Literární Noviny, leden-červen 1963 (XII/1-26)

1963-01-05 / No. 1

O s* Ui U Z >u LU Z < H >Z NĚKOLIK POZNÁMEK K DOSLOVU Malá knížka, která jistě potěší jak ctitele Nezvalovy poe­zie, tak obdivovatele obrazů a .kreseb Františka Tichého. Síastné setkání obou umělců na stránkách knihy citlivě upravené Oldřichem Hlavsou je jistě významným edičním činem Státního nakladatelství krásné Literatury a umění. Těch pár stránek veršů t kreseb je jenom torzem toho, co oba přátelé umělci zamýšleli a chtěli. Na to správně po­ukazuje doslov Milana Blahynky. S rozpaky však čteme řádky Františka Dvořáka, opírající se spíše o dohady než 0 jakta. Tak hned v prvních větách tvrdí Dvořák, le „spolu­práce Františka Tichého s Vítězslavem Nezvalem je dato­vána protektorátními léty. Podmínila ji blízkost jejich teh­dejších ateliérů na Pařížské třídě“. To je tvrzení stejně ne­přesné jako matoucí. Má-li na mysli Dvořák Nezvalův ate­liér v Pařížské třídě, pak lze celkem velice snadno zjistit, že bývalý ateliér Rudolfa Kremličky na Pařížské třídě se stal svědkem Nezvalových „malířských závrati" až po roce 1945. V protektorátních letech Vítězslav Nezval malířský ateliér nikdy neměl, jeho malířskou pracovnou byly tenkrát louky u Svratky, malý pokojíček v Zabovřeskách a konec konců t jeden kout v malém dvoupokojovém bytě na Vino­hradské třídě. Přátelství Nezvala s Tichým datuje se ještě z dob známých besedních „sotrées masquées“ třicátých let. V roce 1935 Vítězslav Nezval v doprovodu Daltho či Ernsta marně zvoní v pařížském domě u dveří Františka Tichého. Tenkrát se nesetkali. Skutečné a důvěrné přátelství není datováno blíz­kostí ateliérů na Pařížské ultct, ale schůzkami u společného přítele MUDr. Josefa fandy v jeho bytě t ordinaci. Svědky těchto bouřlivých setkání bývali tehdy Konstantin Biebl, Karel Konrád, Eduard Kohout, Otakar Mrkvička a několik mladých malířů ze Skupiny 42. Tam také — u dr. fandy — vznikl první společný plán. František Tichý slíbil ilustrovat Nezvalův ,fierný“ román Valerie a týden dlvů. Nezval však oddaloval odevzdáni ruko­pisu, marně hledal poslední stránku svého románu. Z celého záměru zůstala, žel, jenom kresba titulu a iniciála první kapitoly. Podobný osud stihl t slib Františka Tichého Ilu­strovat Nezvalův překlad Poova Havrana. S první realizací nebyli oba umělci spokojení, druhý pokus přerušila však náhlá smrt malířova. Ant Nezvalova báseň Lidé ve Stro­movce neměla větší štěstí, malíř nakonec původní rukopis, jak připomíná Dvořák, ztratil. Teprve svazek Kůň a tanečnice, rekonstruovaný a proti původnímu básníkovu záměru rozšířený, připomíná téměř po dvaceti letech, po smrtí obou umělců, jejích umělecké 1 lidské přátelství, jejich společnou lásku k Rodině harle­kýnů. VLASTIMIL FIALA DÔSLEDNOSŤ JAKO DRUH UMĚNI Prosincové číslo Plamene přines­lo dvě práce, na pohled každou Jinou. Myslím na Škvoreckého stu­dil Společný jmenovatel a první pokračováni Bublikovy prózy Pá­teř. Škvorecký analyzuje několik amerických románů z poslední do­by a praví, že jednou z vlastnosti velkého umění je ztvárnit problé­my „práva či nepráva na lhostej­nost k plamenům, která tě nepálí, nebo sl aspoň myslíš, že tě nepálí, protože tě třeba nepálí, ale nebu­­dou-U společnou akcí všech včas uhašeny, ohřejí velmi pravděpo­dobně jednou i tvoji kremační pec“. Kritéria, podle nichž Škvo­recký soudí knihy amerických au­torů, podle nichž pronáší pozitiv­ní či negativní závěr, se mohou stát stejně spolehlivými tenkrát, budeme-íl chtít hodnotit Bubliko­­vu prózu. Jistě