Rudé Právo, červenec 1971 (LI/154-180)
1971-07-22 / No. 172
Co se třeba na trzích nevidí Nejsem st docela Jist, zda ty šňůry vozidel, které tec! směřují z různých koutů země do Liberce, vezou jen lidi zvědavé či potenciální zákazníky. Možná, že zůstane při ukojení zvědavosti, neboť zákazníkem se člověk může stát jen za určitých okolností... A tak s blokem a tužkou v ruce vstupoval jsem do areálu Libereckých výstavních trhů, abych se pokusil zjistit, zda tu existují ony okolnosti, iež ze zvědavce činí zákazníka. Procházím křížem krážem pavilóny a usuzuji, že to, co přinesly české a slovenské podniky letos do Liberce, jsou vesměs věci velmi pěkné, vkusné, účelné a moderní (ačkoliv vím, že v jednotlivostech se můžeme rozcházet, protože vkus a modernost Jsou pojmy ve svém obsahu věru sporné]. Ale tak či onak, soudě 1 podle rozhovorů, jež jsem nezdvořile odposlouchával mezi návštěvníky trhů, shoda je celkem v tom, že »když chceme,' umíme udělat moc hezké věci«. A tak plni svěžích dojmů lidé usedají ke stolkům kolem kiosků anebo v restaurantech a vyměňují si názory na tu či onu expozici. Vlastně spíše na ty či ony vystavené dámské šatovky,* pláště či boty nebo obleky, protože spory Jsou — »která to vlastně byla expozice, co nám ukazovala ten pěkný dámský komplet?« (Nejde jen o komplet, jde o mnohé jiné.) Prostě v některém pavilónu dost dobře nevíš, kdo je čeho výrobcem. Tam, kde vystavují podniky místního hospodářství, je doslova na kupě (byť v pěkném aranžmá) několik pozoruhodných výrobků — dámské šaty, pláště, boty, kabelky a nad nimi asi půl tuctu emblémů — Opavan, Tvorba, Javoz, Triga aj. Ale co kdo vyrobil? »Hezké, co?« řekne mladá žena zřejmě svému muži, který nemá jaksi zájem o tu ženskou parádu, neboť dost odevzdaně kývne hlavou a zabručí cosi o vysoké ceně. Leč koukám, ale cena nikde. Dohaduje se tedy, že »to hezké bude asi pěkně drahé«. A tak aniž se odborně vyznám v psychologii zákazníka, vím v té chvílí zcela určitě, že ti dva se těžko stanou zákazníky Opavanu či Javozu nebo Trigy, neboť nevědí, zač prodávají či chtějí své výrobky prodávat. Až na výjimky ta cenová anonymita je ve všech expozicích příznačná. Vyprávět zákazníkovi, že jde o věci vývojové a že cena je závislá na mnoha věcech dosud neznámých či nejasných (materiál, sériovost atd.), je pravda dost těžké, jenže občan sem nepřišel na ekonomické školení ani proto, aby mu někdo zdůvodňoval, proč výrobce nezná ještě ani přibližnou cenu. On se spíše ptá, proč jeden výrobce cenu uvádí a druhý nikoliv; proč jeden už zná své výrobní možnosti i možnosti odbytu a . druhý vystavuje zboží, jež právě opustilo návrhářský ateliér a bude ještě asi dlouho trvat, než se dostane na pulty obchodů ... Postávám u těch vitrín plných překrásných šatů, jež »dělají člověka«, a slyším, pmoho,,různých otázek, na něž se nedostává odpovědí. (Ty propagační. letáčky ježící tu a tam takřka nic neříkají.) A v dohledu není jediný informátor, jediný zasvěcený člověk, který by odpověděl návštěvníkovi. (I proto, aby ho už předem získal jako zákazníka.) Pozvali nás, říkám si, ale nejsou doma... Ten anonymní kontakt mezi vystaveným zbožím a tisíci lidmi, jež na ně zírají s obdivem či údivem (anebo s otazníky v očích), působí na mne tísnivě. Zda je to ze strany