Nové Knihy, 1970 (X/1-52)

1970-01-07 / No. 1-2

Stendhalův románový životopis Anatolij Vinogradov, Tři barvy doby, Lidové nakladatelství, 36 Kés Kilyž před mnoha a mnoha le-ty vyšel v Topičových bílých knihách román Tři barvy doby od Anatolije Vinogradova, ná zev mnoho neříkal. Alespoň ne nezasvěcencům. Jakmile však byl titul rozšifrován, první vy­dání knihy bylo okamžitě roze­bráno a záhy následovalo vy­dání druhé. Ty tři barvy zna­menají: bílá — dobu Bourbo­­nů, černá — církev a červená — lásku a revolucí. A román je o životě autora, který o sobě prohlašoval, že bude čten a chápán až 100 let po své smrti, o životě spisova­tele, politika, karbonáře, vojá ka, diplomata Henri Beyla, kte­rého známe pod jménem Stend­hal. Jeho dílo nemusíme před stavovat, to znají čtenáři celé­ho světa. Ale jeho život? Před Čtenářem se odvíjí v rychlém sledu poutavý příběh Stendha­­lova osudu, který je sám o so­bě románem. Mladý důstojník Beyle prodě­lává Napoleonovo tažení do Ruska, tragický návrat z hořící Moskvy, žije v Paříži toulá se a miluje v Itálii, kde se účast ní revolucionářského hnutí pod nejrůznějšími jmény a kde je také rakouskými úřady odsou­zen k smrti. Do své milované Itálie, která se stala jeho dru hou vlastí a kde prožil svá nejkrásnější léta, se vrací zno­vu na sklonku života jako fran­couzský diplomat. A roku 1842 umírá v Paříži: „22. března v sedm hodin večer upadl, ranila ho mrtvice přede dveřmi ministerstva za-, hraničí v Nové Kapucínské uli­ci. Ve dvě hodiny v noci, aniž přišel k vědomí, bez utrpení, bez řeči, vydechl naposledy. Minulo čtyřiadvacet hodin duchovenstvo se nevtíralo. Rá a no příštího dne šli Mérimée a Colomb za rakví. Pak francouz­ské noviny, které zapomněly na Balzacúv článek oznámily v kratičké zprávě, že se na montmartreském hřbitově ko nal pohřeb málo známého ně­meckého básníka Friedricha Ste"dhala. O Stendhalcvi se nadlouho přestalo mluvit. Z Itá­lie byl do Paříže poslán černý 7. ledna 1970 Cena 20 hal. Ročník 1970 konzulův kufřík. Mérimée a Co­lomb jej otevřeli a dali se do pořádání rukopisů zemřelého přítele.“ — Tak líčí jeho smrt A. Vinogradov. Román o Stendhalovi je na­psán neobyčejně poutavě a ži­vě a není jen věrným obrazem jeho života, ale čtenáři se v něm setkají s mnoha zajímavý­mi osobnostmi, se spisovateli, básníky, politiky, diplomaty s celou převratnou dobou, kte­i rá se prolíná jeho osudem, ži­votními tragédiemi, láskami i vítězstvími. prohrami, Jk Nová figuratívna tvorba Roy Lichtenstein (nar. 1923, žije v New Yorku) má osooit­­né postavenie v rámci americ­kého pop-artu. Ťažisko jeho tvorby je figuratívne. Ide o ma­­krozväčšeniny vybraných časti najmä z obrázkových seriálov (comics), a to už nie fotome­­chanickou cestou, ale technic­ky precíznym maliarskym po­stupom. Práve na Roya Lichten­­steina najplnšie platí už spo­­menutá estetická devíza o „mo- \ j numentalizácii banálneho“ Ľud­ská tvár alebo iný motív, kto­rý v comicsovom seriáli tvorí súčasť brakového kultúrneho výtvoru, po Lichtensteinovom zväčšení do obrovských rozme­rov, a najmä po vytrhnutí z pôvodného