Literární Noviny, leden-duben 1968 (XVII/1-17)
1968-01-06 / No. 1
Nejen v šest večer „U kalicha44 Třetího ledna tomu bylo 45 let, . co na Lipnicí zemřel Jaroslav Hašek; 30. dubna oslavíme 85. vyrobí .Jeho narození. Příležitost k vzpomínce pro všechny milovníky proslulého Švejka a „haškology ‘ jako stvořená. V skrytu duše mám však obavu, že daleko větší pocty se českému humoristovi dostane za hranicemi. Budou to hlavně ctitelé v Sovětském svazu, jejichž výkvět je sdružen ve Společnosti přátel Jaroslava Hašfy, a nejsou to přátelé len podle jména. Tvrdím to na základě zkušeností, kterých jsem nabyl v SSSR. Nemluvím o takových lidech, jako je docentka S. I. Vostoková a jeho profesorka z c. k. gynnasia, nebo inženýr energetik P. M. Matko, který ve svém moskevském bytě nashromáždil tolik rozličných relikvií a tisků souvisejících s Haškem, že mu doma vzniklo uznávané muzeum. Mám na mysli prosté čtenáře. At Jsem byl v kolchoze Borodino, jehož pole jsou „zúrodněna“ bitvou mezí Kutuzovem a Napoleonem, anebo v $atuře, kde je elektrárna vytápěná rašelinou, známá ze hry „Kremelský orloj", všude přešla nakonec řeč na „Gašeka" a jeho Švejka. Zavedla na něj řeč l posádka parníku Frunze při projížďce kanálem spojujícím Moskvu s Volhou. Tím nechci říci, že by naši čtenáři Haška a Švejka neznali. Chraňbůhi Naopak. Mnozí fy mohli soutěžit v odříkávání celých stránek zpaměti a bez chyby. A říká-li se, že citát je oporou slabého člověka 0 silné lidi, pak Josef Švejk Je hromsky silné chlapisko, protože nemine dne, aby se někdo o něho neopřel. Leckdy by mu z toho samotnému bylo všelijak. I Jaroslava Haška známe. Skutečně? Úplně? At si to každý zodpoví sám. Připomněl jsem, že jsou tu dvě Haškova výročí: narození a smrtí. Jak je oslavíme? Tím, že se zastavíme ve Školské ulici u domu číslo 1325/16, kde pamětní deska hlásá, že se zde v roce 1883 Jaroslav' narodil, a potom se projdeme pěšky až Na bojiště, kde si U kalicha dáme na roštěnku paní MUlerové několik „plzní"? Nebo Jinak? Vznikne snad podobná Společnost Jaroslava Haška dejme tomu také při Svazu čs.sovětského přátelství, bude symposium anebo se otevrou dvířka byt malého, ale našeho Haškova muzea v Praze? Budou odhaleny desky 1 na dalších domech, v nichž Hašek bydlel anebo popíjel a kde také své povídky a Švejka psal? Snad na tyto otázky najdeme odpověď v některém z příštích čísel od lidí povolanějších. ZDENEK MATOUŠEK A REVUE C. 25/67 HISTORIE NAŠEHO STOLETÍ. (ROZHOVOR S AKADEMIKEM IVANEM MAJSKÝM.) A REVUE: Zúčastnil jste se nějakých oficiálních jednáni týkajících se osudů naší země v letech 1938—1933? MAJSKIJ: Zúčastnil jsem se některých) jednání sovětské vlády, která se česko-1 slovenské otázky dotýkala. Byl jsem zván ! do Moskvy. Také ve Společnosti národů, kde jsem vystupoval jako jeden ze sovětských delegátů. Tam jsem se naposledy setkal s československou otázkou koncem roku 1939 — na zasedání Rady. Byl jsem právě předsedou Rady, nebot SSSR byl zrovna na řadě pro funkci předsedy. Zůstala ml v paměti historka týkající se ČSR. Když jsem přebíral funkci, měl jsem schůzku, s tehdejším generálním tajemníkem Společnosti národů Francouzem Avenolem. Byl to strašný reakcionář. Probírali jsme společně materiály připravované k nadcházejícímu zasedání Rady a sestavovali jsme program. Přišel jsem při tom i na Benešův telegram, ve kterém protestoval proti okupaci Československa a žádal Společnost národů, aby o tom jednala. Kopii telegramu poslal zároveň sovětské, anglické a francouzské vládě. I některým dalším. Avenol mávnul rukou, řekl, že to je pro archív. To