Nové Knihy, 1974 (XIV/1-52)
1974-01-09 / No. 1-2
Nový román Vladimíra Pazourka Paleta literárního díla spisovatele Vladimíra Pazourka je bohatá. Tvoří ji téměř všechny formy a žánry, ať již mluvíme o poezii, próze, literatuře pro mládež nebo o literární teorii. Začínal na počátku třicátých let verši, potom se představil povídkami, a později jako novelista a romanopisec, zobrazující ve svých dílech nedávnou minulost, jako byly na.př. události z českého pohraničí z roku 1938 v románu Ústup z hranice, život horalů v románu Lidé ze samoty, nebo obraz kolektivizace naší vesnice — román Neklidné brázdy a jiné. Nyní vychází v nakladatelství Cs. spisovatel román Vladimíra Pazourka Země synů, v němž se autor vrací do českého pohraničí na počátku padesátých let. Na tuto novou knihu jsme se zeptali spisovatele: Proč jste dal své nejnovější próze název Země synů? Znal jsem v oné době naše pohraničí téměř dokonale a bylo mi zřejmé, že je budou schopni dobudovat nebo vybudovat teprve potomci první pionýrské generace, jak ji nabýváte. Myslím, že to historie prokázala. Dějištěm vašeho románu je pohraničí jižních Čech, konkrétně městečko Skuhrov a Vrbice. Jsou to skutečná místa? Názvy těchto míst jsou přirozeně smyšlené, ale dějiště odpovídá tehdejší podobě a tehdejšímu stavu. Hrdiny vašeho příběhu jsou Rajlich a jeho žena, lékařka Talpová, správce Dubský. ovčák Gancarčík, aj. Existovali tito lidé? Hrdinové mého románu ne jsou vymyšlení, snad někde domyšleni k ideálnější podobě, jako dr. Talpová nebo mladič ká učitelka. Sledoval jsem tím určitý společenský záměr. Když jsem vaši knihu četl, nemohl jsem se od stránek odtrhnout. Její děj je hutný, napínavý ... Inspirovaly vás k na- Druhý zväzok Horova Básnické dielo národného umelca Pavla Horova nie je síce ľahko „dělitelné'' na etapy a vývinové skoky, naopak, jeho charakteristikou je práve ideová stmelenosf posolstva ponad čas i dejinné drámy, zvraty, harmonické košatenie výrazne individuálnej horovskej myšlienky, aj tak však viditeľne- logicky patria k sebe — aspoň z hľadiska edičných kritérií — zbierky, ktoré vyšli vo všeobecnom nástupe slovenskej poézie do socialistickej angažovanosti. SÜ to: Moje poludnie (1952), Since nad nami (1954), Vysoké letné nebe (1960), Koráby z Jaa nova (1966) a nateraz posledná najnovšia Ponorná .rieka (1972). Všetkých päť vytvorilo druhý zväzok básnikovho súborného diela s názvom V čerení času (vychádza v Slovenskom spisovateli). .Chýba v ňom iba jedna knižka z toho času, Balada o sne (1960), ktorá výšia v prvom zväzku najnovšieho súboru Kruté prebudenie. Oproti pôvodným vydaniam piatich zbierok sa zasa tento druhý zväzok odlišuje iba v tom, že prináša štyri časopisecký publikované básne navyše. CENA 20 HAL. 9. LEDNA ROČNÍK 1974 1-2 [osef Lada: Deti v zima. Reprodukujeme z knihy J. Lady Kronika mého života (Cs. spisovatel) CENY ZVÄZD SLOVENSKÝCH SPISOVATEĽOV Predseda Zväzu slovenských spisovateľov národný umelec Andrej Plávka odovzdal 20. 12. 1973 ce^y Zväzu slovenských spisovateľov za rok 1973: Milanovi Lajčiakovi za zbierku básní Úskalia, v oblasti drámy Jánovi Solovičoví za dramatickú tvorbu zhrnutú v knižných vydaniach Komédie a Tri hry. V oblasti literatúry pre deti a mládež získala cenu spisovateľka Krista Bendová za súbor moderných rozprávok Osmijankove rozprávky. Blahoželámel Ilustrácia Maja Mituriča z knihy Sergeja Alexejeva Poviedky o Leninovi (Mladé letá) psáni románu skutečně události z míst, kde jste sám pobýval? Jel jsem do dějiště Země synů s úmyslem napsat o něm román. Podařilo se mi to a román vznikl v roce 1950. Dnešní podoba románu odpovídá tehdejší, ale je o 150 stran zkrácena, možná o víc. Materiálu a děje jsem načerpal totiž tolik, že jsem si v podstatě vymýšlet nic nemusel. — Román spisovatele Vladimí ra Pazourka je částí historie přeměn našeho pohraničí I vytváření charakterů lidí, kteří sem po roce 1945 přišli jako první pionýři — osídlenci uvědoměle, i z jiných důvodů. Poznali zde novou zemi a nový domov, i když o něj mnohdy museli zápasit a získávat