Literární Noviny, leden-duben 1968 (XVII/1-17)

1968-01-06 / No. 1

Nejen v šest večer „U kalicha44 Třetího ledna tomu bylo 45 let, . co na Lipnicí zemřel Jaroslav Ha­šek; 30. dubna oslavíme 85. vyrobí .Jeho narození. Příležitost k vzpo­mínce pro všechny milovníky pro­slulého Švejka a „haškology ‘ jako stvořená. V skrytu duše mám však obavu, že daleko větší pocty se českému humoristovi dostane za hranicemi. Budou to hlavně ctitelé v Sovětském svazu, jejichž výkvět je sdružen ve Společnosti přátel Jaroslava Hašfy, a nejsou to přá­telé len podle jména. Tvrdím to na základě zkušeností, kterých jsem nabyl v SSSR. Nemluvím o tako­vých lidech, jako je docentka S. I. Vostoková a jeho profesorka z c. k. gynnasia, nebo inženýr energetik P. M. Matko, který ve svém moskevském bytě nashromáž­dil tolik rozličných relikvií a tisků souvisejících s Haškem, že mu do­ma vzniklo uznávané muzeum. Mám na mysli prosté čtenáře. At Jsem byl v kolchoze Borodino, jehož pole jsou „zúrodněna“ bitvou mezí Ku­­tuzovem a Napoleonem, anebo v $a­­tuře, kde je elektrárna vytápěná ra­šelinou, známá ze hry „Kremelský orloj", všude přešla nakonec řeč na „Gašeka" a jeho Švejka. Zavedla na něj řeč l posádka parníku Frun­ze při projížďce kanálem spojují­cím Moskvu s Volhou. Tím nechci říci, že by naši čte­náři Haška a Švejka neznali. Chraň­­bůhi Naopak. Mnozí fy mohli sou­těžit v odříkávání celých stránek zpaměti a bez chyby. A říká-li se, že citát je oporou slabého člověka 0 silné lidi, pak Josef Švejk Je hromsky silné chlapisko, protože nemine dne, aby se někdo o něho neopřel. Leckdy by mu z toho sa­motnému bylo všelijak. I Jaroslava Haška známe. Skutečně? Úplně? At si to každý zodpoví sám. Připomněl jsem, že jsou tu dvě Haškova výročí: narození a smrtí. Jak je oslavíme? Tím, že se zasta­víme ve Školské ulici u domu číslo 1325/16, kde pamětní deska hlásá, že se zde v roce 1883 Jaroslav' na­rodil, a potom se projdeme pěšky až Na bojiště, kde si U kalicha dáme na roštěnku paní MUlerové několik „plzní"? Nebo Jinak? Vznikne snad po­dobná Společnost Jaroslava Haška dejme tomu také při Svazu čs.­­sovětského přátelství, bude sympo­sium anebo se otevrou dvířka byt malého, ale našeho Haškova muzea v Praze? Budou odhaleny desky 1 na dalších domech, v nichž Hašek bydlel anebo popíjel a kde také své povídky a Švejka psal? Snad na tyto otázky najdeme odpověď v některém z příštích čísel od lidí povolanějších. ZDENEK MATOUŠEK A REVUE C. 25/67 HISTORIE NAŠEHO STOLETÍ. (ROZHOVOR S AKADEMIKEM IVANEM MAJSKÝM.) A REVUE: Zúčastnil jste se nějakých oficiálních jednáni týkajících se osudů naší země v letech 1938—1933? MAJSKIJ: Zúčastnil jsem se některých) jednání sovětské vlády, která se česko-1 slovenské otázky dotýkala. Byl jsem zván ! do Moskvy. Také ve Společnosti národů, kde jsem vystupoval jako jeden ze sovětských de­legátů. Tam jsem se naposledy setkal s československou otázkou koncem roku 1939 — na zasedání Rady. Byl jsem právě předsedou Rady, nebot SSSR byl zrovna na řadě pro funkci předsedy. Zůstala ml v paměti historka týkající se ČSR. Když jsem přebíral funkci, měl jsem schůzku, s tehdejším generálním tajemníkem Spo­lečnosti národů Francouzem Avenolem. Byl to strašný reakcionář. Probírali jsme společně materiály při­pravované k nadcházejícímu zasedání Rady a sestavovali jsme program. Přišel jsem při tom i na Benešův telegram, ve kterém protestoval proti okupaci Česko­slovenska a žádal Společnost národů, aby o tom jednala. Kopii telegramu poslal zá­roveň sovětské, anglické a francouzské vládě. I některým dalším. Avenol mávnul rukou, řekl, že to je pro archív. To mě