Nové Knihy, 1976 (XVI/1-52)
1976-01-07 / No. 1-2
1-2 CENA 20 HAL. ROČNÍK 1976 7. LEDNA Vyznanie lásky Pavel Koyš patrí medzi tých básnikov, ktorí prostredníctvom umeleckého slova vyjadrujú svoj angažovaný postoj k súčasnému kultúrnemu, spoločenskému a politickému dianiu. Jeho poézia je s týmto postojom imanentné spätá, je výsledkom vzácnej súhry medzi presvedčením svojho tvorcu a jeho individuálnym prejavom. Koyš sa o toto — ako to sám doznáva — úprimne usiluje vo svojich veršoch politických, občianskych i ľúbostných. Dôkazom Koyšovej snahy o vlastný poetický výraz je aj autorova posledná zbierka básní Vyznanie lásky [vyd. Smená]. Básnická zbierka Pavla Koyša Vyznanie lásky sa formálne skladá zo štyroch častú Malé medailóny, Tvoja anatómia, Vyznanie lásky a Premeny vášní. V Malých medailónoch ide o defilé ženských mien (Júlia, Marina, Táňa atd.j, pričom po dobu ich nositeliek básnik tvaruje simultánne s popudom, ktorý nejakým spôsobom súvisí so spoločenskou odozvou mena (Táňa — Onegin, Júlia — Rómeó, Marína — Maruška, Eva — Adam a pod.). Cyklus sonetov končí sympatickou básňou Bezmenná. Tvoja anatómia predstavuje súbor básní motivovaných peknotou jednotlivých častí ženského tela. Básnik v nich na dejovom základe identifikuje tú zvláštnu přitažlivost ženy, ktorá je napokon skrytá v nej — celej, ako to autor osobitne zvýrazňuje záverečnou básňou súboru (Celá). V posledných dvoch blokoch zbierky — Vyznanie lásky a Premeny vášní — P. Koyš upriamuje svoju pozornosť na priestory intimity ľudského ľúbostného vzťahu, ale aj do ich okolia. Sleduje podstatné súvislosti, ktoré majú priaznivý vplyv na vývin tohto vzťahu, resp. ktoré priamo s jeho vývinom súvisia. Pozoruhodná je v tomto smere najmä posledná báseň zbierky Mier milencom, na ktorú sa v plnej miere vzťahujú úvodné slová nášho článku. Ako dôkaz uvedieme krátku ukážku: Mier chlapom, / čo kameň hrudí kladú proti kordónom / policajtov, bláznov a fašistických psov / z panských dvorov sveta. / Mier ženám, ktoré aj moria vyplačú, / ak by zamorilo atómový vek, / ale nadovšetko všeľudské pásmo mieru / milencom. Zbierka ľúbostnej lyriky Pavla Koyša Vyznanie lásky svedčí o tom, že jej pôvodcom je básnik, ktorý vie svoje videnie sveta stvárniť mnohorozměrně v pôsobivých básnických obrazoch, človek so zmyslom pre plnenie nielen svojho básnického, ale aj občianskeho poslania. (ob) Struny života Knižka Anežky Gorlové Struny života (vyd. Čs. spisovatel) má v naší literární produkci zvláštní místo. Představuje čtenářům autorku osobitého typu: člověka všestranně tvořivého, který nedovede netečně projít kolem žádné z věcí, vytvářejících ve svém souhrnu život. Narozena na Slovácku, našla si od dětství důvěrný vztah k věcem denní potřeby; a jejich užitkovost spojila s krásou. Obyčejný hrníček ozdobila malůvkou, kapesník obroubila krajkou, kousek dřeva oživila řezbou, myšlenku, která se za různých životních situací vkradla do hlavy, vtělila do slov a nápěvů. A to tak, aby každý takový výtvor vystihoval běh přítomného času, aby nebyl folklórem skanzenovým, ale životným a životodárným. Její tvorba z těchto oblastí byla zachycena ve sbornících, vyznamenána cenami v soutěžích. V polovině padesátých let začala psát. Napřed v nářečí, které ji zařadilo mezi úspěšné lidové vyprávěče. Brzy se však ukázalo, že toto nebucje konečná fáze jejího uměleckého vývoje. Ve chvíli, kdy