Rudé Právo, duben 1971 (LI/77-101)

1971-04-22 / No. 94

Příspěvky delegátů prone­sené na krajských konfe­rencích strany jsou sku­tečnou studnicí poznatků, názorů, připomínek a ná­mětů, které leží na srdci soudruhům přesvědčeným o pravdě komunismu a usi­lujícím proklestit jí také svým přínosem cestu. Vy­dávají o tom svědectví též větší nebo menší výňatky z těchto vystoupení, které uveřejňujeme na dnešní stránce. Také ony jsou pomocí к zdárné přípravě XIV. sjezdu strany. Bez frází a formálnosti Pro aktivní a tvořivou prácí,, účast na ní, můžeme získat lidi jedině, když pochopí, že úkoly a cíle naší stra­ny odpovídali jejich- potřebám a zá­jmům. Jejich uskutečnění je závislé na společném postupu při řešení všech problémů života naší . společ­nosti. Stanovy strany ukládají komu­nistům, že musí být příkladem у prá­ci i v osobním životě — a z těchto zásad vychází náš celozávodní výbor KSC ve Spolaně Neratovice, když ve­de základní organizace к tomu, aby se jejich členové neizolovali od bez­partijních. Laciná slova, fráze, for­málnost a maloměšfáctví naší věci neprospívají. Musíme se snažit, aby za každým usnesením následoval čin, důsledná a rozhodná akce. JAROSLAV ŠVEJDA. Spolana Neratovice zájem rozhoduje Základním kritériem pro zeměděl­ství stejně jako pro jiná odvětví mu­sí být v každém případě zásada před­nosti celospolečenských zájmů. Proto všechny minulé hlasy o prvořadém zájmu podniku na zisku jsou platné jen v té míře, pokud jsou totožné s celospolečenskými zájmy. Tomu by měla odpovídat i soustava přímých a nepřímých nástrojů řízení v páté pětiletce tak, aby méně efektivní vý­roba, s jejímiž problémy se v země­dělství často střetáváme, se stala jak pro země4ělství, tak pro celou spo­lečnost na základě nástrojů a činnos­ti lidí vysoce efektivní. VL. FOUSEK, JZD Radonice, okres Louny SLOVA O STRANĚ Potřebujeme dělnickou třídu uvědomělou, pevnou a statečnou Stalo se Již tradicí, že když hovoří někdo z Českých závodů motocyklo­vých, hovoří také zástupce druhého strakonického závodu — Fezka. Oni nám říkají bavlnkáři a my jim zase pastičkáři. Ve skutečnosti si v obou závodech uvědomujeme, že reprezen­tujeme hlavni kádry dělnické třídy v okrese a že tedy neseme plnou od­povědnost za uskutečňováni vedoucí úlohy naší třídy v naší společnosti. Prožili jsme v obou závodech mno­ho. Naši textiláci mají bohaté zkuše­nosti z předmnichovské republiky, která byla v roce 1968 tak opěvová­na. Propouštění dělnictva z práce ve­dlo až к velké stávce strakonických textiláků v roce 1933, která byla si­ce zrazena, ale vešla do slavných dě­jin dělnické třídy na jitou Cech. Stej­né zkušenosti mají v Českých závo­dech motocyklových, kde mívala mo­nopol agrární strana. Často dnes s velkými obavami uvažujeme, zda máme dát na vedoucí funkce dělní­ky — komunisty, abychom se ne­povyšovali, a byly i doby, kdy se v Čes­kých závodech motocyklových za buržoazní republiky nedostal nejen do funkce, ale ani do práce člověk, když neměl zelenou agrárnickou le­gitimaci. Ne, o životě v buržoazní re­publice nám nemůže nikdo nic vy­pravovat, nám paměť nevynechává. Po roce 1945 jsme oba závody zbu­dovali na troskách. Ve zbrojovce by­li postiženi tím, žu na ně padaly bomby a v naší textilce se za války opravovaly motory pro letadla. A pře­ce jsme se pustili s nesmírným nadše­ním do obnovy, abychom pomohli re­publice. V roce 1948 jsme vzali vládu do svých rukou. Dobře si pamatuji, jak se začalo rozvíjet ůdernické hnu­ti, jak vyrůstali zlepšovatelé a jakou váhu měla socialistická soutěž. Teh­dy jsme začali dávat do funkcí i děl­nické kádry. Měly rozhodující záslu­hy