Rudé Právo, květen 1963 (XLIII/119-148)
1963-05-01 / No. 119
2 • R u n R P R A v o Ve středu 1. května 19B3 KAREL DVORAK ■ |]6Z začazenéhoskla Kjebyío by dobře, kdyby z našeho života mě- ^ >' ly zmizet chvíle, kdy se v prsou nashromáždí přetlak zvláštního pocitu, asi jako kdyby měl člověk každou- chvíli vzlétnout. A kdy ten pocit začne stoupat od srdce k mysli. Člověk je podminován chuti do něčeho se pustit a pronásledován přesvědčením, že nač sáhne, všechno se mu vydaří. Na vrcholu toho pocitu je hrdlo něčím obchváceno k zalknutí a všeobecně se tomu říká »prožitek chvíle prchavého štěstí«. Takhle to totiž zevšeobecnili básníct. Je to pocit milenců v máji a je to pocit starých lidí po jistotě, že nové jaro je zase nechalo při zbytcích jejich sil, že je nezlomilo, a že tedy mají další výhledy na život. Někdy se při tom pocitu dere do očí ukrutně palčivá bolest, třeba í bez slz, ale člověk zamne oči, jako by se podíval do slunce. Možná že ten pocit je prostě pohled do slunce bez zabaleného skla. Že je to riziko? Ano. V očích pak dlouho žhne oslňující vjem, silný, jako jsou neobyčejné prožitky v dětském věku; nebo rozpoznání milované bytosti mezi tisíci; nebo později člověkovo poznání, že skutečně existuje štěstí, že to není chiméra, že je lze dokonce k životu připoutat. Ted se právě dívám k protější straně ulice. Na balkónu tam stoji matka s dítětem sotva ročním. Děcko se z výsky dívá na město. Vidí ulice, řeku, parníky, vlaky, tramvaje, viadukt, stromy. V dítěti se hromadí ohromující pocity, ještě neví, že všechno kolem je dílo lidských rukou; ale ještě také nikdo mu do ohromujících pocitů nesahá neomaleně, se zavilou chutí kazit tam, co se dá. Až pozná tisícileté ohmaty lidských rukou na předmětech i dějích, zvedne se v něm lidská důstojnost; až mu zavilí otravovači začnou sahat do jeho představ, povolovat tam šroubky a vrážet klínky, pozná smutek. A možná, Že v tu chvíli začne bojovat, jen aby z jeho nitra nezmizel nikdy ten pocit . .. Dobrá, vy s! myslíte, že docela zmizet nikdy nemůže. Ale může se, řekněme, scvrkávat. Třeba pojem štěstí. Náplň představy, je! se za tím slovem skrývá. Chodím a naslouchám, dávám si schválně pozor, jestli se Udě o štěstí baví, jestli o něm filosofují, jestli o něm uvažují, vědí. A slyším mnoho dosti plytkých řečí: »O centimetr — a mohl jsem mít škrábanec přes celou karosérii. To bylo štěstí, člověče!« — »Sedněte si, Kovaříku, máte Štěstí, že jsem dnes v dobré náladě, jinak by to byla pětka!«. — »Ta Kníikovic má ale štěstí! Dostala se v tanečních k Troubalovi.. .« — »Já ti, člověče, nemám štěstí na pořádnou parmu!« Ba dokonce: »Infarkt myokardu? To má teda štěstí —- z toho by mohl být invaliďáček.. .« Tak se mí začalo zdát, že pojem štěstí je znesvářen, že se vytrácí, že na místě by bylo mnohem vhodnější vulgární označení »klika«. »Ten má ale kliku, zlámal si jen obě nohy!« Nebo v pohádkách: jak. měl laromír kliku. tak vidět, zavedl bych všední terminologii. J Neboť štěstí je pojem sváteční. Soudobá literatura o něm pojednává jen svátečně, dramata se o něm nepíší dokonce ani svátečně. Je ho málo v mysli lidí? Tak se posadíme v hledišti při Čechovově hře. Obecenstvo, které sem svezly autokary, které sem seběhlo z petřínských strání, které sem v chvatu dorazilo ještě s aktovkami pod paží — l to, které se na takový večer týden připravuje. A zakrátko není rozdílu v dychtivosti, s jakou přihlíží vnitřnímu zápasu Čechovových hrdinů o poznání alespoň záblesku štěstí. Tak tedy starší umění se pojmem štěstí hodně zabývalo, soudobé to tak nedovede? Ne že by nechtělo — tomu nevěřím. Ale změnilo se tolik pojmů — byl by div, kdyby