Literární Noviny, červenec-prosinec 1960 (IX/27-52)
1960-07-02 / No. 27
ze svátků do svátků FRANTIŠEK KOZlK V pondělí děvčátka a chlapci seděli na kufírcích u sadů před nádražím a naposled se rozhlíželi po Praze. Neodváželi si jenom dopisy. Pražští školáci vyrobili desetitisíce dárků a nechali je se svými adresami ve třídách, změněných v noclehárny. Mnohde došlo pod obětavou patronancí učitelských sborů k opravdovým družbám. Děti z Prešova byly přijetím v rodinách tak dojaty, že pozvaly své hostitele z CSM na měsíční pobyt na Slovensko. Tisícerým novým přátelstvím se spojí nejvzdálenější kraje s Prahou. Když jsme naposled mávli za zpívajícími vlaky, dorůstaly v nás teprve pestré dojmy v celkový pocit, jímž je — radost, pýcha, bezpečí. Každý z nás má chvíle, kdy si představuje pokračování vlastního života, budoucnost národa. A tu je odpověď. Statisíce dívek, nadaných péčí, svědomitostí, smyslem pro harmonii, statisíce chlapců, schopných v pravé chvíli soustředění a ukázněnosti. Ještě nedávno jsme debatovali o chuligánech a div jsme nad mládeží nelámali hůl. Teď stojí před námi drtivý poměr. Těch několik chuligánů, živořících ve filmech — a oceán chlapců, kteří zůstalí veselí, rozverní, ale dovedli přemíru svěžesti podřídit společné dobré myšlence, kteří před námi na strahovské pláni dorostli v mladé muže. Divíte se, že se jim vyhnuly bouřky, které se v neděli hnaly od hranic? Ale nezbylo času na stesk. Okolo kufříků výprav, čekajících na odjezd, přicházely nové průvody mužů a žen, mužů v rukou s tyčemi, a žen, jimž z tašek svítily bílé kužele. Tribuny byly dva, tři dny prázdné. Ale na cvičiště už vešlo třicet tisíc žen, které zkoušejí závěrečnou skladbu J. Šaršeové, skladbu, kterou dosud nikdo nemohl vidět a která je odvážným pokusem, jak obrovitým počtem . cvičenek vyjádřit děj ' a myšlenku. Pohyb, umocněný stopadešáti tisíci ‘ barevných šátků, vyzpívá touhu žen celého světa po životě v míru. Písek šumí pod kročeji, šepot tisíců zní jako hlas moře a povely z velitelského můstku vedou skupiny a proudy. Zatím, při zkoušce, jsou ženy oblečeny velmi rozdílně, ve svetrech všech barev, v teplácích vyhrnutých nad kolena, ale ta pestrost je neobyčejně působivá. Říká totiž zřetelně, že třicet tisíc žen, z nichž každá je jiná a každá má odlišný domov a život, přišlo sdružit svá přání a své naděje v pohybový chorál, který zní jediným mohutným tónem. Na trávníku stadiónu Čs. armády o něco výš probíhají zkoušky vysokoškoláků a celků umělecké gymnastiky pro Večery družby, na nichž vystoupí také delegace z ciziny. Dlouhé hodiny zkoušely soubory Lidové umělecké tvořivosti, jejichž vystoupení, symbolizující spolupráci vesnice s městem, je druhou skladbou, uskutečnitelnou až v rozměrech strahovského stadiónu. Pozdě večer v pondělí letěla plání divoká vichřice, zvedala mraky písku a prochvívala chladem. Neodradila však štíhlé kuželářky v nachových úborech od nácviku vystoupení, které se stane jistě jedním z triumfů druhé spartakiády, až duchaplné změny obrazců a elegance provedení se v barvitém závěru spojí s myšlenkou olympijského přátelství národů. Bylo nás na tribuně jen asi pět a náš osamělý potlesk přehlušily vlajky, zmítané větrem. Ale tušil jsem už bouři nadšení o hlavních dnech. Říká se, že stavba dělá lidi. Spartakiáda