na rozvoji našeho socialistického zřízení, a přece jejich práce byla poz­ději znevažována. Všichni víme, do kterého roku vzkvétalo naše národní hospodářství. Asi tak do roku 1963, kdy ještě dělnické kádry měly v na­šem veřejném a společenském životě hlavní slovo. Tyto kádry nebyly bez chyb a nedostatků, ale v drtivé vět­šině pociťovaly obrovskou odpověd­nost za to, že je do funkce postavili pracující lidé. Dělaly za nesmírných obětí, bez ohledu na zdraví, a tak po­stavily národní hospodářství na vy­sokou ňroveň. A potom nastoupila elita, které šlo více o prémie než o rozkvět socia­lismu. Vyhlásili jsme u nás socialis­mus a nastalo uspokojení. Přestali jsme vybírat do funkcí dělnické kád­ry a mlčky jsme souhlasili s tím, Že za hlavní kritéria se považoval škol­ní prospěch a vzdělání. Tím jsme mnoho ztratili. Přestalo se počítat s dělnickým dorostem a dělnická tří­da to už všechno ani nevnímala. Prostí lidé pracovali a ani nepostřeh­li, že se to s nimi začíná nějak div­ně točit. Pro dělníky byla jen práce, žádná technická revoluce, žádné so­ciální zařízení, ale přepychové pro­středí pro elitu. Pracovali jsme na starém zařízeni, myli se v kýblu, a to všechno v dobách, kdy. se stavěly pa­láce pro spisovatele a kulturní pra­covníky, kteří nám to potom v osma­šedesátém roce vrátili i s úroky. Ano, přišel rok 1968, lidé viděli jen kýbl v přádelně, že se musí dřít v potu tváře, viděli kolem sebe jen nedostatky. A tehdy přispěli ekono­mové typu Sika — dáme vám nové stroje — ale neřekli za jakou cenu. Neměli totiž zájem, aby dělnická tří­da znala pravdu, a jak to dopadlo, všichni dobře víme. V osmašedesátém roce jsme v zá­vodě hovořili o tom, že v našem stá­tě nebude pořádek, dokud do orgánů, národních výborů a institucí nepři­jdou opět dělnické kádry a život nám dal za pravdu. A my tyto lidi přece máme. Mohu s plným svědomím říci, že v oboo našich strakonických závo­dech vyrůstá nová zdravá generace, která jen čeká na nás starší, abychom jí nodali ruku. Víte, ono je to tak, lidé si uprostřed zvyšující se životní úrovně ani neuvědomují, jak trvalo dlouho, než slovo člověk nebo dělník znělo hrdě a jak málo stačilo к to­mu, aby se na tyto pojmy zapnmně­­lo úplně. Věnujme se proto dělnické třídě. Nejen školením, ale skutečnou prací s lidmi, aby to byla třída uvě­domělá, pevná a statečná, která klep­ne přes prsty každého, kdo by jí chtěl upírat právo vést. Mám jeden veliký zážitek z roku 1970, kdy jsem pracovala v, pohovoro­­vé skupině к výměně stranických prů­kazů. Přicházely ženy, které strávily v naší fabrice celý svůj život a v upracovaných rukách přinášely své stranické legitimace. Ruce se jim třásly a na rudé knížky padaly slzy: »Nevěděly jsme, bylo to strašné .. co jsme my, dělnice, mohly dělat?« Bály se, chuděry, že jim snad nevydá­me nový stranický průkaz jen proto, že včas neprohlédly. Víme tedy, co máme dělat a co na­pravovat. Dělnická třída za to oprav­du stojí, já jsem o tom mluvila na krajské konferenci stranv už v roce 1988 a tehdy jsem byla Šikovi velmi к smíchu. Dnes se mi nikdo nesměje, protože všichni, jak tu sedíme, boju­jeme za věc dělnické třídy. MARIE ŠIMKOVÁ, Fezko Strakonice Z USNESENÍ KONFERENCE V BRNĚ Uplatňovat diferencovaný přistup к lidem, kteří při výměně členských legitimaci odešli ze strany. Zásado­vě vést boj s těmi, kteří setrvávají na pozicích revizionismu a antisově­­tismu. Vůči těm bývalým členům strany, kteří se chtějí aktivně podí­let na realizaci politiky strany, sebe­kriticky uznali své chyby a chtějí je napravit, postupovat na základě peč­livého individuálního posouzení a po­dle výsledků