vystavovatelů taktní, nevím... Zda je to efektivní,, teprve nevím. Vím jen, že znát vkus lidí a jejich názory na oblékání a móďu vůbec může být dost reprezentativní jak pro výrobu, tak i pro obchod. Tahle úvaha mě vedla do expo■ zice Ooevních závodů v Trenčíně. Běhám chvíli z jednoho kouta do druhého a marně hledám někoho, kdo Trenčínské zastupuje. V jakémsi poloskladu sedí starší člověk a ochotně začne hledat se mnou. Trvalo dobrých 15—20 minut, než jsem se seznámil s propagačním pracovníkem Trenčínských soudruhem Barátem. — Jaký je zájem o ten nafialovělý pánský oblek? táži se. — Však vidíte, řekne soudruh Barát a ukazuje na »shromáždění« lidí kolem obleku. — Tedy soudíte, že bude poptávka velká, míním. — Přirozeně, řekne soudruh Barát, ten zájem je neklamný. Potom se však svěří, že s uspokojením poptávky po tom obleku bude problém, jelikož o.bchod — jak si zjistili — chce jen několik málo kousků. Shodneme se proč: má plné sklady jiných, starších druhů obleků a kdyby vzal novinku, sklady se nevyprázdní... Chudák zákazník, říkám, copak on může za to, že někdo nakoupil před časem víc, než trh potřeboval? Jak se tehdy dělal průzkum poptávky? Tahle otázka mne zase vedla do toho »shromáždění« lidí kolem zmíněného obleku. Jedni se práci a vkusu Trenčínských obdivují, ale slyším, že jiní tu postávají a obdivují jen tu »legrační fialovou barvu«. A vůbec je nezajímá, že vedle leží zlatá medaile ... Atak si říkám, že posuzovat zájem lidí o výrobek podle toho, že se kolem něj shromažďují, a dokonce na tom stavět, může být pro výrobce i obchod dříve či později strastiplné. Sklady mohou být zase plné »fialových« ležáků... Zkoumat poptávku zřejmě znamená nedat jen na optické pozorování. Ale jinou metodu průzkumu poptávky jsem na LVT "neviděl. Ba zdálo se mi, jako by průzkum poptávky byl tady něco druhořadého. Škoda, věru škoda, protože chvíli poté jsem seděl se zástupci generálního ředitelství Slovenských textilních podniků a byla mj. řeč i o socialistickém stylu oblékání. Přišla mezi nás i jedna soudružka z módního časopisu a řekla, že obsahem socialistického stylu oblékání je — nekonvečnost, pokrokovost, funkčnost, estetíčnost. Žádný neměl námitek, leč co je obsahem těchto pojmů, nikdo přesně nevěděl. Nechci tvrdit, že všichni ti, co přijdou na LVT, to vědí, ale vědí, co jim v životě a práci vyhovuje a co se jim líbí, jenže vědí to všichni naši návrháři? Řeknou jim to světové módní žurnály, z nichž se inspirují? Byl jsem v jednom pavilónu, kde se zíejmě sešli lidé, kteří módě rozumějí. Soudím tak z mnoha jejich odborných postřehů. Dva pracují jako technici ve strojírenství a tři jsou mladí lidé z potravinářského průmyslu. Ti dva první se ptali tří ostatních: »Viděli jste tady na LVT někde pracovní oblečení a pracovní obuv?« Chvíli se zpytovala paměť a potom nejasná odpověď: »Tuším, že nějaké boty a šaty jsem viděl.« Následoval zajímavý dialog o tom, že móda je u nás pojímána stále dost jako věc exkluzivity, výlučnosti »pro jednu třetinu života«, tedy pro volný čas a různé příležitosti ve volném čase a méně čl vůbec ne jako účelová záležitost pro pracovní den. »Těch osm hodin práce z hlediska oblékání a obouvání je tu na LVT v nerovnováze s osmi hodinami odpočinku a zábavy.