Literární Noviny, červenec-prosinec 1962 (XI/27-52)

1962-07-07 / No. 27

Závody ■% v rozporu Sešlo se jich znovu pod nedávno otevřenou strechou pohledné nové pražské Sportovní haly na tři stovky ze třiceti zemí obou polokouli. Shro­máždili se, aby svůj um a své sily vložili do urputného, ale navýsost ušlechtilého sportovního zápoleni, jehož výsledkem nejsou jen různé po­kály a zlaté, stříbrné a bronzové medaile,' nýbrž především nezvratný vklad do pokladnice světové kultury, zdánlivě pouze tělesné, jestliže je to­tiž některý sport blízký uměni — jak co do estetických měřítek viditelné krásy, tak co do všestrannosti tvoři­vých talentů —, pak je to sportovní gymnastika, jejíž XV. světové mistrov­ství právě Praha prožívá. Takové le­žérní přehoupnuti přes vysokou hraz­du, pomalý úklon do vodorovné váhy, ladný švih na bradlech, pevný stoj na úzké kladině, vznosný přeskok přes koženého koně se směle vyrovná dob­ře promyšlenému verši nebo hudební větě. A celý takový složitý závod s pe­ripetiemi štěstí, smůly, náhody 1 ne­odvratně prozrazené nepřipravenosti připomíná ohromné životni drama, jež proti svému divadelnímu otci oplývá půvabem nerežírované původnosti a nepředstírané spontaneity. Je to věru napínavé představení o mnoha jedná­ních, z nichž některá trvají i šest ho­din. jsou vedle chvil napětí vyplněna i minutami stereotypních pohledů, mají své vrcholy a nížiny. Ale — a je třeba to říci bez vytáček a přímo — všechny ty probíhající děje mají zároveň s převládajícím pocitem vzrušení z krásy a suverenity lidského pohybu i atmosféru jedné společné myšlenky: tahle skvělá těla, dovedná, ohebné, schopná kromě hodnot fak­tických vytvářet i hodnoty pohybové­ho krásna, by bylo nesmyslné ničit, hubit, mrzačlt. Přátelství a mír na. celém světě by takovýmto hrozivým koncům měly zabránit. A tahle myš­lenka — i kdyby nebyla napsána ně­­kolikajazyčně u stropu haly — pře­skakuje neustále i do hlediště, do té obrovské vázy vroucích i hasnoucích sympatií, naplněných I klamaných nadějí, spokojených i nedočkavších se srdcí. Mezi všemi, kteří tu v hez­kém prostředí žijí několik dni v ra­dostné družnosti, vznikají vztahy, jež by neměly končit s posledním úderem reprodukovaného gongu, jež by se na­opak měly rozšířit na všechny další, už nesoutěžní dny a noci. Aby tak jediné rozpory, v nichž budou národy soutěžit, byly ty nejobtižnější a záro­veň nejplodnější: rozpory při cvičeni na kruzích, kdy natrénované svaly hrají vzornou symfonii a nad slunce jasněji dokazují životodárnou cenu pěstovaného vývoje živého lidského organismu'. Sch. á POZDRAV SVĚTOVÉMU KONGRESU ZA VŠEOBECNÉ ODZBROJENÍ A ZA MÍR Slovo, které zvučí dnes ve všech zemích světa, všude, kde lidé miluji život a nenávidí válku, kde milují svobodu a demokracii S nenávidí fašismus. Spolu s pracujícími naši vlasti posíláme své plamenné pozdravy do Moskvy, kde se scházejí zástupci všech mírumilovných lidí,' aby podpořili boj za miř, za svět bez válek. Sovětský svaz činy své vlády, svých představitelů, zejména soudruha N. S. Chruščova, ukazuje reálné možnosti vyloučeni války ze života lidské společnosti a vytvořeni světa beze zbraní, světa trvalého míru. Jako lidé, jejichž povoláním je vytvářet kulturní hodnoty, stavíme se spolu se vším československým lidem nadšeně a bez výhrad za míro­vou politiku Sovětského svazu, vlády Československé socialistické republiky a celého socialistického