jejich práce umožnit jim postupně zapojení do veřejného života. Myšlenky delegátů Ukazuje se, že různé teorie našich nepřátel, že mladí lidé nebudou podpo­rovat náš. politický kurs, jsou naprosto chybné. Připravili jsme do strany 8 mladých dělníků a dalších 12 připravujeme. Chápou, kde je jejich místo. VLADIMÍR ČERMÁK, České závody motocyklové, Strakonice Také my, jihočeští komunisté, si musíme občas připomenout význam Mar­xových slov: »Nejtěžší hřích, jehož se komunista může dopustit, je lhostej­nost, nezájem o věci kolem sebe, pasivní plavání po proudu života, mlčeni ke všemu, souhlas se vším a s každým.« JAN JÄCHYM, České Budějovice Strana je silná tím, jak se dovede opřít o pracující lidi, využívat jejich talentu a Iniciativy a získávat je pro naplnění programu ve prospěch socia­listické společností. Nejúčinnější jorma výchovy zejména mladých lidí je taková, když mladí lidé necítí, že jsou vychováváni. Potom úkoly í názory přijímají za své a dovedou je prosazovat i obhajovat. VÁCLAV NOVÁK, dělník, ZVVZ, Milevsko Na schůzích či stranických akcích, tam nám to jakžtakž jde. Ale přijde­­me-li na pracoviště, jsme-li v obchodě či kdekoliv, kde se politika omílá a mnohdy i z nesprávných pozic, pak oheň angažovanosti uhasíná a začne platit »co tě nepálí — nehas«. A to je nejen nesprávné, ale i škodlivé a ve své podstatě oportunistickě. FRANTIŠEK DROBlK, ČSD, Ostrava Někteří hospodářští pracovníci v závodech požádají, aby stranický orgán zasahoval místo nich v ekonomických otázkách. Samozřejmě že v těch nepo­pulárních. Ty populární věci si už zajistí sami a rádi. M. ŠPERKSOVÁ, Ostí n. L. Vyžadujeme, aby naši řídící pracovníci připravovali nejen včas a dobře pracoviště. To je jejich základní a hlavní pracovní náplň. ' Požadujeme od nich, aby se ve větší míře stávali t politickými vedoucími svých kolektivů, aby pomáhali při jejich výchově, při masově politické práci, při prohlubování pracovní iniciativy. Ing. M. BAUER, SHD, Most Učitel se nesmí snažit jen prostě odučit a dost, ale musí dát do vyučování celé své srdce. Vždyt žáci dobře vycítí, co je řečeno z přesvědčení a co je jen hráno. Výchovná práce každého učitele musí vycházet i vnitřního pře­svědčení o správnosti vědeckého světového názoru a politiky strany. BLAŽENA BÜRGEROVÄ, učitelka, České Velenice Tak jako blahopřeje syn tátovi... Chceme, aby generace, která bude žít v roce 2021, kdy nůše strana osla­ví sto let od svého vzniku, věděla o tom, jaký byl náš svaz a jací jsme my, jeho členové dnes, kdy stojíme na prahu dalšího socialistického roz­machu naší vlasti, v roce, kdy naše strana oslavuje své padesáté naroze­niny. Chceme být upřímnými gratu­lanty. Náš dárek nebude velký ani honosný, chceme oplatit důvěru dů­věrou. Chceme zájem strany o nás oplatit prací, tak jak to umíme, tak jak můžeme, na kolik nám naše sily stačí. Půjdeme s upřímnými úmysly, se srdcem na dlaní. Půjdeme tak, jak gratuluje syn tátovi.' STANISLAV JUŘICA, předseda KV SSM Ostrava Často zazněla z tribun slova delegá­tů, vyjadřující starostlivost o výchovu dětí a mládeže. A už tradičně přišli jednání komunistů pozdravit také pio­renci vyslali početnou delegaci. Snímek: F. KOCIÁN - Vztah ke straně Jsou lidé, kteří zadarmo nehnou ani prstem. Ostatně, nikdo to od nikoho ani nežádá. V této republice se přece platí — podle výsledků práce ... Ale někteří mají dost, ba víc než dost — a chtějí víc a ještě víc ... A teď si vezměte třeba takovou oby­čejnou servírku — třeba ze společen­ského pavilénu Východoslovenských železáren, která určitě nemá žádný ho­rentní plat. A ona — vlastně abych ho­vořil přesněji, takových dobrých pa­desát děvčat a mladých žen, které obsluhovaly v sobotu a v neděli dele­gáty a hosty na rokování východoslo­venských komunistů v Košicích (bylo jich přes tři stovkyj, napíší do Zpra­vodaje konference: »Pozdravujeme jednání konference, přejeme jí hodně úspěchů a zároveň oznamujeme, že právě dnes vás všechny obsluhujeme bez nároků na mzdu . ..