Literární Noviny, červenec-prosinec 1958 (VII/27-52)
1958-07-05 / No. 27
Vážné proC? — Proč u nás dosuď nevznikla filosofická knižnice, jakou mají např. v Polsku? Existuje sice knihovna Odkazy, ale ta se ve vydávání filosofických děl dostala za poměrně dlouhou dobu svého trvání teprve k Voltairovi — a vadí jí také nedostatečný rozsah vydávaných spisů, takže celou, šíři filosofických názorů jednotlivých autorů je tu těžko poznat. Velmi citelně nás trápí jednak nedostatek filosofické literatury soudobé, jednak děl filosofických předchůdců socialismu. Nebyla by to přece chyba, kdybychom si vydali Platonovu Ústavu nebo Radhakrišnariovu Indickou filosofii, která ostatně Ostrava Ivanu Olbrachtovi Na budově někdejší věznice okresního sóudu na Slezské Ostravě v blízkosti okénka cely, v niž vyrostla kniha Zamřížované zrcadlo, byla v neděli odhalena bysta a pamětní deska spisovatele Ivana Olbrachta. Připomíná nejenom nedobrovolný pobyt revolučního spisovatele V tomto žaláři, ale i politický zápas ostravských pracujících, z nichž desítky tady byly vězněny. „Válku válce!“ zvolal před třemi desítkami let Ivan Olbracht na táboru lidu v Karviné a za toto propagováni komunistických zásad byl zde v roce 1926 vězněn. Spisovatel Jan Drda, který pamětní desku odhaloval, připomněl účastníkům slavnosti toto heslo, dnes program stamiliónů, jež nikdo nesprovodl ze světa. Mezi těmi, kdo přišli k odhaleni pamětní desky, bylo i několik hrdinů Olbrachtova Zamřížovaného zrcadla. Dojati vzpomínali na okamžiky, kdy se’ve vězení poznali s jedním z našich revolucionářů a jasnozřivých myslitelů. Však také tuto podobu a, hlubokou pozornost jeho pohledu vtělil mladý sochař Aleš Rozehnal do své podobizny Ivana Olbrachta, která korunuje pamětní desku na šedivé stěně někdejšího vězeni, zasazenou V místech, odkud se před lety roZviral široký výhled na Ostravu, na její šachty a hutě, lanovou dráhu i kalnou stuhu Ostravice. Dnes tento výhled stíní stromy parku a nově vyrostlé domy, jimiž jsou osázeny jalové stráně slezškoostravského kopce. Dnes už tuto''Ostravu spravují mnozí z těch, kteří prošli tvrdou školou poznání v ponuré budově, dominující zakouřené Ostravě. Milan R u s i n s k ý vyšla v Sovětském svazu již roku 1956. Vždyť studium tohoto významného díla z ruského překladu anglického originálu není nijak lehké ani pro dobrého znalce ruského jazyka! Přimlouvám se proto za to, aby co . nejdříve začala vycházet taková Filosofická knihovna, která by, dobře řízena, logicky znovu a znovu přesvědčovala o správnosti materialistického světového názoru, o správnosti marxismu-leninismu. A jak by učila argumentovat! Vladimír Mikule, Fraha-Vysočany Nástroj, který reziví. — ďiří Sixta psal v 7. čísle Literárních novin o naléhavé potřebě populárně naučné literatury pro mládež a upozornil tu i na nedostatečnou péči ministerstva školství a kultury o vydávání takového písemnictví. ..Třebaže článek hovoří méně obecně,“ říká na to ministerstvo, „a ze zkušeností dosavadní hlavni správy vydavatelství a knižního obchodu by bylo možno uvést1 řadu námitek proti některým jeho závěrům, považujeme tuto připomínku za kladný příspěvek k dalšímu zlepšování vydavatelské Činnosti a děkujeme za ni... Zvětšeni podílu této literatury v celkovém objemu edičního plánu je podle našeho názoru převážně závislé na kvalitě a množství existujících námětů a rukopisů — je tedy především záležitosti autorů a nakladatelství. Soudruh Sixta doporučuje, aby k zlepšení práce v této oblasti byla zřízena ústřední ediční komise, a kromě toho aby k rozvíjení této