Pravda, květen 1971 (LII/102-127)

1971-05-08 / No. 108

KVETY T áta, horník, po úrazu v šachtě umí­rá. Je rok 1911. Maminka zůstává se čtyřmi hladovými dětmi. Spíš na umře­ní než к životu stačí to, co vydělá jako dělnice v železárnách. Aničce je jede­náct, když těsně po skončení války stojí s řídícím učitelem a dalšími dětmi v Kol­­víně na Mirošovsku u pomníčku padlých a slyší krásná slova o svobodě. Chudé, otrhané a věčně nedosycené děti ten pojem malují po svém. To asi zna­si mená, že se nají a budou si moci koupit knihy a šaty, už o ně nebudou prosit ty bohaté. Jak se mýlily! lekci o svobodě dostává Anča za Další rok potom, když ve dvanácti létech končí její chudičké dětství. Loučí se se školní lavicí. Musí matce pomáhat živit rodinu. Jde za mladší služku к sedlákovi: pase krávy, čistí chlévy, vyváží hnůj. JENOM SEN Nemoc ji na čas vyřazuje. Je jí osm­náct. Čas, kdy se život zdá být nejkrás­nější ... Po roce věří, že tomu tak opravdu bude, ale manželská idyla je krátká. Služka Anna nenachází vysněné štěstí, zbývá z něho jen dcerka Věruška. A dřina a dřina u sedláků v sezóně, nebo ve slévárně u jader. Trochu radosti přinášejí večery v děl­nické tělovýchovné federaci. Odtud už je pouze krok к politickému chápání světa. ANKA NAŠLA CESTU Píše se rok 1930, když Anna přijímá rudou legitimaci. A s ní čas od času i vyhazov, protože komunisté jsou pro­pouštěni vždycky první. Na čas ji za­chraňují posluhy u paniček, někdy bývá jedinou útěchou žebračenka. Dostane za ni jednou v týdnu bochníček chleba a kilo cukru. Kde asi berou dělnické mámy sílu rvát se o holý život, ale zá­roveň podstupovat bitvy o budoucnost? sku Sedmkrát je Anka, jak jí na Rokycan­­komunisté říkají, zavřena za dob vychvalované svobody první republiky. Jak málo stačí, aby je sebrali! Jako tenkrát, když na Rokycansko při­jíždí na demonstraci nezaměstnaných z Plzně řečník Josef Dvořák. Stál na kašně a mluvil к zástupu, když ho přišli zatknout. Ženské, Anka mezi nimi, co stály nejblíž, ho obklopily a zuřivě, jako lvice, bránily. Odvedli je spolu s řeční­kem. Jindy stačil výkřik nebo jen výrok, který někdo zaslechl a udal. DVA ROKY SVOBODY Pětatřicátý rok. Strana posílá Anku dc školy v Moskvě. Dva roky v Leninově zemi, к níž vždycky vzhlížela s úctou. Přednášejí jim nejen sovětští komunisté. ale vítají mezi sebou často i soudruhy Gottwalda, Zápotockého, Kopeckého. Vrací se do vlasti a v srdci si nese kromě lásky i nové znalosti. Dělá zas ve slévárně a všechen volný čas dává straně. Je v okresním výboru v Rokyca­nech a o nedělích vede mladší při roz­nášení Rudého práva. I ona je proto mezi pětačtyřiceti komunisty z okresu, které česká policie jako věrný sluha nového pána, fašistů, hned 16. března 1939 zatýká! Když ji s dalšími vedou ze slévárny z Žampírek, lidé tvoří při silnici frontu. Anka volá: „Nebojte se, lidi, nebojte se jich! Ať žije Rudá armáda!" DENNĚ MEZI LIDMI Neklesá na mysli; za dva roky v Sovět­ském svazu v ní vyrostlo poznání, že tuhle zemi nemůže Hitler porazit. Všechny tehdy věznit nemohli, co jich po celé republice pozavírali. Některé tedy pustili. Také Anku. O tom, co bylo pak, o své ilegální činnosti, nikdy nemluví. Svědek, doktor Bohuš