« Co dodat? — Snad jen to, že i tomu se říká — vztah ke straně. A nemusí ani jít, jakože v našem případě ne­jde, o členy strany. [roj TI, KTEŘÍ ROZHODOVALI Celá strana se soustřeďuje na blí­žící se XIV. sjezd. Z výročních schůzi byli delegováni komunisté na okres­ní konference, které ze svého středu vyslaly delegáty na konference kraj­ské. Snad si někdo položí otázku, kdo byli soudruzi, kteří rozhodovali na krajských konferencích? Za Seve­romoravský kraj je možno odpovědět i touto malou statistikou. Mezi delegáty bylo šest hrdinů so­cialistické práce, šest nositelů Rádu republiky, 48 držitelů Rádu práce, 131 vyznamenaných za zásluhy o vý­stavbu a 58 za vynikající práci, pět nositelů Rádu rudého praporu práce, 20 nositelů Rádu rudé hvězdy práce, 27 průkopníků socialistické práce. A byly zde další dvě stovky nositelů řádů: Rádu 25. února, medailí Za služ­bu vlasti, Za obranu vlasti. Za přá­telství ve zbrani. Za zásluhy o Lido­vé milice, medailí к 20. a 25. výročí ČSSR. A ještě mnoho těch, kteří by­li vyznamenáni za pracovní věrnost, za pracovní obětavost, za statečnost, nejlepší pracovníci svých resortů a oborů. Takoví byli komunisté, kteří rozhodovali. (sý) nýři. Také na banskobystrickou konje-Dále už není možné čekat Náš život, jak se to opět potvrdilo i na městských a krajských konferen­cích strany, se pomalu dostává opět do normálních kolejí. Pravda, na někte­rých úsecích zápasíme ještě s určitými problémy i s přežívajícími názory Udí. Není tajemstvím, že někteří lidé, a mezi nimi i někteří spisovatelé, se ještě dosud nedokázali zorientovat a najit si správné místo v naší socialis­tické společnosti. Na tomto úseku se však už nyní blýská na lepší časy. Pře­svědčil jsem se o tom i v rozhovoru se spisovatelem JÁNEM SOLOVIÚEM, tajemníkem Svazu slovenských spisovatelů, když jsem ho jako delegáta potkal na městské konfvend KSS v Bratislavě. »Těší mě — řekl mi — že konfe­rence, která se vyznačovala klidným, komunisticky principiálním jednáním, věnovala otázkám kulturní politiky naší strany, postavení a dosahu umě­ní a kultury na naši společnost zvý­šenou pozornost. Po období, kdy byl tento úsek Ideologické sféry těžce zasažen krizovými jevy minulých let, nastává i zde doba, ve které vytváře­ní příznivé tvořivé atmosféry a zdra­vých soudružských vztahů může ote­vřít cestu , к nové etapě. Nadcházejí­cí sjezdy — KSS а XIV. sjezd KSČ — zcela určitě vytvoří pro takový ná­stup předpoklady. Obnovení lenin­ských principů kulturní politiky stra­ny tak, jak se o ně ve všech oblastech své činnosti důsledně snaží naše sou­časné vedení, je spolehlivou zárukou toho, že náš pohled vpřed může být optimistický. Závěry nedávno skonče­ného XXIV. sjezdu Komunistické stra­ny Sovětského svazu tuto myšlenku jen potvrzují. Máme za sebou — zdůraznil dále — definitivně dobu váhavého vyčká­vání a přešlapování na jednom místě. Vývoj jde nezadržitelně dopředu, ži­vot se nedá zastavit a umění, které se к tomuto životu . nestaví povýše­necký zády, ale tváří v tvář, tím spí­še ne. Zamýšlím se nad touto skuteč­ností, neboť jsem přesvědčen, že prav­divě zachytit obraz těch vzrušujících přeměn, kterými jsme prošli a upro­střed kterých žijeme, je povinností spisovatele ani ne tak vůči dějinám, jako vpči svým současníkům. Náš člověk má rád umění a opravdu čeká od něho hodnoty, které mu rozmno­ží jeho vnitřní bohatství. Je to mimo­řádně náročné, ale přitom pro uměl­ce krásné poslání. Umění má v sobě zvláštní sílu a přitažlivost, která, 1 když nepřímo, přece jen působí na utváření povahových lidských vlast­ností, na vytváření .společenského vě­domí. Podstoupit zápas v tomto pro­cesu je dnes pro každého tvůrce po­vinností a věcí cti zároveň.