Pochodeň, duben-červen 1971 (LX/77-153)

1971-04-22 / No. 94

Naše poznámka F v STROP V KAVE Sluneční neděle pomalu končila. Začínal večer. „Půjdeme na kávu, co říkáš?“ — souhlasně přikývla hlavou. „Ale kam?“ — „Tady nahoře je kávárna.“ Rozpačitě na mne pohlédla. „A kudy se tam dostaneme?“ Vešlí jsme do tmavé chodby a stoupali nahoru. Dveře u šatny byly zamčené. Třeba budou mít věšáky uvnitř. Otevřeli jsme dveře a vešli. V rohu jeden stál. Odložili jsme si kabáty a usedli ke stolu. Naše oči se jako na povel zvedly ke stropu. Omítka byla ze tří čtvrtin sloupnuta a část každou chvíli mohla spadnout. U stolu se objevil muž, který se podle skromného odhadu nejméně tři dny neholil. „Co si dáte?“ To je asi vrchní, řekl jsem si v duchu. „Nápojový lístek.“ Nereagoval. „Máte kávu?“ „Jó!“ Otočil se a odpochodoval. „Jaká je to cenovka,“ řekla dívka po chvíli. „Nevím, ale dřív to bývala dvojka.“ Hledal jsem na některé z ušmudlaných zdí označení, do které skupiny je restaurace zařazena. „Tak ještě stále dvojka.“ Naše dohady přerušil vrchní, který nám přinesl kávu. Po očku jsme pozorovali strop, aby nám do ní přece jen kousek nespadl. I ta nejlepší káva nemohla v tomto prostředí nikomu chutnat. Bývala to pěkná kavárna 1 lidí sem chodilo hodně. Odcházeli jsme. Stále se mi v hlavě vybavovala cedulka s označením cenové skupiny. Utě- ,.ä šoval jsem se nadějí, že tam ■"* zapomněli dát tu pravou, (chý) Cílem páté pětiletky je zabezpečit dostatečné množství mléka i mléčných výrobků pro stoly spotřebitelů. Navštívili jsme JZD Líšnice. Družstvo, které se řadí mezi přední v okrese Ostí nad Orlicí; průměrná roční laktace 3200 litrů v přepočtu od dojnice. Nyní Líšničtí dostavují kravín, do kterého ještě letos svedou dojnice,' ustájené u bývalých hospodářů. Navštívili jsme Marii Břízovou; ošetřuje jedenáct dojnic. ,.Nejvhodnější byla loni Bročka; dala 8613 litrů. Přivedli mi ji před osmi lety a od té doby měla již šest telátek. Před prvním byla chudinka taková slabá, inu, vyzáblá jalůvka,“ říká šestapadesňtiletá Marie Břízová. Je několikanásobnou babičkou. Již šest vnoučat. Ze čtyř dětí, dvou děvčat a dvou chlapců, je ještě doma Olda, nejmladší syn. Navštěvuje zemědělskou školu ve Vysokém Mýtě. „Zůstali jsme zemědělství věrni, až na nejstaršího syna, ten je mistrem v Letohradě ve strojírenském závodě. Dcerky,“ pokračovala Marie Břízová, „pracují v živočišné výrobě. Já jsem se narodila v hospodářství a tady taky umřu. Hospodařili jsme do založení družstva, do sedmapadesátého roku, na devíti .hektarech. Dnes bych již soukromničit nechtěla. Vždyť já se kolem těch holek, mám na mysli kravky, motám celý den. V průměru mi každá za rok dává 4718 litrů. Někdy mně už bolí ruce. Pravda, manžel mi pomáhá. Je dva roky v důchodě, ale přes den jezdí ještě s koňmi. No, nedivte se, jsou to dojnice z plemenného stáda, mohly by dávat ještě víc. Vše záleží na přípravě a na krmení. Před každým dojením vlažnou vodou omyju a namásážuji kravám vemena. Dojím strojem. Potom se ručně musí vydojit i ta poslední kapka, o tu by bylo příštího dne méně. Támhle Malina a Jelenka jsou po telatech a dávají přes třicet litrů každý den. Bročka teďka trošku zlobí, ale to se spraví.