Budín, který by její slova mohl potvrdit, padl v Praze při povstání. Taková už je tato žena, které se nejvíc ze všeho protiví připi­sovat si zásluhy. KDY2 STRANA ZAVOLA Nová republika, Sovětskou armádou osvobozená, jí konečně dává možnost nabídnout všechny síly ve prospěch stra­nického díla. Když strana vyzývá к osíd­lení pohraničí, opouští svou světničku a odjíždí na Karlovarsko. Pomáhá při odsunu Němců, organizuje chod domovů pro řecké děti, je u zrodu JZD. Je přímá, vzdálená jakéhokoli chytračení, neústup­ná, když jde o zásaduI Mnohým proto i nepříjemná. Když se dcera s rodinou stěhuje do Plzně, i ji to táhne zpátky A po roce práce přichází důchod. CO BYCHOM BYLI? Trochu se jí stýská, ale při své čino­rodé povaze chápe se veřejné práce. Pro komunistu je jí všude dost. Známí se podivují energii, kterou stále překy­puje. Mnohý člověk s léty přichází o ideály, ale její pramen vztahu ke straně zůstává nedotčen. Upřímně se zlobí, když zpozoruje, že někdo vystavuje své členství ve straně, jako by tím někomu byl udělal milost. „Kdyby nebylo strany, kde jsme dneska byli my, chudí a utlačovaní? Strana z nás udělala lidi, strana nás přivedla až ke dnešku. Jen jí musíme být vděčni, bez ní bychom nebyli nic!", říká. Osmašedesátý rok ji zasahuje krůtě. Anna Smolíková stranu brání a má za to peklo na zemi. Od nadávek a po­šklebků až po šibenice namalované na dveřích bytu a hákové kříže na okně. Nevzdává se, neustupuje, ale spolu se stranou jakoby i jí sil ubývalo. Jakoby životní ohýnek už neměl proč plápolat. Je docela přirozené, že s nástupem nového vedení přichází pomoci i Andul­ka. Začíná tam, kde se nejvíc narušilo a pokazilo, od vztahu к Sovětskému sva­zu, Buduje znovu organizace SČSP teď je druhý rok předsedkyní obvodního a výboru SČSP v Plzni-středu. Získali už tisíc šest set členů, , postavili 11 orga­nizací. Měla by plné právo v důchodu odpo­čívat. Mohla by se odvolávat i na minulé zásluhy. Jen zmínka o něčem takovém ji rozčílí. „Kvalita komunisty není přece nado­smrti zajištěna už tím, co udělal. Pořád se každý z nás přece musí sám sebe ptát: A co dělám teď? Jaký jsem? Nežiji pouze ze starých zásluh?" Anna je denně mezi lidmi. CO JE ŠTĚSTÍ? Rádi ji zvou, zvláště když vypráví o Sovětském svazu. Mluví ze srdce, a to lidé poznají. Vloni na podzim byla v Sovětském svazu — po druhé — mohla srovnávat, jak se tam život změ­a nil od pětatřicátého roku, kdy tam sedala ve stranické škole. Devatenáct besed má za sebou — a při každé roztaje nejedno lidské srdce. Svou činnost nepovažuje za nic mimo­řádného. Spíš za štěstí, že se jí může věnovat. Ve chvílích rozjímání má radost z toho, že oba vnuci jsou tak trochu po ní, po své bábě. Zvláště Láďa, kte­rého vojenské učiliště zrovna vyslalo do Sovětského svazu. Budou jistě pokiačo­­vat v cílech, které ona celý život sle­dovala. Kolikrát, když večer zůstane sama, pře­mítá o skončeném dnu. Cítí, že strana teď nejvíc ze všeho potřebuje, aby ji pochopili nejen její členové, ale i ti ostatní. Sama pro získání jejich důvěry dává každý den všechny své schop­nosti. INKA BILA Mezi vyznamenanými ke slavným májovým dnům je také soudružka ANNA ŠMOLÍKOVÄ z Plzně Budoucí reprezentant pro Závod