tábora. Nejlepší díla českosloven­ské literatury jsou prodchnula myšlenkami demokracie, činorodého humanismu a míru. Ve jménu těchto myšlenek, ve jménu vítězství komunismu budeme přistupovat ke své další práci. Zdravíme a vítáme Světový kongres za všeobecné odzbrojení a za mír a věříme, že se stane mohutným nástupem k vítězství mírových sil nad silami války. SVAZ ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ A veselí nebralo konce... KAREL MICHAL Každý z nás potkává občas listono­še. Listonoš sám o sobě není nikterak hrozný, protože občasností svého vý­skytu tvoří součást mozaiky nejrůz­­nějšich občasností, které zas tvoří normální lidský svět Hrozná je ovšem představa světa poštovských kalendá­řů. Světa zalidněného samými listo­noši. Něco takového je nestvůrně. Jsem přesvědčen, že ani vězení by ne-\ bylo tak nepříjemným místem, kdyby neobsahovalo samé vězně, nýbrž vždy jednoho vězně, jednoho klokana -a jednoho Krakonoše. Předchozí dva dny jsem strávil na Haškově Lipnici, která byla dočasným dějištěm koncentrovaných pokusů ně­koho pobavit a neméně koncentrova­ných pokusů býti někým baven. Při­znávám, že takto nahromaděné úsilí na mne zapůsobilo poněkud depresiv­ně. Neuvádím to jako záminku k in­­vektivám, nýbrž spíše na svou omlu­vu. Bylo by asi na místě zhodnotit, vyzdvihnout i kritizovat, jenomže já toho prostě pod bezprostředním vli­vem této pomnožnosti nejsem do­opravdy schopen. Myslím, že ten, kdo by prožil několik dnů ve světě plném listonošů, by poněkud ztratil přehled o rozdílů mezi listonošem Hadrabou a listonošem Volmanem, a chtě ne­chtě by se začal zamýšlet nad samot­nou podstatou listonošovství jakožto jevu. To jsou ty strašné konce. Zdá se ml, že s jistým stadiem ci­vilizace si lidé poněkud odvyklí bavit se sami, případně navzájem, stejně jako si už navzájem nespravuji zuby nebo nepečou kremrole. Očekávají, že to zastane více či méně kvalifikovaný odborník, a jsou ochotnř svěřit se do jeho rukou jakožto objekt. Svět se rozdělil na bavené a bevitele. Bavitel jedné, bavený reaguje. V optimálním případě smíchem. Divák, respektive bavený, je ovšem jedinec a také rea­guje jakožto jedinec. Směje-li se ně-. čemu rota vojska, nesměje se ústy svého velitele, případně jeho zástup­ce pro věcí politické, nýbrž každý její příslušník se chechtá zvláště a jmenovitě. Tam, kde je jedinec ztra­cen v množství jiných jedinců, směje se zcela spontánně. Tehdy, když mu něco připadá směšné. Dojde-li k to­mu v důsledku záměrného úsilí něko­ho pobavit, je to důkaz, že bavitel la­pidárně formuloval, to, co bavený vě­domě či podvědomě sám touží formu­lovat a co by také formuloval, kdyby to jako neodborník dovedl, případně kdyby se nebál. Při hromadném pokusu pobavit čí lépe řečeno udržovat ve stavu poba­vení několik stovek Jedinců, jako je například každoroční lipnická humo­­'ristická orgie, je u bavených brzy ukojen prvotní hlad po smíchu, kte­rý je možno zasytit ledasčím. Objekt se stává vybíravým- a směje se už jen zřídkakdy. Někdy vůbec ne. Někdy ano. Zdůrazňuji, že se směje jakožto jedinec. Směje-li se současně několik set jedinců, je možno to zaregistrovat, protože to už něco vydá. Je také dob-' ře to zaregistrovat, protože je to za­jímavé. Snažil jsem se zaregistrovat, čemu se lidé ve své většině smáli, a také odhadnout proč. Odmyslime-li si u části diváků . vedlejší a poněkud nevypočitatelné1 účinky piva a jiných