Literární Noviny, červenec-prosinec 1965 (XIV/27-52)
1965-07-03 / No. 27
Otázka kolem mistra Jana Očastníte se jako vedoucí čs. delegace otevřeni Husovy výstavy v Kostnici a dalších vzpomínkových aktů. Co soudíte o jejich významu? V Kostnici budu mit vskutku čest otevřít Jménem Společnosti Husova muzea v Praze v poledních hodinách 6. července husovskou expozici v domě, v němi Hus bydlil před svým zatčením a který je majetkem naší Společnosti. Teprve letos se podařilo dům, využívaný pro různé živnostenské účely nájemců, upravit tak, že zde může být instalována malá expozice, osvětlující na historických dokumentech, pochopitelně ve fotokopiích, základní momenty Husova života a díla. Hus je postava světového významu, čehož st naše veřejnost nebývá ani dost vědoma, a je pro nás radostnou skutečností, že můžeme teď četným návštěvníkům, které přiláká malebné městečko na Bodamském jezeře, vstoupivší poprvé a naposled do světové historie kostnickým koncilem i tragédií Husovou, dát příležitost blíže nahlédnout do ži-, votních osudů velkého Čecha. Výstavka byla umožněna nejen dík pochopení našich úřadů, Národního muzea v Praze, které zabezpečilo instalaci, a vůbec všech, kteří vyšli vstříc iniciativě Společnosti Husova muzea, nýbrž — a to bych chtěl podtrhnout. — i dík vzácnému porozuměni představitelů města Kostnice, Jejího vrchního starosty dr. Helmleho, městského archiváře dr. Fegera, ředitelky městského muzea paní von Blanckenhagenové i činitelů úřadů Památkové správy Německé spolkové republiky. Bez jejich součinnosti sotva by bylo možné v tak krátkém čase vše obstarat v zemi, s níž nemáme diplomatické styky a kde se tudíž naráží na každém kroku na nepředvídané obtíže. Řekl bych, že vedle výstavky samé toto ovzduší piety a porozumění, které zde je kolem Husova jubilea, je další významná věc. Představitelé města položí spolu s námi a se zástupci evangelických církví věnec ke kameni, který podle tradice označuje místo, kde Hus dokonal svůj život na hranici. V předvečer památného dne pořádá město slavnostní akademií, na níž po předneseni některé ze symfonických MIEROSLAV HYSKO: NEJEN PRO NOVINÁŘE; KULTÚRNY ŽIVOT č. 28 Je cílem zpravodajství Informovat veřejnost nebo řešit ty 51 ony problémy? Toto „dilema" není absolutní, má však teoretický -význam pro ujasnění vztahu mezi specifickou funkcí zpravodajství Jako základní složky novinářství a řešením konkrétních společenských problémů. Ukázalo se nám totiž v hrubé formě v období kultu osobností, kdy novinář nebyl citlivým pozorovatelem a interpretem faktů i problémů současného života, ale spíš ilustrátorem hotových tezi, což vedlo k faktickému popření zpravodajství, k Jeho nahrazení zprávami — příklady kladnými nebo zápornými k podepření předem daných cílů i subjektivních představ. Ale má-li zpravodajství plnit svou informativní funkci, — musí vycházet ze skutečného života a nevybírat z něho ta fakta, která se nám momentálně hodí, ale ta, která jsou v kontextu objektivní skutečnosti nejvýznamnější. Dogmatismus se v novinářství — stejně Jako například v umění — projevoval v popření Jeho specifické funkce. Tak jako byla pro hodnoceni uměleckého díla rozhodujícím kritériem jeho momentální politickovýchovná užitkovost a ne Jeho estetická hodnota, tak se i v novinářství liápala politickovýchovná funkce apriorně na úkor jeho informativní. hodnoty. V Jednom i druhém případě se nepostihovala ta skutečnost, že i výchovné působení může být účinné jen potud, pokud se respektuje specifičnost tohoto oboru činnosti, od něhož se takové působení očekává, totiž že