míru? Kdo ví Foto K. BEKERA Foto J. Uhlíř I Pakistanský oheň Znepokojivé správy o pokračujících krvavých střetnu­tích armády s nbyvatelstvem ve Východním Pákistánu ne­ustávají. Informace jsou často zmatené, rozcházejí se. Když začalo krveprolití, vyhostila vláda ze země zahraniční ko­respondenty. Svět se tedy dovídá jen to, co vypravují ute­čenci, co hlásí některé prameny v sousední Indii a ofi­ciální pákistánský rozhlas, jedno je však jisté; ve Východ­ním Pákistánu zuří občanská válka, v níž už zahynulo mnoho tisíc lidí. Nová bolavá rána na těle lidstva vyvolává otázku: proč toto bratrovražděnl vzniklo ve státě, který je zeměpisně už tak roztržený ve dví? Zárodky pákistánské tragédie (jako v mnoha jiných případech) zašili ti, co při zřizová­ní tohoto umělého státního útvaru počítali, že dvě části země, vzdálené od sebe 1600 km, nebudou schopny života. Počítali s nevyhnutelným konfliktem, neboť hlavní zása­dou britského kolonialismu bylo vždy „rozděl a panuj“. Na oné zásadě byl také zjevně úmyslně rozkouskován Indický subkontinent na Indii a dvě oddělené části Pákis­tánu — Západní a Východní. ]e to neobyčejný jev, stejně jako fakt, že jde o jediný stát, který nevznikl na ná­rodním, ale náboženském zá­kladě, na islámu, jinak se obě části ostře liší národním, kulturním, jazykovým i hos­podářským vývojem. Britský kolonialismus správně předpokládal, že musí vzniknout politické a hospodářské rozpory, když na 794 kilometrech čtverečních Západního Pákistánu žije jen 45 procent a na pouhých 140 km2 území Východního Pákistánu 55 procent z celkového počtu 130 miliónů obyvatel. Přitom východní méně vyvinutá část je potravinovou zásobárnou celého státu a zároveň produkuje nejdůležitější exportní zboží — jutu, bavlnu a čaj. Není divu, že Východopákis­­tánci od začátku namítali, že se jim křivdí při rozdělování národního důchodu. Vůdce východopákistánské Národní li­gy šajch Rahmán jednou uvedl příčiny neustálých nepo­kojů: monopol Západního Pákistánu ve vládě, koncentrace průmyslových i zemědělských investic převážně do Západ­ního Pákistánu, kam se soustřeďují i obranná zařízeni a síly. Průměrný výdělek ve Východním Pákistánu je 300 rupií ročně, tedy ani jedna rupie na den. Kilo skopového masa stojí 5 rupií, porce rýže 3 rupie. Při letošním výročí vyhlášení moslimského Pákistánu (23. března 1947) vyvrcholilo hnutí odporu masovými de­monstracemi, generální stávkou a odmítnutím poslušnosti ústřední vládě Jahjá Chána. Bylo vyvrcholením požadavků rozsáhlé autonomie Východního Pákistánu, jíž se jménem celého hnutí dožadoval šajch Rahmán, jehož Lidová liga dosáhla v prosincových volbách velkého vítězství. Na Rah­­mánovo úsilí o vytvoření federace reagovaly ústřední úřa­dy drasticky: vyslaly proti obyvatelstvu pravidelnou armá­du. Události následovaly rychle. Za podmínek válečného stavu byla zakázána Národní liga, její vůdce prohlášen za zrádce. Šajch Rahmán však vyhlásil nezávislou republiku Bangladéš — a od té doby jej nikdo neslyšel, neboť je údajně zatčen. Na pokyn jahjá Chána zasáhla armáda na­plno. Zůstává po ni krev, atrpenl nevinných, prach a po­pel. Je zřejmé, že jahjá Chán chce udržet jednotný stát, kte­rý je na indickém