Literární Noviny, červenec-prosinec 1956 (V/29-54)
1956-07-07 / No. 29
HOVOŘÍ Věda Podrobíme si sílu vody AKADEMIK JAN SMETANA, PŘEDSEDA TECHNICKÉ SEKCE CS. AKADEMIE VÉD Poetická krása Vltavy, opěvovaná básníky a zhudebněná Smetanou, idyla dopravy vorů spojená s typickým nárůdkem vorařů mizí. Mnozí čtenáři jistě viděli velkou vodní nádrž ve Slapech. Ještě větši stavíme pod hradem Orlíkem; při nejvyšší hladině bude mít totiž obsah asi 2,7X větší než slapská a také její betonová hráz bude o 11 m vyšší. Tak jako je pod Slapy menší nádrž u Štěchovic, bude pod Orlíkem menší nádrž u Kamýku. Dvěma velkými a dvěma menšími nádržemi bude celý hluboký kaňon Vltavy od ústi Lužnice po Štěchovice proměněn v kaskádu jezer. Leckdo se snad ptá, zda je na počátku éry atomové energie nutné stavět na Vltavě nákladná díla pro výrobu elektřiny. Tento úsek Vltavy, který je po vplynutí dvou velkých přítoků Otavy a Lužnice velmi vodný, je jedinou říční tratí v Čechách, kde lze vystavět velké nádrže a při nich rentabilně využívat vodní energie. Spotřeba elektrické energie během dne velmi kolísá; ráno a večer, zejména v zimě, je největší. Tyto ranní a večerní špičky hradime energií z vodních elektráren. Rychlým vytažením stavidel uvádime nadrženou vodu na turbiny, a ty pak dodávají podle potřeby po dobu 2, 3, 4 hodin zvýšený počet kilowatt-hodin elektrické energie do sítě. Dodávat špičkovou potřebu energie parními elektrárnami nebo elektrárnami atomickými je nehospodárné. Bylo by totiž třeba přivést parní kotle nebo atomické reaktory do plné činnosti jen pro krátkou dobu dne. Ve vlhkých údobích, zejména před jarem při tání sněhu, shromažďuji nádrže velkou zásobu vody a vypouštějí ji v době, kdy mají naše řeky nejmenší vodnost. To je jejich další důležitý úkol. Zvýšit odtok řek v době sucha naléhavě potřebujeme z několika důvodů. Na př. naše velké parni elektrárny, kterých jsme nuceni vystavět v této pětiletce několik a velikých, abychom mohli opatřit dostatek elektrické energie pro další velký rozvoj našeho průmyslu, potřebují k chlazeni velké množství vody, které se vypaří do ovzduší. Odhadujeme, že stejně, ba ještě ve větší míře, tomu bude u budoucích jaderných elektráren. Velkou část naší pitné a zejména užitkové vody budeme muset odebírat z nádrží nebo z řek, jejichž voda bude rozhojněna vodou z nádrží. Tou chceme také zavlažovat pozemky a tím zajišťovat sklizně. Tím vším chci říci, že zřizování umělých jezer na našich řekách je nutné. Musíme se však ze všech sil snažit, aby nádržní jezera přispěla ke kráse krajiny a aby ji nehyzdila. Jinou starostí je zlepšit čistotu vody v řekách. Dbát, aby každý průmyslový podnik odpadovou vodu před vpuštěním do řeky nebo potoka náležitě vyčistil. Také sídliště musí mít své kanalisační čistírny. Stát zde stojí před dalším velkým investičním úkolem. Bude-li voda Vltavy čistá, bude zase střibropěnná a její jezera poskytnou lidem radostné rekreační zážitky. Zachycením velkých vod v mohutných nádržích na Vltavě a v budoucnu i na Berounce sledujeme i ochranu Prahy. Snížená hladina při velkých vodách umožni různé komunikační úpravy nábřeží, jejichž šířku kapitalistická spekulace s