Rudé Právo, červenec 1971 (LI/154-180)

1971-07-22 / No. 172

Co se třeba na trzích nevidí Nejsem st docela Jist, zda ty šňů­ry vozidel, které tec! směřují z různých koutů země do Liberce, vezou jen lidi zvědavé či potenciál­ní zákazníky. Možná, že zůstane při ukojení zvědavosti, neboť zákazní­kem se člověk může stát jen za urči­tých okolností... A tak s blokem a tužkou v ruce vstupoval jsem do areálu Liberec­kých výstavních trhů, abych se po­kusil zjistit, zda tu existují ony okol­nosti, iež ze zvědavce činí zákazníka. Procházím křížem krážem pavilóny a usuzuji, že to, co přinesly české a slovenské podniky letos do Liber­ce, jsou vesměs věci velmi pěkné, vkusné, účelné a moderní (ačkoliv vím, že v jednotlivostech se můžeme rozcházet, protože vkus a modernost Jsou pojmy ve svém obsahu věru sporné]. Ale tak či onak, soudě 1 po­dle rozhovorů, jež jsem nezdvořile odposlouchával mezi návštěvníky trhů, shoda je celkem v tom, že »když chceme,' umíme udělat moc hezké věci«. A tak plni svěžích dojmů lidé use­dají ke stolkům kolem kiosků anebo v restaurantech a vyměňují si ná­zory na tu či onu expozici. Vlastně spíše na ty či ony vystavené dámské šatovky,* pláště či boty nebo obleky, protože spory Jsou — »která to vlast­ně byla expozice, co nám ukazovala ten pěkný dámský komplet?« (Nejde jen o komplet, jde o mnohé jiné.) Prostě v některém pavilónu dost dobře nevíš, kdo je čeho výrobcem. Tam, kde vystavují podniky míst­ního hospodářství, je doslova na ku­pě (byť v pěkném aranžmá) několik pozoruhodných výrobků — dámské šaty, pláště, boty, kabelky a nad nimi asi půl tuctu emblémů — Opa­­van, Tvorba, Javoz, Triga aj. Ale co kdo vyrobil? »Hezké, co?« řekne mladá žena zřejmě svému muži, který nemá jaksi zájem o tu ženskou parádu, neboť dost odevzdaně kývne hlavou a za­bručí cosi o vysoké ceně. Leč kou­kám, ale cena nikde. Dohaduje se tedy, že »to hezké bude asi pěkně drahé«. A tak aniž se odborně vyznám v psychologii zákazníka, vím v té chvílí zcela určitě, že ti dva se těžko stanou zákazníky Opavanu či Javozu nebo Trigy, neboť nevědí, zač prodávají či chtějí své výrobky pro­dávat. Až na výjimky ta cenová anony­mita je ve všech expozicích pří­značná. Vyprávět zákazníkovi, že jde o věci vývojové a že cena je závislá na mnoha věcech dosud neznámých či nejasných (materiál, sériovost atd.), je pravda dost těžké, jenže občan sem nepřišel na ekonomické školení ani proto, aby mu někdo zdůvodňoval, proč výrobce nezná ještě ani přibližnou cenu. On se spí­še ptá, proč jeden výrobce cenu uvá­dí a druhý nikoliv; proč jeden už zná své výrobní možnosti i možnosti odbytu a . druhý vystavuje zboží, jež právě opustilo návrhářský ateliér a bude ještě asi dlouho trvat, než se dostane na pulty obchodů ... Postávám u těch vitrín plných pře­krásných šatů, jež »dělají člověka«, a slyším, pmoho,,různých otázek, na něž se nedostává odpovědí. (Ty pro­pagační. letáčky ježící tu a tam takřka nic neříkají.) A v dohledu není jediný informátor, jediný zasvě­cený člověk, který by odpověděl ná­vštěvníkovi. (I proto, aby ho už pře­dem získal jako zákazníka.) Pozvali nás, říkám si, ale nejsou doma... Ten anonymní kontakt mezi vystaveným zbožím a tisíci lidmi, jež na ně zírají s obdivem či údivem (anebo s otazníky v očích), působí na mne tísnivě. Zda je to ze strany vystavovatelů taktní, nevím... Zda je to efektivní,, teprve nevím. Vím jen, že znát vkus lidí a jejich ná­zory na oblékání a móďu vůbec mů­že být dost reprezentativní jak pro výrobu, tak i pro obchod. Tahle úvaha mě vedla do expo­■ zice Ooevních závodů v Trenčí­ně. Běhám chvíli z jednoho kouta do druhého a marně hledám někoho, kdo Trenčínské zastupuje. V jakémsi poloskladu sedí starší člověk a ochot­ně začne hledat se mnou. Trvalo dobrých 15—20 minut, než jsem se seznámil s propagačním pracovní­kem Trenčínských soudruhem Bará­­tem. — Jaký je zájem o ten nafialovělý pánský oblek? táži se. — Však vidíte, řekne soudruh Ba­­rát a ukazuje na »shromáždění« lidí kolem obleku. — Tedy soudíte, že bude poptávka velká, míním. — Přirozeně, řekne soudruh Barát, ten zájem je neklamný. Potom se však svěří, že s uspokojením poptáv­ky po tom obleku bude problém, je­likož o.bchod — jak si zjistili — chce jen několik málo kousků. Shodneme se proč: má plné sklady jiných, star­ších druhů obleků a kdyby vzal no­vinku, sklady se nevyprázdní... Chudák zákazník, říkám, copak on může za to, že někdo nakoupil před časem víc, než trh potřeboval? Jak se tehdy dělal průzkum poptávky? Tahle otázka mne zase vedla do toho »shromáždění« lidí kolem zmí­něného obleku. Jedni se práci a vku­su Trenčínských obdivují, ale slyším, že jiní tu postávají a obdivují jen tu »legrační fialovou barvu«. A vůbec je nezajímá, že vedle leží zlatá me­daile ... Atak si říkám, že posuzovat zá­jem lidí o výrobek podle toho, že se kolem něj shromažďují, a do­konce na tom stavět, může být pro výrobce i obchod dříve či později strastiplné. Sklady mohou být zase plné »fialových« ležáků... Zkoumat poptávku zřejmě znamená nedat jen na optické pozorování. Ale jinou me­todu průzkumu poptávky jsem na LVT "neviděl. Ba zdálo se mi, jako by průzkum poptávky byl tady něco druhořadého. Škoda, věru škoda, protože chvíli poté jsem seděl se zástupci gene­rálního ředitelství Slovenských tex­tilních podniků a byla mj. řeč i o so­cialistickém stylu oblékání. Přišla mezi nás i jedna soudružka z mód­ního časopisu a řekla, že obsahem socialistického stylu oblékání je — nekonvečnost, pokrokovost, funkč­nost, estetíčnost. Žádný neměl ná­mitek, leč co je obsahem těchto pojmů, nikdo přesně nevěděl. Nechci tvrdit, že všichni ti, co přijdou na LVT, to vědí, ale vědí, co jim v ži­votě a práci vyhovuje a co se jim líbí, jenže vědí to všichni naši ná­vrháři? Řeknou jim to světové mód­ní žurnály, z nichž se inspirují? Byl jsem v jednom pavilónu, kde se zíejmě sešli lidé, kteří módě ro­zumějí. Soudím tak z mnoha jejich odborných postřehů. Dva pracují ja­ko technici ve strojírenství a tři jsou mladí lidé z potravinářského prů­myslu. Ti dva první se ptali tří ostat­ních: »Viděli jste tady na LVT někde pracovní oblečení a pracovní obuv?« Chvíli se zpytovala paměť a potom nejasná odpověď: »Tuším, že nějaké boty a šaty jsem viděl.« Následoval zajímavý dialog o tom, že móda je u nás pojímána stále dost jako věc exkluzivity, výlučnosti »pro jednu třetinu života«, tedy pro volný čas a různé příležitosti ve vol­ném čase a méně čl vůbec ne jako účelová záležitost pro pracovní den. »Těch osm hodin práce z hlediska oblékání a obouvání je tu na LVT v nerovnováze s osmi hodinami od­počinku a zábavy.« Něco na tom bude. Ba řekl bych, že je to určité hledisko, podle něhož se má či může odvíjet jak tvůrčí činnost návrhářů, tak i vý­robní a obchodní politika spotřební­ho průmyslu vůbec... Vyjdu znovu do »ulic« výstaviště a zajdu si do školy alias »prodejního domu«. Lidí jako máku a dusno. Z učeben této školy jsou teď prodej­ní, nevětrané místnosti. Na pultech a v regálech zboží, které je běžně к dostání v Praze, Jihlavě, Olomouci, Brně, Žilině, Košicích, všude. A snad i na vesnici. A zboží namnoze tak říkajíc letité co do vzorů i kvality. Ale lidé nakupují a kupují a skoupí, co mohou. A v pavilónech jsou no­vinky, módní zboží hýříc! většinou nápaditostí a vkusem. . Kontrast tak trochu smutný a ne­dobrý. Pravda, říkám si, do roka musí být a také většinou bývá to či ono oceněne, vyznamenané zboží za­vedeno do sériové výroby, jenže zku­šenosti jsou stále trpké: vezme ho obchod, když má plné sklady? A co ostatní zboží, sice neoceněné, ale namnoze také vysoké úrovně? Vy­robí ho podniky v míře odpovídající poptávce, když poptávka je mnohde velká neznámá a napěchované skla­dy obchodu bariérou pro výrobu? Někdo mi doporučil, abych se za­šel podívat do pavilónu Bytexu a tam hledal odpovědi. (Našel jsem je, i když nejsou právě typické.) Je tu к vidění mj. šest nových druhů kovralů v 15 různých barvách, nové potahové látky a hlavně — vše oka­mžitě к mání. Vývoj, výroba a ob­chod, přišly na LVT v naprosté sou­hře a s cílem nejen ukázat, ale také hned získat zákazníka. Ale bez starosti o odbyt tu také nejsou. Sklady mají také plné. Ko­berce na míru, celopodlahové, si těž­ce klestí cestu proti sporné tradici různých »bukláků«, plyšových kober­ců a napodobenin »peršanů«. Je stále dost lidí, kteří si myslí, že nové je horší starého. A tak se propagace točí na plné obrátky. Podnikavost lidí z