stejně jako do umění, tak i do novinářství nelze polítickovýchovnou funkci vnášet zvenčí, ale že lze úspěšně tohoto působení dosáhnout pouze tehdy, Je-li výsledkem procesu specifického obrážení objektivní reality. V socialistickém zřízení, v němž je třeba řešit všechny významné společenské problémy za účasti širokých mas, má zpravodajství zvláštní význam. Možnosti informace jsou konec konců v jistém smyslu také měřítkem demokratičností zřízení, neboť zveřejňování všech výbásní Smetanovy Mé vlasti učiní projev, doc, dr. Ferdinand Seíbt, docent středověkých dějin na mnichovské universitě, na téma Hus a Němci. Docent Seibt je dnes nejvýznamnějším německým husitologem a jeho práce vzbudily právem velké uznání mezi českými historiky. Jeho chystaná kniha Husitství — struktura revoluce je očekávána s upřímným zájmem. Očastní se také srpnového pražského symposia o Husovi. K pochopení významu všech těchto věcí, které samozřejmě souvisí i se vzrostlým zájmem o Husa v mezinárodní pokrokové katolické veřejnosti, vzbuzeném již před šesti lety knihou francouzského benediktina Paula de Vooghta (Husa v podstatě rehabilitujícíj, je třeba si uvědomit, že zde mánie co činit s německým prostředím. Německá historiografie byla především mluvčím všeho zaujatého a znevažujícího, co o Husovi a husitství bylo za hranicemi psáno, a to nejen historiografie katolická. 1 to, ■ zač Husovi vděčil Luther, bylo bagatelizováno. Tyto představy infiltrovaly do celé německé veřejnosti. Jsme rádi, že právě pětisté padesáté výročí Husovo je symptomem obratu. V pojetí Seibíově ]e husitství velkou evropskou revolucí, která st plně zaslouží respekt německého světa, a Němci se mají hlásit k podílu, který sami na husitství mají. Třeba říci, že z české strany nebyl tento podíl nikdy zamlčován / vzpomeňme Mikuláše z Drážďan a jiných]. Shrnul bych tedy asi tak, že kostnické vzpomínkové akce, které ještě před několika lety by byly úplně nemyslitelné,- malí svůj význam jednak ve svém obsahu, jednak jako projev účastí německé veřejnosti na velkém svátku české historie, svátku, který až dosud na německé straně nebyl přijímán bez nepříznivého „resentimentu". Zdá se tedy, že Hus a husitství vstupují na německé půdě do období příznivějších osudů, nepředpojatélio hodnocení. V tom bych viděl ve zkratce význam letošních kostnických vzpomínkových slavností. Univ. prof. dr. FRANTIŠEK KAVKA, profesor starších českých dějin University Karlovy rnatnnýeh fakt# a problémů, 1 kdy* vždycky nejde o jejich řešení, umožňuje veřejnou kontrolu. Domnívám se, že právé v hašem zřízeni je možnost souladu pravdivého a úplného obrážení významných aktuálních jevů v novinách s clil naší společnosti, neboť tyto cíle vycházejí za zákonitosti společenského vývoje. Taká zveřejňování takzvaných nepříjemných faktů je v našich podmínkách pozitivní čin. protože umožňuje se zamýšlet nad vlastními nedostatky a nutí nás je odstraňovat. Naopak zamlčování takových faktů zpomaluje náš společenský vývoj. Vzpomeňme sl například na to, jaké škody Jsme sl nadělali tehdy, kdy měl náš občan z našeho zpravodajství dojem, jako by všechno, co děláme, bylo v nejlepšlm pořádku, a naopak, jako by v kapitalistickém světě nebylo nic, z čeho bychom se mohli učit nebo co by nás mělo provokovat k lepšímu využívání našich vlastních možností. Na „hříchy“ minulosti, kdy se Ignorovala Informativní funkce novinářství, doplácíme dodnes. Zpravodajství nemá ani dnes v novinářském povoláni to místo, jaké mu objektivně patří. Každý, kdo chce být „velkým novinářem“, nepovažuje za přirozené sl nejdřív důkladně osvojit základy zpravodajské práce, ale poušti se hned do fejetonů, reportáží a komentářů. Ignorace zpravodajství Jako základní, nelehké složky novinářské práce vedla k tomu, že se mu nevěnuji právě nejzdatnější novinářské sily, ale často se k němu dostávají ti, kteří se z těch nebo oněch příčin nestačili uplatnit v novinářské práci ;,většího" stylu. I v tom lze vidět kus podílu na ne nejlepší kvalitě našeho zpravodajství. jEN SE NEOBTĚŽOVAT! Jihočeská pravda 20. 