Literární Noviny, leden-červen 1966 (XV/1-26)

1966-01-01 / No. 1

Se Semaforem Mohlo to být \docela obyčejné povídání kolem populárního praž­ského divadla. O Semafor fe po­řád zájem a mnoho lidí chce vě­dět, co se tu zrovna děje. Chtěli to vědět i všichni na pondělní be­sedě spolupracovníků literárních novin s členy tohoto divafdla. Ně­co se také dozvěděli, i když tvůr­ci příštích semaforových pořadů příliš sdílní nebyli. Mohlo to pro­to být docela obyčejné povídání kolem. Ale nebylo. V jedné chvíli kdosi načal ta ostatní pak všeli­jak rozvedli) řeč o průběžných patáliích tohoto divadla s vlast­ními hvězdami, at už většího či menšího kalibru. Dějiny Semafo­ru, především co do přesunů jeho předních zpěváků, jsou natolik veřejně známy, že reálie netřeba opakovat. Spíš se leckdo ptá, proč k těm přesunům, často zdán­livě nelogickým a neprospěšným, znovu a znovu dochází, jsou snad ředitelé divadla tak nesnášenliví? Nebo /sou zpěváci a zpěvačky tak neposední? Řeč, která se v pondělí odpoledne rozvinula, hovořila o něčem jiném. Naléza­la příčinu oněch kontroverzí v ne­možnosti takové dohody mezi ve­dením divadla a jeho hvězdami, která by umožnila přesné stano­vení vzájemných práv a povin­ností. Práva divadla chtít dobrou, vynikající práci a povinnosti di­vadla takovou prácí úměrně od­měnit. A povinnosti interpreta odvést práci vysoké úrovně a je­ho práva dostat za ni úměrnou odměnu. Vedení Semaforu pře­svědčivě doložilo, žít takovou do­hodu uzavřít nemůže, protože je vázáno všeobecně platnými (a všeobecně nivelizovanými j odmě­­novými normami. A důsledek těchto norem le, že oblíbené hvěz­dy písňového nebe, tlačeny prud­kou poptávkou vyplývající z je­jich popularity, tříští své síly do desítek podniků a podničků, ve kterých zcela logicky nalézají vy­rovnání toho, co jim mateřská scéna poskytnout nemůže. A dů­sledek těchto desítek podniků je, že zanedbávají své povinnosti vů­či divadlu, které — paradoxně — neplní své povinnosti vůči nim, ač by je plnit chtělo. A lak místo tvůrčí pohody nastupují všelijaké organizační šarvátky, ústící v od­chody jedněch, v příchody dru­hých a za čas zase naopak. Řeče­no hned s několika klasiky na­jednou: Kdo je vinen? Co dělat? Čím začít? Nejsnadnější odpověď praví, že ANTONÍN ROCEK: NESTAČÍME NEBO NECHCEME ARGUMENTOVAT? STUDENT C. 10/63 Před dvěma týdny doSlo k náhodnému setkání skupiny studentů, [eho účastníci se ukryli před deštěm v Muzeu V. I. Le­­nina. Slovo dalo slovo a debatní kroužek se dostal do konlliktu . . . Bylo zajímavé sledovat tváře našich re­prezentantů. Optimismus a nefalšovaná snaha stát pevně na našich pozicích se rychle změnily ve výraz nejistoty a roz­­pačltostt . . . ani jeden z nich nebyl scho­pen diskuse s věkově mladšími francouz­skými studenty. Přál bych si, aby někdo z kritiků mládeže srovnal zjevy naši.h „protivníků" ... s jejich názory na de Chardina. polemiku křesťanství s komu­nismem. s úvahami o Leninově pozmi v ŰV VKS(b) po roce 1922 nebo s roz­borem Buchartnovy „Der Weg zum Sozia­lismus“. Bylo nám všem trapně Tazatelé čekali odpovědi na položené otázky, ale zbylo jen pokrčeni ramen . . . Malé ,,teach in“ v Leninově muzeu se neslibně vyvíjelo tak, že odpovědi