Literární Noviny, leden-duben 1968 (XVII/1-17)

1968-03-22 / No. 12

Číslo jednací 2/62 Trestní věc proti Rudolfu Barákovi a spol. str. 12 Politikům nepřísluší rozhodovat, zda je Raffael lepší než Rembrandt Druhá část rozhovoru s György Lukácsom na 8. straně Týdeník pro umění, vědu a politiku 22. března 1968 80 haléřů 12 DO HANOJE ZA TMY odjezdy ä příjezdy ^ Do Hanoje se přijíždí a z Hanoje se odjíždí v noci, za tmy. Jedno jediné civilní letiště, s honosným názvem mezinárodní, je na druhé straně Rudé řeky. Letiště je polofrontové, cesta k němu frontová. Nikdo nikdy neví, kdo veěer z města odjíždí a jak se na letiště dostane. Zda po dvaapůlkilometrovém mostě Long-bien, nebo na baku-kompe, nebo po pontonovém mostě. Rozhoduje přesnost zásahu amerických pum, stupeň poškození mostu a čas potřebný k jeho rekonstrukci, který je zázraěně krátký. Ale je víc než jisté, že ten, kdo opouští Vietnam, se na to letiště přece jen dostane. Nebylí by to Vietnamci, kdyby vždy a v každé situaci nevynalezli způsob, jak se tam dostat. Letiště samo leží za rozbombardovanou čtvrtí, jednou z nejvíc postižených a postihovaných v Hanoji. Připomíná tak trochu oázu klidu. Útočník si toto místo za cíl ještě nezvolil. Těžké pumy je nezasáhly. Ale o tom, že oáza klidu je jen časovou iluzí, svědčí malé vyhloubeniny na letištní ploše, jamky velké jako čepice, zjevné to důsledky raketových kuličkových pum, o nichž bude řeč později. Letištní plocha je horká, velice horká, 1 pro čínské IL-14, které tu jednou za týden přistávají. Sotva přistanou, ihned odlétnou, jako by to letiště, na němž chybí obvyklý pohled na jiné čekající a odpočívající stroje, náramně pálilo. Když se letadlo odlepí od země, čínská letuška, dřív než začne zpívat písně o velkém Maovi, kontroluje okénko po okénku, jsou-li záclony dobře staženy. Nebezpečí nečíhá ani tak ve vzduchu jako hrozí ze země. Vesničané jsou zvyklí střílet z pušek na všechno, co se na nebi zablýskne. Proto letadlo nejdřív krouží a nabírá výšku nad Hanojí. Jednou týdně přilétá a samozřejmě hned i odlétá letadlo ze Saigonu. Letí přes Kambodžu a Laos. Cestuje jím obyčejně několik novinářů a členů Mezinárodní dozorčí a kontrolní ko- Pokračování na str. 9 POVODNI REPORTÁŽ ĽUBOMÍRA MONCOĽA, PRACOVNÍKA CS. ROZHLASU Kulturní noviny Renesance autority V telefonu se ozval rozhorlený ženský hlas: kdy budeme konečně v novinách pranýřovat naše zbabrané školství, protože takhle už to dál nejde. Požádáš rozčilenou čtenářku, aby blíže charakterizovala neúnosný stav naší výchovy. Vyslechneš případ údajného dlouhodobého pronásledování jejího syna, nc něhož si zasedla třídní učitelka. Na žádost rodičů musel být přezkoušen z předmětu, jemuž ho učila. Učitelka byla usvědčena ze zaujatosti, žák před komisí obstál. Ale nakonec prý stejně prosadila svou pravdu, před komisí se rozplakala a postavila celý případ jako podlamování své autority Rozhorlený hlas v telefonu nechce řešit jenom svůj osobní případ, dosáhne spravedlnosti úřední cestou, ale měli bychom odsoudit celý systém našeho školství, jehož feminizace je základní příčinou všech jeho nedostatků. Zeny nejsou schopné objektivního pohledu na děti, tvrdí hlas v telefonu se zvláštní zavilou averzí k vlastnímu pohlaví. Tento kategorický hlas se mi neodbytně připomíná, jakmile začnu uvažovat o postavení školy a pedagoga v dnešní společnosti. Musíš jej konfrontovat s neúchylným přesvědčením našich rodičů o tom, že učitel má vždy pravdu a že škola