“ Nemají žádné výhody. Úspěch jejich práce je ve zkušenostech, poctivosti a v trpělivosti, kterou mají od mládí. Za soukromá také nehospodařili špatně, a to proto, že se nebáli práce. Nebojí se jí ani teď, na stará kolena; jsou příkladem. Babička Břízovic má jedno přání. Chtěla by, až se svedou dojnice do nového kravína, obsluhovat své kravky dál. Nechť se jí její přání splní. Zaslouží si to po tolika letech dřiny; snazší práci v lepším prostředíl Rozmlouval FRANTIŠEK SAVOV Babička se nevzdává VYROVNAT ROZDÍLY (Dokončení ze str. lj jí rezervy, které se nepodařilo vždy plně využít. O tom svědčí značné rozdíly v dosahovaných hospodářských výsledcích mezi předními i podprůměrnými zemědělskými podniky v kraji. Úpičtí plní Plnění závazku města Opice a jeho výzvy městům Východočeského kraje nezůstává ve formě proklamace. Tuto skutečnost potvrdilo i nedávné zasedání rady MěstNV, které vyhodnotilo celou řadu splněných úkolů převážně z oblasti politicko-výchovné práce. V akci „Jarní úklid 1971“ bylo odpracováno několik tisíc hodin, pokračuje se v úpravě parků, květinových záhonů a okolí škol. Závazky ke sběru odpadových surovin jsou již splněny na 75 procent. (jh) Svědčí o tom i výsledky dosažené v minulém roce předními kolektivy i jednotlivci v socialistické soutěži. Například kolektiv ošetřovatelů z JZD Moravská Třebová, okres Svitavy, docílil průměrně od jedné dojnice denně 12,8 litru mléka, zatímco v celém kraji byl průměr jen 5,33 litru. Reálnost vytyčených cílu je dána i tím, že v nastávající pětiletce půjde v kraji o dosažení takové dynamiky růstu zemědělské produkce, jakou jsme již dosáhli v průměru let 1965 až 1970. Přitom návrh směrnic ukládá na pomoc zemědělství konkrétní program, zejména strojírenství, chemickému průmyslu a službám; otvírá se další prostor, nutný k postupné koncentraci a zprůmyslnění zemědělské výroby cestou kooperace a integrace, zejména v rostlinné výrobě.“ „Kdo rozhodne o pětiletce v zemědělství?“ „Ověřeným kritériem musí být zásada, že reálný plán lze přeměnit ve skutečnost jedině za předpokladu, budou-li usilovat všichni, kteří o jeho splnění rozhodují. V zemědělství to znamená, že rozhodnou předně družstevníci a pracovníci státních statků na čele se svým hospodářským vedením, všichni pracovníci zemědělských zařízení, ve službách, ve výkupních a zpracovatelských podnicích.“ Rozmlouval FRANTIŠEK SAVOV Aktiv dopisovatelů Pochodně 21. května V minulých dnech rozeslala redakce část pozvánek na aktiv k 65. výročí Pochodně, který se měl konat zítra 23. dubna. — Vzhledem k dalším významným akcím musel být aktiv odložen a uskuteční se v pátek 21. května. Nové pozvánky budou včas rozeslány. Redakce Pochodně 2 • POCHODEŇ • Čtvrtek 22. dubna 1971 V V USPESNA DRUŽBA Do Okresního domu pionýrů v Ústí nad Orlicí přijela na čtyřdenní návštěvu devatenáctičlenná delegace z družebního okresu Poprad a z Kežmaroku. Prohlédla si různé památky okresu, pionýrské domy, závody, školy a navštívila některé pionýrské organizace. V Litomyšli si prohlédla Smetanův dům, závod /Vertex a zámek. V závěru návštěvy si popradští a ústečtí pracovníci mezí mládeží vyměnili svoje zkušenosti. Oceněna byla například pomoc orgánů strany v Králíkách pod Sněžníkem, které se na poradě ředitelů závodů, zástupců pionýrských vedoucích a Národní fronty dohodly, že si každý závod vezme pod patronát tři oddíly pionýrů. Poskytují jim materiální pomoc, propůjčují chaty na