Nové Knihy, 1982 (XXII/1-52)
1982-01-13 / No. 1-3
Reálný přínos našich ekonomů Mezinárodní socialistická ekonomická integrace se stala Jedním z nejvýznamnějších perspektivních jevů ve světové ekonomice. Československo má zvláštní zájem na objasňování otázek týkajících se této integrace. V uplynulých letech se objevila řada děl, především sovětských, která objasňovala jednotlivé stránky Či aspekty socialistické Integrace. Byl však pociťován nedostatek děl, která by teoreticky objasňovala socialistickou ekonomickou integraci vcelku, její ihlavní stránky a jejich vztahy, její pohyb. Určitým zaplněním této mezery Je původní příspěvek k teoretickému objasnění socialistické ekonomické integrace vcelku ve formě úvodu do teorie založený na dosaženém stupni poznání v ČSSR 1 v zahraničí; tímto příspěvkem je publikace autorů Z. Chalupského a J. Tanchinana Mezinárodní socialistická ekonomická integrace (Ovod do teorie), vydaný nakladatelstvím Academia. Autoři vymezují pojem, obsah a proces tohoto Jevu ve dvou rovinách — v politickoekonomické a hospodářskopolitické. Na základě analýzy objektivně daných hybných sil ve světové ekonomice vyvozují závěry pro přítomnost 1 budoucnost integrace. Při výkladu postupují autoři od abstraktního ke konkrétnímu, od obecného ke specifickému, od skryté podstaty k vnějšímu jevu. Dílo vzniklo jako výsledek rozsáhlé systematické vědeckovýzkumné činnosti autorů (obohacené praktickými zkušenostmi jednoho z autorů získanými z dlouhodobé činnosti přímo v institucích Rady vzájemné hospodářské pomoci) a je jejím dosavadním vyvrcholením. Navazuje myšlenkově na některé jejich dřívější práce, rozvíjí je a využívá je k vybudování ucěinné teoretické koncepce. Práce Mezinárodní socialistická ekonomická integrace je tak reál 2 NK ným přínosem Československých ekonomů ke konstituování marxistické teorie integrace, k teoretickému objasnění podstaty hybných sil a vývoje této mladé, ale významné a dynamicky se rozvíjející kategorie; poskytne nesporně řadu cenných podnětů pro další teoretickou i aplikační činnost v této oblasti. • es Pohled do zákulisí Čtenářsky atraktivní téma — pohled do zákulisí velké politiky — není hlavním důvodem, proč román V aréně se lvy, vydaný v USA r. 1973 a od té doby přeložený do mnoha jazyků, vzbudil tak velký ohlas. Úspěch mu zajistilo už samotné jméno autora, Torna Wickera, jednoho z nejvýznamnějších amerických publicistů, dlouholetého hlavního washingtonského dopisovatele listu New York Times. Tom Wicker získal popularitu svými kriticky analyzujícími články a esejem! k různým problémům amerického veřejného života, a proto i své beletristické ztvárnění atmosféry kolem Bílého domu zaměřil pod povrch vnějšího děje. Osud fiktivního románového hr- ! diny, ambiciózního senátora An- j dersona, viděný z roviny retrospektivních vzpomínek jeho nejbližších přátel, zejména známého novináře Morgana (v jehož postavě zachytil autor mnoho ze svých osobních prožitků), není jen pozoruhodným vnějším rámcem širokého a realisticky výrazného obrazu washingtonské scény. Autor jej využívá k hluboké sondě do samé podstaty vnějších i vnitřních pohnutek, které vytvářejí cestu k politické kariéře, na jejímž konci se mají rozevřít dveře Bílého domu. Senátora Andersona sledujeme v mnoha vzrušujících okamžicích jeho dráhy, kdy si připadá jako jeden z římských gladiátorů, vehnaných do arény, aby čelili lvům. Boj o popularitu s