Nové Knihy, 1965 (V/1-52)

1965-06-10 / No. 24

ČESKOSLOVENSKÉ VARIACE Název „Československé variace“ připomíná Laternu magiku. Nebyl asi zvolen náhodně: i v tomto fo­tografickém albu Je pracováno s momenty překvapení, kontrastu, asociace a především s kouzly ma­gického oka kamery. Záměr: vy­jádřit půvab dnešní dvacetileté miss Czechoslovakia, dát sličný suvenýr do rukou všem domácím i zahraničním účastníkům sparta­kiádních i všech ostatních slav­ností našeho výročí. Pořadateli souboru Vladimíru Rýparovi se podařilo vyhnout ob­vyklému schématu publikací toho­to druhu a najít něco nového. Komponuje své panorama Jako tří­­větou skladbu z uměleckých sním­ků českých a slovenských foto­grafů. První část — syntéza přírody — si v kontrastech pohrává se zá­běry letní a zimní krajiny, hor­ských a podzimních krás, přírody divoké i přírody kultivované člo­věkem, přírody drsné i něžné, kra­jiny české a slovenské. V druhé třetině souboru — Kon­trapunkty času — rozvíjí se kon frontace minulého a přítomného, historie a současnosti naší vlasti: hrady — továrny, středověká ar­chitektura měst —' sídliště dneš­ka, kopule chrámu a moderních výstavních hal. Třetí, nejrozsáhléjší část — Kontrapunkty života — formou „krátkých spojení“ dociluje pře­kvapivých protikladů a zvláštni poezie dvojicemi snímků z každo­denního lidského života nebo jeho svátečních okamžiků: světla na horách — světla velkoměsta, mistr dirigující postup ve slévárně — dirigent symfonického orchest­ru, atp., atp. Album uvedl lyrickou předmlu­vou J. S. Kupka, seznam fotografií je v ruštině, angličtině, francouz­štině a němčině. G. S. Čtenář si nutně bude klást otázku, proč sl Ladislav Mňačko zvolil za té­ma své nové knihy právě dálnici, ten­to nový fenomén v životě kontinentu — maximum civilizace 20. století se vším pohodlím, krásou a účelností, který strhuje jako proud, který se po něm neustále valí ve dne v nocí, šíle­ně sě valí kupředu a o němž autor ří­ká, že Je to dobrodružství, krása, ži­vot, riziko civilizace, riziko moderní­ho člověka, Jeho ověření, velká část Jeho života, Jeho dni a noci, Jeho tou­hy, Jeho sny a vášně. — Je pro auto­ra symbolem supercivilizace, Jako na­­př. pro A. Millera či E. Albeeho hy­permoderní mrakodrap? Čí jakýsi beckettovským bludným kruhem? Autor nám odpověděl: „Myslím, že na tuto otázku odpoví­dá samotná novela. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem Ji napsal. Civilizace Je ohromným pomocníkem člověka, vytváří, spolu s Jinými spole­čenskými činiteli, předpoklad k vybu­dování beztřídní společnosti. Ale zá­roveň nepochopená, zneužitá, předsta­vuje velké nebezpečí pro celé lidstvo. Místo pomocníka se v nepřipravené společnosti stává poháněčem, otroká­řem. Zdá se ml, že ochuzuje člověka o to nejdůležltější — o intenzitu cito­vého života. Odpřírodňuje Člověka. To by nebylo to nejhorší, kdyby ho zá­roveň obohacovala o jiné, důstojnější vlastnosti. Civilizace je dnes osudo­vým dilematem lidstva. Evženie Drmolová ROČNÍK 1965 10. ČERVNA CISLO 24 DLOUHÁ BÍLÁ PŘERUŠOVANÁ ČÁRA Pražské jaro z knihy „Československé variace". Vydává NPL Kresba Františka Tichého z antologie české poezie 1945—1965, která pod ná­zvem „Jakou barvu má srdce“ vychází v Klubu přátel poezie. PRVNÍ SVAZEK SPISÜ MIROSLAVA KRLEŽI Státní nakladatelství krásné lite­ratury a uměni zahajuje vydávání Spisů Miroslava Krleži, současného Jugoslávského spisovatele číslo jed­na. Jeho dílo u nás není žádná terra incognita , už za prvni republiky byla na našich scénách hrána dramata z jeho cyklu o vzestupu, rozkladu a pádu patricijského rodu Glembayů, porůznu se objevila v českém překla­du většina Jeho novel z protiválečné­­ho cyklu Charvátský bůh Mars, před válkou vyšel I román Návrat Filipa Latinovicze. Intenzivnější vydavatel ský zájem o Krležovo dílo u nás se však datuje až od doby po druhé svě­tové válce, přesněji od roku 1959, kdy vyšel znovu Návrat Filipa Latinovicze a novela Ďáblův ostrov. V dalších le­tech pak k nám byl znovu přeložen první díl glembayovské dramatické tri­logie (a setkal se I s velkým zájmem divadelního obecenstva), poprvé vyšel druhý Krležův román Na pokraji ro­zumu (Jan Řezáč o něm v Knižní kul­tuře prohlásil: „To je senzační kniha a můžeme litovat, že se objevila tak pozdě.