Nové Knihy, 1980 (XX/1-52)
1980-01-09 / No. 1-2
Láska. FRANTIŠEK BRANISLAV Kdybych byl slepec, po doteku uhádl jabloňovou kůru, po dechu poznal blízkou řeku, znal cestu stoupající vzhůru. Čmelák by kroužil kolem hlavy, až k jetelišti popaměti došel bych, můj krok neváhavý, za teplem šel bych tvoji pleti. Tvé vlasy prsty rozcesával — a věčnost sevřel do minuty. Takové verše jsem ti psával na večer k hvězdám rozkjeuutý. Z výboru poez-e Františka Bronislava Tiše vím (vyd. Cs. spisovatelJ Nad novým románem J. Matějky „Je dobře vědět kdes poprvé vykřikl a kde naposled vydechneš. Tam někde mezí tím je má zem.“ Spisovatel Jaroslav Matějka je čtenářům znám především jako autor knihy Náš dědek Josef, knihy milé a krásné, úsměvné i rozšafné, moudré i laskavé, která má v sobě jiskru a slunce, taik jako je má v sobě víno rodící se na jižní Moravě. V současnosti Jaroslav Matěj. ka přichází ke čtenářům s novou knihou, s románem Rodáci a odrodilci (vyd. Čs. spisovatel). Je to kniha upřímná, poctivá, o životě tak, jak běžel v jednom moravském městečku při rakouských hranicích mezi rokem čtyřicátým druhým a čtyřicátým pátým. Zeptali jsme se spisovatele Jaroslava Matějky na jeho novou prózu Rodáci a odrodilci. Když jsme se vás asi před půl rokem ptali na vaši novou knihu — to se kniha Rodáci a odrodilci již tiskla — odpověděl jste nám, že jednou když jste ještě psal dědka . Josefa, přišla vám do ruky fotografie z páté obecné. To byl počátek té nové knihy ... ? Vlastně takový poslední inspirační popud. Někde už to ve mně bylo asi předtím Z té fotky nás zbyla sotva irolovina. Z generace, která stačila stihnout a odnést kdeco. Tak jsem si řekl, že bych měl aicspoh něco z toho, co bylo lepší částí našeho mládí, připomenout. Ne i nějaké nostalgie, nebo staromilství. Ale at se lidé trochu zastaví a popřemýšlejí. Možná, že i sem tam zasmějí. Jaký význam má v názvu vaši knihy slovo odrodiiee? Podle slovníku je to ten, kdo se odrodil, odcizil... Doba fašistické okupace plodila Udí rovné i hrbatě, staleč- Smrekove klenoty Ján Smrek, ktorý sa svojimi prvými zbierkami ustálil vo vedomí čitateľov ako básnik prchavých lások, vychutnávač života a ctite! ženskej pleti, tu zrazu vystupuje ako prísny profét — Jeremiášov nárek v ňom prudko prerastá do izaiášovského hnevu. Je to hnev spravodlivých, Čo vstupujú do politickej, arény vtedy, ked je hanbou mlčať alebo kochať sa v prelietavej kráse. Je to hnev, ktorý sa rodí preto, aby sa zachovala krása. Tak vznikajú veľké básne o európskych mestách, kolískach kúbúry a civilizácie. Doľahla na ne skaza — a Smrek, voľakedajší očarený pútnik, osobitne ťažko znáša ich osud, lebo sa cíti zranený vo svojej bytostnej potrebe harmónie. Nie je náhodné, že práve v tomto období nachádza bohatý zdroj inšpirácie v hudbe, v Beethovenovi, Čajkovskom a Smetanovi, ale aj v emociálnej energii ruskej piesne. Prorockým ladením básní z Hostiny a Studne sa určuje ich rétorický charakter; no spolupôsobí tu aj proces ich vzniku. Ani jedna z nich podľa auto CENA 20 HAL. ROČNÍK 1980 9. LEDNA 1-2 né i zbabělé, rodáky a odrodilce. Tak jak říkáte podle slovníku. Nejen odcizili, odrodili, ale někdy i zradili. U mě to má v případě různých Udí různé významné odstíny. Vzdut život nerú sekretář s přihrádkami. Prostředím, kde se děj vašeho románu odehrává, je opět jihomoravské městečko. Pokud víme, narodil jste se v < ančicich u Brna. Má to spojitost? To víte, že má. Protože Moravák píše o jižní Mcravě. Tedy 0 kraji, „kde poprvé vykřikl‘ Ale nehledejte v Radčt Ivančice. Vždyt přece literatura je taková zvláštní míchanice prožitků, odposlouchaného, vymyšleného. Samozřejmě na základě zažitého. Hlavní