pobouřilo. Jak to pro archív — protesto­val jsem. Cožpak Rada Společnosti ná­rodů může na svém prvním zasedání po obsazení Československa přejít mlčením takovou agresi a hrubé porušení lidských práv? Avenol mé začal „poučovat“: Společ­nosti národů mohou předkládat materiály k projednání jen vlády, nikoliv jednot­livci. A Běneš je nyní soukromou osobou, není již československým presidentem. Řekl jsem mu na to, jestliže nějaký pa­ragraf brání projednání tohoto Benešova telegramu, pak je v proceduře třeba najít jiný paragraf, který by projednání umož nil. Avenola to pobouřilo. Procedura jed nání je prý již dávno vypracována, nelze na ní nic měnit, a on, generální tajem­ník, bude dbát, aby byla přesně dodržo­vána. Dodal ještě, že je zvykem, že před­ MŮJ TIP Josef Knap: Umělcové na pouti a čtyři sestry. Obě knížky jsou velmi zajímavé a poutavé, zejména pro nás herce, a hlavně mladší generace. Národní umělec JAROSLAV VOJTA TRADICE - ZVYKY — OBYČEJE Výstava výtvarníka Ladislava Dryáka' v Okresní:-i vlastivědném muzeu v Čes­kém Těšíně byla překvapením zejména pro školní mládež. Ladislav Dryák se uvedl jako lidový malíř množstvím černo­bílých. i barevných kreseb dokumentární hodnoty. Zachytil v nich zvyky a obyčeje slezského venkova, které se už dnes ne­vidí, jež však ještě žijí v paměti starší generace — chlapce s chůdami, stloukání másla, vynášení Morany, husopasku, ví­tání jara, kresby s tradicí tříkrálovou nebo mikulášskou. Postavý vesnických kluků a děvčat zvolil neobyčejně šťastně a s citem pro situační logiku tak, že kaž­dý námět je samostatným důkazem, z ja­­.kých . senzitivních podnětů malíř vychá­zel. Seriál těchto obrázků by mohl po­sloužit Jako dokument těšínskému muzeu pro národopisné oddělení sbírek. Zvlášť cenné jsou záběry slezských chalup a dnes už neexistujících lidových staveb. Dryák se ukázal jako pohotový ilustrátor už dříve, jak o tom svědčí jeho kresby v časopisu „Těšínsko“, z nichž ovšem mohl vystavit jenom zlomek. Výstava ukázala i jeho další bohatou výtvarnou činnost, ať už v portrétech ty­pických postav goralů a-Těšíftanů, či v ba­revných návrzích k připravované knížce pohádek, nebo dekorativních plastikách vyřezaných z polystyrénu v konečném ba­revném opracování, při němž se mu po­dařilo navodit dokonalou iluzi kovu. Z Tě­šína bude výstava přemístěna do Karviné a odtud podle předběžného jednání s pol­skými výtvarníky a kulturními pracovníky do Bílska. MIROSLAV HANÁK, Olomouc HYPNOPEDIE NA POKRAČOVÁNÍ Stať doc. T. Radila-Weisse „Hypnopedle aneb o iluzích kolem vědy“ ve 49. čísle LN, varující před nebezpečným diletantis­­mem v tomto oboru, mohla zdánlivě vy­znít jako časový anachronismus. Poslední masovou akcí tohoto druhu u nás byl roz­hlasový hypnopedický kurs angličtiny, organizovaný před dvěma lety Č. Hein­­zem a inž. Veselým v rozhlase po drátě Severočeského kraje. Organizátoři, kte­rým chyběly odborné znalosti, zato však nadaní nesporným talentem pro barnum­skou reklamu, dokázali tehdy vzbudit obrovský zájem veřejnosti, živený ovšem i málo informovaným novinovým zpravo­dajstvím. Celá akce však skončila fias­kem hned po první lekci a byla po právu odbornou kritikou odsouzena. Zdálo se proto, že s podobnými pokusy je u nás již konec. Zatím však 11.