Nové Knihy, 1967 (VII/1-52)
1967-01-12 / No. 1-3
Rez v krvi Jaromír Hořec, Hněv trá- TM vy, Čs. spisovatel, 5,50 brž Po mnoha letech nikoli mlčení, nýnepublikování, ozývá se nyní opět Jaromír Hořec. Jeho básně ze sbírky Hněv trávy (která je výběrem z Jeho poezie posledních let), Jsou Jakýmisi elegickými pamflety. V Čechách a na Moravě se básnickým pamfletům nikdy příliš nedařilo, nemívaly dech, brzy zkrotly a staly se z nich řemeslné satiry. Zavilost, která je předpokladem pamfletu, odjakživa dráždila až k nepríčetnosti. A navíc — podle zákona hyperboličnostt — má živelný sklon hnát slova mimo meze umění. Hořec, Jenž kdysi pohotově a svěže zareagoval na naděje Května 1945, podržel sl z těch dob právo angažovat se. Nyní se angažuje převážně proti nejrůznějším zlům a zpotvořeninám. Výčet jeho cílů by byl velmi obsáhlý, stačí snad říci, že to Jsou cíle hodné básnického hněvu, a že sahají od bezpáteřnosti a patolízalství až po velké viny doby. Hořec utržil dvojí citelné poranění své, tj. střední generace; Jedno za okupace, druhé v letech Kultu. Zbyl mu, Jak říká, „rez v krvi“. Jeho nové básně se Je] naštěstí nepokoušejí vymýt, vypláchnout. Bylo by to marné, ty rány — to už jsou prostě cejchy, s nimiž musí Jít nadosmrti. Jeho verš se Je nepokouší zacelovat, „usmiřovat“. Stále je jitří. A ten verš se zřetelně, nejen v mottech, zná ke svým láskám. Jsou Jimi především František Halas (svých pozdních dvou sbírek V řadě a A co?) a Jiří Orten. Kdysi se hodně papíru proplýtvalo „dokazováním“, že z Halase, zvláště pozdního, se nedá vycházet. Hořec tyto prognózy vyvrací, a to v nejméně očekávaném směru: ve směru k mluvnosti verše. Vzpomeňme ši, že 1 Halasovy verše, úporně modelované podle významu, někde přímo sugerují přednes, živé slovo. Z toho, co je u Halase skryto, co Jen vykukuje mezi verši, za nimi, stal se u Hořce princip. Myslím si, že většina Jeho nových básní vyzní mnohem účinněji právě při hlasitém čtení. Vynikne přitom 1 jejich sklon k mnohohlasnosti: nehněvá se tu osamělý básník, hněvají se tu anonymní hlasy! Hněvají se ve smutně prostořekých čtyřverších nebo častěji oněch zmíněných elegických pamflev tech, které však raději — abychom se vymkli nepřípadné kategorii satiry — nazvěme pamfletickými elegiemi. Zůstaneme tak v pomezí lyriky, kam Hořec patří a kde opět nabral svůj hlas. LUDVIK KUNDERA Julie Charvátová, herečka: Orten, Eta, Eta, llutt ptáci. Neumann, Obrazárna praíského hradu. Slovník spisovatelů Francie, Švýcarska, Belgie, Lucemburska. Jaroslav Putík, spisovatel: Bulgakov, Divadelní román. Konrád, Postele bez nebes. Totti, Právo na lenost. Norbert Frýd, spisovatel: Orten, Eta, Eta, žlutí ptáci. Jiří Fried, Pověst. Jindřiška Smetanová, Ustláno na rážích. s Vladimírem Přibským o Čaji PRO NÁVŠTĚVU Vladimír Přibský, Čaj pro návštěvu, Čs. spisovatel, 13,50 Mohl byste nám povědět, jaká Je hlavní myšlenka vaší nové knížky? Obávám se, že nikoliv. Já totiž chápu literaturu jako život a podle mého literatura může mít jen takovou myšlenku, jako má život. Psát „na myšlenku“ anebo „na tezi“, to mi nesedí. Sice mě to velice mrzí, ale i kdybych se sebevíce snažil vytknout si před závorku Jakkoli originální ideu, zjistím záhy, že se mi slova Jaksi příčí. Nevěřím na spásonosné ideje, ani pro život a tedy ani pro literaturu. Pevně věřím v nikde nekončící proud života, který si teče po svém, dnes právě tak Jako před sty či před tisíci lety. A nevěřím, že tohle někdo změní. Vraťme se však opět ke knížce. Nemohl byste nás — alespoň se o to pokuste — uvést do její problematiky? Jednoho krásného dne přijíždí