pozemky zúžila na nejmenši míru, ačkoli by široký nábřežní prostor ještě pronikavěji zdůraznil neobyčejnou krásu Vltavy v hlavním .městě a přived! by do centra větší proud zdravého vzduchu. Snížení hladiny velkých vod může ochránit nízké území Kampy, jehož nábřeží tak příjemně přibližuje chodce k hladině Vltavy. Pozdržel jsem se v Čechách jen u Vltavy a zmíním se ještě o jižní části Moravy, t. j. o teplém, ale suchem úvalu dolní Dyje. kde roční srážky klesají na mez stepních srážek. Dolnodyjský úval hodláme zavlažovat vodou z hotového kanálu Krhovice—Hevlín. Na úrodných lánech jižní Moravy, jižního Slovenska a v Polabí může vzniknout závlahami a postřikem zemský ráj netoliko na pohled, ale ve skutečnosti. Na Ostravsku, s velkou, nutnou koncentrací průmyslu, je třeba sanovat nejen zásobování vodou, nýbrž i vyčistit atmosféru. Slovensko se neobyčejně prudce lndustrialisuje. Protože je jeho palivová základna slabší, bude v druhé pětiletce věnována větší pozornost stavbě dalších stupňů na Váhu, na řece, která tak jako střední Vltava v Čechách tvoří páteř špičkové vodní energie západního Slovenska. Výkonnost vodních elektráren na. ks.skádě vážských stupňů se velmi výhodně posiluje vodou z oravské nádrže a zesílí se ještě víc výstavbou přehrad na horním Váhu a na jeho přítocích, podobně jako se neobyčejně posíli vltavská kaskáda velkou přehradou u Lipna a dalšími nádržemi na horní Vltavě. Pro Slovensko je velmi šťastná jeho poloha při Dunaji. Průměrný průtok Dunaje v Bratislavě je okrouhle sedmkrát větší než průměrný průtok Labe v Hřensku. Proto hodláme přikročit koncem druhé pětiletky k využití jeho energie, a to buď elektrárnami při jezech na Dunaji nebo dvěma elektrárnami o patnáctimetrovém spádu zřízenými na postranním kanálu vyvedeném z Dunaje a opět zaúsťujícím do Dunaje. Alternativa kanálová by měla výhodu, že by plavba na kanálu obešla tak zv. brodovou trať Dunaje, ve které lavice štěrku zmenšují hloubku až na 90 centimetrů a tím v dobách sucha téměř znemožňují plavbu. Energeticky využít a upravit pro plavbu se nemá toliko československo-rakouská, československá a československo-maďarská trať Dunaje. Celá, dunajská oblast mírového tábora chce energeticky využít této řeky a co nejlépe ji uzpůsobit pro velmi výkonnou plavbu. Podrobněji řečeno jde tu o plavební spojení ústí Dunaje s Černým mořem, o energetické využití a plavební úpravu známých Železných vrat a o energetické využití Dunaje za trati maďarské a maďarsko-jugoslávské. (Nedávno byla sjednána dohoda o společné stavbě jugoslávské a rumunské elektrárny v Železných Vratech, která bude patřit s kujbvševskou elektrárnou v SSSR a s elektrárnou na řece Columbii v USA k největším vodním elektrárnám světa. Až bude vystavěna přehrada, bude řeka pro říční i námořní lodi splavná po celý rok. Pozn. red.) Tím se stáné Dunaj energetickou páteří přilehlých zemí lidové demokracie. Poskytne jim 35 miliard kilowatthodin v průměrně vodném roce, a to představuje energii obsaženou v 35 milionech tun uhlí střední jakosti. Zároveň bude Dunaj jižní plavební magistrálou, která spoji po vodě všecky země tábora míru kromě Polska. Severní plavební magistrálou