—15. prosince 1967 pro­běhl (opět v rozhlasu po drátě Severo­českého kraje, opět ,,první v republice“) intenzívní kurs ruštiny pro mírně pokro­čilé. V pětatřiceti hodinách (denně 20.00 až 02.00, ranní kontrola 6.30—7.30, domá­cí cvičení během dne) slibuje zvládnout látku jednoho dvou let střední školy, na­víc ještě s rozšiřujícími partiemi! Hlav­ním autorem kursu je již známý inž. Ve­selý, pracovník školského odboru minis­terstva stavebnictví, v nejlepším případě zdatný praktik (sotva však v ruštině). Za tímto nebývalým experimentem bohu­žel nestojí žádná naše odborná instituce, a nebyl zřejmě nikým odborně posuzován také jeho odborná úroveň je velmi nízká. I v tomto kursu je zařazena hypno­­pedická Část a hypnopedická metoda je uváděna jako vědecky jednoznačně pro­kázaná. Autor se odvolává na široké vy­užití hypnopedie v Sovětském svazu, a zejména na práci L. A. Blizničenka z Ukra- PRUŽNÉ CENY KNIH? Mám před sebou tři knihy, které, jsem si koupil k vánocům. Předně Swiftovy paměti, korespondenci a dokumenty, jež uspořádal A. Skoumal a pečlivě vydal Odeon pod názvem „Zakletý duch". Kni­ha slušně vytištěná má dobrý papír, 18,(19 vydavatelského archu, v tom 12 příloh na křídovém papíru. Cena vázaného vý­tisku pří velmi nízkém nákladu 1200 exemplářů je pouhých 20 Kčs. — Druhá kniha jsou Neffovy „Trampoty pana Humbla“ z nakladatelství Čs. spisovatel. Kniha má velmi dobrý papír [tisk už horší), 328 stran, to je 19,18 vydavatel­ského archu a pří nákladu 30 000 výtisků stojí vázaný výtisk 18 Kčs. — Třetí knížka je dílko Fr. Kožíka „Třetí noc“, kterou vydalo Nakladatelství České Budějovice. Tentc\ útlý svazeček stojí Kčs 14,50. Ani se tomu nechce věřit, když v tiráži čtu, že kniha byla vydána v nákladu rovněž 30 000 výtisků. Má totiž jen 118 stran, to je 7,33 vydavatelského archu, kromě toho je tištěna na obyčejném novinovém papíru. Pravda, v počtu vydavatelských archů je i 6 barevných ofsetových příloh, ale ty jsou tak lajdácky vytištěny, že u jednoho obrázku tisk jednotlivých ba­rev se' nekryje až o jeden milimetr. Kdy­by obě pražská nakladatelství kalkulo­vala jako jejích českobudějovický kolega, musil by Swift i Neff stát c.ca 40 Kčs. Dopustili se Českobudějovičtí kalkulační chyby nebo se pokusili nekřesťansky vy­dělat na čtenářích? V takovém případě kdyby alespoň vydali krásný tisk. VÄCLAV KAPLICKÝ, zasloužilý umělec JAKÁ BUDEŠ, PRAHO Loni vysílal rozhlas v seriálu „Jaká budeš Praho“ zprávu o zástavbě prostoru u Národního divadla, který zbyl po Chou­­rových domech. Určil dokonce termín bourání zbyiých domů na rohu Ostrovní a Divadelní ulice na podzim roku 1967. Podzim je pryč, a domy stojí dál. V Kulturní tvorbě č. 19 rozmlouval V. Gabriel s ředitelem Národního divadla dr. Urbanem o Národním divadle v příš­tích letech; dr. Urban na otázku „A zá­stavba okolí divadla?“ odpovídá: „ na místě Chourových dpmů se postaví jed­notná budova s průčelím do Národní tří­dy .. . Místo dosavadní doplňovací budo­vy divadla a činžáků na rohu Ostrovní a Divadelní ulice vznikne nová budova . ..“ Po otištění tohoto rozhovoru jsem se dr. Urbana otázal, zda by své sdělení mohl časově konkretizovat. To samozřejmě ne­mohl, i když měl, jak řekl, o tomto pro­blému několik rozhovorů s ministrem školství a zúčastnil se několika zasedání Ideové rady pro zástavbu. Nakonec mě ujistil, že o celé věci vyjde v nejbližší době vládní prohlášení. Od našeho tele­fonického rozhovoru uběhly opět tři čtvr­tě roku, ale žádné prohlášení jsem nikde nečetl. Stálo by za to spočítat, kolikrát se v posledních deseti letech, to je tak asi doba od zbourání Chourovýeh domů, psa­lo a vysílalo v rozhlase či v televizi pou­ze o tomto jediném problému, který tlačí nejenom úřední činitele, ale i veřejnost. O obyvatelích zmíněných tří činžáků, če­kajících na zbourání, raději pomlčím. Posledních deset let, kdy domy patřily divadlu, se nesměl na jejich opravu utra­tit ani hřebík (čekají přece na demolici), a nyní jsou už ne