zda­leka nedosahovaly úrovně kladených otá­zek. Trockij a Bernstein přece nejsou v učebních osnovách. Několik dnů po uvedeném mírně řečeno trapném rozhovoru jsem slyšel krátkou info-macl o konferenci newyorských stu­­den'ů a profesorů, která se konala v předvečer Říjnové revoluce. Několik set přítomných se zúčastnilo přímé nebo ne­přímé diskuse . . . Byli tam filosofově stejně jako strojaři, biologové a archi­tekti V bouřlivé polemice vynikl směr vysoko hodnotící význam Října jako re­voluční změny lidských dějin a Lenina jako jednu z jejich předních postav. Konfrontace precizní znalosti proble­matiky socialistické revoluce v Rusku, steině jako jejich představitelů (Lenina, Stalina, Kameněva, Zlnoněva, Bucharina, Troľkého) s vědomostmi našich studentů je prostě nemožná. V New Yorku se ho­vořilo o deformaci socialistického myš­lení v parametrech, které jsou pro naše vysoké školy řídkou výjimkou . Nejsem asi dalek pravdy, když se do­mnívám, že ti na druhé straně se zabývají o logice věcí ti, o nichž je řeč, jsou stejně zpustlíei a už teď berou dost, tak co! Tohle řekne u piva nebo ve fotelu leckdo z těch, kteří zapla­tili „strašné peníze“ za estrádu se slavnými hvězdami. Ale kdo přemýšlí o kousek dál, snadno přijde na to, že každá práce, kaž­dé řemeslo má své zvláštní pod­mínky, ve kterých se realizuje. V respektování těchto podmínek spočívá záruka, že práce, -řemes­lo budou vykonány co nejlépe, ke spokojenosti výrobce /tvůrce) i spotřebitele /obecenstva). Igno­rování oněch podmínek vede na­opak ke zmatení hodnot, k z ne­kvalit nění výsledků práce /třeba nadměrnou produkcí, protože od­měna za kvantitu je větší než za kvalitu) a k nespokojenosti obou stran. Základní podmínky práce populárního zpěváka jsou: kulti­­uovat soustavně talent, být v dob­ré kondici, dobře vypadat, pozná­vat okolní zkušeností a deset dal­ších. A to všechno v době kulmi­nace svého nadání, o jejíž délce nemá nikdo — a on sám nejméně — ani potuchy. At se kdo chce jak chce zlobí, jsou to podmínky odlišné od podmínek pravidelné­ho osmihodinového pásového úko­nu nebo — nechoďme tak daleko — od podmínek redaktora kul­turního týdeníku, jehož schop­nosti pravidelně časem a zkuše­nostmi rostou a který je, stejně jako ten u továrního pásu, pod penzí. A at se podepsaní nebo anonymní rozhorlencl třeba vztek­­nou, špičkový Interpret má ve chvílích své oprávněné populari­ty vydělávat mnohokrát tolik než jeho obdivovatelé. Na otázku „Za co?" odpovím „Za to, že je lepší než já", a nebudu mu to, že je lepší, závidět a ožívat a budu na­opak rád, že nevyvádí v Marián­­kách, protože si to u vědomí hmotného rizika takového počí­nání zatraceně rozmyslí. A na­vykne si žit v odpovědnosti ke svému talentu. A já — jako divák a posluchač — z toho budu mít profit. Skutečně. Mohlo to být docela obyčejné povídání. A vyvinula se z toho čilá debata o normalizaci okolnosti, o přiznání podmínek poměrům, jež st ony podmínky vyžadují, o logice, z níž plyne obecný zisk. A o promarňovaných hodnotách, které by nám mohly přinést tolik dobrého. Nebo to snad nepotřebujeme? MILAN SCHULZ problematikou právě vědeckého komunis­mu jako učením nepřítele. Obávám se, že si jsou vědomi, že chtějí-li jej porazit, musí bojovat zbrani, které sám vytvořil a se kterými bojuje. Je asi dobré si to uvědomit dříve, než dojde k situaci, kdy nejen dva, ale valná část našich vysoko­školáků a středoškoláků nebude schopna čelit v ideologické rozpravě a bude bez­radná proti ideologickému tlaku. 