Nové Knihy, 1969 (IX/1-52)
1969-01-08 / No. 1-2
Naše živá i mrtvá minulost Ať chceme, 51 nikoliv, jsme vtaženi do světového dění a musíme se zajímat denně o „noviny jiných zemí všelikerých“. kde se spolurozhoduje i o našem osudu. K tomu přistupuje i okolnost, že potíže malých národů se zvětšují a budou se ještě více zvětšovat. Zatímco Cechy ve středověku mohly v Evropě hrát takřka úlohu velmoci — a vskutku ji leckdy ' hrály —, dnes dosahuje počet všech Cechů dohromady sotva počtu obyvatel jednoho z velikých světových měst. Dosud nejsme, a v dohledné době asi nebudeme, zachváceni demografickou revoluci — naše vyhlídky se ještě zhoršují. Zvětšovat se budou i mocenské a hospodářské potíže malých národů, jazykové překážky malých kulturních celků — před tím vším si zastírat oči by bylo nerozumné a nebezpečné, byla by to stejně účinná obrana, jakou disponuje proslulý pták pštros strkající hlavu do pisku. Nelze také provést „národní sebevraždu“ — a není to ani záhodno. Zajisté, že v každém národním vědomi tkví omezenecká pýcha i skrytá nenávist nebo alespoň nepřátelství k cizímu, a že již tím představuje jakési nebezpečí. Ale v dané situaci je národní existence realitou, s níž je nutné počítat. Navíc se stává (a máme o tom přesvědčivý důkaz v naší nedávné minulosti), že národní vědomí může sehrát neobyčejně významnou úlohu, když se spojí s obranou individua proti násilí, s obranou společnosti proti zpátečnictví a zvůli, že však hrozí vždy nebezpečí, převládne-li nebo stane-11 se dokonce samoúčelem. Pocit národního nihilismu je velmi ošidný — je jen rubem omezeneckého nacionalismu. Národnostní problematiku nelze odstranit, lze ji jen překonat a chci věřit, že se to v budoucnosti též podaří. Ale my žijeme v současnosti a musíme najít řešení vyhovující nám, naší době a ukazující dopředu a nikoliv dozadu. „Národní koncepce“ je sterilní, nevyhovuje už současnému člověku, který pociťuje ve zvýšené míře neustále nové vazby, jednak dělící národ na menši celky, jednak národ daleko přesahující. Ocitáme se v jiném světě, než v jakém se ocitali naši předchůdci, a přece na ně starými způsoby navazujeme. Potřebujeme vědomí minulosti a historie, která by-pomáhala nám, dnes, tady — která by pomáhala, a nikoliv brzdila svou váhou nebo svou strnulou autoritou. Zkrátka potřebujeme nový obraz minulosti. Tento obraz nám musí pomáhat orientovat se v současnosti nejen jako příslušníkům národa, ale i jako individuím. Právě pro měnící se vztahy, pro ohroženi individua společností takřka všemocnou, disponující nívellzujícími prostředky nebývalé intenzity a výkonnosti, bude tento aspekt, projevující se výrazně v moderním uměni, nabývat stále nového významu i ve vědách společenských. Nezajímaj! nás dnes už jen osudy národních celků, ale i skupin a individuí, zajímá nás způsob jejich myšlení i jejich zcela „obyčejný život“, který pomáhá nám, rovněž „obyčejným lidem“, lépe se orientovat v současnosti než změny velikých celků. Zajímá nás otázka moci, která nabývá ve 20. století zcela zvláštní dimenze proto, že již nepůsobí ve společnosti zahalena svatozáří nebeské autority ani už nepoužívá anonymních převodních pák třeba finančního kapitálu nebo jiného nepřímého působení, ale vystupuje zcela nezastřeně ve své brutální, „nahé“ podobě. Znovuob jevu jeme prastarý problém zla jako sily, která nebrzdí pouze pokrok, ale která hraje i svou takřka samostatnou úlohu. Z úvodu Františka Grause ke sborníku Naše iivá l mrtvá minulost, který shromažďuje několik statí historiků, kteří se pokoušejí o nový pohled na některé problémy českých dějin. Nespojuje je žádné vyznání víry, netvoří ani školu, ba ani nějakou ucelenou skupinu. Co mají společné, je přesvědčení o nemožnosti pokračovat starými vyšlapanými cestami, přesvědčení o spojitosti přítomného a minulého a víra, že chyby a nedostatky lze překonat jedinou cestou, neustálými pokusy o nové řešení všemi cestami a prostředky, které jen poněkud slibují úspěch. 