Literární Noviny, leden-červen 1957 (VI/1-26)
1957-01-05 / No. 1
LITERÁRNÍ NOVINY PŘESTALY BÍT JEDINÁČKEM. V prvním lednovém týdnu se rodina kulturně politických týdeníků rozrostla hned o dva členy. Tvorbu jsme do uzávěrky listu nedostali. Ale Kultura 1957 už se ukázala. Předložila nám deset stránek s mnoha obrázky a s mnoha články z různých oblasti kultury: Lubomír Linhart se zamyslel nad stavem našeho filmu, Josef Cisařovský nad odkazem Ot. Hostinského. Jaroslav Boček nad sovětským filmem Jedenačtyřicátý. Adolf Hoffmeister — souputník našeho Jaroslava Putika — vede čtenáře do Egypta, Lubor Kára do Brazílie za známým malířem Portinarim. Kultura 1957 přináší — vedle básní V. Nezvala, M. Pujmanové a M. Floriana — v překladu J. Taufra znamenité verše sovětského básníka Leonida Martynova a úryvek z riejnovější hry Nazima Hikmeta Stůj co stůj! A tak pestrost a nápaditost, rys velice sympatický, je nejzřetelnějším znakem prvního čísla. Chceme Kulturu 1957 na tomto světě upřímně přivítat jako spolubojovníka za socialistickou kulturu. Máme «noho společných úkolů. (R) • •• PŘEDVÁNOČNÍ TRH, který se letos vyznačoval opět vyšší kvalitou a lepším vzhledem mnoha výrobků, — a byli jsme na každé zlepšeni právem hrdi — znovu ukázal, jak ohromné množství nevkusu, antikvárního kýče a „výtvarných rodokapsů" chrli naše národní podniky ve skle, kamenině a porcelánu. Zejména mezi tak zvanými „upomínkovými a dárkovými předměty" je této nevkusné veteše ohromná záplava. Na druhé straně výrobky výtvarně řešené, které se dostanou v několika prodejnách (Topičův salon, Krásná jizba, UVA, Melantrich atd.), mají stále jen omezenou působnost a jsou do jisté míry salonní záležitosti. Nač tedy udržujeme celý systém uměleckoprůmyslového školství, nač tedy byla pražská Vysoká škola uměleckého průmyslu zřízena jako škola vysoká? Není divu, že její absolventi se těžko uplatňují a leckdy zachraňuji svou existenci ve volném umění. Sváz výtvarníků by měl ve spolupráci s výtvarným fondem uspořádat k o n - f r o n taíni výstavu běžné produkce našeho průmyslu a prací výtvarníků a Vysoké školy umělecko-průmyslové. Ukáže se, že mezi dosud nabízenými výrobky a pracemi třeba jen průměrných posluchačů vyšších ročníků je rozdíl při nejmenšim takový, jako mezi hokejovým teamem Sparty Podluhy a kanadskými representanty. Při takové konfrontaci musí práce výtvarníků zvítězit. jä • •• PŘED SVÁTKY se objevila vedle místnosti Slovenské knihy kouzelná jizba, v niž nalezneš umělecké poklady z různých koutů Slovenska: podivuhodné výšivky na ubrusech, zářivé závěsové tkaniny, „črpáky“ na žinčici z jediného kusu dřeva, „vybíjané" fujary a valašky, líbeznou keramiku 1 „mliečniky" a „pupkáče" atd. Výsměs krásy, v Praze dosud nevídané. Jistě ocení Pražané i návštěvnicí zblízka i z dáli, že mohou z Prahy zakoupit dárky skutečně hodnotné. Ale bezděky se namane otázka, proč se nedostanou v krajských slovenských městech a v celých Tatrách místo nevkusných památkových předmětů aspoň některé Z těchto věciček, které lidoví umélci vyrábějí přímo v tom kraji? Vždyť podobnou jizbu má Ústredie ludovej umeleckej výroby jen na jediném místě v Bratislavě a v zastrčené síni ve Starém Smokovci! urb • 