právě tenhle, tolik proměnlivý, obstál! V době, kdy řekněme Flaubert hledal příčiny rozporu mezi osobním štěstím a míněním společnosti o pani. Bovaryové, kdy něco podobného hledal i Toistoj v okolí obklopujícím Annu Kareninovou, bylo v podvědomí většiny Udí štěstí neméně lehkovážné a nícotnůstkářské jako dnešní představa o škrábanci přes novou karosérii. Říkalo se, že štěstí přeje hlupákům víc než lidem přemýšlivým. Ze je lepší náprstek štěstí než korec rozumu; že kdo se šťastný nenarodil, sotva se šťastným stane, že štěstí musí hledat člověka, a ne naopak; že »ťahko tomu pískat, kto v rákosí sedí«. Za představou štěstí se tedy skrýval především pohodlný život, zřejmě bezpracný — trochu jako zralá datle spadlá lenochovi rovnou do huby. Riká se, že o příslovích je moudrost našich otců. Citoval jsem vesměs přísloví o štěstí. Z léidé moudrosti toho hodně přežilo až do dneška. A tak hledat novou náplň pro pojem štěstí Je prvotní, a .psát velké romány o tom tématu dru hotné. Z těch starých příběhů, které nás stále dojímají, už se mnohé přežilo Ale co naplat, člověkovo hledání skuliny, jíž by konečně pohleděl skutečnému štěstí do tváře, je v nich pořád přitažlivé. Většina Udí laké má ze. zkušenosti za to, že pravé štěstí se neobejde bez slzí v očích. Není to dokonce zákonité? Tuhle epizodu si patrně dovede Živě představit jen ten. kdo prožil něco podobného. Když u nás poprvé po druhé světové válce vystupoval Alexandrovův pěvecký a taneční soubor, seděl jsem na tribuně poblíže asi patnáctiletého děvčátka. které stálo opřeno o sloup, dívalo se, tleskalo, riehnytě. ulpivavě sledovalo zpěváky a tanečníky — a po celou tu dobu mu nezadržitelně, volně, aniž se o to staralo, tekly z očí po tvářích pomalu veliké, jasné slzy. Id bych si hrozně přál, aby tohle děvčátko — dnes už zralá žena, jistě matka a bytost zkušená — aby tahle bývalé děvčátko se ani dost málo po všech zkušenostech za ty slzy nestydělo a chvíli takto pocítěného štěstí nikdy před nikým nezapíralo a nezapřelo Zdá se mi totiž, že řada zavilých rozkrádačů společného pocitu štěstí svým saháním do riaštch niter, uvolňováním šroubků a vrážením klínků přece jenom dosáhla toho, že jsme přišli o leckterou prostě radostnou slzu. Dětem klademe na srdce, že se nesmějí dívat přímo do slunce Ostatně se o tom sami přesvědčují Ant my dospělí to neděláme. Ale někdy přijde chvíle, kdy se tam jednoduše člověk musí podíval, protože chce být oslněn. Protože chce chodit chvíli s rudými a zlatistými kruhy v očích a protože chce. aby ho oči pálily slanou bolestí Tu přistupují opatrníci a říkají: Vezmi si začazené sklo. /i nikdy, nikdy nepochopí, že pak už neuvidíme nic. Zhola nic, žádné ohnivé kruhy a žádný požár v říši snů, ale jen obyčejný mazanec, koláč, jimž člověk sice nepohrdne. ale který se zdaleka nemůže rovnat ohnivému kruhu, jimi se nám chce někdy proskočit — rovnou do říše štěstí... Zase jsou tu májové dny a májově noci. Ty druhé zvedají k obloze světlo všech pohledů, jimiž problesklo poznaně štěstí. Ty druhé — májové dny s modrými prapory zbrusu nové ob- ( lohy - přinesou slavnostní dny a slavnostní chvíle Čím je den zvláštnější, nebe krásnější, slunce sytější, chvíle bezstarostnější a vzpomínáni vzrušenější — tím je lidská mysl slavnostnější a člověk má tím blíže k pocitu, který mu zavaluje hrdlo, rozpíná plíce, mámí smysly a dvojnásob rozbuší srdce, já sl opravdu myslím, že je to pocit, jako kdyby se měl člověk každou vteřinu vznést. Ze je to pocit za stavu, beztíže — a že t to nejsoučasnější štěstí, nesobecké. společné, pořád tolik napadané osobními choutkami jednotlivců a strachem o kousek