Naše Hlasy, 1964 (X/1-49)

1964-01-11 / No. 1

O ROKU MINULÉM Pokračování se st. 1 Avšak ne, není obecná apatie, neboť existuje revisionismus, a zejména náš revisionista zdvihl hlavu, žádá nápravu zlořádů, nap­­£:’- _ drama, a brzy vše se obrátí k lepšímu. Jen jedno trápí našeho revisionistu: stanice Svobodná Evropa se chce přiživovat na jeho myšlenkách. Řekli bychom skepticky, že to vypadá spíše opačně, neboť náš revisionista dospěl k určitým myšlenkám jako jeden z posledních. Počíná si však jako ten, kdo náhle přestoupil na jinou víru a hned při první návštěvě v novém kostele vytlačuje z lavice ty, kdo tam po všechna minulá leta seděli. Ale bylo by nevskusné přit se, kdo vymyslil určité myšlenky jichž je třéba, aby lidé slušně žili ve státě. Exulanti je neopustili, náš revisionista se k nim po centimetrech vrací, ale ani oni ani on nejsou jejich outory. Náš revisionista má — nyní — docela pravdu: stát nemá být člověku vlkem, felešné procesy nemají být pořádá­ny, vláda nemá mít možnost, aby zlomyslně ničila občany. Ale jestliže revisionista se bojí, aby se na těchto jeho nynějších my­šlenkách někdo nepřiživoval, je to charakter, který patří spíše do veselohry než do dramatu, jako by patřil ten, kdo by se obával, aby se někdo nepřiživoval na jeho myšlence, že je dobře se občas vykoupat. Neboť jako i naše myšlenky jsou několik set let staré, muži, kteří je poprvé vyslovili proti královskému a císařskému absolutismu, jsou dávno, dávno mrtvi. Pradávno bylo poznáno, že zlo nezbytně vzniká, jestliže jeden muž, jedna skupina nebo jedna politická strana si osvojí všechna práva nad lidmi. Ani náš revisionista, ani stanice Svobodná Evropa nemají příčinu pyšnit se originalitou svých myšlenek. Existence rozhlasové stanice Svobodná Evropa v exilu je částí zcela přirozeného konfliktu, který vzniká, když národ byl znásilněn. Je to poslední útulek přesvědčení, k nimž národ dospěl, když byl osvobozen. Podle názoru našeho revisionisty však se z této stanice do světa vylévá jen hlupáctví a darebáctví. Jak se staré myšlenky evropské civilizace a české tradice mohly pojednou stát něčím takovým? Náš revisionista nyní odstrkuje všechny, kdo dávno říkali, co on nyní říká, od Voltaira až po Lincolna a Masaryka, a chystá se sám hlásat pravdu. Ne lidstvo dlouho myslilo, on teď myslí. Ale nad jeho hlovou se vznáší otázka: proč tak pozdě? Formule na to byla vynalezena. Zní: “čestný muž i tehdy, když se mýlil.” To je zcela možné. Lidé se mohou čestně, t. j. nevědomky mýlit. Ale může být určitá skepse o tom, zda omyly byly vždy a u kaž­dého nevědomé, a zda někdy nepřispíval velmi vědomý a bystrý pohled na tresty, které diktatura udili, když se hněvá, a na výhody, které rozdává, když je spokojena. Omluvná formule se stává aro­gantní, když ten, kdo má všechny příčiny se omlouvat, naopak nesmiřitelně rozděluje lidí na čestné a chytré i tehdy, když se mý­lili, a na nečestné a hloupé a tehdy, když se nemýlili. Neboť, jak se zdá jsou i takoví. Oni domnívali se vědět, co je to stalinismus, a že výbojný komunismus musí projít stalinskou periodou. Odešli, aby se nemusili čestně nebo nečestně mýlit. Český národ již měl, z dobrých důvodů, několik politických exilů. Ano nikdy dříve nedal se donutit k tomu, aby o svém politi­ckém exilu mluvil jako o prašivině. Uctivě