oblíbených po­chutin, lze zjištěnou skutečnost for­mulovat stručně. Lidé se smáli tehdy, bylo-li něco podle jejích názoru uvá­děno na pravou míru. Tato formulace zní sice podivně, ale omlouvám se, protože neznám lepši. Cit pro pravou míru věci je plo­dem soudnosti ducha. Převedeno do denní praxe; nikdo se nesměje, nebo alespoň nikdo soudný, uklouzne-li po psím hovinku krátkozraká matka pěti dětí, protože touto skutečností není dosavadní stav věci uveden na pravou míru ani úplně, ani částečně. Většina SETKANÍ BASNlKO V MÁCHOVSKÉM KRAJI, v Litoměřicích a v Doksech ve dnech 27. až 29. června, se nesialo tím, co jsme si od něho mohli slibo­vat. Především proto ne, že nepřijela řada. pozvaných básníků střední a starší generace. Na besedě o součas­né poezii, zahájené úvodem literární­ho kritika A. Jelinka, nedošlo tedy k takové výměně názorů, která by ně­jak podstatně doplnila a rozvinula diskusi otiskovanou v Literárních no­vinách. Mladí básníci — jimž podobné pod­niky ještě tak nezevšednělý — se zato/ dostavili v reprezentačním počtu a první osobní seznámení vrstevníků z českých krajů a ze Slovenska je možno zaznamenat jako klad. Mladí diskutovali o poezii dokonce v nad­­plánu, i na palubě výletní lodi na vlnách Máchova jezera, takřka roz­bouřeného nepřízní počasí. A v Lito-. lidí se však směje nebo alespoň by se ráda smála, uklouzne-li po identic­kém výkalu naobědvaný hodnostář. Smějící se má totiž pocit, že tímto faktem byly věci, alespcyft poněkud, uvedeny na pravou míru. A převede­no zase zpět do světa bavených a ba­­vitelů: bavení se smáli už od samého vzniku baviči instituce, kdykoliv jim bavitel tou nebo onou formou před­vedl, jak je Bramarbas bit, protože ze své životní praxe věděli, že vnějšková nedotknutelnost je pravdivě španěl­skou stěnou hlouposti, neschopnosti a parazitismu. Humor, dá-li se to tak říci, není totiž ve své podstatě ničím jiným než jednou z forem uvádění věcí na pravou míru. Odřekl-li jsem se v prvních odstav­cích funkce kritické, jsem tím spíše povinen dostáti funkci zpravodajské, a to pokud možno pořádně, protože termín zpravodajství je odvozén od formulace dávati zprávu a nikoliv na­­hrazovati zprávu výčtem luzných vi­din. Nuže, zjistil jsem a konstatuji: během mého dvoudenního pobytu na Haškově Lipnicí reagovali diváci smí­chem zejména tehdy, když byla vy­smívána a tudíž uváděna na pravou míru činovnická mentalita, íd est kon­krétně osobní ziskuchtivost, nahrazo­vání reálných problémů uměle naná­šenými pseudoproblémy, utápění rea­lity v oceánu jalových šplechtů, ne­vůle a neochota říci pravdu o čemko­liv a fouňovské, milostpánské pohr­dání drobným člověkem. Zjistil jsem a konstatují, že diváci reagovali/ smí­chem, kdykoliv byla přetřásána myš­lenkové pohodlnost samotných zpra­vodajských orgánů, to jest tisku a rozhlasu. Zjistil jsem a konstatuji, že diváci taktéž reagovali smíchem, když došlo k výsměchu pekuniární mánii určitého druhu kulturních a pseudokulturnlch pracovníků, a ko­měřicích na básnickém večeru s obe­censtvem v nadplánu zaskakovali za recitační soubor, který se nedostavil, a takřka rozbouřili část sálu svým ne­připraveným, a proto snad nikoli nej­­salonnějšfm vystoupením. , Přítomnost mládenců ve svetrech a v rozhalenkách neodpovídala v části obecenstva představě o sváteční chvil­ce poezie.. Nepřítomnost těch básníků, kteří se nedostavili vůbec, neodpoví­dá zase představě