pomocí krásné a inteligentní manželky. Obraťte válko naruby! Těmito slovy končí román Františka Neužila Raněné pole, jenž se čte vskutku jako poutavé vyprávění z dávných kronik. Autor četných historických románů nám zde představuje jako hrdinu vyprávění moravského synka z okolí Blanska Františka Hrubého, jehož dramatický život jej (zprvu ruhače dříví,, uhlíře a dělníka u pecí) zavedl až do Anglie. Za tehdejší průmyslové blokády (na přelomu 13. a 19. sto-ovzduší nominačního sjezdu, kuloáry Kongresu, manévry mezi zrádnými úskalími „rafinovaného umění politiky“ i mezi jeho špičkovými aktéry, mezi nimiž Anderson postupně ztrácí své vlastní já i mnohé z přátel, kteří jemu a jeho ideálům byli upřímně oddáni — to je jen stručný výčet hlavních motivů obsáhlého Wickerova románu, který je výsledkem dlouholetého shromažďováni inspiračního materiálu v samérn ohnisku washingtonské „arény“ i lidsky vyzrálého pohledu autora na podhoubí, z něhož vyrůstají soudobé dějiny světové velmoci. IS Paul Cézanne: Kuřák (olej, 1Ö9Ö). Z publikace 'Miloslava vMlčkci ('Odeon)*' NÁŠ FEJETON Domáce knižnice Mat doma vlastnú knižnicu, to je ako mat doma dobrého priateľa. Človek sa pri nej zastaví, povie si, že len na chvíľku, lebo má veľa práce, vyberie niektorú z kníh, začne v ne; listovať, kde-tu niečo prečíta a keď sa spamäta, zistí, že pri svojej knižnici přestál alebo presedel niekoľko hodín. Ani domáca knižnica sa však nerodí z jedného aňa na druhy. Rovnako ako aj vztah k nej. Mám priateľa, ktorý začal svoju, dnes už rozslahlv knižnicu budovať v prvej triede niekdajšej ľudovej školy. A prvá kniha, ktorá v nej dostala miesto, bol známy šlabikár. A za n. m ďalšie učebnice, medzi ktoré sa postupne dostávali aj iné knihy. — Pozri sa, — ukázal mi raz učebnicu dejepisu — Tento predmet nás učil starý učiteľ Olejn’k. On dejepis nevykládal, ani do nás nevtlkat roky. On nám dejiny rozprával a priam dramatizoval. Karol IV. alebo Mária Terézia pri jeho rozprávaní pred nami ožívali, borili sa za niečo, zápasili i prehrávali. Tak ma zaujali, že som o nich i o ďalších historických postavách chcel vedief viac. A tak som si kupoval ďalšie a ďalšie knihy. Lenže v priateľovej knižnici nie sú len knihy, kimé ho zväzujú so školou. Nájde sa tam takmer celý Balzac. — Ď, to je pre mňa významný autori, — vraví, keď príde naňho reč. — Viac ako tri roky som sa mu venoval celou dušou. A vieš prečo? Po uši som sa zamiloval do svojej spolužiačky Veroniky. To už sme chodili do gymnázia a ona bola vášnivou čitateľkou Balzaca. Ak som u nej chcel mat aký-taký úspech, musel som sa venoval aj tomuto veľkému románopiscovi. Rozprávali sme sa len o ňom. o jeho názoroch na lásku, na ženy, na manželstvo a tým. sme sa vlastne rozprávali aj o sebe. Balzac bol naším nepostradatelným spoločníkom. A možno by nás bol doviedol i do manželstva, keby Igor nezačal čítať Balzaca ešte pozornejšie ako ja. Veronika porlupne ku mne ochladla, kým Igorove reči o Balzacovej láske k pani Hanskej počúvala div nie s otvorenými ústami. Spolu potom vyštudovali aj filozofiu a dnes sú váženými profesormi. A mne zostal Balzac. — A čo tých niekoľko vydaní Londona? — opýtal som sa priateľa — Azda si sa cez neho neučil milovať more? — To nie, — usmial sa. — Mne stačí na more pozrieť a už sa mi dvíha žalúdok. No London, ten drsný chlapík, ma naučil milovať život. Keď som ochorel na obličky a nemocnica sa mi stala druhým