« j gj POZNÁMKA KÁZEŇ I PEVNÉ OTÉŽE Tlak na zahajování dalších investičních staveb zřejmě neustává a to není právě nejpříznivější vysvědčení pro odpovědné pracovníky. Delegáti středo­české konference KSČ se dozvěděli, že »v kraji je rozestavěno 3100 investič­ních akcí a objevují se další požadavky«. Na rozdíl od předloňského roku se loni počet staveb zvýšil o více než sto. Tato fakta svědčí nejen o malém pochopeni záměrů a opatření vlády, ale ta­ké o nezdravém patriotismu a o ne dosti účinných opatřeních vůči těm, kteří svévolně narušují výstavbu celospolečensky důležitých staveb odčerpáváním pracovníků, materiálu atp. Proto konference soustřeďovala pozornost к řešení některých důležitých problémů výrobní základny. V návrhu pátého pětiletého ptánu se totiž počí­tá s dokončením elektrárny Mělník II a Dolu Nejedlý na Kačickém poli. Kro­mě toho jsou dvě kompresní stanice dálkového plynovodu z SSSR umístěny na území Středočeského kraje. Dále má dojít ke strukturálním změnám napomá­hajícím celkovému zvýšeni efektivnosti závodů. V SONP Kladno má být po­stavena nová ocelárna, v AZNP Mladá Boleslav a v Technickém sklu Kavalier Sázava budou pokračovat rozsáhlé rekonstrukce, v Kaučuku Kralupy vznik­ne nová rafinérie, ve Spolaně Neratovice dojde к modernizaci výroby aj. Investiční výstavba potřebuje velkou vnitřní kázeň — a také pevné otěže, které nedovolí vychýlení z nejprospěšnější cesty. Málo jsou platné stovky ro­zestavěných staveb, protože nenesou užitek. }e nezbytné stavět rychle, dů­kladně, v zájmu celého státu — a kapacity v nejkratšfm možném čase uvádět do výrobního provozu. (hk) V zemědělství větší celky Tam, kde jsou pro to podmínky, vytváříme větší ekonomické celky. Kde pro to ještě podmínky nejsou, budeme usilovat o uplatnění vhodné kooperace s cílem pozdějšího spojení těchto jednotných zemědělských druž­stev. Sami předsedové i celá vedení JZD přicházejí s návrhy na sloučení do velkých celků, které jsou v ze­mědělství naprosto nutné, poněvadž jen v nich bude možno efektivně vy­užít techniku a chemizaci a uplatnit poznatky vědy a výzkumu. Je to cíle­vědomé úsilí vytvořit co néjlepší předpoklady pro rozvoj socialistické zemědělské výroby v příštích 15—20 letech. 0 HÄjK0VÄ> Litoměřice H, и, и, nu,........................................................................................................IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIMIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIlllll.....Illlllllllllitlll.....Illllllllllll..............Illllllllllllllllllllllll.....IIIIH.......Illllllillllllllllllllllllllllllllllllllllll.......Ill.......I......