vlastnictví, že to skutečné štěstí je asi něco iako stav beztíže A tel do vesmíru A let daleko — a čím důl od země. tím se silnějším vědomím pouta, které nás k zemt víže Tam nahoře, v od tržení od pozemských závaží, člověk tedy v samém štěstí pluje. Ale co naplat, na zemí o něm sní, jde za ním, setkává se s ním a odevzdává se mu. Odevzdává se mu v celém společenství dalších a dalších — a to je to pravé. * Pozdravuji vás, města, nad jejichž střechami nehromadí se dým, nová zahradní města, města s aerodromy ve výši na terasách, odkud tiše jako ptáček vznese se do výše člověk jako zázračná bytost, jež vzlétá na křídlech, andělská bytost, pro kterou nebude ptačí křídlo naivní ozdobou, budou splněny všecky mýty \ vysněné lidstvem jen proto, aby se naplnily, má-Ií se to však stát, do šiku, do řady všichni, do řady s milióny odvážných hrdinů světa. VÍTĚZSLAV NEZVAL Ked desaťroční pionieri slniečko pokoja, dvíhajú zástavu vychádzajúce ponad šum a svojim otcom malej vieřy \ a žblnkot stúpajú cez hlavu, za život s námi do boja? keď nemluvniatka v našom My přežili sme všetkých my posielame cez jasle despotov, k životu, ktorý bude plnší i tohto posledného než naše pohaslé, , přežijeme, zagniavime ho robotou, keď začína sa nová' éra my pracujúci zeme. a nástup dětských más jasom presvecuje šerá — Nik nezastaví slnko dvíha sa ešte raz na postupe oproti defom temný pirát -okolo zemepása. ★ Rozdupe nepriateíov lebky Kto si to trúfa zacláňať tupé nám slnko, svět budujúca práca. JÁN KOSTRA SNÍMEK ANTONINA BAHENSKEHO i N a ulici byl normální večerní provoz. Rozhovory, neony, cinkání tramvají a pokřikování kamelotů. Z beztvarého davu chodců se vydělovali jednotlivci nebo dvojice, křížili dráhu a mířili sem. Bylo to v pětatřicátém. Už na schodech do Lucerny to na nás dýchlo. Takový ten spěch, už abychom byli dole, a ta radost, že jsme mezi svými, že se sem valí zástupy. — Na úhradu sálu. — Rudé právo. — Tvorba. — Na Mezinárodni rudou pomoc. — Áícet. — To byly pozdravné výkřiky, i když jsme nic nedali, nic nekoupili, protože nebylo za co. Sem tam tajný, v erárních fasovaných botách, sem tam někdo známý. Úsměvy, zamrkání, ahoj, čest. Byla to předvolební schůze. Vedle už byl Hitler u moci a naši fašisti^ si nějak začínali troufat. Pár schůzí jsme jim rozbili, ale tohle byla naše schůze. Mluvil Bohumír Šmeral, přinesli mu židli, už se mu špatně stálo. Dalo se to poslouchat do rána. ještě stále chodili lidé. Lucerna byla natřiskána k prasknutí. Pak mluvil Jan Sverma, a bylo to jako četba znamenitě napsané knihy. Ani jsme nedutali. Vyrušoval jen policejní komisař v nazelenalé uniformě s fialovýma výložkama. Studovaný člověk, doktor práv. Potvora, Něco se mu na Švermově řeči nelíbilo. Hvízdli jsme. Dole někdo zakřičel. — Soudruzi, klid — řekl za námi pořadatel — hledají záminku, jak to rozpustit. Sousední domy jsou napěchovány policajty. — ' Protlačil se k nám Béda. — To, je dost, že jdeš — řekli jsme. A zase jsme poslouchali řečníka. — Chytil mě nahoře. . to je jedno kdo — řekl šeptem Běda — čtvrt hodiny po Internacionále sl njáme vyzvednout volební nálepky a křídy. Ještě dneska to musíme rozdělit na školy. — Tak jsme už ani nepípli, jen aby schůze řádně dopadla. Byla agi lační kulturní vložka, někdo četl předvolební výzvu a pak už se zpívala Internacionála. Béďa nás nechat čekat, vyzvedl materiál nSkde v lamě, nebyla to daleko, a v jednom domě ve Štěpánské jsme si to rozdělili. Nálepky byly v přepásaných balíčcích a křídy v papíry. Byly to lákové rudě roubíky, někde to vařili a lili, terf ví z čeho. Když se tím napsalo na zed: Volle č. 4, ničím se to nedalo smýt a horká voda to