Nové Knihy, 1981 (XXI/1-52)
1981-01-07 / No. 1-2
Podivuhodný kouzelník Na počest nedožitých osmdesátin Vítězslava Nezvala připravilo nakladatelství Československý spisovatel nově koncipovaný výbor z autorovy celoživotní básnické tvorby. Pořadatelem je znalec Nezvalovy poezie literární historik Zd. Pešat a ten přinesl v obsáhlém svazku Zázračné proměny jakýsi průřez autorovy básnické tvorby od jejích počátků až po Nezvalovy básně předsmrtné; seznamujeme se zde tedy s Nezvalovým uměleckým vývojem, především si však počteme v jeho nejlepších básních, které plně reprezentují Nezvalův tvůrčí typ i jeho přínos pro dejiny českp moderní poezie. V Pešatově výboru se znovu přesvědčujeme, že Nezval jako básník navazoval sice na některé tendence předchozího vývoje české poezie, ale že hlavní podnět, který ho uvedl na opravdu nové cesty básnického cítění a výrazu, poskytly až básně francouzského básníka G. Apollinaira. Byl to ovšem právě jen podnět — podnět, který pouze napomohl uvolnit v Nezvalovi to, co v něm samém bylo uloženo či skryto jako jeho vlastní tvůrči ^^hožnost a co tedy jaksi „čekalo“, až bude „probuzeno“ k plnému tvůrčímu životu: opalizující vztah k světu, mohutný výtrysk originální básnické fantazie, kťerá je Schopna .najednou vyjádřit „zázračné proměny“ básníkových pocitů i'„zázračně proměny“ skutečnosti, která tyto pocity v básníkovi vyvolává. ’ ' Jednu vrstvu Nezvalovy mnohotvárné poezie reprezentují básně, jež charakterizuje uvolněný proud představ, básníkova'lačná touha zahrnout do světa básně vše,‘čeho se smysly v jeho pocitovém rozpoložení dotknou. Druhou Nezvalovu základní tvůrčí polohu představují básně, mající blízko k písňové strofě, říkadlům, a těžící z dětské představivosti a hravosti, z elementárních asociací. Tyto dvě dlouhodobě se prosazující tvůrčí polohy nikdy ovšem nevylučovaly polohy další, jiné, odlišné, neboť stejně jako se na ploše jedné Nezvalovy básně slučují motivy a věci zdánlivě zcela nesouměřitelné, podobně byly v autorově tvůrčí osobnosti uloženy zdánlivě nesouměřitelné přístupy k životu a jakoby zcela kontrastní tvůrčí možnosti. Nezval byl schopen psát básně napájené milostnou něhou i erotickou posedlostí, verše, které vyvěraly z okouzlení vnějškem moderního světa, ale i verše, které se nořily do fantazmagorické oblasti snu a podvědomí, básně hravé samoúčelnosti i verše bojovné společenské angažovanosti. Za touto mnohotvárností, zázračnou proměnlivostí tvorby se rýsuje Nezvalova renesančně bohatá osobnost, stále se proměňující a přitom jed notná v úsilí vyjádřit pocit radosti ze života a jeho nevyčerpatelných podob. sVz 7. LEDNA 1-2 CENA 30 HAL. ROČNÍK 1981 Mramorová soška obouvající se Venuše. Z knihy Gaius Valerius Catullus: Zhořklé polibky (Čs. spisovatel) Tracyho tygr William Saroyan je spisovatelem, kterého americká literární kritika nebere příliš vážně: vytýká mu, že nedokázal umělecky vyrůst a dodnes zůstává vyjeveným arménským chlapcem, který se dívá na život jako na „rozkošný a záhadný sen“. Jenomže snad právě proto, pro to věčně nové objevovánu světa kolem sebe otevřenýma očima,' získal' si Saroyan jak v Americe,, tak. hlavně za hranicemi své země