Literární Noviny, leden-červen 1963 (XII/1-26)
1963-01-05 / No. 1
O s* Ui U Z >u LU Z < H >Z NĚKOLIK POZNÁMEK K DOSLOVU Malá knížka, která jistě potěší jak ctitele Nezvalovy poezie, tak obdivovatele obrazů a .kreseb Františka Tichého. Síastné setkání obou umělců na stránkách knihy citlivě upravené Oldřichem Hlavsou je jistě významným edičním činem Státního nakladatelství krásné Literatury a umění. Těch pár stránek veršů t kreseb je jenom torzem toho, co oba přátelé umělci zamýšleli a chtěli. Na to správně poukazuje doslov Milana Blahynky. S rozpaky však čteme řádky Františka Dvořáka, opírající se spíše o dohady než 0 jakta. Tak hned v prvních větách tvrdí Dvořák, le „spolupráce Františka Tichého s Vítězslavem Nezvalem je datována protektorátními léty. Podmínila ji blízkost jejich tehdejších ateliérů na Pařížské třídě“. To je tvrzení stejně nepřesné jako matoucí. Má-li na mysli Dvořák Nezvalův ateliér v Pařížské třídě, pak lze celkem velice snadno zjistit, že bývalý ateliér Rudolfa Kremličky na Pařížské třídě se stal svědkem Nezvalových „malířských závrati" až po roce 1945. V protektorátních letech Vítězslav Nezval malířský ateliér nikdy neměl, jeho malířskou pracovnou byly tenkrát louky u Svratky, malý pokojíček v Zabovřeskách a konec konců t jeden kout v malém dvoupokojovém bytě na Vinohradské třídě. Přátelství Nezvala s Tichým datuje se ještě z dob známých besedních „sotrées masquées“ třicátých let. V roce 1935 Vítězslav Nezval v doprovodu Daltho či Ernsta marně zvoní v pařížském domě u dveří Františka Tichého. Tenkrát se nesetkali. Skutečné a důvěrné přátelství není datováno blízkostí ateliérů na Pařížské ultct, ale schůzkami u společného přítele MUDr. Josefa fandy v jeho bytě t ordinaci. Svědky těchto bouřlivých setkání bývali tehdy Konstantin Biebl, Karel Konrád, Eduard Kohout, Otakar Mrkvička a několik mladých malířů ze Skupiny 42. Tam také — u dr. fandy — vznikl první společný plán. František Tichý slíbil ilustrovat Nezvalův ,fierný“ román Valerie a týden dlvů. Nezval však oddaloval odevzdáni rukopisu, marně hledal poslední stránku svého románu. Z celého záměru zůstala, žel, jenom kresba titulu a iniciála první kapitoly. Podobný osud stihl t slib Františka Tichého Ilustrovat Nezvalův překlad Poova Havrana. S první realizací nebyli oba umělci spokojení, druhý pokus přerušila však náhlá smrt malířova. Ant Nezvalova báseň Lidé ve Stromovce neměla větší štěstí, malíř nakonec původní rukopis, jak připomíná Dvořák, ztratil. Teprve svazek Kůň a tanečnice, rekonstruovaný a proti původnímu básníkovu záměru rozšířený, připomíná téměř po dvaceti letech, po smrtí obou umělců, jejích umělecké 1 lidské přátelství, jejich společnou lásku k Rodině harlekýnů. VLASTIMIL FIALA DÔSLEDNOSŤ JAKO DRUH UMĚNI Prosincové číslo Plamene přineslo dvě práce, na pohled každou Jinou. Myslím na Škvoreckého studil Společný jmenovatel a první pokračováni Bublikovy prózy Páteř. Škvorecký analyzuje několik amerických románů z poslední doby a praví, že jednou z vlastnosti velkého umění je ztvárnit problémy „práva či nepráva na lhostejnost k plamenům, která tě nepálí, nebo sl aspoň myslíš, že tě nepálí, protože tě třeba nepálí, ale nebudou-U společnou akcí všech včas uhašeny, ohřejí velmi pravděpodobně jednou i tvoji kremační pec“. Kritéria, podle nichž Škvorecký soudí knihy amerických autorů, podle nichž pronáší pozitivní či negativní závěr, se mohou stát stejně spolehlivými tenkrát, budeme-íl chtít hodnotit Bublikovu prózu. Jistě