literatury byl vytvořen .volný prostor'. Pokud jďe o první námět, je v podstatě obsažen v připravovaném návrhu na změny v řízení vydavatelské činnosti. Předpokládá se totiž, že při ministerstvu budou zřízeny poradní orgány podle tematických skupin vydávané literatury. Autorův druhý návrh je poněkud nejasný a poukazy na ekonomické překážky a nedostatečné příděly papíru nejsou v článku dosti průkazné. Máme za to, že např. nakladatelství Mladá fronta, jemuž nepochybně připadá velká část odpovědnosti-za uspokojování potřeb mladých čtenářů, by mohlo i za dnešních podmínek produkci populárně naučné literatury zvý-UménI CIRKUSOVÉ. — Mlčí o něm naše naučné slovníky, vzpomínková literatura je nepatrná, kulturně historická sbírá teprve v poslední době roztroušené prameny. Záslužnou práci vydal před časem Antonín Novotný, autor známých pražských špalíčků, v knížce Staropražští komedianti 1800—1850. Záslužná byla i jeho' drobnější práce Po stopách Bassova Cirkusu Humberto, škoda jen, že vyšla v malém nákladu jako bibliofilie. Zatím co Novotný oživuje historii kočovného umění vůbec, Jan Brabec,'člen mezinárodní Unie' historiků cirků, věnuje se jen cirkusovému umění, vydal o něm francouzskou práci a sestavuje kartotéku 0 českých cirkusech a cirkusácích. Mnoho zajímavého je roztroušeno i v článcích a knížkách Karla Hádka, v, b.eletrii pak počínajíc sentimentálhě naturalistickým Karlem. Kuklou až po Eduarda Basse. Nemáme však přímé vzpomínky cirkusových umělců — a to je škoda. Máme přece např. slavné klauny. Vzpomeňme jen velikého „šaška" Veselého, který vystupoval roku 1858 ve Stromovce ve Slezákově cirku a znamenitě a vkusně bavil celou Prahu! Snad se tedy časem objeví 1 u nás práce jako , je Dimitrijevova historická studie Ruský cirkus nebo vzpomínková kniha Rumjancevova V aréně sovětského cirku. Žijí dosud uměle! starých českých cirkusů i čeští umělci z cirkusů cizích: neměli bychom zpracovat jejich ústní, písemné i obrazové materiály? B. P. Obrazový slovník německý a český vyšel nedávno ve spolupráci Státního pedagogického nakladatelství v Praze a Bibliografického institutu v Lipsku. I když je třeba poděkovat oběma nakladatelstvím, i když j3me dostali příručku dlouho postrádanou, přece jen slovník sotva uspokojí pokročilé zájemce o jazyk v obou spřátelených zemích. Technický pokrok skončil totiž pro slovník tak asi rozhlasem — a český čtenář.marně hledá, jak se řekne německy např. televize, padák, tryskové letadlo... A naopak německý čtenář bude marně hledat české výrazy slov Bildfunk, Fallschirm, a promiňte, že neuvádím název tryskového letadla německy, protože z pomůcek, které mám po ruce, jsem se to. nedověděl, a v německých novinách, které jsem prohlížel, zrovna nic o tryskových letadlech nebylo. Ale ani o atomech, radioizotopech a podobných objevech našeho věku slovník ještě neví, ač-koli ve starši technice je dost důkladný. Je to škoda, vždyť by bylo stačilo deset dvacet stránek navíc, abychom byli spokojeni. Snad by se to dalo vyřešit dodatkem, brožurkou, všichni majitelé slovníku by ji uvítali. A ještě jedna připomínka pro obě nakladatelství: nebylo by možno v příštích vydáních té užitečné knihy uvést za každou kapitolou abstraktní pojmy, které se jí týkají ? Snad ani nevíte, jak by nám to ^pomohlo! Jan Brabec, Praha 2. Ono se řekne brejle: Na počátku roku jsem četla v Literárních novinách článek s. Káni o trampotách lidí, kteří musí nosit brejle, a proto vám plši. Mám totiž osmiletou dcerku, která se už delší dobu léčí na oční klinice. Změna brýlí nám vždy- působí velké