mě pobouřilo. Jak to pro archív — protestoval jsem. Cožpak Rada Společnosti národů může na svém prvním zasedání po obsazení Československa přejít mlčením takovou agresi a hrubé porušení lidských práv? Avenol mé začal „poučovat“: Společnosti národů mohou předkládat materiály k projednání jen vlády, nikoliv jednotlivci. A Běneš je nyní soukromou osobou, není již československým presidentem. Řekl jsem mu na to, jestliže nějaký paragraf brání projednání tohoto Benešova telegramu, pak je v proceduře třeba najít jiný paragraf, který by projednání umož nil. Avenola to pobouřilo. Procedura jed nání je prý již dávno vypracována, nelze na ní nic měnit, a on, generální tajemník, bude dbát, aby byla přesně dodržována. Dodal ještě, že je zvykem, že před MŮJ TIP Josef Knap: Umělcové na pouti a čtyři sestry. Obě knížky jsou velmi zajímavé a poutavé, zejména pro nás herce, a hlavně mladší generace. Národní umělec JAROSLAV VOJTA TRADICE - ZVYKY — OBYČEJE Výstava výtvarníka Ladislava Dryáka' v Okresní:-i vlastivědném muzeu v Českém Těšíně byla překvapením zejména pro školní mládež. Ladislav Dryák se uvedl jako lidový malíř množstvím černobílých. i barevných kreseb dokumentární hodnoty. Zachytil v nich zvyky a obyčeje slezského venkova, které se už dnes nevidí, jež však ještě žijí v paměti starší generace — chlapce s chůdami, stloukání másla, vynášení Morany, husopasku, vítání jara, kresby s tradicí tříkrálovou nebo mikulášskou. Postavý vesnických kluků a děvčat zvolil neobyčejně šťastně a s citem pro situační logiku tak, že každý námět je samostatným důkazem, z ja.kých . senzitivních podnětů malíř vycházel. Seriál těchto obrázků by mohl posloužit Jako dokument těšínskému muzeu pro národopisné oddělení sbírek. Zvlášť cenné jsou záběry slezských chalup a dnes už neexistujících lidových staveb. Dryák se ukázal jako pohotový ilustrátor už dříve, jak o tom svědčí jeho kresby v časopisu „Těšínsko“, z nichž ovšem mohl vystavit jenom zlomek. Výstava ukázala i jeho další bohatou výtvarnou činnost, ať už v portrétech typických postav goralů a-Těšíftanů, či v barevných návrzích k připravované knížce pohádek, nebo dekorativních plastikách vyřezaných z polystyrénu v konečném barevném opracování, při němž se mu podařilo navodit dokonalou iluzi kovu. Z Těšína bude výstava přemístěna do Karviné a odtud podle předběžného jednání s polskými výtvarníky a kulturními pracovníky do Bílska. MIROSLAV HANÁK, Olomouc HYPNOPEDIE NA POKRAČOVÁNÍ Stať doc. T. Radila-Weisse „Hypnopedle aneb o iluzích kolem vědy“ ve 49. čísle LN, varující před nebezpečným diletantismem v tomto oboru, mohla zdánlivě vyznít jako časový anachronismus. Poslední masovou akcí tohoto druhu u nás byl rozhlasový hypnopedický kurs angličtiny, organizovaný před dvěma lety Č. Heinzem a inž. Veselým v rozhlase po drátě Severočeského kraje. Organizátoři, kterým chyběly odborné znalosti, zato však nadaní nesporným talentem pro barnumskou reklamu, dokázali tehdy vzbudit obrovský zájem veřejnosti, živený ovšem i málo informovaným novinovým zpravodajstvím. Celá akce však skončila fiaskem hned po první lekci a byla po právu odbornou kritikou odsouzena. Zdálo se proto, že s podobnými pokusy je u nás již konec. Zatím však 11.