len hlouběji upravovala do omítky a ohrad. Bylo toho hodně. Rozdělili jsme st to pro obvody a byli jsme pořádně vycpáni. Bodejť by ne. jeden obvod, to bylo taky osm škoi. Béďa le nám dá ještě instruk- ( ce, že se poradíme, iak materiál rozdělit na buňky a zajistil malovací a nalepovaci akce. Loudali jsme se průchody dolů, Béďa asi věděl, kde se poradíme. Franta do mne strčil a zachechtal se. — No, povídal — vždyť vime, jak se to bude dělat. Za tmy, na jednom konci párek, na druhém konci párek a mezi tím někdo bude malovat. A víš, že musím vždycky malovat já? Žádná holka se mnou nechce do páru. Když se párek zasměje, je to signál, aby malíř zmizel. Však to znáš. No, a já to nevydržím, něco řeknu, holka se zasměje a je to falešný poplach. Můžu já za to, že nejsem normální erotoman, abych tu holku pořádně objímal a využíval situace, že si radši povídám? — Musel jsem se zasmát, až se na nás ostatní otočili. Chtěl jsem Frantu napomenout, aby nechal legrace, když jsme takhle nadití materiálem, ale Franta zatím zůstal kousek zpátky. Lepil na dveře nějakého domu nálepku. Počkal jsem na něho. — Franto — zamumlal jsem —■ ty prezente, nech toho. jsme vycpaný jako ptáci v přírodopisném kabinetě a policajti jsou auf do posledního muže ... — Franta kývl hlavou. — No. Však jsem některý poznal. Podle tváře, výrazu a očí. Taky je poznáváš? — — Taky. Podle bot — řekl |sem. Franta v tu chvíli lepil další nálepku na další vrata. — Franto, neblbni — řekl jsem dopáleně. — No, já jenom, jak to- drž! — s nevinným a omluvným výrazem řekl Franta. — Zatím se zdá, že dobié- Ještě to zkusím na sklo. — A nalepil nálepku na výkladní skříň noblesního obchod« ve Vodičkově ulici. Chtěl jsem něco říci, ale pak jsem toho nechal. Copak jsem Frantu neznal? Dobrák, obětávec a taky trochu podivín. Nejenom že skoro každou větu začínal slůvkem no, ale přišel okamžik, kdy mú nikdo nerozmluvil, co měl právě v hlavě. Právě takový okamžik nastal Škoda řeči. Franta před námi seděl v lavici. Ne/dříve se nijak neprojevoval. Pak jsme zjistili, že nesmíme dělat vtipy, aby je slyšel: To seděl leště chvíli, jako když nic, pak se mu pod límcem objevila červená skvrna, která zvolna stoupala po krku nahoru. Franta dusil smích. Pak se začal tiše otřásat. Už jsme věděli, že je zle. Pak vybouchl. Zachechtal se. Páni, to byl zvuki jako když zaskuhrá páv doprovázený ranou na činel. Pak ta červená skvrna zase zmizela. Tenhle Frantův zvláštní smysl pro humor obyčejně způsobil, že náš kout vzbudil pozornost profesorovu a on se nám pak věnoval. Někdy až zbytečně mnoho včetně vyvolávání. Tak jsme při vyučování vtipy raději nedělali. Politicky se Franta projevil také poněkud svérázně, dalo by se říci na dvě etapy. To jsme šli ze hřiště Cechie Smíchov na Strahově po zápase s Rudou hvězdou Košíře. Bylo to místní derby a kluci se tam jen hrnuli. Fandit. My už jsme tenkrát začali použivat nových metod agitace, rozhodli jsme se, že musíme být všude, kde se mládež schází, nevynechat příležitost a získávat lidi. A najednou bylo potřeba agitovat i mezi fandy. Zachovali jsme ledy neutrální tvář, ani Hvězda, ani Cechie. a už na zpáteční cestě Kinskou-zahradou jsme se do toho dali. Začali jsme nadhazovat politické otázky. Kluci měli plnou hlavu zápasu a moc na nás nedali, protože to byl zápas velice napínavý, s nečekanou brankou pár vteřin před koncem—_ Strhlo to i nás a trochu isme si tajandili. Tak teď by se zase bývalo slušelo, aby kluci na revanš jevili zájem o naši agitaci, jenže mluvte s fandou, když jde z hříště po zápasu. Nikdo si nás nevšímal. Zatraceni landové. |en Franta po těch našich řečech z ničeho nic najednou