místy ve Washingtonu“ vyhlášeno, že State Department je toho názoru, že Spolková .republika „musí být vyzbrojena ať už se souhlasem Francie nebo bez něho““. Zároveň americký tisk nápaďně často a nápadně výrazně komentoval zprávu, že Kongres odmítne další vojenskou pomoc Francii, nebudeli... a tak dále. Britové šli ve stopách svých mladších bratří až k výhružnému oficiálnímu prohlášení ministerstva zahraničních věcí, kde rovněž hrálo hlavní roli již známé poplašné tvrzení, že odmítnutí pařížských dohod neznamená, že nedojde k remilitarisaci západního Německa. Kromě toho tato Edenova proklamace výhružně konstatovala, že Anglie prý bude uvažovat o odvolání svých jednotek (čtyř divisí) z evropské pevniny, což, jinými slovy, sě rovná vypovězení slibu britských záruk, obsažených v londýnských dohodách. Ze všech těchto argumentů, spekulujících více nebo méně s kolébavým postojem určité části francouzského Národního shromáždění a s vlivem napjaté atmosféry při rozhodném hlasování, zasluhuje naší pozornosti,pouze jediný: hrozba, že západní Německo bude vyzbrojeno „stůj co stůj". První otázka, která vyplyne v této souvislosti sama od Sebe, je prostá: bylo-li by tomu opravdu tak, že remilitarisace Spolkové republiky je jenom záležitostí dohody mezt- Washingtonem a Bonnem, proč tedy by Američané tak naléhali na Francii, proč by si dali líbit všechny ty trapné porážky při hlasování o EOS a nyní znovu 24. prosince? Nuže, odpověď je také prostá: Spojené státy potřebují Francii, má-lí být vyzbrojeno Německo, a potřebují ji z onolio jednoduchého důvodu, že se nemohou obejít bez atlantického pobřeží, bez dopravních spojů, bez týlu své německé fronty. Potřebují Francii i politicky, protože si uvědomuji, že Francie nemůže zůstat osamocena v evropském prostoru, zejména měla-li by mít za souseda revanšistické Německo, a že v takovém případě by mohla jít jen jediným směrem — totiž směrem upevňování své bezpečnosti ve svazku s jinými evropskými mírumilovnými státy. Proto potřebuje Dulles Francii, a proto se také rozčiluje, uvědomí-li si svou bezmocnost, jde-li o získání francouzského veřejného mínění. Západoněmecká • agentura DPA vy těchto dnech napsala, že došlo k nejtěžší kriši důvěry mezi Spojenými státy a jejich francouzským spojencem od konce války, „l^e Washingtonu se naprosto vážně pochybuje o spolehlivosti Francie,“‘ praví tato zpráva. „Ani změna odmítavého rozhodnutí z 24. prosince by nestačila smazat bez zbytku tento dojem." A v tom je možno dát německému pozorovateli za pravdu: dnes už nic, ani sebehlučnější ujišťováni, ani případná „důvěra" parlamentu vládě Pierre Mehděs-France, ani žádné hlasování nemůže smazat bezpečnou jistotu, že Francie, francouzský lid, půjde dál svou cestou, a že tato cesta se diametrálně Jiší od oné, kterou nastoupil Dulles, Eden a Adenauer. Situace ve Francii je dnes jasnější než kdykoliv od konce poslední války: pařížské dohody jí mohou být vnuceny pouze zvnějšku, proti její vůli, hrubým tlakem a násilím. A každý ví, že existuje přírodní zákon, který říká, že každý tiak budí protitlak. 4 Kresba V. Maška / Pomoc vesnici? Případ je, bohužel, častý. Setkáte se s nim na mnoha vesnicích, přestože od vládního usnesení ze září 1953, které v tom směru dávalo jasné pokyny, uplynul už víc než rok. Pro konkrétní materiál dojděme si do Bílého Podolí, okres Čáslav. Ne vesnička, ale městys, půl třetího sta čísel. Měli tam pěkný sál s jevištěm. Ochotníci zde hrávali, děti tu mívaly besídky, i biograf zde působil. Pak fi někdo vzpomněl, že tohle všecko je holá zbytečnost, a státní statek ze sousedství udělal ze sálu sýpku. Po dvou letech přišli na to, že se o zrní vydatně zajímají myši, a sál vyklidili. Ale nebyl vrácen původnímu účelu. „Jednota“ v něm uskladnila nábytek! V místě jsou sice i jiné možnosti, ale ovšem — sól s jevištěm je pro takovýhle účel nejvhodnější... Polní práce v obci skončily, ale lidé se nemají kde sejít, mládež nemá kde vystupovat a cvičit, ani zatančit si nemůže. Ve vsi je mrtvo a ticho. A když večer lidé rozevřou noviny, dočtou se tam, že se má podporovat kultura na vesnici, ochotnický ruch, činnost