potíže. Předně nestačí předložit optikovi předpis přímo z kliniky, musí být navíc potvrzen ve středisku našeho bydliště. Potom se ukáže, že není odpovídající velikosti dětských obrouček. Máme jedny malé, takže oko se dívá v nesprávné poloze, a druhé zase příliš veliké, dítě je má do poloviny tváří. Ke všemu si dcerka při pádu brýle přelomila. Náhodou jsem byla v Plzni, zašla jsem k optikovi a hle, obroučky byly! Když jsem je však chtěla koupit, abych v Praze dala vsadit skla z těch přelomených, bylo mi řečeno, že nelze prodat samotnou obroučku, nýbrž jen se skly. Naopak zas není možno dát si vsadit skla do přinesené * obroučky. Tomu nerozumím. Když jsem už ochotna koupit obroučku, ZDENĚK CRHA nevím, proč mám platit ještě i skla, která mám doma, nehledíc k tomu, že jsem řádně pojištěna a mám tedy na obojí nárok. Otázala jsem se, proč mi odpírají prodat žádanou obrubu. Řekli mi, že je to tak zařízeno proto, aby se znemožnily krádeže v továrně. To je tedy trochu divné vysvětlení. Optik má přece místo prodaného zboží pokladniční blok a továrna má jistě svou kontrolu, aby si udělala pořádek sama. Jenže to je pro úředního šimla asi příliš jednoduché. PhMr. Olga Rentzová, Praha 14. Děti a pimprlata Nebude tu ještě řeč o VII. loutkářské Chrudimi, ale o knížkách. Vycházejí, není jich málo, ale nikdo o nich neztratí ani slovíčka. Jako kdyby nepatřily do našeho kulturního života. Připadají mně jako těch několik vitrin v síni strahovského Památníku národního písemnictví, v nichž visí marionety našich starých loutkářů, Cizinci před nimi postávají, zdá se, že nemohou pochopit, co s pimprlaty právě tady, v muzeu literární kultury. A je třeba jim vykládat, že pro nás nebyl Don Šajn, Blaník nebo Jan doktor Faust jarmareční... zábava, a učitel Prokop Konopásek, jenž napsal Knížete Oldřicha a pana Francs, ze zámku, Se byl pro nás úctyhodný dramatik sui generis, i když se té představě sami dnes možná usmíváme. Trošku brzy přenecháváme péči o budovatelskou tradici loutkového divadla několika desítkám nadšenců i'a jedinému odbornému časopisu. Jistě, změnily se časy, ale pořád jsou tu děti a jejich láska ke Kašpárkovi, k loutkovému divadlu, A o ty děti jde. O to, jak na ně mohou loutky působit, jak je mohou učit. Že už jsou prázdniny, že jsou děti v táborech, na venkově, že mají daleko do loutkového divadla? I o prázdninách pršívá — právě tedy tu máme několik desítek svazečků knižnice Divadélko. Stačí trocha vtipného umu, kus lepenky, několik dřívek, prostěradlo a láska k dětem, aby ti malí zapomněli na déšť při představení o Kohoutovi Světapánovi od Milana Pavlíka, o kohoutovi, jenž se tak dlouho naďouval pýchou, až se vymáchal ve studené vodě. Dokonce si vůbec nemyslím, že by tu šlo o pouhou improvizaci pro zkrácení dlouhé deštivé chvíle, pořád je v těch pimprlatech kousek starého buditelství. Probouzejí jiné city, jiné vlastnosti než museli probouzet Kopeckého Zdeněk Zásmucký a Kašpárek, jeho štítonoš. Jinými, většími slovy řečeno, i loutkové divadlo patří k uskutečňovatelům kulturní revoluce: vychovává. Dvaašedesát svazečků Divadélka (pro ty nejmenší) a šestatřicet svazků Her pro loutky (ty počítají s většími divár ky) by si proto mělo důrazněji říkat o své místo v literatuře. zV wimmfí Proč se u nás tolik lidí jmenuje Procházka — to jest otázka. Za dočasné nepřítomnosti autora našeho Jazykového koutku se pokusíme na ni odpovědět tím, že upozorníme na zajímavý výklad v posledním dvojčísle Naší řeči, časopisu Ústavu pro jazyk český, jenž vychází už ve 41. ročníku a přináší množství poznatků o našem