v kalamitním, ale ka­tastrofálním stavu natolik, že nynější ma­jitel, OPBH, chystá na jaro jejich gene­rální opravu. Nevím, zda jen fasád, aby nekřičely tak ostudně do ulice, nebo i in­teriérů. Na kolik ta oprava přijde? Bude obnos zveřejněn? Aby se ony domy po opravě pak opravdu nezbouraly, jako tomu bylo v případě domů pod ohybem Chotkovy silnice a jinde. A přestaneme už konečně o nutnosti poskytovat věrohodné infor­mace jenom nezávazně mluvit, anebo to také důsledně zavádět k prospěchu stát­ních institucí i občanů? ANDREJ CIBUĽA, Praha 1 MARNĚ HLEDÁME V posledních letech pozorně sledují od­polední programy Národního divadla. Mám malé děti, s kterými bych ráda šla na pohádkové baletní představení odpo­vídající jejich věku a zájmům. Velmi zříd­ka se hraje Popelka, Červená Karkulka, Zvanlvý slimejš, Šípková Růženka, Lous­káček, Labutí jezero. Poslední tři hry jsou pro malé děti rozsáhlé a pro jejich chá­pání složité. Popelku a Červenou Karkul­ku jsme viděli a velmi se nám předsta­vení líbila. Nyní však marně hledáme na repertoáru podobnou baletní pohádku, například už dlouho postrádáme Nedba­lův balet Z pohádky do pohádky. V ob­dobí vánočních svátků byl nedostatek programů vhodných pro dětí zvlášť ci­telný. Návštěva malých loutkových diva­del nemůže dítěti nahradit celkový kul­turní zážitek z návštěvy velkého divadla, kde působí citově i prostředí a umělecká výzdoba interiéru. Stejně tak nejsou ná­hradou pohádkové pořady v televizi a rozhlase, které působí ve zcela Jiné ro­vině, spíše jako ukráceni dlouhé chvíle. Dostatek Vhodných programů pro děti by se podle mého názoru vedení Národního divadla vždy vyplatil jak ekonomicky, tak i jako vklad pro výchovu a získání dalších diváckých generací. Dr. JARMILA KUBÍKOVÁ, Praha 4 čtenáři soudí CO ČECH - TO MUZIKANT (LN č. 50/67) Myslím, že otázka lidí „dvojí tváře" je v nejbližší době neřešitelná. Snad je­diném řešením, i když jistě trochu fan­tastickým, by bylo toto: Všichni lidé by se měli najednou zamyslet sami nad se­bou a přiznat st své chyby a zapřísáhnout se. le od tohoto okamžiku nebudou měnit své názory podle toho, s kým přijdou zrovna do styku nebo komu se budou chtít zalíbit. Je to řešení příliš imagi­nární. než aby se je pokusil někdo rea­lizovat. Navrhované řešení VI. Diviše: „došláp­­nout sí na ty, kteří st libují v maskách, a opírat se o ty, kteří hrají s odkrytými kartami", není proveditelné. Chtěl bych na ně odpovědět otázkou; Nemá snad každý pohotově svou druhou tvář. pro všechny případy? Já jsem se nesetkal ještě s člověkem, jenž by hrál celý život fair play. Kdokoliv může říci, že jsem poznal jen malou část lidi z patnůctl­­miliónové společnosti. To by byla opráv­něná námitka. Proto také nevylučuji mož­nost, že lidé jen s jednou tváří existují. Ale jestliže exlstuií, je jich jistě tak nepatrná menšina, že Isou úplně zakrytí nánosem těch ostatních, kteří se je snaží znemožnit. Patrně nikdo neoceňuje tuto jejich dobrou vlastnost, ale naopak jsou dáváni za příklad neúspěšných Udí. Jestliže tedy všichni mail svých něko­lik tváří, naskytne se otázka: Kdo začne se svou sebekritikou, kdo odkryje své karty a zda se ostatní připojí? Rád bych poznal takové lidi. Josef Muzikář, Praha PAMÄTNÍK PETRA BEZRUČE (LN i. 49/67) Podivil jsem se, že LN píší mimo jubi­leum o P. Bezručovi. Článek le zcela pravdivý a plně vystihuje sttuaci, ve kte­ré se PPB ocitl. Jediným nedostatkem je, že Památník informuje své členy a čte­náře se čtvrtročním zpožděním. Myslím, že nelze mluvit o nedostatku původního materiálu PPB, protože již v roce 1966 dostal nově upravený životopis matky