8. ledna Cena 20 hal. Ročník 1969 1-2 Emil Kotrba: EX LIBRIS EX LIBRIS ; i v L AS T Y T ON D 10 V t ; Karel Tondi: EX LIBRIS, s novoročenky Knižního velkoobclu a. O EMILU UTITZOYI Pocházel z židovské rodiny odedávna v Čechách usedlé. Jeden z jeho předků přišel kdysi do Prahy z Votic: rodové jméno bylo patrné odvozeno z jména tohoto jihočeského městečka. Jeho otec byl spolumajitelem libeňské továrny na zpracování koží; rodiče jeho matky měli v Libni továrnu na olej. Narodil se 27. května 1883 a vyrůstal v tom zvláštním izolovaném světě, který na přelomu století tvořila pražská německá a v ni ještě jako svět pro sebe německožidovská menšina. Do obecné školy chodil k piaristům v Panské ulici; sám o nich napsat: „Vlídní páteři vyučovali sice v jazyce německém, ale smýšlením byli Češi. Jejich zbožnost se nikdy nedokázala povznést nad pochyby, neboť jinak by se po celé Praze nebylo říkalo: „Piaristen, schlechte Christen“.“ Pak studoval na staroměstském gymnasiu, tehdy umístěném v Kinského paláci. V jeho třídě se nacházeli, až snad na jednoho Sudeťáka, sami Židé: mezi nimi tichý, zdrženlivý, nenápadný Franz Katka. Ve vzpomínce, kterou mu věnoval (ve sborníčku „Franz Kafka a Praha“, 1947), říká o něm Utitz: „Jeho lidskou cenu jsem pdznal, ale zahanbeně se musím přiznat, že básníka jsem v něm rozpoznal mnohem později. Je to zajisté moje vina, ale je to zároveň hluboce příznačné také pro něho. Neboť o svých ostatních spolužácích, kteří něco znamenali, bych uměl říci nepoměrně více, protože byli přátelsky sdílní.“ Universitní studia zahájil Utitz v Mnichově, kde strávil několik semestrů se zájmy dosti roztěkanými; zdá se, že věnovat víc času návštěvám uměleckých muzeí a ateliérů než návštěvám poslucháren. Pak se vrátil do Prahy a stal se žákem Antona Martyho (1847 až 1914), učence švýcarského původu, který podal cenné a dodnes zajímavé příspěvky k filosofii jazyka. Utitz přijal za svou jeho brentanovskou zásadu: „Vera philosophiae methodus nulla alia nisi scientiae naturális est.“ Pravá metoda filosofie není jiná než metoda přírodní vědy. Vzpomínal později, jak se nadchl pro prostou, střízlivou, přísnou nefrázovitost, požadavek naléhavé logiky, odpovědné účtování s každým pojmem tím, že se dokáže jeho původ ve zkušenosti. Po doktorátu, který dělal v Praze u Ehrenfelse, pobýval Utitz s Brentanem v Itálii i na zkušené v Německu (studoval ještě u Wundta v Lipsku) a vedl volnou existenci soukromého badatele, který se cílevědomě připravuje ke svému povolání. Roku 1911 se habilitoval na docenta v Rost očku, o pět let později byl zde jmenován mimořádným profesorem. V době, kdy působil y Rostocku, vzniklo Utitzovo podstatné dílo „Grundlegung der allgemeinen Kunstwissenschaft“, jímž se po podnětech Conrada Fiedlera a po průkopnické práci Dessoirově zasloužil o ustavení a systematické rozvrženi nové teoretické disciplíny — obecné vědy o umění, která má samostatné místo mezi historií umění a estetikou. Utitz zdůrazňoval, že tato věda se musí zakládat na zkoumáni