Literární Noviny, leden-červen 1956 (V/1-28)
1956-01-07 / No. 1
Pěkná hromádka odpovědí na článek — Jaké rodiče mají dnešní děti — z 43. čísla loňského ročníku t. L přitakává této jediné správné zásadě. „Na nás, na rodičích především záleží, jak se bude chovat a jak bude pracovat celá příští generace," hlásí se k odpovědnosti za výchovu dětí D. Rulíková z Prahy a nic se nevymlouvá na jiné důležité činitele výchovné. V obsáhlé diskusi Učitelských novin po usneseni ŰV KSC o boji proti špatnému prospěchu došel ředitel 3. osmii fetky v Gottwaldově s. Starecký k názoru, že ,,boj proti propadáni je problém výchovný... škola sama jej rozřešit nemůže ... musí se stát věci celé naší veřejnosti, nejen školy, ale i národních výborů, strany, odborů atd...“ z V téže diskusi říká dr. J. Jebavý Karlovy university v Praze: .. Je-li školní nebo rodinná výchova vadná... nenacházi-li škola podporu rodiny a rodina podporu školy, dochází k rozpolcení duševního života žáka — zvláště je-li pod vlivem špatné společnosti — a k vytvořeni nesprávných návyků, které brzdi a často znemožňují řádný průběh výchovného a vzdělávacího procesu .. Také náš. nejrozšiřenější dětský časopis Pionýrské noviny zahajuje velký a dlouhodobě plánovaný „boj proti pětkám", boj za vyšší prospěch v těsné souvislosti, s celkovou výchovou dětí a s neustálou připomínkou dětem: nestydíš se lenošit a špatně se učit, když tvoji rodiče' poctivě a často těžce pracují? Časopis Svět sovětů v několika číslech přinese mnoho příspěvků z podobné diskuse v SSSR, kde na stránkách Komsomolské pravdy diskutují sovětští rodiče o stejných otázkách. Jak vidět, tyto otázky vyžadují, neustálé, mnohem širší a hlubší pozornosti všude, kde s odstraněním starých řádů odumírají i staré, přežilé způsoby výchovy a vyrůstají nové vyšší požadavky na dospělé i na děti. A všude jsou stejně palčivými otázkami nedostatek času, vzrůstající neskromnost dětí, boj za lepší prospěch, spolupráce rodiny a školy a v neposlední řadě nevážnost, neúcta ke společnému vlastniotvi. V mnoha dopisech redakci Literárních novin se opakuje stížnost osmdesátiletého K. Lima, bývalého učitele z Ďuclicova: „V Části naši mládeže poškolního věku vidím nepříjemnou změnu k horšímu. Příčinu bych však nehledal u rodičů, jako ve špatně chápaných heslech — všechno patři lidu, mládež vpřed a pod. Protože park bývalých hrabat nepatří už šlechtě, bujará mládež láme svévolně zábradlí, niči lavičky i sochy a jiné vzácné památky. Pojem „naše“ sl mladí převádějí tak: s tim si můžeme dělat, co chceme. A hesla „vpřed“ používají hlavně ve vlacích, autobusech, v tramvajích a ve dveřích, aby obsadili místa, odstrčili starší, zejména pensisty, důchodce a invalidy, kteří jsou pro mladé — zdá se — zcela zbytečnými příslušníky národa.. Stížností tohoto rázu a jdoucích 1 dále, až k hrubostem a nevychovanosti mnohých mladých je mnoho. Ovšem — kdo odpovídá za to, že si hiládež nesprávně vykládá na př. pojem společného majetku? Knihovník ze Svitav Jaroslav Hudeček píše: „Když se rodiče před dětmi hádají, po návratu z práce nadávají na své spolupracovníky i na svou práci, když dě(/i slyší doma hubováni „na poměry", to vše se pak obrazí v jejich charakteru. Je chudák takové dítě, které ve škole slyší něco jiného a doma zase jiné názory. Podobá se pak duše takového dítěte hadru na bidle, do něhož fouká se všech stran,..