Pastvinách, klubovny v podniku, autobusy na zájezdy a podobně. Národní podnik Hedva dává dětem sběr, Tesla zve děti na brigády a na práce, které mohou zastat. Děti na oplátku dělají v podnicích kulturní úderky. Výměna zkušeností jistě pomohla oběma stranám v práci mezi dětmi. Slovenským soudruhům se na Ústeckú líbilo a návštěva pomohla upevnit přátelství mezi pracujícími obou okresů. (US) Jeden neznámý se v tramvaji podivil, jak prý můžu pořád koukat do těch novin, když tam stejně není nic ke čtení. Jenom sjezd a zase samý sjezd. Mínil 24. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu. Než jsem se stihl zeptat, zda vůbec dovede číst, spěšně vystoupil. Nešlo mu výčihledně o výměnu názorů, ale o samolibé plivnutí, po jakém už neopeření rošťáci hledívají co možná rychle zmizet za rohem. Na celé té přiboudlé historce mi bylo sympatické leč jedno. Jak se bafálek z roští už ani nestačí předstírat, že má nějaké argumenty, a tak si musel uvědomit, že by dnes nalezl někoho, kdo by ho podporoval v jeho názorech, už jen opravdu čirou náhodou. A tak mu zkrátka nezbývá než nevěřit ani sobě, ani lidem kolem. Opravdu, safraportská situace! Soused vedle na lavici nás pozoroval, a pobaveně se ušklíbl, prý — hrdina od Mnichova. Kdož ví, možná sl můj neznámý z tramvaje opravdu lovívá rozumy ve vlnách antikomunistických vysílačů. Pravděpodobněji to byl ale ignorant samouk, protože: přesvědčení a školení eskamotéři antikomunistického tažení příliš dobře vědí, že sjezd sovětských komunistů si prostě' nemohou dovolit nevidět, neslyšet, nečíst. Naopak dělají to všechno tuze důkladně a horlivě, přirozeně, nikoli aby rozšířili ještě více rádius myšlenek sjezdu, ale naopak, aby se je jak možná nejdříve pokusili překroutit, zamlžit a znectít, servírovat ve vlastní bavorácké nebo dejme tomu americké úpravy. Předobře si rozmysleli riskovat, aby jejich řídnoucí obec byla dlouho odkázána přímo k pramenům a chtě nechtě nad nimi začala přemýšlet a uvažovat na vlastní hlavu. Už bez tak Insolventní pohřební službě komunismu zalézá její nedávná neprozřetelnost, kdy několi týdnů předem na sjezd sovětských komunistů upozorňovala rachejtlemi nejsenzačnějších předpovědí, která pak pár dní před zahájením sjezdu musela s politováním na rýchlo odvolat, protože zjistila, že stojí tváří v tvář vlastní nebetyčné ostudě. Vi<a, možná můj neznámý z tramvaje právě v tomto neše-' trném zacloumání svých dodavatelů exportních informací dospěl ke svému tvrdohlavému závěru: nečíst, nevidět, neslyšet. A sem tam si plivnout. A docela možná jsem i špatně odhadl — na koho. Snad se nezdá nejvhodnější, že se tentokrát v souvislosti se 24. sjez-dem Komunistické strany Sovětského svazu vedla řeč o těch, kterým sjezd a jeho světový ohlas a dosah nejde pod nos. Nebo jim dokonce jde proti srsti. Nevím však, proč se nezmínit právě o nich. Tím spíše, že je už zřejmé, jak se u nás, a to i v bezpartijní veřejnosti sjezd sovětských komunistů setkává s nepředstíraným zájmem, respektem, pochopením a nezřídka přímo s nadšením. Právě v této určující atmosféře, kladné odezvy právě proto, že bilance sověta ského sjezdu je tak přesvědčivá a určené perspektivy tak povznášející, nemůže nám být lhostejné, jestliže u nás ještě někdo nečetl, nevidí a neslyší. Nehodláme přirozeně ztrácet drahý čas s programovými