« Něco na tom bude. Ba řekl bych, že je to určité hledisko, podle něhož se má či může odvíjet jak tvůrčí činnost návrhářů, tak i výrobní a obchodní politika spotřebního průmyslu vůbec... Vyjdu znovu do »ulic« výstaviště a zajdu si do školy alias »prodejního domu«. Lidí jako máku a dusno. Z učeben této školy jsou teď prodejní, nevětrané místnosti. Na pultech a v regálech zboží, které je běžně к dostání v Praze, Jihlavě, Olomouci, Brně, Žilině, Košicích, všude. A snad i na vesnici. A zboží namnoze tak říkajíc letité co do vzorů i kvality. Ale lidé nakupují a kupují a skoupí, co mohou. A v pavilónech jsou novinky, módní zboží hýříc! většinou nápaditostí a vkusem. . Kontrast tak trochu smutný a nedobrý. Pravda, říkám si, do roka musí být a také většinou bývá to či ono oceněne, vyznamenané zboží zavedeno do sériové výroby, jenže zkušenosti jsou stále trpké: vezme ho obchod, když má plné sklady? A co ostatní zboží, sice neoceněné, ale namnoze také vysoké úrovně? Vyrobí ho podniky v míře odpovídající poptávce, když poptávka je mnohde velká neznámá a napěchované sklady obchodu bariérou pro výrobu? Někdo mi doporučil, abych se zašel podívat do pavilónu Bytexu a tam hledal odpovědi. (Našel jsem je, i když nejsou právě typické.) Je tu к vidění mj. šest nových druhů kovralů v 15 různých barvách, nové potahové látky a hlavně — vše okamžitě к mání. Vývoj, výroba a obchod, přišly na LVT v naprosté souhře a s cílem nejen ukázat, ale také hned získat zákazníka. Ale bez starosti o odbyt tu také nejsou. Sklady mají také plné. Koberce na míru, celopodlahové, si těžce klestí cestu proti sporné tradici různých »bukláků«, plyšových koberců a napodobenin »peršanů«. Je stále dost lidí, kteří si myslí, že nové je horší starého. A tak se propagace točí na plné obrátky. Podnikavost lidí z Bytexujde tak daleko, že jeho zástupci jezdí i do bytových družstev a nabízejí své výrobky. A s úspěchem. Zákazníci se zvou z celé republiky do prostorného stálého pavilónu Bytexu v Liberci, aby zde bylo možné ukázat celou paletu výrobků. S každým vedoucí pavilónu soudruh Holec jedná jako s jistým zákazníkem, který však mnohdy ani dost dobře neví, co chce. Je tedy umění seznámit se s jeho vkusem, ale i účelem jeho potřeb a trpělivě a s taktem jednat a zase jednat. Neboť kdo koupí jednou, koupí pravděpodobně podruhé. Vedle toho výroba či příslušné útvary ředitelství sondují po celé republice v různých prodejnách, co se právě žádá a co nikoliv. Podle toho mění i několikrát do roka technologii, materiál, výrobu (i když nevěřím, že s dokonalým úspěchem z hlediska sortimentu v každé prodejně, což je závislé i na prostorách skladů). Ale ať tak či onak, kovral postupně,, ale přece vniká do kanceláří a domácností. V Bytexu uvažují logicky: vědí, Že občané mají slušné vklady ve spořitelnách a že jen v polovině domácností jsou koberce na míru (které se čistí jednodušeji než klasické a jsou trvanlivější) a že dříve či později kovral na celé čáře zvítězí... Na LVT jsou tedy také expozice, jež vědí, co chtějí a jak chtějí uspokojit skutečné potřeby občanů (při všech povinnostech i vůči exportu); nepřišly sem jen vystavovat, ale také zároveň zkoumat poptávku, vkus lidí, spojit ústrojně to, co je socialistické v oblékání a bytové kultuře, s tím, co je moderní, aniž