Bytexu­­jde tak daleko, že jeho zástupci jezdí i do bytových družstev a na­bízejí své výrobky. A s úspěchem. Zákazníci se zvou z celé republi­ky do prostorného stálého pavilónu Bytexu v Liberci, aby zde bylo mož­né ukázat celou paletu výrobků. S každým vedoucí pavilónu soudruh Holec jedná jako s jistým zákazní­kem, který však mnohdy ani dost dobře neví, co chce. Je tedy umění seznámit se s jeho vkusem, ale i úče­lem jeho potřeb a trpělivě a s tak­tem jednat a zase jednat. Neboť kdo koupí jednou, koupí pravděpodobně podruhé. Vedle toho výroba či příslušné útvary ředitelství sondují po celé republice v různých prodejnách, co se právě žá­dá a co nikoliv. Podle toho mění i ně­kolikrát do roka technologii, materiál, výrobu (i když nevěřím, že s doko­nalým úspěchem z hlediska sorti­mentu v každé prodejně, což je zá­vislé i na prostorách skladů). Ale ať tak či onak, kovral postupně,, ale přece vniká do kanceláří a domác­ností. V Bytexu uvažují logicky: vědí, Že občané mají slušné vklady ve spo­řitelnách a že jen v polovině domác­ností jsou koberce na míru (které se čistí jednodušeji než klasické a jsou trvanlivější) a že dříve či později kovral na celé čáře zvítězí... Na LVT jsou tedy také expozice, jež vědí, co chtějí a jak chtějí uspokojit skutečné potřeby občanů (při všech povinnostech i vůči ex­portu); nepřišly sem jen vystavovat, ale také zároveň zkoumat poptávku, vkus lidí, spojit ústrojně to, co je socialistické v oblékání a bytové kul­tuře, s tím, co je moderní, aniž šosá­­kovi musejí odvádět sebemenší daň. A to je světlá stránka Libereckých výstavních trhů: jsou totiž vystavo­vatelé, kteří sem přijeli, aby hledali zákazníky a uspokojili jejich potře­by i plnili tak usnesení XIV. sjezdu strany; aby tedy také zkoumali efek­tivní metody dělby práce mezi vý­robci a obchodem, jakož i metody cílevědomé obchodní a výrobní poli­tiky na léta kupředu. JAN LIPAVSKÝ ULIČNÍ ORGANIZACE A REGISTROVANÍ KOMUNISTÉ První společná schůze Místnost školní družiny byla už zaplněna do posledního místa, ale stále ještě přicházeli další. I po zahájení schůze, když už hlavní řečník, náměstek předsedy KNV soudruh ing. J. Kubašovský, hovořil o aplikaci závěrů XIV. sjezdu strany na život a práci komunistů v kraji, ve městě, a tedy i ve 20. uliční orga­nizaci KSS, se ještě trousili někteří opozdilci. Lákavé bylo nejen samotné hlav­ní téma schůze, ale i skutečnost, že se na ní poprvé setkají komunisté, nejen členové této uliční organizace, ale i ti, kteří pracují v nejrůznějších košických závodech, úřadech a institucích, ale žijí v jednom ze zdejších sídlišť. Když soudruh Kubašovský skončil a předsedkyně organizace soudružka M. Čaplovičová vyzvala přítomné к dis­kusi, nastala chvilka tradičního ticha. Ale byla to opravdu jen chvilka. Pak se zvedala jedna ruka za druhou ... Hovořili členové uliční organizace, ale i mnozí z těch, kteří tady mezi nimi byli poprvé — registrovaní čle­nové. A z vystoupení všech bylo pa­trno, že všichni komunisté žijící v okruhu ulic Boženy Němcové, Solov­­jevovy, Kotayho a dalších budou mít společně co dělat. Na přetřes přicházejí problémy sou­visející s životem v sídlišti, kde si zatím většina lidí »hraje na svém pí­sečku«, žije si sama pro sebe, nic ko­lem je nezajímá, pokud ovšem se jich něco přímo nějakým způsobem nedo­týká. Tak třeba soudružka Rykrová na příkladech ukazuje, jaký je nezájem 1 o práci občanského výboru. »Na je­diné schůzi byl přímo nával, když se řešily otázky kolem výstavby ga­ráží ...« Prostředí v sídlišti se sice rok od roku mění к lepšímu, ale i na tom mají zatím jen minimální podíl sa­motní zdejší obyvatelé. Těm naopak ani příliš nevadí, že tu a tam různí vandalové ledacos z toho, co zde by­lo pro zlepšení prostředí vytvořeno, zničí. Kolik jen stromků kolem ulic a v parčíku vezme každoročně za své. Ani to nejsou maličkostí... Připomínky padají na adresu vyso koškolské mládeže. V okruhu působ­nosti této uliční organizace je nejen velký areál studentských domovů, ale i vysokoškolský klub a chlapci a děv­čata se zde ne vždy Chovají tak, jak se .sluší na budoucí socialistickou in­teligent ... Diskutéři ukazují i na ne­dostatky v údržbě bytů, kritizují ně­které stavební podniky působící v tomto obvodu za nehospodárné za­cházení s různým materiálem... Je zkrátka vidět, že komunisté nechodí kolem věcí se zavřenýma očima a že jim záleží na tom, aby i napohled ma­ličkosti, které však často nejen zne­příjemňují život, ale v konečném dů­sledku i okrádají nás všechny,- byly vymýceny. A když se nyní konečně všichni komunisté do boje proti nim spojí... Nejlíp to, myslím, vyjádřil soudruh Bajanovský: »Je dobře, že se tak ko­nečně společně scházíme. Žijeme tady dlouhá léta, chodíme kolem sebe, po­tkáváme se i v domech, ale nevěděli jsme jeden o druhém.