subkontinentě vzhledem к mnohem větší Indii i s ohledem na sousedství s Čínou přece jen životaschopnějším celkem. Ve jménu tohoto cíle se tak drasticky potlačuje hnutí za větší nezávislost, výraz ne­smírné rozhořčenosti nad zoufalým postavením odstrkova­ných Východopákistánců. Co bude dál? Ze zpráv se dá usoudit, že armáda obsa­dila většinu měst, ale problémy pro jahjá Chána tím ne­skončily. Naopak, mohou spíš narůstat. Vojáci sotva budou schopni kontrolovat venkov v tak členitém a vodstvem doslova protkaném terénu, který nenávidí každá pravidel­ná armáda, ale který se hodí pro partyzánskou válku. Teo­reticky vzato, i kdyby armáda udusila hnutí, nikdy víc se do Východního Pákistánu nevrátí dřívější poměry. Pákistán zůstane výstrahou pro všechny rozvojové země, které čeká řešení podobných problémů. Vždyť vývoj udá­lostí vážně znepokojuje demokratickou veřejnost, protože konflikt přerůstá rámec, v němž vznikl, ohrožuje nejen životní zájmy pákistánského lidu, ale i mír v Asii. Nenf pochyb, že zapřísáhlí nepřátelé nezávislosti a pokroku v této části světa jsou připraveni využít všech těžkostí pro vlastní cíle a zájmy. Tím větší význam má rychlé a konstruktivní řešení pákistánského problému. Nic jiného neměl na mysli předseda presidia Nejvyšší­­ho sovětu SSSR Nikolaj Podgornyj, když se obrátil na pá­kistánského presidenta s naléhavou výzvou к zastaveni krveprolití a represálií. Protože jedině přechod к politic­kému urovnání může dnešní tragickou situaci uklidnit. J. VACLAV Zahraniční komentář General mezi svými Generálmajor Sovětské armá­dy f. 1. Vasilenko, který je ny­ní na návštěvě v okrese Plzeň­­sever, zavítal t к vojenským útvarům. Byl mezi vojáky velmi srdeěně přijat a v soudrulském prostředí vyprávěl na besedě o bohatém krasnodarském krajt, odkud pochází. Slyšelt jsme, jak Itjl dnes potomct odvážných kubánských kozáků, čím přispí­vají vlasti. Plkal, že úrodná krasnodarská země rodí tolik oblil, které by stačilo na za­bezpečeni chleba takového stá­tu jako je Československo na celý rok. Kromě toho kubátíská země skrývá velké zásoby pří­rodního plynu a nafty. Ale co je na nl nejcennějšiho, to jsou pracovití a přátelští Udě. V mapy Sovětského svazu při­pomněl generálmajor Vastlenko 26. výročí vítězství nad fašis­mem. Veterán čtyř válek vyprá­věl mladým vojákům o plánech fašistického veleni, o strašném osudu, který připravovali hitle­rovci národům Evropy a přede­vším sovětským lidem. Hovořil také o účasti česko­slovenských vojsk. Zvlášť dob­ře st pamatuje na jejich boj v oblasti Charkova — bitvu и Sokolova. Průběh druhé světové války a boje v SSSR zná do­dnes velmi podrobně. Uváděl přesně místa, kudy zaútočila vojska, které armády to byly, kolik měly mužů, tanků, kdo jim velel. Bylo to takové bo­hatství faktů a údajů, že jsem vše ani nestačila překládat. Ale mladí základy ruštiny ovládají, a tak generálu Vasilenkovt ro­zuměli a pochopili, proč jim to­lik o průběhu a následcích vál­ky vyprávěl. Generál, který prošel celou válkou od jejího začátku, do­vedl vyprávět tak, jako kdyby se to stalo včera. V závěru řekl, že mezi vojáky chodí nej­­radějt, je mezi nimi „doma" — vždyť byl vojákem téměř celý život. LILIJA KULÍŠKOVA

Next