šosákovi musejí odvádět sebemenší daň. A to je světlá stránka Libereckých výstavních trhů: jsou totiž vystavovatelé, kteří sem přijeli, aby hledali zákazníky a uspokojili jejich potřeby i plnili tak usnesení XIV. sjezdu strany; aby tedy také zkoumali efektivní metody dělby práce mezi výrobci a obchodem, jakož i metody cílevědomé obchodní a výrobní politiky na léta kupředu. JAN LIPAVSKÝ ULIČNÍ ORGANIZACE A REGISTROVANÍ KOMUNISTÉ První společná schůze Místnost školní družiny byla už zaplněna do posledního místa, ale stále ještě přicházeli další. I po zahájení schůze, když už hlavní řečník, náměstek předsedy KNV soudruh ing. J. Kubašovský, hovořil o aplikaci závěrů XIV. sjezdu strany na život a práci komunistů v kraji, ve městě, a tedy i ve 20. uliční organizaci KSS, se ještě trousili někteří opozdilci. Lákavé bylo nejen samotné hlavní téma schůze, ale i skutečnost, že se na ní poprvé setkají komunisté, nejen členové této uliční organizace, ale i ti, kteří pracují v nejrůznějších košických závodech, úřadech a institucích, ale žijí v jednom ze zdejších sídlišť. Když soudruh Kubašovský skončil a předsedkyně organizace soudružka M. Čaplovičová vyzvala přítomné к diskusi, nastala chvilka tradičního ticha. Ale byla to opravdu jen chvilka. Pak se zvedala jedna ruka za druhou ... Hovořili členové uliční organizace, ale i mnozí z těch, kteří tady mezi nimi byli poprvé — registrovaní členové. A z vystoupení všech bylo patrno, že všichni komunisté žijící v okruhu ulic Boženy Němcové, Solovjevovy, Kotayho a dalších budou mít společně co dělat. Na přetřes přicházejí problémy související s životem v sídlišti, kde si zatím většina lidí »hraje na svém písečku«, žije si sama pro sebe, nic kolem je nezajímá, pokud ovšem se jich něco přímo nějakým způsobem nedotýká. Tak třeba soudružka Rykrová na příkladech ukazuje, jaký je nezájem 1 o práci občanského výboru. »Na jediné schůzi byl přímo nával, když se řešily otázky kolem výstavby garáží ...« Prostředí v sídlišti se sice rok od roku mění к lepšímu, ale i na tom mají zatím jen minimální podíl samotní zdejší obyvatelé. Těm naopak ani příliš nevadí, že tu a tam různí vandalové ledacos z toho, co zde bylo pro zlepšení prostředí vytvořeno, zničí. Kolik jen stromků kolem ulic a v parčíku vezme každoročně za své. Ani to nejsou maličkostí... Připomínky padají na adresu vyso koškolské mládeže. V okruhu působnosti této uliční organizace je nejen velký areál studentských domovů, ale i vysokoškolský klub a chlapci a děvčata se zde ne vždy Chovají tak, jak se .sluší na budoucí socialistickou inteligent ... Diskutéři ukazují i na nedostatky v údržbě bytů, kritizují některé stavební podniky působící v tomto obvodu za nehospodárné zacházení s různým materiálem... Je zkrátka vidět, že komunisté nechodí kolem věcí se zavřenýma očima a že jim záleží na tom, aby i napohled maličkosti, které však často nejen znepříjemňují život, ale v konečném důsledku i okrádají nás všechny,- byly vymýceny. A když se nyní konečně všichni komunisté do boje proti nim spojí... Nejlíp to, myslím, vyjádřil soudruh Bajanovský: »Je dobře, že se tak konečně společně scházíme. Žijeme tady dlouhá léta, chodíme kolem sebe, potkáváme se i v domech, ale nevěděli jsme jeden o druhém.