3* ARTHUR SCHOPENHAUER napsal ve svém mládi knížečku, kterou nazval Éristika — „Neboli uměni podržeti vždycky pravdu". Jako velmi účinnou fintu doporučuje přisoudit protivníkovi úmysly nebo výroky, které odpůrce nikdy nevyřkl, ba ani neměl. A rádi svým učedníkům: budete-li takto postupovat, protivník bude nucen vyvracet vaše výmysly, ale už tím se b r án i a nezasvěcený pozorovatel dá spíše za pravdu vám. Oldřich Schwarz, který napsal do Mladé fronty (28. XIX. 1956) polemiku proti vánoční úvaze K. J. Beneše v Literárních novinách, možná Eristiku nečetl, ale přesto se mu podařilo Schopenhauerovu sofistiku dokonce překonat: obviňuje totiž K. J. Beneše nejen z toho, co neřekl, ale i z toho, co m ě 1 říci podle Schwarzových představ! Odmyslime-li si expresívni výbuchy jako jsou „melancholické úvahy“, „ubrečené módni vycházky", kterými častuje Benešův článek, zůstává závažná podstata „polemického šlehu" O. Schwarze: K. J. Beneš prý nevidí vymoženosti naší doby, nevidí vše, co se stalo po celostátní konferenci KSČ, nevidí sníženi cen. nevidí nový zákon o prokuratuře, nevidí novelu trestního zákona, zkráceni pracovní doby, nový zákon o hospodařeni s byty atd. atp. Čtenáři MF se tak nabízí závěr, že K. J. Beneš tyto naše úspěchy při nejmenšim ignoruje a při nejhorším je vůbec proti nim. Při podobných polemických praktikách Mladé fronty nemůžeme čtenářům Mladé fronty doporučit nic jiného, než aby si Benešův článek dodatečně přečetli — a za soudce povolali svůj vlastni rozum. ÍP ___________J Redakce Literárních novin dostala k Novému roku množství blahopřejných telegramů,, z nichž uveřejňujeme pozdravy přátelských literárních časopisů. Nechť naše přátelství a úzká spolupráce poslouží blahodárné věci boje za velkou literaturu a umění socialismu. Přejeme vám, drazí přátelé, nové úspěchy v novém roce. Literaturnaja gazeta, Moskva 9 Kolektiv redakce Ven I Pao přeje vám v Novém roce ještě větších úspěchů. Věříme, že přátelství a spolupráce mezi námi se upevní. Společně s vámi se snažíme přispět k věci míru a věci socialistické kultury. Ven I Pao, Pekin 9 . Bratrskému orgánu srdečná přání šťastného Nového roku i další úspěchy v boji o socialistickou literaturu zasílá kolektiv redakce. Nowa Kultura, Warszawa ® K Novému roku přeje vám redakce Sonntagu štěstí, zdraví a dobré výsledky ve vaší práci. Věříme, že naše vztahy v zájmu socialistické kultury a umění se dále prohloubí.-Sonntag, Berlín ® V příštím roce 1957 vám, drazí soudruzi, srdečně přejeme nővé a ještě větší úspěchy v rozkvětu socialistické literatury a kultury v Československu. Literaturen Front, Sofia ® „Zatahujeme!“ Proti všemu na světě se můžeš odvolat: proti pokutě za špatné přecházení, proti kritice v novinách i proti výpovědi z bytu — ale když průvodčí s neosobním pathosem na celou tramvaj prohlásí, že se dál nejede, jelikož „zatahujeme“ — v takový okamžik ustávají všechny protesty a prostý občan si bezmocně uvědomuje nedostatečnost svých lidských sil pro určité případy. Neboť proti uvedenému rozhodnutí není odvolám. Nezbývá než vystoupit a dojít pěšky — nebo počkat na příští tramvaj. Na tohle mocné, neodvolatelné „zatahujeme“ jsem myslil o silvestrovské noci, když nám do remisy nenávratně zatáhli šestapadesátku. Na novou tramvaj s číslem 57 jsme čekat nemít.