postavou vaší nové prózy je Petr, syn knj'Jho Vitáska. Nemá tak trocnu 1 vaše autobiografické rysy? Na to se mě lidé hodně ptají a hodně mně o tom píšou. Zejména z Moravy. Kus odpovědi už máte v té předch ází otázce. Když jsem psal věnování své mamince, hlavně jsem ji varoval, že román není fotografie. — Nový román Jaroslava Matějky Rodáci a odrodilci je plnokrevný příběh zaplněný lidmi a jejich osudy, jako byli Petr Vitásek, Pepík Pačandů, jejich rodičů a přátel i jiných, Fricínka Štajnerů, kisrý prožil neuvěřitelně krutý život... Je to příběh z jedné jihomoravské obce, příběh lidí s Jejich prostými, a přece velikými hrdinstvími, vítězstvími i prohrami, 1 tragikou času poznamenaném» smutně Mnichovem a nacistickou okupací. Celou knihu vším vzácně prozařuje jako světly sluneční paprsek upřímná láska k rodné zemi á nezdolný Matějkův humor. Připravil j. Klempera rovho svedectva nemá pôvodný rukopis: sú, produktom ústneho, nie písomného prejavu. Nerodili sa v samote nad písacím stolom — Smrek ich improvizoval pri rozličných posedeniach v kruhu priateľov a zachovalí sa len vdaka tomu, že ich vždy niekto pohotovo zapísal... A jednako nás mnohých priťahovala. V študentských rokoch som v Savoyke pri víne na želanie kamarátov dosť čas to skladal žartovné villonovské balady — skladal som ich na danú tému, vo vymedzenom čase a s vopred stanovenými rýmami. Robil to aj V. Turčány a ďalší príslušníci našej gene rácie. Išlo však o cvičné texty, ktorým som nepripisoval nijaký význam; priatelia si ich rozobrali, odvial ich čas. Celkom iný je charakter im provizácii Jána Smreka. Pristupuje k nim na vrchole svojej tvorby, vyberá si námety smrteľne vážne, akoby vkladal hlavu do slučky, a vytvára malé veľdiela, ktoré si vyžadujú nielen veršovú zručnosť, ale aj virtuózne zvládnutie náročnej Františka Branislava lise vím Jména věcí zapomínám, už je jenom tiše vím, zakrývané tajemstvím. Stromu list je nesen. Zdá se o půlnoci sen. Cesta, která vede jinam. František Branislav Když beru do rukou znovu verše Františka Branislava, jejichž výbor v součinnosti vychází pod názvem Tiše vím (vyd. Práce 1, potkávám se rád s tím básníkem a jeho slovem a připadá mi, jako bych ho byl potkal teprve včera naposled, vidím jasně jeho tvár s očima se usmívajícíma, s dotekem měkké dlaně přítele a citlivým slovem básnika — a přece je to již vic než deset let, co nás opustil... Byl to člověk tichý, nenápadný, člověk se srdce» n plným dobroty. Chtěl vždycky, aby naše země voněla zrají Jmi jablky, medem a mateřídouškou, aby byla plna klidu a míru a naše děti si mohly nerušenč hrát, tančit a radovat se. Byl to básník s veršem raplnčným až po samý okraj číše lyrickým vyznáním, slovem íicvčka milujícího vše krásné a okouzlující. Byl to básník český a národní v tom nejryzeiším slova smyslu. Básník s láskou v srdci i s jejím podairováním. Ano, měl velký dar v tom že se dokázal i o to nejkrásnější podělit s druhem a měl radost z vaší radosti. Potkávali jsme se 'ehdy na besedách se čtenáři, na ulici, v redakci i jinde. Byi vždveky přívětivý a ochotný, sdílný a shovívavý, vždycky do' ízal hovořit o životě, o světě kolem sebe se zanícením básníka, počtivého umělce, jemuž čistý verš tryskal se vzrušením, s teplým dechem i laskavým pohlazením. Jsem proto rád, že se s básníkem Františkem Branislavem mohu opět setkat — tentokrát ve výboru z jeho básnického di-Uustrace Miloslava Troupa z knihy Fachruddfna Gurgániho O lásce Visy a Rámina (Odeon) a zložitej kompozície. Je to obdivuhodný výkon. Hoci väčšina týchto básní mohla byť zverejnená až po oslobodení, stretli sa s nezvyčajným spoločenským ohlasom. Dodnes sa Čítajú a recitujú