Nové Knihy, 1961 (I/1-14)
1961-01-05 / No. 1
HER XX.STOLETÍ kapitola 1960 Před zraky čtenářů a chirurgickým pohledem kritiky krčlvají se ročenky Jako popelky; užitečné sice, ale nepříliš nápadné a pozornosti hodné. Něco mezi kalendářem a pamětním tiskem Je vlastnost, jež je řadí k neurozeným sourozencům literatury. Jsou to totiž knihy veskrze služebné, a to hned mnohá pánům — laikům i znalcům, vychutnavačům jednoho oboru lidské práce a netečným k ostatním. Jsou informátorkami i komentátory, pramenem příjemné chvíle i inspirátoréin poučného přemýšlení. Tyto charakteristiky mě napadají nad diuhým ročníkem svazku Dvacátého století a srovnám-li si je s nesčetnými variacemi čtenářských chutí a nálad, mám bezděky respekt k vydavatelskému činu, jímž taková ročen- Jlstě je. Zdálo by se, že dílo tohoto typu Je především extraktem novinové povahy, něčím, čemu žurnalistická frazeologie říká tvář doby a obyčejný člověk dokument. Ale tento recept na ročenku je příliš neúplný. Chci od ní, aby pro mé poučení z běhu jediného roku pečlivě volila to nejpodstatnější, a to z hlediska jaksi věšteckého, příštího. Chci, aby byla zároveň harmonickou skladbou, aby tu nedrásal nesouzvuk témat odlišné hodnoty. Chci si jí vážit jako encyklopedie, moudré knihy, aby byla stručná. Musí vyprávět střízlivě, ne však chladně. A chci, abych Jí všude rozuměl. Ted si k předpokladům dobré ročenky, jmenovaným jenom namátkou, připočítejme základní obory lidské vědy, lidské práce a lidského umění, v nichž se za rok něco událo; a událo se určitě ve všech ... Tvorba ročenky Je jakýsi ediční desetiboj. Převaha technických faktů v našem Životě určila většinu námětů druhého svazku Dvacátého století. Z oborů, jež Jsou dnes v popředí popularity, totiž z kosmologie, astronautiky, kybernetiky, jaderné fyziky a ještě několika dalších, sleduje ročenka nejzákladnější fakty, ale způsobem, jenž několikrát zhodnocuje pouhý informativní účin. Podařilo se tu vyřešit styl reprodukce jednotlivých faktů a výzkumů, styl, Jenž neškrtá odbornost a nepomíjí čtivost. Je to vědecká esej. V době, kdy se komplex školních vědomostí stává závratnou rychlostí souborem polopravd a starožitností, Je vzdálenost mezi obzorem specialisty a znalostmi průměrně zvídavého člověka od minuty k minutě větší. Existuje izolace sdělovacích kódů vědy již mezi sebou, natož od běžného jazyka nás ostatních. Zajímám se třeba o takový epochální obiev a pojem iako Je antihmota, ale před statí zasvěcen-ce mám Jaltsí babylónský pocit. Těžko si rozumíme. Vědecká esej je však podivuhodně pružným mostem mezí chtěním mé zvědavosti a možnostmi laika, protože strohá fakta otevírá klíčem lidské fantazie. Ročenka Dvacáté století využívá této formy Jako základu. Jednotlivá témata, ať z jaderné fyziky nebo ze zdravotnictví, připomínají především činy a objevy naše a řadí je do kontextu světových výzkumů. Kromě oblastí lidské činnosti zaznamenaných již zmíněnou metodou (jde například o nové skutečnosti v oblasti vesmírných výzkumů, problémy atomového pohonu v dopravě, astronomické jevy nad naším územím, poslední odpovědi moderního lékařství na infarkt myokardu, transplantaci, krevní choroby atd.j. Je tu řada dalších, jež si vyžádala spíše statistická pojednání, a několik takových, kde reportáže byly nejvhodnějším tlumočníkem: třeba tři příběhy o vítězství českého technického díla ve světě. Humanitní disciplíny nejsou ve stínu exaktních — jmenujme třeba poutavou stať o našich hradech a zámcích, nebo studil o tvorbě E. F. Buriana. A konečně nejvšednějšl otázky — a zároveň nejzáludnější — „Jak máme žít?