šili, přijela přesně, čerstvě natřena, zbrusu nová, moderního tvaru podle poslední módy: pěkná průvodčí se usmívala z dvířek. Jen jsme stačili přestoupit, ozvalo se rázně: „Hotovo! Jedem!“ Hotovo! Už tedy jedem v sedmapadesátce! Cíl známe, směr je dobrý — pozor tedy ňa křižovatkách, ať nám kladka nevyskakuje! A taky na personál, ať si nezamane zatahovat před konečnou ... Přeju čtenáři příjemnou jízdu a šťastné přistáni! Původně jsem měl těch přání připravených víc, jako na příklad, aby od Nového roku každý z nás dělal to, čemu rozumí, a čím může spoluobčanům nejvíc prospět, což doufám, není v roce 1957 přáním nikterak utopickým; ale pak jsem si řekl. že beztoho je už po prvním a přicházím s křížkem po funuse. Ale aby čtenář netekl, že jsem člověk zhola nepřejícný, přeju mu tedy v novém roce aspoň pěkné počtení. Bude k tomu mít teď víc příležitostí, když se od ledna objeví i nové časopisy. Platl-li dosud Havlíčkovo tvrzení, že časopisy a noviny jsou plícemi národa, znamená to, že se nám od nynějška plíce podstatně rozšíří — větší plíce naberou víc vzduchu, víc vzduchu vydá silnější dech a ten dech spíš tedy odfoukne ledajaké to smetí a neřád, který má chuť nám cestu zanést. Pevně totiž doufám, že budou ty časopisy foukat jedním směrem a odolají pokušení foukat si ono smetí navzájem do tváře. Leč nechrne úvah a předpovědí —■ obraťme se k příhodám života. Překonal jsem rekord. Olympijský i světový. A to v chůzi na dlouhou vzdálenost. Vlastně jsem původně nic takového nezamýšlel. Stalo se to tak, že jsem se řízením osudu a ministerstva octl ve Varšavě. Pobyv tu, zatoužil jsem po náručí domova; spěchal .jsem do ní už na varjk, 3. ledna 1957 (O prostředcích hromadné dopravy, najmě kolejových — a to zprvu obrazně, potom se střízlivým smyslem pro realitu.) šavském nádraží, neboť jsem spatřil na jednom z vagonů iniciály ČSD. Pohříchu byla ona náruč mrazivě chladná — byla tu zima t. zv. „psi“. „To nic,“ utěšil jsem sebe a nastoupivší mezinárodní obecenstvo, „až se rozjedení, nastane teploučko.“ Ale teploučko nenastalo. U Kališe jsme se k sobě tulili v zimnících, Čenstochovou jsme projeli za zvýšené pozornosti domorodého publika, neboť celý vagon kolektivně podupával do rytmu kol, před Katovicemi jsme v zástupu probíhali uličkou. Přišel polský specialista, podíval se na topení i okna a potom prohlásil: „Hrom do toho!" Dostavil se specialista český, učinil totéž a bratrsky to doplnil: ,Psia krevo — cholera!“ Oba zanadávali, doporučili trpělivost a pohyb. V Bohumíně — k půlnoci — připojili vozy ze Slovenska. Teplé, leč nabité. Naši varšavskou ledničku dalina konec. Zima nabyla polárního charakteru. Kdo mohl, prchl. Zůstali jsme dva. Do Přerova jsme chodili. Od Olomouce běhali. Za Českou Třebovou pádili... Do Prahy jsem zjitra vjížděl sice na kost promrzlý, zato s hřejivým pocitem v hrudí, že jsem právě vy-, konal něco neobvyklého. Neboť, jsem vlastně vzdálenost Varšava—Praha urazil v onom vagonu pěšky, a to v rekordním čase! Musím se jen smát, vepomenu-li na Melbourne! Taky musím, vyznat, že mne naplňuje city vlastenecké hrdosti způsob, jak nás naše železnice