“), ve vynikajícím přebásnění bylo vydáno základní Krležovo dílo básnické — Balady Petříci Kerempu­­ha, Brno už hraje a Praha bude hrát zatím poslední Krležovo drama Are­­thelos, rozhlas připravuje uvedení hry V táboře, časopisecky se objevily dva Krležovy eseje. Přistupuje-li tedy 1 SNKLU k vydávání Krležových Spisů, věnuje svou hlubší pozornost autoro­vi, který Je slavný nejen ve své ze­mi a už leckde po světě, ale o kte­rém se dokonce něco ví i u nás. A o kterém se u nás vědělo v době, kdy ostatní svět o ně| příliš zájmu ke své vlastní škodě nejevil. Krležovy Spisy neznamenají ovšem jenom reedici a jednotný kabát děl, jež už jednou vy šla. Smyslem Spisů Je zpřístupnit čes­kému čtenáři celý soubor KrleŽova díla v reprezentativní podobě, což bu­de prakticky znamenat, že se v nich postupně objeví asi deset či jedenáct objemnějších knih, které zahrnou takřka veškerou Krležovu prózu, poe­zi! a dramatickou tvorbu a výbor z esejů a deníků. Jako první vychází sou­bor autorových základních prací s te­matikou první světové války. Jeho ná­zev Je Charvátský bůh Mars obsahuje kromě titulního cyklu novel a (včetně dramatické vize Charvátská rapsódie) ještě drama V táboře. Isou to díla psaná v podstatě ještě za vál­ky od roku 1916, tedy ne až za kon­junktury pacifismu, a svým přesným viděním osudu vojáků na válečném poli, na cvičáku, v lazaretech a ve špitálech představují první velké Kr­­ležovo dílo, jehož aktuálnost podnes nevyprchala. I když řada těchto Kr­ležových prací vyšla v českém překla­­dě už před lety, jako celek se tento soubor objevuje u nás poprvé. — Druhý svazek, který vyjde příští rok, obsáhne pod názvem Tisíc a jedna smrt ostatní Krležovu novelistickou tvorbu, z niž dosud česky vyšel časo­pisecky a knižně jen nepatrný zlo­mek. V dalších letech bude následo­vat komplet Glembayů (prózy a dra­mata), pak satirický román Banket v Blitvě, znovu romány Na pokraji rozumu a Návrat Filipa Latinovicze, soubor poezie, další KrleŽova drama­ta a dramatické legendy, román Pra­pory, který Krleža právě dokončuje, výbor z esejů a konečná výbor z de­níků, zatím i v originále publikova­ných Jen z velmi malé části. Soubor Spisů Miroslava Krleži bude přesto, že některé Krležovy práce jsou u nás známy, svým způsobem překva­pením. Ukáže totiž skoro v plné šíři mnohostranné dílo tohoto autora ve všech jeho žánrech, dílo obsáhlé a bohaté myšlenkovým obsahem a při­tom dílo vzácně jednotné základním směřováním, jehož smyslem |e de­­maskovat všecky projevy a příčiny diluvia v člověku, jež je především ve formě lidské hlouposti příčinou, která podle KrleŽova názoru (Jistě oprávněného) znemožňovala a zne­možňuje uskutečnění lidskosti v člo­věku a v lidských vztazích. Dušan Karpatský BÁSNE SA NEROBIA * PRICHÁDZAJÚ SAMY Prečo by len narodeniny, meniny a dni označené červenou farbou muse­li byť sviatkom? Sviatkom môže byť 1 deň, o ktorom nevieme vopred, ke­dy príde, len ked pocítime v sebe čosi znepokojujúco nezvyčajné, vieme, že tu je. Pravdepodobne pri podobných chví­­lach sa básnik Pavel Koyš chytá pe­ra. Väčšinou si volí tému neľahkú — písanie politickej poézie môže Iah­­ko sklznuť do pálenia tymianu. Je­ho najnovšia zbierka Srdce (vyšla vo vyd. Smená) Je opäť zbierkou to­hto druhu a práve tak ako predošlé, má od tymianovej vône daleko. Uka­zuje sa v nej, že Koyš je nielen bás­nikom, ale aj otcom. Vie, že 1 veľké dieťa má veľa otázok a problémov, s ktorými sa