je Středozemní průplav, jdoucí od Rýnu přes Vezeru, Labe, Odru k Visle a dále do SSSR. V další perspektivě se fýsuje za jistých okolností i příčné spojení obou magistrál Dunajsko-oderským průplavem, který by zkrátil námořní cestu lodí z přístavu Severního německého moře a moře Baltického do Levantu a moře Černého kolem celé Evropy o 4500 až 5000 kilometrů. SEDMDESÄTKA j. cibulky Dne 1. července se dožil sedmdesáti let ThDr a PhDr Josef Cibulka, rodák z Üsti nad Orlicí, profesor křesťanské archeologie a dějin církevního umění na Cyrilomethodéjské fakultě, vynikající znalec dějin českého umění a české archeologie historické. V badatelské a publikační činnosti soustřeďoval se zejména ke studiu české středověké architektury, uměleckých řemesel a k otázkáfn ikonografickým. Jeho stěžejní práce, ať o Václavově rotundě sv. Víta, o kostele sv. Jiří na hradě pražském nebo o koruně svatováclavské a korunovačním řádu Karla IV., bohatě přispěly k osvětlení vyspělosti a tvořivých sil našeho kulturního prostředí i českého umění ve středověku. Objevný význam velkého dosahu mají široce založené práce, věnované nejstaršim, v nedávných letech odkrytým památkám velkomoravské chrámové architektury IX. století, kdé autor nově řeší i obtížné a složité Otázky našich nejstaršich dějin. Jako docent svého oboru na filosofické fakultě Karlovy university měl Cibulka po léta i nemalý podíl na výuce našeho umělecko-historického dorostu. Osobnosti a dílu Josefa Cibulky se dostalo zvlášť významného uznání i ve vědě mezinárodní. Již před válkou byl zvolen členem Mezinárodního komitétu pro dějiny umění, v jehož předsednictvu je prvním sekretářem. Životní jubileum zastihuje profesora Cibulku nad pracemi, jejichž dovršeni bude cenným přínosem k poznání počátků naši výtvarné kultury. JAN KVĚT í DALEKÁ CESTA MÁ JlRl OST AS Daleká cesta má ... Jen voláni at marné není. Kéž nikdy neselže mi hlas, můj pramen života, tekoucí přes kameni, mé poesie předpolední čas. Dobývám slova svá jak lamač kámen v lomu. Potem se zalévám a když vy spíte, bdím. Brod hledám přes řeku, kudy se přebrodím k vám jednou, rodní mí, k vám, bratři, sestry, domů. Odpusťte bludnému. On jenom pro vás bloudí, hledaje sebe, aby s prázdnou nepřišel, aby se vrátil jak se vrací každá z včel, jak k srdci krev, jež okysličená z plic proudí. Odpusťte bludnému, když myslit nepřestává na okna chalupy, v které se narodil, na mléko bílých koz, jež pro svou bledost pil; po jeho cestách nevede ho sláva. Daleká cesta je. Však domů vždycky vede. Ten, který vyšel, půjde po ní dál. Chce aby víre marně nevolal, protože podvádět — podvádět nedovede. ŘÍKÁM SI ANO, NE .., LUDVIK KUNDERA Říkám si rok co rok, když za noci už nezebe: zachytit, držet, vssáti do sebe a nepustit už nikdy zpátky ten čas, kdy větve meruněk bobtnají dosud nerozkvetlé. Říkám st ono, ne, oslněn jarním světlem... A pak jsou náhle stromy podestlány hebkými růžovými plátky. A růžová je barva nevěrná! Bodne až u srdce. Říkám si v šeru: šeříky. Nalité znenadání, fialové až do černá. Říkám si ano, ne, hlavu mám v závrati. A náhle vyčuhují za ploty košťály zrezavělých bezů, holé a ohavné. Říkám si: kaštany, vy svícny