“ A přece rodiče, kteří si často za< nadávají na všechno možné na světě, kteří si tím často jen „ulevují" (a my jsme už takoví, že raději bručíme, než bychom pochválili), nejsou nepřáteli státu, nejsou reakcionáři. Jsou to poctivě pracující lidé a mají své děti rádi. Jen si často neuvědomují svůj zhoubný vliv na duši dítěte. Jiná a stejně vážná věc je neskromnost dětí, Ona až, zarážející samozřejmost, s níž kladou rodičům a všemu okolí své požadavky. Dáváme dnes dětem tak mnoho a chceme po nich tak málo, že budeme určitě jednou litovat. Stalo se samozřejmostí, Že jsou pro ně přepychové pionýrské domy a pro starší výstavné internáty. To je úplně v pořádku. Ale děti a mládež do nich vstupují nikoli s pocity díků svým, rodičům a všemu lidu, nikoli se skromností a úctou k těm, kdož to vše dávají, nikoliv s povzdechem: jak jen my se Odvděčíme ... ale s postojem samozřejmých vlastníků, kteří si zvykli jen a jen brát — a nic za to nedávat. Jednání některých pracovníků pionýrských domů a internátů je v tom jen utvrzuje. Dávejte, služte nám, hrejte, organisujte, posluhujte vy dospělí, když chcete. Nemyslete ovšem, že jsme tím nějak přivedeni z míry. Zvykli jsme si. A zatim na některé vesnici je pro děti svátkem návštěva loutkové scény, vzácností dobrý míč, událostí hromádka nových knížek. Zabíjíme tu nejdůležitější a tolik potřebnou romantiku mládí, která aktivisuje a zušlechťuje dítě: totiž snahu a úsilí dobývat a získávat všechno to, po čem touží. Nezasloužený dar, stejně jako pochvala a stejně jako u dospělého bezpracný důchod — demoralisují, škodí, rozkládají charakter. Aby pak nebylo pochyb: ano, je správné dát, můžeme-li dávat. Ale Je škodlivé, po mém soudu, nic za to nechtít, neučit skromnosti a úctě. „Někteří rodiče, .u-živající* příliš života, hlavně mimo rodinu," napsala nám A. Pospíšilová ze Znojma, „aby uklidnili své svědomí, vykupují se u dětí drahými dary. Jiní, příliš zaměstnaní, vynahrazují dětem výchovu penězi, drahými dary a zábavou. Někteří rodiěe by pak rádi vychovávali, zjišťují však, že dítě ,nemá kdy na rodiče*. Chce-li na výběrové škole prospívat a má ještě své sportovní, kulturní nebo odborně vědecké zájmy, spotřebuje na to i více než 10 hodin denně. Zde ovšem je snad správné odměňovat studenty, kteří mnohdy zápasí opravdu hrdinsky s množstvím učiva (při zkouškách až 14 hodin denně), zatím co si v té době jejich kamarádi v závodech vydělávají už kolem dvanácti set měsíčně ... Ale považuji za chybu odměňovat děti do 14 let, v době povinné docházky, korunami, bonbony za jedničky, čímkoliv. To je povinnost dítěte dobře se učit. Kdo mu v té době slevuje, hýčká je, ten je demoralisuje, připravuje o nejlepší věno do života." Je radostné slyšet takové hlasy rodičů, odpovědných občanů státu, rozlišujících dobře mezi skutečnou láskou k děcku jako silným citem a falešnou láskou — škodlivým, nepravým citečkem. K jakým výsledkům vede skutečná láska, dokazuje dopis V. Kurzové z Brna: „Jsme i s mužem názoru, že dítě potřebuje dobrou pohodu i vzájemnou úctu rodičů. Jinak vyrůstají děti drzé a troufalé ... Brzy je nutné zachytit dětskou touhu po práci, byť z počátku’ve formě Hry) Ta Jeho* pomoc Ve třech čtyřech letech více zdržuje než pomáhá, ale zvykne-li si v předškolním věku dítě na drobné práce, nikdy mu nepřijde nic za těžko... Moje dcery jsou dnes už vysokoškoláčky, ale najdou si čas přijít mámě pomoci s prádlem, vydrhnout podlahu, umýt okna. Já se domnívám, že nejednají rozumně matky, které chtějí své dcery .ušetřit* domácích prací s tím, že sl toho všeho užijí dost, až se vdají. O kolik času je tim připraví, že je včas nenaučí. Všechno jim pak bude připadat dřinou a budou-li chtít mít domácnost v pořádku, budou se musit odříkat sportu a kultury. Myslím, že to suvor-ovské: „těžko na pochodulehko v boji" je správné a pravdivé. A teď se zamysleme nad dopisem