řekl: — No, jistý je, že vývoj jde doprava. — To byl jeho první politický projev. To se vi, že jsme hned spustili školení. To je jen zdánlivý dojem, třídní rozpory se prohlubuji, masy se radikalizují napravo i nalevo. Mizí střed Lid! to přitahuie k nám, i když se zmatený maloměšťák chytá falešného vlastenectví, fašismu. A tak dále. Kluci mleli dál o fotbale. Mluvili jsme zbytečně. Ani Franta na to neřekl slovo. Vůbec nic nepovídal, Ani později. Měli jsme starosti s koncem školního roku, mnohý z nás to měl pořádně nahnuté. Protože jsme dělali všechno možné, jenom ne pro školu. Na Frantu jsme nějak pozapomněli. Pak přišla- ta druhá etapa, kdy se Franta politicky projevil. Po prázdninách jsme měli ve třídě nového žáka. Byl už dost starý. Přišel kdoví odkud, asi tam slíbil, když ho nene-chají propadnout, že změní školu. Tak to tyhle figury dělaly. Začali jsme zpytovat jeho názory. Nedalo nám to, museli jsme věděl, co je zač. A on se, ničema, nechtěl dát. Zarytý pravičák a věděl toho dost. Naše nájezdy odrážel s humorem, a to vždycky na kluky působí. Sakra, tohle byla škodná v naší celkem dobré třídě. Ruply nám nervy, došel nám dech a začali jsme se hloupě a bez vtipu hádat. Ten dárek do třídy triumfoval. Najednou se Franta, který stál opodál, nadechl a spustil. Rozsekal toho obstarožního studenta na kousky a takovými argumenty, le jsme nestačili koukat. Svou velkou řeč zakončil direktem na solar: — No, a víc se-s tebou nebavím. Tebe nepřesvědčíme. Protože tvoje názory rostou ze stejnýho svinstva jako majetek celé tvé rodiny. Kluk se zašklebil, nakročil, ale pak když nás viděl pohromadě, odešel korzovat po školní chodbě. Franta se na nás omluvně podíval. Řekl větu, která nezačínala no. ještě byl dopálen. — jmenuje se Corn a jeho táta má ten bordelík U Čornů na Starým Městě. Chvilku nám to trvalo, než jsme se sebrali. Po té skoroporážce od mladéhq pána Čorna a po té Frantově palbě od boku. — A Františku — řekli jsme s trochou vděčnosti a trochou lásky — kdes sebral všechny ty argumenty? -— No, — díval se Franta na podlahu — předplatil jsem si Rudasa, Tvorbu, Meztiskor, a tak si v tom čtu. Taky se dostanou všelijaký brožurky... -Od té doby chodil Franta s námi na všechno. Kdyby se nás byl někdo zeptal, jestli jsme ho získali, nevěděli bychom hned, co odpovědět. Dovedl se1 taky pustit do profesorů* když se mu jejich názory nezdály. Bylo marné vykládat mu, že se s nimi nemá hádat, že by snad bylo lepší, kdyby to napsal a poslal do novin Tím by to přece dostalo širší platnost a Franta by neriskoval vyloučení ze školy. — No — kývl hlavou — já to napsal, o předvojenské výchově na školách, o církevní výchově a o tom, že se čtrnáctiletý učedník smi politicky organizovat, ale študák ne. Otisk sni to nějaký Standa Brunclík, taky mu říkaj Slávek, v Mladý gardě. Ale to mi moc nejde. Kantor to potřeboval slyšet, tak jsem mu to řek. Vždyť jsou ještě jiný školy v republice. — Páni, on mizera psal do novin! A dělal, jako když- neví, že ho mohou vylejt ze všech škol Když si své počínání v hlavě schválil, bylo s nim zbytečné diskutovat. Zrovna jako teď. Šli jsme Lazarskou ulici a Béda zahnul do Vladislavovy. Tady. na konci průchodu k Divadlu Vlasty Buriana, se s ostatními zastavil Franta se diyal se zaujetím na barák. — To je mramor, žejo - osahával obloženi domu — myslíš, že to bude držet taky na mramoru? — A vlhčil novou nálepku. Páni, on měl v ruce hubku, někde ji musel namočit. A v druhé dlani nálepku. Mlčky jsem ho vzal za ruku s nálepkou a podržel. Béda zrovna začal dávat instrukce, co a jak. Franta zůstal stát. Mlčeli jsme a Béda tiše mluvil. — Sakra — řekl