Literární Noviny, červenec-prosinec 1962 (XI/27-52)
1962-07-07 / No. 27
Závody ■% v rozporu Sešlo se jich znovu pod nedávno otevřenou strechou pohledné nové pražské Sportovní haly na tři stovky ze třiceti zemí obou polokouli. Shromáždili se, aby svůj um a své sily vložili do urputného, ale navýsost ušlechtilého sportovního zápoleni, jehož výsledkem nejsou jen různé pokály a zlaté, stříbrné a bronzové medaile,' nýbrž především nezvratný vklad do pokladnice světové kultury, zdánlivě pouze tělesné, jestliže je totiž některý sport blízký uměni — jak co do estetických měřítek viditelné krásy, tak co do všestrannosti tvořivých talentů —, pak je to sportovní gymnastika, jejíž XV. světové mistrovství právě Praha prožívá. Takové ležérní přehoupnuti přes vysokou hrazdu, pomalý úklon do vodorovné váhy, ladný švih na bradlech, pevný stoj na úzké kladině, vznosný přeskok přes koženého koně se směle vyrovná dobře promyšlenému verši nebo hudební větě. A celý takový složitý závod s peripetiemi štěstí, smůly, náhody 1 neodvratně prozrazené nepřipravenosti připomíná ohromné životni drama, jež proti svému divadelnímu otci oplývá půvabem nerežírované původnosti a nepředstírané spontaneity. Je to věru napínavé představení o mnoha jednáních, z nichž některá trvají i šest hodin. jsou vedle chvil napětí vyplněna i minutami stereotypních pohledů, mají své vrcholy a nížiny. Ale — a je třeba to říci bez vytáček a přímo — všechny ty probíhající děje mají zároveň s převládajícím pocitem vzrušení z krásy a suverenity lidského pohybu i atmosféru jedné společné myšlenky: tahle skvělá těla, dovedná, ohebné, schopná kromě hodnot faktických vytvářet i hodnoty pohybového krásna, by bylo nesmyslné ničit, hubit, mrzačlt. Přátelství a mír na. celém světě by takovýmto hrozivým koncům měly zabránit. A tahle myšlenka — i kdyby nebyla napsána několikajazyčně u stropu haly — přeskakuje neustále i do hlediště, do té obrovské vázy vroucích i hasnoucích sympatií, naplněných I klamaných nadějí, spokojených i nedočkavších se srdcí. Mezi všemi, kteří tu v hezkém prostředí žijí několik dni v radostné družnosti, vznikají vztahy, jež by neměly končit s posledním úderem reprodukovaného gongu, jež by se naopak měly rozšířit na všechny další, už nesoutěžní dny a noci. Aby tak jediné rozpory, v nichž budou národy soutěžit, byly ty nejobtižnější a zároveň nejplodnější: rozpory při cvičeni na kruzích, kdy natrénované svaly hrají vzornou symfonii a nad slunce jasněji dokazují životodárnou cenu pěstovaného vývoje živého lidského organismu'. Sch. á POZDRAV SVĚTOVÉMU KONGRESU ZA VŠEOBECNÉ ODZBROJENÍ A ZA MÍR Slovo, které zvučí dnes ve všech zemích světa, všude, kde lidé miluji život a nenávidí válku, kde milují svobodu a demokracii S nenávidí fašismus. Spolu s pracujícími naši vlasti posíláme své plamenné pozdravy do Moskvy, kde se scházejí zástupci všech mírumilovných lidí,' aby podpořili boj za miř, za svět bez válek. Sovětský svaz činy své vlády, svých představitelů, zejména soudruha N. S. Chruščova, ukazuje reálné možnosti vyloučeni války ze života lidské společnosti a vytvořeni světa beze zbraní, světa trvalého míru. Jako lidé, jejichž povoláním je vytvářet kulturní hodnoty, stavíme se spolu se vším československým lidem nadšeně a bez výhrad za mírovou politiku Sovětského svazu, vlády Československé socialistické republiky a celého