upustila od nářečí, projevilo se jasně, ^že autorčino vyprávěčství má výraznou fabulační, literární hodnotu; že nepotřebuje ornamentální folklórní přízdobu, proto-žé A. Gorlová zvládla samu problematiku kompozice. Své prózy začala uveřejňovat časopisecky. Průřez z její literární tvorby, doprovázený ukázkami prací výtvarných a písňových, který přináší knížka Struny života, potvrzuje, že v projevu této autorky není frází, není v něm epigonství a není v něm- diletantství. Drží se toho, co dokonale zná. Vychází z životních zkušeností dělného člověka, jehož osudy sleduje v rozsáhlém období od let kolem první světové války až po dnešek. Z jednotlivých povídek plasticky vystupují všední lidské trampoty, zklamání, houževnatost, zranitelnost i síla. A především touha po spravedlivém, dobrém světě a odhodlání vytvářet takový svět. Struny života, graficky bohatě a půvabně upravená knížka, patří k těm, při jejichž četbě si připadáme jako u jednoho stolu — ne pouze posluchači, ale spolubesedníci autorky, která se s námi dělí o vzácnou životní moudrost. Vypráví bez mentorství, prostě a uvolněně, s pochopením a s hlubokou radostí, kterou vidí na dně všech jevů a všeho dění jako nevysychající pramen lidské vzájemnosti. A. Křemenáková Obálku s použitím kresby fiřího Říhy navrhl Leo Novotný (Lidové nakl.) Milovaný básník V právě uplynulém roce 1975 jsme si připomínali dvě výročí sovětského básníka Sergeje Jesenina: osmdesát let od jeho narození a padesát let od jeho předčasné smrti. V jediném tvůrčím desetiletí, které jako by nemohlo mít pokračování, vytvořil tento básník neopakovatelné lyrické dílo, před jehož novostí, intenzitou, ale i rozsahem se neodbytně vynořují vzpomínky na Puškina, Lermontova ... Jesenín, který přišel do Moskvy z rjazaňských polí a luk, z vesnice, jejíž patriarchální nehybností vzápětí otřásla první světová válka a po ní následující revoluční vlny, spojené s příchodem techniky a zásadními změnami, byl jako by předurčen, aby se stal básníkem právě těchto rozjitřených let, tohoto střetnutí. Maxim Gorkij v dopise Romainu Rollandovi o něm napsal: „Jesenin je ani ne tak člověk jako spíš orgán, stvořený přírodou výhradně pro poezii, k vyjádření bezmezného »smutku polí«, lásky ke všemu živému na světě a soucitu, kterého si člověk zaslouží víc než čeho jiného...“ Čas dávno pohltil skandální a pijácké epizody z básníkovy životní pouti a zůstala poezie: ryzí a dodnes vzrušující, protože je v ní na klíč svrchovaného básnického slova uzamčeno »srdce tak jak je«, bez koketérie, okázalosti a výhrad, ale zároveň bez jediné stopy okoralosti. Jeseninův verš, vycházející z nejprostších zdrojů, z ruské lidové písně, z častušek, z přísloví či hovorových obratů, dokázal vyjádřit ty nejjemnější odstíny lidských citů — jednou tak, že osloví čtenáře sugestivní melodičností, podruhé tím, že jej učiní účastníkem dialogu, který vede básník sám se sebou či se světem. Jesenin je prostý básník jen na první pohled; jeho přítel Marijengof nám zachoval několik svědectví o tom, jak tento »naivní chlapec« uměl probdít noci nad básní, v níž nebyl spokojen s jediným slovem, jediným přesahem zpochybňujícím intonaci verše. Vedle Majakovského je dnes Jesenin v SSSR nejvydávanějším a nejčtenějším sovětským básníkem. K loňským výročím přinesly o něm sovětské literární časopisy doslova stovky statí, článků a zamyšlení, od