2e oni z druhé strany nechtějí zús'at v obraně, nemíní se bránit, ale naopak útočit, dokazuje snad nejlépe jeden z po­sledních výroků Američana. Hovoře o Le­ninovi prohlásil: „Tahle osobnost vám už dávno nepatří.“ Pak něco citoval, možná i trochu zkreslil. Teprve v Gorkého ko­respondenci jsem našel tento doslovný překlad (dopis R. Rollandovi): ........ jeho mozek (Lenina J se vyčerpal ohromnou nenávistí k neštěstím života a tajným soucitem k lidem, skrývaným hluboko v srdci. Vím, že měl rád lidi, ne ideje, víte přece, jak dovedl ideje lámat a ohý­bat, když to vyžadovaly zájmy lidu.“ Z ČINNOSTI SVAZU ČS. SPISOVATELŮ Předsednictvo ÜV SCSS projednalo na své schůzi 15. m. m. návrhy komise pro mladou literaturu, připomínky k honorá­řové vyhlášce a záležitosti časopisu Tvář. Projednalo také ústředním výborem Sva­zu schválený návrh na vydávání časopisu pro mladou literaturu tak, aby mohl vy­cházet od 1. 5. 1966, schválilo jeho roz­počet a na návrh komise pro mladou lite­raturu jmenovalo tuto jeho redakční radu: A. Brousek, J. Brukuer, J. Bodláková, P. Bošek, H. Franková, j. Gruša, Vlád. Jano­vic, Z. Heřman, P. Kabeš, D. Karpatský, J. Pi.štora, J. Štroblová, J. Zábrana, M. Uhde, St. Mareš a V. Páral. Prozatímním tajemníkem komise pro mladou literaturu jmenovalo P. Boská. Současně vzalo na vědomí vystoupení J. Lopatky a J. Beneše z komise (později oznámil sekretariátu Svazu své vystoupení z komise i V. Ha­vel); doplnění komise provede ÜV SCSS na svém příštím zasedání. Po zkušenostech z jednání o honorá­řové vyhlášce předsednictvo doporučuje upravit dosavadní způsob knižních hono­rářů, zejména pokud se týká sazeb za archy a verše, norem a degrese, možnosti paušálního honoráře a stanovení celkové částky, kterou může ročně nakladatelství disponovat pro vyplácení honorářů. Déle předsednictvo jednalo o realizaci usnesení ŰV SČSS z 26. 11. o časopisu Tvář a schválilo návrh jeho nového roz­počtu, předložený ředitelem nakladatel­ství Československý spisovatel janem Pi­lařem. jelikož bylo jasné, že Tvář ani v r. 1966 (jakožto časopis skupinový vy­dávaný přímo nakladatelstvím CS) ne­může mít rozpočet vyrovnaný, rozhodlo předsednictvo uhradit očekávaný schodek cca 71 000 Kčs z prostředků Svazu — za předpokladu, že se sníží některé režijní po­ložky, přičemž bude zachován počet dvou redaktorů, bude zajištěna distribuce časo­pisu, redakční místnosti, náklad Tváře bude 4000 výtisků a prodejní cena Tváře se zvýší z Kčs 3,50 na Kčs 5,—. Předsed­nictvy vycházelo z názoru, že jsou to dostatečné hospodářské a administrativní podmínky pro vydávání skupinového ča­sopisu ve svazovém nakladatelství. Re­dakce a redakční kruh Tváře se naopak domnívaly, že jsou to podmínky nedosta­tečné, a nepřijaly je. Odmítly i požadavek týkající se složení redakční rady, vzne­sený ideologickým oddělením ÜV KSČ, jemuž přísluší schvalovat redakční rady všech kulturních časopisů. Předsednictvo tedy muselo konstatovat, že přes snahu ústředního výboru SVCSS, aby Tvář vychá­zela dále, došlo k takovým diferencím, že šéfredaktor Tváře J. Nedvěd jménem svým i jménem redakčního kruhu odmítl před­ložené podmínky, takže časopis Tvář od 1. 