antikomunisty, antisocialisty, antisovětčíky. I kdyby si to přáli. O jejich úskočné přetvářky nestojíme, a jiného nejsou beztak schopni. Jde ale o ty naše spoluobčany, kterým se ještě dnes nechce: číst, vidět a slyšet, poznávat prostě pravdu. Z krátkozraké lhostejnosti, z nevědomosti, jinými naroubované předpojatosti nebo i z únavy. Bylo by malomyslné a nedůstojné pochybovat o tom, že většina z nich je s to posoudit oč jde, jakmile překoná za trpělivé pomoci druhých své zábrany. Vždyť každý, kdo se nezaujatě probírá materiály 24. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, a je to věru studium náročné na čas i přemýšlení, nemůže z nich nenačerpat štědrou dávku optimismu, jistoty a sebevědomí. Každý, ovšem každý, komu leží na srdci lepší zítřek národa i lidstva, ztělesněný objektivně v rozkvétající socialistické společnosti. A takových je mezi lidmi, kteří nepříživničí a jsou zvyklí žít z vlastní, poctivé práce, i u nás, zdrcující většina. JARMIL SEKERA K VÝSLEDKŮM XXIV. SJEZDU TKÁME, PŘEDEME, BOJUJEME... Na slezské i české straně Orlických hor a Krkonoš žili tkalci a přadláci. O nich, jejich jménem i v jejich zájmu psali Heine i Hauptmann, Němcová i Stašek. O nich a pro ně psala i naše Pochodeň. Od roku 1906, kdy si bělohradské textilní dělnictvo vymohlo ve stávkovém boji — za přispění Pochodně — částečné zlepšení mzdy a pracovní doby, napočítáme desítky a stovky případů spoluúčasti Pochodně na textilních zápasech. Po vyhlášení československé samostatnosti v roce 1918 se mnozí textilní podnikatelé okázale přihlašovali k české národnosti a snažili se nějak ukázat, že jsou lidumilnější než tzv. „cizáci“. Do licoměrného národovectví rytíře Bartoně z Dobenína se střílelo tehdy z rozmanitých houfnic a špuntovek. (Vděčně zde musíme vzpomenout aspoň kabaretiérů Červené sedmy v čele s Eduardem Basem.) Ale články komunistického tisku se přece jen zdají nejsoustavnější a nejpádnější. Pochodeň měla velikou výhodu, že v její redakci pracoval Petr Pech, který se dobře vyznal v dílnách, příbytcích i povahách textilních dělníků a jejich „chlebodárců“ Sochorů, Bartoňů, Mautnerů, Ettrichů, Weissů a Klazarů. Kdo chce něco vědět o rubu první republiky, ať se podívá do Pochodně meziválečného obdobíl Smekačky v přádelnách vydělávaly za 48 hodin práce 60 korun, což sotva stačilo na stravu. „Jestliže ještě starý Bartoň dovedl ve škopku barvit bavlnu a pak ji ždímat, dovedou dnešní fabrikanti jen jezdit v autu a ždímat dělnictvo“ — píše tehdejší Pochodeň. „Žena fabrikantova bydlí ve vile, má auto, služku, kuchařku, a aby nevymrel rod vykořisťovatelů — kojnou. Žena textilačka, stane-li se matkou a nenastoupí do čtyř týdnů po porodu práci, dostane ve smyslu 82. par. ž. řádu od fabrikanta výpověď z práce Pochodeň zjišťuje přímou úměrnost mezi vlasteneckou velkohubostí textilních továrníků a zprávami o textilácké úmrtnosti na tuberkulózu; Pochodeň srovnává kulturní a sportovní požitky fabrikantských dětí s živořením „štrajchpudlíků“ dvacátého století, otrhánků, kteří soukají útky a osnovu, hrají si v pouličním prachu, loví v popelnicích a sbírají klásky na strništích, dokud je nějací dráhové neobklíčí, nezajmou a neztrestají. Pochodeň chce, aby z obětí vyrostli bojovníci, aby se z žalostných statistik o sociální bídě staly obžalovací spisy, aby se lidé nespokojovali dvojsečnými „drahotními výpomocemi“, aby neupouštěli od ^vycti zásadních požadavků .. . „Nebudou to pouhé sekery z Hauptmannových „Tkalců“, musí to být dobrá revoluční strategie a taktika v hospodářských zápasech, jež přikloní vítězství ve prospěch textilního proletariátu...