rozhořelé v alejích jarní tmy! Říkám si ano, ne... o náhle nad hlavou se něžně kymácejí pálcátky drobné, zelené... Všechno je za námi. Nadarmo říkám něžná slůvka, hřeji je na srdci div nezavzlykám. Nadarmo kleji, zaklínám se: Ten čas, ten čas mi příště nesmí utéci! Uteče zase. Zas jaro hlavu omámí, zas budu říkat ano, ne, zas budu hledat verše ztracené. A všechno bude — před námi. jk, 8. července (Prozrazené tajemství — U Šaldova hrobu — Závody v rychlosti — Zdvořilý dotaz ÜNV a čtenářům) Svědomitý fejetonista neponechává nic na poslední chvíli — sbírá materiál pořád, střádá myšlenky a hromadí zásoby pro případ, Se by musy nebyly doma, aS zadrnčí telefon, že sazárna už. dál nemůže čekat. Svědomitý fejetonista dělá ještě víc: mysli a pracuje dopředu. Nepíše sice do zásoby nekrology a nepohřbívd za živa, jako to dělají někteří literární historikové, ale aspoň si dopředu zpracovává jevy přírodní, které nemohou být tak snadno postiženy nepřízní náhody a jsou vždy čtenáři vítány, soudíc aspoň podle toho, že ani klasikové se povětrnostní thematice nevyhýbali. I napsal jsem si už koncem května uvítací proslov k červenci: „Máme tedy horké léto, sluneční paprsky celují žíznivou zemi, žhavý vzduch se chvěje — všecko je tak vyprahlé, že v žádném .,pohostinství“ od Berouna přes Nučice až no Bílou horu nedostane člověk ni sklenku minerálky ...“ Ted’ abych to zahodil! Země byla po tři týdny jako zabalena do pláště, který propoušti déšť, ale nepropouští slunce. Medardova krápě pořád ještě pokapává — pošmourno je pod olověnými nebesy, pošmourno je v duši člověka. Jedině to pohostinství na silnici z Berouna do Prahy mi vyšlo, protože to není závislé na počasí: at je hezky nebo prší, v neděli jim pravidelně zásoby dojdou! Zbývá ještě naděje, že se příroda rozpomene na pravidla slušného vychování a vyčaruje nám opravdové léto v těch několika dnech, než sazárna promění tyhle řádky v slovo tištěné a distribuce dopraví Literárky k čtenáři. Pro jistotu přejděme však k něčemu trvalejšímu. At se děje v přírodě i politice cokoli, červenec je letos měsíc literárních jubileí: bude se vzpomínat na Tyla, Havlíčka, možná i na Raise, noviny budou o nich psát, někde třeba i kulturní rubriku rozšíří — vzhledem k úspěchům našich fotbalistů ve Středoevropském poháru. Nebudu plout s tím proudem. Když všichni pálí kadidlo — zrovna ne! Honem někoho hodně ne jubilejního. Co takhle Helenu Malířovou? Ale ne, vždyť o té byly už letos v tisku celé dvě noticky! Už to mám! Pojedu do Hostivaře. Pro kulturní pracovníky je to dál než Celebes nebo Opatije, třebaže tam už několik roků jede i tramvaj. Trošku jsem přitom chtěl i vyzkoušet lid hostivařský. ,.Prosím vás, paní, kde je tady hřbitov, co je na něm pochován Salda?" Plela před domkem na zahrádce. Zvedla hlavu od rajských jablíček. „Salda? To asi myslíte Švehlu, že?" Nemyslel jsem Švehlu, ale Saldu. „To neslejchávám," pravila a věnovala se dál rajským jablkům. Muž s taškou, jdoucí patrně z nákupu, se omluvil. O Saldovi neslyšel, je tu teprv pátý rok. U domku rodiny Saldovy nad kostelem prohlížely dvě pani šedého Wartburga. Dotaz na Saldu vyvolal různici: jedna soudila, že rodina toho