Nové Knihy, 1972 (XII/1-52)
1972-01-05 / No. 1-2
Nové 1-2 CENA 20 HAL. 5. LEDNA ROČNÍK 1972 Paměť avantgardy Česká meziválečná umělecká avantgarda nežije jen ve svém díle uměleckém a teoretickém, v publicistice, manifestech, statích, článcích a polemikách, ale i v představách a názorech odpůrců všech podob a ražeb: od kritiků z vlastního pokrokového tábora po kritiky „hradní“ a živnostenskoagrární; tím vším byly dány dimenze a vytvářen prostor pro avantgardní drama. Můžeme-li dnes vzít do rukou první svazek avantgardních manifestů a polemik a ve výběru i jejich zrcadlový obtisk ve statích protivníků, svazek, který pod názvem Avantgarda známá a neznámá, s podtitulem Od proletářského umění k poetismu 1919—1924 vyšel nyní v nakladatelství Svoboda péčí avantgardního pracovního týmu Ostavu pro českou literaturu ČSAV, činíme tak s pocitem vděčnosti k velké práci, která se tu pro poznání avantgardy vykonala. Čtenáři touto knihou dostávají na sedm set šedesát stránek textu, poznámek a komentářů, jmenný rejstřík, soupis časopisů a sborníků, z nichž bylo čerpáno, i soupis článků nezařazených, zároveň se zasvěcenou předmluvou vedoucího kolektivu. Více zatím u nás pro objektivní poznání devětsilské avantgardy nebylo vykonáno. A přitom vydáním tohoto sborhíku práce nezačíná ani nekójičí. Již v roce 1970 bylo zahájeno U studánky VILÉM ZÁVADA Kohoutek zakokrhá Noc dřímot panenských se trhá Jitro se pýří do krve Z růžové mlhy vychází žena v slunečnou šálu zahalená V ní nový den se počíná Vědra a váhy na ramenou v studánce vodu nabírá a k domovu se ubírá Antická madona Amfory prsů bělostných á zřidlo žiti v nich Z básnické sbírky Viléma Závady, kterou pod názvem Hoře lásky vydává Čs. spisovatel. Dielo Novomeského Prvá báseň Laca Novome* kého vyšla (v Sloveiiskom denníku) 5. februára 1924. Odvtedy jeho básnické slovo formuje nášho ducha, podobu nášho intelektuálneho výzoru. Zvážme len, čo sa v tých desaťročiach v literatúre slovenskej — na poetickom pláne — premlelo; s Novomeským, proti nemu, popri ňom, vždy však v nejakom určitom vzťahu k nemu. Menovite najmä symbolizmus určoval výraz slovenského lyrizmu, v ďalšom poetizmus, nadlhšie surrealizmus a nadrealizmus prevzali iniciatívu vývinovej aktivity, po ňom poetika a programové princípy socialistického realizmu. A nič z toho, jediné desaťročie — dokonca ani roky päťdesiate — nemožno interpretovať bez prihliadnutia na Novomeského; na jeho stále smerovanie k novej umeleckej syntéze. Od samých počiatkov proletárskej literatúry v dvadsiatych rokoch je tu — ako cesta i méta, ako harmónia i nepokoj v tvorbe ludského slova. 0 to viac sa hlavne v posledných rokoch značného vákua vo formulovaní našej poetickej orientácie pociťovala potreba skompletizovať básnický monument diela Novomeského aj knižne, edične. Stalo sa tak až teraz, vo vydaní dvojzväzkového Básnického diela Laca Novomeského vo vydavateJstve Slovenský spisovateľ. (Edične pripravil Karol Rosenbaum, doslov napísal Stanislav Šmatlák.) Prvý zväzok — okrem známych zbierok Nedela, Romboid, Otvorené okná, Svätý za dedinou a Pašovanou ceruzkou — prináša výber mladých vydávání zamýšleného čtyřdílného cyklu avantgardních manifestů svazkem třfetim, shrnujícím a resumujícím tzv. generační diskusi z let 1929 až 1931, spjatou s nástupem mladé kritické