1. 1966 přestává vycházet. pro Dne 14. m. m. se sešla pracovní skupina organizační otázky a vypracování návrhu nových stanov Svazu. Projednala zásady své práce a schválila její plán tak, aby mohla předložit návrhy ústřed­nímu výboru Svazu i členstvu v polovině března 1966. Své návrhy bude průběžně konzultovat s členy a kandidáty Svazu a s členy svazové překladatelské sekce na členských aktivech v Praze, Brně a Bratislavě. První takové aktivy se v Praze konaly ve dnech 16. a 17. m. m.: první tajemník Svazu Jiří Šotola podal na /nich zprávu o posledním zasedání ÜV SCSS a tajemník V. Maršíček o plánu organi­zační a stanovové komise. Z aktivu vyšel návrh, aby sekretariát Svazu vydával pro členstvo pravidelný předsjezdový bulletin a aby se konaly další aktivy po Novém roce, které by vedle problémů svazové organizace byly věnovány rozpravám o práci nakladatelství Cs. spisovatel, ' o svazovém tisku a o činnosti Českého literárního fondu. Dne 10. m. m. se sešla komise pro mla­dou literaturu, jejíž některé závěry jsou obsaženy již ve zprávě o schůzi předsed­nictva Svazu; mj. si stanovila vypracovat program činnosti v příštím roce, který předloží předsednictvu Svazu v lednu 1966, kdy se také sejde s mladými členy a kandidáty Svazu. Na druhé schůzce dne 17. m. m. jednala o možnosti cest mla­dých autorů do zahraničí podle návrhu ÜV CSM, který chce mladým autorům, některé takové cesty umožnit. Ve dnech 7. a 9. prosince se sešil v pražském spisovatelském klubu zástup­ci spřátelených evropských spisovatel­ských svazů k pracovnímu jednání o spo­lečném sborníku poezie, připravovaném na počest 50. výročí Velké říjnové socia­listické revoluce. Jednání se zúčastnili Angel Todorov (Bulharsko), Pál Pandy a Zpltán Hera (Maďarsko), Wolfgang Joho (NDR), L. Pasternak (Polsko), Oaniche Olteanu (Rumunsko), J. S. Romanovová (SSSR) a Jiří Šotola, V. Maršíček, J. Pilař, K. Rosenbaum, J. S. Kupka, Petr Pujman (Československo). KÁDROVÉ OTÁZKY Ve 45. čísle se LN pokusily zesměšnit výběr uchazečů /) vládní službu v USA. Poznámka citovala některé z 536 otázek minnesotského personálního dotazníku. Považujeme za nutné u^ést informace na správnou míru. Dotazník Minnesota Mul­­tiphasic Personality Inventory je jednou z nejpropracovanějších metod k odlišení lidí normálních od těch s určitými abnor­málními rysy. O tomto dotazníku existuje asi 1000 prací ve světové odborné litera­tuře, 1 dvě odborné práce vydané u nás (dr. Engelsmann, Čs. psychiatrie 1959, dr. Chodura, Čs. psychologie'1964). Český převod dotazníku zatím není přiměřeně validizován na naši populaci a proto se ho nedá využít v ,,kádrové“ práci, pouze v praxi klinické. Dotazník obsahuje i te­ze, které normálnímu člověku mohou při­padat směšné (,,jsem zvláštním zástup­cem božím na zemi“), které však nepři­padají směšné osobám s určitými dušev­ními poruchami — a ty se dotazník snaží odkrýt. Jáké škody může na odpovědném místě natropit člověk s paranoidními rysy, který