“ (odpovídá prof. Syllaba), „Jak máme vypadat?“ (odpovídá vyprávění o kosmetice) „Jak bude vypadat náš domov? (oda povídá prospekt domácnosti, která už leckde není fantazií), dává letošnímu svazku Dvacáté století vlastnost rádce i ve věcech všedních. Účelem ročenky je být ve vhodné míře vším. Tato moudrá a sličná kniha je tedy inteligentním slabikářem abecedy lidských snah a Úspěchů u n,ás i jinde v šedesáté kapitole dvacátého svazku velikého díla, jež se jmenuje vývoj člověka a světa. Ivan KlímeJ Malíř tance i únavy Jedním z nejznámějších francouzských umělců minulého století je bez nadsázky Edgar Degas, umělec, Jehož dílo přitahuje i ty, kteří Jinak nejsou ani tolik „aktivními“ zájemci o výtvarné umění. Síla přitažlivost! uměleckého díla Degasova tkví bezesporu v tom, jak bezprostredné zachycoval současnost, totiž svou současnost — t). život Paříže 2. poloviny minulého a počátku našeho století, jak dovedl beze zbytku a přitom vysoce umělecky vystihnout celou atmosféru Paříže, prostřed! divadla i dostihů, krásu žernu Degas zachycuje atmosféru Paříže, té Riříže, která tolik lákala umělce nejrůznějšich zemí (nechyběli mezi nimi ani umělci naši). Přitom by bylo mylné domnívat se, že Degas se díval ha svět „růžovými“ brýlemi okouzlení. Viděl krásu ženského těla, kterou zachytli v nespočetných aktech, jeho tanečnice nejsou však Jen půvabně bytosti, uchvacující ladností pohybu, poletujíc! v záři divadelních reflektorů jako vážky, ale Jsou to stejně tak unavené ženy, těžce, znaveně odpočívající po vysilujícím výkonu. Degas je zachycuje pravdivě; nevybírá si Jen přitažlivé pozice, ale kreslí je tak, jaké skutečně jsou, i za ceny zkreslení, figury, za cenu určité deformity. Degas hodně cestoval — byl v Americe, zajel znovu několikrát do Itálie, navštívil Holandsko, Belgii, Anglii, Španělsko, Maroko, ale žádná z těchto cest nepřinesla mu hluboké zážitky umělecké, v jednom svém dopise z Nového Orleansu píše (1872): „Nelze malovat stejným způsobem v Paříži a v Loulsianě, to by se zvrjilo v »Monde Illustré« (žurnalismus). Vskutku by bylo třeba velmi dlouhého pobytu, abyste poznal povahu rasy, to jest její půvab.“ A v jiném opět píše: „Milujeme a dáváme své umění jen tomu, čemu jsme přivykli." V tom je pravý Degas, jak ho známe a milujeme. Degas malující Páříž, své město, které miluje, jehož nejen podobu, ale 1 city a myšlenky bezpečně zná. Kniha kreseb Edgara Degase (vydalo jl SNKLHU), ukazuje nám nejen pohled do „dílny“ umělcovy, ale ukazuje i jeho zrání. Zasvěcená studie Jaromíra Pečírky seznámí čtenáře ve zhuštěné formě podrobně se životem umělce, který tužkou, štětcem i v hlíně zachycoval život kolem sebe v jeho plnosti 1 bezprostřednosti. lana Hofmeísterová Dejiny slovenskej literatúry Medzi najvýznamnejšie kultúrne udalosti každého národa nesporne patrí prvé spracovanie a vydanie súborných dejín jeho kultúrneho