Naše Hlasy, 1958 (IV/1-28)

1958-01-11 / No. 1

Published by OUR VOICES PUBLISHING__ 1255 Queen St. W., Toronto Ontario Tel. IE. 6-0391 Directed by EDITORIAL BOARD Printed by LITERA PRINTING CO. Subscription: Canada and U.S.A. $3.00 Other Countries $4.00 - Single issue 10c Authorized as second class mail Post Office Department, Ottawa INDEPENDENT CZECHOSL ., Alt NEWSPAPER NEZÁVISLÉ ČESKOSLOVENSKÉ NOVINY No I /133/ Vol. IV. Saturday, January II, 1958 SVÍTÁNÍ PO DESETI LETECH Pavel Myslín V dějinném běhu tisíci let není no­­vou a nevídanou událostí, že národ je rozdělen a tábory proti sobě postavené vedou nesmiřitelný boj. Od tragické události ve Staré Boleslavi r. 929, od vášnivého zápasu mocných rodů Pře" myslovců, Slavníkovců a Vršovců přes vzplanuti náboženských válek ve sto­letí patnáctém, ve válce třicetileté, až po moderní dobu komunistického ná silí teklo mnoho krve bratrovražednou rukou. Bylo by možno alespoň očeká vat, že tak bohatá zkušenost bude současné generaci vítaným poučením a tané varováním. Pan Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka zetlel v hrob ce kapucínského kláštera ve Vídni, Mathez von Thurn v neznámém hrobě kdesi v Uhrách. Jejich nesmiřitelná ne navist nepřinesla plody. Po nich vy­stoupili na déjinou scénu Balbín a Ko menský, kteří — třebas je rozdělovalo presvedčení a dálka exilu — chovali k sobě úctu a přátelství. Teprve po několika generacích se zrodil nový typ českéňo člověka, jakým byl Bedřich Smetana. V jediné nádherné symfonii oslavil pohanský úsvit dějin, svatozář prvního kresťanského mučedníka, vítěz ství nusitů, romantickou krásu země, v níž se to všechno odehrálo. Čas vše vyiéčil. 1 nenávist, rozdělení ideové, koncepce státoprávní. Čas také rozřešil problém, zda novou republiku Česko­slovenskou budovat na Obnoveném zří zem zemském z roku 1627, na Majestá tu ci na ústavních listinách ještě star­ších. lomáš Masaryk se neohlížel na­zpět, ale hleděl do budoucnosti. Co vyléčil čas za uplynulé deseti letí? Změnil především okruh našich přá­tel. Ve zbrojovkách, v textilkách, v do lech, na staveništích lidé, kteří věřili shown, kteří byli poštvaní komunisty tak, že by třeba i zabíjeli, dávno nás ve svém nitru a ve svědomí odprosili. Jmi zase, na které jsme spoléhali v rozhodujícím okamžiku, zradili prapor svobody a slouží za úplatek jako najatí žoldnéu. Cas přispívá také ke konečné mu řešení problému česko—německého /.pěněná krev chladne, na germánský obiad svěcení sudetiské půdy za víře ní bubnů přichází rok od roku méně fanatiků. Poněkud méně se změnilo v exilu. V roce 1948 přešli na Západ jedni z kriminálů v trestaneckých hadrech, druzí přímo z oslav velkého Stalina. Ostré střetnutí bylo pochopitelné, při­rozené a skoro nutné. Hádky o tom, zda se vrátit po osvobození do roku 1920, 1938, nebo pokračovat tam,kde jsme přestali v roce 1948 — to nebylo nic mimořádného, i když se takových sporů mohli vystříhat všichni, kdo sice 7. březen vytrvale oslavovali, ale svým jednáním vůbec nenásledovali Masary­ka, který se za sebe neohlížel. Co bylo lidské v roce 1948, je mrav­ním zločinem po deseti letech. Chlubí me se křesťanskou tradicí svých před­ků. Kde jsou naše křesťanské činy? — Bůh nesoudí dle spáchaných hříchů aniž by vzal zřetel na pokání. Náš exi se skládá z lidí, kteří se v minulosti dopustili chyb; mnozí z nich obětovali deset nej krásnějších let svého života, odtrženi od rodin, od svých přátel, aby pomohli trpícímu národu z rudých okovů. Přišli do exilu také “spravedli­ví,” kteří po roce 1945 nic nepokazili, ale také dnes nic nedělají, aby