svazových organi­zátorů o pracovních chvilkách poezie. Ta představa byla asi nesprávná a nepřítomni básnící měli v těch dnech práci skutečnou. Věříme tomu raději, než abychom si jejích nepřítomnost vysvětlovali tak, že jsou příliš bla­zeovaní nebo že nemají co říci. Ať tak nebo tak. předsednictvo Svazu spiso­vatelů zhodnotilo podnik jako ne­úspěch a vzalo si z toho poučení pro příště. fv nečně zjistil jsem a konstatuji, že diváci reagovali smíchem, kdykoliv došlo na ty, kteří se snaží vyvo­lat válečný konflikt. Pokládám za nezbytné zdůraznit, že y žádném z těchto uvedených bodů se ne­jednalo o bodré, sousedské pochech­táváni, nýbrž o smích plynoucí z oné citované potřeby uvést věci na pra­vou^ mfru. Statistické procento divá­ků, kteří se smáli té či oné oblasti z těch čtyř, se mi nepodařilo zjistit. Mohu s jistotou prohlásit, že se smá­­t la většina přítomných, ale jsem pře­svědčen, že byli přítomni i takoví, kteří se nesmáli. Je to, domnívám se, záležitost individuálního vkusu. Nepokládám za potřebné dovozovat, že i řada těch, kteří se smáli, se smá­la jen proto, že nebyl adresně napa­den žádný z jejich bezprostředních nadřízených, případně proto, že nad­řízený nebyl momentálně přítomen v dohledu. Nedomnívám se také, že všichni ti, kdož se smáli, byli napros­to chráněni před nebezpečím, že za­hrnuji sebe sama do vlastního posmě­chu, a nedomnívám se konečně, že všechno na světě je tak snadné jako smát se kabaretnímu' výstupu. Ale přesto pokládám ža potřebné se o tom zmínit. Obávám se, že jsem poněkud zane­dbal zásadu, že o veselých věcech jest pojednávat co možná vesele. Jenže je-li něčeho příliš najednou, pud pra­vé míry v člověku řekne „no no no!“ Proto asi nemohu být veselý. Zažil jsem za poslední dva dny tolik vese­lostí, že se už a^l nikdy nezasměju. Přiznávám se dokonce, že jsem za­meškal jednoho strýčka Jedličku, abych si v tichém koutku za hospo­dou pokoutně dočítal jednoho Stend­­hala. Inklinujeme vždycky k tomu, co se nám netrpí. V kvartě jsem četl pod lavicí van der Velda. Při katolické mravouce. , ]\Ta první poslechnutí to zazní ab- 1V surdně, úle — schválně! Představ­te st, že by někdo bezostyšně rozstři­hal ilustrace starého dobrého Věnce­­slava Černého k Jiráskovým Starým pověstem, českým a le by nové vydáni té knihy vyzdobil tady (vystřiženýmJ praotcem Čechem, tady íe by sazbu zalomil kolem (vy střiženého] Hory­­mírová Šemíka, Jinde že by nechal na okraji stránky Jen viset Jvystřiženou) Daliborovu mošničku — a tak podob­ně. Nebo le by někdo provedl totéž s Prakovými ilustracemi k Hauffově Karavaně. Všechen váš vkus a všech­na vaše úcta k ilustrátorovu dílu se ve vás bouří, opravdu se vám to zdá absurdní. A vidíte — není. Tiráž ne­dávného vydání Vernových Dvou roků prázdnin JSNDKJ sice tvrdí, že v kni­ze Jsou „původní francouzské ilustra­ce L. Benetta", Jenže to Je klam: krás­né, pro Vernovy milovníky už klasické Benettovy ilustrace tady vůbec nejsou, zbyly z nich trosky, vystřihovánky podle libovůle, která st oficiálně říká „graficky upravil“ a která ty trosky navíc vybarvuje. Nejsem nepřítelem tzv. schválností při úpravě knihy, čas­to se z nich vyklubalo ledaco dobrého, zato Jsem sveřepým nepřítelem ne­úcty k poctivému dílu a za ně Benet­tovy původní ilustrace považují. A Václav Bláha (graficky upravilJ přece ví dost o kompozici obrazu, aby stejně věděl, že to, co výtvarník Be­­nett komponoval, nemá