a umělecké tvůrčí vlny a nového vedení strany po V. sjezdu KSČ. Chronologie tu byla porušena v zájmu věcném, protože rozpory, které generační diskuse odhalila a zhodnotila, mohou čtenáři dobře pomoci k lepšímu pochopení krystalizace avantgardních názorů a spletitých vztahů předchozího období i závěrečné etapy vývoje avantgardy. Zbývá tedy vydat ještě dva svazky: v tisku je svazek druhý, s dokumenty o vyvrcholení poetismu v letech 1925—1928 a o jeho následné krizi, připravuje se svazek závěrečný o vyústění avantgardního hnutí u nás. Přítomný svazek bohatě dokumentuje bouřlivé období zrodu našeho avantgardního hnutí v poválečných letech myšlenkového i sociálního kvasu. Sborník nově klade důraz na neoddělitelnou spojitost poetismu s předchozí etapou, proletářského umění 1 na spolupráci a rozpory s českým expresionismem. V bohatém výběru zpřístupňuje čtenáři i materiály dostupné zatím jen badatelům a snaží se tak svým podílem přispět k diferencovanějšímu pohledu na avantgardní směry. VK veršov z rokov 1924—1926, publikovaných vtedy najmä v Mladom Slovensku a Pravdě chudoby. Nesú názov Pred Nedelou — a vydajú za jednu knihu, hovoriacu o čistej, romanticky a entuziastický štylizovanej tvári revolučnej — proletárskej — lyriky. Pravdaže, predovšetkým však vyjavujúcu názorové a literárne túžby mladého autora. V ich budúcom pomenovaní iste nevystáné slovo o tom, že Novomeského mladé básnické gesto privolalo duchovnú aktivitu človeka pri obrátení civilizácie na humanistický svet socializmu. Vzdor a buriSštvo romantické sa teraz, v čase zvesti, „že velmi skoro revolúcia bude“, ustaluje ako nápor lyriky na dejiny a lieh sveta. Druhý zväzok zasa, mechanicky a logicky súčasne, je knihou zbierok, ktoré vyšli po dlhšom básnikovom mlčaní: knihou z kníh Vila Tereza, Do mesta 30 min., Stamodtial a iné, Nezbadaný svet. K týmto známym zbierkam sa pridávajú básne s názvom Dom, kde žijem; básne publikované v časopisoch (i nie ešte), reprezentujúce tak vlastne novú knižku autorovu. Inšpirujú sa dnešnou Bratislavou a dnešnou skúsenosťou; terajšou situáciou človeka, čo si medzi panelmi hladá domov svoj. A pre seba. A seba. Dve knihy súborného básnického diela vychádzajú takmer súčasne s výberom principiálnych a programových teoretických prejavov Novomeského (v knihe O literatúre). Majú všetky predpoklady byť spolu podnetom na premyslenie a domyslenie koncepcie socialistickej literatúry. Najmä poézie, (š) UKRAJINSKÁ POEZIE Rozvojem ukrajinské sovětské poezie v období Velkého Října 1 za občanské vílky zabýví se N. D. Roďko v knize „Ukrátilskaja poezija pervych posleoktjabr'skicb let“ (Náuková dumka, USSR). Autor studuje problémy formy revolučního romantismu, prvky symbolismu, impresionismu 1 tradice klasické ukrajinské literatury. Nestárnoucí vzpomínky Je málo osobností v naší republice, Jejichž životopis by byl tak dobře znám jako životopis presidenta republiky armádního generála Ludvíka Svobody. Dalo by se tedy plným právem tvrdit, že chtít psát něco nového o jeho osobě je již předem odsouzeno k nezdaru. Kniha Náš nakladatelstvím velitel, vydaná Naše vojsko, však nejlépe dokazuje, že tomu tak není. Spíše naopak. Především zásluhou kolektivu zkušených redaktorů. Nesnažili se sami psát o tom, co již bylo tolikrát napsáno. Dali -slovo těm, kteří mají