socialistického tábora. Nejlepší díla československé literatury jsou prodchnula myšlenkami demokracie, činorodého humanismu a míru. Ve jménu těchto myšlenek, ve jménu vítězství komunismu budeme přistupovat ke své další práci. Zdravíme a vítáme Světový kongres za všeobecné odzbrojení a za mír a věříme, že se stane mohutným nástupem k vítězství mírových sil nad silami války. SVAZ ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ A veselí nebralo konce... KAREL MICHAL Každý z nás potkává občas listonoše. Listonoš sám o sobě není nikterak hrozný, protože občasností svého výskytu tvoří součást mozaiky nejrůznějšich občasností, které zas tvoří normální lidský svět Hrozná je ovšem představa světa poštovských kalendářů. Světa zalidněného samými listonoši. Něco takového je nestvůrně. Jsem přesvědčen, že ani vězení by ne-\ bylo tak nepříjemným místem, kdyby neobsahovalo samé vězně, nýbrž vždy jednoho vězně, jednoho klokana -a jednoho Krakonoše. Předchozí dva dny jsem strávil na Haškově Lipnici, která byla dočasným dějištěm koncentrovaných pokusů někoho pobavit a neméně koncentrovaných pokusů býti někým baven. Přiznávám, že takto nahromaděné úsilí na mne zapůsobilo poněkud depresivně. Neuvádím to jako záminku k invektivám, nýbrž spíše na svou omluvu. Bylo by asi na místě zhodnotit, vyzdvihnout i kritizovat, jenomže já toho prostě pod bezprostředním vlivem této pomnožnosti nejsem doopravdy schopen. Myslím, že ten, kdo by prožil několik dnů ve světě plném listonošů, by poněkud ztratil přehled o rozdílů mezi listonošem Hadrabou a listonošem Volmanem, a chtě nechtě by se začal zamýšlet nad samotnou podstatou listonošovství jakožto jevu. To jsou ty strašné konce. Zdá se ml, že s jistým stadiem civilizace si lidé poněkud odvyklí bavit se sami, případně navzájem, stejně jako si už navzájem nespravuji zuby nebo nepečou kremrole. Očekávají, že to zastane více či méně kvalifikovaný odborník, a jsou ochotnř svěřit se do jeho rukou jakožto objekt. Svět se rozdělil na bavené a bevitele. Bavitel jedné, bavený reaguje. V optimálním případě smíchem. Divák, respektive bavený, je ovšem jedinec a také reaguje jakožto jedinec. Směje-li se ně-. čemu rota vojska, nesměje se ústy svého velitele, případně jeho zástupce pro věcí politické, nýbrž každý její příslušník se chechtá zvláště a jmenovitě. Tam, kde je jedinec ztracen v množství jiných jedinců, směje se zcela spontánně. Tehdy, když mu něco připadá směšné. Dojde-li k tomu v důsledku záměrného úsilí někoho pobavit, je to důkaz, že bavitel lapidárně formuloval, to, co bavený vědomě či podvědomě sám touží formulovat a co by také formuloval, kdyby to jako neodborník dovedl, případně kdyby se nebál. Při hromadném pokusu pobavit čí lépe řečeno udržovat ve stavu pobavení několik stovek Jedinců, jako je například každoroční lipnická humo'ristická orgie, je u bavených brzy ukojen prvotní hlad po smíchu, který je možno zasytit ledasčím. Objekt se stává vybíravým- a směje se už jen zřídkakdy. Někdy vůbec ne. Někdy ano. Zdůrazňuji, že se směje jakožto jedinec. Směje-li se současně několik set jedinců, je možno to zaregistrovat, protože to už něco vydá. Je také dob-' ře to zaregistrovat, protože je to zajímavé. Snažil jsem se zaregistrovat, čemu se lidé ve své většině smáli, a také odhadnout proč. Odmyslime-li si u části diváků . vedlejší a poněkud nevypočitatelné1 účinky