—15. prosince 1967 proběhl (opět v rozhlasu po drátě Severočeského kraje, opět ,,první v republice“) intenzívní kurs ruštiny pro mírně pokročilé. V pětatřiceti hodinách (denně 20.00 až 02.00, ranní kontrola 6.30—7.30, domácí cvičení během dne) slibuje zvládnout látku jednoho dvou let střední školy, navíc ještě s rozšiřujícími partiemi! Hlavním autorem kursu je již známý inž. Veselý, pracovník školského odboru ministerstva stavebnictví, v nejlepším případě zdatný praktik (sotva však v ruštině). Za tímto nebývalým experimentem bohužel nestojí žádná naše odborná instituce, a nebyl zřejmě nikým odborně posuzován také jeho odborná úroveň je velmi nízká. I v tomto kursu je zařazena hypnopedická Část a hypnopedická metoda je uváděna jako vědecky jednoznačně prokázaná. Autor se odvolává na široké využití hypnopedie v Sovětském svazu, a zejména na práci L. A. Blizničenka z Ukra- PRUŽNÉ CENY KNIH? Mám před sebou tři knihy, které, jsem si koupil k vánocům. Předně Swiftovy paměti, korespondenci a dokumenty, jež uspořádal A. Skoumal a pečlivě vydal Odeon pod názvem „Zakletý duch". Kniha slušně vytištěná má dobrý papír, 18,(19 vydavatelského archu, v tom 12 příloh na křídovém papíru. Cena vázaného výtisku pří velmi nízkém nákladu 1200 exemplářů je pouhých 20 Kčs. — Druhá kniha jsou Neffovy „Trampoty pana Humbla“ z nakladatelství Čs. spisovatel. Kniha má velmi dobrý papír [tisk už horší), 328 stran, to je 19,18 vydavatelského archu a pří nákladu 30 000 výtisků stojí vázaný výtisk 18 Kčs. — Třetí knížka je dílko Fr. Kožíka „Třetí noc“, kterou vydalo Nakladatelství České Budějovice. Tentc\ útlý svazeček stojí Kčs 14,50. Ani se tomu nechce věřit, když v tiráži čtu, že kniha byla vydána v nákladu rovněž 30 000 výtisků. Má totiž jen 118 stran, to je 7,33 vydavatelského archu, kromě toho je tištěna na obyčejném novinovém papíru. Pravda, v počtu vydavatelských archů je i 6 barevných ofsetových příloh, ale ty jsou tak lajdácky vytištěny, že u jednoho obrázku tisk jednotlivých barev se' nekryje až o jeden milimetr. Kdyby obě pražská nakladatelství kalkulovala jako jejích českobudějovický kolega, musil by Swift i Neff stát c.ca 40 Kčs. Dopustili se Českobudějovičtí kalkulační chyby nebo se pokusili nekřesťansky vydělat na čtenářích? V takovém případě kdyby alespoň vydali krásný tisk. VÄCLAV KAPLICKÝ, zasloužilý umělec JAKÁ BUDEŠ, PRAHO Loni vysílal rozhlas v seriálu „Jaká budeš Praho“ zprávu o zástavbě prostoru u Národního divadla, který zbyl po Chourových domech. Určil dokonce termín bourání zbyiých domů na rohu Ostrovní a Divadelní ulice na podzim roku 1967. Podzim je pryč, a domy stojí dál. V Kulturní tvorbě č. 19 rozmlouval V. Gabriel s ředitelem Národního divadla dr. Urbanem o Národním divadle v příštích letech; dr. Urban na otázku „A zástavba okolí divadla?“ odpovídá: „ na místě Chourových dpmů se postaví jednotná budova s průčelím do Národní třídy .. . Místo dosavadní doplňovací budovy divadla a činžáků na rohu Ostrovní a Divadelní ulice vznikne nová budova . ..“ Po otištění tohoto rozhovoru jsem se dr. Urbana otázal, zda by své sdělení mohl časově konkretizovat. To samozřejmě nemohl, i když měl, jak řekl, o tomto problému několik rozhovorů s ministrem školství a zúčastnil se několika zasedání Ideové rady pro zástavbu. Nakonec mě ujistil, že o celé věci vyjde v nejbližší době vládní prohlášení. Od našeho telefonického rozhovoru uběhly opět tři čtvrtě roku, ale žádné prohlášení jsem nikde nečetl. Stálo by za to spočítat, kolikrát se v posledních deseti letech, to je tak asi doba od zbourání Chourovýeh domů, psalo a vysílalo v rozhlase či v televizi pouze o tomto jediném problému, který tlačí nejenom úřední činitele, ale i veřejnost. O obyvatelích zmíněných tří činžáků, čekajících na zbourání, raději pomlčím. Posledních deset let, kdy domy patřily divadlu, se nesměl na jejich opravu utratit ani hřebík (čekají přece na demolici), a nyní