Marty M. ze Strašíc, který s naléhavou vážnosti ukazuje, kam až sahají výsledky opačné výchovy, především založené na falešné, nesmyslné lásce rodičů: / „Poznala jsem na vlastní kůži, co je to žít s člověkem, jehož matka považovala za výchovu dávat synovi jen hodně jist a celý den mu vyznávat lásku. Založil si na mé pracovitosti pohodlnou existenci. Jeho starostí bylo jen kino a nedělní výlet. Pracovala jsem až 14 hodin denně, abych uspokojila jeho nenasytný žaludek. Všemožně se bránil, abychom měli rodinu, jak se bál o své pohodli, a já běhala po lékařích ... Celých dvanáct roků mne nechal trápit, až konečně přišlo dítě ... Teď teprve ukázal sobec a lenoch, co dovede. Vyčítal mi dítě, křičel na ně, nechtěl se vzdát svého pohodli... až jsem se dala rozvést ... Ještě dnes musím vyrovnávat u děvčete otcovy vady, vést je přísně, aby vyrostla v rovného člověka. Nevím ani, jaký trest by byl dobrý pro takové matky, které vychovávají ze svých děti zhýčkané sobce a činí nešťastnými tolik lidí.. Život sám tu ukazuje, jak daleko působí špatná výchova, jak už v dětství musíme hledat důvody mnoha rozvrácených manželství. A jsme nesmírně vděčni všem našim čtenářům, 1 těm, z jejichž dopisů jsme dnes necitovali, za jejich důvěru, s níž nám dávají nahlédnout do svého života, starosti a společných, byť různě nazíraných problémů. A. S. Makarenko učí, že nic neuděláš správně, nevíš-li, čeho chceš dosáhnout a zejména ne ve výchově dětí. Že vychováváme v každé chvíli svého života, nejen když s dítětem hovoříme. Že vychováváme vším svým vlastním příkladem, předesvým poměrem k práci, k ženě, ke své vlasti. A. S. Makarenko dokazuje, že nelze vychovávat bez rodičovské autority a skvělým způsobem zároveň odhaluje pochybnost „autorit" vybudovaných na falešných základech, jako je utlačování, odstup, domýšlivost, puntičkářství, moraUsováni, láska, dobrota, přátelství, pďdpládenl atd. Zejména autoritu vybudovanou jen a jen na lásce považuje za nebezpečnou. Podle A. S. Makarenka může být základem rodičovské autority jen život a práce rodičů, jejich společenská činnost, občanské cítění, znalost života dítěte a odpovědnost za jeho výchovu. Naše diskuse, kterou tímto meuzavíráme, je jen nepatrnou částí a pomocí. Bude třeba se vracet k těmto otázkám neustále, shromažďovat nové a nové poznatky, vyměňovat si je a zatahovat do řešení výchovy stále větší okruh lidí. HOVORÍME O VÝCHOVE MLÄDE2B Na rodičích především záleží! J. SOSNA R—G AZDA „Kdo může Hel, že Je přípustné néjaké třeba jen sebenepatrnější procento braku ve výchově dětí? Kategoricky tvrdím a celý život říkám: ani jedno procento braku, ani jeden zahubený život,“ prohlásil v jedné ze svých přednášek r. 1939 A. S. Makarenko. ZÁZRAK V KRAKOVĚ yí. Gregor, K. Bradáč, K. Bendová, J. Kalina a já jsme byli členy delegace, která putovala tři týdny po Polsku, aby studovala problémy polské satiry. Viděli jsme spoustu pozoruhodných věcí a měli jsme možnost přemýšlet o mnoha problémech. Krátce po našem ^příjezdu do Krakova se na příklad stal zázrak. Jistý mladík potřeboval na milostné pletky jakousi částku (tak nám to aspoň tvrdil šofér) a obrátil se za tim účelem na Pannu Marii Pomocnou v ko- aneb Co tepati satirou RADOVAN KRÁTKÝ stele na krakovském náměstí, kde ji na oltáři sebral zlatou korunu. Pak obral o svatozář ještě nějaké zástupce nebes a nechtěje čekat v kostele do rána, otevřel si nad jedním bočním oltářem okno a s výšky něco přes dva metry skočil dolů na Mariánské náměstí. Dopadl na náledí a zlomil si obě nohy. Teď leží v nemocnici a po Krakově se povídá, že ho potrestala Matka Boží. V neděli byl kostel