se snac také nedopustili omylu. A je ovšem me­zi námi několik takových, kteří řeknou, aniž by se červenali, že co kdy dělali, bylo jedině správné, a že by to zrovna tak dělali znova. Největší potíže způ­sobují však ti, kteří se ani moc nezají mají, jak co se má dělat, hlavně, že to budou oni, kteří budou rozhodovat a ke svým jménům připisovat funkce. Jak dlouho ještě budou ostudou národa ti, od nichž deset let čekáme, že se sta nou solí země? /Pokračování na str. 2/ CSR a roky 1918, 1938 a 1948 František Němec Vcházíme do roku 1958, roku, který bude naplněn vzpomínkami na slavné a tragické dny v dějinách českosloven­ského lidu a státu. Budeme vzpomínati s pýchou na čtyřicáté výroči dne, kdy Československo vstoupilo znovu do kruhu svobodných a nezávislých národů světa, vedeno Masarykem, Benešem a Štefánikem. Budeme vzpomínati se smutkem dvacátého výročí dne, kdy svobodný svět podepsal mnichovskou dohodu, aby tak otevřel Hitlerovi cestu k nové válce a umožnil přetvořiti Československo násilím zvenčí v totalitní stát. A budeme vzpomínati s hněvem de­sátého výročí dne, kdy příslušníci vlastního národa, vedeni Gottwaldem, zavrhlí svobodu člověka a národa a změ­nili stát vnitřním pučem na souputníka cizí mocnosti. Čtyřicet let, které uplynuly od roku l9lb, je rozděleno na dvě presné polo­viny. Prvých dvacet bude navždy patři­li mezi nejslavnější kapitoly národního života, byly vyplněny prací, která bu_ aovaia stát na zásadách politické demo­kracie směrující k sociální spravedlno su. byly vyplněny vůlí brániti tyto zá­sady proti přívalu totalitních myšlenek a odvahou zachovati svobodu proti všem náporům zvenčí. Druhých dvacet let — s krátkou přestávkou po válce — oude patnti po vždy mezi nejsmutnější &apitoly národních dějin. Jejich smut: nou ilustraci je skutečnost, že v Masa­­ryxove pracovně na Hradčanech sedí ivovotný. Československý lid, vzpomí­nající na vše, co se odehrálo v těch čty iiceti letech jeho života, bude patřiti na dvacet let demokracie a svobody, a na druhých dvacet let diktatury a násilí, btačilo těch druhých dvacet let, aby vymytily z jeho paměti idee svobo­­uy a uanradily je poslušným přijetím zasad násilí ? Již jednou v dějinách byl takový poxus proveden. V sedmnáctém století to byli Habsburkové, kteří rozdrtili ná­silím sny Jiříka z Poděbrad o bpoje­­nycn národech evropských, založených na spolupráci svobodných národů, a touhy táborských božích bojovníků po sociaině spravedlivé lidské společnosti, myli to Habsburkové, kteří vyhnali do emigrace Komenského, muže, toužícího upevniti svobodu národa výchovou mlá aeze v ideálech blízkých moderní lidské společnosti. Byli to Habsburkové, kteří po tři sta let dusili každý projev, volají­cí po svobodě člověka a národa. Jejich terror, jejich násilí se ukázalo marným. Neboť je málo národů ve světě, které věří v mír a svobodu tak silně, jako československý lid. A tuto víru a živelnou touhu po svo­bodě nemohlo a nemůže ubiti ani na­cistické, ani komunistické násilí. Pod jejich útlakem doutnal, a doutná oheň živé a nepřemožitelné víry v lepší a spravedlivý zítřek. Studenti a spisova­telé, mládež a ženy, dělníci a rolníci, všechny ty vrstvy československého li­du, které prožily prvých dvacet let re­publiky, anebo které mohou nalézti je jich stopy v duchovním a politickém životě národa, nezapoměly a nezapomí­nají. Připomíná je česká a slovenská kniha, kázání v kostelích, svobodná píseň, svobodné slovo. Ten, kdo si v Jiráskově TEMNU najde příměr dneška ku včerejšku, najde si v poselství čes­kých spisovatelů z roku 1918 novou naději. Násilí