5. 1965: NA LÉKAŘSKÝ PŘEDPIS Jen na lékařský předpis vydaly lékárnv v Jihočeském kraji v loňském roce 2 530000 léků. Z toho 125 000 v nočních pohotovostních službách v 72 lékárnách. Stále se ale ještě zneužívá této pohotovostní služby. Není ojedinělým.zjevem, že zapomnětlivé maminky vyžadují po půlnoci dudlíky a sunar. Hráči karet si opět přijdou změnit peníze do mariáše, nebo ve čtyři hodiny ráno vracejí občané zálohované láhve. Zneužívání pohotovostní služby zamezí nový výnos ministerstva zdravotnictví. Podle něho vydávají lékárny v noční době jen léky na lékařský předpis lékaře, který koná pohotovostní službu, Kromě toho je. lékař vybaven tak. aby mohl nemocným hned vydat potřebné léky. Razíme heslo vzájemných ohledů a po chopení, neobtěžování bližních, vycházení si vstříc atd. atd. K tomu je však zapotřebí vždy dvou stran — jedné, která tyto ohledy projevuje, a druhé, která je pftfUftá. Myslím, I« tfoet logické by bylo, •by sebezapření projevoval vždy ten, kdo v dané chvíli vykonává své zaměstnání, a tím, kdo „oběť“ přijímá, aby byla vždy osoba vystupující t. č. v roli spotřebitele, zákazníka. (Všichni občas pracujeme, takže bychom se v roiích ,,užívajícího“ „zneužívaného“ jistě rovnoměrně vystřía dali.) Práce přece — i když nás třeba sebevíce baví — není žádná siesta a v socialistickém státě by měl každý dělat v zaměstnání vše, co maximálně může. Naopak, jakmile by účinkoval jako spotřebitel práce druhých, měl by mít možnost uspokojit své maximální nároky. Je přímo kocourkovské, že v poslední době mnohé instituce razí výše zmíněné heslo směrem přesně opačným. Ne pro zvýšení pohodlí spotřebitelské veřejnosti, ale pro pohodlí těch, kteří právě pracují. (Ulehčení práce by se mělo dosahovat všem! jinými způsoby než na úkor spotřebitelů — jinak je to věčně začarovaný kruh!) Konkrétně k případu lékáren: Noční služba — jak sám název napovídá — je přece k tomu, aby sloužila, ne aby spala, učila se anglická slovíčka nebo co tam * vlastně má dělat. Domnívám se, že případů zneužití, jak se v uvedené zprávě uvádí, není tolik, aby se kvůli nim muselo dělat tak komplikující opatření. Změnit peníze do mariáše lékárník nemusí, když nechce. Ostatně nové nařízení jis^ nezabrání karbaníkům, aby ho neobtěžovali i nadále. Taktéž pochybuji, že mnoho lidí do roka vstává ve čtyři hodiny, aby v lékárně vrátili zálohované láhve. Co se týče zapomnětlivých maminek, je pro blaho veřejnosti jistě prospěšnější, když dítě v noci řve hlady a maminka jde ráno do práce nevyspalá, než aby lékárník vykonal obtížný akt prodeje sunaru po půlnoci. Podle nového výnosu vydávají lékárny v noci léky jen na předpis lékaře, který koná pohotovostní službu. Když vás tedy v noci rozbolí zub, nepůjdete si pro algenu do lékárny, ale k onomu lékaři. Je zřejmě chytřejší obtěžovat lékaře, který je tu pro naléhavé případy, bývá volán k pacientům apod., a nechat na pokoji lékárníka, který nikam chodit nemusí. Obávám se, že se vbrzku dočkáme výnosu, že nedělní prndej Pramene bude obsluhovat jen ty, kteří si přineson potvrzení, že v týdnu dělali přesčas a nemohli si tudíž