je předčasné vyslovovat souhrnné mínění, autor svůj příběh nedovyprávěl. Jedno je však už dnes jisté: jde o reprezentativní dílo, ikteré se čestně, spravedlivě a s uměleckou přesvědčivostí vyrovnává s komplexem faktů a vztahů, Jež u nás existovaly snad ještě před deseti lety. Můžeme tedy na autory u nás i ve světě vyrukovat se stejnými postuláty, budou s to jim dostát. Náznak v prosincovém Plameni jistě není tak náhodný, jak by se to v časopise mohlo zdát. zh lesk) ve čtvrtém roce první světové války, kdy hodnocení posledního období tvorby Verhaerenovy bylo v závěru předmluvy škrtnuto rakouskou cenzurou — jde především o odstavce týkající se sbírky La Belgique sanglante, Zkrvavená Belgie. Salda sám připojil k anoncl knížky v Kmeni poznámku, jistě ne bez Ironického záměru, že jeho kritická studie vychází bez hodnocení „válečného období tvorby Verhaerenovy a bez závěrů". Ostatně soudný čtenář musí při pozornějším čteni studie poznat, Ze něco není v pořádku, když výklad je náhle přefat po charakteristice sbírky Les blés mouvants, Rozvlněné obilí, z roku 1913, jíž nemůže končit řada děl autorem postupně probíraných v chronologickém pořádku; nehledě k tomu, že skutečně chybějí jakékoli shrnující závěry, bez MOTIVY ZE SLÁNSKÁ vystavuji v Nové slnl ve Voršilzké ulici v Praze Ladislav Cepelák a jiří Corvin. Dalo by se říct, že oba malíři, patřící poválečné generaci,' vědomě rozvinuli moderní krajinářský program, jak jej velkolepě realizoval Václav Rabas. V prostoru osobité přírody z okol! Slaného, krajiny mírně zvlněné s dominantou rozpjatého obzoru, zachycujíc! více než jen úsek země. Snaží se vyslovit něco o obsahu kraíiny dneška, o náladě „ polí a lidské práci, o nekonačnos- -n ti přírodních změn t současném <a charakteru zemědělské půdy. Ce- fcpelák je vice epikem. V akvatin- ° tách 1 lavírovaných kresbách překonal popisnou manýru a naučil so lakonické řeči moderního výtvarnictví, již ve vztahu plochy a čáry lze vyslovit obsah krajiny. Corvin je lyrik; racionální prvky kompozic svého druha nahrazuje instinktem a citem. Od dojmů probojovává se k syntéze krajiny, využívá k tomu protikladů barevných ploch, čar diagonálních proti vertikálám a horizontálám, detailu proti hmotám celku, jakkoliv je patrno, že oba vystavujte! napsali teprve jednu z prvních kapitol svého výtvarného záměru, přináší jejich práce slibné výsledky. jšh K ČEMU JE KRITICKÉ VYDANÍ? jako 294. svazek Světové četby M vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a uměni Básně Emila Verhaerena s předmluvou F. X. ^ .Saldy z roku 1917. Tato předmluva ^ vyšla původně ve výboru poříze- ^ něfti a přeloženém F. Tichým (vý- _ bor se jmenoval Mnohonásobný o. nichž sl nelze u Saldy představit ani obyčejný referát, natož studii původně o 42 stránkách, kladoucí si před Verhaerenem podle podtitulu výslovně „otázku po smyslu jeho díla“. Je hezké, že vydavatel sáhl po původním Saldově textu a nepřetiskovai nedbale připravený text z melantrišských Medailónů, ale nestačí jen dobrá vůle jít k prameni, Je třeba i poznat, není-li pramen zaltalen. Stačilo nahlédnout do kritického vydání Souboru díla F. X. Saldy, a to do Kritických projevů 10, které vyšly před pěti lety; celý zcenzurovaný závěr je tu doplněn podle necenzurovaného výtisku Mnohonásobného lesku z majetku překladatele F. Tichého. Skoda, že zas jednou nevědomost dopustila — a zbytečně —, aby jinak pěknou edici hyzdila zvůle cenzury z časů císaře pána. em VRSTEVNÍK WOLKROVY GENERACE