je předčasné vy­slovovat souhrnné mínění, autor svůj příběh nedovyprávěl. Jedno je však už dnes jisté: jde o repre­zentativní dílo, ikteré se čestně, spravedlivě a s uměleckou pře­svědčivostí vyrovnává s komple­xem faktů a vztahů, Jež u nás existovaly snad ještě před deseti lety. Můžeme tedy na autory u nás i ve světě vyrukovat se stej­nými postuláty, budou s to jim dostát. Náznak v prosincovém Plameni jistě není tak náhodný, jak by se to v časopise mohlo zdát. zh lesk) ve čtvrtém roce první svě­tové války, kdy hodnocení posled­ního období tvorby Verhaerenovy bylo v závěru předmluvy škrtnuto rakouskou cenzurou — jde přede­vším o odstavce týkající se sbír­ky La Belgique sanglante, Zkrva­vená Belgie. Salda sám připojil k anoncl knížky v Kmeni poznám­ku, jistě ne bez Ironického zámě­ru, že jeho kritická studie vychá­zí bez hodnocení „válečného ob­dobí tvorby Verhaerenovy a bez závěrů". Ostatně soudný čtenář musí při pozornějším čteni studie poznat, Ze něco není v pořádku, když výklad je náhle přefat po charakteristice sbírky Les blés mouvants, Rozvlněné obilí, z roku 1913, jíž nemůže končit řada děl autorem postupně probíraných v chronologickém pořádku; nehle­dě k tomu, že skutečně chybějí jakékoli shrnující závěry, bez MOTIVY ZE SLÁNSKÁ vystavuji v Nové slnl ve Voršilzké ulici v Praze Ladislav Cepelák a jiří Corvin. Dalo by se říct, že oba malíři, patřící poválečné genera­ci,' vědomě rozvinuli moderní kra­jinářský program, jak jej velko­lepě realizoval Václav Rabas. V prostoru osobité přírody z okol! Slaného, krajiny mírně zvlněné s dominantou rozpjatého obzoru, zachycujíc! více než jen úsek ze­mě. Snaží se vyslovit něco o ob­sahu kraíiny dneška, o náladě „ polí a lidské práci, o nekonačnos- -n ti přírodních změn t současném <a charakteru zemědělské půdy. Ce- fc­­pelák je vice epikem. V akvatin- ° tách 1 lavírovaných kresbách pře­konal popisnou manýru a naučil so lakonické řeči moderního vý­­tvarnictví, již ve vztahu plochy a čáry lze vyslovit obsah krajiny. Corvin je lyrik; racionální prvky kompozic svého druha nahrazuje instinktem a citem. Od dojmů pro­bojovává se k syntéze krajiny, vy­užívá k tomu protikladů barev­ných ploch, čar diagonálních pro­ti vertikálám a horizontálám, de­tailu proti hmotám celku, jakko­liv je patrno, že oba vystavujte! napsali teprve jednu z prvních kapitol svého výtvarného záměru, přináší jejich práce slibné výsled­ky. jšh K ČEMU JE KRITICKÉ VYDANÍ? jako 294. svazek Světové četby M vydalo Státní nakladatelství krás­­né literatury a uměni Básně Emila Verhaerena s předmluvou F. X. ^ .Saldy z roku 1917. Tato předmluva ^ vyšla původně ve výboru poříze- ^ něfti a přeloženém F. Tichým (vý- _ bor se jmenoval Mnohonásobný o. nichž sl nelze u Saldy představit ani obyčejný referát, natož studii původně o 42 stránkách, kladoucí si před Verhaerenem podle podti­tulu výslovně „otázku po smyslu jeho díla“. Je hezké, že vydavatel sáhl po původním Saldově textu a nepřetiskovai nedbale připrave­ný text z melantrišských Medailó­nů, ale nestačí jen dobrá vůle jít k prameni, Je třeba i poznat, ne­­ní-li pramen zaltalen. Stačilo na­hlédnout do kritického vydání Souboru díla F. X. Saldy, a to do Kritických projevů 10, které vyšly před pěti lety; celý zcenzurovaný závěr je tu doplněn podle necen­zurovaného výtisku Mnohonásob­ného lesku z majetku překladatele F. Tichého. Skoda, že zas jednou nevědomost dopustila — a zbyteč­ně —, aby jinak pěknou edici hyz­dila zvůle cenzury z časů císaře pána. em VRSTEVNÍK WOLKROVY GENERACE