je sférou, kde má rozhodující pravomoc on a nikdo jiný. Otec nikdy nechodil na rodičovská sdružení, ve škole byl za mé čtrnáctileté docházky celkem dvakrát, výslovně vyzván, když míra trpělivostí pedagogů byla dovršena. Trestající ruka spravedlnosti pak dopadla vždy neúprosně na příslušné partie mého těla. Nějaká diskuse o relativnosti různých pohledů a případné zaujatosti nepřicházela naprosto v úvahu. S odstupem let cítíš, že tento nekomplikovaný přístup byl naprosto správný a pedagogicky výsostné účinný: zásada jednotného přístupu rodičů a školy je základem výchovy a neměli bychom ji narušovat a zviklávat žádnými argumenty. Při vzpomínkách na dětství a mládí se postavy učitelů vynořují hned po rodičích. Chvíle, kdys viděl poprvé v dílně mistra truhláře, s jakým fortelem a obratností st počínají jeho ruce, zůstane v tobě navždy. A stejně tak se z koloběhu zmizelých dnů vynořují s podivuhodnou jasností okamžiky, kdy jsi ve škole vycítil, kdo z tvých učitelů dělá svou práci rád a pro koho je záblesk pochopení v tvých očích stejným úspěchem jako pro tebe. Nejednou když stojím v galerii před obrazy, bleskne hlavou vzpomínka na zápal našeho učitele kreslení na měštance, s jakým se hordě nevycválaných uličníků pokoušel odhalit kouzlo Sedláčkovy české krajiny. Ze znalostí těsnopisu zůstaly jen zlomky a zežloutlé vysvědčení o státní zkoušce, ale vzpomínka na osobnost našeho profesora, na jeho energickou houževnatost, s níž organizoval nejrůznější soutěže a závody, i účast na celostátních přeborech v těsnopisu a psaní strojem, se vybavuje vždy živě a plasticky. Při úvahách o poklesu prestiže učitelského stavu se obvykle zdůrazňují otázky materiální; nedostatečné finanční hodnocení této práce je nesporně jednou z vážných příčin úpadku zájmu o učitelské povolání. Třebaže se po úpravě učitelských platů odstranily křiklavé disproporce a učitelky mezi zaměstnanými ženami patří dokonce k velmi slušně placené kategorii, pro muže je to pořád ještě slabý průměr. Není určitě povzbuzující, jestliže žák, který stěží prošel se čtyřkami základní školu, vydělává jako devatenáctU letý tesařský tovaryš o pět stovek víc než jeho bývalý učitel. V učitelské profesi prakticky neexistuje možnost přivydělat si vedlejší činností. Ostatně by to bylo považováno za znevažování učitelského stavu. O učitelských bytech jsme psali v minulém čísle. V průběhu let a feminizací našeho školství se do značné míry suchou Cestou vyřešil i problém přetěžování učitelů „veřejně prospěš nou" činností: vdané učitelky se jako matky rodin těmto nadbytečným povinnostem právem bránily a dnes už se. příliš s pomocí učitelů nepočítá, skutečný stav reality se nakonec musel prosadit. Vývoj objektivních materiálních podmínek, ve kterých učitel pracuje, je jistě pro jeho společenské postavení velmi důležitý: ale snad při příležitosti Dne učitelů není na škodu připomenout i druhou, subjektivní stránku věci, morální aspekty autority a prestiže učitelského povolání. To bude vždy spíše posláním než povoláním. A mladý člověk by se pro ně měl rozhodovat raději pod, vlivem přitažlivého vzoru, než na základě chladného propočtu materiálních výhod, přestože s tímto posunem k racionálnímu, střízlivě kalkulujícímu uvažování u všech mladých lidí musíme počítat. Žádný z potenciálních kandidátů učitelského stavu nemůže nerespektovat celkovou společenskou atmosféru, ale jsem přesvědčen, že citové pohnutky musí při volbě tohoto povolání hrát vždy silnou, ne-li