Nové Knihy, 1970 (X/1-52)
1970-06-11 / No. 24
S cizineckou legií proti Rommelovi Důstojníci de Gaullova štábu jim říkali: „Legionáři, jste vojáci smrti, posíláme vás tam, kde se umírá .. Poslali je do Afriky a Československý důstojník kapitán Otto Wagner byl mezi nimi. Toto je výpověd muže, který bojoval proti Hitlerovi tisíce kilometrů na jih od jeho hlavního stanu, v písku žhaveném africkým sluncem, muže, který nikdy předtím v Africe nebyl. Narodil se v Berouně a do Afriky přišel jako voják, s de GaullovýmI legionáři z Anglie, aby ve funkci velitele roty bránil spolu s ostatními jednomu z nejschopnějších Hitlerových generálů „lišáku pouště“ Rommelovi dostat se k moři, a ovlivnit tak průběh váleCných operací roku 1942. Pro kapitána Wagnere to konkrétně znamenalo udržet po nějaký čas několik čtverečních kilometrů horkého písku u Bir Hakimu, v němž se tak nesnadno kopaly díry a okopy, jako jediná ochrana proti permanentním leteckým útokům. V podmínkách, kdy fyzická odolnost platila víc než jeho výborný prospěch ve vojenské akademii v Saint Cyru, musel vydržet stejně jako jeho mladší podřízení, kterým musel navíc denně dokazovat, že svému řemeslu dokonale rozumí. Proto byl jejich kapitánem. „Mon capitaine , kterému bez rozdílu věřil republikánský Španěl ze Zaragozy, německý antifašista z Jeny, Ital odněkud z Kalábrie 1 Chorvát ze Záhřebu. Proto když se toho kritického dne 11. 6. 1942 obkličující kruh uzavřel a kapitán Wagner se o půlnoci poradil se světélkující buzolou, s hvězdami a se svým svědomím, mávl rukou určitým směrem a dal rozkaz k probití se z obklíčení, rota za ním s důvěrou nastoupila. Ta důvěra nebyla slepá. V poušti nejsou silnice, stromy, řeky ani ukazatelé, v pouští je jen písek, slunce bez stínu, smrt žízní, a memento vyceněných kostí. Ti lidé totiž byli již dříve svědky toho, že když s kapitánem Wagnerem jeli na hlídku vzdálenou 50 km, kapitán kontroloval cestu podle mapy, ve které byly pouze čtverce z poledníků a rovnoběžek a podle slunečního kompasu, minuli zanesené vádí — cíl cesty — o pouhých 80 metrů. Tehdy mohli spatřit v stále podmračené vousaté tváři náznak úsměvu. Málokdy se usmíval, protože 1 sám věděl, že se mu sotva dvakrát podaří sundat supa z oblohy, na níž se jevil jako větší tečka ... Usmál se 1 tehdy, vysoko nad Berounem nad žlutavě sirným kouřem cementáren, když pořádal své deníky, které psal ve studených pouštních nocích, zatímco Jeho legionáři chrápali na dně zákopů, kleli ze spaní a snili o tom, že kulka nebo střepina určená jim je zázrač"* mine Některé minula, ostatní ne, 11. června Cena 20 hal. a ti se z toho bud dostali nebo nedostali. Kapitán Wagner se z toho dostal. Stál smrti tváří v tvář a ona se k němu obrátila zády. Stránky jeho deníku jako stránky mnoha jiných mohl roznést suchý pouštní vítr a pohřbít horký písek ... Zatím leží na dubovém stole, vysoko nad Berounem. Černá, zelená, hnědá barva desek ... Všechny pečlivě staženě zavařovací gumičkou ... A vedle nich autorský výtisk knížky, která přichází z Našeho vojska na pulty s názvem S cizineckou legií proti Rommelovi. JIŘÍ LACINA Ročník 1970 24 Poézia Bosny - Hercegoviny Vonkajšia podoba Sarajeva je pestrá, rozmanitá, vzrušujúca. O tom, aká Je jeho vnútorná podoba — hovorí antológia SARAJEVSKÁ JAR, ktorá vy chádza vo vydavatelstve Smě na. Je to antológia básnikov Bosny-Hercegoviny tak, ako ju zostavil a pripravil jeden zo súčasných čelných básnikov Bosny-Hercegoviny — Mak Di zdar. Pripravil pre č'tatefa panoramatický prierez touto