jsou už ne v kalamitním, ale katastrofálním stavu natolik, že nynější majitel, OPBH, chystá na jaro jejich generální opravu. Nevím, zda jen fasád, aby nekřičely tak ostudně do ulice, nebo i interiérů. Na kolik ta oprava přijde? Bude obnos zveřejněn? Aby se ony domy po opravě pak opravdu nezbouraly, jako tomu bylo v případě domů pod ohybem Chotkovy silnice a jinde. A přestaneme už konečně o nutnosti poskytovat věrohodné informace jenom nezávazně mluvit, anebo to také důsledně zavádět k prospěchu státních institucí i občanů? ANDREJ CIBUĽA, Praha 1 MARNĚ HLEDÁME V posledních letech pozorně sledují odpolední programy Národního divadla. Mám malé děti, s kterými bych ráda šla na pohádkové baletní představení odpovídající jejich věku a zájmům. Velmi zřídka se hraje Popelka, Červená Karkulka, Zvanlvý slimejš, Šípková Růženka, Louskáček, Labutí jezero. Poslední tři hry jsou pro malé děti rozsáhlé a pro jejich chápání složité. Popelku a Červenou Karkulku jsme viděli a velmi se nám představení líbila. Nyní však marně hledáme na repertoáru podobnou baletní pohádku, například už dlouho postrádáme Nedbalův balet Z pohádky do pohádky. V období vánočních svátků byl nedostatek programů vhodných pro dětí zvlášť citelný. Návštěva malých loutkových divadel nemůže dítěti nahradit celkový kulturní zážitek z návštěvy velkého divadla, kde působí citově i prostředí a umělecká výzdoba interiéru. Stejně tak nejsou náhradou pohádkové pořady v televizi a rozhlase, které působí ve zcela Jiné rovině, spíše jako ukráceni dlouhé chvíle. Dostatek Vhodných programů pro děti by se podle mého názoru vedení Národního divadla vždy vyplatil jak ekonomicky, tak i jako vklad pro výchovu a získání dalších diváckých generací. Dr. JARMILA KUBÍKOVÁ, Praha 4 čtenáři soudí CO ČECH - TO MUZIKANT (LN č. 50/67) Myslím, že otázka lidí „dvojí tváře" je v nejbližší době neřešitelná. Snad jediném řešením, i když jistě trochu fantastickým, by bylo toto: Všichni lidé by se měli najednou zamyslet sami nad sebou a přiznat st své chyby a zapřísáhnout se. le od tohoto okamžiku nebudou měnit své názory podle toho, s kým přijdou zrovna do styku nebo komu se budou chtít zalíbit. Je to řešení příliš imaginární. než aby se je pokusil někdo realizovat. Navrhované řešení VI. Diviše: „došlápnout sí na ty, kteří st libují v maskách, a opírat se o ty, kteří hrají s odkrytými kartami", není proveditelné. Chtěl bych na ně odpovědět otázkou; Nemá snad každý pohotově svou druhou tvář. pro všechny případy? Já jsem se nesetkal ještě s člověkem, jenž by hrál celý život fair play. Kdokoliv může říci, že jsem poznal jen malou část lidi z patnůctlmiliónové společnosti. To by byla oprávněná námitka. Proto také nevylučuji možnost, že lidé jen s jednou tváří existují. Ale jestliže exlstuií, je jich jistě tak nepatrná menšina, že Isou úplně zakrytí nánosem těch ostatních, kteří se je snaží znemožnit. Patrně nikdo neoceňuje tuto jejich dobrou vlastnost, ale naopak jsou dáváni za příklad neúspěšných Udí. Jestliže tedy všichni mail svých několik tváří, naskytne se otázka: Kdo začne se svou sebekritikou, kdo odkryje své karty a zda se ostatní připojí? Rád bych poznal takové lidi. Josef Muzikář, Praha PAMÄTNÍK PETRA BEZRUČE (LN i. 49/67) Podivil jsem se, že LN píší mimo jubileum o P. Bezručovi. Článek le zcela pravdivý a plně vystihuje sttuaci, ve které se PPB ocitl. Jediným nedostatkem je, že Památník informuje své členy a čtenáře se čtvrtročním zpožděním. Myslím, že nelze mluvit o nedostatku původního materiálu PPB, protože již v roce 1966 dostal nově upravený