Básnik Attila József zahynul tragicky; před 23 lety ukončil svůj život — nalomený bídou, perzeku­ci, osamocením 1 rozchodem z ko­munistickou stranou — pod koly nákladního vlaku. Výročí jeho smrti připomíná Maďarská kultura v Praze výstavkou. Neobyčejně nadaný hoch, sirotek z nejbldnějšiho proletářského pro­středí, se probojoval všemi stupni škol až na vysokou; pak, vyšíván z maďarských universit, putoval do Vídně a do Paříže; tam otiskl jako dvacetiletý svou francouz­skou báseň v sousedství známých jmen tehdejší mezinárodni avant­gardy. V kon rarevolučnim Ma­ďarsku záhy vyzrál v cílevě­domého bojovníka dělnického podzemí; ale zatímco typický vývoj avantgardy šel od bouřli­vého kvašeni a plodného zmat­ku ke klasickému uklidněni a prostotě, žilo v Józsefově tvorbě oboji jaksi vedle sebe, v organické jednotě; vzniká tak složitá a bo­hatá básnická Individualita, pro­sycená Intelektuálni úzkosti trýzni dvacátého století a dychtivě « vstřebávající moderní proudy (freu­­dlsmus, například). Nad příkořím jeho soukromí čni vědomi, že jeho posláním je být mluvčím třídy, která |e „po kněžlch, vojácích, po měšťanech“ konečně na pořadn historie. Výstava také zaznamená­vá, že ve znamení heroického boje proti fašismu vznáší József 1 poža­davek „uspořádat pospolité věci" se sousedy. Pěkným dokladem toho jsou jeho překlady Wolkra, Hory a jiných. rlp ■ Rozhlasové grandvarleté na konci roku 1961 zasáhlo tak pro­nikavě do dřívější estrádní formy silvestrovských pořadů, ie se snad nevyhnutelně musilo stát, co jsme se skrytými obavami oíekávalt: JEHO EXCELENCE SILVESTR 1962 zůstal o hlubokém stínu svého předchůdce. Skoda. Měli Jsme mno­ho oprávněných duvoau se těšit. Tett jde spis o to, proč to letos nějak nevyšlo. Fochvalovalt isme si na tomto místě nedávno roznla­­sovy humor a satiru, le /de pro­gresivně od všeobecnosti ke kon­krétnosti, k satiře adresné — ro­zuměj adresné ve společenském dopadu. A na/ednou pravě Silvestr, ten rozpustilý účetní nad minu­losti, se vrátil k všeobecnosti le­grace jaksi víc jen pro legraci. A to v bilanci roku, iehož závér vydal signál k ostré kritice všemi prospěšnými způsoby. A tu silves­trovské scénky naproti tomu při­cházejí odněkud z neurčitá, stíně napadajíce na obě pro neuvěřitel­nou všeobecnost. Krom té Rohle­­novy o poslanci, unikajícím kritice občanů svými útoky nd imperialis­ty, nebyla snad jediná k zuřivému potlesku, j Věřím, že se rozhlas nechce spokojit svým vítězstvím nad televizi, ani tím, ie se uvgro­­val nevkusú a íe několik nápadů bylo docela dobrých.) Ale po před­loňském výrazném podílu reile na celkovém úspěchu se tentokrát také reite spíše podílela na bez­­krevnostt relace. Pořadu chybělo tempo, gradace a nakonec l záuěr. Z materiálů na veřejných produk­cích se zdálo, le půjde o ostrou procházku humorem celých tři ge­neraci, od zbytků secese al po dne­šek; ve čtyřapůlhodtnovém silves­trovském pořadu z toho nakonec nezbyla ani ta kostra. Tak se vy­tratil pevný jednotící ráz a všech­no se rozpadlo ve sklad čísel, mezi nlmli se hudební odděleni vyna­­snatovato v poslední den v roce zoškltvtt posluchačům všechny nel­­lepšt písně a utahat je at k smrtt. Všimněme sl, jak na to etos na­příklad doplácel I kOn,erenclér. V minulém silvestrovském pořadu vytvořil jtří štuchal několik vyni­kajících kreaci rozhlasové komiky — německou scénu, manétového klauna aj. — letos se jevil jakoby bezradný a vyčerpaný. Nesvědčila mu ani ta přemíra vtipů, lovených z ralánů osvědčenosti. Vůbec ply­ne z letošního Silvestra v