ПИШИ.....Illlllll......II........IIHIIIIIHIIIIIHIIIIHIIIIHIIIIIIIIII...........................lilllllllllllllllllllllllllll......IIIIIIIIHIIIIIIII..............lilii.....I......Illllllllillllllllllllllllllllll..............Illllllll N |ení tomu dlouho, co byla znovu a se zvláštní naléhavostí nasto­lena otázka demokracie a dikta­tury proletariátu. Otázka stejně stará, jako je diktatura proletariátu sama. Otázka nejednou vysvětlovaná a mno­hokrát již vysvětlená, dávno objasně­ná teorii i praxí, ale vždy znovu v pří­hodné chvíli protivníky a kritiky pro­­letářského státu vyzdvihovaná. Otáz­ka mimochodem nesprávně formulo­vaná. Ale právě v této nesprávné formulaci spočívá jádro věci, v ní je skryt záměr zatemnit podstatu pro­blému, zaměnit pojmy, učinit celou záležitost teoreticky velmi složitou, a tak připravit cestu falešnému závěru, jímž mají být dezorientovány široké vrstvy pracujícího lidu. tářskou revoluci a jeho dělnická třída v čele s Leninovou stranou bolševiků začala budovat zce­la nový stát, stát diktatury proleta­riátu. Dělnická tří­da v Evropě se v té době připravovala к rozhodným bo­jům s buržoazií. Otázka proletářské revoluce se dosta­la na pořad dne v řadě evropských států. V jejím zá­jmu bylo chránit Sovětské Rusko, které se stalo její přirozenou oporou. Pro vůdce sociální demokracie na­stalo opět období zkoušek. Ti však ve své většině, stejně jako dříve v ji­ných krizových momentech, selhali. A nejenže nepochopili požadavek do­by, nejenže nebyli na výši úkolů hnu­tí, jež představovali. Přispěchali do­konce na pomoc buržoazii, která tvá­ří v tvář rostoucí revoluční vlně ho­rečně hledala ideově politické argu menty proti Sovětskému Rusku a na obranu vlastního panství. Na prvním místě mezi těmito argumenty se octla odsouzení diktatury a obrana demo kracie. Ve svém spise Diktatura prolétá riátu vystoupil Kautsky s tvrzením, že Marx se o diktatuře proletariátu zmiňoval vlastně jen sporadicky a pokud o ní vůbec mluvil, pak že »opominul podrobněji rozvést, jak si ji představuje«, že on ani Engels ne­chápali diktaturu proleťarlátu jako formu vlády, ale jen jako stav po do­bytí moci dělnickou třídou a že ko­nečně oba viděli v Pařížské komuně dělnickou vládu zvolenou všeobecným hlasováním, tj. demokraticky, aniž by­la buržoazie zbaveha svých volebních práv. Diktatura proletariátu prý byla podle Marxe stavem, který pří pře­vaze proletariátu nutně vyplývá z čis­té demokracie. »Slovo diktatura znamená doslov­ně zrušení demokracie, samovládu jednotlivce a odstranění práva na opozici. Je otázkou, zda vítězný pro­letariat taková opatření potřebuje,« průhledně mátl pojmy a demagogicky se ptal Kautsky a dospěl až к závě-' ru, že je-li dělnické třídě po jejím vítězství něčeho třeba, pak právě de­mokracie, a nikoli diktatury. Vrcho­lem jeho »úvah« bylo potom vykon­struované dilema v sugestivně polo­žené otázce: »Co má udělat socialis­tická vláda, jestliže se proti ní ve volbách na základě všeobecného hla­sovacího práva vysloví většina obyva­telstva: sklonit se před vůlí lidu nebo zlikvidovat demokracii, aby se udrže­la?«1 Podle Kautského je tedy socialistic­ká vláda povinna poskytnout poraže­né buržoazii všechna demokratická práva a v případě svého neúspěchu ve volbách jí vrátit moc. Lenin vyvrátil Kautského »teorie« Na Kautského invektivu ihned a velmi ostře reagoval V. I. Lenin. Břit­kou polemikou odhalil, že v situaci, kdy dělnické hnutí mělo jedinečnou příležitost rozšířit základnu světové proletářské revoluce o vyspělé prů­myslové země, což mohlo podstatně usnadnit přechod Evropy к socialis­mu, jednal Kautsky ne jako revolu­cionář, ale jako moralizující renegál. Kautsky, Diktatura proletariátu, kap. Kautsky se nejen rozešel s marxis­mem a socialismem, ale socialismus v nejkritičtější chvíli i zradil. jeho zrada přitom přerostla histo­rické období, v němž byla dokonána. Jeho teorie »čisté demokracie« se sta­la hlavní zbraní reformistické ideolo­gie proti komunismu. Všichni nepřá­telé socialismu od té doby nedělají nic jiného, než že v různých obmě­nách opakují »argumenty«, s nimiž přišel Kautsky: že komunisté dávají přednost diktatuře