« A ing. Nálepa pak připomíná, že uliční organizace by měla možnosti, kterou jí dává nynější registrace ko­munistů, skutečně důsledně využít. »Když si všichni pěkně rozdělíme úkoly a každý z nás bude odpovědný za nějaký, třeba jen malý dílčí úsek, musí se nám společně podařit vše­chny menší či větší nedostatky, s ni­miž se zde zatím potýkáme, vymý­tit ...« Mnozí z přítomných na tako­vou příležitost — pohovořit si o míst­ních problémech — už dávno čekali. Ale ukázalo se také, že všichni čle­nové strany bydlící v obvodu .dvacáté košické uliční organizace ještě ne­splnili jednu ze svých základních stranických povinností. Výbor ještě čeká, že i ti opozdilci konečně na­jdou cestu к němu a zúčastní se spo­lečné práce, aby i zde mohli komu­nisté bez rozpaků hovořit o tom, že jsou opravdovou vedoucí silou, která pomáhá všem občanům v jejich pro­blémech. Tímto odhodláním první společné setkání komunistů ve 20. uliční orga nizaci KSS v Košicích skončilo. A jis­tě nezůstane jen u odhodlání. JAROSLAV MICHALEK Osuské mění tvář Zanedbaná ulice, chodníky, které po několik desítek let nebyly opravovány, nedostatečné a často porouchané osvětlení, několik starých stromů a rozbitých laviček v prachu и cesty. Množství domácí drůbeže ničilo zbytky zeleně a pře­káželo dopravě, opravovaly se vlastně jen domy a dvory s příslušenstvím, přičemž ostatní objekty a prostranství obce byly »pátým kolem и vozu« a po­stupně je »upravoval« zub času. Tak nějak#vypadala obec Osuské v okrese Senica nad Myjavou ještě před dvěma třemi lety: měla všech­ny znaky vesnice v úpadku. Sice existovaly plány na stavbu vodovo­du, opravu komunikací a různé re­konstrukce, ale stále zůstávaly jen na papíře — skutek útek. Protože v obci je dobře prosperující JZD, které jako každé jiné potřebuje mla­dé pracovníky, což předpokládá i vy­tvoření vhodných životních podmí­nek pro ně, uvažovali pracovníci okresních orgánů nad tím, co udělat, aby se stav obce změnil. Věděli, že by nestačilo jen vložit miliónové in­vestice: časem by se všechno vrátilo do starých kolejí, kdyby ruce к dílu nepřiložili i obyvatelé obce. ■ V ŠIROKÉM OKOLÍ JE ZNÄMO, že lidé z Osuského jsou při správ­ném vedení schopni udělat malé zá­zraky — to se ukázalo i v dob­ré činnosti zemědělského družstva. A proto se hledala cesta, jak zakti­­vizovat poslance a upevnit spolu­práci mezi národním výborem, sprá­vou dřužstva a stranickou organizací. Z různých důvodů se od posled­ních voleb vyměnilo několik před­sedů MNV. I na začátku minulého roku se uvažovalo, komu svěřit do rukou vedení obce. Musel se najít někdo, kdo by byl dobrým organi­zátorem, měl respekt a vlastním pří­kladem by dokázal strhnout ostatní spoluobčany к přestavbě vesnice. A stejně jako často předtím, když bylo třeba něco rozhýbat, 1 teď padl »los« na ředitele místní devítiletky Rudolfa Chorvatoviče, který od své­ho příchodu ve dvaapadesátém roce udělal pro obec kus užitečné práce. Pět let stál v čele stranické orga­nizace, dalších sedm vedl osvětovou besedu a osm roků byl tajemníkem školského odborového svazu. »Když mi navrhli, abych převzal funkci předsedy národního výboru, jako komunista jsem nad tím dlou­ho neuvažoval, ale pustil se do dí­la,« vzpomíná soudruh Chorvatovič. »V první řadě jsme se s poslanci vrátili к plánům z předchozích let a zkoumali jsme, co se nesplnilo a proč. V něčem byla vina u nás doma, v jiném se na nás zapomnělo, na­příklad s vodovodem. Po důkladné analýze jsme si stanovili reálný plán práce do příštích voleb, požádali o pomoc ONV, ale hlavně jsme spo­léhali na aktivní práci všech oby­vatel.