do městečka P ... muž, který si odpykal deset let za kolaboraci s Němci. A za ta léta si „tam“ naplánoval, že se vypořádá se všemi, kteří ho do vě-zeni — podle Jeho míněni nespravedlivě — dostali. První noci vykope na zahradě parabelu, což Je německá armádní pistole ráže 9 mm, tedy dost nebezpečná hračka v rukou šílence. A sotvaže vystoupí na nádražíčku v městečku P ... z vlaku, vydá se za prvním ze tří svědků obžaloby. Mám Ještě pokračovat? Vidíte, jak vám to jde. Ale stačí, když nám prozatím prozradíte, jak to skončí. A když vám nic neprozradím? Ani o té hlavní postavě, záhadném muži v P ...? To není ani hlavní ani kladná ani záporná postava. To Je prostě Jeden člověk. A co děj? Podle vašeho vyprávění se zdá, že je zasazen někam do poloviny let padesátých. Tedy už žádná současnost? V knížce se vracím dokonce až do let předválečných, protože tam někde to vlastně všechno začíná. Defiluje zde pohnuté dvacetiletí 1937 až 1956: konec samostatnosti, protektorát, revoluce, poválečný kvas, Únor, údobí kultu — to zaručeně nebyly malé proměny doby a lidí. Snažil Jsem se především vypozorovat, co to dělalo s .lidijii. Jsou obžalovaní obžalovaní a svědci svědci? Stalo se mi častokrát, že Jsem leccos viděl zčistajasna v Jiném osvětlení. Jako člověk, který má tu výhodu, že zná výsledek. Nechtěl Jsem své lidi soudit, ostatně rozsudky už byly dávno vyneseny, neřkuli odpykány. Myslím si, že už Je mi dost let, abych se konečně začal pokoušet o objektivní pohled na to, co Jsem viděl, slyšel a zažil. Ty události Jsem si Já nevybíral, ty za mnou — a za námi všemi — přišly docela samy. Na nás Je jen se s nimi vypořádat. A to se dá Jediným způsobem: že si o tom všem zase začneme pomalu říkat pravdu, prostou pravdu bez velkých slov, gest čl tezí. -an } Číslo 1-3 12. ledna Ročník 1967 Cena 20 hal. Frýdova rodinná kronika ■ Norbert Frýd, Vzorek bez ceny a Pan biskup, čs. spisovateľ, 14,50 Nedlouho po dobrodružném románu s exotickým dějištěm mexického pralesa a současnými hrdiny představuje se spisovatel Norbert Frýd čtenářům knihou Vzorek bez ceny a Pan biskup jako pečlivý a dokonal? poučený kronikář svého rodu. Vypravil se — veden vzpomínkami svého děda z matčiny strany a svého otce — do vzdálené minulosti, do poloviny minulého století, ke svým předkům, na místa, kde žili a Jimiž putovali; Jde s nimi a s jejich početnými rodinami mezi lesy a kopci kolem Tachova a Mariánských Lázní, rovinami jižních Čech, budějovickými ulicemi; provází svého otce na cestách rakousko-uherským mocnářstvím, je s ním v gružských kasárnách, v renesančním Dubrovníku i v německém Hamburku; vypravuje o osudech dvou obyčejných židovských rodin, oddělovaných na počátku grúnderských let od okolního svě-ta jinou Péčí, náboženstvím, Obyčeji, názory na hodnoty, povinnosti a na celý smysl života, avšak sžívajících se poneináhlu s většinou a pronikajících houževnatostí a nadáním z věkovitého kruhu diskriminace. Autorův obrat k žánru a námětu, které se svým spojením odlišují od Jeho dosavadní tvorby, není ovšem náhlý. Předcházel mu dlouhý čas příprav a ď,rrtovaly důvody nejosobnější. „Tahle nová látka, rodinná kronika, mi ležela na srdci už dlouho, ne Ovšem tíživě jako něco, do čeho bych šel nerad. Naooak, odkládal jsem jl jako bonbón, Jako když si dítě nechá jahodovou zmrzlinu na později, protože s ní má zvlášť mazlivé záměry,“ řekl v nedávném rozhovoru o své nové knize autor, a na Jiném místě objasňuje genezí této rodinné kroniky slovy: „Po všech exotických výpravách na různé strany tohle Je cesta do sebe. Pokus vysvětlit si sám sebe tak trochu z toho, čím prošil rodiče a z jakých divných materiálů nás formovali.