konkrétního materiálu a může se rozvíjet jen přispěním znalců jednotlivých umění; zároveň však je disciplínou filosofickou, která míří k syntéze a posléze ústí ve filosofii kultury. Podstatu uměni viděl Utitz v utváření zaměřeném k citovému prožitku, takže smysl utvářeni se zjevuje v citu; určující význam tu má obsah, nikoli námět, který slouží jen jako prostředek. Utitz přiznával jen omezenou platnost pouze estetické koncepci umění, i když na druhé straně ukazoval, jak estetický faktor působí i v primitivních a praktickému užitku sloužících artefaktech. V umění však působí i faktory mimoestetické a mimoumělecké — ovšem jen potud, pokud jsou vtěleny do organické celistvosti tvaru. Přitom se nepopírá autonomie umělecké sféry, zdůvodněná Kantem. Uměni samo o sobě nevytváří etické, náboženské, intelektuální hodnoty, ale dává jim svým utvářením nový způsob danosti a tím i novou hodnotu. S tím souvisí Utitzův pbstulát, aby umělec byl víc než umělec: významný člověk. Jen ve spojeni s etosem osobnosti stává se artistněformální talent vskutku tvořivým charakterem, který jako takový musí být odlišen od charakteru občanského. Utitzovo jméno mělo tehdy už zvuk -daleko za hranicemi Německa. Když byl pro svůj židovský původ z Německa vypuzen, dostalo se mu pozvání do Oxfordu, on však dal přednost Praze, kam se beztak zamýšlel nakonec vrátit. Po katastrofě Československa byl Utitz na nátlak nacistických živlů z university vyloučen, a to dříve, než došlo k obsazeni Prahy. 15. března 1939 chtě! odletět do Londýna, ale pro sně hovou bouři letadlo neodlétlo. Roku 1942 byl internován v Terezině. O těchto zkušenostech hovoří Utitzova knížka „Psychologie života v terežinském koncentračním táboře“ (vydaná Dělnickým nakladatelstvím v Praze roku 1947), již věnoval „svým spolupracovníkům z doby bídy a nebezpečí, mrtvým a živým“. Je to věcná studie o chování lidí v nesmírně krutých pod mínkách, v nichž je těžké za chovat lidskou důstojnost. Podal zde nový příspěvek k filosofii kultury, tentokrát vytě žený z otřesného prožitku mezných situaci, v nichž jsou civilizovaní lidé násilně zbavováni darů civilizace, a přece se nevzdávají svých kulturních potřeb a závazků: „Člověk musi prožit všechnu krutost tohoto boje o kulturu, aby byl na věčné časy vyléčen z kulturního defaitismu.“ Po válce už zůstal Utitz v Praze, třebaže ho znovu zvali do Haile. Pracoval ve filosofickém ústavu ČSAV a držel se v ústrannt veřejného života, který však s účastným zájmem sledoval. Původně měl být vydán obsáhlý výbor z Utitzova díla, který by zahrnul významné ukázky z jeho prací uměnovědných. Z důvodů spíše vnějších (z úvahy, že v edici výtvarného nakladatelství by takový výbor nenalezl zcela organické zařazení, a že vysloveně odborný zájem se stejně obrací k originálním textům) se nakonec rozhodilo, že kniha se omezí na zlomek prvotního projektu. Obsahuje tedy jen dvě Utitzovy práce z historie estetiky, jeho „Geschichte der Aesthetiik“ z roku 1932 a text přednášky o antické teorii umění, kterou prezentoval na přednáškovém turné roku 1956, těsně před svou smrtí. Z rozsáhlého a podnes velmi podnětného uměnovědného díla Bmila Utitze jsou v tomto svazku edice Orientace otištěny dvě jeho studie: Dějiny estetiky z roku 1932 a text přednášky o starořecké teorii uměni, kterou přednášel roku 1956 nedlouho před svou smrtí. MIROSLAV MlČKO Snímek z publikace Czechoslovakia in pictures, Orbis Znovu objavená spisovateľka Sú umelecké diela, pri ktorých netreba ani