« ■ UŽ ZA MÉSlC — bylo to, mys­lím, začátkem května — se sešlo asi 250 občanů na veřejné schůzi, a když předseda vystoupil s progra­mem proměny vesnice, někteří po­chybovačně kroutili hlavami. Měli v živé paměti sliby-chyby předchá­zejících let, a tak se přece jen zdálo velkým soustem za dva roky vybu­dovat síť, namontovat moderní zá­řivkové osvětlení, přestavět kulturní dům, opravit silnice, před každým domem nahradit »měsíční krajinu« trávníkem se záhony květin a beto­novým chodníkem. Ale i tak se plány setkaly s nadšeným přijetím a lidé se netajili tím, že vynaloží všechny své síly к jejich naplnění, že se při- MALÁ OBEC - VELKÉ ÚSPĚCHY činí o zkrášlení celé obce a udělají z ní — bez nadsázky řečeno — vzo­rovou, rozvojoyou vesnici. V místních orgánech dobře věděli, že vyvolanou iniciativu je třeba hned podchytit a nedovolit, aby upadla pro nedostatek materiálu anebo pro projektovou nepřipravenost. Chápali, že nakolik se podaří organizačně i materiálově zajistit první akce, tak budou vypadat i všechny ostatní. Za 14 dní se již začalo se stavbou vodovodu, a to byla první pracovní prověrka. Okresní národní výbor uvolnil půl miliónu korun na vybu­dování první větve po jedné straně vesnice, našel se dodavatel a začaly první zemní práce. Občané v Osus­­kém nepřihlíželi dlouho se založený­ma rukama a zapojili se do práce. Prováděli výkopy, ukládali armatu­ry... a tak během jednoho roku byla voda v každém domě a staré obecní studny šly do výslužby. Při hodnocení první akce byla spokoje­nost na všech stranách. К půlmilió­nu korun investic přidali občané stejnou sumu vlastní prací, takže se rozsah projektovaných prací zdvoj­násobil. Ale byl 1 jiný, větší užitek: lidé se naučili věřit ve vlastní síly. Proto se hned přistoupilo к dalším pracím. Staré pouliční osvětlení bylo na­hrazeno moderním osvětlením měst­ského typu, na silnicích byly pro­vedeny nutné opravy, zahájila se stavba nové prodejny Jednoty a — opět v rámci akce Z — se začal upravovat i celkový vzhled obce. ■ »VELMI NÄM POMOHLI PRA­COVNICI ONV — předseda soudruh J. Valo, tajemník F. Krokovič, dr. Krajsa — a i na odborech pro plá­nování a výstavbu nám vždy šli na ruku. Naše základní organizace stra­ny, správa JZD v čele s ing. J. Bar­­cajem a rada i celý národní výbor začaly spolupracovat na vyšší úrovni. Ale co je hlavní — všichni poslanci pracovali a pracují tak aktivně, jako nikdy v minulosti... Když to všech­no spočítáme, není se co divit, že i XIV. sjezd a 50. výročí založení KSČ jsme přivítali hodnotným celo­­obecním závazkem. Rozhodli jsme se zkrášlit vzhled obce a slovo jsme dodrželi,« řekl ředitel školy, předse­da MNV a po dobu devíti let opora výboru ZO KSČ soudruh Chorvatovič a ukázal na novou budovu národ­ního výboru. Viděl jsem Osuské před rokem, za­kopával jsem tam o kameny, které nahrazovaly chodníky, brodil se blá­tem ... Přejít od domu na silnici znamenalo na mnoha místech zdo­lat nesnadnou překážkovou dráhu. A dnes? Čistá silnice s odvodiíova­­cími žlaby na krajnicích, tvárnicemi vyložené chodníky, před každým do­mem záhon květin a zelená plocha s růžemi, vyštěrkované příjezdy к vratům domů a mnohé další změny. Je to možné udělat za tak krátkou dobu? Ano, je, pokud se do práce zapojí všichni tak, jako v Osuském. Sami si upravili základy pro chodníky, rozházeli stovky tun zeminy, vysázeli květiny a pečlivě je zalévají a ošet­řují. Možno říci, že probíhá nevy­­psaná soutěž, kdo bude mít pěkněji upravená místa před domem. A co je na tom nejcennější: není to nějaká hra na vlastním písečku. Vzájemně si pomáhají a těší se ze společných úspěchů. ■ DOBRÉ DlLO SE PODAŘILO. Vesnice s 800 obyvateli zbohatla I dík vlastní práci o několik miliónů korun. Někdo by možná čekal, že po dobré práci přijde odpočinek. V Osuském tomu tak však není a už se pracuje na dalším plánu rozvojel I když upravili kulturní dům (zvětšili jej o svatební síň), uvažují znovu o dalším vylepšování, dokončují pohostinství Jednoty a po­čítají se stavbou prodejny průmys­lového zboží. (Aby se pro každý hřebík nemuselo chodit do vedlej­ších obcí nebo do okresního města.) Pro budoucí mladé pracovníky JZD chtějí postavit 18 bytových jednotek, připravují místo pro 25 rodinných domků; učitelé dostanou