“ Frýdova kniha Vzorek bez ceny a Pan biskup aneb začátek posledních sto let, na niž naváže připravovaný svazek s názvem Hedvábné starosti, vychází v nakladatelství Československý spigpvatel. Jt Srúmek Bohumila Straky Využijte možnosti předplatit si Nové knihy u PNS objednací lístek uvnitř listu Kulinářská poezie Vladimír Sis, Počítání nudliček v jarní polévce Mladá fronta, 6,50 Vladimír Sis přinesl rukopis své knížky Počítání nudliček v Jarní polévce do nakladatelství Mladá fronta už před několika lety, knížka však vychází teprve nyní. Snad to zdržení zavintla její neobvyklost, snad jakési technické důvody, rozhodně je to však publikace tak pozoruhodná, že se nepochybně brzy dočká dalších vydání. Není to v běžném smyslu kuchařka, třebaže všech 150 předpisů na nejrůznější jídla staré čínské kuchyně, které přináší, Je skutečně použi telných a jak mohu prohlásit, chutnají výtečně. Přezkoušela jsem, než se kniha dočkala knižní prakticky všechny, kromě realizace, rozmanitých úprav želvího masa a několika málo dalších, k nimž na našem trhu chybějí nezbytné ingredience. Počítání nudliček v jarní polévce však Je, jak titul napovídá, sbírka konkrétní kulinářské poezie, v níž je si možno počíst, která rozněcuje fantazii a navozuje představy podivuhodných kombinací chutí a vůní. Vaření se dnes stále víc stává koníčkem. Sbírka filmového režiséra a spisovatele Vladimíra Síse (který si značnou část receptů přivezl ze svých dalekých cest] a orientalistky Dany Kalvodové, jež dala knížce vědecké a odborné posvěcení a některé z předpisů vyhledala a z čínských originálů přeložila — je šťastným dílkem. Nalézáme v něm klidnou pohodu bohatě prostřených stolů (ode všeho maloučko, ale mnoho druhů], nalézáme v něm tradici kuchyňského mistrovství (protože v Číně bylo vždy vaření skutečnou tvorbou), vynalézavost (umění připravit z potravin zdánlivě málo přitažlivých chutné lahůdky j a barevnou pestrost jídel, na níž Číňan klade důraz. Především bych však vyzdvi hla kultivovanost, jež se obráží jak v pracovním postupu, tak v konečné úpravě a skladbě a pak ' ovšem ‘ znovu čínskou poetičnost v hledání vhodného názvu (citovaná leqenda o Rybě, spadlé s políčky koření]. V západním Nčm.ecku jsem viděla celou edici, jejíž jednotlivé svazky jsou věnovány neznámým a pro nás exotickým kuchyním. V současné době u nás sice na malé ploše, ale systematicky — přináší taková okénka časopis Domov. V předválečné knižní produkci bychom také našli publikace podobného druhu (Co na světě chutná.] Soudobá gastronomická literatura je však většinou zaměřená na zdravotní a hlavně praktickou stránku, jak si ji vynucuje uspěchaný život zaměstnané ženy. (Příprava večeří v nejkratší možné době, z konzerv, z mražených polotovarů, minutky, ze zbytků apod.) I když o tyto knihy a sešity je stále velký zájem a jejich vydávání je už pro zlepšení skladby denní stravy nezbytné, přeae jen pociťujeme, že není jediným smyslem jídla utišit kručící žaludek. Autoři Nudliček by si přáli, aby člověk v radostné náladě a ve společnosti dobrých přátel uměl užívat všech darů přírody, aby se uměl pofěštj množstvím tvarů, odstínů a vůní, jež moudře sladěny vytvářejí nezvyklé akordy a kombinace, po nichž se dostavuje pocit blaha a naprosté spokojenosti. „Poučení: Dobré je pro kuchaře, když odchází spokojený*host. Lepší je, když se itž po •druhém chodu stane jeho přítelem. Nejlepší je, kdi/ž nad neiobvče^nějším jídlem prohlásí: Toto jsem vpčekal! Protože bez překvapení je vaření řemeslem, ne uměním.“ IRENA ZÍTKOVA S