je živoucí stavba. Vojáci, kteří oslnili cvičením na metacích stolech tvoří oddíly po deseti; když některý z oddílu ochuravěl, prováděli za něho ostatní všechnu práci a starali se o jeho uzdravení, jen aby nemusili nemocného hlásit — protože pak by vypadla celá desítka. My, kdo jen přihlížíme, chápeme stále lip, kolik lidí uskutečňuje tuto slavnost národní zdatnosti a že žádný nesmí selhat. Každého dne ještě za tmy umístí četa značkařů na cvičiště přes tři tisíce orientačních značek. A jakou odpovědnost mají ti, kdo počítají a řadí evidence na nástupišti! Co by se stalo, kdyby se spletli o jediného evidence? Nejvíc ovšem musíme myslet na ty, kdo jsou přímo vtěleni v každém vystoupení, na cvičitele a cvičitelky. Jejích prvotním nadšením se vlastně všechno začínalo, jejich cestami za cvičenci, jejich pozdními návraty z dalekých vesnic. Spartakiáda je nejen zážitkem národa, ale i miliónů jednotlivců. Budou z nich povídky a filmy, jistě budou. Dorostenec ze Sniny a dorostenka z Karlových Varů se seznámili na první spartakiádž; psali si a říkali si, že vydrží-li jejich cit do druhé sparta-kiády... Ještě letos v létě budou mít svatbu. Kolik takových setkání se odehraje během dnů, které mají o tolik zvýšenou citlivost! Všichni pijeme z pramenů živé vody. Všichni jsme mladší, laskavější, lepší. Všichni procházíme ohněm vroucnosti. Profesor z Kuby prohlásil, že spartakiádní cvičení patři mezi nejpozoruhodnější činy, které lidstvo na této planetě vytvořilo. Jinými slovy vyjádřilo totéž mnoho cizinců a mnoho jich Bývá zvykem, že se o ochotnickém podnikání píše s Jistou dávkou profesionální shovívavosti. Netroufám si posuzovat, do jaké míry je to oprávněné u tzv. čistého divadla, ale. jsem si jist, že pokud jde o recitaci (viz nedávný Wolkrův Prostějov), je to přinejmenším diskusní, a pokud pak Jde o estrádní soubory a kabarety, jejichž ústřední kolo STM se konalo před několika dny v Nitře, tvrdím na základě zkušeností člověka, jemuž z dlouholeté estrádně kabaretní činnosti narostly vousy, tvrdím, je to zhola nesmyslné ... , Špičkové soubory se totiž řadí docela klidně do jedné řady s našimi vedoucími kabaretními a estrádními'* soubory, a co je hlavní, průměr má vysokou úroveň. Zvlášť po dramaturgické stránce ijy dnes ■ leckterý z těchto soujwrů mohl dávat profeprosilo o omluvu, když pro pohnuti mluvit nemohli. Jsme na to pyšní a zdá se nám, že by se naše pětiletí bez těchto svátků už ani nemohlo obejít. Prožili jsme na tribunách úžasné, nenahraditelné dojmy. Vítali jsme potleskem nástupy, ty hravé i ty mohutné, uchvacovali jsme se barevnými harmoniemi, vstávali Jsme při závěrečných akordech. Byli jsme šťastni. Ale přece, si irfyslím, že máme komu závidět větší štěstí. ^Zažili je ti, kdo vešli na stadión Branou borců. , sionálům přímo lekce. Je to dáno touto zcela banální skutečností: jestliže se nedělá kumšt pro obživu, profesionálně, musí se najít nějaký jiný hnací popud — a div se světe! — tím je u těchto ochotnických souborů a soubůrků —idea. Takový soubor malé vesnické organizace ČSM v Chuchli si napsal, sestavil a předvádí svoji estrádu nejen proto, aby pobavil diváka, ale i aby mu sdělil, jak vesele se dívá na svět; takový soubor Pražské povstání s nadaným vedoucím nadpor. Třeštíkem vám estrádou ukazuje, jak vážně bere život, častušky Elektronu z Gottwaldova přímo do tohoto života zasahují atd. atd. A co více. Sotva půl roku starémunov.