Nové Knihy, 1973 (XIII/1-52)
1973-01-10 / No. 1-2
Pavol Horov národným umelcom Dejiny modernej slovenskej poézie posledných štyroch desaťročí majú práve v Pavlovi Horovovi osobnosť rýdzej mravnosti a ideovo pevného názoru, vž^iy stojacu na strane trpiaceho a bojujúceho človeka, v strede úsilia o spoločenský pokrok. Jeho knihy — Nioba matka naša, Defilé, Návraty, Moje poludnie, Since nad nami, Vysoké letné nebe, Koráby z Janova a cľalšie — sú míľnik mi a zároveň piliermi Iúdsky múdrej, eticky čistej spoločensky angažovanej modernej slovenskej lyriky. V národnom umelcovi Pavlovi Horovovi má néša socialistická súčasnosť príklad veľkého tvorcu, oddaného bojovníka strany a socializmu. Nad dilem Vojtěcha Sedláčka Takové samozřejmé, velmi lidské a tak dobře české umění! Rostlo tiše, organicky, stranou experimentů, povyku a neklidu z hlubokého spříznění a z umělcovy niterné nutnosti. Přes padesát let vypravuje Vojtěch Sedláček o vzhledu, rázu a duchu naší vesnice, o polích, o časech, o lidech a jejich životě. Zprvu bylo námětem Hradecko a Pardubicko, především jeho Vodná ves Libčany, potom podhůří Orlických hor, zejména okolí vesnice Javornice. Sedláček sledoval tato území se zájmem a neoslabeným citem, přitom výtvarně rostl soustředěnou prací, ustálen myšlenkově už od školních let. Stále rozvíjel přirozenou vlohu i prvotní sílu dětského pohledu a obdivu k proměnám svého světa. Sedláčkova tvorba je živou a dějovou nápovědí, která nedovyslovuje nýbrž sugeruje s intenzitou trvale působící. Rozpřádá a prohlubuje umělcovo celoživotní' téma, představuje venkov, venkovana, člověka, a to v souvislosti s půdou a krajem. Nepateticky, věcně, přirozeně, také nesentimentálně a přítomně. Umělec neutíká době, nenadnáší a nezkrašluje, mluví bez úprav a hezkosťí o vzdělané přírodě pilných lidí, vyvo lává bez romantiky odvěký rytmus dob, počasí a práce sjednocený se složkami terénu oblohy, roční doby, vegetace, lidské činnosti vykónávané na živé pokrývce země. Člověk je nedílnou částí krajiny sledované pozorně, avšak nepopisně v Balých událostech jejího vzhle-Zimní nálada v Beakydech. Reprodukujeme a knihy Viléma Hecksla Krásy Caskatlovanska lOrbls) ► du ať je to cesta, osamělý strom, stavení v polích, elektrický stožár, v nichž oblaka působí jako dějový element, kde slunce nově modeluje starý vzhled dávných pohledů. Malíř opět a opět pozoruje a zachycuje proměny své domoviúy, jíž nová vzezření dává sychravý vítr, či v podvečerní mrak nebo ztišení, které mění celý ráz. Rozlišuje citlivě přízvuk chvíle, vystihuje přechody na obloze i spojitosti s podkladem a nalézá psychický ozvuk jevu, Ohlas či niternou odezvu, již budí v lidech hmota naší země a její děje. Když maluje nebo vyvolává na papíře změny způsobované ročními dobami nebo počasím, je to zvýšené prožívání nepřetržitého cyklu roku,, míru polí, melancholie podzimu, náporů zimy, země probuzené jarem i se všemi jemnými přechody a spojitostmi. Tak podněcuje necitelná krajina představy našeho pobývání, stavů a vztahů počasí, které budí cit. Rok rozčleněný ročními dobami a denními hodinami, i jeho neustálé změny byly zadrženy, čas, jenž prochází krajinou v odvěké střídě slunce, mlh, zimy, byl umělcem zastaven. V plnosti, prostorovosti, hloubce a světle byl nalezen výraz lidské účastí v mnohém obdobný čínskému pojímání přírody vyrůstajícímu z dlouhé zkušenosti a ze sumy prožitků. Zdánlivý impresionismus, dojem improvizace, jsou důsledkem zralého umění zkratky. Okamžitý náčrtek prudké čáry a její sukovitý rytmus plynou