Nové Knihy, 1970 (X/1-52)
1970-01-07 / No. 1-2
Stendhalův románový životopis Anatolij Vinogradov, Tři barvy doby, Lidové nakladatelství, 36 Kés Kilyž před mnoha a mnoha le-ty vyšel v Topičových bílých knihách román Tři barvy doby od Anatolije Vinogradova, ná zev mnoho neříkal. Alespoň ne nezasvěcencům. Jakmile však byl titul rozšifrován, první vydání knihy bylo okamžitě rozebráno a záhy následovalo vydání druhé. Ty tři barvy znamenají: bílá — dobu Bourbonů, černá — církev a červená — lásku a revolucí. A román je o životě autora, který o sobě prohlašoval, že bude čten a chápán až 100 let po své smrti, o životě spisovatele, politika, karbonáře, vojá ka, diplomata Henri Beyla, kterého známe pod jménem Stendhal. Jeho dílo nemusíme před stavovat, to znají čtenáři celého světa. Ale jeho život? Před Čtenářem se odvíjí v rychlém sledu poutavý příběh Stendhalova osudu, který je sám o sobě románem. Mladý důstojník Beyle prodělává Napoleonovo tažení do Ruska, tragický návrat z hořící Moskvy, žije v Paříži toulá se a miluje v Itálii, kde se účast ní revolucionářského hnutí pod nejrůznějšími jmény a kde je také rakouskými úřady odsouzen k smrti. Do své milované Itálie, která se stala jeho dru hou vlastí a kde prožil svá nejkrásnější léta, se vrací znovu na sklonku života jako francouzský diplomat. A roku 1842 umírá v Paříži: „22. března v sedm hodin večer upadl, ranila ho mrtvice přede dveřmi ministerstva za-, hraničí v Nové Kapucínské ulici. Ve dvě hodiny v noci, aniž přišel k vědomí, bez utrpení, bez řeči, vydechl naposledy. Minulo čtyřiadvacet hodin duchovenstvo se nevtíralo. Rá a no příštího dne šli Mérimée a Colomb za rakví. Pak francouzské noviny, které zapomněly na Balzacúv článek oznámily v kratičké zprávě, že se na montmartreském hřbitově ko nal pohřeb málo známého německého básníka Friedricha Ste"dhala. O Stendhalcvi se nadlouho přestalo mluvit. Z Itálie byl do Paříže poslán černý 7. ledna 1970 Cena 20 hal. Ročník 1970 konzulův kufřík. Mérimée a Colomb jej otevřeli a dali se do pořádání rukopisů zemřelého přítele.“ — Tak líčí jeho smrt A. Vinogradov. Román o Stendhalovi je napsán neobyčejně poutavě a živě a není jen věrným obrazem jeho života, ale čtenáři se v něm setkají s mnoha zajímavými osobnostmi, se spisovateli, básníky, politiky, diplomaty s celou převratnou dobou, ktei rá se prolíná jeho osudem, životními tragédiemi, láskami i vítězstvími. prohrami, Jk Nová figuratívna tvorba Roy Lichtenstein (nar. 1923, žije v New Yorku) má osooitné postavenie v rámci amerického pop-artu. Ťažisko jeho tvorby je figuratívne. Ide o makrozväčšeniny vybraných časti najmä z obrázkových seriálov (comics), a to už nie fotomechanickou cestou, ale technicky precíznym maliarskym postupom. Práve na Roya Lichtensteina najplnšie platí už spomenutá estetická devíza o „mo- \ j numentalizácii banálneho“ Ľudská tvár alebo iný motív, ktorý v comicsovom seriáli tvorí súčasť brakového kultúrneho výtvoru, po Lichtensteinovom zväčšení do obrovských rozmerov, a najmä po vytrhnutí z pôvodného významového kontextu, nadobúda nový estetický a sociálne aktívny zmysel. Nestráca sa tu, prirodzene, pôvodná myšlienková plytkost figurálneho obrazu, pretože divák sl i nadalej uvedomuje jeho pôvod, no obrazová výpcved alebo, ak chceme, jeho obsah, začína mať širšiu i viacznačnejšiu gradáciu: už to nie je len banálna tvár uhladeného zabijaka či sladkastý typ jeho girl, j ale dochádza tu aj k istej ge-' neralizácil so širším, sčasti ; kritickým spoločenským pod textom. Z knihy M. Várossá NOVA FIGURÄCIA, ktorá vyšla vo vydavatelstve Pallas. Ho, Lichtenstein: Dobré ráno, milí Rozumno MIROSLAV HOLUB Po herním plánu ulíc šeré stařeny postupovaly vždy o několik polí, jako dřevěné figurky ve hře Obléháni hradu. Na kostce padalo pořád Jedna. Jen on sám slyšel kovový praskot havárie. Sklo, kutálení, pád. Ležel. Jeho srdce se svíralo a z jeho hlavy bílé myšlenky vytékaly směrem k tobě, má lásko. Ze sbírky Miroslava Holuba Ačkoli, kterou pro Klub přátel poezie vydal Cs. spisovatel. Čestně o Bohu Cekal bys od