mezi čtenáři tolik stoupenců a..Qbdivovatelů. I ,u nás měly jeho knížky Lidská koípědie, Tatí, tobě přeskočilo, soubor povídek Pět zralých hrušek, vzpomínková kniha O neumírání a dálší velký čtenářský ohlas. Poznali jsme v nich Saroyana jako autora, který má rád lidi, o kterých píše, který straní lidské dobrotě, důvěřivosti, prostotě a lásce a nemá rád věci rozumné, nudné, fádní a mrtvé. Ani novelka Tracyho tygr (vydává Odeon s překrásnými ilustracemi Jiřího Šalamouna) se v tomto neliší a v‘- lecčems jde ještě dál: V • této surrealistické, symbolické grotesce o mladíkovi,. který má svého tygra, jehož mkdo jiný nevidí, a dívku Lauru, na které zas mohou ostatní oči nechat, se všechno tak neuvěřitelně zamotá, že celá metropole New York nevychází z hrůzy a úžasu. Do hry jsou zapleteni i psychiatři a policie, až příběh skončí tam, kde začal, kdesi na hranicích fantazie a skutečnosíú Je to vyprávění trochu jízlivé, nabroušené nejen proti patolízalům, neomylným rozumbradům a senzacechtivým novinářům bulvárního tisku, ale i proti všem těm, kteří tolik vyrostli a zestárli, že v čemkoli výstředním, neobvyklém a tudíž nepochopitelném cítí ohrožení sebe sama. Je to však též vyprávění plné lyrické poetičnosti a prosté moudrosti, v Vítězslav Nezval Ne, ne, už nemusím se bát, že budu vámi odhalen. Skončil jsem dílo, špatné snad, však skončil jsem je přece jen. Můžete si mne vypátrat! Co chtěl jsem, už se podařilo. Už se mi nemůže nic stát. Nač soudit mě? Sudte mé dílo. Ze jsem vás, kritikové, zmát? Že mnohý z vás byl napálen, když začetl se do balad, z nichž čpělo to jak z kořalen? Proč? Že snad básník špatně to, o čem se vám sotva snilo? Nepřišel jsem se s vámi rvát. Nač soudit mě? Suďte mé dílo. Nemínil jsem si s vámi hrát na slepou bábu. Karty ven? Ač poezie nesmí lhát, smí zůstat básník zahalen. Nechte mne. Ať jsem stár, či mlád, ať si mám třeba sto kilo, ať měl, či neměl jsem kde spát — nač soudit mě? Suďte mé dílo. Poslání: Ať měl jsem, nebo neměl hlad, ať se mi hůř, či lépe žilo, ať nosím ten, či onen šat — nač soudit mě? Suďte mé dílo. Balada kritikům z výboru ZÁZRAČNÉ PROMĚNY (vyd. Československý spisovatel) zvlád kterém poznáváme ono typicky saroyanovské aroma autora, jenž, jak sám říká, píše „anglickým ja zykem o americké zemi a o arménské duši“. Williamu Saroyanovi, jehož předkové byli Arméni (on sám se však již narodil v USA ve Fresně, stát Kalifornie), je dnes dvaasedmdesát let. Napsal ke stovce knih a psát nepřestává; možná píše až příliš rychle, možná nedosahují všechny jeho knihy té nejvyšší úrovně, tam však, kde se mu daří předkládat nám svou vizi světa jako „rozkošného a záhadného snu“, docela rádi vedle něho omládneme. joj Upadá materský jazyk Často dnes slýcháme postesknutí na to, jak upadá náš mateřský jazyk. Naši jazykovědci tento názor nesdílejí: neupadá jazyk, upadá jeho užívání; bohužel se to projevuje leckdy právě u těch pracovníků, kteří s živým jazykem nejvíc pracují — v hromadných sdělovacích prostředcích, na nejrůznějších schůzích a shromážděních. Nejde tu ani tak o zaměňování hovorového a spisovného jazyka, jež bývá tak často kritizováno, jako především o základní