P. Bezruče a v červnu 1967 znovu úplně přepracovaný a doplněný o dosud nezná­mé skutečnosti, které osvětlují celkem tragický lidský osud velkého básníka — člověka. Zajímalo by mě, proč tento uni­kátní příspěvek nebyl dosud zveřejněn. J. C. Vejdělek, Kolín seda se řídí radami generálního tajem­níka . .. Konzultoval jsem pak věc s některými odborníky a přáteli. Způsob řešeni se na­šel. Ukázalo se, že nemá-li už Beneš for­mální právo materiály předložit, mohu to učinit já, jako představitel sovětské vlá­dy. To Jsem také udělal. Avenol skřípal zuby, ale marně. Na zasedání Rady byl telegram projednán, bylo rozhodnuto, aby byl rozeslán všem členům Společnosti ná­rodů jako materiál pro nejbližší plenární zasedání. Dříve však záčala válka a k za­sedání už nedošlo. jinské akademie věd, která však zdaleka není bez problémů. Nicméně ani proká­zané cizí zkušenosti by nemohly být pod­kladem pro podobný diletantský pokua v masovém měřítku. Nelze pominout ani veřejný, velmi ne­gativní ohlas této akce: obsadit veškeré večerní vysílání v předvánoční době kur­sem ruštiny je velmi neuvážená nedo­myšlenost. Společnost by měla být lépe chráněna před „odborníky", kterým je „moře po kolena“ a kteří odvážně hazar­duji s lidskou důvěrou a zdravím. CTIRAD KUČERA, pedagogická fakulta, Ostí á. L. NEVERÍM V TAKZVANÉ ŠTĚSTÍ (LN č. 44/67) Líbil se ml rozhovor M. Brožíka a 'A. Zrůstka se spisovatelem Leontdem Leonovem. Velmi mě zaujala otevřenost a upřímnost, s jakou mluvil o mnoha problémech, obzvláště mně utkvěly v pa­měti jeho tři otázky: 1. Co je třeba k to­mu, aby byli lidé šťastni? Z. Co je to štěstí? 3. Co je tedy v životě nefdůležl­­tější? Myslím, že základem pro to, aby se člověk cítil štastný, je zásada žít svůj život tak, abychom dělali druhým radost, a pracovat pro radost z práce samé, z tvoření hodnot a věcí nových a doko­nalejších. J. Novák, Sedlčany Přežitky Dokončení ze str. 3 něho systému informaci a kontroly a analýzy dosažených výsledků“. To je nesporně požadavek nadmíru důleži­tý, nemá-li i nadále docházet i k oněm odchylkám od původních záměrů no­vé soustavy řízení. Nezbytný tok in­formací, a to oběma směry po verti­kální linii a na základě toho solidní vědecké analýzy stavu řízení, umožní nakonec i precizovat, upřesnit posta­vení a úlohu jednotlivých článků ří­zení, jejich kompetence, pravomocí a odpovědnost. A pokud budou nedílnou součástí této poznávací činnosti i vý­sledky kontroly, která permanentně zasahuje všechny články řízení (od­shora dolů), snad by bylo potom mož­né do značné míry vyloučit i direkti­­vistické manýry v řízení všude tam, kde je to v rozporu s duchem nové soustavy. Jinými slovy — restriktiv­ní opatření by se potom nemohla čí neměla vykládat tak, jak se to hodí resortu, skupině nebo tomukterému jednotlivci. Zákonnost by nemusela být namnoze prázdným pojmem. Avšak nerad bych byl podezírán z idealizování situace, protože pozná vací činnost je jedno a přesná realiza ce výsledků takové činnosti druhé. To vždy závisí na fungování demokratic­kého systému nebo přesněji řečeno na tom, kdo a jak vykonává kontrolu Jodpovědnosti a komu ]e kdo odpověd­ný a za co. Kdyby totiž v tomto smě­ru bylo všechno v pořádku, zřejmě těžko by kdo mohl obcházet nebo zne­užívat ona restriktivní opatření vlá­dy. Takže jak prokazuje praxe — v nové soustavě řízení Jde nyní o přesné vymezení vztahů, tedy kom­petencí a pravomocí, ale i odpověd­nosti. Je totiž otevřenou otázkou, zda nepřežívají některé byrokratické vzta­­fhy z dřívějších dob. A je-li tomu tak, potom je tedy ekonomické řízení za­ložené na využívání tržního mecha­nismu