poéziou, zhromaždil vedia seba autorov starších — tých modernejších. I ked sa v úvod nom slove k antológii vyznáva Mak Dizdar z istých rozpakov nad antológiami (a ich zostavovaním vôbec) — predsa len sa nazdávam, že antológia Sarajevská jar môže splniť svoje poslanie. Prinajmenšom v tom, že nám pomôže J čo aj letmo) nazrieť do vnútra Bosny-Hercegoviny, že nám pomôže objaviť neznáme. Ale aj posilniť známe — to. čo nás s básnikmi tejto krajiny spája. Je to vedomie, že poézia — napriek zemepisným vzdialenostiam, napriek rozdielnym jazykom — má mnoho spoločného. Napríklad vieru v lepšiu budú"nosť človeka i vieru y krásu slova a umenia. IVAN MOjlK »Tvár plná světla« ve světle dneška TŘI OTÁZKY A. C. N O R O V I Je to už čtyřicet pět let, co vám vyšla prvotina „Bürkental“. Počítám-li správně, bylo vám tenkrát jednadvacet let a váš debut byl přijat nadšeně literární kritikou i čtenáři; má už, tuším, dvanáct vydání, že ano? Za dobrých dvacet let po Biirkentalu věnovali kritikové, a zejména čtenáři, stejně nadšený zájem vaší „Tváři plné světla“. A to je opět román ze slezské vesnice jako velká část vaší tvorby, ale hlavními postavami v něm jsou dva bratři a jedna dívka, kterou oba bratři milují. A dialogy románu jsou psány opět slezským nářečím jako ve vaší nedávno nově vydané volné slezské románové trilogii. Rád bych se vás rovnou zeptal: Je nářečí ve vašem románu „Tvář plná světla“, který právě vychází v třetím vydání, oprávněné? Domnívám se, že ne všichni čtenáři dobře porozumějí slezskému dialektu. Nářečí známe v literatuře z prací mnoha autorů, at to /e třeha nářečí chodské, zejména u ]ana Vrby, hanácké, třeba u Josefa Koudeláka, slovácké, podkrkonošské atd. Když vySla moje „Tvář plná svétla“, rozvinul můj krajan, básník Zdeněk Vavřik, v tisku diskusi o účelnosti nářečí v literatuře a tato diskuse prokázala nejen účelnost, ale i četné jiné přednosti použití nářečí v románu. Závěrem diskuse otiskly Lidové noviny tehdy humorní) fejeton, v němž diskutuje již v roce 811 od založení Říma v Augustových lázních starý filosof Lucius Annaeus Seneca se svým synovcem Markem Annaeem Lucanem o novém eposu etruského spisovatele Antonia Cavana „Obličej plný slunce“ a o diskusi o etruském nářečí v eposu použitém, kterou rozvinul v tisku Zodtcus Vaver. A starý Seneca zastává názor, že nářečí v dialogu knihy je úměrné, je ho tam „tak akorát“, je ho tam užito, lak praví Seneca, „v míře, která kdyby byla převýšena jen o vlásek, znamenalo by to pro dílo velké neštěstí“. Sou-. hlásím se Senecou. A co se týče otázky, zdali čienáři nářečí rozumějí, o to se nebojím. Cožpak by mohla díla používající jako koloritu nářečí vycházet stále v nových vydáních, nebýt čtenářského zájmu o ně a porozumění? Zřejmě nářečí čtenářům nevadí, spíše je přitahuje a poutá. Čtenář dostává ve vaší „Tváři plné světla“ román, v němž citově založená dívka se ocitá na životním rozčeší" a před rozhodnutím: Jak volit mezi dvěma bratry — selskými „chlopy“, kteří ji oba milují? Jak vést svůj osud ke šťastné budoucnosti? Je etický patos románu založen na skutečných událostech, jak je píše všední život? Skutečná událost je velmi často, ne-ll snad vždycky, podkladem realistického románu. Ovšemže autor vkládá do dějové fabule svou „Lichtung“, takže dílo je pak vždycky podle slov německého klasika „Dichtung und Wahrheit“. Etos románu musí být spontánní, nikoli záměrný, pozornému čtenáři stačí napovědět naznačit. „Poslání“ románu má li nebo nemá-li vůbec mít román „poslání", je zpravidla skryto někde v