mládeže, besedy, přednášky ... Místní občané nejsou pasivní, brali se o to, aby jim sál byl vrácen a dostali i sliby. Ale vždycky se dosud našly důvody, proč to nejde. A tak se dál dívají oknem do sálu na tu trošku nábytku, která by se dala odvézt na jediném žebřiůáku, a hubují. Takových případů je u nás víc. Zatím očekáváme, co nám v tomto případě odpovědí z Bílého Podolí. jk SAMOTA TÍŽÍ? VÁCLAV JELINEK Člověk dostává od přírody všelijaké dary. Příroda mp dokónce poskytuje i příbuzné. A ti bývají různí. Jsou takoví, co si jednoho nevšimnou po celý rok. To je jakostní skupina I A. A pak to /jde níž a níž. Dokud jsem byl neuvědomělý a nechápal jsem, že i příroda se dá přetvářet, byl jsem z toho často mrzutý a chmurný. Ne, nejsem nepřekonatelný individualista. Mám rád hodně lidí, ale někdy člověk touží, aby těch 18 stupňů Celsia v malé garsoniéře bylo jenom pro něho. (Je-li i tohle měšťácký přežitek, vynasnažím se, abych se ho co nejdříve zbavil.) Zvláště na Silvestra a na Nový rok popadá mne taková domácí nálada. Sedím si doma, čtu a poslouchám zároveň radio, takový nenucený, neorganisovaný večer. Zatím co se města a vísky zmítají v oslavě příchodu nového roku, já se k tomu stavím po svém. Vařím čaj (s rumem), několikrát večeřím, jsem spokojený.1 Po několik roků se mi to náramně vydařilo. Až letos! Letos jsem dopadl. Mám většinu příbuzných v Praze. Napíši jím k Novému roku, oni zase mně. A jdeme si každý po svém. Letos jsem psal, ale nikdo mi zpět písemně nepokynul. Hodně práce, třeba ještě na poslední chvíli šturmují. Vykládal jsem si to všelijak. Na Silvestra odpoledne zadrnčel u mne zvonek. Jdu otevřít a muž v beranici mi padl kolem krku s výkřikem: „Jindřichu! Synovče!“ Když jsem na první políbení nezabral, představil se: „Ale hochu! Děláš ja- > ko nic! Strýc Lukáš je u tebe a ty se ani nedivíš!" Namítl jsem, že ho ta beranice trochu skresluje, ale to už byl uvnitř. Nabídl si něco pro zahřátí a vysvětlil smysl své návštěvy. „Chtěl jsem původně poslat pohled. Jako vždycky! Pak jsem si to vymyslel jinak. Musíme být trochu ohleduplní, povídám. Na Nový rok je pošty k zbláznění a pošťáci mají taky jenom jedny ruce. Jsme oba v Praze, projdu se. Tobě je to jedno a ve skutečnosti je to mnohem lepší. Pošťák se nestrhá a mně huba neupadne., Za pohled se známkou bych musil vyklopit nejméně 90 haléřů. Vždyť je to škoda, co říkáš?“ Dal jsem mu za pravdu a řekl jsem, že takhle to člověka víc potěší. On na to, že to tedy tušil správně a abychom si připili. Mezitím zvonil telefon. Strýc Lukáš poslouchal, odpovídal jsem tedy stručně, jednoduše. „Ne — tak za půl hodiny — já ti to potom řeknu a poď." Strýc vytušil tajerhství hovoru a proto hned všechno uvedl na pravou míru: „Jestli má někdo přijít — mně nevadí. Nedělej si násilí, klidně ať jde dál!“ A znovu jsme si připili. Pak se začal lačně rozhlížet. Pochopil jsem. Přinesl jsem zákusky, ale strýc naznačil, že to není ten pravý podklad pod slivovici. Vzali jsme tedy kuchyňský kout z druhé strany. Přesně za půl hodiny volala Marie znovu. Mluvil jsem stejně nemastně, neslaně, jako prve. Nakonec se zmocnil sluchátka strýc Lukáš a začal Marii vyprávět, jaká jsme prima pajta. Když zavěsila, začal mne utěšovat a ha znamení, že si z toho nic nedělám, dali jsme se do kachny. V sedm hodin si zavolal pro jednoho pensistu. Prý je sám a je zvyklý na pánskou společnost. „To víš, byl plukovníkem, ten má vystupování," řekl strýc Lukáš a pozval ho mým jménem. Nato vytočil číslo dalšího našeho příbuzného. „Jirka ti nepsal, viď? Tak musí přijít! Jirka je ohromný kluk. A nemá štěstí. Pořád na něm někdo sedí. Musíme Jindříšku dohromady. Dohromady! Uvidíš velkého sekáče!