dominantní roli. Jinak se stane výchova nových generací stále svízelnějším problémem. VLADIMIR SOLECKY lil emoralizaci způsobuje cenzurovaný tisk. Neřest nejvyššího stupně — pokrytectví — je od něho neoddělitelná, a z táto jeho základní neřesti vyplývají všechny jeho ostatní nectnosti, ve kterých není ani zárodek nějaká ctnosti, např. jeho — i z estetickáho hlediska — odporná neřest pasivity. Vláda slyší jen svůj vlastní hlas, ale dál si namlouvá, že slyší hlas národa, a přitom vyžaduje i od národa, aby tomu dál věřil. Národ sám proto propadá zčásti politické pověře, zčásti politická nevíře, nebo se úplně odvrací od státního života a mění se v tlupu lidí žijících soukromými zájmy. Ankeťa ]K?»i Co pokládáte ve společenském vývoji od lednového pléna ÚV KSČ za pozitivní a k čemu máte výhrady? DOC. STEFAN BRENCIC, pověřenec SNR pro kulturu a informace, Bratislava Jsou emocionální a racionální typy lidí. Patřím spíš k těm prvým. Je to přednost a současně nedostatek. Tu dialektiku jsem, prosím, nevymyslel já. Ale k věci. Jsem hluboce dojat a nadšen tím, co se u nás děje. Rikat to, co si člověk skutečně myslí, považuji za vrchol demokracie. Neříkal jsem vždy, co jsem si myslel. To by se mohlo odsoudit. Ale ani jsem nikdy nekontro-1 val (myslím tomu starému konzerva-^ tivnfmu — v mariáši to naopak dě-’ lám dost často a nejednou mě partner vynadá). Jsem tedy spokojený s tím, co se u nás děje. Renesance socialismu, aby byl v očích celého světa tím, čím objektivně a skutečně Je, tj. nejprogresívnějšim uspořádáním společnosti, aby ho co nejvíc lidí na celém světě uznávalo a postupně uznalo, o to dnes u nás jde. Je to cíl největší a nejušlechtilejší. A my, českoslovenští komunisté, naše socialistická republika, máme veliké šance. Odhodlání, které u nás je, totiž pracovat tak, abychom těchto šancí využili, to je dnes zdroj mé spokojenosti a nadšení. V každém takovém velikém pohybu, jakého jsme dnes svědky, se nemůže neobjevit i to, co tomuto pohybu překáží. Nemám na mysli konzervativní kruhy, u těch je to pochopitelné. Mám na mysli lidi, skupiny, některé články a relace v tisku, rozhlase a televizi, které — možná v dobré snaze fandit novému — objektivně mu uškodí. Každý takový pohyb má totiž vnitřní zákonitosti a logiku. Na to nezapomínejme. Jestliže ÚV KSC, jeho progresivní jádro, s nemalým, dokonce i s osobním rizikem, tento pohyb začalo, třeba mu dát čas a právo stanovit tempo 1 postup. Revoluční není ten, kdo nejvíc a na všechny strany křičí. A pak, my musíme, právě ve jménu Ideálů socialismu, o jehož renesanci nám jde, být jiní než tl, co se vezou na káře konzervatismu. Nemám rád rozdávání rozumu a rad na všechny strany. Nemám rád, když někdo velmi spěchá, a hlavně když křičí, že i on je pro progres. To považují za nežádoucí. Prací, rozvahou, bez vášní a citů je třeba se dnes dívat na naši novou skutečnost. To bude projev a důkaz, že jsme skutečně pochopili, o jaké veliké věci dnes jde. BOŽENA MACHACOVA DOSTÁLOVÁ, ministryně spotřebního průmyslu Vítám nástup k široké demokratizaci našeho veřejného života a v souvislosti s tím každou kritiku a hlavně náměty, které směřují ke zlepšení práce strany, neboť to je nezbytná cesta k ozdravění celého života naší společnosti. Výhrady mám k potlačování svobodného názoru, ať se ho dopustí kdokoliv a jakýmikoliv formami. Odmítám pak takové projevy, které by chtěly uvádět v pochybnost samotné ideové základy našeho státu a jeho mezinárodní orientaci.