rozhlasu t pro děláni legrace vdlné poučeni: neosvědčuje se nikdy přílišná osvědčenost — ani jmen ani me­tód; a nemělo by se to dělat s pří­liš dlouhou výrobní lhůtou; je zřejmé, ie o ledačems letošnímu Silvestru tak trochu vyrazil dech nový dech závěrečných jází letoš­ního politického roku. Karel Dvořák devšim o to, zda se tu Kafkovi skutečně podařilo vyjádřit zázemí jednoho z hlavních motivů jeho celého díla: vztah k otci. I když Kafka přistoupil k napsáni dopisu, aby objasnil a do značné míry určil s konečnou platností obsah sporu, který mu byl krajné osobní, přesahuje právě zde jeho medl­iace úzce intimní rámec a zasa­huje problém daleko širší. S do­pisem otci se nepochybně ocitáme v samém středu Kafkova pojetí lidské existence, v samém středu labyrintu, jehož zákony se snažil poznat a pochonit. Klaus Hermsdorf, který dopis ve Světové Iiteratnře komentuje, sondi, že „základni pohnutkou, jež ovládala jeho život, byla tou­ha po lidských vztazích“. Ve své převážně soclologizujicl poznámce hodnotí Hermsdorf z tohoto hle­diska 1 Kafkův povzdech: „...ne­ní přece třeba, abychom doletěli až k slunci, ale aspoň se doplazili až k nějakému čisťounkému mís­tečku na zemi, kam někdy zasvit­ne slunce a kde se lze trochu ohřát". Zdá se, že komentátorův dobřB míněný výklad, podložený Kafko­vými nepochybnými sympatiemi k lidem strádajícím a trpícím v nespravedlivém společenském řédu, tu dost banálním způsobem zaměňuje část za celek. Kafkovo dílo jako celek svědčí především o nábožensky clticfm člověku, kte­rý přesto, že se vymanil z tradič­ního a především konvenčního „židovství", hledá nový řád a no­vý obsah pro lidský život v ja­kémsi předem určeném a zákony obtíženém vesmíru. Ne nadarmo byl Katka srovnáván s jiným hle­dačem, Klerkegaardem, který se zas vymaňoval ze stejně tradič­ního a stejně konvenčního světa křesťanstva. Pro Kafkovn mystic­kou koncepci lidské existence je zailsté I v jeho denicích doslov­ných citátů dost a dost, a ne nej­­poslednělším se zdá jeho meditace o Mojžíšovi, který podle Kafky nedošel do země zaslíbené snad proto, že jeho život byl příliš krátký, ale především proto, že jeho život byl právě „životem lid­ským", If EBMBKlWBWMlIMliMWBHMMl ■ Pamětníci Ztracené revue a vesmírné estrády z přelomu před­loňska a loňska zasedli k televizo­rům s napätím. Jejich rozechvění s minutami uvadalo. Jejich dychti­vost nenaplněna pohasla. Nebot: zpravodajství si vybralo právě ko­nec roku pro důkaz, co všechno mohou smutni muži považovat za legraci, brněnské studio v Černí­kově pásmu o sedmt rozhněvaných posluchačích rozředilo téměř do nemožnosti (až snad na tři gagy ve jilmové „grotesce“j už beztak řídký námět, Ostrava shůry Pra­děda přinesla průměrnou estrádu alespoň se sympatickými tvářemi herců a zpěvaček, načež stejné pásmo složili pražští dramaturgové z různých autorů a Interpretů a odvysílali z hlučného prostředí horomě. lekého družstva. Melíškůo kabaret Bez poskvrnky poulil ruti­nované a bez zvláštního smyslu pro nové souvislosti apokryfické metody, leč větších cílů nezasáhl (a snad ani zasáhnout netouítlj. Přímým dědicem Ztracené revue měla být jilmová práce jejího spo­luautora Borise Moravce Ticho, ticho, ticho. Povedlo se šikovně naaranžovat některé pěvecké l ta­neční scény, zvýšila se technická úroveň montáže, avšak zmizelo to hlavni, co Ztracené revui přinášelo úspěch — obsažný vtip, nápad í s myšlenkou, radost z humoru a rytmu. Zbyl chlad a konstrukce, odvozené postupy. Očekávaný šarm odešel tiše do ztracena. A tak