tvrdé zkušenosti, právě proto vyrostli v poctivé budovatele našeho pohraničí. Ostatní, sklonů slabých, čas jejich vlastní vinou odvál... Román Země synů je dílo silné, přesvědčivé, které dokáže plně zaujmout a poučit, zvláště mladší čtenáře, jimž bude velkým svědectvím o nedávno minulé době naší vlasti. jkt. Básnici vlastnej tváre a mravnosti sú aj preto takými, že sú neporovnatelní, najmä však nezameniteľní, no predsa budeme pri Horovovi myslieť na výšiny formovatelov etickej a intelektuálnej slovenskej modernity; na Krásku a Novomeského, na Smre ka, aby odzneli aspoň mená, ktoré sú už natrvalo v nás. Přitom nejde o to, < že spríbuznených bratov básnických si priznáva sám a že mu ich aj kritika pripísala. Na pomôcku sa tu myslí — pri zaradovaní Horova do radu, či skôr na post, z ktorého už desaťročia hnetie, určuje duchovné tendencie národa. Myslí sa tu na Horovovo až apoštolské učenie básnického humanizmu, aké' v nikom nenájdeme, len v : ňom samom, v jeho veľkolepom lyrickom sóle medzi našimi najväčšími. Z jeho zdrojbv treba aspoň letmo určiť „zvojnené storočie“, básnikovu analýzu veku; z intímnejších sfér zasa „ponornú rieku“ domova,- matky, ženy, básne. V rozhodujúcej miere z nich prýšti Horovov hlas obrany i kritiky človeka. Zbierky z druhého zväzku sú Věci JIŘÍ WOLKER Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládej! s nimi, jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými a trpí, že žádný člověk k nim nepromluví. Ostýchají se první dát do řeči, mlčí, čekají, mlčí, a přeci tolik by chtěly trochu sl porozprávět! Proto miluji věci a také miluji celý svět. Z básnické sbírky Jiřího Wolkra Host do domu, kterou vydává v edici Prstýnek nakl. Cs. spisovatel boru novo modifikujú túto autorovu neklukatú čiaru stáleho smerovania lyrickej filozofie. Zmenil sa čas, básnik nie; nemusel a nežiadalo sa, lebo život sa povznášal k nap’neniu ideálu pravdy a mravnej ľudskej aktivity. Jeho postoj priliehavo pomenúva aj autor doslovu dr. Karol Rosenbaum: „Horov nezaobľoval hrany života, neharmonizoval neharmonizovateľné, nezhášal kahanec bolesti, keď práve ona mala človeka oslobodiť, pripomenúť mu prostú povinnosť včleňovať sa do nového spoločenského poriadku a tvoriť hodnoty. Prskavky dočasnej radosti mu ostali naprosto cudzie.“ Primknutosť k zložitej pravde človeka, k jeho nesmrteľnej nepoddajuosti, vyrvanie myšlienky šar'atánom slova a jej vrátenie do básne, do tvorivého činu, to Horova zachovalo vo vernosti vlastnému básnickému posolstvu. Nezmenený prichádza aj dnes. V zbierkach, ktoré neraz ošomrané päťdesiate roky zachovávajú v neporušenom vývine slovenskej socialistickej poézie. les) Kresba Jaroslava Lukavského z obálky knihy Vladimíra Pazourka Země synů (Cs. spisovatel) Skalní kresby V řadě zajímavých, výrazně osobitých představitelů soudobé bulharské literatury zaujímá Jordan Radičkov nesporně jedno z čelných míst. Za třináct let od vydání jeho první sbírky povídek (Srdce bije pro lidi, r. 1959) vyšlo právě tolik dalších jeho knih — povídky, novely, cestopisné črty. Českým čtenářům je znám z překladu čtyř novel, které vyšly r. 1966 pod souborným titulem Horké poledne. Kromě toho napsal několik divadelních her, a hned první z nich, Mela (v originále Sumatocha), triumfovala na mezinárodním divadelním festivalu v Krakově svým neodolatelným, groteskním humorem a vtipem. To je také jeden z hlavních rysů, příznačných pro Radičkovovu tvorbu. Vtáhne čtenáře do svého všedního světa a otevře mu oči, aby ho viděl nevšedně. Důvěrnou znalostí psychiky svých hrdinů vytváří plnokrevné, živoucí — někdy až podivínské, ale vždy přesvědčivé postavy. Neodolatelným způsobem reprodukuje myšlení i těch nejprostších lidí z nejzapadlejšího bulharského venkova, onu podivnou směsici pravoslavné víry s pohanstvím, pověry se světem bájí a pohádek a se zdravou, praktickou logikou obyčejného člověka. Silou své básnivosti vytváří téměř hmatatelně prostředí a atmosféru, dovršující sugestivnost děje, nálady, citů. Radičkov je autor zcela originální, není zatížený