najednou ten z nás, co viděl do Vladislavky. To neměl. Všichni jsme se tant naráz podívali. U druhého nebo třetího domu od nás stál policejní komisař. V nazelenalé uniformě, s fialovýma výložkama. Ten, co byl na pódiu v Lucerně. Jednou rukou si držel šavličku a druhou odmykal. Všiml si nás. Všiml si našich soustředěných pohledů. Nadhodil šavličku, vytáhl klič ze zámku a šinul si to k nám. Balíky nálepek začaly tlačit na tělo a kapsy nadité křídami začaly nějak víc odstávat. Materiál pro všechny školy. Komisař se před námi zastavil a měřil st nás. — Co je to tady? — vyrazil hlasitě a úředně a zamračil se, iako jako policejní komisař. Dva strážníci kráčející z pohotovosti Lazarskou se zastavili. Přitom ten materiál nebyl to hlavni. Paul, taky naditý, do republiky ulekl z Rakouska. Říkalo se, le bojoval u Marxhoju, a kdovíjak to měl s papíry. Besarabský Šaška by byl Sel Supem do Rumuňska, a lam to znamenalo konec. Siguranca nebyla o nič lepší než gestapo. Pro Anulu jsme hledali právě ženicha, aby nemusela domů do rodného Pilsuriského Polska. Tihle tři nám proletěli hlavou, určttě všem. Ztuhli jsme a nebyli jsme schopní slova. Drobná Anula vypadala zvlášt vycpané a Šaškovi začala cukat levá tvář. Byl nemocný. Utíkat? Mělo to cenu? Takový pitomí) okamžik trvá strašně dlouho. — No — ozvalo se najednou lakoby odjinud — právě jste odhalil schůzi tajnýho kbniunistickýho vedení, pane policejní rado. — To řekl Franta. Držel jsem ho za ruku s tou navlhčenou nálepkou. V -druhé měl mokrou houbičku. Komisař si nás přestal měřit a zabodl oči do Frantovy tváře. — Nechte si poznámky, mladíku — vyštěkl — politice rozumíte jako koza petrželi. Nikdo není na vaše vtipy zvědav. Rozejděte se... — Ještě si nás změřil; nadhodil sl šavličku, došel k domu ve Vladislav* ce, odemkl a zmizel vevnitř. Zatím co tohle dělal, jsme se opravdu rozešli. Ne rychle, aby to bylo nápadné, a zas ne docela pomalu. Nejdřív Paul, Šaška a Anula. Nebylo se co divit. Policajti v Lazarské hlučně kráčeli dál. Nějak se ml nechtěly hýbat nohy. Zůstal jsem s Frantou poslední. Stále jsem ho držel za ruku. Křečovitě. Frantovi se za krkem objevila červená skvrna. A stoupala nahoru. Pak se Franta začal třepal. Potom vybuchl. Jako když páv zakřičí a někdo udeří na činel. — Viděls? — zeptal se mne — .ten chlap nerozuměl srandě! — Vytáhl svou ruku z mé, ani nálepku znovu nenavlhčil a přilepil ji na mramor obložení domu. Ještě ji pečlivě uhladil. — Drží! Sáhni! Tak teda na lepu stranu neokradli. Co říkáš, ie to pravý-mramor, nebo umělý? — Nebyi |sem schopen zaujmout stanovisko ve věci pravosti mramoru. Teď vzal za ruku Franta mne. — No, pojď — zamrkal těma bulícíma očima — tady už nic nebude. Zítra ;e taky den — Tak jsme tedy šli. I ¥ A N OSVALD KRESBA OLDŘICHA JELÍNKA F rantišek s námi putoval už dlouho, několik měsiců, z terezínské Malé pevnosti přes Drážďany, Zhořelec a Berlin clo Gollnowa, ale blíž jsem si ho všiml až později, až na cestě z Gollnowa do Hamburku. Seděli jsme vedle sebe v korbě nákladního auta a velice mě otravoval nekonečnými řečmi o jídle a o tom, jak se mu venku vedlo. Příručí, kšeftoval, s čím se dalo, a bude kšeftovat zas! Na politické se díval svrchu, |ako na pošetilce, jako na blázny, kteří nedovedou nic lepšího než dávat svou kůži na buben. JAN KLOBOUČNÍK 3 vysoká škola Nocovali jsme v Novém Brandenburku, samozřejmě ve vězení. V místnosti pět krát pět metrů nás bylo devadesát, a nemohli jsme proto všichni ani sedět. I zmocňovala se nás nevrlost a zloba, hádavě jsme reagovali i na sebemenší popud. Strašná noc! A ještě strašnější ráno, nebof se přihodilo něco neuvěřitelného. Ve zdi, která oddělovala celu od chodby, se otevřelo dřevěné okénko a v něm se objevila termoska s černou kávou a podnos s krajíčky chleba. Chleba bylo málo, vachař posílal kalfaktora pro druhou várku a nám nařizoval, abychom si napřed rozdali kávu. Naběračky se chopil starý Subrt, tkadlec odkudsi od Hlinská, a i když jsme nemohli utvořit řádnou frontu a cpali jsme se všelijak, přece jen se nakonec trochu té prapodivné tekutiny dostalo na všechny. Kalfaktor přinesl další chléb. »Počítej!