života, dejín podávajúcich obraz o tvorbe a úsilí jeho predkov. Slovenský čitatel musel dlho čakať, kým mu bolo dopriate vidieť tento vývoj literatúry podrobne a presvedčivo spracovaný. Pravda, treba vedieť, že najmä pokiaľ išlo o spracovanie staršieho obdobia, vyžadovalo si prebádať množstvo dosial nepreskúmaného materiálu. O úmornosti tejto práce svedči viacročné úsilie Ústavu slovenskej literatúry Slovenskej akadémie vied korunované dosial dvoma vyšlými zväzkami Dejín slovenskej literatúry. Prvý zväzok hovoriaci o počiatkoch našej slovesnosti až po prvé prejavy obrodeneckej literatúry u nás, tj. do osemdesiatych rokov 18. storočia, vyšiel r. 1958. Bol to vlastne vôbec prvý súborný marxistický pohľad na našu literárnu starinu, vrhajúci v mnohých smeroch úplne nové svetlo na dielo a činnost toho ktorého predstaviteľa — najmä pokiaľ Išlo o hodnotenie a zaradenie tvorby konfesionálnej. Druhý zväzok Dejín slovenskej literatúry (z plánovaných štyroch) nazvaný Literatúra národného obrodenia dostáva sa dc rúk slovenského čitateľa až teraz. Úzky kolektív autorov rozdelil celý materiál do troch častí: Základy obrodeneckej literatúry (Počiatky klasicizmu) — M. Pišút. Táto časť obsahuje a hodnotí popri presnom charakterizovaní spoločenských podmienok rozvoja národne] literatúry a ich celkového charakteru i činnosť a úsilie kliesnitefov osvetovej práce medzí ľudom (S. Tešedík), význam novín, Slovenského učeného tovarišstva a Iných spoločnosti, ako a] najväčších predstaviteľov tejto etapy vývoja literatúry (Bajzu, Bernoláka, Fándlyho, Doležala, Palkoviča, Tablica a i.). Slovanská myšlienka a prehĺbenie obrodeneckej ideolégie v literatúre (Od klasicizmu k romantizmu) — K. Rosenbaum — táto druhá čast Je materiálovo bohato doložená a podáva popri najväčších predstaviteľoch etapy (Šafárik, Kollár, Hollý, Kuzmány, Chalúpka) podrobný obraz aj ideologických základov a vývinový proces literatúry dvadsiatych a tridsiatych rokov 19. storočia. Vyvrcholenie obrodeneckej literatúry (Štúrovský romantizmus) — V. Kochol. Tretia časť zahrnuje vrchol obrodeneckej literatúry; kým predtým boli literárne snahy charakterizované viac-menej osvetárskou a bádateľskou činnosťou, štúrovci predstavujú už jednoznačne literárnu školu, ktorá vytvorila — už v spisovnej slovenčine — základné diela našej krásnej spisby. Popri rozbore pdčiatkov, rozkvetu, charakteru, významu a estetických princípov štúrovskej literatúry sa tu podrobne hovorí a] o jednotlivých predstaviteľoch (Štúr, Chalúpka, Sládkovič, Kráľ, Botto, Kalinčiak, Húrban ai.j. Autori skúmajú v jednotlivých častiach jednak doterajšie vedomosti literárnohistorického bádania, jednak tieto v niektorých smeroch dopĺňajú a tak dotvárajú ucelený obraz o tom-ktorom jave. To nové, čo Dejiny prinášajú, je predovšetkým výsledok dôsledne marxistického prístupu k látke. Takto sa nám celkom zákonite presúva ťažisko literatúry — ako to bolo napokon už aj v prvom zväzku Dejín — na literatúru svetskú, hoci náboženská literatúra vzhľadom na naše špecifické pomery, určené ekonomickými a politickými formami, zohrala aspoň vo svojich počiatkoch určitú pozitívnu úlohu. Dejiny slovenskej literatúry zachycujú všetky podstatné fakty, podávajú ucelený vyvážený pohlad