representují na mezinárodním fóru. Jejich zásluhou máme v mnoha zemích pověst národa skromného, nenáročného, který nemiluje přepych a umí spořit na pravém místě. Čert vezmi representaci — hlavně, že to vůbec jede. V mezinárodní soupravě poznáte náš vagon i potmě: je to zcela určitě ten, kde je uvnitř nejsla.bší světlo! Nač, řekněte, potřebuje cestující vodu, a to dokonce teplou, jako v sousedním vagonu francoiljsském? K čemu povlaky na sedadlech, čisté záclonky či dokonce radio — jako ve vagonu sovětsúém? Nejde jen o representaci zahraniční — ono i té domácí je někdy až po krk. Znám cestujícího, který jinak do vlaku nevstoupí, leč s údržbárskym nářadím a klubkem motouzu v kufru. Než dojede z Teplic do Prahy, upevní okna, utěsní škvíry, opraví stolek, vypráší potahy — dokonalá samoobsluha! Znám ovšem také cestující jiného druhu, a vy je znáte také; než dojedou z Prahy do Všetat nebo do Benešova, vypadá to v oddělení jako v Zoo bezprostředně po krmení. Taky mi je záhadou, k čemu vlastně mají na některých stanicích rozhlasové zařízení: v České Lípě se mohli tuhle lidé uběhat, kdejaké služební čepice se. vyptávají, co kam jede, ale nádražní rozhlas ani muk; a když se ozval, pak jen se „služebním hlášením“ a podobnými privátnostmi. Vzal jsem sí na myšku „prostředky hromadné dopravy“ a úplně jsem vybočil z novoroční thematiky, ale doufám, že mi to čtenář nebude mít za zlé — psát se má na podkladě prožitku a zkušenosti železniční jsou v tuhle chvílj autorovou empirií nejčerstvější. Abych novoročné asj>pň skončil, dodám nakoitec, že jsem se prostřednictvím zmíněných doprav-. nich prostředků, dostal do zasněžené chaloupky v horách nad Jabloncem,. Je tu bílo, vítr shazuje hromady sněhu se smrčků a prohání je po strmých, vyfoukaných stráních. Dneska o poledni přihnal mlhu a mračna, život zmizel, sclioulil se kamsi do teplých pelíšků; šero se přilepilo na okna, vniklo až do světnice. Už jsme chtěli rozsvítit, když se náhle, zcela nepředvídaně, udělala v tom bílém šeru shora dolů, světelná průrva a nahoře, na konci tohoto jasného vějíře, zasvítila bledá, bílá lampa. Slunce! Nehřeje, jenom svítí. Ale objevila se právě včas, a,bych mohl dnešní. fejeton zakončit přec jen novoročné a positivní perspektivou. Kreslil Miloš Nesvadba / Básník FRANTIŠEK NECHVÁTAL Schován v tvém srdci, můj národe, zpívám ti, když se ti stýská. Výskám a s tebou se raduji, když se nám na časy blýská. Úzkost tvá v hloubi mnou otřásá, radostmi tvými já žiji, žalem tvým drcen a porážkou, naději v duši tvou liji. Ať jsi byl sebevíc zlotřilý, v tebe svá vítězství skládám, s tebou jsem na stráži vždycky stál proti všem prolhaným vládám. S tebou jsem truchlil i miloval, když krev ti proudila ze žil. A když tě v žalářích rdousili, s tebou jsem raději nežil. Ale když hřívou svou zatřeseš, ožiji s tebou a věřím, věřím ti, drahý můj národe, všechny své lásky ti svěřím! kmkk Kdybych měl povědět, co mne v mé práci v minulém roce nejvíce těšilo, řekl bych asi, že to jsou stovky dopisů, jimiž naši spoluobčané projevují živý a upřímný zájem o vše, co se týká našeho jazyka. Je jistě projevem zdravého poměru k jazyku, jestliže prostí občané z nejrůznějších oborů a krajů vyslovují svůj