jazyce (nejen o tom, co je správné a co ne). Vladimír Procházka s pochopitelným zájmem pátral po odpovědi na uvedenou otázku a v pozemkové knize panství Hrádek riad Sázavou (Komorní Hrádek) našel zápisy o převodech mlýna v Propasti počátkem 17. století, které se dotýkají i naší otázky. Mlýn získal od bratra Víta Propastského Jan Propastský v roce 1628, zaplatil závdavek a zbytek kupní částky měl splácet pak ročně po 3 kopách grošů. Ale nezaplatil už r. 1629 a roku 1630 se ujímá mlýna jiný držitel. Důvodem nebylo jen nezaplacení splátky, nýbrž skutečnost, že Jan z gruntu zběhl, že ,,jest z gruntův zradil a po sobě nemálo dluhův zanechal“. Ale po letech se rozmyslil, v roce 1640 se vrátil a znovu převzal mlýn. A od roku 1641 splácel zase roční’splátky, ale příslušné zápisy ho nejmenují Jan Propastský, jako tomu bylo v prvním zápise po návratu, nýbrž říkají mu důsledně až do roku 1654 Jan Procházka. Zdá se tedy, že příjmení Procházka označovalo tu navrátivšího se zběhlého poddaného nebo snad zběhlého poddaného vůbec. Je to ovšem zatím jen ojedinělý doklad, dosavadní naše doklady znají to jméno jako označení řezníků na Chodsku, kteří chodili krajem a nakupovali dobytek, ale to jen podle informace zachované ústní tradicí, kdežto zde jde o zápis z pozemkové knihy. Redakce Naší řeči se k tomu nevyslovila, ale otištěním příspěvku patrně naznačila, že výklad nepokládá za nemožný. Skutečně vypadá ten výklad přijatelně a v Příručním slovníku nacházíme něco podobného, byf také ojedinělého, z díla J. Š. Baara: ,.Procházkové by nám měli říkat a ne myslivci.1* Tedy také označení osoby, která se prošla nebo prochází. A na závěr by ještě ‘ zbývalo zmínit se o jednom historickém příjmení Procházka. Ílíkaló se tak zejména v Praze mezi lidem předposlednímu rakouskému císaři Franci Josefovi. O vzniku se praví, že když v roce 1901 otvíral císař nový most císaře Františka (dnes je to most Legií u Národního divadla), přešel po něm jako první a jeho průvod šel o několik kroků za ním. Jeden pražský časopis přinesl fotografii císaře kráčejícího přes most, a pod obraz vytiskl: ,,Procházka na mostě“. A už to bylo. Pražský lid nikdy nezavrhl nějaký vtip. A až do jeho smrti říkal Franci Josefovi „starej Procházka“. K JL- o třinácté jsme přišli do Strážnice, podívat se, jakým květem rozkvetl tvořivý duch lidu, a ta třináctka nás důkladně potrápila za to, že jsme nebyli dosti pověrčiví. První den hlavních strážnických oslav o poslední červnové sobotě zaplavil krajinu tako'vým lijákem, že lidé chodící po ulicích ve všech možných nepromokavých obalech skýtali pohled přesmutný. Déšť bubnoval na dláždění ulice, já stál v krytů průjezdu a díval se na nápis, který se táhl napřič nad hlavní ulicí: „Nad Strážnicu, jasno!“ A z místního domů smutné hlášeni, nekoná, průvod se ruší vůbec a ostatní pořad se odkládá na příští den. Na příští den — a kdo zaručí, že zítřek nebude ještě deštivější, když je tak beznadějně zataženo? — Všechno se rozprchne n rozjede pryč, říkal jsem si. Zatěžkávací zkouška! Kupodivu, nekonečné řady autobusů, autokarů, Spartaků se nehýbaly ze svých míst — návštěvníci Strážnici neopustili. Vyhrálo nadšení. Ej, a bylo tu noc veselo! V Rybářské uličce, té nejpěknější, Strážnická třináctka JAROMÍR TOMEČEK jakou ve Strážnici, můžete jít, hlásají: „V Rybářské ulici, to je voda, Bóže, kdo sa ji napije, zapomnět nemôže...