vavří­ny zájmu st odnesly dvě televizně zpracované písničky IZhasněte lampióny — Roháč, Svttáček; Chtěl bych mít kapelu — Rychmanj a především předpůlnočni hodinovka z karlínského divadla, o niž podle Rofláčova scénáře a v leho režii vystřídal celovečerní utahané tem­po poprvé spád a Švih, zábavná konference Horníčkova a Kopec­kého, přesný Marešův twtst v čele s Hegerovou a Matuškou, působivá taneční scéna z Kata a blázna a semaforový Jonáš. Těžko říci, proč bylo třeba čtyři hodiny čekat na trochu skutečné zábavy, která pak musela předčasně (nebot půlnoc se naplnila/ skončit. Těžko pocho­pit, kde zůstala celoroční příprava a v kterých zásuvkách zmizela řada ohlašovaných nápadů. A těžká souhlasit s názorem vedení Cs. te­levize, které nedostatky omlouvá dodatečně sdělenou zprávou o „Sil­vestru zaměřeném na lidového di­váka". Chudák lid, který se V ne­přítomnosti svých zaklínačů zgrun­­tu proměnil, má zakrýt neschop­nost a někdy l nevůli udržet dobrý standard. Chudák lid má sloužit fako dým nad obavou z důsledků zdánlivě nepředložených činů, kte­ré by „lidovému" diváku patrně ublížily na nečinné a pivem omá­mené duši. Falešná teze nemohla (a nikdy nebude mocij konec kon­ců zvlodlt nic iiného než nedo­chůdče. A tím letošní televizní Sil­vestr skutečně byl. Milan Schulz KAFKŮV OTEC Doptá otel, |eden z hlavních do­kladů používaných k objasněni ži­vota I dfla Franze Kafky, vyšel v těchto dnech poprvé česky celý v 6. čísle Svátové literalnry. Max Brod, který již před lety uveřejnil fragmenty z tohoto doplsn, situuje jeho vznik do listopadu 1919. Kaf­ka svěřil dopis své matce, která jej otci nepředala, nýbrž vrátila synovi nazpět. Čtenář lebce chop! proč a bnde se zajímat pře­■ Svaz čs. skladateli uspořá­dal pro své členy prehrávku expe­rimentálně zaměřené tvorby. Po­dobné prehrávky se mají stát pra­vidlem, budou doplňovat ul zave­denou tradici novinkových večerů. Dobrá myšlenka se ujala hned na­poprvé; Klub výtvarníků v Mánesu byl zcela zaplněn — a což je ne­vídané, skladateli zejména. Přímo t z magnetofonového pásu se hrála díla Vladimíra Šrámka, Zbyňka Vostřáka, Jana Taustngera, Marka Kopelenta, jlndřlcha Felda a ]. J. Wolfa. Pro další prehrávky bylo by třeba několika zlepšeni. Za prvé vybírat přlsnéjším způsobem, aby se na programech objevily novin­ky jen skutečně podnětné, diskus­ní. Za druhé soustřeďovat k sobě skladby směrově příbuzné, aby se diskuse mohla soustředit k užšímu okruhu problémů. Za třetí připra­vit lépe vnéjšl organizaci přehráv­­ky. Z hraných skladeb st odneslo nesporný primát Trio Jindřicha Felda, dílo virtuózni t bohatě ob­razné, s velkou jistotou a přímo suverénnostl řešící náročné kom­poziční cíle. Právem se také lt­­bilo jemné dílko Marka Kopelenta, Nénle s flétnou za zemřelou Hanu Hlaosovou, zatímco Srdmkův alea­­torné koncipovaný Smích Ipro flétnu, klavír, bicí a lidský hlas na magnetofonovém záznamu) za­působil na většinu posluchačů kon­­fűzné. vi e Kresby Adama Macedoňského Mezi mnoha úkoly TADEUSZ ROŽEWICZ Mezi mnoha úkoly velmi naléhavými Jsem zapomněl na to Ž3 je třeba taky umírat lehkomyslný zanedbával jsem tu povinnost etD jsem ji vykonával nedbale od zítřka se všschno změní začnu umírat pečlivě moudře optimisticky bez ztráty času Přeložil fan Pilař * *■ > O * >­N < ■ Člověk a stroj — téma, o němž se mnoho psalo, píše a čfm dáie více bude psát. A leckoho překvapuje, že se v poslední době stává důležitou složkou těchto úvah lidská řeč, jazyk. Ale což pak nejsou naše jazyky nejrozšlřenějšfm a ne důležitějším