nakoupit. Mohli by sl vzpomenout! též železničáři, že si nepřejí být ▼ noci obtěžováni stejně jako ve dne. A zůstaneme všichni pěkně doma v teple. ILONA DAŇKQVÄ POETICKÉ VÝSLEDKY Po přečtení článku O. Rydla Pro pita* dvacet (LN č. 24) Jsem byl dosti překvapen. Ač jsem sousedem Východočeského kraje a k Hradci Králové mám ty nejvřelejší vztahy, překvapilo mě, že v tomto krajském městě se konalo literární matiné. A že proběhlo bez povšimnutí, kterého by si zasloužilo. Neznám natolik místní poměry, nevím, jak byl pořad propagován (kromě pozvánek), nevím, Jak často se tyto pořady konají. Překvapilo mě to proto, že vím o Hradci Králové Jako o jedné z početných poboček Klubu přátel poezie. Článek mě ovšem zaujal hlavně proto, že si dovedu představit, kolik práce věnovali recitátori přípravě pořadu, a potom — i když těch „pětadvacet“ bylo asi ,,těch pravých“, jak se říká — potom Je najednou člověku smutno z výsledku práce, a hlavně — bere to síly. Když jsem před devíti lety poprvé recitoval na literárním večeru, který pořádala Okresní lidová knihovna v Břeclavi, stál jsem rovněž před dvaceti posluchači. Tehdy ale vznikl soubor, který se nezalekl, pokračoval a posluchačů přibývalo. Domnívám se, že nejdůležitější věcí byla pravidelnost těchto večerů. Po pěti letech tak vzniklo publikum asi o 120 „skalních“ posluchačích, zároveň se původní recitační soubor změnil v Divadlo poezie Proměna. K propagaci nám — vedle tištěných plakátů i pozvánek, kt$ré riouří zároveň Jako program — nejvíce pomohli sami posluchači, kteří přiváděli další a další. Návštěvnost se pohybovala od 100 (Setkání s VI. Majakovským) k 200 posluchačů (Zpěvy staré Číny). V poslední, deváté sezóně návštěvnost ještě stoupla, a co je nejcennější — dvě třetiny tvoří mládež. Jistě velký vliv na to měl i Klub přátel poezie. A tak při založení pobočky Klubu přátel poezie v Břeclavi, kdy Proměna uvedla verše Oldřicha Mikuláška, byl sál doslova nabit — v hledišti pro Í80 diváků se sešlo 256 posluchačů. Pořadatelem dalších pořadů se stal vedle Proměny a okresní lidově knihovny 1 Klub přátel poezie, Jehož členy zveme pozvánkami. Navíc osobně zveme školy. Při poslední, v pořadí 34. premiéře — Harlémský zpěvník, pásmo veršů a džezu — bylo představení vyprodáno (250 posluchačů), dalšího představení se zúčastnilo 105 diváků a dopoledne na studentské představení 220 žáků středních škol. (Chápu, že přitažlivost tohoto pořadu byla ovlivněna námětem.) Máme proto velkou radost, že v době, kdy návštěvnost kulturních pořadů klesá, alespoň v Břeclavi, naše publikum se zvětšuje především 0 mladé lidi. Velký význam přikládáme třem činitelům: za prvé pravidelnosti pořadů; za druhé snaze souboru, aby svými pořady posluchače neztrácel, ale získával (nemám na mysli atraktivnost, ale dobrou připravenost pořadů, va kterých slovo je dominantou) a za třetí dobré propagaci všemi možnými prostředky (plakátem, pozvánkou, místním i krajovým vysíláním, kulturním kalendářem 1 osobním pozváním). Doufám, že tato naše zpověď nevyzní Jako vyvyšování, samopochvalování. Naše publikum nevzniklo přes noc, Je výsledkem devítileté práce, o které se poprvé odvažují psát. I když je Československo „velmocí čtenářů poezie“ (mám na mysli úspěchy Klubu přátel poezie), budeme muset — zvláště dnes — znovu a znovu diváky a posluchače získávat, nechcome-li recitovat pro úzký kruh svých přátp i KOMPROMIS BEDŘICH kanéra Nedávno se mohlo mnoho «et tisíc diváků televize přesvědčit o tom, jak dovedeme někdy nešikovně dělat agitaci, jak málo se dovedeme orientovat v psychologii lidí a jak strnule