“ Vody však tam nikdo nevzal do úst, zato pod každou druhou branou stejně jako v celé Strážnici teklo pod víchem víno do rána. Skoda, preškoda, vy Strážničané, že jste zapomněli na to pěkné a přibili si na vrata jenom oznámeni: zde se podává víno, místo toho, abyste po starém dobrém zvyku zavěsili nad vrata vích. Dali by vám starý Guča, starý Surý: to jste jíž jenom obchodníci ? Nó — i tak se čepovalo dobré vínečko a lidé přečkali noc v suchu. Jindy ji trdvívali venku, v horké červnové noci; dnes se jeden veselil u pohárku bílého fraštáku nebo červeného ohnivého, jiný dal přednost spánku a uložil se na nejvoňavější lože na světě, do čerstvě sklizeného sena ze strážnických luk, na té či oné půdě, třeba u Nováků Na valech. Nedělní jitro vyhrožovalo, že se bude podobat sobotě, ale devátá hodina, začátek nedělních programů, rozhodla se pro pěkný den a vysvitlo slunko. Přeplněné tribuny jásaly a slavily celonárodní svátek lidové krásy. Povídal kdosi — ti Strážničané to letos vyhráli! Pole chtěla vláhu a dostala ji. Pršet v neděli, tak by „napršely myši“, jak praví pranostika; kropilo však jen v sobotu a myši obilí nedostanou. Nadto Strážničané dobře prodali vínko, které, třebaže kyselé, přesto je veselé. A nakonec i ty slavnosti se vydařily. Oj, vydařily. Nevěděls, který stadión si vybrat, Bludnik či Zámek, Zahradu nebo Zbojnická lúku. Mračna vyhrožovala a tak bylo třeba běžet na to nejlepší. A to byla „Družba“ na stadióně Zámek. Tam ukázali, co dovedou, i zahraniční hosté, a těžko říci, kdo byl lepši. A jestliže nás Francouzi při úměrách a štěbencích rozesmáli jihoburgundskou burleskou a solnohradští Rakušané udivili dřevařským tancem, při němž skutečně rúbali sekerami do pně, zavedli nás italští Janované námořnickým tancem na slunné písky ligurského pobřeží a Bukureštané ze závodu Gheorghiu Dej nadchli velkým uměním hudebním i tanečním. Od začátku do konce stadión burácel potleskem a oči se nestačily smát i plakat. Kteří to verbujete po naší chuti — vy z Hradištana, z Olšavy nebo vy Strážničané? Chytili nás více za srdce rekruti z Hradišťcna nebo Blaťáci ze Soběslavi při čepení nevěsty? Byli bychom, přitiskli k srdci ogárky a děvčice z Malé Jasénky a chtěli jsme se připojit k hanáckým hodům Prostějovských. Nezapomeneme nikdy na vás, studenti ze Sabinova, na vaše Dožinky, a stále se usmíváme při vzpomínce na vaše pochováváni basy, Horáci z moravského Nového Města! Sta fotografických a filmových aparátů snažilo se zachytit, co se dalo. Pohyb snad zvěčníš, ale chytni kus nadšeného srdce, postihni pocit sounáležitosti a bratrství, udrž v dlani lásku zástupů! Ano, tleskali jsme vítězům, strážnické cimbálové muzice a Slávkovi. Volavému, muzikantům z brněnské VTA a jančikovcům, přáli jsme Kuželovským nejlepší zpěv a cifrování a líbila se nám skladba Josefa Berga, ale naše pocity zvedalý se nad to vše a těžko je vyjádříš. Já pro sebe jsem si je definoval, když jsem šel do strážnické galerie v zámku. Na chodbách vystupují z šera pozadí portréty samolibých velmožů a ještě dnes shlížejí na schodiště nemilosrdným zrakem, ten Heinrich Wenzel Herzog von Oels, ta Anna Magdalena Pfalzgräfin bey Rhein. A kousek dále, v síních galerie — ó čistoto barvy a jásote světla!.— naši dobři lidé a naše krajiny osvobozené od dohledu baziliščích oči, na barvitých plátnech Úprkových ale už i Bezděkových a Beranových. Ano, tu pociťuješ, v tichých komnatách galerie význam ,,Strážnice“ dějinně. A musíš potom se o toto své povědomí podělit se všemi, těmi známými neznámými, třeba u stolku v zahradě, při cimbále a smyčgich věčně mladého stařičká Samka Dudíka. Musíš. Na shledanou, drazí! LITERÁRNÍ NOVINY Č. 27/1 9 5 8 • 2 Kresby A. Dostálové rozhlasu odráželo se od že večerní vystoupení se