domovom, podstrčil mi ho pacient z vedľajšej postele. Vraj si ho môžem aj nechať, lebo on nikoho nemá a znovu ho už čítať nebude. Tak nejako mi to pri i odávaní knihy povedal. Odmietol som dar s tým, že si knihu rád prečítam, ale Že mu ju potom zase vrátim. Lenže môj sused o pár ani zomrel a ja som si Londona nechal. P*vé dve-tri poviedky ma neveľmi vzrušili, ale potem som začal chápať, koľko je za autorovou tvrdou a chlapskou drsnosťou jemnej a citlivej lásky k životu. Podržal ma, ako sa hovorí, keď mi bolo najhoršie, a aj teraz sa občas oňho opriem, je to chlap, ktorý dokáže kamarátovi vždy pomôcť. Už si ho s takýmto zámerom čítal? Skús to. Neoľutuješ. Kniha vedľa knihy a každá skrýva aj osobnú spomienku. Taká je priateľova knižnica. Rozliční autori ho sprevádzali rozličnými obdobiami života, spájali ho s inými ľuďmi, učili ho žil a urobili z neho dobrého, ušľachtilého človeka. No domáca knižnica sa dá založit aj iným spôsobom. Taký Vendelín, ktorý bol začas aj mojím susedom, mal na to celkom iný spôsob. — Dobrý deň, pán sused! — prišiel jedného dňa za. mnou. — Nehnevajte sa, že vás vyrušujem, ale niečo by som od vás potreboval. — A čo to má byt? — No ... Dcéra má urobiť obsah z Vojny a mieru Bol som v knižnici, ale všetky výtlačky vypožičali. Nepožičali by ste mi ju vy? ■— Ale rád, — ochotne vyberám Vojnu a mier z knižnice a podávam ju susedovi. — Len nech si Zuzka dá záležať na tom obsahu ... — Ani neviete, — ďakoval ml sused, — ako ste nám pomohli. Po čase potreboval jeho syn Kukučina, potom zasa dcéra Hviezdoslava. Keď prišiel sused požičať pre manželku Rómea a Júliu, vrátd mi Vojnu a mier. O rok som už nevedel, ktoré knihy má ešte požičané a ktoré mi už vrát’l, preto som zašiel za ním, aby sme si urobili susedskú inventúru. Stačil mi pohľad na ’eho knižnicu, aby som zistil, že nie som jediný, ku ktorému st chodí požičiavať knihy. Kéď som mu potom odmietol ďalšiu knihu požičať s tým, že mi leh ťažko a neporiadne vracia, začal o mne rozširovať, že som skupái a nekultúrny človek. Možno dnes už má môj bývalý sused Vendelín veľkú knižnicu a občas st v duchu s potešením povie: — A ani jednu som nekúpil za vlastné peniazei Hriech by bolo nespomenúť aj knižnicu, ktorej korene sú ešte kdesi v Hrebendových časoch a založil ju pradedo môjho priateľa. Dedo k nej priložil svoj diel, po ňom otec, syn a teraz do knižnice, už v mestskom byte, p, ibúdajú knihy aj od vnuka. — Pozri sa, čo naša rodina počas niekoľkých generácií prečítala, — prešiel priateľ láskavo prstami po starostlivo uložených knihách. — Najprv len rozprávky a kde-tu nejaká kniha povestí. Potom prvé romány, Kukučín, Vajanský, Šoltésová. Zato vnuk už ani nechodí po zemi, on si už lieta vesmírnymi diaľavami. Malá rodinná knižnica, no aké veľké premeny! Každá z kníh akoby bola schodíkom, ktorý vedie stále vyššie a vyššie. A vnuk možno raz naozaj vyletí aj do vesmírnych aiaľavt A ešte o jednej knižnici by som mal povedať niekoľko slov. Zrodila sa jedno popoludnie v predajni kníh a s tesárskym metrom v ruke. jej zakladateľ mal na papierku presne napísané, koľko kníh v metroch potrebuje na zaplnenie poličiek v obývačke, koľko vo svojej izbe a koľko v izbách, kde budú spávať hostia. Autori ani tituly kníh ho nezaujímali. Ešte kde-tu farba, väzba, aby knihy k sebe „dobre išli“. Keď konečne odchádzal s nákupom, starý kníhkupec si poutieral ruky do plášťa a s povzdychom riekol: — Radšej by