před demokracií, že parlamentní demokracii odmítají nebo podceňují a že socialismus ne­potřebuje diktaturu, ale demokracii. Lenin tehdy na základě nezvrat­ných faktů snadno dokázal, že Marx i Engels o diktatuře proletariátu psali nejen velmi často, ale že ji dokonce i zcela přesně definovali, a pokud jde o Pařížskou komunu, ta že sice byla zvolena všeobecným hlasovacím prá­vem, ale za situaoe, kdy »elita, štáb a špičky buržoazie z Paříže utekly« a volebního práva se tak samy zbavi­ly, a že ostatně právě nedostatečně tvrdý postup Komuny proti buržoazii byl jednou z přičiň jejího pádu. Jádrem Leninovy polemiky pak by­lo vysvětlení, že diktaturu nelze cha­rakterizovat ani jako zrušení demo­kracie (protože vládnoucí třída pro sebe ji obvykle neruší), ani jako sa­movládu jednotlivce (protože, jak ukazuje historie, jejím nositelem mů­že být I skupina lidí nebo celá tří­da), že diktatura proletariátu nemůže být chápána ani jako »stav«, ani jako forma vlády, ale jako typ státu, a že otázka vůbec nemůže být kladena tak abstraktně, tak netřídně, jak to činí Kautsky. »Čistá demokracie« neexistuje Nelze teoretizovat o tom, zdůraz­ňoval Lenin, čemu má být ve státě dána přednost — diktatuře, nebo de­mokracii — aniž se ptáme: o dik­taturu které třídy jde a proti které třídě má být uplatňována? A která třída má požívat demokratických vý­hod? Každý v historii známý stát byl totiž »strojem na potlačování jedné třídy třídou druhou«.2 Každý stát je tedy diktaturou a tato diktatura má vždy svůj třídní obsah. Diktatura je podstatou státu. Neexistuje tedy »dik­tatura vůbec«. Neexistuje proto také »demokracie vůbec«, demokracie »sa­ma o sobě«. Demokracie (v různé míře a v různé podobě) může být jen jednou z forem vlády ve státě, jehož podstatou je vždy třídní diktatura. Ve XX. století pak demokracie může být vládní formou buď buržoazní ne­bo proletářské diktatury. Žádná »čis­tá demokracie« neexistuje. »Otázka diktatury proletariátu je otázka poměru proletářského státu к buržoaznímu státu, proletářské de­mokracie к buržoazní demokracii,« vyjasňoval celý problém Lenin.3 Brát v určité době v ochranu demokracii proti diktatuře proto znamená okraš­lovat buržoazní demokracii, demokra­cii pro menšinu, zastírat její třídní obsah, vyzdvihovat ji před proletář­­skou demokracií, demokracií pro vět­šinu společnosti, a opomíjet historic­ký fakt, že »formy demokracie se v průběhu tisíciletí nevyhnutelně stří­dají« a že tento proces se u buržoaz­ní demokracie nezastaví.4 Proč socialismus potřebuje diktaturu proletariátu Vítězná dělnická třída potřebuje svůj stát, svou diktaturu proto, uka­zoval Lenin, aby násilím zlomila od­por buržoazie jako třídy, aby ji vy­­vlastnila, zbavila veškeré moci a vli­vu a nahradila její řídící roli dělnic­kou správou. Není pravda, že větši­na, která získá moc, nemusí lámat ndpor menšiny a násilně ji potlačo­vat, protože tato menšina je zaned­batelná. jen ten, kdo uvažuje jako liberál, tu může vycházet ze vztahu většiny к menšině; marxistické hle­2 Marx-Engels, Vybrané spisy, I., str 504. 5 Lenin, Spisy 28, str. 236. 4 Lénin, Spisy 28, str. 478. disko pokládá za rozhodující ne kvantitativní měřítka, ale kritéria kvality, tj. poměr vykořisťovaných к vykořisťovatelům, skutečnost, že formální rovnost není ještě rovnosti taktickou, fakt, že vykořisťovaný ni­kdy nemůže být roven vykořisťova­teli. Hlásat, že dělnická třída v takové situaci potřebuje »čistou demokracií«, je čirý nesmysl. »Pokud proletariat ještě potřebuje stát,« zdůrazňoval již Engels, »potřebuje ho nikoli v zájmu svobody, nýbrž aby potlačil své pro­tivníky; a jakmile se může mluvit o svobodě, přestává stát jako takový existovat.