a nepružná umíme „plnit své plány“ za každou cenu. Ačkoliv celý sportovní národ žil vrcholnou událostí — daviscupovým utkáním našich a Italských tenistů na štvanici, které dosáhlo vrcholu dramatičnosti po sobotním vítězství našeho páru nad Italským, přesto Čs. televize setrvala při původně ohlášeném přenosu okresní spartakiády v Chebu. Nemám vůbec nic proti spartakládě, ale myslím, že její propagaci tento tvrdě prosazený přenos v Chebu neposloužil. Jistě 1 vedení televize mělo z této kolize zamotanou hlavu, pod tlakem mas (nikoliv neuvědomělých) přistoupilo ka kompromisu a do přenosu z Chebu občas Jako koktail vrazilo chvilku tenisu za Štvanice. Lituji oficiální představitele, kteří pronášeli obvyklé zahajovací projevy v Chebu, i všechny účinkující, od roztomile popletených malých dětí, přes dobré muže a ladné ženy až po vojáky, Jejichž vystoupení bylo opravdu strhující a kteří v dešti a blátě ukázali maximum svých možností. Ti všichni se tento den a po tyto tři hodiny ocitli v nepřekonatelné konkurenci, kterou jim připravila ani ne tak náhoda, jako malá představivost, fantazie, pružnost, schopnost a odvaha rychle Improvizovat ze strany Čs. televize a na druhé straně bojovnost našich tenistů. Vím, že přenos spartakiády z Chebu připravila televize jako politicky závažný pořad a že tato příprava stála nemálo materiálních prostředků. Domnívám se však, že měřeno právě politickým efektem by bylo v zájmu spartakiádní myšlenky, aby se televize těm posluchačům, kteří snad v neděli odpoledne čekali raději na spartakiádní přeno« než ní tenis omluvila, nejlepší záběry z pořadu, který byl stejně zdlouhavý a rťestejné kvality, natočila a potom v klidu večer odvysílala. Není to jistě jen názor můj. Televize n8iná často příležitost shromáždit u obrazovek zcela bez agitace tolik diváků, kdy nepotřebuje žádného režiséra, drahou výpravu, připravené projevy, aby zapůsobila na lidi nejen napětím, krásou sportu, ale nakonec i na jejich národní cítění a hrdost. Tentokrát tuto příležitost téměř zcela promarnila a diváci měli nervy napnuty dvakrát: jednak z úporného sportovního zápolení, jednak z málo citlivých prostřihů chebské spartakiády a štvanického zápolení, kdy nebylo nikdy Jisté, co bude divákovi umožněno phléd-. nout. Dr. FRANTIŠEK KOHOUT, Praha 7 PAMÁTKY A OBNOVA Obnova Královské cesty, tedy historické komunikace jádrem staré Prahy, vyžádala si hodně starostí i nákladů a přičinlivé práce, zvláště odborníků všech řemesel. Buďme jim za to vděčni při celkovém pohledu na dokončené i dokončované úpravy stavebních památek, které zdobí Královskou cestu od Prašné brány Celetnou i Karlovou ulicí až do Mostecké ulice na Malé Straně. Zde však na některých historických objektech byly vyzkoušeny s novými prostředky obnovy i některé úpravy, které sice vracejí domům jejich původní ráz, ale zároveň jim vnucují cizorodé doplňky. Místo nevkusného dřevěného obložení výkladů prohledají od nich oproštěná výkladní okna, jež moderně a nově dávají vyniknout původnímu portálu. Nad nimi však vztyčili projektanti také nové nosníky vlajek a praporů, které nahrazují dřívější nevtíravé žerdě způsobem, který zasahuje rušivě do celé obnovy historického objektu. Ornamentálně řešené nosníky bohatě•zdobené ziatoskvoucími trojúhelníky či disky nejsou na první pohled zjevně účelným prostředkem k vlajkové výzdobě domu. Bez ní působí samoúčelně a s ní sotva odstření vzájemnou nesourodost starého a nového •lohu. Ve spojení s historickým objektem nbližují všák tyto nosníky nejen jemu, ale také úsilí o moderní pojetí umění i řemesla. Tedy