podtextu. „Tvář plná světla“ přetrvala dobu. ve které byla napsána. Je aktuální do dneška. A to je pro ni dobré znamení. Domníváte se, že námět, který jste si ve „Tváři“ zvolil, bude živým problémem ještě za takových dvacet, pětadvacet let? Třebaže v románu „Tvář plná světla" žije svým denním pracovitým životem celá slezská vesnice, přece jen hlavní důraz je položen na lásku mladých lidí. A budou-ll se t v budoucnu lidé milovat tak vroucně jako v mém románu, bude můj námět „živým problémem" nejen za dalších „takových dvacet, pětadvacet", ale tře^a leště za sto nebo za tisíc let. S A. C. Norem hovořil Rud. Krami Obchodujú s narkotikami, mají! monopol na hazardné hry a veľké zisky im donáša prostitúcia. Sú štátom v štáte a s ich „vládou“ musí počítať at vláda vo Washingtone. Teda pôvodná predstava gangstra s revolverom, ktorý vraždi podľa zásad bandltského remesla, patri už minulosti, V posledných rokoch síce tak mer niet týždňa, aby v USÄ niekoho nezavraždili, ale za tajomných okolností. Bezohľadnosť a zločinnosť zostáva, má však iné spôsoby realizácie gangsterských plánov. Stanislaw Mierzeňski v prvej časti Gangstrov hovorí o predchodcoch dnešných gangov, o začiatkoch, ktoré sa viažu na rok 1848, keď v Kalifornii zúrila zlatá horúčka a do zálivu San Francisca vplávala locf s dvesto väzňami trestaneckej kolóny v Sydney. Trestanci neskôr zorganizovali „Sydney Ducks“. Hovorí aj o založení Ku-klux-klanu. Veľkú pozornosť Mierzeňski venuje „ctcovi moderného gangsterstva“ A1 Caponemu. Ale rovnako zaujímavé sú aj časti Mafia Protektori a tútori, Na mape USA a Anatómia gangsterstva. V závere knihy autor v kapitole Budúcnosť uvádza štatistiku, v ktorej upozorňuje na každoročný vzrast zločinov v USA a na zarážajúcu skutočnosť, že na zločinecké chodníčky sa dostáva čoraz väčšie percento mládeže. VJQ Neklidné np* 1 v/ I íchomori Tichomoří je pro normálního Středoevropana oblastí tajemnou, velice vzdálenou a vcelku neznámou Ne tak pro polského reportéra — cestovatele Lucjana Wolanowského. Ten je nedávno procestoval křížem krážem a své poznatky uložil do stejnojmenné knihy. Před čtenářem defilují kouzelné a tajemstvím opředené ostrovy jižních moří jako Tahiti, Havaj a další. Odtud nás zavádí na Novou Guineu. Potom do bývalé zdánlivě nedobytné pevnosti britského im péria Singapuru. Ze Singapuru vede jeho cesta do tajemného přístavu Hongkong a nakonec do Kambodže. Z výčtu jmen je vidět, že atraktivnost cestopisu je zaručena. Zároveň však z této atraktivnosti vyplynulo pro autorovo líčení určité nebezpečí. Nebezpečí barvotiskovosti. Wolanowski se mu však — podle mého názoru — zdařile vyhnul. Jeho postřehy jsou bystře odpozorované, a co bych především zdůraznil jsou nekonvenční. Tak například Tahiti není pro něj rájem, ale symbiózou staré domorodé kultury s pronikající civilizací Evropanů. Že nejde o symbiózu vždy šťastnou, o tom nás autor často přesvědčuje Stejně tak si počíná i na jiných místech, například při líčení Singapuru a Hongkongu, chci-li uvést příklady, které k barvotiskovému líčení nejvíce vybízely. W olanowskému se zde po dařilo úspěšně spojit politické a hospodářské prostředky sou časnosti s údaji historickými. Historických, faktografických údajů používá autor v hojné míře; ne však, že by jimi čtenáře neorganicky zahrnoval, a tím jej unavoval. Vybírá zajímavosti, které poslouží jako průvodce a tlumočník dnešních skutečností. Text je bohatě dokumentován fotografickým materiálem. Ten dokresluje, co nám autor v knize vylíčil. Kniha Neklidné