životopis matky P. Bezruče a v červnu 1967 znovu úplně přepracovaný a doplněný o dosud neznámé skutečnosti, které osvětlují celkem tragický lidský osud velkého básníka — člověka. Zajímalo by mě, proč tento unikátní příspěvek nebyl dosud zveřejněn. J. C. Vejdělek, Kolín seda se řídí radami generálního tajemníka . .. Konzultoval jsem pak věc s některými odborníky a přáteli. Způsob řešeni se našel. Ukázalo se, že nemá-li už Beneš formální právo materiály předložit, mohu to učinit já, jako představitel sovětské vlády. To Jsem také udělal. Avenol skřípal zuby, ale marně. Na zasedání Rady byl telegram projednán, bylo rozhodnuto, aby byl rozeslán všem členům Společnosti národů jako materiál pro nejbližší plenární zasedání. Dříve však záčala válka a k zasedání už nedošlo. jinské akademie věd, která však zdaleka není bez problémů. Nicméně ani prokázané cizí zkušenosti by nemohly být podkladem pro podobný diletantský pokua v masovém měřítku. Nelze pominout ani veřejný, velmi negativní ohlas této akce: obsadit veškeré večerní vysílání v předvánoční době kursem ruštiny je velmi neuvážená nedomyšlenost. Společnost by měla být lépe chráněna před „odborníky", kterým je „moře po kolena“ a kteří odvážně hazarduji s lidskou důvěrou a zdravím. CTIRAD KUČERA, pedagogická fakulta, Ostí á. L. NEVERÍM V TAKZVANÉ ŠTĚSTÍ (LN č. 44/67) Líbil se ml rozhovor M. Brožíka a 'A. Zrůstka se spisovatelem Leontdem Leonovem. Velmi mě zaujala otevřenost a upřímnost, s jakou mluvil o mnoha problémech, obzvláště mně utkvěly v paměti jeho tři otázky: 1. Co je třeba k tomu, aby byli lidé šťastni? Z. Co je to štěstí? 3. Co je tedy v životě nefdůležltější? Myslím, že základem pro to, aby se člověk cítil štastný, je zásada žít svůj život tak, abychom dělali druhým radost, a pracovat pro radost z práce samé, z tvoření hodnot a věcí nových a dokonalejších. J. Novák, Sedlčany Přežitky Dokončení ze str. 3 něho systému informaci a kontroly a analýzy dosažených výsledků“. To je nesporně požadavek nadmíru důležitý, nemá-li i nadále docházet i k oněm odchylkám od původních záměrů nové soustavy řízení. Nezbytný tok informací, a to oběma směry po vertikální linii a na základě toho solidní vědecké analýzy stavu řízení, umožní nakonec i precizovat, upřesnit postavení a úlohu jednotlivých článků řízení, jejich kompetence, pravomocí a odpovědnost. A pokud budou nedílnou součástí této poznávací činnosti i výsledky kontroly, která permanentně zasahuje všechny články řízení (odshora dolů), snad by bylo potom možné do značné míry vyloučit i direktivistické manýry v řízení všude tam, kde je to v rozporu s duchem nové soustavy. Jinými slovy — restriktivní opatření by se potom nemohla čí neměla vykládat tak, jak se to hodí resortu, skupině nebo tomukterému jednotlivci. Zákonnost by nemusela být namnoze prázdným pojmem. Avšak nerad bych byl podezírán z idealizování situace, protože pozná vací činnost je jedno a přesná realiza ce výsledků takové činnosti druhé. To vždy závisí na fungování demokratického systému nebo přesněji řečeno na tom, kdo a jak vykonává kontrolu Jodpovědnosti a komu ]e kdo odpovědný a za co. Kdyby totiž v tomto směru bylo všechno v pořádku, zřejmě těžko by kdo mohl obcházet nebo zneužívat ona restriktivní opatření vlády. Takže jak prokazuje praxe — v nové soustavě řízení Jde nyní o přesné vymezení vztahů, tedy kompetencí a pravomocí, ale i odpovědnosti. Je totiž otevřenou otázkou, zda nepřežívají některé byrokratické vztafhy z dřívějších dob. A je-li tomu tak, potom je tedy ekonomické řízení založené na využívání tržního