v každém vidí pronásledovatele, v každé nevinné poznámce narážku a v každém tichém hovoru komplot. Získa­ného materiálu se dá využít i k posouzení některých rysů osobnosti v rámci norma­lity, může ledy sloužit jako podklad pro vhodné zařazení na pracovišti. Dotazníkové metody mají nevýhody, jichž si jsou autoři obvykle vědomi. Do­tazníky vycházejí ze sebehodnocení zkou­mané osoby, které může být zkresleno buď záměrně nebo tím, že se sama správ­ně zhodnotit nedovede. Minnesotský do­tazník má tu přednost, že určité ‘skryté věty zachycují postoj osoby k vyšetření, tendenci jevit se v horším nebo lepším světle, a skóry na těchto větách založené, umožní posoudit stupeň spolehlivosti vý­sledku v každém jednotlivém případě. Diagnostické závěry se nevyvozují přímo z jednotlivých roztříděných vět. Výsled­kem dotazníku ověřeného na velkých souborech osob je profil graficky zná­zorňující přítomnost především patolo­gických a rovněž některých nepatolo­­gických rysu osobnosti (otevřenost—uza­vřenost aj.). Aby se snížil faktor subjek­tívnosti při sebeposuzování, bývají dotaz­níkové metody při vyšetřování osobnosti obvykle kombinovány s jinými metodami, jako jsou testy projekční, výkonové a po­­suzovací stupnice, kdy pomocí standardi­zované škály posuzuje zkoumanou osobu někdo z jeho okolí. Snaha posuzovat lidi na vědeckém zá­kladě jistě není nesympatická. Výsledky získané fundovanými a statisticky správ­ně ověřenými testy mohou být přesnější a spolehlivější ijež výběr lidí na základě dojmu kádrovacího úředníka a všeobec­ného posudku občanského výboru. Názor považující psychologické testy za kapita­listickou neplechu vedl v dřívějších letech k administrativnímu zrušení psychologic­kého poradenství, zejména v našem prů­myslu — a dnes se s velkými obtížemi (a s mnohaletým zpožděním proti světo­vému vývoji) znovu buduje. Minnesotský dotazník byl již dávno důkladně restan­­dardizován v Polsku. Dr. Choynowski, vedoucí psychometrického oddělení Pol­ské akademie věd přednáší právě teorii konstrukce a validizace testů na brněn­ské universitě. Byl požádán, aby připravil projekt adaptace a standardizace něko­lika amerických testů i pro Sovětský svaz. Naše psychologická věda přistupuje k testovým a dotazníkovým metodám s jistou opatrností a kritičností. Nechce­me po obdobhzavrhování testů upadnout do opačného extrému. Správná cesta le konstrukce, adaptace a ověřování pomů­cek na množství osob a určit jejich spo­lehlivost. PhDr. Eva Dlabačová PhDr. Stanislav Kratochvíl Závěry repliky nám jsou nejmíň tak sym­patické, jako je jejím autorům sympa­tický Minnesotský dotazník, a rádi jí uveřejňujeme (v mírně zkráceném znění). S dodatkem, že naše poznámka pouze čerpala z amerického tisku; autorům kri­tických, resp. satirických článků se ne­líbily zejména detailní otázky ze sexuální sféry. EXISTENCIALISMUS DOKTOREM VĚD ROZDUPANÝ... Prof. dr. Miloslav Matoušek, DrSc., usoudil, že existencialismus u nás zavání módností, i sedl a napsal proti němu do 11. čísla Červeného květu glosu, která je nejkrásnějším květem ,,anti-myšlenf“ (možná, že moravští Seveřané jsou zá­sadnější, drsnější, hledí svrchu na zka­žené Francouze . . .). Odpustil si jakékoli důkazy