piva a jiných oblíbených pochutin, lze zjištěnou skutečnost formulovat stručně. Lidé se smáli tehdy, bylo-li něco podle jejích názoru uváděno na pravou míru. Tato formulace zní sice podivně, ale omlouvám se, protože neznám lepši. Cit pro pravou míru věci je plodem soudnosti ducha. Převedeno do denní praxe; nikdo se nesměje, nebo alespoň nikdo soudný, uklouzne-li po psím hovinku krátkozraká matka pěti dětí, protože touto skutečností není dosavadní stav věci uveden na pravou míru ani úplně, ani částečně. Většina SETKANÍ BASNlKO V MÁCHOVSKÉM KRAJI, v Litoměřicích a v Doksech ve dnech 27. až 29. června, se nesialo tím, co jsme si od něho mohli slibovat. Především proto ne, že nepřijela řada. pozvaných básníků střední a starší generace. Na besedě o současné poezii, zahájené úvodem literárního kritika A. Jelinka, nedošlo tedy k takové výměně názorů, která by nějak podstatně doplnila a rozvinula diskusi otiskovanou v Literárních novinách. Mladí básníci — jimž podobné podniky ještě tak nezevšednělý — se zato/ dostavili v reprezentačním počtu a první osobní seznámení vrstevníků z českých krajů a ze Slovenska je možno zaznamenat jako klad. Mladí diskutovali o poezii dokonce v nadplánu, i na palubě výletní lodi na vlnách Máchova jezera, takřka rozbouřeného nepřízní počasí. A v Lito-. lidí se však směje nebo alespoň by se ráda smála, uklouzne-li po identickém výkalu naobědvaný hodnostář. Smějící se má totiž pocit, že tímto faktem byly věci, alespcyft poněkud, uvedeny na pravou míru. A převedeno zase zpět do světa bavených a bavitelů: bavení se smáli už od samého vzniku baviči instituce, kdykoliv jim bavitel tou nebo onou formou předvedl, jak je Bramarbas bit, protože ze své životní praxe věděli, že vnějšková nedotknutelnost je pravdivě španělskou stěnou hlouposti, neschopnosti a parazitismu. Humor, dá-li se to tak říci, není totiž ve své podstatě ničím jiným než jednou z forem uvádění věcí na pravou míru. Odřekl-li jsem se v prvních odstavcích funkce kritické, jsem tím spíše povinen dostáti funkci zpravodajské, a to pokud možno pořádně, protože termín zpravodajství je odvozén od formulace dávati zprávu a nikoliv nahrazovati zprávu výčtem luzných vidin. Nuže, zjistil jsem a konstatuji: během mého dvoudenního pobytu na Haškově Lipnicí reagovali diváci smíchem zejména tehdy, když byla vysmívána a tudíž uváděna na pravou míru činovnická mentalita, íd est konkrétně osobní ziskuchtivost, nahrazování reálných problémů uměle nanášenými pseudoproblémy, utápění reality v oceánu jalových šplechtů, nevůle a neochota říci pravdu o čemkoliv a fouňovské, milostpánské pohrdání drobným člověkem. Zjistil jsem a konstatují, že diváci reagovali/ smíchem, kdykoliv byla přetřásána myšlenkové pohodlnost samotných zpravodajských orgánů, to jest tisku a rozhlasu. Zjistil jsem a konstatuji, že diváci taktéž reagovali smíchem, když došlo k výsměchu pekuniární mánii určitého druhu kulturních a pseudokulturnlch pracovníků, a koměřicích na básnickém večeru s obecenstvem v nadplánu zaskakovali za recitační soubor, který se nedostavil, a takřka rozbouřili část sálu svým nepřipraveným, a proto snad nikoli nejsalonnějšfm vystoupením. , Přítomnost mládenců ve svetrech a v rozhalenkách neodpovídala v části obecenstva představě o sváteční chvilce poezie.. Nepřítomnost těch básníků, kteří se nedostavili vůbec, neodpovídá zase