z promyšlené určitosti tvaru, kde nic nelze přidat ani ubrat bez újmy na úplnosti. Volná čára se kroutí a roste stručně a s výraznou životností pojímá tělo, pracovní pohyby a staví člověka do souvislosti s přírodou. Nese, vyjadřuje, představuje podstatu podoby, akce a prostorových souvislostí. její pružný kloubovitý rozmach se nezdržuje popisem, chytá celek, životní pohyb i jeho odezvy v pozorovateli. Ve svobodě autorových prudkých úhozů je obsažen charakter děje a ještě cosi nad tím, zvláštní zpěvnost, tvarová melodie, niterný význam vnějších úkonů a dějů vložený v básnické celoživotní dílo... Z předmluvy V.'V. Stecha k monografii o národním umělci Vojtěchu Sedláčkovi fNakl. Kruh/ Reprodukujeme z monografie, kterou k nsmdesáttnám národního umělce Vojtěcha Sedláčka vydává Kruh Kniha ľudských osudov Poviedky mladého sovietskeho prozaika Viktora Koneckého sú rozprávaním o živote jednoduchých, no duševne krásnych sovietskych ľudí. Tematicky čerpajú predovšetkým zo života námorníkov a obyvateľov prímorských miest. Podobný obsah má i Koneckého kniha Kto hľadf do oblakov (vyd. Smená). V autorovom rozprávaní ožíva v širšom časovom priereze (medzi rokmi 1942 až 1966) celá galéria zaujímavých postáv, ktorých osud bol viac či menej podmienený krutými rokmi Veľkej vlasteneckej vojny. Dalo by sa hned na začiatku povedať, že je to kniha o ľudských životoch. Ich nositelia, sú pevne zasadení do sovietskej reality, majú radi svoju krajinu, more, prácu a blízkych. Všetci, či už je to dievčatko Tamara, ktoré prežilo peklo blokády Leningradu, neohrozený kapitán vojnovej a potom dopravnej lode, budovatelia stavieb na sovietskom Severe, alebo srdnatá a spravodlivo bezočivá Zeňka, sa radi stretávajú, ich život držia jokope spomienky, vzájomné porozumenie, dôvera a skromnosť. Najväčším imperatívom však predsa len je — láska k vlasti, pravde, životu, túžba po dosiahnutí cieľov. Takí sú všetci, rozviati na rôznych miestach krajiny, ktorí sa o niekoľko kapitol (alebo rokov) akoby náhodou stretnú, aby znova potvrdili autorovu myšlienku; taký život, ktorý žijeme pre všetkých a za všetkých, je večný. Preto ani roky nemôžu byť meradlom ich veku — sú stále mladí, pretože sú optimistickí, radi , sa tešia z krás života a nezabúdajú na prežité radosti či strasti. Koneckij komponoval časti knihy ako portréty jednotlivých postáv, jeho štýl je potvrdením „novej vlny“ v mladej sovietskej próze. Rád použije filmový strih, mixáž viacerých rozhovorov, ovláda umenie epickej skratky, nevyhýba sa slovnej komike a vtipu. Dalo by sa povedať, že všetko, čím sa prejavujú a žijú postavy, sa dvíha dohora v akejsi špirále: postavy sa rozchádzajú, aby sa po rokoch znova zišli, ich deti pokračujú v načatých vzťahoch. A všetci títo „samotárski buriči“, úporne a často i tvrdohlavo hľadajúci vlastnú pravdu, sa v dotyku s realitou stávajú čoraz lepšími a životaschopnejšími, aby napokon potvrdili, že patria do kolektívu tvrdých námorníckych nátur. Sem patria i ženské postavy, ktoré svoju zdravú zaťatosť a otvorenosť dokážu obdivuhodne spojiť s krehkou lyrickou citlivosťou. Koneckého postavy žijú v autorovom podaní plnokrvným a cieľavedomým životom. Preto každý čitateľ, ktorý rád číta príbehy o skutočných ľuďoch socialistického dneška, si jeho knihu určite s chuťou prečíta. 