« nařídil vachař Subrtovi. »Počítej, ať pak nic neslyším.« Počítali jednou, dvakrát a shodli se na devadesáti Tím byl vachař s naší snídaní hotov. »Rozdej to!« přikázal Subrtovi a přivřel okénko, jímž vnikalo do cely trochu světla. Zbylá štěrbinka byla chůd ší než rozžatá zápalka. Nikoho nenapadlo, že by mezi námi mohl být zloděj. Krajíčky jsme si podávali, od Subrta se naráz táhlo po cele několik štafet ... Hotovo! Podnosy jsou prázdné, starý tkadlec drží v ruce poslední krajíček, svůj krajíček, ale přesto se ptá»Mají všichni?« »já nemám!« ozval se František. »|á jsem ne dostal!« zlobil se. Podiv, zkoumavý pohled, a Subrt po/tal sviti chléb karlínskému příručímu. František krajíc vzal a hltavě ho jedl. Kdosi se pokoušel o protest, avšak Subrt ho okřikl. Příhoda mezi nás vnesla jakousi tíseň, jíž jsme se jen těžko, přetěžko zbavovali. Ztichli jsme, pozorujíce opovržlivě Františka, který jedl a snědl Subrtův chléb. Snědl ho s furiantským chvatem, ale Zřejmě bez chuti, s naším podezřením, s naším opovržením. Ve vlaku, který nás o hodinu pozdě|i vezl směrem k Rostocku, se sice snažil hovořit o svých obchodech a o svém hladu, ale nikdo mu neodpovídal, on ztrácel jistotu, klid, a najednou nevěděl, čo s rukama, kam s očima. Než jsme dojeli a došli do Hamburku, změnil se k nepoznání: jako by neviděl, jako by neslyšel, jako by ztratil řeč. »Pitomci!«, zlobil se na nás po straně Subrt, »víte, co znamená ztratit v kriminále svou přirozenou tvář? Jestli se mu něco stane, máte ho na svědomí!« ^ V hamburském vězeňském městě FuilsbiUtlu shromažďovali na jaře roku pětačtyřicet nacisté vězně z východu i ze západu. Patnáct, dvacet, a posléze třicet tisíc nás tam bylo, ač úředně byla věznice přeplněna již šesti tisíci. Vachaři nás pěchovali do cel, čtyři, pět, šest do prostůrku pro jednoho. Byl březen, duben, od moře foukal drsný vítr, a my jsme nestačili čistit rezivějící zámky a závory. Na betonové podlaze, na provihlém slamníčku, pod tenkou přikrývkou a v průvanu tnezi nedoléhajícím oknem a dveřmi se hladový člověk nezahřeje, nezadýchá. Proti Terezínu a Gollnowu jsme dostávali dvakrát, třikrát méně kalorií. Ráno krajíček chleba, měl mít deset dekagramů, v poledne dvě brambory a sběračku zelí, tuřínu čl špenátu, večer půllitr hořké černé kávy nebo čaje, v němž jsme sí občas bez lítosti raději umyli zkřehlé nohy. Kromě čištění zámků a občasného lepení sáčků na náhražkový pepř jsme neměli co dělat, jedinečná příležitost ztratit hlavu, rezignovat. Star? Subrt nám však nedopřál klidu. Vyprovokoval nás hovořit o tom, co jsme dělali před zatčením co dělat chceme, co náš zajímá, sám vyprávěl o životě východočeských textiláků, ševců a kameníků ze Skutče, o tom, jak v březnu 1930 namalovali studenti v Německém Brodě heslo »Ať žije Sovětský svaz« a někteří za to byli vyloučeni ze škol, byl živou kronikou celé Vysočiny, jen sednout a psát. Zdálo se, že za rok nevypoví, co prožil a co ví o soudruzích. Jen jednu historii opakoval: v době krize spálil jednou balíček stranických letáků, místo aby je vylepil a rozdal. Všiml tsem si, že mu zvlášť záleží na tom, aby ho slyšel a aby mu porozuměl František . . Celý rok chodil prý tenkrát s tajemstvím těžším než cent.