« A ing. Nálepa pak připomíná, že uliční organizace by měla možnosti, kterou jí dává nynější registrace komunistů, skutečně důsledně využít. »Když si všichni pěkně rozdělíme úkoly a každý z nás bude odpovědný za nějaký, třeba jen malý dílčí úsek, musí se nám společně podařit všechny menší či větší nedostatky, s nimiž se zde zatím potýkáme, vymýtit ...« Mnozí z přítomných na takovou příležitost — pohovořit si o místních problémech — už dávno čekali. Ale ukázalo se také, že všichni členové strany bydlící v obvodu .dvacáté košické uliční organizace ještě nesplnili jednu ze svých základních stranických povinností. Výbor ještě čeká, že i ti opozdilci konečně najdou cestu к němu a zúčastní se společné práce, aby i zde mohli komunisté bez rozpaků hovořit o tom, že jsou opravdovou vedoucí silou, která pomáhá všem občanům v jejich problémech. Tímto odhodláním první společné setkání komunistů ve 20. uliční orga nizaci KSS v Košicích skončilo. A jistě nezůstane jen u odhodlání. JAROSLAV MICHALEK Osuské mění tvář Zanedbaná ulice, chodníky, které po několik desítek let nebyly opravovány, nedostatečné a často porouchané osvětlení, několik starých stromů a rozbitých laviček v prachu и cesty. Množství domácí drůbeže ničilo zbytky zeleně a překáželo dopravě, opravovaly se vlastně jen domy a dvory s příslušenstvím, přičemž ostatní objekty a prostranství obce byly »pátým kolem и vozu« a postupně je »upravoval« zub času. Tak nějak#vypadala obec Osuské v okrese Senica nad Myjavou ještě před dvěma třemi lety: měla všechny znaky vesnice v úpadku. Sice existovaly plány na stavbu vodovodu, opravu komunikací a různé rekonstrukce, ale stále zůstávaly jen na papíře — skutek útek. Protože v obci je dobře prosperující JZD, které jako každé jiné potřebuje mladé pracovníky, což předpokládá i vytvoření vhodných životních podmínek pro ně, uvažovali pracovníci okresních orgánů nad tím, co udělat, aby se stav obce změnil. Věděli, že by nestačilo jen vložit miliónové investice: časem by se všechno vrátilo do starých kolejí, kdyby ruce к dílu nepřiložili i obyvatelé obce. ■ V ŠIROKÉM OKOLÍ JE ZNÄMO, že lidé z Osuského jsou při správném vedení schopni udělat malé zázraky — to se ukázalo i v dobré činnosti zemědělského družstva. A proto se hledala cesta, jak zaktivizovat poslance a upevnit spolupráci mezi národním výborem, správou dřužstva a stranickou organizací. Z různých důvodů se od posledních voleb vyměnilo několik předsedů MNV. I na začátku minulého roku se uvažovalo, komu svěřit do rukou vedení obce. Musel se najít někdo, kdo by byl dobrým organizátorem, měl respekt a vlastním příkladem by dokázal strhnout ostatní spoluobčany к přestavbě vesnice. A stejně jako často předtím, když bylo třeba něco rozhýbat, 1 teď padl »los« na ředitele místní devítiletky Rudolfa Chorvatoviče, který od svého příchodu ve dvaapadesátém roce udělal pro obec kus užitečné práce. Pět let stál v čele stranické organizace, dalších sedm vedl osvětovou besedu a osm roků byl tajemníkem školského odborového svazu. »Když mi navrhli, abych převzal funkci předsedy národního výboru, jako komunista jsem nad tím dlouho neuvažoval, ale pustil se do díla,« vzpomíná soudruh Chorvatovič. »V první řadě jsme se s poslanci vrátili к plánům z předchozích let a zkoumali jsme, co se nesplnilo a proč. V něčem byla vina u nás doma, v jiném se na nás zapomnělo, například s vodovodem. Po důkladné analýze jsme si stanovili reálný plán práce do příštích voleb, požádali o pomoc ONV, ale hlavně jsme spoléhali na aktivní práci všech obyvatel.