Tichomoří vyšla v nakladatelství Svobo.da. JAROSLAV POLÁČEK Detall ze Slquebosovy mozaiky z option* '*» ’'lil“. knihy Pavla Strán'kého „V zemí Poľský autor o amerických gangstroch Nakladateľstvo Epocha vydalo knihu s atraktívnym názvom Gangstri, ktorú nap’sal polský novinár Stanislaw Mierzeňski. Už v úvode autor upozorňuje, že počas pobytu v Spojených štátoch v New Yorku osobne pozoroval „výkvet newyorského gangsterstva“. s ktorým boli úzko spätí aj niekoľkí významní priemyse'nici a politici. Najvýznamnejš1 moderní gangstri sú vlastne businessmani. Vyvíjajú už niekoľko desaťročí svoju činnosť v rámci jednej veľkej organizácie. V jej rámci pôsobí mnoho gangov, z ktorých najdôležitejšie sú dva: newyorský a bývalý A1 Caponeho gang v Chicagu. Gangy vlastnia obrovský kapitál, všade majú velký vplyv, ale hlavne medzi politikmi, na súdoch a v polícii. Majú vplyv aj vo vládach jednotlivých štátov, ba dokonca aj v Kongrese. Disponujú vlastnými „ozbrojenými silami“, ktoré tvoria banditi z povolania Prenikli už do priemyslu, ovládli obchod a zmocnili sa dopravy. Duchaplné knihy o láske O dielach MurdochoveJ sa svetová kritika vyslovuje veľmi pochvalne: O románe Pekné a milé lásky, ktorý vyšiel vo vydavateľstve Smená, napríklad medzi inými zahraničná kritika píše: „Je to najdojímavejšia, obsahové i myšlenkové najbohatšia kniha Iris Mirrdochovej. Realizuje tu svoj dávny estetický plán: vytvoriť takzvané nepriesvitné postavy, ktoré nosia v sebe svoju záhadu a tajomstvo, nenarušiť tým však zákonitosť ich správania a dejovú stavbu. A podarilo sa jej to naozaj brilantne.“ Angličanka Iris Murdochová si získala popularitu v celej Európe. Medzi jej najvýznamnejšie romány patrí Pod sieťou (1954), Onik z očarenia (1956), Pieskový hrad (1957), Zvon (1958), Ubolená hlava (1961), Jednorožec (1963), Talianske dievča (1964) a Brunov sen (1969). Ale predovšetkým Pekné a mtlé lásky, ktoré vyšli teraz u nás. Murdochovej sa v románe vynikajúco podarilo do krehkej, miestami ironizujúcej štúdie o manželstve Grayovcov zapliesť klasické prvky dobrodružnej literatúry, ako je samovražda, pašeráctví a podozrenie zo špionáže. Takto sa jej v románe podarilo sceliť vzájomne tému psychológie lásky a detektívny príbeh. Ďalšou knižnou novinkou na večnú tému lásky ie kniha mladej Írskej spisovateľky O’Brlenovej Predmet lásky. S touto autorkou sme sa mohli zoznámiť už pred štyrmi rokmi, ked vyšiel v slovenčine román Dievča so zelenými očami. Motto, ktoré si O’Brienová určila pre tútc knihu — „Ako si hmota žiada tvar, tak si žena žiada muža , nemá len zámer navnadiť čitateľa, ale skutočne výstižne charakterizuje tému všetkých poviedok, ktoré sú v knihe zahrnuté. Hrdinkami poviedok sú ženy rozličných typov, sú medzi ni mi londýnské intelektuálky, aj zrobené Írske vidie^anky. Autorkin vzťah k nim je zložitý: do nostaleie, súcitu, s akým rozpráva o trápeniach, občas nečakane zaznie ironický, groteskný tón a ženská solidarita. Sny postáv O’Brienovej skončia v poviedkach väčšinou bolestne. Bud sa rozbíjajú na tvrdej realite života alebo na nepochopení partnerov. O Edne O’Brienovej nemožno hovoriť len ako c autorke plne sústredenej na lásku, respektive na dezilúzie v láske. Obraz moderného sveta, ktorý zachvtila O'Bríenová vo svojich románoch a poviedkach je širší a mnohotvárnější. Podarilo sa jej vykresliť charakteristické prostredia, vylíčiť kontrasty, morálku i zdvihnúť cvoj kritický hlas. Prejavuje sa ako umelecká os-’mnsť a h'b v n cítiaca žena, ktr á naziela do duše mode nej ženy. -mš-