nové byty a litují jen toho, že škola, která mě­la stát v letech 1972—1973, se ne­dostala do plánu páté pětiletky. V Osuském však věří, že za pomoci ONV se podaří rozlousknout i tento oříšek, a sami jsou opět ochotni udě­lat co nejvíc vlastní silou. Jde jim přece o budoucnost vlastního domo­va, své sice malé, ale o to všem dražší vesnice. KAROL MIKULKA Lodní přeprava novinového papíru má v Severočeských papírnách ve Stětí už svou tradicí. Nejenže je lacinější, ale je značnou úlevou dopravě vlakově t automobilové. Letošní rok je zaměřen na lodní přepravu novinového papíru do za­hraničí. Od počátku plavební sezóny přepravili pracovníci CSPLO více než 1200'tun papíru do Belgie. V minulých dnech byla vypravena loď s nákladem 200 tun do Hamburku. Foto M. KONVALINKA llllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllll FEJETON ...............IIIIIHI......i.........................II................IIIIHII.....I.........Ilillillllllllllllllllllllll........................................................Ill....lili Jen shodou okolností jsem neměl minulý týden pohřeb. Důsledky klání se dvěma pat­níky a jedním slušně vzrost­lým topolem vzal za mne na sebe vůz. Pokud jde o mne, vyšel jsem z toho bez škráb­nutí, což se ovšem nedá říci o autě. Když jsem se pozne­náhlu dostával z onoho pří­lišného nervového přepnutí a toužil po noci klidného, hlubokého spánku, neměl jsem ani potuchy, že ta dru­há, podstatně horší část mar­tyria mne teprve čeká. Vedoucí opravny se tvářil naprosto odmítavě. Otíral jsem si zrosené čelo a slibo­val hory doly. Naivka. Tako­vých žebroníků sem chodí dvacet denně. Díval se oknem na dvůr, kde déšt zkrápěl desítky vozů čekajících na ruce klempířů, lakýrníků, ča­louníků a mechaniků: »Sku­tečně, nedá se nic dělat, do podzimu to nepřichází v úva­hu ...« Před očima se mi bláznivě roztančily mlžné kruhy. Silou vůle jsem překo­nal ochablost a znovu jsem ho začal bombardovat zápla­vou slov, jejichž přesvědči­vost by musela pohnout t ská­lou. Nic. Už jsem se v stavu naprosté rezignace sbíral к odchodu, když v můj pro­spěch zahrála neuvěřitelná náhoda: »Poslyšte, s člověkem vaše­ho jména jsem sloužil na voj­ně ... Jak se jen jmenoval křestním jménem?« Ježíšmárjá, ucítil jsem šan­ci a skočil po ní s mrštností pantera: »Alois... no přece můj strýc Alois, nikdo jiný to ne­může být,« vyskočil jsem, »on lam byl kuchařem!« Podíval se na mne s ná­hle probuzeným zájmem: »Tak vy jste jeho syno­­vecl?« »No jistě, strýc Alois, na­víc můj kmotr!« »Ten váš strýc byl na vojá­ky pěkný prevít,« řekl a po­díval se na mne zpod obrví: »Komu chtěl, tomu řádně na­ložil ešus a někomu jen tak pomastil dno. A mohl st jít někdo stěžovat, to pak к okýnku nemusel vůbec cho­dit!« Poklesla pode mnou kolena a těžce jsem usedl. Jako by si toho ani nevšímal, vedl si dá­le svou: »Ovšem my dva jsme býva­li kamarádi. Když vařili dršťkovou, špikové kosti ane­bo ovar z prasat, která jsme tam vykrmovali odpadky, po­zval mne vždy do kuchyně ... sakra, to bývaly žranice ... Povězte mu, až sem bude mít někdy cestu, at se staví, rád bych si s ním popovídal. Nu, a s tím autem to nějak udě­láme, ale zázraky nečekejte, to není, to nemáme, to nám chybí...« Těžko říci, zda jsem byl rád tomu, že se ml nakonec podařilo zadat onu opravu Byl jsem zcela vyčerpán před chozím hledáním cest, mož ností a lidí, kteří mne po strkovalt jeden к druhému aby mi nakonec bylo dopřá no alespoň slyšení и onoho mocného muže, vojenského kamaráda strýce Aloise. Když potom nějaký stařík, prý skladník, odšroubovával stírá­­če, světla, popelníky, bezpeč nostní pásy, prostě vše, co lze snadno demontovat, zce­la rezignovaně jsem se do­mníval, že už začínají s opra­vou. Vyvedl mne z omylu: »To všechno musím schovat, tady podepište protokol, že to všechno souhlasí. Jinak to nejde, než by vůz prošel ce­lou procedurou, všechno by to rozkradli!