nikdo právo rozstřihat, rozsít po knize, pobarvtč­­kovat — a potom ještě do tiráže na­psat, že jde o původní ilustrace. Je totiž zásadní rozdíl mezi tím, když výtvarník vystřihne ze starého inze­rátu portrét pána s páslcou na vousy nebo budíček typu 1888 a pak jích nově použije, a mezi tím, když Jiný výtvarník rozstříhá cizí uměleckou práci. To se prostě nedělá. V, jazykový koutek V pálek 6. července dožívá *e sedm­desáti let Václav Vážný, profesor filo­sofické fakulty Karlovy university, přednf znalec českých a slovenských nářečí, vy­nikající učitel a krásný člověk. Narodil se v Praze, ale srdcem je jihočech a Slo­vák zároveň — ten první dědictvím rodu, druhý pak volbou a větší části Životního díla. Když jako mladý středoškolský pro­fesor hned v počátcích první republik; odešel (jistě pod vlivem svých universit­ních učitelů Zubatého, Pastrnke a Vlčka) na Slovensko pomáhat budovat školství, pustil se Ihned s nevšedním elánem, ale i s promyšlenou systematičnosti a meto­dologickým novátorstvím do výzkumu bohatě rozrůzněných slovenských nářečf (o nichž toho do lé doby jazykověda vě­děla poměrně milo). A zamiloval si tu práci, slovenštinu celou 1 slovenský lid a stal se jednou z vedoucích osobností slovenské jazykovědy orientované Česko­slovensky. Když v neblahých dobách roku osma­­třlcátého byl nucen opustit své místo profesora na universitě Komenského v Bratislavě, měl za sebou již úctyhodná dílo, v němž mohla (vedle něho samého) pokračovat řada žáků, dnes většinou předních slovenských lingvistů, kteří se stále k svému učiteli s úctou a láskou hlási. Vážného práce ze alovenské dia­­leklologle obsahuji jak příspěvky týkající se jednak celkového rozložení nářečních celků, jednak popisu jednotlivých nářečí, tak dílo syntetické, „Nářečí slovenská“, a pozdější knižní práci „0 jménech mo­týlů v slovenských nářečích“ (která |e klasickou ukázkou využití metody jazyko­vého zeměpisu, Vážným a jeho školou u nás originálně rozvinutou!. Vážný se ovšem zajímal i o spisovnou slovenštinu (tu je třeba jmenovat přede­vším velkou soubornou práci o vývoji spi­sovná slovenštiny „Spisovný jazyk slo­venský“) a o vzájemné sbližováni obou našich bratrských jazyků 1 o česko-slo­­venskou vzájemnost vůbec (jeho .,Stručná mluvnice slovenská pro Čechy“ vyšla i. 1938 a znovu r. 1948). Za druhé světové války a zejména pak po osvobozeni věnoval se prof. Vážný též dialektologii české, jako clen dialekto­logické komise a vědecké rady Ústava pro jazyk český ČSAV |a předtím už jako člen bývalé České akademie věd a umění) pudili se význačnou měrou na soustavném výzkumu českých nářečí, který se usku­tečňuje na základč dotazníků jim zpraco­vaných. Dílo prof. Vážného není zdaleka uza­vřeno a ti, kdo znají tělesnou svěžest i duchovni mladost jubílautovu, v naj­menším nepochybuji, že vbrzku vyjdou další práce, zčásti již připravené. A účast­níkům malé oslavy, kterou s českými i slovenskými přáteli a žáky připravila filosofická fakulta, nikdy nevymiz! z mys­li hluboká slova, jimiž jubilant hodnotil běh svého života: radost z tvořivé práce a z hlubokých lidských přátelství, potřeba harmonického sloučeni rozumového úsilí s citovým prožíváním, vire v dobré vlast­nosti lidi — to vše n profesora Vážného poznáváme ne jako teorii, ale jako živou skutečnost. A proto se dnes sluší vzpome­­hout s vděčností krásného příkladu cíle­vědomé práce a ušlechtilého žiti. Dš 2

Next