domácí literární konvencí, ani není poplatný cizím vzorům. Je samorostlý a svébytný, pevně zakořeněný v domovské půdě, nadaný nevyčerpatelnou fantazií, pronikavou, zvídavou myslí a srdcem, které skutečně „bije pro lidi“. V obou novelách, které vycházejí pod společným titulem bulharského originálu Skalní kresby (vyd. Cs. spisovatel), se střetávají folklórní prvky se současným životem, Jak je typické pro většinu autorových povídek. V první novele se prolíná příroda horských pastvin a osudy kozla, vůdce stáda, se životem lidí, pasáka koz a pasáka ovcí, jejichž na pohled idylický, primitivní žl vot kontrastuje se životem městských lidí, představovaných zde archeologickou výpra vvou pátrající po skalních křes bách v nedalekých jeskyních. Druhá novela je ze zapadlé bulharské vesničky a jejím ústředním motivem je víra v převtělování nebožtíků ve strašidla a nadpřirozené bytosti. Kouzlo obou novel spočívá v autorově schopnosti vidět svět kolem sebe nově a neotřele, vnímat přírodu do nejposlednějšího detailu, vciťovat se do mentality zvířat a hodnotit jejich očima, čímž dosahuje mnoha komických situací plných chápavého humoru. JŠ Ilustrace Jiřího Šindlera z knihy Jiřího Wolkra Host do domu (Cs. spisovatel) Z večera do svetla Z bohatých citových a zážitkových fondov mladého Milana Richtera vyšiel básnický debut za posledný čas azda v mnohom najpríznačnejší — básnická zbierka Večerné zrkadlá (vyd. Slov. spisovateľ). Tvorivé zaujatie za modernu poéziu sa cele sústreďuje na čisté lyrické vydokumentovanie precítených mladých rokov, na poetické vábenie pamäti k prazážitkom z detstva, teda na prvé, zázrakovplné objavovanie zdrojov ľudskosti v nás. Bez predbežného pevnejšie sformulovaného básnického programu, len s úsilím nájsť sa v chaose bytia, prichytiť sa o krehkú pevninu a dbať o úprimnosť, o významovú jasnosť slova. Akoby chcel prichádzať so „zlatým slovom z tíšin“; večerných a melancholických, do temna ponorených preto, aby žiara pravdy slova plasticky kontrastovala. S detsky doširoka otvorenými očami, neraz slanými a bolesťou živenými, pre-: tože deti, tie práve „vševidiacim prstom / čítajú nahlas pravdu,“ Tak chce hovoriť Milan Richter, nové meno mladej slovenskej poézie. Zväčša iba z datovania niektorých básní možno usudzovať, že zbierka v terajšej svojej podobe vznikla dávnejšie a dlhšie, od konca šesťdesiatych rokov. Niektoré verše sú staré až päť rokov, ktoré u mladého básnika môžu znamenať aj etapu. Iste aj preto básnický spô* sob interpretovania chlapeckých liet má už svoju viditeľ* nú patinu. Odhliadnúc od veršov „z pamätníka“ debut má' svoju vnútornú gradáciu v rozširovaní a spevňovaní myšlien* kovej tendencie. V spodnejších,základnějších vrstvách je určíte priľnutie k domovu, k „de-i dine takej priskutočnej a mocnej“, ktorá ľudské i básnické uvedomenie obohacuje nielen zemitou obraznosťou , náladou ■ večera, ohňa, dažďa, blesku, ale predovšetkým vyznaním príslušnosti a poslania. Richter cez húšť tém a motívov, cez spleť pocitov a sklamaní pre* diera sa k zbrataniu s člove* kom spoločenským, s tou „miznúcou skalkou v oblačných ohromnostiach“, ba aj k svojmu výslednému precitnutiu! nie iba lásky a stratená dievčenská dlaň, aj „svet ma tlačí v hrudi“. Slovenský svet Záhoria s osobitým poetickým koloritom, v novšej poézii ani nie tak často frekventovaný, Richter mu poskytuje maximum priestoru, manifestuje ho dokonca aj jazykovo, vnášaním nárečových prvkov do lyrického textu. Pravdaže, dokopy v niekoľkých básňach, lež oprávnene, oživujúco a funkčne. Debutantské verše si pritom nijako nezužuje a nezjednodušuje. Rozhliada sa po nórskej piesni a po motívoch starej škótskej balady, disciplinuje sa vo viazanej reči a v pevných poetických formách i rozlieta sa vo verši voľnom a v básni v próze. Takže jeho finále „Treba nám za svetlom.. alebo jeho stúpanie „po schodoch duše“ či „po stopách dažďa k prameňu“, k 'dei poézie mysliacej a činnej, nemá len verbálne krytie. Zastupuje ho talent. (esj Reprodukujeme z knihy J. E. Kouly Poznávame architekturu (SPN)