Básnik Attila József zahynul tragicky; před 23 lety ukončil svůj život — nalomený bídou, perzekuci, osamocením 1 rozchodem z komunistickou stranou — pod koly nákladního vlaku. Výročí jeho smrti připomíná Maďarská kultura v Praze výstavkou. Neobyčejně nadaný hoch, sirotek z nejbldnějšiho proletářského prostředí, se probojoval všemi stupni škol až na vysokou; pak, vyšíván z maďarských universit, putoval do Vídně a do Paříže; tam otiskl jako dvacetiletý svou francouzskou báseň v sousedství známých jmen tehdejší mezinárodni avantgardy. V kon rarevolučnim Maďarsku záhy vyzrál v cílevědomého bojovníka dělnického podzemí; ale zatímco typický vývoj avantgardy šel od bouřlivého kvašeni a plodného zmatku ke klasickému uklidněni a prostotě, žilo v Józsefově tvorbě oboji jaksi vedle sebe, v organické jednotě; vzniká tak složitá a bohatá básnická Individualita, prosycená Intelektuálni úzkosti trýzni dvacátého století a dychtivě « vstřebávající moderní proudy (freudlsmus, například). Nad příkořím jeho soukromí čni vědomi, že jeho posláním je být mluvčím třídy, která |e „po kněžlch, vojácích, po měšťanech“ konečně na pořadn historie. Výstava také zaznamenává, že ve znamení heroického boje proti fašismu vznáší József 1 požadavek „uspořádat pospolité věci" se sousedy. Pěkným dokladem toho jsou jeho překlady Wolkra, Hory a jiných. rlp ■ Rozhlasové grandvarleté na konci roku 1961 zasáhlo tak pronikavě do dřívější estrádní formy silvestrovských pořadů, ie se snad nevyhnutelně musilo stát, co jsme se skrytými obavami oíekávalt: JEHO EXCELENCE SILVESTR 1962 zůstal o hlubokém stínu svého předchůdce. Skoda. Měli Jsme mnoho oprávněných duvoau se těšit. Tett jde spis o to, proč to letos nějak nevyšlo. Fochvalovalt isme si na tomto místě nedávno roznlasovy humor a satiru, le /de progresivně od všeobecnosti ke konkrétnosti, k satiře adresné — rozuměj adresné ve společenském dopadu. A na/ednou pravě Silvestr, ten rozpustilý účetní nad minulosti, se vrátil k všeobecnosti legrace jaksi víc jen pro legraci. A to v bilanci roku, iehož závér vydal signál k ostré kritice všemi prospěšnými způsoby. A tu silvestrovské scénky naproti tomu přicházejí odněkud z neurčitá, stíně napadajíce na obě pro neuvěřitelnou všeobecnost. Krom té Rohlenovy o poslanci, unikajícím kritice občanů svými útoky nd imperialisty, nebyla snad jediná k zuřivému potlesku, j Věřím, že se rozhlas nechce spokojit svým vítězstvím nad televizi, ani tím, ie se uvgroval nevkusú a íe několik nápadů bylo docela dobrých.) Ale po předloňském výrazném podílu reile na celkovém úspěchu se tentokrát také reite spíše podílela na bezkrevnostt relace. Pořadu chybělo tempo, gradace a nakonec l záuěr. Z materiálů na veřejných produkcích se zdálo, le půjde o ostrou procházku humorem celých tři generaci, od zbytků secese al po dnešek; ve čtyřapůlhodtnovém silvestrovském pořadu z toho nakonec nezbyla ani ta kostra. Tak se vytratil pevný jednotící ráz a všechno se rozpadlo ve sklad čísel, mezi nlmli se hudební odděleni vynasnatovato v poslední den v roce zoškltvtt posluchačům všechny nellepšt písně a utahat je at k smrtt. Všimněme sl, jak na to etos například doplácel I kOn,erenclér. V minulém silvestrovském pořadu vytvořil jtří štuchal několik vynikajících kreaci rozhlasové komiky — německou scénu, manétového klauna aj. — letos se jevil jakoby bezradný a vyčerpaný. Nesvědčila mu ani ta přemíra vtipů, lovených z ralánů osvědčenosti. Vůbec plyne z letošního Silvestra v rozhlasu t