stojině nad obtížemi, jež doma mají stateční revisionisté, kteří stále ještě zápasí s přesi­lou. Ale není třeba snášet aroganci jednoho nebo dvou revisionistů. Oni se nyní zpovídají, jak došlo k tomu, že se přestali “čestně mýlit.” Stalo se tak prý “pod dojmem odhalení důsledků kultu osobnosti a velkých tragedií, k nimž v tomto období došlo.” To, podle vší pravděpodobnosti, je falešná zpověď, neboť zřídka inte­ligentní člověk potřebuje, aby vláda sama mu odhalila, co páchala. Takovou omluvu náš revisionista neuznává u Němců. Podle jeho názoru všichni Němci jsou odpovědni za zločiny nacismu, poně­vadž každý Němec byl povinnen vědět všechno, i to, co se děje v Osvěčimi, vzdáleném několik set mil. Ale náš revisionista měl prá­vo nevědět, co se děje před jeho očima v Praze a v Bratislavě, a potřeboval,’aby mu to bylo odhaleno. Dejte s tím pokoj. čínská propagační ústředna ve vídni PODIVNÁ ROLE ALBÁNSKÉHO VYSLANECTVÍ Albánie se velmi těšila ze své­ho největšího novoročního^ da­ru návštěvy premiéra Rudé Číny Chou En-laie, jíž se zakončila čínská diplomatická ofensiva namiřená především proti So­větskému svazu. Albánie před­stavuje v Evropě předmostí čín­ského úsilí odvési východoev­ropské satelity ze sféry Moskvy. Konkrétní případ vlivu to­hoto úsilí je zřízení tajné infor­mační a ideologické kanceláře ve Vídni, která se kryje za fa­sádou albánského Tento zastupitelský vyslanectví. úřad má neúměrný počet osazentva, me­zi nimiž jsou vedoucí albánští komunisté. Tato okolnost je tím nápadnější, protože Rakouská republika nemá v současné do­bě žádného vyslanectví v al­bánském hlavním městě Tiraně. Její zájmy jsou tu hájeny diplo­matickým zástupcem šidícím v Jugoslávii. Neúměrnost ve vzá­jemném zastoupení je tedy vic než zřejmá. Albánští ideologičtí odborníci mají z vídeňské ústře­dny působit rozklad v komu­nistických stranách satelitů, v československé a maďarské první řadě. Malá Albánie by si v to vše nemohla finančně sama dovolit. Je nutno za tímto pod­nikem vidět Rudou Činu. Přes všechny sovětské pokusy o smírné řešení ideologických a hospodářských sporů je Peking zřejmě rozhodnut vést spor dále a do krajnosti. —oOo— JEDNA Z PODKARPATSKÉ RUSI To, čím je v Moskvě časopis Aby dopisy přece jen došly v “Krokodil” a v Praze se snaží být pořádku případným adresátům ne “Dikobraz”, je v Kijevě humori- svěřili je dělníci už poštovní stický časopis “Perec”, česky schránce, ale lahvím, a ty zase “Práč”. V jeho listopadovém čís- svěřili naší řece.” le byl v rubrice “Listárna redak­ce” uveřejněn dopis z Podkar­patské Rusi. Ať už jde o skuteč­íystľhífedSľpômeryía S KULTURY V CIZINĚ ZBYTEČNÉ? karpatské Rusi. Jistý I. Žiljak z 59ti letý japonský emigrant ži- Kobilecké Poljany, okres Tačevo, jící v Torontě a pracující jako píše: “Nediv se, Perče, jestli ob- dělník u firmy Canada Packers držíš tento můj dopis až za 3 ro- vyhrál japonskou básnickou sou­­ky. Přednosta místní stanice Ju. těž a jako vítězi se mu dostane V. Jakub má totiž ve zvyku strčit výsady předčítat své verše před všechny dopisy do své vlastní samým japonským císařem. Sou­­skříňky a pak úplně na ně zapo- těž měla podmínku, že všechny menout. Zcela nedávno dal jednu básně musejí být složeny v tra­­ze skříni dělníkům na rozřezání, diční japonské básnické formě Tito však tam objevili alespoň 