významového kon­textu, nadobúda nový estetic­ký a sociálne aktívny zmysel. Nestráca sa tu, prirodzene, pô­vodná myšlienková plytkost fi­gurálneho obrazu, pretože di­vák sl i nadalej uvedomuje je­ho pôvod, no obrazová výpcved alebo, ak chceme, jeho obsah, začína mať širšiu i viacznač­­nejšiu gradáciu: už to nie je len banálna tvár uhladeného zabi­jaka či sladkastý typ jeho girl, j ale dochádza tu aj k istej ge-' neralizácil so širším, sčasti ; kritickým spoločenským pod textom. Z knihy M. Várossá NOVA FIGURÄCIA, ktorá vyšla vo vydavatelstve Pallas. Ho, Lichtenstein: Dobré ráno, milí Rozumno MIROSLAV HOLUB Po herním plánu ulíc šeré stařeny postupovaly vždy o několik polí, jako dřevěné figurky ve hře Obléháni hradu. Na kostce padalo pořád Jedna. Jen on sám slyšel kovový praskot havárie. Sklo, kutálení, pád. Ležel. Jeho srdce se svíralo a z jeho hlavy bílé myšlenky vytékaly směrem k tobě, má lásko. Ze sbírky Miroslava Holuba Ačkoli, kterou pro Klub přá­tel poezie vydal Cs. spisovatel. Čestně o Bohu Cekal bys od bohoslovce, že ti bude hledět víru v Boha usnadnit. Natož • je-li jím bis­kup církve tak silně tradiční a srostlé dokonce s místy úřed nimi a vládními, jako je církev anglikánská. Ale knížka Johna T. A. Robinsona, biskupa z Woolwíche, londýnského děl­nického předměstí, tě v tomto ohledu překvapí. Zneklidnila ostatně, ne-li přímo pobouřila, tisíce církevníků, sotvaže vy­šla v březnu 1963 ve svém prvním vydání, po němž rych­le následovala další, stejně ja­ko i překlady. Včetně mnohých rozpaků a protestů, které vy­volala, byl a zůstává její čte- I nářský úspěch naprostý. Sotva proto, že by říkala něco zcela neslýchaného. Vždyť jenom shrnuje, vyhrocuje a někde t jen zkratkovitě popularizuje do­sud neukončenou vnitřní disku- i si některých protestantských teologů našeho století, kteří ne­couvli před otázkou, zda a po­kud je smysl křesťanského po­selství dnešnímu člověku ještě sdělitelný v historicky zatíže­ných představách a pojmech tradiční církevní dogmatiky. Robinson snesl diskusi z odbor­né roviny, kde převládá starost, v co křesťan věřit má, na rovinu každodenního rozhovoru křes­ťana našeho věku, který se ptá sebe i svých bratří, v co vlast­ně ještě, ruku na srdce, věří. Připisuji neobvyklý úspěch kni­hy právě tomu, že vzala vážně rozpaky a pochybnosti, které se v základních náboženských otázkách vnucují současnému člověku, pokud uvědoměle nebo bezděky žije z křesťanských tradic našeho kulturního dědic­tví, a že tyto rozpaky povýši­la na hodnotu, s níž nutno po­čítat Nechci odhalovat, nako­lik se tím Robinson prostě sklonil před dosaženou etapou v dějinách „západní vzděla­nosti“, etapou, z níž není ná vratu. V knize, kterou máme v ru­kou, účtuje Robinson s tradiční představou Boha nikoli jako ateista. Odvažuje se své kritiky, lak je přesvědčen, ve iménu ob­­razoboreckého Kristova evange­lia. Obraz Boha, který jsme při­jali přímou nebo odvozenou služ­bou křesťanského pravověřf, zdá se mu nadále nevlastní, ne­věrohodný, kulturně zastaralý, i Je třeba se ho vzdát a nahra i dít novým. Nezemřel