« ■ UŽ ZA MÉSlC — bylo to, myslím, začátkem května — se sešlo asi 250 občanů na veřejné schůzi, a když předseda vystoupil s programem proměny vesnice, někteří pochybovačně kroutili hlavami. Měli v živé paměti sliby-chyby předcházejících let, a tak se přece jen zdálo velkým soustem za dva roky vybudovat síť, namontovat moderní zářivkové osvětlení, přestavět kulturní dům, opravit silnice, před každým domem nahradit »měsíční krajinu« trávníkem se záhony květin a betonovým chodníkem. Ale i tak se plány setkaly s nadšeným přijetím a lidé se netajili tím, že vynaloží všechny své síly к jejich naplnění, že se při- MALÁ OBEC - VELKÉ ÚSPĚCHY činí o zkrášlení celé obce a udělají z ní — bez nadsázky řečeno — vzorovou, rozvojoyou vesnici. V místních orgánech dobře věděli, že vyvolanou iniciativu je třeba hned podchytit a nedovolit, aby upadla pro nedostatek materiálu anebo pro projektovou nepřipravenost. Chápali, že nakolik se podaří organizačně i materiálově zajistit první akce, tak budou vypadat i všechny ostatní. Za 14 dní se již začalo se stavbou vodovodu, a to byla první pracovní prověrka. Okresní národní výbor uvolnil půl miliónu korun na vybudování první větve po jedné straně vesnice, našel se dodavatel a začaly první zemní práce. Občané v Osuském nepřihlíželi dlouho se založenýma rukama a zapojili se do práce. Prováděli výkopy, ukládali armatury... a tak během jednoho roku byla voda v každém domě a staré obecní studny šly do výslužby. Při hodnocení první akce byla spokojenost na všech stranách. К půlmiliónu korun investic přidali občané stejnou sumu vlastní prací, takže se rozsah projektovaných prací zdvojnásobil. Ale byl 1 jiný, větší užitek: lidé se naučili věřit ve vlastní síly. Proto se hned přistoupilo к dalším pracím. Staré pouliční osvětlení bylo nahrazeno moderním osvětlením městského typu, na silnicích byly provedeny nutné opravy, zahájila se stavba nové prodejny Jednoty a — opět v rámci akce Z — se začal upravovat i celkový vzhled obce. ■ »VELMI NÄM POMOHLI PRACOVNICI ONV — předseda soudruh J. Valo, tajemník F. Krokovič, dr. Krajsa — a i na odborech pro plánování a výstavbu nám vždy šli na ruku. Naše základní organizace strany, správa JZD v čele s ing. J. Barcajem a rada i celý národní výbor začaly spolupracovat na vyšší úrovni. Ale co je hlavní — všichni poslanci pracovali a pracují tak aktivně, jako nikdy v minulosti... Když to všechno spočítáme, není se co divit, že i XIV. sjezd a 50. výročí založení KSČ jsme přivítali hodnotným celoobecním závazkem. Rozhodli jsme se zkrášlit vzhled obce a slovo jsme dodrželi,« řekl ředitel školy, předseda MNV a po dobu devíti let opora výboru ZO KSČ soudruh Chorvatovič a ukázal na novou budovu národního výboru. Viděl jsem Osuské před rokem, zakopával jsem tam o kameny, které nahrazovaly chodníky, brodil se blátem ... Přejít od domu na silnici znamenalo na mnoha místech zdolat nesnadnou překážkovou dráhu. A dnes? Čistá silnice s odvodiíovacími žlaby na krajnicích, tvárnicemi vyložené chodníky, před