právo 0 sobě tvrdit, že znají svého velitele nejlépe — jeho spolubojovníkům. Těm, kdo ho poznali v dobách nejtěžších. Kdo měli možnost poznat ho v nejsložitějších situacích a v nejsložitějších okamžicích přímo na frontě. Dali jim možnost zavzpomnínat si na člověka, kterého znají sice všichni stejně, ale přece jenom každý trochu jinak. Vždyť jinak se sním setkávali příslušníci štábu, jinak velitelé, jinaik političtí pracovníci nebo řadoví vojáci. A tak z té veliké mozaiky jednotlivých vzpomínek vznikla kniha, mající všechny předpoklady toho nejlepšího přijetí čtenáři. Jen pro čtyřicet vzpomínek v ní bylo místo. proto, jak zdůrazňují Především autoři, že i když stejné právo přísluší desítkám dalších, nedostali se ke slovu jen proto, že každá knížka musí mít někde svou poslední stránku. Každé vyprávění — byť na stejný námět — je jiné. Pochopitelně. Vždyť také každý Jinak prožíval to svoje setkání a také jinak je svými slovy vypráví. Je tedy vidět, že kniha Náš velitel není „čítankovým čtením“ v tom špatném slova smyslu. Vždyť živí lidé vyprávějí o živém člověku. Kterého mají rádi a který pro ně tolik znamenal a znamená. A nejen pro ně. OBRANA INDIÁNU V r. 1966 byla vědecké veřejnost v Seville na lascasienském kolokviu seznámena s dokumenty, jejichž testy vydávají nyní v knize „Las Casas et la défense des Indiens“ v edici Archives (Julliard, Paříž) Marcel Bataillon a André Satat-Lu. Jde o obranu Indiánů, kterou proti hierarchii vedl v I. 1514—1566 v Peru Las Casas. Jósé Marti, Gabriela Mistral, M.- A. Asturias i Pablo Neruda uzavírají svazek mimořádného kulturního významu. < František Košík Pouta věrnosti i: Rotnán & iwok a dík Huiltřr iumuihn Pouta věrnosti Není divu, že nová kniha Františka Kožíka Pouta věrnosti byla inspirována právě životem a dílem malíře Jaroslava Čermáka. Tento syn své doby, vyjadřující štětcem a barvou revolučně demokratické názory nejlepších lidí devatenáctého století a spjatý i v cizině s českým domovem, byl jednou z nejzajímavějších postav dějin našeho umění. Málokterý Čech si v devatenáctém století mohl dovolit život podle svých zálib; Čermák byl prvním malířem, který z Prahy zamířil na Západ, do Bruselu, do Paříže, a každým skutkem jako by si psal kapitolu romantického životopisu: úžasný úspěch v mládí, láska s ženou svého učitele Gallaita, Její útěk od rodiny, život plný utajování před pařížskou společností, souboj pro Wagnerovu operu... Nejsilnější v něm bylo jeho vlastenectví a žár pro spravedlnost: podněcoval zdeptaný národ kresbami z dějin, -vydal se na černou Horu, aby se statečným slovanským národem bojoval proti turecké Pablo Picasso; Prokofjev (druhý zleva) a Dagilev (stojící),v Paříži r. 1927. Z knihy K. V. Buriana Hvězdy baletu (Pánton) Obálku navrhl Miloslav Havlíček (Naše vojsko) Obálku s reprodukcí obrazu Jaroslava Čermáka navrhl Josef Týla (Čs. spisovatel) Z reportáže Fulvia Roitera Benátky v dešti. Reprodukujeme z knihy Ludvíka Součkp Fotografujeme na cestách (Orbis) přesile; obrazy z tohoto boje sírlioval zájem evropské diplomacie k řešení dějinné krutosti .. . Ač úspěšný a zámožný, zůstával neustále ve styku s revolučními pracovníky a vyhnanci. Vypravil se za Victorem Hugem pro jeho rukopisy na ostrov v lamanšském průlivu, sám nepřetržitě zaměstnával pozornost rakouské policie, v