nesouhlas & tím, jak se dnes někteří lidé vyjadřují. Nelíbí se jim techpromfinplán ani holdům, stop-rozdíl ani úsekisace, nesouhlasí s vytěžováním zaměstnanců ani s vykrývaním podniků, s proočkováním kojenců ani s proškolením frekventantů, smějí se krasovadnámu zboží, koncertišti i nejtelevisorovatější obci, protestují proti masostrojkům a kávomlýnkům a nemají dostatek pochopení pro ty své spoluobčany, kteří chtějí ,.vyhmátnout problém skluzu“ a „upřednit zkvalitnění výroby“ nebo kteří ,.zajišťují připravenost k zásahu za udržení sjízdnosti silnic“; kroutí hlavou nad podivnou stylisací veřejné výstrahy ,,Projíždíte obcí časté nehodovosti“, nechápou, proč sfi místo lékařskě r>ogudt=.A.vZ oiuiby zSvam „pracovně lékařská expertisa", a jsou opravdově pohoršeni tlm, že naše podniky mohou tftit tak znetvořené názvy, jako je na př. Čechofráeht, Roloslužba, Lcsprojekt, Stavoprav, Knihdrup, Inklemo. Snad si někdo řekne, že to jsou jen výstřelky, kterým se můžeme zasmát a jichž si nemusíme všímat. Mýlil by se však. Nejde o náhodné jednotlivosti, jde o jevy charakteristické pro dnešní vyjadřování: objevují se v úředních sděleních, v hospodářských písemnostech i v odborné literatuře, slyšíme je na schůzích i v rozhlase, pronásleduji nás na vývěskách v tramvajích i na plakátech, narážíme na ně v časopisech a. novinách. Je to, pravda, někdy pohodlnější (a líbivější) utvořit si nové slovo (třebas nevhodné nebo chybné) než hledat vhodný výraz v přebohaté zásobě vyjadřovacích prostředků našeho jazyka; ale přece každá lidská činnost, má-li být úspěšná, žádá na nás jistou námahu, pečlivost a poučenost. Jsou — na štěstí nemnozí — i tak zvaní „lidé praxe", kteřf nad vším tím mávnou rukou a řeknou, že to jsou jen slovičkářské hračky pro filology nebo ještě tak pro spisovatele, že nemají čas, aby se s takovými vnějšími věcmi zdržovali. Těm bych rád připomněl slova Js.na Nerudy — ne nová, ale plně platná i dnes: „Ne. podle množství různých vědomosti, nýbrž podle toho, jak s větší či menši jasnosti umíme myšlíti a myšlenky sdělovat!, měří se nyni vzdělanost. Tu pak ovšem nestači snad ona znalost mateřštiny, které jsme nabyli v rodině, nebo i ve škole: mateřštině třeba se doučovat po život celý.“ Dě b last/oíjíasij Myslím, že se předčasně rozpřáhl k boji proti strašidlu utopistického románu čtenář Ivan Soudek po přečtení povídky ,.Mistr vysokého věku“, otištěné nedávno v „L. N.“ V 9. čísle „Nového života“ vyšla rovněž ukázka z této knihy. Cituji z ní doslova: „. . . Bude to mnohem obtížnější, ale stejně dobrodružné, zůstanu-li se svými hrdiny doma, na zemi. Přitom však nechci překvapovat čtenáře úžasnými vynálezy — vykreslit jakýsi ráj strojů a mechanismů, které budou sloužit člověku na každém kroku. Místo živých lidí zalidnit román samými vynálezci a obsluhovači vynálezů — děkuji pěkně! Nakonec bude těch vynálezů tolik, žě buícu lidem překážet a plést se jim pod nohy! Nebudou sloužit Člověku, ale člověk aby sloužil jim! Nic mi není vzdálenějšího nežli právě to! — Ani bych si nechtěl vymýšlet místo lidí jakési dokonalé vzory vší krásy a dobroty, bez chyb a vášní a bez problémů, jen s citlivými nosánky a s velejemnými jazýčky s estetickými nervy — jakési a koncentráty dokonalosti. Jak by bylo nudno žít na takovém světě, zbaveném napětí a vzruchu a dramat!