40 zvané tanka, která obsahuje jen dopisů, napsaných už před 3 lety. 18 japonských znaků v 5 verších. JE PĚSTOVÁNÍ NÁRODNÍ R. U. R. V TORONTĚ Slavná hra Karla Čapka “R.U.R.” jež byla poprvé uvede­na na scéně Národního divadla v Praze v roce 1921, bude dávána v Masarykově hale, pravděpodob­ně v neděli, 26. ledna. R. U. R. (Rossum’s Universal Robots) se zabývá problémem mechanizace lidské společnosti, v niž roboti nakonec zničí člověka a převezmou vládu nad světem. Je zajímavé, že slovo “robot”, které Čapek odvodil od slova “ro­botník”, bylo přejato z této hry do všech světových jazyků a vel­ké slovníky (jako na Webstrův), uvádějí Čapka příklad jako autora slova. Další podrobnosti o této hře, již svým čtenářům vřele dopo­ručujeme, budou uvedeny v příš­­iích číslech. Hra bude provede­na pod záštitou Společnosti pro vědy a umění. POSLEDNÍ ZPRÁVY 0 RUDOLFU BARÁKOVI Ze spolehlivého pramene došly zprávy, že bývalý ministr vnitra Barák je vězněn v Ruzyni, kde mu je dovoleno psát paměti a číst censurované Rudé právo. Personál se k němu chová slušně. Jeho dva synové ho smí jednou měsíčně navštěvovat a přinést mu balík s potravinami. Záro­veň se dovídáme, že procesu, Barákem předcházel proces s bu­s doucí ženou Barákova syna, Ja­nou Vaňkovou a s jejím otcem, při nichž Barák musil svědčit. Barákova žena byla odsouzena k dvěma letům vězení, jeho synové ke dvěma letům podmíněně. Oba byli posláni do kladenských dolů, vyloučeni ze studia, ale později byli povoláni na vojnu. Majetek rodiny byl zabaven. Jana Vaňko­vá prý pracovala v pražském di­vadélku “Na zábradlí”, které Ru­dolf Barák všemožně podporo­val. SKLADBY KRAJANA HUSY DO SVĚTA 7. a 8. ledna 1964 baltimor­­ský symfonický orchester pod ří­zením P. H. Adlera provedl s úspěchem dva koncerty nové skladby pražského rodáka Karla HUSY, nyní profesora hudby na Cornel University N. Y. a ředi­tele tamnějšího universitního orchestru. Provedené dílo, naz­vané “Serenáda pro dechový kvintet, housle, cello, harfu a xylofon” bylo komponováno v létě 1963 v Ithace (N. Y.) Z ostatních provedení skladeb Karla Husy v sezóně 1963—1964 jsou: “Druhý strunný kvartet” předvedený Fine Art Kvartetem v Chicagu, v Amsterodamu a Bruselu. Filharmonie v Oslo provede jeho První Symfonii a tutéž skladbu má na programu švýcarský Romand Orchester; “Poem pro violu a orchestr” bude jroveden v Amsterodamu a v Paříži. SL. U “AIR & OCEAN” MĚLI SENSACI Minulé pondělí tisk a rozhlas byl plný zpráv o výbuchu plynu na rohu Ýonge & Adelaide Torontě. Tato důležitá křižovat­v ka byla uzavřena pro automobi­lovou dopravu téměř celé dopo­ledne. I pěší provoz byl omezen, po­něvadž chodníky byly plné skla. Krajanská cestovní kancelář “Air & Ocean Travel Centre Ltd”, kte­rá se nachází na jihovýchodním rohu, ztratila tři velké výkladní tabule. Majtel firmy, Karel Buzek, tvrdí, že měl velké štěstí. K vý­buchu došlo v 6.15 ráno. O tři ho­diny později nebyla by se ta ne­hoda jíž odbyla bez vážných úra­zů. Dnes cestovní kancelář je již zase v pořádku. Tato forma vyžaduje zvláštního mistrovství jazyka. Je to jiště podivuhodný úspěch pro emi­grantského autora odděleného od mateřské kultury a jiště vhod­ným příkladem proti tvrzení, že pěstování národní kultury v cizi­ně není jen sterilním folkloris- Z DOPISU DOBRÉMU PŘÍTELI Vaclav Majer: Vánoce, 