bretaňském přístavu Roscoffu (jehož obyvatele a život mnohokrát zobrazil) prožil deset let a podzimů jako druh „mořských vlků“... Zažil velké úspěchy, ale nakonec i velké zklamání a bolest z I lásky, kterou považoval za osudovou. České veřejnosti pomáhala jeho sláva k sebedůvěře, by. milován, ale protože jeho dílo zůstávalo v cizině, nebylo doma známo. — František Kožík napsal román Čermákova života a díla jako, protiváhu své knihy o Josefu Mánesovi. Tyto dva umělecké zjevy jsou symbolem našeho devatenáctého století, který však sahá přes jeho historické meze: Mánes zůstal, chudý a odstrkovaný, s národem v jeho ňejtěžší chvíli a vytvořil jeho tvář, jeho nové umění, kdežto Čermák, stejně pokrokový, chtěl dobýt čest českému umění za hraiticemi své vlasti — a přijal cizí kulturu, aby se jí vyrovnal. Oba příklady se doplňují a svým významem zůstávají živé dodnes. (po) I Čistá duše Čistá duše, vážené čtenářky a milí čtenáři, není esej, ba ani studie dušezpytná, jichž se nám tolik urodilo, nýbrž román, dokonce ironický román, jak praví jeho autor Bohuslav Brezovský. Trefně řečenol Ovšem — my trpínští rodáci, kameníka Cílka synovec, dr. Kolenatý jr., hrobník Kušna a já, víme, že autorova stručná charakteristika platí pouze jako označení jeho kritického vztahu k panu Theo Andersoví, synovi trpínského řezníka, hlavní postavě a zároveň vyprávěči románu, té „čisté duši“, která měla z ostudy kabát. Jinak se nám tato knížka jeví jako vyprávění značně bujné a nevázané. A hned zpuOálku musíme upozornit, že řečený Anders je šantala, podvodník a lump, že se — v Trpíně narozený a tamtéž roku 1907 panem farářem Kostohryzem pokřtěný — správně jmenuje Theodor Änderte, že se nazývá Andersent od té doby, kdy madame v recepci pařížského hotelu Elisabeth (samozřejmě, byl tam na záletech s paničkoul) zkomolila poctivé jméno jeho rodičů, a že se svého času vydával za ruského běžence hraběte Mazurova. Takto získal náklonnost a lásku paní Ley, manželky továrníka Hirše (cigaretové papírky Derby, zdravotní dutinky Star, toaletní papíry, ubrousky aj.), ale i místo šoféra a jakéhosi majordoma v Hiršově vile; jinou lží, pohledným zevnějškem a příjemným vystupováním obloudil pohlednou Anitku, komornou paní Ley — a o dalším lépe pomlčetl Jen pamětníci snad vzpomenou Andersových předchozích učednických tet v hospodě Marie Kopencové a krátké číšnické kariéry v Praze, kam uprchl s vkladními knížkami své dobroditelky, a jež se ho ujala jako sirotka... Někteří lidé tvrdí, že Andersův životní příběh je příběhem člověka, z něhož učinila podvodníka nutnost přežít, že jeho podvody byly obranou proti tehdejší společnosti, která by ho jinak pohltila, že to byla obrana slabšího proti silným v nespravedlivém řádu. My trpínští rodáci takový názor sice respektujeme, dr. Kolenatý jr. je navíc přesvědčen, že tento názor přispívá ke správné klasifikaci typu, avšak přesto pravíme: My víme svél A nepomýli nás ani Andersova upřímnost, a nehodláme, jak nás ponouká v závěru svého vyprávění, zpytovat svědomíl Nemáme proč! My jsme číšníkovi Bukalovl led pod lakýrky nehodili! My se nevydávali za’ mrtvé, abychom unikli svať-ěl My jsme v hotelu Elisabeth ústřice nevečeřeli!!! Ať se o panu Theodoru Andersovi říká cokoli, my pravímD znovu: Vy jste se, pane Andersi, poved! JIŘÍ FILIP-TRPÍNSK?