pro děláni legrace vdlné poučeni: neosvědčuje se nikdy přílišná osvědčenost — ani jmen ani metód; a nemělo by se to dělat s příliš dlouhou výrobní lhůtou; je zřejmé, ie o ledačems letošnímu Silvestru tak trochu vyrazil dech nový dech závěrečných jází letošního politického roku. Karel Dvořák devšim o to, zda se tu Kafkovi skutečně podařilo vyjádřit zázemí jednoho z hlavních motivů jeho celého díla: vztah k otci. I když Kafka přistoupil k napsáni dopisu, aby objasnil a do značné míry určil s konečnou platností obsah sporu, který mu byl krajné osobní, přesahuje právě zde jeho medliace úzce intimní rámec a zasahuje problém daleko širší. S dopisem otci se nepochybně ocitáme v samém středu Kafkova pojetí lidské existence, v samém středu labyrintu, jehož zákony se snažil poznat a pochonit. Klaus Hermsdorf, který dopis ve Světové Iiteratnře komentuje, sondi, že „základni pohnutkou, jež ovládala jeho život, byla touha po lidských vztazích“. Ve své převážně soclologizujicl poznámce hodnotí Hermsdorf z tohoto hlediska 1 Kafkův povzdech: „...není přece třeba, abychom doletěli až k slunci, ale aspoň se doplazili až k nějakému čisťounkému místečku na zemi, kam někdy zasvitne slunce a kde se lze trochu ohřát". Zdá se, že komentátorův dobřB míněný výklad, podložený Kafkovými nepochybnými sympatiemi k lidem strádajícím a trpícím v nespravedlivém společenském řédu, tu dost banálním způsobem zaměňuje část za celek. Kafkovo dílo jako celek svědčí především o nábožensky clticfm člověku, který přesto, že se vymanil z tradičního a především konvenčního „židovství", hledá nový řád a nový obsah pro lidský život v jakémsi předem určeném a zákony obtíženém vesmíru. Ne nadarmo byl Katka srovnáván s jiným hledačem, Klerkegaardem, který se zas vymaňoval ze stejně tradičního a stejně konvenčního světa křesťanstva. Pro Kafkovn mystickou koncepci lidské existence je zailsté I v jeho denicích doslovných citátů dost a dost, a ne nejposlednělším se zdá jeho meditace o Mojžíšovi, který podle Kafky nedošel do země zaslíbené snad proto, že jeho život byl příliš krátký, ale především proto, že jeho život byl právě „životem lidským", If EBMBKlWBWMlIMliMWBHMMl ■ Pamětníci Ztracené revue a vesmírné estrády z přelomu předloňska a loňska zasedli k televizorům s napätím. Jejich rozechvění s minutami uvadalo. Jejich dychtivost nenaplněna pohasla. Nebot: zpravodajství si vybralo právě konec roku pro důkaz, co všechno mohou smutni muži považovat za legraci, brněnské studio v Černíkově pásmu o sedmt rozhněvaných posluchačích rozředilo téměř do nemožnosti (až snad na tři gagy ve jilmové „grotesce“j už beztak řídký námět, Ostrava shůry Praděda přinesla průměrnou estrádu alespoň se sympatickými tvářemi herců a zpěvaček, načež stejné pásmo složili pražští dramaturgové z různých autorů a Interpretů a odvysílali z hlučného prostředí horomě. lekého družstva. Melíškůo kabaret Bez poskvrnky poulil rutinované a bez zvláštního smyslu pro nové souvislosti apokryfické metody, leč větších cílů nezasáhl (a snad ani zasáhnout netouítlj. Přímým dědicem Ztracené revue měla být jilmová práce jejího spoluautora Borise Moravce Ticho, ticho, ticho. Povedlo se šikovně naaranžovat některé pěvecké l taneční scény, zvýšila se technická úroveň montáže, avšak zmizelo to hlavni, co Ztracené revui přinášelo úspěch — obsažný vtip, nápad í s myšlenkou, radost z humoru a rytmu. Zbyl chlad a konstrukce, odvozené postupy. Očekávaný šarm odešel tiše do ztracena. A tak vavříny zájmu