vzpomínek dosud žijících básníkových vrstevníků až po odborné práce literárních vědců, zabývajících se nejrůznějšími aspekty jeho díla. Časopis »Knižnoje obozrenije« uvedl loni v říjnu přehled knih, vydaných o básníkovi v SSSR jen v posledních několika letech: je jich osmnáct. Jeden z článků, který u nás vyšel k básníkovu loňskému výročí, vystihl svým názvem přesně smysl této pozornosti, zájmu a lásky, jíž je Jeseninovo dílo v SSSR obklopeno: Jesenin sc stává klasikem. Ano, před našima očima a ještě za života svých současníků. Český výbor vycházející pod titulem Oheň jeřabin (vyd. Mladá fronta) — Jesenin tak hodlal nazvat jednu ze svých nerealizovaných sbírek — přináší v převážně nových překladech řadu básní z autorova středního a vrcholného období. Kromě nich čtenář v knize najde překlad u nás donedávna neznámé, pro Jesenina klíčové poemy »Panychída«, obě slavné básně o Leninovi, cyklus krátkých poem a sled lyrických miniatur, vzniklých ve »vichru inspirace« během jediné noci, několik dnů před básníkovou smrtí. jz nSie za nevyložené vagóny, nesplněný plán, mimořádné odměny, prověrka subdodávek. Večer padl do postele a ještě měl obě nohy na zemi a už spal. Ráno v půl čtvrté ho budili šoféři: Šest vagónů prefabrikátů, šéfe. Co s tím máme dělat? Přes trenýrky kabát a do gumáku. Pak telefon pro autojeřáb a autodílnu, pro tatru s prasklou osou, tři kafe na poradě, protože spát se nesmí...« Obě prózy, Hrňova i Trunečkova, mají zajímavou kompozici: souvislou hlavní dějovou linii příběhu prostupují texty jiné. U Hrni téměř samostatné retro-záběry, které z jiných stran osvětlují ústřední postavu mladého lékaře, dodávají zejména jeho povahovým rysům názornější plastičnost (např. v závěru karikovaná jeho touha hrát při koncertě part prvních houslí). V Trunečkově vtipném textu jsou vložky citacemi Steinerovy rekreační literární činnosti, v níž se — sám kolečko v organizaci pracovního procesu — stává alespoň pomyslným vládcem nad osudem papírových lidí, a jíž Steiner zřetelně reaguje na okamžitou situaci na stavbě. Próza Okamžik ohrožení od Karla Hvíždaly je sestavena z pěti svědeckých výpovědí lékařů, sestry a pacientčina manžela a samotné pacientky. Je v nich zachycen průběh zdárného léčení vážného onemocnění mladé ženy, boj zdravotníků za záchranu jejího života. Koudelkova Jízda zpátky, která celý soubor uzavírá, zachycuje rovněž etický problém, rozdílné názory na cestu k úspěchu. Joset Lada, Dětské hry v zimě. Barevná reprodukce (Odeon) Kresba Pavla Sivka z obálky knihy Dnes ráno poprvé (Mladá fronta) Mladí autoři o mladých Čtyři autoři debutující ve svazku edice Omega nazvaném Dnes ráno poprvé (vyd. Mladá fronta) nepatří věkově mezi ty nejmladší. Od doby, kdy po ukončení vysokoškolského studia nastoupili do svých prvních míst, uplynula již řádka roků. Možná, že tento časový odstup byl nezbytný k objektivnějšímu posouzení jak tehdejších vlastních pocitů, tak schopností, předpokladů i snů mladého člověka, který v kolektivu zkušenějších má uplatnit, co se teoreticky naučil. Snad právě díky tomuto odstupu se dokázali podívat na své téma kriticky, se sebeironickým úsměvem. »Nový doktor čeká slavobrány a potřepávání rukou, hluboké úklony pacientů, úctu, ne už dřinu a plnou čekárnu. Představoval si, že ho povezou sanitkou, byli stroze úřední a poradili mu nejbližší autobus. „Chvíli budete u mne, tak dva měsíce,“ řekla prednostka zubního oddělení. „Jak chcete,“ řekl a zdařile utajil zklamání. Cítil se přece jen na víc než na stálý dozor, na vodění za ruku, na domluvy, výtky ...