neznalost, přímo nezájem o zna- Kresba Jana Kudláčka na obálce Oldřicha Hlavsy (Čs. spisovatel) lost základních' zákonů naší mateřštiny. Proto nutno uvítat každou publikaci, která tuto znalost zprostředkovává, ujasňuje a prohlubuje. K takovým knihám patří na jednom z předních míst práce brněnských univerzitních učitelů Jaroslava Bauera (dnes už bohužel zesnulého) a Miroslava Grepla Skladba spisovné ěešliny, vycházející v průběhu několika málo let už v 3. vydání. Není to kniha lehká a populární (ve smyslu pouhé popularizace vědeckých poznatků), vždyť jde o vysokoškolskou učebnici, určenou budoucím bohemistům. Ale jako tak mnohé vysokoškolské učebnice a příručky je i tato zároveň určena — a také je užívána — širší čtenářské veřejnosti. Čtenář, který chce důkladněji póznát zákonitosti skladby své mateřštiny, tu najde poučení nadmíru zasvěcené a hluboké. Dozví se tu, co je a jak se tvoří česká věta a souvětí, jak je členěna, jaké má podoby, jak bohaté je její funkční rozvrstvení podle povahy a potřeby výpovědi, jejího aktuálního členění, citového zabarvení atd. atd. Dozví se, jak důležitou roli hraje v češtině třeba slovosled a jaká má pravidla, co všechno se dá dělat s řečí přímou, nepřímou, polopřímou. Nejsou tu přirozeně recepty, nejde o učebnici stylistiky. Zato však pozorný čtenář pronikne do samé podstaty problému a uvědomí si, jak bohatá a logická je struktura jeho mateřštiny. štba Mozart, Beethoven, Chopin V každej knižnici sú životopisné romány najžiadanejším čítaním. Vydavateľstvá každým rokom zaraďujú niekoľko titulov tohto žán® ru do svojich vydavateľských? plánov. Nerozhoduje, čl sa čitatel V knihe zoznamuje so slávnym spisovateľom, skladateľom, sochárom alebo niekdajším panovníkom, vojvodcom. Týchto niekoľko myšlienok prichádza človeku na um, keď berie do ruky knihu maďarského spisovateľa Tibora Barabása Tri portréty (vy d. Smená J, do ktorej autor zhrnul tri životopisné príbehy hudobných skladateľov Mozarta* Beethovena a Chopina. Každý z týchto skladateľov svojím spôsobom či stupňom geniality a výsledkom svojho nadania zasiahol do vývinu hudby; ich život bol neraz plný protikladov, nepochopiteľných zvratov a skoro vždy končil tragicky. V prvom príbehu Mozartova cesta do Paríža spracoval Barabás len epizodku zo života skladateľa osvietenského obdobia. Mozart odchádza do Paríža, aby nastúpil cestu tvorcu novej nemeckej opery. Spisovateľ sa pri Mozartovom profilovaní ako tvorcu i ako človeka sústreďuje na obdobie, ktoré sa zachovalo v jeho korešpondencii s otcom. Barabás toto obdobie potom umelecky spracúva, aby výsledný obraz Mozartovho života v Paríži predstavil v plnom tvorivom rozlete. Aj pri Beethovenovi sa autor pridržiava korešpondencie, zachytáva skladateľa v jeho životnej i tvorivej krivke, pričom sa sústreďuje na jeho život v súvislosti s jeho hlavnými dielami. Posledným príbehom knihy sú osudy poľského skladateľa Fryderyka Chopina. Na rozdiel od dvoch predchádzajúcich príbehov sústreďuje sa autor nielen na ústrednú postavu, všíma si aj spoločenské a kultúrne dianie v Poľsku a neskôr aj vo Francúzsku. Veľmi závažný a pre Chopina rozhodne aktivizujúci prvok bol jeho osobný a citový