st odnesly dvě televizně zpracované písničky IZhasněte lampióny — Roháč, Svttáček; Chtěl bych mít kapelu — Rychmanj a především předpůlnočni hodinovka z karlínského divadla, o niž podle Rofláčova scénáře a v leho režii vystřídal celovečerní utahané tempo poprvé spád a Švih, zábavná konference Horníčkova a Kopeckého, přesný Marešův twtst v čele s Hegerovou a Matuškou, působivá taneční scéna z Kata a blázna a semaforový Jonáš. Těžko říci, proč bylo třeba čtyři hodiny čekat na trochu skutečné zábavy, která pak musela předčasně (nebot půlnoc se naplnila/ skončit. Těžko pochopit, kde zůstala celoroční příprava a v kterých zásuvkách zmizela řada ohlašovaných nápadů. A těžká souhlasit s názorem vedení Cs. televize, které nedostatky omlouvá dodatečně sdělenou zprávou o „Silvestru zaměřeném na lidového diváka". Chudák lid, který se V nepřítomnosti svých zaklínačů zgruntu proměnil, má zakrýt neschopnost a někdy l nevůli udržet dobrý standard. Chudák lid má sloužit fako dým nad obavou z důsledků zdánlivě nepředložených činů, které by „lidovému" diváku patrně ublížily na nečinné a pivem omámené duši. Falešná teze nemohla (a nikdy nebude mocij konec konců zvlodlt nic iiného než nedochůdče. A tím letošní televizní Silvestr skutečně byl. Milan Schulz KAFKŮV OTEC Doptá otel, |eden z hlavních dokladů používaných k objasněni života I dfla Franze Kafky, vyšel v těchto dnech poprvé česky celý v 6. čísle Svátové literalnry. Max Brod, který již před lety uveřejnil fragmenty z tohoto doplsn, situuje jeho vznik do listopadu 1919. Kafka svěřil dopis své matce, která jej otci nepředala, nýbrž vrátila synovi nazpět. Čtenář lebce chop! proč a bnde se zajímat pře■ Svaz čs. skladateli uspořádal pro své členy prehrávku experimentálně zaměřené tvorby. Podobné prehrávky se mají stát pravidlem, budou doplňovat ul zavedenou tradici novinkových večerů. Dobrá myšlenka se ujala hned napoprvé; Klub výtvarníků v Mánesu byl zcela zaplněn — a což je nevídané, skladateli zejména. Přímo t z magnetofonového pásu se hrála díla Vladimíra Šrámka, Zbyňka Vostřáka, Jana Taustngera, Marka Kopelenta, jlndřlcha Felda a ]. J. Wolfa. Pro další prehrávky bylo by třeba několika zlepšeni. Za prvé vybírat přlsnéjším způsobem, aby se na programech objevily novinky jen skutečně podnětné, diskusní. Za druhé soustřeďovat k sobě skladby směrově příbuzné, aby se diskuse mohla soustředit k užšímu okruhu problémů. Za třetí připravit lépe vnéjšl organizaci přehrávky. Z hraných skladeb st odneslo nesporný primát Trio Jindřicha Felda, dílo virtuózni t bohatě obrazné, s velkou jistotou a přímo suverénnostl řešící náročné kompoziční cíle. Právem se také ltbilo jemné dílko Marka Kopelenta, Nénle s flétnou za zemřelou Hanu Hlaosovou, zatímco Srdmkův aleatorné koncipovaný Smích Ipro flétnu, klavír, bicí a lidský hlas na magnetofonovém záznamu) zapůsobil na většinu posluchačů konfűzné. vi e Kresby Adama Macedoňského Mezi mnoha úkoly TADEUSZ ROŽEWICZ Mezi mnoha úkoly velmi naléhavými Jsem zapomněl na to Ž3 je třeba taky umírat lehkomyslný zanedbával jsem tu povinnost etD jsem ji vykonával nedbale od zítřka se všschno změní začnu umírat pečlivě moudře optimisticky bez ztráty času Přeložil fan Pilař * *■ > O * >N < ■ Člověk a stroj — téma, o němž se mnoho psalo, píše a čfm dáie více bude psát. A leckoho překvapuje, že se v poslední době stává důležitou složkou těchto úvah lidská řeč, jazyk. Ale což pak nejsou naše jazyky nejrozšlřenějšfm a ne důležitějším prostředkem