ému souboru Domu osvěty z Pardubic se podařilo najít umělecký tvar. Neříkám nový, poněvadž jestliže říkám umělecký tvar, pak se to nový V poslední době se dost často setkáváme s podat, jménem dramaturgie, a to nejen ve spojeních jako dramaturgie Národního divadla, rozhlasová, filmová dramaturgie ap., nýbrž i dramaturgie. Pražského jara, dramaturgie zájezdu České filharmonie, koncertní, estrádní dramaturgie. Ve spojeních této druhé řady jde zřejmě o program, uspořádání programu nebo repertoáru, popř. o koncepci programu hudebního apod. nikoli však dramatického; a to nás nutí položit si otázku, zda je tu slovo dramaturgie na místě. Toto slovo označuje především obor činnosti dramaturga (nebo dramaturgyně čili dramaturžky), tj. člena umělecké správy divadla, filmu .. ., který vybírá a upravuje repertoár. Řecké slovo dramaturg znamená doslova vlastně ,,tvůrce dramat“ (v ruštině si tento význam zachovalo dodnes), s tímto původním významem souvisí i to, žé se slovem dramaturgie rozumí i nauka o dramatickém umění a o provozování dramat, (srov. např. Lessingovu „Hamburskou dramaturgii“). — Základem našich slov je zřejmě podst. jméno drama, to každý poznává a chápe — a je proto velmi nejisté, zda je možno pokládat za vhodné a přípustné mluvit o dramaturgii v souvislosti s činností koncertní apod. I spojení rozhlasová, televizní dramaturgie postihují — správně vzato — jen dramatickou část programu. Někdo možná namítne, že se význam slov během doby měnívá, posunuje se, rozšiřuje atp. Je to pravda, avšak v našem případě by bylo takové rozšíření významu v rozporu se zřetelnou slovotvornou stavbou slova — pro toho, kdo je zvyklý jasně a přesně myslit, je slovo dramaturgie nerozlučně a jednoznačně spjato se slovem drama, a příčí se mu proto nazývat dramaturgií něco, co s dramatem nesouvisí. Kam až může vést ledabylé, nepřesné užívání slov, ukazuje věta z jednoho divadelního referátu: „Titulní postavu hry »Dva dny« vytvořil herec A. B.“ Autor této věty zřejmě zapomněl, že „titulní postava“ jo postava uvedená v titulu (názvu) hry — např. Král Lear, Matka, popřípadě (v množ. čísle) Tři sestry; je však zcela nesmyslné mluvit o titulní postavě (nebo roli), jde-li o hru „Dva dny“ (nebo třeba „Srpnová neděle“). Hlavní postava nemusí být přece zároveň postavou titulní; to by byla mechanická záměna. A nakonec ještě jednu maličkost: čtenáři si stěžují, že se v poslední době objevuje častěji (zejména v rozhlase) slovo čtec (nebo čtéc). Nenajdeme je v žádném našem slovníku, je to mechanická a zbytečná výpůjčka z ruštiny, kde toto slovo označuje předčitatele, zejména uměleckého, přednašeěe, recitátora. Jak vidět, máme u nás dostatek vhodných názvů, takže není třeba užívat slova, které působí v češtině dost nezvykle. (A jak by uši zněla ženská podoba — „ěteěka“, „četkyně", či podle ruštiny „čtice“?) Dš rozumí samo sebou. Nechci používat velkých slov, ale když jsem viděl kabaret J. Sýkory a J. Krause, doslova jsem nadskakoval. Legrace, legrace, legrace. A jak je to všechno vážně míněno. A jaký mají ti lidé nefalšovaný půvab mládí a dar upřímnosti. A jak jsou přitom přesní v myšlení 1 dikci. A