« píše na začátku rozsáhlé, vůči egoistickému hrdinovi neskrývaně kritické prózy Hry prvního deště Pavel Hrňa. A v podobné, avšak satiričtější tónině je laděna i stavbařská sociologická sonda Jana Trunečka Jeden jako všechny. »V tom shonu se jaksi zapomnělo, že Steiner ještě nikdy stavbu takového rozsahu nevedl, a když přece jen porada výrobního náměstka tento problém řešila, byl odbyt mávnutím ruky: „Spadl do vody, tak musí plavat. Zatím krauluje na jedničku, takže máme pořád ještě dost času ho vyměnit.“ A Steiner plaval. Porady, schůze, pověřenec, rozbitý buldozer, pe-VYZNAMENÁNI STÁTNÍMU PEDAGOGICKÉMU NAKLADATELSTVÍ Dne 23. prosince 1975 propůjčil prezident ČSSR Státnímu pedagogickému nakladatelství v Praze za dlouholetou úspěšnou nakladatelskou činnost v oblasti školství Řád práce. Činnost SPN je velmi záslužná: zatímco v roce 1946 vyšlo pro potřeby škol 183 titulů knih a 9 časopisů, již v roce 1974 SPN vydalo 1080 titulů v celkovém nákladu přes 10 miliónů výtisků, 30 pedagogických časopisů a řadu časopisů pro žáky i rodiče. Blahopřejeme! Stejně jako ostatní auto?Í, i Petr Koudelka se vyhnul jen ploché kresbě charakterů hlavních postav. Všichni čtyři ve svých prózách zachytili — možná bez hlubšího domýšlení, možná jen fotograficky — živou problematiku dnešních postojů, která se nevyhýbá tomu, co je nutné kritizovat. Ale zároveň ukazují pracovní oběta* vost, nadšení, odpor ke všem druhům přetvářky. iz Deník dvojího exilu Vzpomeň si lásko na básníky bez vlasti Na ty co odešli Nikdy se nevrátili.., Verše, jimiž začíná Osvaldo Rodriguez svoji poému Výjimečný stav, poslední knížku, kterou vydal v Chile před generálskym pučem, předznamenaly tragicky i jeho vlastní osud. 1 Rodríguezovi byl fašistickou soldateskou, jako mnohým jiným, přisouzen úděl básníka bez vlasti, bez rodiny, ala přesto bojujícího svou poezií a písněmi za zítřek, za budoucnost bez koncentračních táborů, bez řek nesoucích mrtvá těla vlastenců, bez pláče a nářku hladovějících a podvyživených dětí. Poezie je v prachu cesty V kamenech V moři jež mi vzali Ve bdění obolených kostí V boji V čekání které pálí Ale je skutečně Rodrigues básníkem bez vlasti? Ať to zní sebeparadoxněji, trpké a bolestné dny exilu po černém září 1973 daly autorovi odpověď i na tuto nepředvídanou otázku. Vlast totiž není pouze pojmem vážícím se k určité zeměpisné šířce a délce, vlast je i vědomi kontinuity, byť bychom byli fyzicky sebevíce vzdáleni, vědomí sounáležitosti k národu, k lidu, ke kořenům, ze kterých vyrůstáme. Básníkovou vlastí jsou i lidská srdce. Nezískává ji snadno, nevcháží do ní narozením, každý krok platí mincí vlastní písně, ražené ze slitiny úzkosti a radosti, smíchu i strachu, pláče, pýchy, lítosti, lásky a hněvu. A také věrnosti a cti. Na cestě k ní se učí pokoře, úctě k člověku a k životu. Ne každému je dáno doiít. Ale tomu, kdo vstoupí, je útočištěm i záštitou, přibližuje dálku a ubrání jej i před jeho smrtí. Z krajiny srdcí nelze básníka vypovědět. Osvaldo Rodriguez se vrátí do vzdálené země pod Andami, nad kterou se znovu rozední. Naslouchejme jeho hlasu. Jeho současná vlast je i v nás. Básnickou sbírku Osvalda Rodrígueze Deník dvojího exilu vydává Mladá fronta,