vymedzovať dátum ich vzniku, lebo z nich dýcha jednak celé obdobie, v ktorom sa zrodila, a jednak riešia problémy, ktoré sa nás do týkajú vždy a všade. Medzi ta kéto umelecké diela patri aj román francúzskej spisovatelky Sidorre-Gabriele Colette PUTÁ (Smená, prel. I. Bánóvá). Ak sa napriek tomu bližšie zmieňujeme o autorke a jej živote, tak to preto, aby 9me ju i jej dielo vedeli zaradiť do celkovej literatúry. Máloktorá francúzska spiso vatefka sa môže pochváliť, že ju zvolili za člena a predsed níčku Gomcourtovej akadémie Tejto cti sa dostalo Colette, spi sovateľke, ktorá prešla v prve! polovici tohto storočia od slá vy autorky módnych a mondén nych románov až po román plné hlbokej analýzy ženske duše. Jej prvé práce — seriá románov o Claudine — písala podľa šablóny, ktorú jej určil jej prvý manžel Henry Gauthier Blues o ráji a sladkým bernardýnovi JOSEF KAIN AR To se vf že oba jednou umřen Nekoukej po mně je to tak Umřem a nebudem Trhne to trochu malým černým zipem a pak už maucta: Květiny se s dikem odmítají Vař kávu Za to nemůžu že oba jednou zhynem jenomže pak — Pak budem lítat v ráji S takovým tlamkatým A sladkým bernardýnem Ze sbírky Mo)e blues, kterou vydává Ěs, spisovatel. Vlllars. Pod jeho menom Willy romány aj publikovala. Bolo v nich to, čo sl doba žiadala; trochu spomienok na detstvo, trochu sentimentality, trochu vhodnej tabuly manželského života, no a tých niekoľko pikantnosti doplnil literárny poradca. Úspech týchto románov podnietil Colette do ďalšej tvorby. Ani po rozchode s manželom nezanecháva pero, naopak, oslobodzuje sa od manželových „literárnych“ rád a púšfa sa do vlastnej práce. Stáva sa: herečkou, neskôr redaktorkou časopisu Matin, ešte dva razy sa pokúsi nadviazať manželský zväzok, no predovšetkým sa ve-, nuje literárnej práci. Prvé svoje väčšie samostatné dielo nazvala Tuláčka (1911). Možno v ňom nájsf mnohé paralely so životnými skúsenosťami a zážitkami autorky, ktorá týmto dielom stvorila román o duševnom í citovom hľadaní ženy a o hľadaní podstaty jej vzťahu k mužom. Hrdinka Renée Néré prechádza radom kolízii, do ktorých ju vrhá práve tento vzťah. Renée sa rozchádza 90 záletným manželom, odchádza pracovať ako herečka, volt slobodu konania, čím st zachováva nezávislosť citovú, existenčnú I zmyslovú. Lenže Colette vývin svojej hrdinky dokončuje v ďalšom diele, nepriamo naň nadväzuje v románe PUTÁ (1913). V tomto ucelenom príbehu stretávame tridsaťštyriročnú Renée, ktorá zanechala herectvo, osamelo sa túta Francúzskom a hladá záchytné body pre svoj život. Nachádza ich priam fatalisticky znovu vo vztahu k mužovi. Lenže tento vzťah formuje si uvedomelé, už sa nebúri proti nemu, priznáva si, že podstatu ženstva tvorí to, čo autorka naznačuje už v názve — puto k mužovi. V rámci tejto pomerne jednoduchej fabuly Colette, ako výborná znalkyňa a analyzátorka ženy, dokázala stvoriť dielo plné hľadania, pochybnosti a rozpitvávania ženskej duše. Lebo zápas Renée o hľadanie lásky, jej vzopätie sa proti konvenciám, odpor voči láske a napokon priznanie si porážky, tvorí jeden veľký oblúk, čo sa klen'e celou knihou. Renée nejde totiž iba o zmyslovú lásku, naopak, cez svoje veľké mlčanie dáva svojmu premožiteľovi a nepriatefovt dušu a um. láva sa celá. Síce tá rebelanta a tuláčka Renée sa takto lokorí, ale zároveň vyhráva ;voj život a šťastie. 0 Colettovej možno hovoriť ako o klasikovi ženskej literatúry, u nás v prekladovej literatúre neprávom obchádzanom. (vj) Jiřf Harilač: EX LIBRIS