a majú potrebnú teoretickú, materiálovú a metodologickú úroveň. Hlavných predstaviteľov literatúry podávajú monograficky čo najúplnejšie. K jednotlivým častiam je pripojený zoznam literatúry. Andrej Sumec UMĚNÍ dívat SE / Není to ještě tak dávnp, co se fotografování považovalo za užitečnou činnost dokumentární, ale nikoli za práci, v níž se lze domoci uměleckého projevu. A ostatně platí dodneška: chceme-11 najít silné slovo pro netvůrčí, tupý výtvor, který se vydává za uznání a jenom bezmocně linituje skutečnost, obyčejně proneseme něco o fotografickém vztahu k realitě .. Taková Je síla zvyku. Naštěstí nemá žádnou zvláštní mdc. Ukázalo se to například tehdy,, když v SNKLHU začali s vydáváním pozoruhodné knižnice Umělecká fotografie. Naráz vzplanul živý zájem (ten zájem byl Jasný už dřív, časopisy s bohatým fotografickým aparátem, zejména zahraniční, byly vždycky hned - pryč). Některé svazky knižnice, dejme tomu výběr z prací Cartiera Bressona či antologii Mezinárodní fotografie 1958 byste dnes už marně sháněli. Jak to všechno uvést do souladu s výchozím odstavcem naší úvahy? Vedle-onoho tradičního vztahu k fotografování už dávno mezi lidi pronikl názor jiný. Zvlášf v dnešní době se upevňuje — kdo z nás nemá možnost dělat záběry? A nota bene: kdo z těch mnoha fotografujících se spokoj! se záběry běžnými, s rodinnými snímky atp.? A potom: lidé se rádi probírají knížkami, v nichž není třeba mnoho číst, v nichž ovšem je na co hledět. Knižnice Umělecká fotografie takovým sklonům i lně vyciházl vstříc: v lapidárním úvodu seznamuje s autorem obrázků, a pak ať uměni mluví samo. Můžeme-li hovořit o tom, co doposud bylo vydáno, i o tom, co se chystá, vyjdou vydavatelé s vysvědčením vzorným. Celá knižnice totiž není vybudována na chvilkových senzacích, ale uvědomujeme sl v nl zřejmý řád, rozmysl. Mezi autory prvních knížek nalézáme takové osobnosti, jimž právem už náleží označení klasiků umělecké fotografie — ať je to Cartier Bresson čí americký Cech Drahomír Josef 'Růžička. Zároveň se čtenářům, respektive divákům, představují fotografové, jejichž úsilí ve všech svých složkách neproniká až do dnešní doby, přitom však tu jsou umělci experimentující s nejlepšími úmysly, s vynikajícím nadáním. Sem náleží například Růžičkův následovník a Sudkův generační druh Jaromír Funke, jehož posmrtná výstava v Brně vyvolala v minulých lstech velký ohlas. Nebo si všimněme perspektiv knižnice Umělecká fotografie: chystá se například knížka se snímky Alexandra Rodčenka, fotografa, který svým přístrojem pomáhal objevovat básnlvost a romantiku let revolučních; Je na programu výběr snímků Viléma R-eichmanna, oblíbeného karikaturisty — a tu ovšem je třeba, a právem, očekávat lyriku i osobitý humor. Drobné knížky, o nichž hovoříme, přinášejí nemalé nmění: učí dívat se, vidět. Hák, Nadar, Bischof z těch, kteří už byli představeni, Lukas, Ehm, Strnad z těch, kdo představeni budou — to je dnes už nepochybně osobitý druh výtvarného projevu, který má své vlastní zákony, vlastni techniku — a vlastní účinnost. Vedle maximální zkratky, jakou podává obraz soudobého výtvarníka, pracuje umělecká fotografie s jiným úhlem pohledu, s jl-* ným typem lyriky, citovosti a humoru, o to však není statičtější a méně živá. Zdeněk Helman Obrázek Wernera Bischofa ■ KBB’ " -vrTM;-■■’s.yiy WMJjW uvi RimiTi kiiiiKVii m mm itaivi am* ji ■tTfimtmuamai ■ » ■ ■?