'van Sulik Nová próza polské autorky V knihách Srdce Lidového nakladatelství vychází nová moderní próza současné polské autorky s názvem Ostrov zapomnění. — Polská kritika knížku uvítala nadšenými slo vy. Význačný polský kritik J. Kott ji označil za '„téměř klasický román o lásce, nikoliv o erotice, nýbrž o opravdové lásce“. Známý časopis Trybu na Ludu napsal, že jde „o milostný roiháii prosycený hlubokou a současně subtilní znalostí lidské psychiky, román komimzičně ■ vyvážený, piný napětí a přitom nezatížený žádnou exaltovaností". Román se pro svůj velký úspěch dočkal v Polsku několika vydání. Jeho autorka Růža Ostrowska žije v Gdaňsku. Vystudovala universitu v Poznani a poté se usadila v Gdaňsku. Pracovala v gdaňském rozhlase a později se stala dramaturgyní jednoho z největších polských divadel, „Teatru Wybrzeža“ v Gdaňsku. Ostrowska je laureátkou literárních cen města Gdaňsku a Gdyně. I v jejích literárních dílech, se objevují motivy z divadelního prostředí. Ostrov zapomnění je příběh populární polské herečky zpěvačky Moniky, která je nea smírně unavena intenzívní, vysilující tvůrčí prací i svým nevyrovnaným rodinným a citovým životem, a proto hledá odpočinek a zapomnění v dovolené na odlehlém rybářském ostrůvku v polském pohraničí. Nedovede najít pevný a stálý vztah k muži, který ji miluje a utíká před ním i před každodenním shonem městského života k prostým vesnickým lidem. Uprostřed panenské přírody a v přátelství s prostými venkovany nalézá klid a navíc zde prožívá chvíle dávno zapomenutého štěstí, poetické chvíle roman tlckého okouzlení a hluboké ho citového vztahu k mladič kému chlapci Rozuzlení samozřejmě nemůže vyznít tak idylicky šťastně, jak by si mnohá čtea nářka přála. Moničina chvíle štěstí a zapomnění musí být vykoupena zklamáním obou mužů i jejím zoufalstvím. Ostrov zapomnění je moderní román o problémech současného člověka, o jeho boji za citové uplatnění. Je určen nejen ženám, čtenářkám knih Srdce, ale také všem mladým lidem. —ds— CENA 20 HAL. 10. LEDNA ROČNÍK 1973 1-2 oMonografia Poničanovi Kritik a esejista Michal Chnrváth sa už roky zaobeiá vývojom našej literatúry a me novite jej posledného, socia listtckého obdobia. Preto je pochopiteľné sociologické za meranie jeho výskumu, pri kto rpm mu ide predovšetkým o vymedzenie politicko-spoločen ských koordinát doby a potom o ich umelecký odraz v diele spisovateľa. Z tohto hľadiska priniesol Chorváth mnoho cen ných poznatkov a pevne za čleňoval umeleckú tvorbu .do mapy spoločenského vývoja. Tento primárny zreteľ však neznamená, že by zanedbával výsostné umelecké kritériá, naopak, zdôrazňuje ich, spája a vysvetľuje dobovou determinovanosťou; preto je aj Ideovo prenikavá a náročná jeho kri tiká, komplexná vo svojom pohľade na jednotlivé diela a autorov. Z takýchto kritérií Chorváth napísal a zostavil svoju najnovšiu knižku Literárne dielo Jána Poničana (vyd. Slovenský o spisovateľ). Je to súbor štúdií Poničanovom diele básnickom, dramatickom, prozaickom a publicistickom; tým si môžeme vysvetliť aj opakovanie niektorých životopisných spoločensko-umeleckých faktov a vo viacerých štúdiách knihy Priebojnosť a stále ešte novosť Chorváthovej metodológie v na šich pomeroch spočíva aj tejto knižke v tom, že popri v sledovaní spoločenského vývoja berie zreteľne do úvahy aj sociopsychologické tvorivé predpoklady umelca (jeho pôvod, prostredie a ideologický vývoj) a z literárnohistorického í vedného ohľadu veľký význam prikladá tvarovým problémom, v tomto prípade Poničanovej veršovej forme. Prehlbuje sa však i Chorváthovo skúmanie a zatriecľovanie umeleckého diela do vyšších dobových celkov, aj keď ešte s kategóriami umeleckého sme-ru č! slohu nenarába vždy presne. Čo však čitateľovi tejto monografickej knižky o