i sebenesmělejší náznak rozboru (textu, výroků, kategorií, pojmů), zato však sestavil malý slovník rozhorlených verdiktů. A všechno kontra! A basta! A existencialismus je prostě nezdravý, samé ne a samé proti, samá čerň, chmu­ry, hnusy, antisociálno. Promluveno bylo ex cathedra — a asi že také nazpamčt, neboť pro rozsudky stanného soudu nad existenciálním myšlením není potřebí ani paměti, ani znalosti, neboť náš český zdravý soud — to je panečku konec! Ortely má v patrontašce: Existencialismus je a) filosofie neprav­divá, b) filosofie nezdravá, c) filosofie ubohá, d) filosofie ztroskotanců života, e) filosofie neobyčejně chmurná, f) filo­sofie odvracející se od života, g) filosofie hlásající zoufalství nad člověkem, h) není to filosofie ani v nejmenším radostná, ch) je to filosofie lidí bez perspektiv, lidí poražených, nadobro ztracených, lidí v posledním tažení, i) je to filosofie, která vyvolává, pěstuje a posiluje proti­společenské postoje (chce se mimoděk zvolat: pendreky na ni! pozn. O. S.) j) á -jako filosofie je k 'ničemu. Tudíž: existencialismus, i ten „levý“, Sartrův, je k ničemu, přísný soudce Ma­toušek k něčemu; je to filosofie lidí v po­sledním tažení, jejich zdravý odpůrce je pak teprve v prvním tažení. Bude li snad následovat ještě další tažení, bude za­hoď no k terminolog ti Mtrfl proti kosmo­politismu. kybernetice, existem ialsmu a fenomenologii (i jiným čertům různých ,,ismů“l z roku 1952 blahé paměti dodat aspoň nějaké důkazy, důkazečky. Důkaz, a pohnu světem, důkaz, a rozmetám to myšlení k ničemu! (Objeví se mimo jiné také pochybnost nad počínáním Garau­­dyho — mimochodem člena FKS — který se vážně zabývá J.-P. Šartrem, vždyť Sar­tre podle ,,soudů“ v listopadovém Čísle ČK filosofuje jakožto životní ztroskota­nec, jsa poražen, nadobro ztracen, v po­sledním tažení . . .) I Sartre je podle Ma­touška k ničemu, ledaže by se ieho exis­tencialismus ..hodil jako zástěrka na za­krývání protispolečenských postojů“ A ty se ovšem ,,odkrývají“ a napravují jinými metodami než logickým myšlením, není-liž pravda? Uzdravující rákoska vytažená proti extstencíalismu minula cíl, rány se vrátily jako bumerang . . . Smutno je na tomto světě, pánové! J’ACCUSE! UNFAIR STUDENT OLEG SU3 Svaz čs. spisovatelů nám na naši žádost poskytl dopis spisovatele V. Kaplického, který otiskujeme beze změn: Vážení soudruzi, protestuji jménem svým i jménem ně­kolika známých, kteří mi za včerejšek a za dnešek telefonovali, proti anketě ,,10 otázek“, otištěné v posledním čísle LN. Je to anketa naprosto neuvážená. Byla by snad zábavnou hříčkou, kdyby na některé z těch deseti otázek odpo­vídali spisovatelé při volné zábavě na Dobříši nebo v redakci LN. ale klást ve­řejně takové otázky spisovatelům na kon­ci ne příliš úspěšného roku a zároveň na prahu velkých událostí politických a hos­podářských. musí mít nesporně vliv na mínění o tom, čím spisovatelé žijí a oč se zajímají. Mám na mysli především otázky 6. 