Bůh, ale mrtvá je idea, kterou jsme sl o něm dosud vytvářeli. Bůh prý není jakýsi transcendentní protějšek člověka, nýbrž sám hlubinný rozměr lidství. Robin­son tu /jde v myslitelských sto­pách zejména Paula Tillicha (1886—1965), ale postupy, jež volí, jsou osobitě ooznamenánv í jeho vlastními zkušenostmi jed­nak z dotyku s lidmi, jednak z odborné práce badatele o bib lickém Novém zákoně. České vydání dnes už proslu­lé, jakkoli problematické Ro­binsonovy knížky z r. čtenáře jistě vyprovokuje, 1963, aby si o ní učinil vlastní úsudek. Ať bude jakýkoli, Robinson při­nejmenším pomůže otřást do- i imem, že věc evangelia je snja- | ta na život a na smrt s bohem filosofického teismu. Amedeo Molnár v předmluvé ke spisu lohna T. A. Robinsona Čest­né o Bohu (Mladá fronta, edice Váhy). SYRINX po dvou letech V řadě edic poezie, které vy­cházejí v českých nakladatel­stvích, patří k nejmladším edi­ce Syrinx z nakladatelství Svo­boda. Přátelé krásné knihy a Bfih Sivá. Dongduongský styl, ko­nec 9. století. Reiuergovo mu­zeum, Curych. Sním.rk z publika­ce Umění středověku (La ousse], kterou vydalo nakl. Odaon poezie zejména st jistě už dáv­no povšimli mimořádně vysoké výtvarné úrovně těchto básnic­kých sbírek. Po dvou letech trvání edice Syrinx je tedy na­čase upozornit na ni jako na celek, který v naší soudobé na­kladatelské produkci zaujal bezesporu vřední místo. Re­dakce Nových knih požádala proto redaktora edice Vladimí­ra Janovice, aby pro naše čte­náře stručně charakterizoval její projit. Edice Syrinx, kterou vydává nakladatelství Svoboda, je pro­filová řada soudobé domácí světové poezie. Vznikla v roce í 1968 a přináší šest básnických sbírek ročně. Připomeňme sl ty to knížky v pořadí, v jakém přicházely na knižní trh: 10 básni k Únoru; František Ha­las, Torzo naděje; [osef jelen. Pod sedmi pečetěmi; Oldřich Dadák, Kriesi; Antonin Bartu šek, Tanec ptáka Emu; Erich Fried, Varovná znamení: Voj tech Míhálik, Appassionata; Gio vanni Giudici, Ta Bovary jsem já; Ivan Skála, Čtyři básně o smrti a strom; Gustav Skýpala. Podzim s Díogeněm Pří výběru rukopisů jsme se nevázali žádnými apriorními hledisky — nepreferovali isme jednotlivé autorské poetiky, ani jsme se nesnažili uvádět stylo vě rozdílné nebo nesouměřitel né texty na jakéhosi něho imenovatele edice“ „společ Dbali jsme nouze na to, aby všechny tituly Syringy byly básnic k o u výpovědí o současném člověku uprostřed současného světa. Slovo „básnickou“ pod trhujeme proto, že hledisko j kvality tu hrálo rozhodující ro 1L Museli isme se' brar.il’ — a to je nepochybně údělem každé nové edice - záplavě rukopi sú, v nichž mvšlenka a tvar ne byly v rovnováze slovesným projevům, které časte s poezií j neměly vůbec nic společného i Pokoušeli jsme se od samého ; začátku uplatňovat dnes už 1 obecně probofovanou I třebaže ne ještě plně přijímanou a res pektovanou) myšlenku, že umě ní může plnit své společenské funkce jenom tehdy, )e li sku tečně uměním. línými slovy, že to, co není integrální součástí struktury básnického textu, ukazuje se jako vnějškové i pří i působeni na