*»*■ MM■ iriBiavana nua*«iii mm ivaiti muiTiinufaiaHí . . harcuje sám a sám, rytíř • básník, nenacházeje rovnocenného odpůrce pra klání a porubání. Nemá komu hodit rukavici; každý už napřed skláni kopí. Salda byl rytíř krásy, byl posedlý krásou jako démonem a v této skutečnosti je klič k jeho velikému vlivu na českou literárni tvorbu, již neustával podněcovat rentgenem krásy; v tom přísném světle se objevovala každá nedostatečnost, každá faleš a předstírání. Jeho rytířství krásy způsobilo, že se stal prvním českým literárním a výtvarným kritikem ve smyslu uměleckém. To nebyla hodnost ani úřad, to bylo jeho vnitřní i dějinná poslání, a jeho dílo se stalo základním kamenem celá novodobé české kritiky. Slova Marie Majerové z knihy Volání s ozvěnou (Otázky a názory). Z dila F. K. Šaldy vyšly » těchto dnech „Dřevoryty staré 1 nové“. NOVÁ KAPITOLA STARÝCH DEJÍN V 1. až IV. storočí bolo územie Slovenska v ustavičnom styku so svojím najmocnejším susedom — s Rímskym impériom. Svedčí o tojn rad dokumentov: práce súčasných splsovatelov, nápisy, mince a archeologické nálezy, nájdené na našom území, 1 cudzie obrazové pamiatky. Oldřichovi Pelikánovi sa podarilo zhrnutím a vyložením týchto dokladov vytvoriť cenné dielo, ktoré osvětluje doteraz medzerovitú kapitolu z dejín našej vlasti. Rad obrazových príloh, rozsiahly poznámkový aparát, resumé v ruskom, anglickom a nemeckom Jazyku, ako a] slovníček odbornej terminológie, ktoré túto vedeckú Dublikáciu dopĺňajú, sprístupňujú Ju súčasne širšiemu okruhu záujemcov. F. Taussig 0 PŮVODU VĚCI... Při četbě této knihy se bezděky vynoří paradoxní myšlenka, že století zámořských objevů stěží potěšilo národy, které byly „objeveny“. Přispěla tato doba či nepřispěla k rozvoji a k prospěchu lidstva? — téměř rousseauovské téma, jež historický odstup už sdostatek zpracoval. Bohatství materiálu, které Julius Llps uložil do své práce O původu vécí, -rozhodně však budí zájem o složité otázky vývoje kulturních dějin lidstva. Název kr.ihy naznačuje jen skromně rozložitost Lipsova záměru: zachytit jednotlivé obory lidského vývoje v prostých obecně známých pojmech a jejich rozborem ukázat vzájemné spojitosti v historickém, zeměpisném, kulturním a technickém sledu. Vy-pravu)» jednoduchou formou o věcech, jež vznikly z dávneho důmyslu a z práce lidských rukou. Jeho snaha po poznání podstaty věcí a pojmú se stále opírá o živé zkušenosti praktického cestovatele o poznatky, kterých nabyl nejen rozsáha lým teoretickým studiem, ale i přímým pohledem na věci a lidi, o nichž píše. Julius Lips byl dlouho v Africe, dlouho v Americe. Studoval život afrických černošských kmenů a po mnoho let přednášel na černošské universitě ve Washingtonu. Viděl zblízka život amerických Indiánů, zvláště algonkinských kmenů Odžlbvejů a také Dakotů (Siú). Poznal 1 život Indiánů v Jižní Americe, jestliže cestovatelé často posuzují věci jen očima a postřehem, julius Llps postihuje 1 historické svazky a dovede z nich vyčíst stopy původu 1 vývoje. Prokazuje, že technické vymoženosti našf civilizace jsou ve vývojové řadě jen jedním