obracia na rodičov. Ale vie i to, že nie každé dieťa sa má koho opýtať. Možno tak trochu 1 preto Srdce, venované dcére, Je poéziou pre mládež. Koyš nečaká na otázky, ne­trápi sa zbytočnosťami na spôsob g e. neračného rozporu. Preňho nič také­ho niet. Vie, že udalosti, ktorými v1 tomto storočí a najmä v posledných dvadsiatich rokoch žijeme, potrebuj* dôkladné vysvetlenie. My všetci ne­raz potrebujeme vysvetlenie. Koyš sa o to snaží. Drží v ruke to čarovné sklíčko, cez ktoré sa môže obzrie^ späť. A jeho dar slova, obyčajného ako každodenný chlieb, sa krehko, miestami a) s trochou smútku dotýka vecí ešte páliacich. Spomína bez men­­torského tónu na svoje zážitky i na to, komu vdačí dcéra za chvíľu to­hto rozhovoru, za svoje meno Zojka. Prosté slová zbierky sú dôkazom nekonvenčnosti a zvláštne] priťažil* vosti Koyšovej politickej poézie, kto­rú Báčikove koláže a grafická úpra­vy ešte viac vyzdvihujú. Nada Weissová v knize JANA MEČÍŘE: ALKOHOLISMUS NEZLETILÝCH ■ Fischer vyšetřoval děti z vinařské oblasti v Německu, jejich otcové plit denně většinou 3—5 litrů vína. Děti samy též pily vino od raného věku a Jen několik procent z nich abstinovalo. Bylo vyšetřeno 1938 dětí (tj. 2A všech školních dětí z vyšetřované oblasti) a porovnáno se stejným počtem dětí z nevinařské oblasti. Ukázalo se, že nebyly rozdíly ve fyzickém vývoji, posti­žení intelektu ani ve frekvenci psychopatie. Zdravotní stav dětí tedy nebyl podle autora ovlivněn abusem alkoholu rodiči, ani jejich vlastním usem alko­holických nápojů. Spolehlivost tohoto zjištění je těžké ověřit. ■ I u nás najdeme leckde mezi obyvatelstvem bizarní zdravotnické pověry. V okolí města Kežmarok podávají v cikánských rodinách novorozeným skle­ničku destilátu, „Jestli to vydrží“ a budou schopni dalšího života. • Víno se ve Francií podávalo I ve školních zařízeních a v prázdninových osadách. Teprve v roce 1956 byl vydán zákaz podávat víno dětem do 14 let při stravování organizovaném školou. Mnoho lidí na venkově myslí, že Je voda škodlivá. Pití Je „normální denní záležitostí, které se účastní 1 děti“. Quíachaud dosvědčuje, že v některých oblastech Francie přinášejí děti do školy k svačině též 50 ml vína. Někdy prý také proto, aby „překonaly obtíže cesty“. Jinde piji školní děti průměrně V4 litru vína denně. Při očkování si přinášejí alkohol, „aby se zotavily po operaci“. I Údaje z období starověku nemluví většinou o léčebných postupech proti pijáctví, hledají se však prostředky proti opití, tj. látky zvyšující toleranci. Taková magická sila byla připisována polodrahokamu ametystu nebo částem těl některých zvířat. I později, kdy Již stála v popředí snaha zbavit pijáka zřejmě chorobného sklo­nu k opakovanému opíjení, používalo se magické cesty. Kouzelný, ochranný účinek byl očekáván od smrtelného potu. Pijáku byl tedy podáván nápoj smí­šený se smrtelným potem (vlno procezené rubášem mrtvoly). Vesmír - systém - dialog Před osmi lety vzbudila značný zá­jem kniha Milana Machovce O smys­lu lidského života. Nyní vydává NPL knihu Smysl lidského života (Studie k filosofii člověka) od téhož autora. Co učinilo oněch osm let s autorem? s dobou? se samotným kladením otáz­ky smyslu života? Machovcova studie z r. 1957 uká­zala, že marxista si může klást otáz­ky smyslu života a může na ně na­lézat pozitivní odpověd. Téma se sta­lo brzy populárním, kdekdo se stal hledačem smyslu života. Stalo se tak snadným ostře kritizovat období před XX. sjezdem, pozastavit se nad něja­kými těmi zbytky dogmatismu a hlav­ně najít tu pozitivní, konstruktivní odpověď. Končil-li autor studii z r. 1957 ka­pitolou Socialistické řešení, uzavírá Smysl života v roce 1965 epilogem Paradox naděje: „... máme právě jen naději, nikoliv Jistotu. Jen nadě­ji, že budeme žít lépe, dobývat ves­mír, prohlubovat člověka, že budeme vůbec žít... Právě proto, že lidstvo nemá jistotu... že máme jen naději, máme naději...