vnímatele Do jaké [ míry se nám podařilo tuto zá í sadu naplnit, posoudí nejlépe sami čtenáři. Edice Syrinx však měla má i do budoucna ještě jednu a ctižádost, o které bychom se rádi zmínili: chce vytvořit typ téměř bibliofilsky krásné knihy básní za dostupnou cenu. Kaž dá sbírka je proto opatřena frontispisem, jehož autorem je ' některý z našich předních vý­tvarníků. Posloupnosti básníkU tak odpovídá jakási „galerie“ moderních českých malířů a grafiků, kteří se jenom jinými výrazovými prostředky vysloví»« jí k témuž. tajuplná dobrá zem Pearl S. Buckova, Dobrá zem, lni bohovia, Slovenský spisova­tel. 33 Kčs Roku 1938 udelila Švédska akadémia Nobelovu cenu za lti teratúru americkej spisovatel* ke Pearl S. Buckovej. V stro­hom zdôvodnení konštatovala, že tak robi „za bohaté a ozaj epické opisy sedliackeho živo­ta v Čine a za jej životopisné veľdiela“. Na rozdiel od mnohých pred­chodcov nebola pre BuckovtS stockholmská pocta symbolic-; kým zavŕšením umeleckej ka* riéry Hoci je známa už po ce­lom svete, preberá ju sederii rokov po vyjdení svojho prvé­ho románu Vietor od západu. Ibaže medzi ním a Nobelovou cenou je rozsiahly románový triptych z čínskeho prostredia Dom zeme (Dobrá zem, Syno­via, Dom rozdelený), ktorý okamžite získal Buckovej tak priazeň americkej kritiky a je) ceny, ako aj sympatie a masový záujem čitatelov. V Stockhol­me je už teda Buckóvá známa, ale najmä populárna. Najvyššiu svetovú literárnu cenu preberá autorka, ktorá uviedla Člnu do čitateľského repertoáru Zápa­du a ktorej sa táto krajina sta­la bytostnou témou. A aj keď neskôr píše veľa a znovu s in­tímnou znalosťou o Amerike, obrazy Číny zostávajú v strede iej umeleckej tvorby. Dnes už niet pochýb o tom, že Buckóvá nimi neovplyvnila vývin ani svetovej, ani americ­kej literatúry. Lenže na druhé] strane nemožno sa ani nazdá­vať, že dielo, ktoré si neustá­le dokáže udržať čitateľskú príťažlivosť, do nej nepatri. Buckovej „prínos“ nemá pova­hu tvorivého činu. Jeho veľkosť spočíva však v klasicky štyli­zovanom svedectve o sveté ľudi, ktorý pre Ameriku a Eu­rópu dokázala sprístupniť len Pearl S. Buckóvá. Knižnica Nobelových cien popri slávnej Dobrej zemi uvádza aj román Iní bohovia, ktorý Buckovú predstavuje tiež ako citlivú analytičku americ- 1 kého spôsobu života. (Jdj Vznešená jezdecká socha slavné­ho benátského kondotiéra Barto­­lomea Colleuniho je dílem Andrey Verrocchla. Snímek z knihy Re­nesance (Odeon) POSLEDNÍ DlLO MAXE BRODA Krátce před svou smrtí dokun fioval Maz Brod dílo „Von der Unsterblichkeit der Seele", kte­rou vydává stuttgartské naklada­telství Kohlhammer. Na ůslfedni otázku neodpovídá meditací, ale pelemlkou s literárními památ kaml a osobnostmi od raného středověku přes renesanci ně meckou klasiku až k lamesovi. NEVYDANÝ LORCA Mezický herec Emllio Amero vlastní nevydaný rukopis Federí ca Garcíy Lorcy „On viaje a la luna“. Jde o scénář k filmu, kte­rý navrhoval básník r. 1929 za pobytu v New Yorku. Ezistuje an glická verze textu, uskutečněná Berenicf G. Ducanovou. Rukopis má 78 sekvencí experimentální ho charakteru.

Next