1963, — Před malou chvilkou došel Tvůj milý vánoční a novoroční pozdrav; již dlouho jsme nevyměnili dopisy a proto tím více si cením slov, jimiž vy­jadřuješ myšlenky, které nám všem — v exilu i doma — tanou na mysli. Také my všichni zde jsme byli zdrceni tragickou smrtí dobrého a velkého člověka a dosud jsme se z toho hrozného otřesu nevz­pamatovali. Na hrobě Johna F. Kennedyho na arlingtonském hřbitově, po­krytém kvítím a jinovatkou hoří již řadu dlouhých, smutných týdnů věčné světlo. Den po dni od ranního úsvitu až do večerní­ho šera přichází mlčenlivé zástu­py lidu; tiše postojí i pokleknou. Odchází beze slov se slibem psaným v srdcích: pane presiden­te Tvému odkazu věrni zůsta­neme. Píšeš, že Vám tragická smrt J. F. Kennedyho, kterého zabila lidská zloba v plném květu ži­vota, připomněla smrt Jana Masaryka. mučednickou Ano, tak jsme to zde všichni také cítili. Avšak duchovně a politicky ztrá­ta, kterou utrpěl svobodný svět a americký lid, smrtí J. F. Kenne­­dýho nutně připomíná také ztrá­tu, kterou utrpěl československý lid smrtí Tomáše G. Masaryka. Americký president J. F. Kenne­dy a T. G. Masaryk byli od sebe vzdáleni věkem, dobou i prostře­­dim ve kterém vyrůstali; nicmé­ně životem a duchovně si byli blízcí. Byli vyznavači a hlasatele lidské svobody, ale současně i re­formátoři. Chtěli, aby lidé byli nejenom svobodní, ale současně, aby i sociální podmínky lidské společnosti byly lepší a spraved­livé. “Jestli-že svobodná lidská spo­lečnost nemůže pomoci mnoha chudým, nemůže zachránit ani několik bohatých” — řekl Kenne­dy ve své slavné inagurační řeči v lednu 1961. “Svobodu nutno bránit třeba krví a železem” — pravil velký humanista Masaryk, dávno před Mnichovem. První kniha J. F. Kennedýho je odmítnutím Mni­chova a mnichovanství. A velký humanista a apoštol mírumilov­né politiky J. F. Kennedy, zachrá­nil na podzim roku 1962 světový mír, neboť sovětský diktátor po­chopil, že mladý muž řidiči kor­midlo americké politiky, je roz­hodnut — bude-li třeba — bránit svobodu krví i železem. — Tragická smrt amerického presidenta otřásla hluboce duší amerického lidu, ale americká demokracie se nezachvěla ani na okamžiky Otěže americké politi­ky a světové aliance svobody jsou opět dobrých a pevných rukou. Z našeho porobeného domova došly a stále dochází zprávy o ve­likém smutku československého lidu. Náš lid měl toho mladého, dobrého a inteligentního muže nesmírně rád. Doufal v nebo a věřil mu! Naš lid věděl, že ani americký president nemůže dě­lat zázraky a zná spletitost nebezpečí mezinárodní politiky v a době atomických zbraní, ale vě­děl také, že má v J. F. Kennedym velkého přítele. J- F- Kennedy znal naši zemi a její lid. Znal a pochopil tra­gedii Mnichova, znal a pochopil i travedii československého února z roku 1948. Tím více si česko­slovenský lid váží a má v živé paměti poslední poselství, které president Kennedy podepsal v Bílém domě dne 25 října 1963 — měsíc před tím, než byl pochován na arlingtonském hřbitově. Byla to zdravice a blahopřání k 45. výročí založení Československé republiky. ^ V době kdy komunistický re­žim v Československu upírá Ma­sarykovu lidu všechna základní lidská práva i svobodu politickou a národní, americký president, ve svém poselství, pravil: “Věřím, že ideály svobody a demokracie, jež tvoří nedíl­nou