každým domem záhon květin a zelená plocha s růžemi, vyštěrkované příjezdy к vratům domů a mnohé další změny. Je to možné udělat za tak krátkou dobu? Ano, je, pokud se do práce zapojí všichni tak, jako v Osuském. Sami si upravili základy pro chodníky, rozházeli stovky tun zeminy, vysázeli květiny a pečlivě je zalévají a ošetřují. Možno říci, že probíhá nevypsaná soutěž, kdo bude mít pěkněji upravená místa před domem. A co je na tom nejcennější: není to nějaká hra na vlastním písečku. Vzájemně si pomáhají a těší se ze společných úspěchů. ■ DOBRÉ DlLO SE PODAŘILO. Vesnice s 800 obyvateli zbohatla I dík vlastní práci o několik miliónů korun. Někdo by možná čekal, že po dobré práci přijde odpočinek. V Osuském tomu tak však není a už se pracuje na dalším plánu rozvojel I když upravili kulturní dům (zvětšili jej o svatební síň), uvažují znovu o dalším vylepšování, dokončují pohostinství Jednoty a počítají se stavbou prodejny průmyslového zboží. (Aby se pro každý hřebík nemuselo chodit do vedlejších obcí nebo do okresního města.) Pro budoucí mladé pracovníky JZD chtějí postavit 18 bytových jednotek, připravují místo pro 25 rodinných domků; učitelé dostanou nové byty a litují jen toho, že škola, která měla stát v letech 1972—1973, se nedostala do plánu páté pětiletky. V Osuském však věří, že za pomoci ONV se podaří rozlousknout i tento oříšek, a sami jsou opět ochotni udělat co nejvíc vlastní silou. Jde jim přece o budoucnost vlastního domova, své sice malé, ale o to všem dražší vesnice. KAROL MIKULKA Lodní přeprava novinového papíru má v Severočeských papírnách ve Stětí už svou tradicí. Nejenže je lacinější, ale je značnou úlevou dopravě vlakově t automobilové. Letošní rok je zaměřen na lodní přepravu novinového papíru do zahraničí. Od počátku plavební sezóny přepravili pracovníci CSPLO více než 1200'tun papíru do Belgie. V minulých dnech byla vypravena loď s nákladem 200 tun do Hamburku. Foto M. KONVALINKA llllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllllll FEJETON ...............IIIIIHI......i.........................II................IIIIHII.....I.........Ilillillllllllllllllllllllll........................................................Ill....lili Jen shodou okolností jsem neměl minulý týden pohřeb. Důsledky klání se dvěma patníky a jedním slušně vzrostlým topolem vzal za mne na sebe vůz. Pokud jde o mne, vyšel jsem z toho bez škrábnutí, což se ovšem nedá říci o autě. Když jsem se poznenáhlu dostával z onoho přílišného nervového přepnutí a toužil po noci klidného, hlubokého spánku, neměl jsem ani potuchy, že ta druhá, podstatně horší část martyria mne teprve čeká. Vedoucí opravny se tvářil naprosto odmítavě. Otíral jsem si zrosené čelo a sliboval hory doly. Naivka. Takových žebroníků sem chodí dvacet denně. Díval se oknem na dvůr, kde déšt zkrápěl desítky vozů čekajících na ruce klempířů, lakýrníků, čalouníků a mechaniků: »Skutečně, nedá se nic dělat, do podzimu to nepřichází v úvahu ...« Před očima se mi bláznivě roztančily mlžné kruhy. Silou vůle jsem překonal ochablost a znovu jsem ho začal bombardovat záplavou slov, jejichž přesvědčivost by musela pohnout t skálou. Nic. Už jsem se v stavu naprosté rezignace sbíral к odchodu, když v můj prospěch zahrála neuvěřitelná náhoda: »Poslyšte, s člověkem vašeho jména jsem sloužil na vojně ... Jak se jen jmenoval křestním jménem?