z článků nepřetržitého řetězce vynálezů, jehož počátky jsou v nejstaršlch dobách. Zaznamenává a soustřeďuje fakta, rozvádí je a dokládá, jeho poutavé vyprávěni ukazuje vysokou kulturu přemnohá „primitivních“ národů, jejich uměni a výrobní znalosti, *J)řed jejichž výsledky stojíme v hlubokém zamyšlení, nebot dodnes nechápeme, jak mohly na čínských ručních stavech vzniknout zlaté damašky, které leště neumíme dělat, nebo perské samety, nebo koptské užitkové látky. A proč východoafrlčtí kouzelníci oosílall už před staletími nemocné syfilidou do malárii zamořených bažin, aby tam dostali léčivou horečku, když za tento oblev dostal Wagner Jauregg celkem nedávno Nobelovu cenu? jásej Clnctbus NAŠA ŠKOLA NA NOVÝCH CESTÁCH Od školského roku 1958—59, keď sa pokusne vytvorilo niekoľko dvanásťročných škôl, začalo sa aj u nás skúmať spájanie vyučovania s výrobnou prácou. Akými metódami a formami dosiahnuť najlepší výsledok? Prvú odpoveď na tieto vážne problémy nám už aj dali naše pokusné dvanásťročné stredné školy. Dievčatá a chlapci týchto škôl už tretí rok pracujú v továrňach, závodoch í našich rolnických družstvách, a tak okrem plného stredoškolského vzdelania získavajú aj základné teoretické poznatky i praktické skúsenosti v niektorom z odborov našej priemyselnej alebo poľnohospodárskej výroby. Tieto cenné skúsenosti dnes už aj ostatné školy môžu plne využívať a jednou V pomôcok pre nich je sborník statí Základy výroby na strednej škole, ktorý práve vyšiel. V úvodných častiach je odpoveď na súkladné teoretické otázky spájania vyučovania s výrobnou prácou. Dale) autori podrobne hovoria o tom, čo je nevyhnutné zabezpečit pre normálny chod vyučovania 1 práce, ukazujú, čo všetko treba urobiť v škole a závode pre úspech vzdelávacej a výchovnej práce. V dalších kapitolách sa Čitateľ oboznámi so skúsenosťami z rozličných škôl. Nadšenie učiteľov a Ich starostlivá a cieľavedomá práca hrá však a] tu najvážnejšiu úlohu. Pekne upravená kniha, ktorú redigovali dr. J. Trajer, P. Roško a F. Zemánek, Je spoločnou publikáciou obidvoch našich pedagogických nakladatelstiev v Prahe a Bratislave. ft. D. PROBLÉM - DRUŽINY MLÁDEŽE Vieme sl představit, ako |e výchove,atef ke v družinách mládeže, ked si musí po časopisoch a g rozličných knihách tažko zháňať poučenia o probléme, ktorý naliehavo rýchle volá po riešení? Preto sl Iste s uľahčením vydýchne, ked sa v jedinej knižke bude môcť ľočttaf o podstatných otázkach, s ktorými sa denne stretáva. Týmto každodenným pomocníkom jej bude dielo: Niektoré výchovnovzdelávacie otázky u drullnách mládelt od kolektívu autorov: Dedeková — Vaňková — Macko — Meslar. Čo v ňom nájdu družlnárske pracovníčky? Na začiatku nlekoíko slov o histórii našich družín, ďalej o Ich úlohách a o vybavení .zamestnávaclml pomôckami. Potom prichádza dôležitá časť práce v družinách — plánovanie výchovnej práce. Jednotlivé zložky výchovy sa rozvádzajú sice stručne, no dostatočne, po všetkých stránkach; vychovávateľky sa môžu pfi. učiť o taktnej a nenápadnej výchove k ve deckému svetonázoru, o správnej rozumovej výchove, t|. aj o tom, ako účinne pomáhať deťom pri učení, ako vychovávať olt kolektívností, socialistické vlastenectvo, ušľachtilé charakterové vlastnosti. A. F.