7, a 8. (Proč se odmítáte ještě letos pověsit?) Možná, že redakce měla v úmyslu zdiskreditovat různé ty ankety, podařilo se jí však zdiskreditovat přede­vším české spisovatele a ovšem i redakci LN. Píši do Svazu, protože LN jsou orgánem Svazu a Svaz je před veřejností za ně odpovědný, ať si přitom myslí cokoli. Psát LN je zcela zbytečné. A do jiných listů patrně napíší jiní. S pozdravem ^ ------ V. KAPLICKÝ V druhém čfsle celostátního časopisu Student byl otištěn dopis Jiřího Voskovce ze dne 7. 1. 1965, v němž mi ]. Voskovec odpovídal na některé otázky týkající se Osvobozeného divadla V + W. Protože se jednalo o velmi zajímavý dopis (obzvlášť z hlediska geneze OD), svolil jsem k jeho publikování a byl jsem rád, že k tomu dojde právě ve Studentovi. Nepřál jsem si, aby tu nějak figurovalo mé jméno, bylo to zbytečné, ale postup redakce, jež upravila konečnou podobu dopisu, mě donutil vystoupit. Jiří Voskovec v pasáži věnované vztahu V + W k avantgardnímu teoretikovi Karlu Teigemu psal o výhra­dách, jež měli k němu oba korhici, ale zároveň se pokusil v krátkosti zhodnotit i jeho význam a, což bylo obzvlášť jako dokumentující cenné, vyslovit svůj (tedy autorský) názor k Teigovým osudům po 2. světové válce. V doušce dopisu mě žádal: „Vše v tomto dopisu můžete ci­tovat . . . Ale použijete-li mých výhrad o Teigeovi — musíte uvést i mé oce­nění jeho významu. OK?“ Tuto doušku Student otiskl, a přestože tedy věděl, že nemohu dát svolení k publikování okleš­těného textu, bez mého vědomí z textu vypustil několik slov shodou okolností právě z pasáže, na které Voskovcovi pře­devším záleželo. Dozvěděl jsem se o tom ve chvíli, kdy nešlo už nic změnit. Omlu­vu doplněnou zněním vypuštěných slov Šéfredaktor odmítl zařadit do čísla. Při­pouštím, že někomu by se slova o tom, jak se zacházelo s Teigem, mohla zdát příliš „striktní“, ale to je věc názoru a pro Studenta při chvályhodné snaze nepálit si prsty mohla autocenzura sáh­nout po jediném prostředku, který byl OK: dopis nepublikovat. Chtěl bych však, aby tato poznámka byla v prvé řadě při­jata jako samozřejmě nedostačující omlu­va Jiřímu Voskovcovi a pak teprve jako zamyšlení nad určitým pojetím slušnosti. TOMÁŠ PĚKNÝ m 2 I t 1 KAM PRO POHLEDNICE? Chcete si doplnit sbírku poHlednic? Po­třebujete při vyučování ukázat žákům po­hlednice z různých koutů Československa? Váš zahraniční host, který navštívil jen Prahu, by si rád opatřil pohlednice i od­jinud? Myslíte si jistě, že stačí vyhledat specializovanou prodejnu. Chyba — tako­vá prodejna v Praze ani jinde u nás ne­existuje. V době poslední spartakiády sice byla (v budově Orbisu na Vinohradech), po skončení slavností však byla uzavřena. V Orbisu vám dnes ochotně nabídnou vý­běr z krabičky obsahující některé pře­bytky, ale to je nepatrný zlomek jejich obrovské produkce. Zakázky pohlednic se celé zasílají přímo objednavatelům v kra­jích a nikdo je neshromažďuje pro cen­trální archív, přístupný veřejnosti. Mys­lím, že by se měl zřídit takový archív, který by obsahoval v dostatečném množ­ství všechny vyráběné pohlednice, a také specializovaná prodejna, jež by prodávala pohlednice z celého území Českosloven­ska. Věřím, že by to nebyl podnik ztrá­tový, zvlášť kdyby prodával i další vý­robky z produkce Orbisu, hledané por­tréty herců a sportovců Prozatím, ghee­­te-li pohlednici ze Svidníka, Aše, Miku­lova nebo Banské Štiavnice, nezbývá než si tam vyjet na výlet. MILAN HOLEČEK

Next