“ Autor tak dospěl k poznání, že opravdový zápas o dne­šek a zítřek není nutně spjat s bez­výhradnou jistotou, nýbrž naopak Je přímo podmíněn hlubokým vědomím propaslných nejistot, před ktěrými stojí lidstvo XX. století. Ve své studií se autor vyrovnává především s problémem dějin. Ději­ny Jsou mu tím, co se děje, čím dosud a nově žije současnost. Clov&k se ■ cí do dějin, aby pochopil sám sebe. Dějiny dávají vždy nový, hlubší smysl úsilí současnosti a člověk svou pří­tomností, svým Jedinečným navázáním na dějiny přetváří smysl dějin, Jejich dynamiku, dává nový význam událos­tem hluboko do minulosjtl. Kapitolou Vesmír otevírá autor no­vé dimenze realizace smyslu života planetárního lidstva. V kapitole Sy­stém analyzuje „ne lidské“ a „nelid­ské“ aspekty systému a jako jeden z nejaktuálnějších úkolů současnosti vytyčuje úkol usilovat o protisystémo­­vý systém, o systém, který člověku zajistí prostor k novým a novým zá­pasům s antihumánními tendencemi systému, tedy i prostor pro omyly spjaté se samostatným myšlením a úsilím, prostor pro porušování proporcí v kritičnosti, prostor pro jednostrannosti, prostor nutně také společností kontrolovaný, kontrolova­ný ovšem kritičností, ne administra­tivní čí fyzickou likvidací. V závě­rečné kapitole Dialog odhaluje autor vztah „Já a ty“, situaci bezprostřední komunikace, nezachytitelné kategorie­mi subjekt-cbjekt, vztah „já a já“; vztah niterného „dialogu“, niterného napětí a niterného růstu, vztah „Já­­nejá“, vztah člověka ke světu bez ně­ho, k vlastní smrtí, jako jedny ze zá­kladních vztahů, které kladou a v nichž se řeší otázky smyslu či ne­smyslnosti života. lullus Tomin KONSTANTIN PAI/STOVSKIJ MĚDĚNÉ PODKŮVKY Majakovskú spočíval na nízkém lešení v sále Domu spi­sovatelů. Dům spisovatelů stojí ve dvoře, husté zarostlém šéříkem. Tuto starou vilu prý Tolstoj popsal ve „Vojně a míru“ jako dům Rostovových. Okna sálu byla dokořán. Elegantní socha Venuše Medt­­cejské byla zastřena černým přehozem. Vykukovalo pod ním studené mramorové koleno. Majakovsktj ležel v rakvi na lešení jako v kamenném sarkofágu — hřmotný, velký, stále ještě zamyšlený, he žel nohama ke vchodu a k lidem, kteří se kupili kolem rakve. Proto bylo především vidět jeho pevné boty s mě­děnými podkůvkami na podpatcích. Podkůvky se leskly ve slunečních paprscích a byly hodně odřené. Básník chodil po světě zeširoka a trochu ledabyle. Ta kovou chůzi se měď hodně ošoupala. Mnozí tenkrát pomyslili na to, že tyhle laciné podkův ky neshnijí nikdy,' kdežto básníkovy pozůstatky zmizí. A lidé přece nepotřebovali pouze jeho verše, potřebovali i živého, burácejícího básníka. Toho roku, kdy zemřel, byl nevídaně teplý duben. Na zahrádkách pod okny stoupala z vlhké půdy pára. Opa­dalá loňské listí se v ní lehce zachyívalo. Bylo černé a nakysle vonělo jako víno. Věnec pro básníka se t něho uvít nedal. Kdost mu místo věnce položil do rakve pár takových listů. Neztratily se mezí skleníkovými chryzantémami a karafiáty, mezi hedvábnými smutečními stuhami, větvič­kami túje a smrkového chvojí, vonícího po terpentýnu. Listy tu ležely právem. Jeden se přilepil k podrážce a v pohřebním ohni shořel s Majakovským. Pro ty, kdo přežijí, je na smrti nejtěžší to, že nestačili zemřelému říci to podstatné — co st o něm mysleli a co k němu cítili. Lidé milující se Jako vždy opozdili. Nepo­chopitelná ostýchavost jim uzamykala rty. A tak se mrtvý už nikdy nedoví, jak byla jejich láska nezištná. Snad by ho byla zachránila? Jesenin řekl, že „umírat v životě nové není, i žít jej však není novější“. Beznaděj těchto slov Majakovského pobuřovala. Ale od Jeseninovy smrti minulo všeho všudy pět let, a Majakovskij sám přivolal smrt a navždycky zúčtoval se životem. Proč? Kdo to ví? Z „Knihy toulek“, která vychází ve Světě sovětů.

Next