-a kdvž se v organizaci přiznal, jen se soudruzi usmáli »Nadřel ses, co?« Rozuměli si, byli to lidé Od poloviny dubna jsme si vždy navečer opakovali Internacionálu, Píseň práce a jiné naše I sovětské revoluční písně. Pochodovali jsme kolem cely a zpívali, až nás sousedé varovali, jen František mlčel, že prý ho zrovna bolí v krku. Buď chodil s námi, anebo stál na lavici před oknem a díval se na rašící hamburský hřbitov či na zohýbané jeřáby v přístavu. Stranil se nás. Dámu i šachy hrál nepozorně. Ztrácel se nám před očima, domluvy nepomáhaly. A ke všemu přestal František dojídat rannt chléb; včera si nechal kůrku, dnes kůrku s prouž kem střídky, zítra už téměř půl krajíčku. Kdo to nezažil, nedovede si představil kolik odříkání, kolik pevné vůle bylo třeba k tomu, nesáhnout během dne, večera t noct na poličku a nesníst ona tři čtyři sólista. Den ze dne! Zlobili jsme se zlobil se soudruh Subrt, nadávali jsme Františ kovi bláznů, proklínali jsme v duchu onu nešfast nou snídani v Novém Brandenburku. V předvečer Prvního máje měl ušetřeny dvě denní porce, dva celé krajíčky. Studený duben končil sněhovou plískanicí, avšak nazítří nás probudilo čisté slunce. Nehřeje, 1 když plýtvá-paprsky, brzy prohraje boj s modrošedými mraky od severu, ale teď je ještě slav nostní pochodní. Kalfaktořl buší do zámků, celé poschodí zní jako zámečnická dílna. Zpíváme Píseň práce, vyťukávanou morzeovkou zdravíme sousedy a blahopřejeme jim. A oni nám. Snad na každé cele je naše a rudá vlaječka, neseme je v čele průvodu. Než přinesli snídani, bylo po slunci. Zdvih) se vítr a začal padat sníh. Ochladilo se. Rozkvetlá hrušeň za zdí se chvěje zimou. Sedíme kolem stolu, srkáme hořký odvar a žvý káme těžký, zpola pečený a zpola vařený chléb František vstal, chvíli cosi kutil, v polici a pak na lavici pod oknem. Vrátil se a na prázdný střed stolu položil uzlíček z čistého kapesníku a v něm oba ušetřené krajíčky chleba. »Soudruzi,« řekl a oči mě! plné slz, »já jsem ten chleba tenkrát vzal. Myslil jsem, že mě škrtnete, a vy ne.« Dívali jsme se do mlsek, srkali jsme trpký odvar a všem nám bylo do breku. »Kolik je nás?« shledal zbytek síly starý Subrt. »Čtyři!« odpověděl si, rozlomil krajíčky a pochvaloval si, že takový První máj nepamatuje. Odpoledne toho dne napadlo v Hamburku snad deset centimetrů sněhu. Rozkvetlé hrušně za vě zeflskou zdí zmrzly, zčernaly, celý den jsme pochodovali a zpívali, aby i našim vychrtlým tělům bylo tak dobře jako, srdcím. Ano, dověděli |sme se toho dne, že Hnlei »zemřel hrdinnou smrtí«, dověděli jsme se že. Berlín je zcela obklíčen Sovětskou armádou a že se otvírají brány i posledních nacistických koncentráků a věznic... A jakou radost jsme onoho Prvního máje měli z toho, že soudružský kolektiv dovede pohnout i srdcem kšeftaře. ★ t dělníkova zdravice Praze k 1. máji Snad bude pod mrakem, snad bude slunko svítit. Je to tak dávno. Dnes, Ty Praho má, se budeš v kráse třpytit. Na maltu starých říms, na zelenavé báně až holubice vzlétnou, Praho má. k praporcům rudým zvednu šedé skráně. Na jiné máje vzpomenu, na sterá nebezpečí, jak dělník za pravdu, Ty Praho má, tvář hrozbě nastavil, hruď broušenému meči. Na kostkách žulových když lpěla krev bolestí zpěněná hřmít jarní bouři slyšel jsem. Ty Praho má, zvěst odplaty to byla, hněvu ozvěna. i Viděl jsem paže vztyčené, my jejich silou rosteni. Je to tak dávno. Dnes, Ty Praho má, u cíle cesty své ten dělník Je Tvým hostem. A proto ať je pod mrakem či slunko svítí, oblékni světlý šat, Ty Praho má, jásej! A vítej ho! Na cestu stel mu kvítí! VACLAV SCHGVÁNEK