Poničanovi najprv udrie do očí, to je autorova schopnosť všímať si premeny literatúry v závislosti na politickom vývoji (napr. vplyv obdobia NEPu na ústup revolučností literatúry a na vznik poetizmu) a z druhej strany množstvo jeho kritických postrehov na základ« Štylisticko-ideovej analýzy diela. Pri všetkom literárnohistorickom výklade Chorváth nezabúda byt aj kritikom a jednotlivé umelecké fakty podrobovať hodnoteniu. V tomto smere sa významne odlišuje od našich súčasných štrukturalistických vedcov a významnou mierou obnovuje marxistickú metodológiu a etos socialistického publicistu, jeho knižka o Poničanovi je cenným a aktuálnym prínosom v utvrdzovaní hodnôt našej socialistickej literatúry. —beh— Francouzský román Se jménem Pierra Moinota (nar. 1920) francouzského autora vstoupivšího do literatury v letech padesátých, setkává se český čtenář — kromě zmínek v časopisech — poprvé, a to právě překladem jednoho z jeho myšlenkově i formálně pozoruhodných románů. Radí se k těm současným umělcům, kteří ve svém díle navazují v podstatě na klasickou linii francouzského románu stendhalovského či balzacovského ražení, nejsou však zdaleka jeho epigony, naopak jej dále rozvíjejí a obohacuji novými výboji v tématu, kompozici, stylu, životní koncepci. Pierre Móinot mezi těmito autory zaujímá místo ne právě nevýznamné. Je nepochybné, že Moinotovo vidění světa má své filosofické a etické kořeny v zážitcích a zkušenostech z druhé světové války, v níž Moinot bojoval ... Nesmyslné, apokalyptické válečné běsnění, ponižující člověka do role štvaného a štvoucího živočicha, probudilo v něm spontánní odpor proti cynickému násilí a zabíjení; Moinot proti němu staví ideu mužného přátelství, citově bohaté lásky a prosté lidské solidarity. jeho romány a povídky, jejichž fabule bývá obvykle střídmá a prostá, mají vždy pod zdánlivě všedním povrchem polemický náboj, ztvárněný s osobitým stylistickým a charakterizačním mistrovstvím. jsou to poeticky laděné příběhy ze současnosti s nadčasovou, všelidskou ideou v podání, jehož patos vyplývá zákonitě ze samé reality. Jejich filosofie vždy přitakává kladným hodnotám lidské existence, aniž zavírá oči před krutostí samotného faktu nezbytnosti boje, boje o zachování existence, o místo na slunci, ale i boje o lásku a něhu. Je tomu tak i v románu Královský hon, který je vlastně jediným velkým podobenstvím. Romantický příběh o nerozlučném přátelství mužů hledajících uspokojení v chlapské činorodosti, solidaritě, neustálé dobyvačské honbě za novou kořistí a za novými cíli, do jejichž zdánlivě uzavřeného světa vstoupí nenadále žena, kořist nekrvavá, jako zosobněná něha a láska toužící cele se oddat jednomu z nich, je i zde opět velice prostý ... Moinotovo umění spočívá v tom, jak sugestivně jej dovedl rozehrát a jakou přímo klasickou myšlenkovou hloubku mu dovedl vdechnout. Jde tu zase o hledání základních hodnot a jistot, které člověk jako jedinec nemůže pochopit a jichž se může zmocnit jedině tehdy, zbaví-li se sobectví a je ochoten sdílet celý svůj život s bytostí mu blízkou a milující. Moinot vypráví svůj 4ěj klasickým stylem. Jeho jazykové, zázemí tvoří hluboká, důvěrná znalost přírody, která ve všech jeho románech hraje významnou, svým způsobem samostatnou roli. Lyrizující popisné pasáže, především z nedotčeného horského prostředí, nejsou nikdy samoúčelné, rezonují vždy s myšlenkovým a citovým životem Moinotových hrdinů ... Zkráceně podle poznámky Svatopluka Horečky ke knize Pierre Moinota Královský hon, kterou vydává nakl. Odeon.