v životě národa je soustava, která je proti duchu československého lidu. Nemůže proto býti trvalou. Není náhodou, že vcházíme do roku, v němž se opět na mezinárodní scéně ozývá jméno Československa. Plány, které se vynořují, na zřízení newrálního pásu ve Střední Evropě, pásu, do něhož je za hrnuto Československo, jsou dokladem, že dnešní stav je na dlouho neudržitel ný. Sovětský svaz, tísněn svou vnitřní situací, zejména hospodářskou, ale i po­litickou, hledá mír. Mír, který by mu u­­možnil překonati nesnáze, jež vzrůstají a jež nemohou odstraniti ani sensační úspěchy Sputníků. Komunistická idea, jako idea vyprchává, i mezi těmi, kdo jí dočasně podlehli. V podrobených ná­rodech stoupá příliv touhy po svobod­ném životě. A tento příliv je tak mohut ný, že ho jednou nezastaví ani hráze, budované tanky Rudé armády. Komunistické hnutí světa, ale zejmé na ono za Železnou oponou, včetně So­větského svazu,je rozděleno do tří prou dů: levice, pravice a středu. Ty spolu zápasí o moc. Jeho ideová jednota zmi­zela, a to, co zůstalo, je jen mocenský aparát. Ten, pravda, může po určitou dobu zachovati vnější znaky režimu, ale nemůže mu dáti sílu, kterou mu dá­vala myšlenková jednota hnutí. Bodáky se dá vládnout, ale nedá se na nich se­dět. Zdá se, že mnozí vůdci Sovětského svazu, dokonce i Chruščev, jsou si toho vědomi. ,i Rok 1958 bude rokem, který zřejmě položí základy ku tvorbě nového světa. My, exulanti, které násilí vyhnalo z do movů, máme před sebou velikou od­povědnost za to, abychom střežili osudy národa, ze kterého jsme vyrostli, a aby­chom připomínali všude tam, kam nás osud zanesl, že československý problém je problémem světovým. — Svobodné Československo ve svobodné Evropě není frází, ale je zárukou míru. Rok 1918 dal světu svobodný českosloven­ský stát, který byl až do svého zániku záštitou míru a oporou demokracie. — Rok 1938 a rok 1948 dal světu znásil­něné Československo, a s ním nebezpečí válek a hrozbu vítězství násilí. Pracuj­me všichni o to, aby rok 1958 dal světu v jeho jednáních vůli obnoviti svobodu země, která věří v mír a spra­vedlnost. POZOR NA NĚ! JH — Podle zpráv přicházejících z do mova, komunistický režim v ČSR chce oslavit desáté výročí znásilnění čs. de mokrade rěznými tirádami. Mezi nimi má býti jedním ze stěžejních bodů vy hlášení velké národní amnestie, jež by oyla určena v prvé řadě pro opětovné lákání emigrantů k návratu a pro pokus rozvratu v jejich řadách. Prvá amnestie, která skončila o váno cích r. 1956, představovala pro drži tele moci v Praze pouhé fiasko. Vrátili se řemeslní flákači, bahno našeho exilu a lidé, štítící se poctivé práce. Mnozí z těchto navrátilců prošli západním vě zením za různé kriminální přestupky. Ačkoliv se komunisté vždy rádi honosí různými nabubřelými bulancemi, nikdy neuverejnili číselný výkaz navrátilců. A co mohou očekávati od připravované amnestie? Zase jen neúspěch, neboť nikoho nepřesvědčilo Chruščevovo ko mediantství s různými cestami k socia lismu, tím méně nejstalinštější kompar taj jako je v Československu, která se oála provésti sebemenší změny k lepší mu. Teror, soudy, vězení a koncentrač ní tábory nemohou nikoho přesvědčit, že se situace obrací k lepšímu. Tito moderní otrokáři, snažící se udělá d z lidí pouhá čísla, nemohou see vyká zat žádnými skutečnými úspěchy. Nej lepším svědectvím je nám situace mezi čs. mládeží. Té je milejší rock’n’roll než studium ruštiny, marxismu a leni nismu. Každá diktatura má své konce. Hitler budoval říši na tisíc let, ale vy držela jen dvanáct roků. Vzhledem k tomu, že komunisté zdokonalili