“ — Zde končí citát. Jen místo „koncentrátů“ — vytiskli mi v ,,NŽ“ „koncentráků“ — jinak je to doslova! Jak je vidět, bojuje čtenář ve svém dopise za totéž, co říká autor trochu jinými slovy! V povídce, kterou si přečetl a s nížNnesouhlasí, jedná se však o docela jiné věci! Polemisuje vlastně jen s jedním odstavcem 7. celé povídky. Nelíbí se mu zmínka o tom, že jeden z potomků hrdiny si stěžuje na to, že pracuje pouhé tři hodiny dopoledne. Y jedné . z povídek ..Země vnuků“ je mladý člověk, který má plno dobrých vlastností, jen jednu špatnou, je totL hrozně líný. Následuje povídka o tom, ja.k by se projevil takový lenoch, kdyby žil o pár století později. Autor uvažoval o této možnosti: Každý Člen příští společnosti bude povinen pro tuto společnost konat nějakou užitečnou práci. Pracovní doba se bude zkracovat, jak to předvídají klasikové marxismuleninismu. Proč by se dělník nemohl těžce loučit se svým strojem, který má rád, když ví, že po třech hodinách bude vystřídán jiným? Potom ovšem může si soukromě dělat co eher, cestovat, hrát šachy nebo štípat dříví. Ale práce, kterou koná pro blaho celku a ne pouze pro své potěšení, bude pro něho jakýmsi nepsaným zákonem. Taková práce bude ctí a důstojenstvím člověka! « Sama povídka řeší docela jinf problém, jak napovídá její titul. Autor je si dobře vědom, že budoucí technika tu musí být samozřejmým předpokladem, pouhou kulisou, jako jsou na př. v historickém románě třebas paruky nebo zvonky na tahací šňůru. To hlavní byl, jest a bude člověk (v množném Čísle), jeho vztahy k druhým, jeho srdce! Jau Weiss Čtenářka Literárních novin Drahomíra Fialková z Českých Budějovic nás před časem upozornila, že se dožívá pětasedmdesáti let malíř a karikaturista Josef Lír, a připomněla, že tento umělec žije a pracuje úplně zapomenut. Napsali jsme proto Svazu československých výtvarných umělců v Praze; „Vážení soudruzi, naše čtenářka nás upozornila, že 15. XI. t. r. se dožívá 75 let akademický malíř, karikaturista, profesor Josef Lír. Umělec, podle čtenářčiných informací, žije ve svém rodném Mělníce, kreslí karikatury, postřehy a skizzy a ukládá je do šuplíku. Domníváme se, že by bylo dobře, kdybyste si situací malíře Lira prověřili a s. D. Fialkové odpověděli přímo.“ Svaz jí odpověděl tímto dopisem: „Vážená soudružko, redakce Literárních novin nám předala Vaše upozornění o prof. Jos. Lírovi. Tento umělec není naším členem a funkcionáři našich orgánů také neznají jeho práci. Nemůže se proto Svaz zatím jeho situací zabývat. Pokud by snad jmenovaný umělec měl zájem na zhodnocení svých prací, bylo by třeba, aby se obrátil přímo na náš Svaz.“ Svaz se zřejmě zapomněl obrátit se svým dotazem na funkcionáře • nejvíce kompetentního v otázkách karikatury, na Adolfa Hoffmeistra, který na 383. stránce své knihy Sto let české karikatury publikoval Lírovy kresby. Tak by se (krom údajů v Tomanově slovníku výtvarných umělců) Svaz dověděl, že Lír přispíval do německého Simplicissima a do několika českých humoristických časopisů, a že tedy není z posledních mezi našimi karikaturisty. LITERÁRNÍ NOVINY C. 1/1957 • 2