“ Ani tzv. „stabilizace národního hospodářství“ v letech 1924 a 1925 nepomohla textilnímu dělnictvu. Zbyla na ně jen práce a práce. Jaká to byla práce, píše se v článku „Bartoňova robotárna“: „Výroba robotů už není žádnou divadelní utopií. Roboti se vyrábějí u firmy Bartbň ve St. Městě a zcela jednoduchým způsobem. Pan šéf dá rozkaz pracovat na dvě směny. Jeho sluhové, pp. mistři, jdou k dělníkům a ptají se, který z nich chce pracovat 16 hodin denně. Když některý řekne, že jest to mnoho, odpoví p. mistr s důrazem: »Vy budete jednou ještě rádi 16 hodin dělat!« — Zní to přímo jako pohrůžka těm, kteří nemohou a nechtí vykonávat nad sebou trest smrti...“ V článku „Máme zákon o osmihodinové době pracovní?“ Pochodeň sděluje: „Aby se nemusela dodržovat zákonitá doba pracovní, obcházejí to páni kapitalisté všelijak. Tak v Náchodě v Mautnerových textilních závodech (tkalcovna j zavádějí práci domáckou. Místo aby zařídili dosti velkou místnost pio vyšivačky vlněného zboží, dávají kusy vyšívat do domů, neboť tím ušetří zařízení, místo, světlo, teplo. Plat od kusu dá se co nejnižší, však když bude chtít vyšivačka doma pár korun přece vydělat, bude dřít do úpadu, třeba 12 a i 14 hodin denně, konečně doma třebas i děti pomohou, a páni se budou chechtati osmihodinové době pracovní, dodržování kolektivní smlouvy, zákonu o placené dovolené, nu zkrátka všem sociálním vymoženostem dělnictva.“ Pochodeň dbala, aby v podmínkách robotáren neuhaslo v lidech sebevědomí, odvaha a naděje. Podstatné změny nastaly ovšem až po osvobození. Pochodeň pak už mohla psát radostněji o textilních závodech, třebaže v jejich technickém vybavení a pracovním režimu dlouho ještě přežívaly neduhy minulosti. Za zvláštní zmínku stojí, že společně s pardubickou Září popularizovala na počátku padesátých let novátorské metody textilu tehlejšího Hradeckého a Pardubického kraje. POCHODEŇ Ohlas na krajskou konferenci KSČ Napsala nám soudružka Eliška Kubátová, dělnice z Plastimatu v Havlíčkově Brodě, delegátka krajské konference KSČ. „Krajská konference měla ryze pracovní charakter. V diskusních příspěvcích se nevyskytly rozpory v názorech a bylo vidět, že komunistům záleží na dovršení procesu konsolidace. Jejich otevřené vystupování dokázalo, že jsou odhodláni všechny své síly a schopnosti dát ve prospěch budování socialismu, že roste autorita strany a sympatie k ní. Že nezapadla „Výzva“ z pardubického aktivu a ze slov delegátů jsou znát slova prvního tajemníka ÚV KSČ soudruha Gustáva Husáka, »říkat lidem pravdu«, ať je jakákoliv. »Naši lidé jsou rozumní« píše dále soudružka Kubátová, »dovedou posoudit co je dobré a co není a protu je třeba nic nezastírat, neuhlazovat, hrát s lidmi otevřenou hru. V tom oceňuji kus poctivé práce vedení naší strany«. Chtěla bych současně také poděkovat umělcům Východočeského divadla v Pardubicích za krásný večer. Doufám, že i oni byli spokojeni, když viděli tak nadšené obecenstvo, které svým dlouhotrvajícím a upřímným potleskem zašlou ženě odměnilo jejich dobrou práci.“ (sn)