pro­středkem sdělováni, tedy přenášení Informace? A tenhle poslední termín už zni hodně technicky, vybavuje nám hned kybernetiku (za jejíž součást ostatně pokládají dnes někteří badatelé i jazyko­vědu), automatizaci a podobné pojmy. A tak není divu, že otázkám jazykovědným bylo na nedávné celostátní konferenci o kybernetice věnováno celí jedno dopo­ledne (zatímco u „tradičních partnerů" lingvistů, u literárních vědců, zájem o jazykovědu ustoupil). Jeden z našich předních odborníků v kybernetice poukázal při té příležitosti na závažnou skutečnost: mezi člověkem a strojem existuje „zpětné vazba“; ne enže stra) pomáhá člověka a je přizpůsobován jeho požadav­kům, ale též naopak tato pomoc strojů nutf a bude čim dál více nutit člověka, aby své tradiční složité a ne zcela pravidelné a přesné vyjadřovací způsoby do jisté míry přizpůsobil možnos­tem stroje, aby stroji jeho práci usnadni). Jde to např. o auto­matické zpracováváni odborných informací, strojový překlad apod. Vezměme třeba tzv. antomatické referování (nebo resumování). Při dnešní přímo záplavě odborných (vědeckých a technických) pojednání, referátů, zpráv alp. by bylo jistě nesmírně výhodné, kdyby nám stroj sám automaticky pořizoval stručné výtahy, sou­hrny z takových článků, obsahu’lci vše podstatné. A tu 1 laikovi napadne, že zjednodušený, úspornější a logicky přesnější způsob formulace a stylizace odborných textů by automatické referováni neobyčejně usnadnil (a patrně teprve prakticky umožnil). Musí­me sl přiznat, ža po této stránce majt mnozí naši odborní autoři co dohánět, a to nejen stroje, ale leckdy i elementárni požadavky stylls iky; se souhrnem ieckte-ého odběrního článku by se zapotil i „lidský" referent, neřkuli stroj. Pravidla tematické (významové! výstavby textu jsou pro některé autory véci málo známou, často neovládají ani věc tak základn'ho významu, jako je kontextové členěni výpovědi nebo „uměni psát odstavce" (abych užil slov Matheslových). Po pravdě budiž řečeno, že velkou vlnu tu má naše škola: Na vyšším stupni, kde by bylo přiměřené věku žáků takovouto výukou se zabývat, se českému jazyku vlastně vůbec neučí (a li­terárni výchova si otázek kompozice příliš nevšímá), a tak mladý inielirent odchází do odborné praxe vyzbrojen sice (v dobrém případě) znalosti „vyňatých slov" s tvrdým y a toho, že podst. jméno okres a hotel kolísají v 6. p. mn. mezi koncovkami —e c h a —ich, ale zcela bezradný, pokud jde o stylizaci ně­jakého odborného výkladu. A podruhé budiž po pravdě řečeno, že neexistuje mnoho přírnček, kde by tak potřebné poučeni našel: literárni věda zřejmě odbornou lltera’uvu za literaturu nepokládá a pro jazykověda to byly až dosud ob'astl rovněž okrajové a teprve v pos’ednf době jim věnuje vice pozornosti. A přece i tu piati nedávná výstižně slova akad. Š. Schwarze: „U'oho školy nespočívá jen v tom. abv poskvtla žákům určitý počet faktů, alo především v tom. aby na lejleh základě rnzvUela matematickou a všeobecně logickou ku'turu žáků. schopnost abstrakce a všeobecnou úroveň matematického myšleni". Tu sl tedy opět podévé rnkn matematika s dneřnl jazykovědná, neboť I ona (právě jakožto nanka o nástroii sdělováni i mvšlet.1) má svon význačnou úlohu při výchově všeobecné myšlenkové a vy­jadřovací kultury. Okruh se uzavírá: nové vztehv. do nichž tazvk vchází v moderní společností, se nutně pro|evn’f nelen v poměru íazykovědy k ostatním vědám, nýbrž — dříve čl oozděll proniknou i do systému vzdělání naší mládeže. Cím dřivé, tím lépe! Dš UJ h-D O *

Next