mechanismu svým způsobem právě přežitými administrativními vztahy mocensko-politického charakteru determinováno. Nemusí být potom iluzorní, řek‘.neme-li, že i z toho důvodu je loňský rok přímo nabit různými anomáliemi direktivlstických, neodůvodněných zásahů do kompetencí podnikových orgánů. Prostě, ukazuje se Cím dál tím vlče, že dosavadní struktura řídících složek institucionálního charakteru neodpovídá nové hospodářské realitě, že je to do značné míry stále ona stará 1 struktura institucionálních vazeb z období centralistického modelu řízení, a snad i proto, ba právě proto dochází i k excesům direktivismu, ke snahám kumulovat v rukou příslušného úřadu Cl příslušného orgánu takové pravo. mocí a kompetence, které náleží nebo by měly náležet výrobcům. Změnit tento stav může být otázkou 1 změn charakteru řídících orgánů, což však předně závisí na překonání názorů opírajících se o monopol moci a státního vlastnictví. Takže překonávat ty-s to a jiné anachronismy je problém povýtce politický, a jen politika může dnes určit, zda a do jaké míry může být společenská samospráva cestou překonáváni oněch excesů byrokratismu. A konečně — politika může také nový hospodářský model „zastřešit“ adekvátním politickým modelem so^ cialistické společnosti. Ovšem to není jen věcí strany. V tezích o postavení a úloze strany se mj. říká: „Účinné využívání vědeckých poznatků v praktické řídící činnosti strany sí vyžaduje vypracování oponentur a expertíz, "íro politické vědy platí však dvojnásobně, že správnost svých závěrů prověřují v praxi, v konfrontaci se zkušeností mas“. Řešení je věru v klidné a solidní vědecké analýze současného stavu, na níž musí spolupracovat prakticky všechny vědní obory, a pokud možno ve veřejné konfrontaci, avšak pod vedením strany, pod její kontrolou, aby pak vedoucí síla společnosti a nikdo jiný rozhodla po vnitrostranické demokratické diskusi o konečné podobě všech politických atributů, jež budou vytvářet politický model naší společnosti. a východiska? ■ / •• NEZOUVEJ sv£ HOSTY (LN S. 49/67) Myslím, že doba, kdy se konaly návštěvy v botách z ultce, je nenávratně za námi. Najdou se sice ještě návštěvnice, které zanechávají po svém odchodu linoleum poznamenané „jehlami" v chodbě či parkety v pokojí, ale dnes i každé děcko z jeslí ví, že se boty ft za pěkného počásíj přezouvají především z hygienického hlediska. V každé prodejně obuvi se dají koupit látkové šlapky, které je možno uskladnit v kabelce. Až tento zvyk zakoření v každém z nás, může tó naopak vést ke zvýšení kulturností společenského života. P. Součková, Bratislava ČTENÁŘ! SOUDÍ (LN č. 49/67) Myslím, že s. ing. Krejzar má velice zkreslené názory na čtení a chápání článků v LN středoškoláky a mladými lidmt vůbec. Doufám, že se mladí lidé budou ještě dlouho ve škole i na veřejnosti „ohánět" /jak se to doposud stává j články z LN. Zvláště na vojně nám pomáhají držet se na hladině Informovanosti ve všech oblastech. * Vojín Aleš Pohořal LN čtu jtž od prvního ročníku, a ačkoliv mám, jak píšete, malé životní zkušenosti a malé vzdělání, přesto st tam vždy najdu něco, co mjě zajímá a co si s chutí přečtu. A nejsem sám. Vždyť kolik zajímavého a poučného, co doplnilo látku probíranou ve škole, jsme se dozvěděli například z historie RKZ. Nezapomeňte, že existují humanitní větve SVVŠ, a zrovna jako si naši kolegové v kybernetických třídách listují v Matematických ročenkách, tak st my pročítáme recenze a kritiky na knihy, které jsme četli, na divadelní hry, které jsme viděli, a srovnáváme sl vlastní názory. Jan Štolba, Praha 6 / LN2