sdělováni, tedy přenášení Informace? A tenhle poslední termín už zni hodně technicky, vybavuje nám hned kybernetiku (za jejíž součást ostatně pokládají dnes někteří badatelé i jazykovědu), automatizaci a podobné pojmy. A tak není divu, že otázkám jazykovědným bylo na nedávné celostátní konferenci o kybernetice věnováno celí jedno dopoledne (zatímco u „tradičních partnerů" lingvistů, u literárních vědců, zájem o jazykovědu ustoupil). Jeden z našich předních odborníků v kybernetice poukázal při té příležitosti na závažnou skutečnost: mezi člověkem a strojem existuje „zpětné vazba“; ne enže stra) pomáhá člověka a je přizpůsobován jeho požadavkům, ale též naopak tato pomoc strojů nutf a bude čim dál více nutit člověka, aby své tradiční složité a ne zcela pravidelné a přesné vyjadřovací způsoby do jisté míry přizpůsobil možnostem stroje, aby stroji jeho práci usnadni). Jde to např. o automatické zpracováváni odborných informací, strojový překlad apod. Vezměme třeba tzv. antomatické referování (nebo resumování). Při dnešní přímo záplavě odborných (vědeckých a technických) pojednání, referátů, zpráv alp. by bylo jistě nesmírně výhodné, kdyby nám stroj sám automaticky pořizoval stručné výtahy, souhrny z takových článků, obsahu’lci vše podstatné. A tu 1 laikovi napadne, že zjednodušený, úspornější a logicky přesnější způsob formulace a stylizace odborných textů by automatické referováni neobyčejně usnadnil (a patrně teprve prakticky umožnil). Musíme sl přiznat, ža po této stránce majt mnozí naši odborní autoři co dohánět, a to nejen stroje, ale leckdy i elementárni požadavky stylls iky; se souhrnem ieckte-ého odběrního článku by se zapotil i „lidský" referent, neřkuli stroj. Pravidla tematické (významové! výstavby textu jsou pro některé autory véci málo známou, často neovládají ani věc tak základn'ho významu, jako je kontextové členěni výpovědi nebo „uměni psát odstavce" (abych užil slov Matheslových). Po pravdě budiž řečeno, že velkou vlnu tu má naše škola: Na vyšším stupni, kde by bylo přiměřené věku žáků takovouto výukou se zabývat, se českému jazyku vlastně vůbec neučí (a literárni výchova si otázek kompozice příliš nevšímá), a tak mladý inielirent odchází do odborné praxe vyzbrojen sice (v dobrém případě) znalosti „vyňatých slov" s tvrdým y a toho, že podst. jméno okres a hotel kolísají v 6. p. mn. mezi koncovkami —e c h a —ich, ale zcela bezradný, pokud jde o stylizaci nějakého odborného výkladu. A podruhé budiž po pravdě řečeno, že neexistuje mnoho přírnček, kde by tak potřebné poučeni našel: literárni věda zřejmě odbornou lltera’uvu za literaturu nepokládá a pro jazykověda to byly až dosud ob'astl rovněž okrajové a teprve v pos’ednf době jim věnuje vice pozornosti. A přece i tu piati nedávná výstižně slova akad. Š. Schwarze: „U'oho školy nespočívá jen v tom. abv poskvtla žákům určitý počet faktů, alo především v tom. aby na lejleh základě rnzvUela matematickou a všeobecně logickou ku'turu žáků. schopnost abstrakce a všeobecnou úroveň matematického myšleni". Tu sl tedy opět podévé rnkn matematika s dneřnl jazykovědná, neboť I ona (právě jakožto nanka o nástroii sdělováni i mvšlet.1) má svon význačnou úlohu při výchově všeobecné myšlenkové a vyjadřovací kultury. Okruh se uzavírá: nové vztehv. do nichž tazvk vchází v moderní společností, se nutně pro|evn’f nelen v poměru íazykovědy k ostatním vědám, nýbrž — dříve čl oozděll proniknou i do systému vzdělání naší mládeže. Cím dřivé, tím lépe! Dš UJ h-D O *