bohoslovce, že ti bude hledět víru v Boha usnadnit. Natož • je-li jím biskup církve tak silně tradiční a srostlé dokonce s místy úřed nimi a vládními, jako je církev anglikánská. Ale knížka Johna T. A. Robinsona, biskupa z Woolwíche, londýnského dělnického předměstí, tě v tomto ohledu překvapí. Zneklidnila ostatně, ne-li přímo pobouřila, tisíce církevníků, sotvaže vyšla v březnu 1963 ve svém prvním vydání, po němž rychle následovala další, stejně jako i překlady. Včetně mnohých rozpaků a protestů, které vyvolala, byl a zůstává její čte- I nářský úspěch naprostý. Sotva proto, že by říkala něco zcela neslýchaného. Vždyť jenom shrnuje, vyhrocuje a někde t jen zkratkovitě popularizuje dosud neukončenou vnitřní disku- i si některých protestantských teologů našeho století, kteří necouvli před otázkou, zda a pokud je smysl křesťanského poselství dnešnímu člověku ještě sdělitelný v historicky zatížených představách a pojmech tradiční církevní dogmatiky. Robinson snesl diskusi z odborné roviny, kde převládá starost, v co křesťan věřit má, na rovinu každodenního rozhovoru křesťana našeho věku, který se ptá sebe i svých bratří, v co vlastně ještě, ruku na srdce, věří. Připisuji neobvyklý úspěch knihy právě tomu, že vzala vážně rozpaky a pochybnosti, které se v základních náboženských otázkách vnucují současnému člověku, pokud uvědoměle nebo bezděky žije z křesťanských tradic našeho kulturního dědictví, a že tyto rozpaky povýšila na hodnotu, s níž nutno počítat Nechci odhalovat, nakolik se tím Robinson prostě sklonil před dosaženou etapou v dějinách „západní vzdělanosti“, etapou, z níž není ná vratu. V knize, kterou máme v rukou, účtuje Robinson s tradiční představou Boha nikoli jako ateista. Odvažuje se své kritiky, lak je přesvědčen, ve iménu obrazoboreckého Kristova evangelia. Obraz Boha, který jsme přijali přímou nebo odvozenou službou křesťanského pravověřf, zdá se mu nadále nevlastní, nevěrohodný, kulturně zastaralý, i Je třeba se ho vzdát a nahra i dít novým. Nezemřel Bůh, ale mrtvá je idea, kterou jsme sl o něm dosud vytvářeli. Bůh prý není jakýsi transcendentní protějšek člověka, nýbrž sám hlubinný rozměr lidství. Robinson tu /jde v myslitelských stopách zejména Paula Tillicha (1886—1965), ale postupy, jež volí, jsou osobitě ooznamenánv í jeho vlastními zkušenostmi jednak z dotyku s lidmi, jednak z odborné práce badatele o bib lickém Novém zákoně. České vydání dnes už proslulé, jakkoli problematické Robinsonovy knížky z r. čtenáře jistě vyprovokuje, 1963, aby si o ní učinil vlastní úsudek. Ať bude jakýkoli, Robinson přinejmenším pomůže otřást do- i imem, že věc evangelia je snja- | ta na život a na smrt s bohem filosofického teismu. Amedeo Molnár v předmluvé ke spisu lohna T. A. Robinsona Čestné o Bohu (Mladá fronta, edice Váhy). SYRINX po dvou letech V řadě edic poezie, které vycházejí v českých nakladatelstvích, patří k nejmladším edice Syrinx z nakladatelství Svoboda. Přátelé krásné knihy a Bfih Sivá. Dongduongský styl, konec 9. století. Reiuergovo muzeum, Curych. Sním.rk z publikace Umění středověku (La ousse], kterou vydalo nakl. Odaon poezie zejména st jistě už dávno povšimli mimořádně vysoké výtvarné úrovně těchto básnických sbírek. Po dvou letech trvání edice Syrinx je tedy načase upozornit na ni jako na celek, který v naší soudobé nakladatelské produkci zaujal bezesporu vřední místo. Redakce Nových knih požádala proto redaktora edice Vladimíra Janovice, aby pro naše čtenáře stručně charakterizoval její projit. Edice Syrinx, kterou vydává nakladatelství Svoboda, je profilová řada soudobé domácí světové poezie. Vznikla v roce í 1968 a přináší šest básnických sbírek ročně. Připomeňme sl ty to knížky v pořadí, v jakém přicházely na knižní trh: 10 básni k Únoru; František Halas, Torzo naděje; [osef jelen. Pod sedmi pečetěmi; Oldřich Dadák, Kriesi; Antonin Bartu šek, Tanec ptáka Emu; Erich Fried, Varovná znamení: Voj tech Míhálik, Appassionata; Gio vanni Giudici, Ta Bovary jsem já; Ivan Skála, Čtyři básně o smrti a strom; Gustav Skýpala. Podzim s Díogeněm