svým způsobem právě přežitý­mi administrativními vztahy mocen­­sko-politického charakteru determino­váno. Nemusí být potom iluzorní, řek­­‘.neme-li, že i z toho důvodu je loňský rok přímo nabit různými anomáliemi direktivlstických, neodůvodněných zá­sahů do kompetencí podnikových or­gánů. Prostě, ukazuje se Cím dál tím vlče, že dosavadní struktura řídících složek institucionálního charakteru neodpo­vídá nové hospodářské realitě, že je to do značné míry stále ona stará 1 struktura institucionálních vazeb z ob­­dobí centralistického modelu řízení, a snad i proto, ba právě proto dochází i k excesům direktivismu, ke snahám kumulovat v rukou příslušného úřadu Cl příslušného orgánu takové pravo­­. mocí a kompetence, které náleží nebo by měly náležet výrobcům. Změnit tento stav může být otázkou 1 změn charakteru řídících orgánů, což však předně závisí na překonání názorů opírajících se o monopol moci a stát­ního vlastnictví. Takže překonávat ty-s to a jiné anachronismy je problém povýtce politický, a jen politika může dnes určit, zda a do jaké míry může být společenská samospráva cestou překonáváni oněch excesů byrokratis­­mu. A konečně — politika může také nový hospodářský model „zastřešit“ adekvátním politickým modelem so^ cialistické společnosti. Ovšem to není jen věcí strany. V tezích o postavení a úloze strany se mj. říká: „Účinné využívání vědeckých poznatků v prak­tické řídící činnosti strany sí vyžadu­je vypracování oponentur a expertíz, "íro politické vědy platí však dvojná­sobně, že správnost svých závěrů pro­věřují v praxi, v konfrontaci se zku­šeností mas“. Řešení je věru v klidné a solidní vědecké analýze současného stavu, na níž musí spolupracovat prak­ticky všechny vědní obory, a pokud možno ve veřejné konfrontaci, avšak pod vedením strany, pod její kontro­lou, aby pak vedoucí síla společnosti a nikdo jiný rozhodla po vnitrostra­nické demokratické diskusi o koneč­né podobě všech politických atributů, jež budou vytvářet politický model naší společnosti. a východiska? ■ / •• NEZOUVEJ sv£ HOSTY (LN S. 49/67) Myslím, že doba, kdy se konaly ná­vštěvy v botách z ultce, je nenávratně za námi. Najdou se sice ještě návštěv­nice, které zanechávají po svém odchodu linoleum poznamenané „jehlami" v chod­bě či parkety v pokojí, ale dnes i každé děcko z jeslí ví, že se boty ft za pěkného počásíj přezouvají především z hygienic­kého hlediska. V každé prodejně obuvi se dají koupit látkové šlapky, které je možno uskladnit v kabelce. Až tento zvyk zakoření v každém z nás, může tó na­opak vést ke zvýšení kulturností spole­čenského života. P. Součková, Bratislava ČTENÁŘ! SOUDÍ (LN č. 49/67) Myslím, že s. ing. Krejzar má velice zkreslené názory na čtení a chápání člán­ků v LN středoškoláky a mladými lidmt vůbec. Doufám, že se mladí lidé budou ještě dlouho ve škole i na veřejnosti „ohánět" /jak se to doposud stává j články z LN. Zvláště na vojně nám pomáhají držet se na hladině Informovanosti ve všech oblastech. * Vojín Aleš Pohořal LN čtu jtž od prvního ročníku, a ačko­liv mám, jak píšete, malé životní zkuše­nosti a malé vzdělání, přesto st tam vždy najdu něco, co mjě zajímá a co si s chutí přečtu. A nejsem sám. Vždyť kolik zají­mavého a poučného, co doplnilo látku probíranou ve škole, jsme se dozvěděli například z historie RKZ. Nezapomeňte, že existují humanitní větve SVVŠ, a zrov­na jako si naši kolegové v kybernetic­kých třídách listují v Matematických ro­čenkách, tak st my pročítáme recenze a kritiky na knihy, které jsme četli, na divadelní hry, které jsme viděli, a srov­náváme sl vlastní názory. Jan Štolba, Praha 6 / LN2

Next