a báseň Bacardi slávi triumfy aj po krčmách a pivniciach. V tých blažených študentských časoch, keď sme nemali za čo piť, priatelia ma zavše u Malých či Veľkých františkánov vyložili na stôl a celá sála stíchla pri počúvaní Bacardi. A po doznení posledných veršov sme sa už veru nemuseli starať o nápoje: vždy sa našli žičliví mecéni, ktorí fľaškami prejavovali svoju vďačnosť. Raz nás pri takejto produkcii pristihol aj sám Smrek a s chlapčenskou nenútenosťou sa k nám pridal. Mám rád jeho poéziu, a preto ma mrzí, že ju časť čitateľov pojímá jednostranne. Tento zväzok sprítomňuje Jána Smreka ako veľkého tvorcu, ktorý v pravom čase vedel vysloviť pravé ľudské posolstvo. Z doslovu Vojtecha Mihálika z výberu jána Smreka Bacardi a iné básne f vyd. Slov. spisovateli i <D la, příznačně nazvaného podle jedné z jeho básní Tiše vím. jsem povděčen, že je to setká ní milé a šťastné. A tak, až vezmete i vy ve ve černím klidu nebo ve svátečním odpoledni tuto k lihu do rukou a začtete se, bude vám dobře s verši Františka Branislava tak, jako bylo jamu, když měl ve tváři vlídnost a vzdálené zasnění. Ano, básrík František Branislav v těch okamžicích bude cele s vámi, dokáže k vám tiše hovořit a přátelsuy si švami ruku stisknout... Poezie Františka Branislava bude vašim průvodcem v prostých okamžicích štěů*i S uzlíčkem stříbra, ve vášnivých variacich Věčné země, v tichých zadumáních Večera u studny, v okouzleném šepotání lásky v Milostném nápěvu ... Bude v tichu a klidu s vámi v,něžném doteku přítele, který dokáže potěšit, obdarovat... Važme si poezie Františka Branislava a ochraňujme si ji, je něžná a lahodná, jak doušek pramenité vody. Má svoji podulanivost v prostotě, v uměni křehkosti, v hřejivé tónině života. V tom je její trása, kou zlo i velikost zároveň jkt Výška Svou novelu Výška (vyd. Naše vojsko) zasadil Josef Kebza do prostředí československého vojenského letectva — do prostředí, které sám jako bývalý vojenský letec důvěrně zná. Hrdinové novely — kapitán Josef Matouš, poručíci Ján Vladár, Jiří Hodek a Radek Slezák — měli ve skutečném životě dvojníky, i když snad s jinými osudy, s jiným životním posláním. V novele tvoři jeden roj. Jejich příběh, který autor na nevelké ploše vypráví, je sevřený. Jeho osou je pokus o výškový rekord na sériově vyráběných stíhacích letounech typu MIG, o nějž se pokouší nejprve velitel roje, později další piloti. Kebza se zaujetím vykreslil jejich rozdílné charaktery, jejich společnou láskou k povolání, docenil zápas člověka s přírodou a technikou, v němž se za vítězství lidí platívá i smrtí. Ošili o překonání výškové hranice není samoúčelné: v případě úspěchu má být zkušenost zobecněna a využita pro zvýšení obranyschopnosti země. Ústřední myšlenkou, k níž autor celým příběhem míří, je oslava uvědomělé vůle, která motivuje činy jdoucí nad rámec uložených povinností. Do této dějové linie vkomponoval autor druhý — neméně závažný — motiv: konfrontaci názorů dvou mladých lidí na smysl života. Tento motiv sledujeme na vývoji milostného vztahu mezi poručíkem Radkem 'Slezákem a Jitkou Hur skou, zdravotní sestrou z vojenské nemocnice. Vyústí konfliktem; zatímco Radek vidí cíl svého života v lásce k povolání, v uvědomělém plnění povinností a neustálém překonávání sebe sama i toho, čeho již bylo dosaženo, Jitka dává přednost bezpečným jistotám klidného a zajištěného manželství s jiným partnerem. Je sympatické, že se J. Kebza nenechal ovládnout jen atraktivností námětu, vnější stránkou dramatických událostí, ale Ilustrácia Olu Luptáka z knihy Martina Kukučina Rysavá jalovica, a iné poviedky (Mladé letá) zaměřil se na životní osudy, myšlení a cítění lidí ve