své te roristické methody, poučivši se od Hitlera, možná, že jejich vláda vydrží o něco déle. Žádný Čech, Slovák nebo Podkarpat ský Rusín nesedne na komunistickou vějiču nové amnestie. Emigranti a statistika Když v roce 1956 jistý vysoký úřed­ník provincie Ontario prohlásil, že imi­granti spáchali více zločinů než obyva­telé v Kanadě, federální ministerstvo imigrace připravilo ve spolupráci s Do­minion Bureau of Statistcs analýzu kri minality. Ukázalo se, jak ‘‘Naše hlasy” už referovaly, že imigranti spáchali v průměru podstatně méně zločinů a pře" činů než obyvatelstvo domorodé. Mezi imigranty pak, Italové vykázali nejnižší a Skandinávci nejvyšší poměr. Češi a Slováci byli v této publikaci zahrnuti spolu s ostatními menšími národnost­mi do skupiny velmi různorodé, takže se nedalo soudit o jejich specifickém průměrném sklonu ke kriminalitě. Právě vyšlá publikace federálního Statistického úřadu, Statistic of Crimi­nal and Other Offences 1955, dává několik zajímavých čísel. Tentokráte jsou Češi a Slováci uvedeni zvláště. V roce 1955 bylo odsouzeno pro zloči­ny a prečiny celkem 28.273 osob. Z toho bylo 11.834 osob britského půvo­du, 8.014 původu francouzského, 746 původu německého, 646 ukrajinského, 510 polského, 323 italského 236 ho­landského, 140 ruského, 116 židovské­ho, 97 madarského, 76 finského, 76 českého či slovenského, 68 jugoslávské ho původu, atd. Tato čísla, jako taková zajímavá, se nehodí ovšem k účelům srovnávacím. Poměr osob odsouzených k celkovému počtu té které etnické skupiny dá sice jen přibližný, ale přece jenom názorný obraz. Bohužel, čísla ze sčítání lidu z roku 1956 podle etnického původu ne­jsou ještě zpracována. Tak nezbývá, než použít čísel ze sčítání z roku 1951, při čemž si musíme být vědomi, že tato procedura nezaručuje plnou přesnost. Je však jedinou možností jak dojít k více méně přesným číslům vhodných k srovnání. Jestliže poměr všech odsouzených o­­sob k 100.000 osobám žijícím v Kana­dě je 202 /t. j. z každých 100.000 o­­sob žijících v Kanadě, bylo průměrně odsouzeno 202/, Češi a Slováci vykazu­jí poměr 119, tedy velmi hluboko poc kanadským průměrem. Zde upozorňu­jeme na skutečnost, že oficiální kanac ské statistiky mluví vždy o osobách jistého původu, t. j.o osobách třeba českého původu, které se v Ka­nadě narodily. Vyšší poměr krimináli ty než Češi a Slováci vykazují osoby původu jugoslávského /318/, řeckého /258/, polského /232/, italského /212/, rakouského /186/, francouz­ského /I85/, britského /176/, finské­ho /174/, rumunského /170/, litev ského /166/, ukrajinského ý 163/, madarského /160/, ruského /153/ a německého /120/. Nižší poměr vyka­zují Belgičané, Holandané, Židé, atd. V závěru jest nutno silně podtrhnouti okolnost, že vzhledem k složitým sta­tistickým zákonům, které je zde ne­možno vyložit, tato čísla nelze pova­žovat za naprosto přesná. Jiná nedávná publikace federálního Statistického úřadu /Mental Health Statistics 1956/ dává zajímavá čísla o počtu osob nově připuštěných do ú­­stavů pro duševně choré v roce 1956. Celkem byli registrováni 19.802 noví pacienti, z toho, 8.011 pacientů původu britského, 1.177 původu francouzské­ho, 664 německého, 344 polského, atd. 79 osob původu českého či slovenského bylo nově přijato do těchto ústavů v roce 1956. Užívajíc opět výsledků sčítání z roku 1951, celkový kanadský poměr k 100.000 obyvatelům je 141. /Pokračování na str. 2/ FREEDOM FOR CZECHOSLOVAKIA STATUS QUO? Josef Nový Třebaže pařížská konference NATO přinesla určité uvolnění napjetí a zdů­raznila rozhodnou vůli Západu k sebe­obraně, se stanoviska