Pří výběru rukopisů jsme se nevázali žádnými apriorními hledisky — nepreferovali isme jednotlivé autorské poetiky, ani jsme se nesnažili uvádět stylo vě rozdílné nebo nesouměřitel né texty na jakéhosi něho imenovatele edice“ „společ Dbali jsme nouze na to, aby všechny tituly Syringy byly básnic k o u výpovědí o současném člověku uprostřed současného světa. Slovo „básnickou“ pod trhujeme proto, že hledisko j kvality tu hrálo rozhodující ro 1L Museli isme se' brar.il’ — a to je nepochybně údělem každé nové edice - záplavě rukopi sú, v nichž mvšlenka a tvar ne byly v rovnováze slovesným projevům, které časte s poezií j neměly vůbec nic společného i Pokoušeli jsme se od samého ; začátku uplatňovat dnes už 1 obecně probofovanou I třebaže ne ještě plně přijímanou a res pektovanou) myšlenku, že umě ní může plnit své společenské funkce jenom tehdy, )e li sku tečně uměním. línými slovy, že to, co není integrální součástí struktury básnického textu, ukazuje se jako vnějškové i pří i působeni na vnímatele Do jaké [ míry se nám podařilo tuto zá í sadu naplnit, posoudí nejlépe sami čtenáři. Edice Syrinx však měla má i do budoucna ještě jednu a ctižádost, o které bychom se rádi zmínili: chce vytvořit typ téměř bibliofilsky krásné knihy básní za dostupnou cenu. Kaž dá sbírka je proto opatřena frontispisem, jehož autorem je ' některý z našich předních výtvarníků. Posloupnosti básníkU tak odpovídá jakási „galerie“ moderních českých malířů a grafiků, kteří se jenom jinými výrazovými prostředky vysloví»« jí k témuž. tajuplná dobrá zem Pearl S. Buckova, Dobrá zem, lni bohovia, Slovenský spisovatel. 33 Kčs Roku 1938 udelila Švédska akadémia Nobelovu cenu za lti teratúru americkej spisovatel* ke Pearl S. Buckovej. V strohom zdôvodnení konštatovala, že tak robi „za bohaté a ozaj epické opisy sedliackeho života v Čine a za jej životopisné veľdiela“. Na rozdiel od mnohých predchodcov nebola pre BuckovtS stockholmská pocta symbolic-; kým zavŕšením umeleckej ka* riéry Hoci je známa už po celom svete, preberá ju sederii rokov po vyjdení svojho prvého románu Vietor od západu. Ibaže medzi ním a Nobelovou cenou je rozsiahly románový triptych z čínskeho prostredia Dom zeme (Dobrá zem, Synovia, Dom rozdelený), ktorý okamžite získal Buckovej tak priazeň americkej kritiky a je) ceny, ako aj sympatie a masový záujem čitatelov. V Stockholme je už teda Buckóvá známa, ale najmä populárna. Najvyššiu svetovú literárnu cenu preberá autorka, ktorá uviedla Člnu do čitateľského repertoáru Západu a ktorej sa táto krajina stala bytostnou témou. A aj keď neskôr píše veľa a znovu s intímnou znalosťou o Amerike, obrazy Číny zostávajú v strede iej umeleckej tvorby. Dnes už niet pochýb o tom, že Buckóvá nimi neovplyvnila vývin ani svetovej, ani americkej literatúry. Lenže na druhé] strane nemožno sa ani nazdávať, že dielo, ktoré si neustále dokáže udržať čitateľskú príťažlivosť, do nej nepatri. Buckovej „prínos“ nemá povahu tvorivého činu. Jeho veľkosť spočíva však v klasicky štylizovanom svedectve o sveté ľudi, ktorý pre Ameriku a Európu dokázala sprístupniť len Pearl S. Buckóvá. Knižnica Nobelových cien popri slávnej Dobrej zemi uvádza aj román Iní bohovia, ktorý Buckovú predstavuje tiež ako citlivú analytičku americ- 1 kého spôsobu života. (Jdj Vznešená jezdecká socha slavného benátského kondotiéra Bartolomea Colleuniho je dílem Andrey Verrocchla. Snímek z knihy Renesance (Odeon) POSLEDNÍ DlLO MAXE BRODA Krátce před svou smrtí dokun fioval Maz Brod dílo „Von der Unsterblichkeit der Seele", kterou vydává stuttgartské nakladatelství Kohlhammer. Na ůslfedni otázku neodpovídá meditací, ale pelemlkou s literárními památ kaml a osobnostmi od raného středověku přes renesanci ně meckou klasiku až k lamesovi. NEVYDANÝ LORCA Mezický herec Emllio Amero vlastní nevydaný rukopis Federí ca Garcíy Lorcy „On viaje a la luna“. Jde o scénář k filmu, který navrhoval básník r. 1929 za pobytu v New Yorku. Ezistuje an glická verze textu, uskutečněná Berenicf G. Ducanovou. Rukopis má 78 sekvencí experimentální ho charakteru.