ke vzájemné škodě památek i jejich soudobých doplňků a tím i na úkor celku a zásluh o obnovu Královské cesty. ej K Upozornění na nefrůznějií jazykové nedostatky dochází do naší redakce stále dost. I když jde leckdy jen o chyby domnělé, stačil bych i těmi skutečnými zaplnit několik koutku. Tak jsme např. dostali cyklostylovanou brožurku „jak se vyvíjela technika automobilů“, vydanou Národním technickým muzeem, s upozorněním na spoustu tiskových i pravopisných chyb a stylistických pochybení. A musíme přiznat, že se z ní naše mládež, která ráda toto muzeum navštěvuje, slohové pečlivosti rozhodně nepřiučí. (Jeden příklad za mnohé: „Velký byl počet automobilů vNěmecku, kde činil přes 100.“) jiný čtenář si zase povšiml, že v Praze na Vinohradech existuje krejčovství označené firmou „Dámská m ě ř e n k a“ (Jinde prý mají zase „Míroděv“ — to je ještě lepší, zároveň vtipně pokrokové.) Ta „měřenka“ zřejmě pochází z téhož nepodařeného hnízda jako „pradlenka“ (což, jak známo, není „malá pradlena“, jak by si Člověk myslel, nýbrž „prádelna se samoobsluhou“), „vařenka“ (to je zase druh vařiče) a další ha, nestačí prosté enky“. Cožpak, probo„krejčovství“, resp. „konfekce na míru“? Když jsem dostal upozornění, le prý se v novinách a rozhlase povážlivě rozmáhá nadměrné užívání vazeb s předložkou kolem (jako např.: „Zajímavosti kolem Závodu míru“, „Pět chlapců kolem Ivany“ ap.). myslil jsem si, že jde spíše asi 0 Individuální nechuť pisatele k této předložce. Zdá se však, že náš dopisovatel měl přece jen „dobrý nos“: případy jako „Okolnosti kolem smrtelného zranění“, v nichž je užito předložky k o-1 e m vskutku zbytečně a nevhodně, se objevují stále častěji a naši publicisté by se měli ▼ té věci lépe kontrolovat. Mnoho drobných (a někdy 1 větších) nedostatků se najde ovšem v novinách snadno. Jde o některé věci právě aktuální, jako např. o limosáček. Vzhledem k tomu, že jsem to slovo našel ve větě „Spojené lihovary budou denně dodávat na Strahov 100 000 limosáčků“, z usoudil jsem, že by mohlo jít o sáčky umělé hmoty naplněné limonádou; jisté to ale není. A nevíte náhodou, co je to „turistická p u ť o v k a“? Soudím, Že neužitečný rusismus. Najdou se arciť I artgllcismy. Jako např. zpráva, že francouzský president za své návštěvy v NSR „uvidí rovněž bývalého kancléře Adenauers“. Tak vida, on se na něj bude jen dívat a ani ho nenavštíví — leda že by angl. „to see (a person)“ neznamenalo Jen „vidět“, ale i „navštívit (neformálně)“. To jsou ovšem Jen drobnosti; horší v bylo. když reportér Rudého práva napsal článečku o studentském majálesu: „V patnáct třicet se začal pestrobarevný had plazit pražskými ulicemi k Parku Julia Fučíka, vyvolávajíce občas úsměvy diváků.“ U čtenářů tento kuriózní přechodník vyvolal asi něco trochu jiného. A v týž čas napsala zase Večerní Praha, že se vplba královny majálesu „odehrávala před až do posledního místa prázdnou posluchárnou“. V jazyce umělecké kritiky se stále více rozmáhá slovo poloha: dirigent posunul skladbu do jiné polohy, umělec umocnil zobrazenou skutečnost do polohy snu, psal verše nesložitých poloh rodinného života, dobírá se epických poloh. Stává se z něho výraz značně neurčitého významu (jak to dosvědčuje i Slovník spisovného jazyka českého, který jej opisuje slovy „souhrn okolností vztahujících se k něčemu, celkový stav, situace, stupeň něčeho“) a jeho manýrovité užívání jen ještě přispívá k pojmově rozmazanému kritickému stylu. Nu řekněte, co vám poví např. věta „Inscenace byla tvůrčím způsobem stylizována ve formě a složité filozofující poloze románu“? Di