jak jsou při vší „satiře“ neustále sympatičtí a milí. V Pardubicích, stranou od našich „největších estrádně kabaretních center", vyrostlo divadélko chytré a jímavé, zajímavé 1 politické, lidové a živé a životné. Ať tedy žije! A také ti u nich doma, kteří souboru pomáhali a pomáhají. Neboť tento článek by nebyl úplný, kdyby nevzpomněl na podhoubí, z něhož tato dobrá a často průkopnická práce roste. Á nejen v Pardubicích. J. R. PICK OCHOTNÍCI NEOCHOTNIČTÍ... jazykový koutek QJZďARIUCS 00 ' Krésba Miloše Noila Spártákiáda, v nit taky Jde o Spartaky. její účastníci pořádají vystoupeni na ulici, ve vozovce, na chodník, zdravíce se navzájem — ty uličníku! O2woo<Ctíísá <w >oo cdw <o <E<CtíoDNá co>* cowCtí C*J>o2<W co>*><H5“ > _co<> Zf upředli a vzhůru — by se mohl nazvat -*■*- okamžik, kdy st Věra srovnala ruce do přesného, ladného geometrického tvaru. Není to tak snadné, musí se to člověk dost učit, net ukůle — a ne tuhou, ale vláčnou rukou — kupředu a vzhůru. A ještě o něco těžší je vydat se pak opravdu tím směrem. Máte lásku ke krásným pohybům, líbí se vám, kdyí ruka. noha a trup vydají prazvláštní vzrušující obrazec. Zkoušíte to, podaří se, zkoušíte jiné obrazce,-povede se vyklenout smělý oblouk mostu', první „špagát“, A dokážete stoj na rukou, nejdřív se zavřenýma očima. Pak je otevřete a vyprsknete smíchy nad tím obráceným světem, kterému je vidět do nosu a má takovou úplně divně protáhlou tvář. Máte lásku k pohybu těla, zamilujete si jeho krásu a chcete ji chránit. Začnete cvičit se zkumavkami, s preparáty, hltat tisíce moudrých a složitých stránek v učebnicích a vidíte svět obrácený nejen na hlavu, ale i na plíce, na hltan, na slepé střevo. Vždycky nový svět, nová záhada, nový objev. Zatím cizí, jednou možná také váš. To všechno může proběhnout hlavou mezi dvěma potlesky pod temným nebem večerního Strahova, kdy v slunci reflektorů objevujete lidskémy zraku ladnost záklonu a srozumitelnost té křivky, která říká: kupředu a Vihwu! LN • 2 Z ačali mi říkat hodinář. Proč? Mám prostě smůlu, já budu asi pořád záloha. Když jsme hráli na plácku za vsí fotbal, vždycky jsem přebyl. A dovolili mi hrát, jen když dali nebo dostali pět gólů, prostě když už o nic nešlo. No — a teď taky. Nástup, nástup, amplióny se můžou uřvat a na mě se sesype bláznů — tu máš, dávej pozor, ne abys zahnul, ručíš za ně hlavou, ahoj, mrcánku — a jdou. Jdou se ukazovat, potvory, a já tu tvrdnu v zákulisí. No — ale na nezájem si nemůžu stěžovat. Když mám kolem krku ve čtyřech řadách pobědy, primy, moskvy a někdy i stroječek ze Švýcarska, budím zájem. Tuhle se o mě zajímal i cizinec — „tajm, tajm, tajm“ drmolil a díval se postupně na všechny hodinky. Ani nemrk, všecky úplně přesně. Udělal jsem na něj: tut, tut, tut, tut, — jako v rádiu a on se mohl potrhat radostí, jak si rozumíme. Ale někdy si jdu hned sednout do šatny, do stínu. A ty hodinky začnou úplně zvláštně šelestit. To není jako u hodináře, kde jsou kukačky a hodiny do kuchyně a tak. To je jako když se plazí užovka v trávě nebo když leze ve spadaném listí myš. Nebo jako když se za tím sklíčkem pořád někdo diví — ts, ís, ts, ts — proč asi ten čas tak letí. No jó — kluci jsou už tady. Hele, ty jsou tvoje, no, necpi se, kup si radši lepší pásek. Kdo je u tebe pásek, ty — cvičenče! V v