představě svazových organizátorů o pracovních chvilkách poezie. Ta představa byla asi nesprávná a nepřítomni básnící měli v těch dnech práci skutečnou. Věříme tomu raději, než abychom si jejích nepřítomnost vysvětlovali tak, že jsou příliš blazeovaní nebo že nemají co říci. Ať tak nebo tak. předsednictvo Svazu spisovatelů zhodnotilo podnik jako neúspěch a vzalo si z toho poučení pro příště. fv nečně zjistil jsem a konstatuji, že diváci reagovali smíchem, kdykoliv došlo na ty, kteří se snaží vyvolat válečný konflikt. Pokládám za nezbytné zdůraznit, že y žádném z těchto uvedených bodů se nejednalo o bodré, sousedské pochechtáváni, nýbrž o smích plynoucí z oné citované potřeby uvést věci na pravou^ mfru. Statistické procento diváků, kteří se smáli té či oné oblasti z těch čtyř, se mi nepodařilo zjistit. Mohu s jistotou prohlásit, že se smát la většina přítomných, ale jsem přesvědčen, že byli přítomni i takoví, kteří se nesmáli. Je to, domnívám se, záležitost individuálního vkusu. Nepokládám za potřebné dovozovat, že i řada těch, kteří se smáli, se smála jen proto, že nebyl adresně napaden žádný z jejich bezprostředních nadřízených, případně proto, že nadřízený nebyl momentálně přítomen v dohledu. Nedomnívám se také, že všichni ti, kdož se smáli, byli naprosto chráněni před nebezpečím, že zahrnuji sebe sama do vlastního posměchu, a nedomnívám se konečně, že všechno na světě je tak snadné jako smát se kabaretnímu' výstupu. Ale přesto pokládám ža potřebné se o tom zmínit. Obávám se, že jsem poněkud zanedbal zásadu, že o veselých věcech jest pojednávat co možná vesele. Jenže je-li něčeho příliš najednou, pud pravé míry v člověku řekne „no no no!“ Proto asi nemohu být veselý. Zažil jsem za poslední dva dny tolik veselostí, že se už a^l nikdy nezasměju. Přiznávám se dokonce, že jsem zameškal jednoho strýčka Jedličku, abych si v tichém koutku za hospodou pokoutně dočítal jednoho Stendhala. Inklinujeme vždycky k tomu, co se nám netrpí. V kvartě jsem četl pod lavicí van der Velda. Při katolické mravouce. , ]\Ta první poslechnutí to zazní ab- 1V surdně, úle — schválně! Představte st, že by někdo bezostyšně rozstřihal ilustrace starého dobrého Věnceslava Černého k Jiráskovým Starým pověstem, českým a le by nové vydáni té knihy vyzdobil tady (vystřiženýmJ praotcem Čechem, tady íe by sazbu zalomil kolem (vy střiženého] Horymírová Šemíka, Jinde že by nechal na okraji stránky Jen viset Jvystřiženou) Daliborovu mošničku — a tak podobně. Nebo le by někdo provedl totéž s Prakovými ilustracemi k Hauffově Karavaně. Všechen váš vkus a všechna vaše úcta k ilustrátorovu dílu se ve vás bouří, opravdu se vám to zdá absurdní. A vidíte — není. Tiráž nedávného vydání Vernových Dvou roků prázdnin JSNDKJ sice tvrdí, že v knize Jsou „původní francouzské ilustrace L. Benetta", Jenže to Je klam: krásné, pro Vernovy milovníky už klasické Benettovy ilustrace tady vůbec nejsou, zbyly z nich trosky, vystřihovánky podle libovůle, která st oficiálně říká „graficky upravil“ a která ty trosky navíc vybarvuje. Nejsem nepřítelem tzv. schválností při úpravě knihy, často se z nich vyklubalo ledaco dobrého, zato Jsem sveřepým nepřítelem neúcty k poctivému dílu a za ně Benettovy původní ilustrace považují. A Václav Bláha (graficky upravilJ přece ví dost o kompozici obrazu, aby stejně věděl, že to, co výtvarník Benett komponoval, nemá