“ a slíbil Jirkovi, aby ihned přijel, zazvonil u domu, že já seběhnu a zaplatím taxíka. Odešli na Nový rok. U mne je jako na poušti, Marie se dosud neozvala. Po zralé úvaze doporučuji příslušným orgánům: nepropagujte omezování korespondence kolem Nového roku! Není to do důsledku promyšlená věc. Jiným orgánům doporučuji: vydejte podrobnější prováděcí nařízení a směrnice k usnesení o hospodárnosti! Vykládá si to každý jinak! Všeobecně se pak důrazně přimlouvám za přetváření přírody! Doufám, že v rámci této akce nebudou podobní příbuzní ušetřeni! DÍLO JESENSKÉHO Janko Jesenský (nar. 30. XII. 1874) vstupoval do slovenské literatury koncem minulého století, v době, kdy slovenský život procházel složitými sociálními a literárními změnami. I v zaostalém Uhersku se stupňuje odpor rolnických a dělnických mas. proti statkářsko-kapitalistické třídě, tento odpor dostává specifickou podoHu i národnostním složením uherského obyvatelstva a vztahem země k Vídni, a to se všechno odráží i v slovenských poměrech. Konservativní složky v úzké vrstvě slovenské inteligence ustupují do pozadí a tlak zdola, postavení i aktivita lidových mas nutí naši buržoasní inteligenci revidovat její program na všech úsecích myšlení a práce. Koncem XIX. století do popředí dostává liberálně pokroková inteligence, seskupená kolem časopisu Hlas (1898) a jiných orgánů. Janko Jesenský se kloní od svých začátků k hlasístům a jejich spojencům. Sociální a, krajový původ (byl synem advokáta, narodil se a vyrostl v Martině, v centru konservativní části slovenské inteligence) znemožňuje mu sice postavit se bezvýhradněji na tu nebo onu stranu bojujících táborů, ale vcelku se přiklání k mladým a v mnohém je přerůstá. Od dětství se vyvíjí v intensivním spojení s tradicemi slovenského nacionálního zápasu a kulturních úsilí, a tyto tradice jej přivádějí brzy i k ruské literatuře. Slovesně se formoval nejen na dílech domácích spisovatelů, především štúrovských a na Hviezdoslavovi, ale tvořivě přejímá podněty z ruské literatury, už jako student překládá Turgeněva, v překladatelské práci z ruštiny pokračuje po celý život. Jesenského literární dílo je pestré a mnohotvárné. Ze začátku převažuje, v jeho díle poesie, intimní lyrika s mnohými akcenty vzdoru a nespokojenosti, demaskující tvář vládnoucí třídy a bojující proti ní (sbírka Verše, 1905). V časech Jesenského literárního rozvoje se i v slovenské umělecké tvorbě mocně ozývají kriticko-realistické snahy (Timrava, Gregor- Tajovský, v kritice Votruba) a Jesenský jak svou poesií, tak zejména svou satiricko-prozaiokou tvorbou (Malomestské rozprávky, 1913) stojí v nejedné souvislosti, třebaže jinak než Tajovský a Timrava, v přední linii tohoto úsilí. V letech první světové války postavil Jesenský část své poesie do álužeb národně osvobozovacího boje Slováků (Zo zajatia, 1917).kDd té doby získává jeho tvorba ostřejší a vyhraněnější společenský akcent. Po návratu z Ruska se sice nedovedl poměrně dlouho orientovát v nových poměrech. V této době (1919—1930) se literárně téměř úplně odmlčel. Ideologicky ’ se sice Janko Jesenský nedokázal odpoutat od hledisek buržoasního světového názoru, ale věren pokrokovým tradicím předchůdců a upřímnou láskou k lidu še zákonitě stával stále nemilosrdnějším kritikem. Jeho poesie z třicátých let (Po búrkach, 1932), hluboká životní moudrostí, láskou a nenávistí, přitom umělecky bohatě a svérázně instrumentovaná, je pravdivým lyrickým obrazem životní atmosféry této doby. Jesenského odpor k vládnoucí třídě a kritika jejích institucí a morálky zní ještě důrazněji v románové skladbě Demokrati, v níž autor povyšuje bystře a pronikavě odpozorovaný životní materiál do vysokých poloh realistické uměleckosti a ideologické bojovnosti. A bojovnost neopustila Janka Jesenského do konce života (zemřel 27. prosince 1945). V těžkých dnech rozbíjení Československé republiky se postavil se svým druhem Tajovským proti jejím klérofašistickým rozbíječům na Slovensku a v těžkých letech okupace se šířily v opisech jeho protifašistické básně, posilující odhodlání slovenského lidu bojovat proti vetřelcům a jejich domácím spojencům. V této době se přetváří Jesenského tradiční přítulnost k ruskému národu a k jeho kultuře v přítulnost k Sovětskému sgazu, čemuž dal po osvobození výraz jak ve své veřejné činnosti, tak i v literárním díle. Zel, tehdy už byl těžce nemocný a dožil se jen začátků nové epochy v dějinách našich národů. Ale Jesenského literární odkaz je živou a podněcující hodnotou v našich současných slovesných snahách. A. MRÁZ V LITERÁRNÍ NOVINY C. 1/1955 • 2 í