tak plný, že lidé stáli v dešti před kostelem a po bohoslužbách si v dlouhé frontě prohlíželi místo zázraku, kde nic nebylo vidět. Já tam byl taky. Půjde-li to takhle dál, dostane se zkazka o zázraku do pokladnice krakovských pověsti a bude ještě dlouho působit jako důkaz o existenci a síle nebes. Zajímalo mne, zda se takovýmito a podobnými věcrr\i zabývá také satira, ale nezjistil jsem to. Kritikové nám satirikům často vytýkají, že se omezujeme pouze na určité oblastí našeho života a že píšeme jenom o některých nedostatcích. Ne všichni kritikové to říkají srozumitelně, ale je nesporné, ie požadavek, aby satira tepala všechny nešvary, je správný. Někteří kritikové však zároveň s tímto požadavkem vznášejí požadavek druhý: „Dejte už pokoj s komunály, špatnými kádrováky a tak zvanými otřepanými náměty. Pište o tom, o čem se ještě nepsalo." Takovýto požadavek mi trochu připomíná doby, kdy jsme jako kluci hráli kopanou podle zásady „Kde je míč — tam jsou všichni". Vyprávěli nám, jak satira v Polsku také pečlivě odfajfkován ala. Kulak — to už jsme měli, neochota prodavačů — to už bylo. V této chvíli si satirikové ještě neodškrtli sdtiru na problémy kulturního života. Je pravda, že mnozí satirikové se zabývají výhradně touto oblasti ze zcela jiných příčin, ale faktum je, že satira na nedostatky kulturního rázu zastiňuje v polské satirický zahrádce ostatní kvítí a že mnohý satirik se sem dostal odfajfkováváním problémů. Jako se u nás co cp.vili vrhá veškerá satira na kádropáky, po druhé zase na komunály, jindy na špatné redaktory nepřející mladým autorům — tak se nyní obořila polská satira na kulturu. Viděli jsme řadu satirických pořadů a překvapilo nás, jak tu satira opomíjí problémy výrobní, otázky zemědělské, náboženské přežitky .— a v Polsku je přece podobných problémů zrovna tak dost jako u nás, Zato všude převažuje satira na nedostatky v oblasti kulturní. S tím jde ruku v ruce i to, že v hledišti bývá vice obecenstva, jemuž jsou tyto problémy blízké, že se okruh diváků zužuje a že satira mluví k stále užšímu okruhu lidí. V některých divadlech si tím nelámou hlavu. Říkají: Nám se do divadla vejde stejně jen na čtyři 'sta lidí. Jinde si satirické divadlo nebezpečí začarovaného kruhu uvědomuje a hledá cestu. Mluvil jsem několikrát s tvůr^ ci mladého satirického divadla Bimbóm v Gdansku. Je to divadlo rbfc staré, hraje teprve druhý program. Tvoří ho přes padesát studentů, kteří dosud nenašli cestu, kudy půjdou. Ale hledají ji. Hledají ji i z odporu k tomu, co satira v Polsku dělá, a nijak se tím netají. Mnoho satiriků jim proto drží palec a vidí v divadle Bim-bom zárodek něčeho nového. I když tohle není jediné poučení z Polska, je to pro nás jistě poučení velmi vážné. Polská divadla satiry nám neukázala jenom, jak dělat satiru vtipně, vkusně, vesele. Ukázala nám i to, kde číhají na satiru různá nebezpečí, z nichž jedno takové je právě to odfajfkovávání, odmítání problému, který už tu byl, a hlásání linie: Dosti tohohle a nyní hurá na onohle. Ukázala nám to v praxi a řekla nám velmi varovně, že satirik, který nedbá tohoto poučení, může připravit o mnoho zubů nejenom svou satiru, ale i sebe. Kreslil Evžen Seyček I KAREL VLADISLAV ZAP Teprve když jsem vyšel ze starého benešovského hřbitova — loni na Dušičky — vzpomněl jsem si na Zapův hrob, i rychle jsem se k němu vrátil. Nikdy předtím při návštěvě rovu svých drahých jsem Zapův poslední útulek nevynechal. Karel Vladislav Zap jako kdyby od dětství byl mým přítelem. Jak se mohlo stát, že jsem tentokrát mu nepřinesl ani jedlovou větévku? Na Dušičky nás školní děti a studenty vodívali