som si ich odťal po lakte, ako nimi predávať knihy takýmto zákazníkom. Ani jednu z nich neotvorí, ani riadok z nich neprečíta. U takýchto ľudí akoby tie knihy umreli. Ano, sú domáce knižnice, ktoré žijú, s ktorými sa ich majitelia rozprávajú, zdôverujú sa im a knihy v ich rukách dýchajú všetkým tým ľudským, krásnym a veľkým, čo do nich vložili autori. A sli knižnice mŕtve, ktoré sa podobajú cintorínom. Sú prázdnou ozdobou, ialošnr.u pozlátkou pre oči iných. A neraz by bolo lepšie, keby také mŕtve knižnice vôbec neexistovali. JÁN ŠTIAVNICKÝ letí) byly odtamtud pašovány plány strojů pro brněnské podnikatele. I na tom měl Hrubý svou účast, avšak především poznal v tehdejší Anglii mnoho bídy mezi dělnictvem, zejména tam, kde byly zaváděny nové stroje. Když mu potom po návratu domů byla nabídnuta práce v nové dílně, postavil se na odpor. (Pro časovou ilustraci si připomeňme, že to bylo na počátku 19. století, kdy dělníci spatřovali ve strojích zdaleka ne své pomocníky od dřiny, ale doslova v tehdejších poniěrech u zaměstnavatelů „hubitele“ — vzpomeňme jen prvního vzbouření dělníků u nás v Praze roku 1344 a jejich rozbíjeni strojů.) Za svůj odpor byl Hrubý oclveden na vojnu, vězněn v pevnosti a r. 1805 se octl u Slavkova v bitvě na „raněném poli“. Neužilův román je dobrou lidovou četbou o napoleonské době. Plně zaujme vylíčením života v anglických průmyslových městech i dramatickým obrazem, bitvy u Slavkova, v níž byl František Hrubý těžce raněn. A když se mu dostává pomoci od nepřítele, nímž nedávno zkřížil zbraň, jako s by mu v horečnaté hlavě vyvstala ona myšlenka: Obraťte válku naruby jako jarní brázdu a objevíte v ní klíček rašícího přátelství! —jšp— Jíle o osobnost Aktuálnost a naléhavost vědeckého přístupu k problematice osobnosti není třeba příliš zdůrazňovat; vždyť ve všech sférách společenského života se setkáváme s individuálními rozdíly lidských výkonů, reakcí, vlastností, postojů aj. Ze speciálního úhlu pohlížejí na toto téma psychologické vědy; kruhu mnoho kladou si v jeho ootázek. Jednou z nich je také otázka po vnitřní stavbě, vnitřním uspořádání osobnosti, jinak řečeno, otázka osobnostní struktury. Věnuje jí pozornost Olga Kolaříková v monografii Problémy struktury osobnosti, která právě vychází. Autorka rozlišuje pět hlavních teoretických a metodologických přístupů dosavadní psychologie k tomuto tématu; struktura osobnosti se jimi studuje z pohledu horizontálního, vertikálního, rysového, situačního a transpersonálního. Jednotlivými přístupy se předznamenávají různé modely osobnostní struktury; odlišují se navzájem, pokud jde o strukturační terén, o uplatnění zřetele relativní trvalosti čí naopak akk tuálnosti osobnostní struktury a o uplatnění zřetele k její statičnosti či dynamičnosti. Autorka se kriticky zamýšlí nad jednotlivými přístupy i modely se zřetelem k možnostem jejich využití v základním i aplikovaném výzkumu a také ovšem se zřetelem k požadavkům, kladeným na psychologické vědy různými úseky společenské praxe. Dosavadní poznatky o struktuře osobnosti je třeba rozhojnit o mnoho dalších; to je možno realizovat v blízké budoucnosti jen prostřednictvím široce rozvinutého experimentálního studia. Text knihy doprovázejí četné obrázky a tabulky. K přehlednosti autorčiných vývodů přispívá závěrečné shrnutí hlavních tezí. ORF NÁSTIN VÝVOJE MaRXíSÍÍCKO-íSNINSKÍ j ; PEDAGOGIKY V ČSSR I Obálku navrhla Sylvie Vudáková (SPN)