vzťah k francúzskej spisovateľke George Sandovej. Toto všetko ponúka Barabásovi dostatok materiálu na umelecké spracovanie tejto veľkej postavy poľského i svetového hu- I dobného života. (BU) V malé řadě Slunovratu v nakladatelství Československý spisovatel vychází pozoruhodná Ikniha Z RODINNÉ KRONIKY, která vám priblíži její autorku, jíž je KAROLINA SVETLÁ Hynkovi klesl nůž z ruky... Druhý den hledali paní Johanku nadarmo — byla zmizela. Dvě třetiny městečka byly přesvědčeny, že si pro ni přišel ten, jemuž byla zaživa duši svou upsala. Za několik měsíců po zmizení ženy obdržel Antonín velký německý připiš, v němž se mu ohlašovalo, že byl Hynek Holada, voják Jeho Milosti krále pruského, co zběh chycen a — zastřelen.------Nějaký čas nato povídali si lidé, že se objevuje ve vůkolních lesích hrozné strašidlo v podobě prostovlasé, polonahé, vyzáblé ženy, krvavým šátkem máchající, a zvěstovali z toho mnoho zlého; taková postava se prý vždy za starých časů ukazovala, měl-li vypuknouti mor neb nějaká krutá vojna. Jednou se vracela Ančička z nějaké pouti. Den byl parný, cesta domů ještě dlouhá. Odpočívala tedy u studánky, kterou si byla v lese vyhledala; věděla o ní ještě od té doby, co sem se sestrou na jahody chodívala. v.' Jak si tam na měkkém mechu hoví, zaslechne najednou kroky, a k studánce blížila se ženština, sotva pokryta, jíž vlasy co sníh bílé divoce okolo obličeje stály, spadajíce v rozcuchaných chumáčích na nahé plece. Ančiččino první hnutí byla hrůza, druhé soucit s nešťastným tvorem; tu vzhledne ženština, jakoby překvapena, že se v studánce ještě jiný obraz vedle jejího zrcadlí, — a Ančička vzkřikne hlasitě. Jen jediná osoba měla takové bodavé, teď arci již ztrhané oči, a tato osoba byla — Johanka. Ančička zapomíná na její hnusné vzezření a padne jí plačíc okolo krku. „Co jsi nám to udělala, nešťastnice?“ volá. „Muže, otce, sestru jsi opustila, a proč? řekni jen proč? My jsme myslili, že jsi dávno mrtva.“ „Vidíš krev toho, který mne více miloval než přikázání boží?“ tázala se s hrozným, srdce rozrývajícím úsměvem Johanka, ukazujíc jí několik zkrvácených hadrů, které v ruce držela. Ančička myslila, že blábolí, a chtěla její pozornost od ošklivých cárů odvrátiti; ale Johanka slova ta ustavičně opakovala, tisknouc hadry k ústům, až Ančička v chod její myšlenek vešla a konečně se jí zeptala, kdo ji tak miloval. Tu slyšela v nesouvislých, sotva srozumitelných úryvcích román tohoto pochybeného a ve svých zárodcích tak neobyčejného a krásného života, slyšela ponejprv o nešťastném nedorozumění mezi oněmi dvěma zbožňujícími se tvory, o jejich prohřešení se proti sobě, o jejich smíření a útěku, a konečně o jejich blahu, když jen pro sebe žijíce v pomezních lesích bloudili, v slujích se skrývali a bylinami a zvěří se živili, až byl Hynek co pytlák lapen, co zběh poznán, souzen a — zastřelen. Když Johance přišlo vypravovati o Hynkově násilné smrti, uhasia v ní opět slabě plápolající jiskra rozumu; divoce vyskočila, a než se sestra opět vzpamatovala, byla zas v lese zmizela. Ančička, babička má, přišla polomrtvá z pouti domů a vypravovala s vřelými slzami, s kým se byla tak neočekávaně setkala.