« Odcházel jsem odtud s jas­ným pocitem — jak se říká — zlomeného člověka. Ovšem můj organismus se zbytečně opájel nadějí na nutný rege­nerační útlum. Po několika dnech mě zavolali: »Nemáme přední sklo, pra­vý blatník a směrovky. Vůbec tyto věci nedostáváme, takže st to hleďte sehnat, jinak je zbytečné s tou opravou začí­natI« Tak jsem se do toho dal, a abych byl upřímný, dnes už vlastně nevím, co mám. shánět dříve. Muž v obcho­dě, na něhož mne odkázal člověk, s nímž se zná on i já, ml důvěrně pošeptl: »Podívejte, na to vedeme pořadník. Když vás napíši ja­ko posledního, nemáte prak­ticky žádnou šanci, snad ně­kdy kolem vánoc. Ovšem ně­jak by se to urychlit dalo ... Poslyšte, potřeboval bych ješ­tě v této sezóně dostat man­želku do lázní. Nemáte v tom­to směru nějaké známé...?« Nemám. To jsem si ovšem ne­chal pro sebe. Jeho jsem ujis­til, že ještě tohoto léta budou jeho ženu nabíjet novými zá­sobami zdraví. Přes lázně jsem už spojení rovněž našel, lenže onen dotyčný potřebu­je zase »protlačit« svou žá­dost o stavební místo pro ga­ráž. Příslušný referent by za­se rád ještě letos sbíral bronz na jadranských plážích a rozdělovač tamějších slu­nečních paprsků místo v in­ternátě pro příbuzného z ven­kova ... Bylo by zbytečné po­kračovat ve výčtu tohoto ne­konečného řetězce. Pokud jde o blatník, přední sklo a smě­rovky, je pro mne nyní roz­hodující jedno: musím sehnat jakýsi и nás dosud nevyrábě­ný lék Antiidiotin pro člově­ka, od něhož se zpětně, po schůdcích vzájemně poskyt­nutých služeb, dostanu až к mužovi v obchodě. Jestliže prozradím, že jsem unaven, pak takové konstato­vání je stejně zbytečné jako třeba zjištění, že voda je mokrá a v lese rostou stro­my. Horší je, že mne opět pronásledují horečnaté sny. Dnes v noci jsem prožil dal­ší těžkou havárii. Jedu takhle z vedlejšího směru a na hlav­ní silnící chci pokračovat pravoúhle doleva. Zkontroluji situact na hlavní cestě, nale­vo, napravo, nikde nic. Tak tam tedy vjedu a vtom se to stalo: motor zhasl, vůz stojí kolmo přes cestu, morduji startér, koupu se ve stude­ném potu... a pak strašně zařvu: »Ne! Ne! ... Nééé!« Obrovitý' kamión se ke mně rychle přibližoval, pak nabral můj vůz svým širokým čelem a za skřípotu mne valil před sebou. Byl jsem natolik du­­chapřítomný, že když se vůz opět dostal na kola, plavným, přesně mířeným skokem jsem se zaklínil mezi přední a zad­ní opěradla. To mne zachrá­nilo. Pak byla ve snu nedůleži­tá mezera. V ní zřejmě splni­li svou povinnost příslušníci dopravní služby a záchranná služba. Doktoři se museli 0 mne dobře postarat, pro­tože• hned nato jsem bez ob­vazů a bez berlí navštívil opravnu. V družně debatě s přítelem strýce Aloise jsme procházeli dlouhou světlou halou, v níž po obou stra­nách čekaly na kozlících na svou chvíli náhradní karosé­rie — zelené, červeně, mod­ré. Ukázal jsem na bílou, kte­rá svítila jako právě padlý sníh na horské stráni. V kan­celáři jsme' pak и šálku kávy dohodli podrobnosti: »Příští týden bude váš vůz v naprostém pořádku. Zatím vám půjčíme jeden z našich, které máme pro tyto účely. S poplatkem si nedělejte sta­rosti. .Zahrneme jej do celko­vého účtu pro pojišťovnu.« Probudil jsem se s nádher­ným pocitem. Když jsem to však všechno rekapituloval, stále jsem měl pocit, že mi z toho snu cost uniká. Cosi velmi důležitého. Pak mi svit­lo. Kalendář. V kanceláři na stole vedoucího byl kalendář s krásnými barevnými repro­dukcemi aut a svítil na něm velký letopočet 1976. Nejdřív mne ovládly smíšené pocity. Ale pak jsem si uvědomil, že jestli tomu tak bude, pak těch pět let se dá vydržet 1 s tím, že v jejich průběhu budu muset tu a tam něco shánět přes »řetězec«. Ovšem zatím o tom nehovořím. Po­čkám. Nevím totiž, nejde-li­­o vidiny související s dozní­váním šoků po přestálých haváriích. OLDŘICH ZÁBOJNÍK Sen o posunutém kalendáři Xa co by se nemělo zniiominat V naší dědině Usobrno se kona­la veřejná schůze vesnické a zá­vodní organizace KSČ společně s MNV a druhými složkami Ná­rodní fronty. Diskuse byla bouřli­vá, zvláště když se projednávalo, co všechno bylo za ta léta socia­listického budování uděláno. Ne­opomenuli jsme ani chyby a omy­ly. Bylo jich, hlavně v roce 1968 a 1969, dost. To všichni známe. To­ho dobrého, co strana ve prospěch lidu udělala, je však mnohem ví­ce. Na to bychom neměli zapomí­nat a říkat to hlavně těm, kteří stále tvrdí, že se nic neudělalo. Např. naše dědina. Má 601) oby­vatel. V roce 1956 bylo utvořeno JZD, postaveny nové objekty. Opra­vila se stará škola, vybudoval hřbitov, místo staré