nikdo právo rozstřihat, rozsít po knize, pobarvtčkovat — a potom ještě do tiráže napsat, že jde o původní ilustrace. Je totiž zásadní rozdíl mezi tím, když výtvarník vystřihne ze starého inzerátu portrét pána s páslcou na vousy nebo budíček typu 1888 a pak jích nově použije, a mezi tím, když Jiný výtvarník rozstříhá cizí uměleckou práci. To se prostě nedělá. V, jazykový koutek V pálek 6. července dožívá *e sedmdesáti let Václav Vážný, profesor filosofické fakulty Karlovy university, přednf znalec českých a slovenských nářečí, vynikající učitel a krásný člověk. Narodil se v Praze, ale srdcem je jihočech a Slovák zároveň — ten první dědictvím rodu, druhý pak volbou a větší části Životního díla. Když jako mladý středoškolský profesor hned v počátcích první republik; odešel (jistě pod vlivem svých universitních učitelů Zubatého, Pastrnke a Vlčka) na Slovensko pomáhat budovat školství, pustil se Ihned s nevšedním elánem, ale i s promyšlenou systematičnosti a metodologickým novátorstvím do výzkumu bohatě rozrůzněných slovenských nářečf (o nichž toho do lé doby jazykověda věděla poměrně milo). A zamiloval si tu práci, slovenštinu celou 1 slovenský lid a stal se jednou z vedoucích osobností slovenské jazykovědy orientované Československy. Když v neblahých dobách roku osmatřlcátého byl nucen opustit své místo profesora na universitě Komenského v Bratislavě, měl za sebou již úctyhodná dílo, v němž mohla (vedle něho samého) pokračovat řada žáků, dnes většinou předních slovenských lingvistů, kteří se stále k svému učiteli s úctou a láskou hlási. Vážného práce ze alovenské dialeklologle obsahuji jak příspěvky týkající se jednak celkového rozložení nářečních celků, jednak popisu jednotlivých nářečí, tak dílo syntetické, „Nářečí slovenská“, a pozdější knižní práci „0 jménech motýlů v slovenských nářečích“ (která |e klasickou ukázkou využití metody jazykového zeměpisu, Vážným a jeho školou u nás originálně rozvinutou!. Vážný se ovšem zajímal i o spisovnou slovenštinu (tu je třeba jmenovat především velkou soubornou práci o vývoji spisovná slovenštiny „Spisovný jazyk slovenský“) a o vzájemné sbližováni obou našich bratrských jazyků 1 o česko-slovenskou vzájemnost vůbec (jeho .,Stručná mluvnice slovenská pro Čechy“ vyšla i. 1938 a znovu r. 1948). Za druhé světové války a zejména pak po osvobozeni věnoval se prof. Vážný též dialektologii české, jako clen dialektologické komise a vědecké rady Ústava pro jazyk český ČSAV |a předtím už jako člen bývalé České akademie věd a umění) pudili se význačnou měrou na soustavném výzkumu českých nářečí, který se uskutečňuje na základč dotazníků jim zpracovaných. Dílo prof. Vážného není zdaleka uzavřeno a ti, kdo znají tělesnou svěžest i duchovni mladost jubílautovu, v najmenším nepochybuji, že vbrzku vyjdou další práce, zčásti již připravené. A účastníkům malé oslavy, kterou s českými i slovenskými přáteli a žáky připravila filosofická fakulta, nikdy nevymiz! z mysli hluboká slova, jimiž jubilant hodnotil běh svého života: radost z tvořivé práce a z hlubokých lidských přátelství, potřeba harmonického sloučeni rozumového úsilí s citovým prožíváním, vire v dobré vlastnosti lidi — to vše n profesora Vážného poznáváme ne jako teorii, ale jako živou skutečnost. A proto se dnes sluší vzpomehout s vděčností krásného příkladu cílevědomé práce a ušlechtilého žiti. Dš 2