k Zapovu hrobu někteří učitelé i profesoři češtiny nebo dějepisu. Býval vzorně upraven a pokryt na ty dny mrtvých věnci a lesní zelení, na mřížoví pak, jímž je hrstečka jeho země objata, planulo množství svíček. Avšak nešlo jen o tuto vnější poctu, která už je mrtvým tak lhostejná. Uctívali Jsme Zapovu památku proto, že jsme aspoň zhruba věděli o něm, že to byl spisovatel a. že se zasloužil svou prací v dobách zlých o naši vlast, že nám svou Českomoravskou kronikou vylíčil historii našeho národa a především nejslavnější její část, husitství. Proto také k Zapovu hrobu putovávali dospělí a staří lidé z různých krajů naši domoviny, Jeho vděčni čtenáři. Probudil je, osvítil, nadchl. Zapomněl jsem na něho. Jak se to stalo ? ,, Přemýšlel jsem o tom u Jeho hrobu. Propadává se, uschlé kopřivy a stvoly divokého hejli dosahují až do poloviny pomníku, na němž je napsáno, že se Karel Vladislav Zap narodil 20. ledna 1812 a zemřel 1. ledna 1871. Byl to vrstevník Karla Jaromíra Erbena, narodil se o dva měsíce později a zemřel kratičko po něm . . . Počátek a polovina XIX. století.. ■ Hle, jaká jména zaznívají nám z těch dávných časů! Purkyně, Kollár, Palacký, Šafařík, Vocel, Šembera, Kamarýt, Vinařický, Čelakovský, Tyl, Mácha, Jablonský, J. Langer, V. B. Nebeský, Havlíček, Božena Němcová! Nejsou zdaleka všechna. Jací to byli neúmarní pracovnici! Jaci to byli hrdinové práce, nadšenci, píšící i na-smrtelných lůžkách, ne pro svět-: skou slávu: z povinnosti k národu. Karel Vladislav Zap, lvovský učitel Karla Havlíčka Borovského, první překladatel Gogola, archeolog, zeměpisec, horlivý propagátor slovanství, významný činitel v bouřích roku 1848 — a v letech politické temnoty nadšený propagátor husitské vzpoury! Nejen z Palackého dějin, ale především z populárně psané českomoravské kroniky čerpaly generace učitelů vědomosti o staré české slávě, nadýchávaly se toho ohně, jímž hořel Hus a jimž planuli boží bojovníci a roznášeli jej pokolení za pokolením. A to je ten oheň, kterým je prožehnuto dilo Aloise Jiráska, jeho husitská dramata a Proti všem, Čechův Husita na Baltu, Žižka přeď Prahou, Roháč na Sioně ... Zastyděl jsem se, že jsem o loňských Dušičkách zapomněl na hrob Zapův přinést aspoň borovou větévku a nepřestává mě mrzet, že je bez péče a že se propadává. Bylo by jistě snadné obvinit město Benešov, t. zv. vlivné Činitele, nebo kantory, že si nevšimnou, že neupozorní atd. V tom „kořen zla" nevězí. Jestliže dílo člověka je mrtvo, je přirozené, že se propadne do zapomenutí i jeho hrob, byť je obložen žulou nebo mramorem. V Zapově případě však není tomu tak. Jeho život a dílo nebylo zhodnoceno našimi literárními historiky, jak mělo dávno být! Neboť 85 let, která uplynula od jeho smrti, je sdostatek dlouhá doba. Ale literárni historikové, pokud byli a pokud jsou, neměli a nemají snad naléhavější úkoly a problémy, jež řešili a řeší, o nichž píší? A konečně: literární historikové, kdo to jsou? Jenom snad občasná skupina lidi, která navštěvovala universitní přednášky? Nevyskytovali se a nevyskytují se také laici, lidé prostě zapálení určitými zjevy, kteří je studuji a píši o nich? Někdy je ovšem třeba k tomu i vnějšího popudu. Zajisté budou zhodnoceny všechny osobnosti, jejichž hroby se možná propadly, ale jejichž práce, byť pod ssutinami našich dní, zůstává v povědomí národa žít, jako dílo Zapovo. Možná, že podnět k novému hodnocení jeho činnosti — i řady jiných! — vzejde právě z letošního roku, v němž se chystá v Národním museu výstava životního působeni jeho velkého ctitele Karla Havlíčka Borovského. KAREL NOVÝ LITERÁRNÍ NOVINY C. 1/19 5 6 • 2