hájenky se po­stavil jednopatrový dům, kde je MNV, pošta, spořitelna, mateřská škola, požární zbrojnice, Svazaim. Položila se asfaltová silnice, po­stavily mosty pres potok, který se také zreguloval. Dělá se kanali­zace, vodovod, místo starého ve­řejného osvětlení nám svítí výboj­kové světlo. Sklárna postavila pro občany z bývalé tovární haly kul­turní dům, dětské hřiště, divadelní jeviště a kino. A to je jenom v na­ší malé obci. Kolik je toho v celé republice, co se pro lidi udělalo! JOSEF KŘIKL, Úsobrno Budou uiit svou jednoíku I/M Závěry jednání XIV. sjezdu KSČ se staly studijním materiálem, na který čekaly milióny lidí v celé naší vlasti. Máme pro další pra­covní období nastíněn program a záleží ted na nás, jak se к jeho plnění postavíme. Velmi dobře pochopili svou po­vinnost komunisté na Státním stat­ku Královice, okres Plzeň-sever. Po projednání sjezdových mate­riálů uzavřeli členové strany a spolu s nimi i mnozí nestraníci pracovní závazky orientované na zvýšení zemědělské výroby a do­dávek na státní nákup. Další zá­vazky jsou zaměřené na kulturně politickou a výchovnou práci. Na všech hospodářstvích statku bu­dou probíhat veřejné sftanické schůze zaměřené hlavně na objas­ňování politiky strany, její poslá­ní v současnosti i budoucnu. Roz­hodli se také, že si na statku za­loží jednotku Lidových milicí. I to je jedna z jejich odpovědí na vý­sledky sjezdového jednání. JOS. LOKAJ, Tis u Blatna RUDĚ PRÁVO . Čtvrtek 22. července 1971 Život mě naiiěil myslet ... V poslední době jsem četla ně­kolik článků o členech strany, kteří své děti posílají na nábožen­ství, aby měli doma klid anebo si nepohněvali babičku. I já byla vy­chována matkou velice pobožnou, ale život mě naučil myslet, porov­návat. Hitler ničil nevinné lidi ve jménu všemohoucího. Byl mezi ni­mi i můj syn, krásný člověk, ko­munista, který bojoval za právo a spravedlnost pro všechny. Když ho fašisté odváděli, v bolesti a stra­chu o dítě jsem klečela a modlila se к bohu, aby mi ho za' bránil. Kámen by se byl ustrnul nad mým zoufalstvím, prosbami... Syna 12. 6. 1942 popravili. Johnson se šel modlit к bohu a přitom posílal hrdlořezy do Vietnamu zabíjet bez­branné ženy, děti, starce, ničit je­jich zemi. Totéž dělá nyní Nixon. A vše ve jménu boha. Co by to by­lo za boha, který by se na to vše mohl dívat? Ostatně, katolická cír­kev je největším kapitalistou ve světě. Říká: zachovávej přikázání boží a čeká tě krásný život na ne­bi. Sama si ale ze snadno získa­ných prostředků, často od chu­dáků, vytvořila krásný život zde na zemi. Plně proto souhlasím s článkem Podivné výklady lásky. Ano, láska imperialistů a církve je jedno a totéž — zbídačení lidstva, ať je jakékoli pleti. Pro své peněžní žo­ky, za vládu nad světem. M. KAČlRKOVA, Praha 9 Slrážd tlcwníku Pracovníci Správy chráněné krajinné oblasti Jeseníky vyškolili v květnu třicet nových strážců Je­seníků. Již tedy 95 kvalifikova­ných dobrovolných strážců z řad členů Horské služby, pracovníků ČSSL a organizovaných turistů zvláště o sobotách střeží Jeseníky ve třech ochranných obvodech: Praděd — Rejvíz, Šerák — Kepr­­ník a Mravenečník — Skřítek. Dbají zvláště na dodržování vyhjášky ministerstva kultury o ochranných podmínkách, Statu­tu a Návštěvního řádu CHKOJ. Strážci jsou vybaveni služebními průkazy, pověřeními ONV к blo­kovému řízení i pokutovými blo­ky. Návštěvník pozná strážce po­dle plátěných vyšívaných odznaků na rukávech větrovek s emblé­mem CHKOJ — modrým zvonkem vousatým, který v naší vlasti ros­te jen v masívu Králického Sněž­níku a Jeseníků. Ve službě nosí na svetrech barevné kovové smal­tované odznaky se státním zna­kem a nápisem Státní ochrana přírody a Chráněná krajinná ob­last Jeseníky. Dobrovolní strážci nevybírají jen pokuty od neukáz­něných návštěvníků. Ve svém vol­ném čase opravují turistické ces­ty, vyznačují přírodní rezervace, vybavuj! Jeseníky lavičkami, od­padovými koši, vyhlídkami, pří­střešky a odpočívadly. Současně dokončují Naučnou stezku v SPR Velká kotlina, nazývanou botanic­kou a zoologickou zahradou v ČSSR. Jsou také výbornými znalci historie, místopisu a pří­rodních poměrů v oblasti, dobrý­mi rádci a průvodci na cestách Jeseníky. JAN SOUČEK, Šumperk

Next