zemí za železnou oponou, nedošlo na konferenci k žád­ným positivním závěrům. Plány na vy­tvoření jakéhosi ‘‘neutrálního pá ma ’ jsou — se stanoviska uja.mených ná rodů — značně ošidné povahy a moho_ vytvářet vítané pozadí pro Chrušč^vú. požadavek ‘‘statutu quo”. Konstatujeme-li ihned na počátku té to úvahy spíše pesimismus než opt.mis mus, nechceme ani zdaleka tvrdit, že konference NATO nepřinesla světu žádný užitek. Připomeňme si, v jaké situaci bylo NATO za soustředěné pal­­jy komunistické propagandy právě před onou konferencí. Vynález sputni­ků a dálkonosných střel, působil i v některých členských zemích NATO doj­mem, že veškeré dosavadní výdaje na obranu byly mrháním peněz. Debaty o odzbrojení ukolébávaly i některé do sud bdělé ochránce svobod a demokra cie k sladké představě trvalého míru, který snad již nebude třeba zajišťovat, což je jedním z hlavních úkolů NATO. Jestliže však britský ministerský před sedá MacMillan prohlásil s naprostou rozhodností a jasností, že Sověty res­pektují jedině sílu a že proto je třeba i nadále budovat silné a připravené NATO, a jestliže v oficielním komuni­ké o konferenci je výslovně konstatová no, že členské země NATO nepovažují ztrátu svobody v satelitních zemích za trvalý stav, pak i střízliví nebo pesimis­tičtí pozorovatelé mohou nalézt konk­rétní důvod alespoň k opatrnému opti­mismu. Bylo by patrně málo, kdyby se člen­ské země NATO shodly pouze na jedné části programu, jak jej charakterisoval na př. Paul Henri Spaak: že -se totiž svobodný svět bude bránit. Takové sta­novisko by patrně dnes již nestačilo. Svobodný svět se nemůže ubránit trvale a trvale zajistit světový mír, kdyby ne­byl zároveň odhodlán usilovat o znovu nabytí svobody pro ty země, které ji — do značné míry i liknavostí dnešní­ho ssvobodného světa — ztratily. Proto jsme přivítali s takovou rado­stí a satisfakcí prohlášení kanadského ministerského předsedy Diefenbakera, na jehož výslovné přání bylo do oficiel­ního komuniké o pařížské konferenci včleněno konstatování, že v zemích za železnou oponou vzrůstá odpor proti komunistické okupaci a že členské ze­mě NATO nepovažují ztrátu svobody a suverenity v těchto zemích za trvalý stav. Se stanoviska zemí za železnou oponou je toto prohlášení jistě jedním z nejpositivnějších výsledků konferen­ce. Je také pádnou odpovědí na Chruš čevův předvánoční projev, přednesený v Nejvyšším sovětu, v němž tvrdil, že “pro Západ by byla nejlepší cesta, ve­doucí k vyřešení světových problémů, kdyby uznal status quo”. — Málokdy hovořil Chruščev tak bezostyšně a od­halil své pravé úmysly. Podle jeho rady Západ by měl tedy projevit souhlas s trvalým rozdělením Německa a odepsat Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharso a ostatní satelity. Porovnáme li někdejší Stalinovo válečné ujišťová­ní, že Sovětský svaz nebude zasahovat do vnitřních záležitostí cizích států s praxí a s Chruščevovým návrhem, resp. požadavkem, můžeme k řadě již zná­mých dokladů o stalinské cestě protr stalinisty Chruščeva připojit další do klad. Rozhodnutí členských zemí NATO tuto obrannou organisaci nejen udržet, ale ještě posílit, souhlas evropských zemí s vybudováním základen pro bali­stické střely a výslovné konstatování, že členské země NATO nepovažují ztrátu svobody a suverenity v řadě ev­ropských zemí za trvalý stav, to jsou nepopiratelné klady a positivní výTeď ky předvánoční pařížské konference. Tyto výsledky patrně nepřispějí k do­hodě o odzbrojení, po němž touží všichni spravedliví našeho zmateného světa. Rozhodnutí důsledné sebeobrany /Pokračování na str. 2/

Next