součást Masarykovy fi­losofie, stále ještě představu­jí tužbu a naději lidu Česko­slovenska”. Milý příteli, píšeš také, že nová svoboda československého lidu musí vyrůsti doma, z našich vla­stních kořenů a z domácí půdy. Souhlasím. A kdož ví? Možná, že kulturní a politický kvas, vy­volaný odvážnou kritikou komu­nistického režimu na jaře roku 1963 na sjezdech slovenských spi­sovatelů a novinářů v Bratislavě a na celostátním sjezdu Českoslo­venských spisovatelů v Praze, kvas kritiky, která z oblasti kul­turní a. politické pronikla i do oblasti hospodářské má v sobě již počátky rašení nového života. Kdož ví? možná, že je to začátek procesu, který potvrdí, že touha člověka po svobodě je mocnější než svěrací kazajka komunistické doktríny i prakse. KOMUNISTICKÉ REŽIMY A DÉLNICKÁ PRÁVA Shromáždění evropských poro­bených národů vzpomenulo pat­náctého výročí Deklarace lid­ských práv, na zvláštní schůzi, konané v New Yorku, dne 10. pro since 1963. Jménem českosloven­ské delegace promluvil Václav Majer, který především uvítal, ke schůze je věnována také otáz­ce potlačení tradičních dělni­ckých práv v zemích porobených komunismem. Václav Majer nejprve zdůraz­nil fakt, že práva pracujícího člověka jsou nedílnou součástí základních práv lidských a svo­body politické i národní. Celá historie dělnického hnutí urí, že od samého počátku lid bojoval ne­jenom za lepší úděl pracujícího člověka, za kratší pracovní dobu, vyšší mzdy a platy spravedlnost sociální, ale současně i za svobo­du národní a politickou, slovem: za základní práva lidská. Každé vítězství dělnictva znamenalo proto současně další vítězství v boji za dosažení svobody politic­ké i národní pro všechen lid. Je známo, že svobodná a demo­kratická Československá republi­ka zajistila svým občanům neje­nom všechna základní práva a svobody, ale a sociální práva děl­nická. Prvý zákon podepsaný T. G. Masarykem byl zákon o za­mem jak jsme nedávno slyšeli dokonce z krajanských úst při debatě o kulturních přínosech různých národnostních skupin v Kanadě. vedení osmi hodinové doby pra­covní a v době demokratické re­publiky pracující lid Českoslo­venska požíval všech práv a svo­bod stejnou měrou jako ostatní vrstvy obyvatelstva. Když se komunisté dostali ná­silím a zradou k neobmezené mo­ci v Československu, zničili ne­jenom svobody osobní i politické, ale postupně zničili i všechna zá­kladní práva dělnictva. Slovem: vzali dělnictvu svobodu a dali mu více dřiny a menší krajíc chleba! Tak zvané odbory nejsou ani svo­bodné, ani dobrovolné, ale staly se nástrojem vykořisťování pracu­­jích a karabáčem popohaněčství k větším pracovním výkonům. Komunisté zbavili lid svobody i majetku a tím současně zničili také jeho iniciativu i dovednost a připravili lid i o radost z dobře vykonané práce. To vede k absen­ci, k nepořádkům ve výrobě i distribuci a k masové výrobě zmetků, k nedostatku základních potravin a spotřebního zboží vůT bec. Místo slibovaného ráje, dali komunisté pracujícímu lidu peklo bídy, strachu, persekuce a obecné mizerie. Život v zemích porobe­ných komunistickým režimem do­kazuje, že také lidská práva jsou nedělitelná a že tam, kde tato základní práva člověka byla zničena neexistují a nemohou existovat, ani práva pracujícího lidu i když si taková země říká — falešně ovšem — “socialisti­cká”.

Next