«5 Proletářský stát se pro­stě nemůže obejít bez porušení demo­kracie vůči buržoazii, stejně jako buržoazie v minulosti nemohla dospět к svému panství, aiUž vyvolala »řadu povstání, vedla občanské války, ná­silně potlačovala krále, feudální pá­ny, otrokáře a jejich pokusy o re­stauraci.«6 Dělnická třída se své moci nikdy nevzdává Dělnická třída n.a rozdíl od buržoa­zie však ustavuje svůj stát nikoli ve svůj prospěch, ale v zájmu většiny společnosti, v zájmu vykořisťovaných a za jejich aktivní účasti, proto, aby dala správní aparát do jejich rukou, učinila ze svobody fiktivní svobodu faktickou, založenou na vysoké život­ní úrovni pracujících, a organizovala přechod ke společnosti, v níž už ne­bude třeba státu a v níž tedy nebu­de ani. žádného potlačování. Tato perspektiva i cesta, kterou pracující lid ušel, než dospěl к ví­tězné proletářské revolucí, dává děl­nické třídě a její vládě právo I po­vinnost střežit to, čeho již bylo dosa­ženo. »Chtěli by nás vrátit do buržoazní­­ho řádu, a proto se nám pokoušejí vnutit svou buržoazní demokracii, de-5 Engels v dopise Bebeiovl 28. 3. 1875. • Lenin, Spisy 28, str. 261, 471—2. mokřadi pro vykořisťovatele, která je cizí zájmům lidu. Je to marný a zbytečný záměr,« výstižně řekl soudruh L. I. Brežněv ve zprávě o činnosti ústředního vý­boru KSSS na XXIV. sjezdu. »Sovětští lidé mají svou demokracii — socia­listickou — své zásady, své tradice v rozvoji demokracie. Absolutní svo­boda stejně jako absolutní demokra­cie neexistuje, jsou to třídní pojmy. Tak pojímal otázku V. I. Lenin, tak ji dnes pojímá naše strana. Smysl a náplň socialistické demokracie vidí­me v účasti stále širších mas na říze­ní země a společenských záležitostí.« Komunisté nejsou proti demokracii Tvrzení, že komunisté dávají před­nost diktatuře před demokracií, je tedy zcela nesprávné. Není ani prav­da, že paušálně odmítají a podcěr ňují b.uržoazní demokracii. Naopak: jsou někdy jedinými, kdo se za ni dovedou postavit. Zatímco buržoazie je ochotna hodit celou demokracii přes palubu, neni-li s to její pomocí udržet své třídní panství, a je schopna i rozpoutat vál­ku, která je absolutním popřením de­mokracie, komunisté dobře vědí, oč je buržoazní demokracie, třebaže omezená a nedokonalá, pro pracující lid příznivější než otevřená buržoaz­ní diktatura v podobě různých odrůd fašismu, a dělají vše, aby ji ubránili, demokracii i mír ve světě — proti nikomu jinému než právě proti bur­žoazii, která se ještě včera vydáva­la za jejího nejvěrnějšfho obhájce. »Nejsme anarchisty,« řekl G. Dimitrov na Vil. kongresu KI v roce 1935, »a není nám vůbec lhostejné, jaký poli­tický režim existuje v té které zemi: zda buržoazní diktatura ve formě buržoazní demokracie, třeba I s nej­­okleštĚnějšími demokratickými právy a svobodami, anebo buržoazní dikta­tura v otevřené fašistické formě.«7 □ Otázka demokracie a diktatury ne­ní tedy tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Není však zas tak složitá, jak ji chtěli dělníkům dě­lat Kautsky a jeho stoupenci. Je to otázka, na kterou nelze pravdivě od­povědět jinak než z třídních pozic. ________ B. DOUBRAVA 1 Dimitrov, Výbor z projevů a článků str. 132. RUDĚ PRÁVO Ve Čtvrtek 22. dubna 1971- 3 První pochopil vel­ké možnosti opero­vat s takto polože­nou otázkou pro­ti komunistům ni­kdo menší mezi re­­negáty dělnického hnutí, než byl Ka­rel Kautsky, jeden z vůdců Druhé in­ternacionály. Psal se rok 1918. Rusko mělo za se­bou vítěznou prole­ Lenin, diktatura proletariátu a revoluce 1 & 22. dubna 1870 se narodil V. I. Lenin.

Next