spéci« fickém vojenském prostředí. Zde jsou kořeny etického vyznění novely. Zvláštní před» nostf Výšky je pak to, že je pevně opřena o autorovu životní praxi. Nejpřesvěděivěii působí právě ty kapitoly kni-s hy, kde Kebza bezprostředně čerpá z vlastní znalosti reálii; atmosféry leteckého prostředí, z osobních zážitků letce. Působivé jsou scény střetnutí s na« rušiteli ve vzdušném prostoru, vzlety v mimořádných podmínkách, kdy odstartovat je možná, avšalí přistání je vážně ohroženo, líčení vyčerpávajících hotovostí t profesionálně perfektního provádění výškového rekordu. Zde Kebza osvěžil cit pro nelehké a náročné téma, které může dobře literárně ztvárnit jen ten, kdo kromě pera ovládá i taje letectví. Výška je vyznáním lásky letce k létání i obdivu k houževnatosti, cílevědomosti a vůli těch, kteří dovedou proměnit touhu v čin. jir. Ilustrace Heleny Wernischové z knihy Františka Branislava Tiše vím (Práce) Venuše slovenského praveku Pod názvom Venuše slovenského praveku (vyd. Tatran) sa dostáva do rúk slovenskej kultúrnej verejnosti spoločné dielo Jozefa Vladára a Viliama Turčányho. Iniciátor publikácie, popredný slovenský archeológ, v úvode zdôrazňuje, že cieľom štúdie i výber popisovaných exponátov, a teda nepriamo i sprievodný básnický text Viliama Turčányho celkom zámerne chce upriamiť pozornosť príjemcu iba na jeden dôležitý prejav umeleckého cítenia praveku Slovenska — na Venuše. Archeologická predloha, konkrétna plastika, figúrka na jednej strane zväzuje básnikovi ruky, ale na druhej strane podnecuje jeho fantáziu, preto že samotný nález evokuje celú škálu hypotéz, tých najoriginálnejších výkladov. Turčányho poézia — to je oslava života, plodnosti, os»lava ženy ako darkyne života, ale i nositeľky krásy a nehy, bolestí i utrpenia. Akoby z jeho veršov zaznieval praveký matriarchát — rovnako ako v predhistorickom období sa žena poníma ako centrum a vrchol existencie ľudstva, ako os rotácie života: „Blysne sa žena ako úsmev zôr, / jas tejto zeme, odkaz dávnych plemien: / že snil, že túžil — žil tu ľudský tvor!“. Ťažko z prvého čitateľského a recenzentského dojmu predpokladať či určiť akúsi optimálnu mieru deklamačných možnosti a scénických schopnosti tejto poézie. Dajme sa však prekvapiť — azda sa z týchto sonetov vynorí vhodný recitačný repertoár pre kultúrne vložky archeologickomuzeálnych expozícií či výtvarných vernisáží. Zbierka obsahuje dvanásť sonetov s prológom a epilógom s jasným eufonickým zámerom. Slová v Turčányho veršoch nielen vyjadrujú oslavu ženy, ale aj súzvučia — vytvárajú krehkú atmosféru adekvátnu krehkosti paralelných plastík. Básnik sa pravekým torzám prihovára slovami súčasníka, čím nepriamo aktualizuje a popularizuje výsledky nášho archeologického bádania. U básnika s nevšednou erudíciou a s novým Inšpiračným zázemím nijako neprekvapí eufonická asociácia kladúca paralelu medzi lo= kalitu a nález: „Až za koľkými zámkami je Svodín: / zvod nádejí vás národov, vás rodín?“. Rovnako objavne pôsobí aj zašifrované priezvisko autora odbornej časti publikácie v trojverší: „Veď kto vie vliať jej tvary v lad — je vladár / a nezostane v svete bez chýru / dar jeho rúk. Ö, vdaka, vďaka za darí“ je to takmer vzorový príklad asociatívneho využívania poetickej viacvýznamovosti slova, znásobený prirodzenou melodickosťou a hravosťou. Ak sa Turčány v slovenskej literárnej verejnosti niekedy chápe ako žonglér slova, virtuóz verša, kúzelník rýmu, táto zbierka iba potvrdzuje toto konštatovanie. V knižke Venuše slovenského praveku vidieť vzácnu harmonickú súhru vedca s umelcom, archeológa s básnikom, ktorej výsledkom je dielo krehkej krásy — výtvarnej i poetickej. Jozef Melicher