jména snad tu kdysi kdesi bydlila, ale to je už „strašně dávno", druhá se s tím jménem setkala „někde v novinách, nejspíš při nějakém procesu .. Hřbitov byl zamčen. Vrátil jsem se ke kostelu pro klíč a pak jsem dumal nad Saldovým hrobem o chodu věci pozemských. Nikde pomníček, nikde jméno — jen holá deska t> zemi s označením, že jde o rodinnou hrobku. Prostota, ba holost kontrastuje se sousední hrobkou agrárnického předáka. Ta se tyči vysokým pilířem a mramorovým ohrazením nad hřbitovem jako ten zpupný, tvrzi podobný bývalý statek jeho, zvedající se nad Hostivaří. A kolem na pomnících — co všude starosti, aby se nezapomnělo na pozemské tituly: oficiál berní správy, vrchní účetní — nebo tady honosné: soukromník. Jen nad, kostmi Šaldovými nic — jak si přál. Ani jméno. A přece: macešky. Po léta sem dvě čtenářky jeho knih odkudsi ze Spořilova kladou květiny. Od jara do zimy, kdykoli sem zabloudíte, najdete na Šaldově hrobě čerstvé květy. Nepokládá je sem povinnost, klade je sem láska. Potěší a uvadnou — jako dobrá kniha, která, jak velký kritik řekl, udělá své a hledí se klidit. Kdyby tak kousek té čtenářské lásky byl v odbornicích na literaturu — to by jistě dnes už celý národ věděl, že před půl rokem vyšel výbor nejčasovějších dnes studií Saldových. Sotva se to dovi aspoň teď, vždyť Salda — nemá jubileum! Svět se točí svým tempem a lidé se na tom světě otáčejí pořád rychleji. Liberecký rychlík, minule v dobrém vzpomínaný, by měl co dělat, aby ho na pět kilometrů nepředběhl Angličan Pirié. Včera fantastické rekordy padají dnes jeden za druhým. V Moskvě předváděli letadla rychlejší než zvuk. Kdysi jel dostavník dvacet hodin z Prahy do Varů — supersonické le-Rychlost zvuku člověk překonal. Ale sotva se mu podaří překonat rychlost, jakou se šířila zpráva, že Čedok přijímá přihlášky k zájezdům na Jadran. Ačkoli bylo třeba přiložit různá potvrzení, byla podstatná část přihlášek na místě dřív, než tu zprávu přinesly noviny a rozhlas! Podivuhodný úkaz, hodný vědního zkoumáni. Nechtěl jsem sám jet nikam, mám toho dost doma na poznávání, ale sdílím údiv těch, kteří použili všech nejmodernějších prostředků komunikace, aby přišli včas, a přece přišli pozdě. Nebo je tu jiný problém: Nevíte, proč se po Karlu Tomanovi jmenuje v Břevnově ulice, v níž nikdy nebydlel, vzdálená jen sto kroků od ulice, v niž bydlel a zemřel, která však je pojmenována po někom, kdo tu neibyďlel taky, protože žil před třemi stoletími, a to pod .Jlvězdou“ byly pláně. Uh, to mi vyšla složitá věta! Však je to taky složitý problém. Kdyby tak na ÜNV vzali do ruky učebnici formální logiky... Jenž$ logika, nevím, přednáší se teď ? Asi ne. Proto! Z Ostravy přišel malý sešitek, který udělal velkou radost. Na obálce je napsáno „Červený květ" a je to měsíčník ostravských spisovatelů. Papír je špatný, ale co záleží na papíru — hlavně že uvnitř, na stránkách, se to hýbe myšlenkami a nápady. Prvni posjezdová vlaštovka je tu — kéž by jich bylo brzy víc! Ostravákům přejeme, aby po Bezručovi měl jejich časopis nejen název, ale taky ducha. Ostatně — jakýpak „jejich“? Náš je ten časopis, nás všech — viďte, čtenáři f LITERÁRNÍ NOVIN Y Č. 29/1956 • 2