« Ježíšmárjá, ucítil jsem šanci a skočil po ní s mrštností pantera: »Alois... no přece můj strýc Alois, nikdo jiný to nemůže být,« vyskočil jsem, »on lam byl kuchařem!« Podíval se na mne s náhle probuzeným zájmem: »Tak vy jste jeho synovecl?« »No jistě, strýc Alois, navíc můj kmotr!« »Ten váš strýc byl na vojáky pěkný prevít,« řekl a podíval se na mne zpod obrví: »Komu chtěl, tomu řádně naložil ešus a někomu jen tak pomastil dno. A mohl st jít někdo stěžovat, to pak к okýnku nemusel vůbec chodit!« Poklesla pode mnou kolena a těžce jsem usedl. Jako by si toho ani nevšímal, vedl si dále svou: »Ovšem my dva jsme bývali kamarádi. Když vařili dršťkovou, špikové kosti anebo ovar z prasat, která jsme tam vykrmovali odpadky, pozval mne vždy do kuchyně ... sakra, to bývaly žranice ... Povězte mu, až sem bude mít někdy cestu, at se staví, rád bych si s ním popovídal. Nu, a s tím autem to nějak uděláme, ale zázraky nečekejte, to není, to nemáme, to nám chybí...« Těžko říci, zda jsem byl rád tomu, že se ml nakonec podařilo zadat onu opravu Byl jsem zcela vyčerpán před chozím hledáním cest, mož ností a lidí, kteří mne po strkovalt jeden к druhému aby mi nakonec bylo dopřá no alespoň slyšení и onoho mocného muže, vojenského kamaráda strýce Aloise. Když potom nějaký stařík, prý skladník, odšroubovával stíráče, světla, popelníky, bezpeč nostní pásy, prostě vše, co lze snadno demontovat, zcela rezignovaně jsem se domníval, že už začínají s opravou. Vyvedl mne z omylu: »To všechno musím schovat, tady podepište protokol, že to všechno souhlasí. Jinak to nejde, než by vůz prošel celou procedurou, všechno by to rozkradli!« Odcházel jsem odtud s jasným pocitem — jak se říká — zlomeného člověka. Ovšem můj organismus se zbytečně opájel nadějí na nutný regenerační útlum. Po několika dnech mě zavolali: »Nemáme přední sklo, pravý blatník a směrovky. Vůbec tyto věci nedostáváme, takže st to hleďte sehnat, jinak je zbytečné s tou opravou začínatI« Tak jsem se do toho dal, a abych byl upřímný, dnes už vlastně nevím, co mám. shánět dříve. Muž v obchodě, na něhož mne odkázal člověk, s nímž se zná on i já, ml důvěrně pošeptl: »Podívejte, na to vedeme pořadník. Když vás napíši jako posledního, nemáte prakticky žádnou šanci, snad někdy kolem vánoc. Ovšem nějak by se to urychlit dalo ... Poslyšte, potřeboval bych ještě v této sezóně dostat manželku do lázní. Nemáte v tomto směru nějaké známé...?« Nemám. To jsem si ovšem nechal pro sebe. Jeho jsem ujistil, že ještě tohoto léta budou jeho ženu nabíjet novými zásobami zdraví. Přes lázně jsem už spojení rovněž našel, lenže onen dotyčný potřebuje zase »protlačit« svou žádost o stavební místo pro garáž. Příslušný referent by zase rád ještě letos sbíral bronz na jadranských plážích a rozdělovač tamějších slunečních paprsků místo v internátě pro příbuzného z venkova ... Bylo by zbytečné pokračovat ve výčtu tohoto nekonečného řetězce. Pokud jde o blatník, přední sklo a směrovky, je pro mne nyní rozhodující jedno: musím sehnat jakýsi и nás dosud nevyráběný lék Antiidiotin pro člověka, od něhož se zpětně, po schůdcích vzájemně poskytnutých služeb, dostanu až к mužovi v obchodě. Jestliže prozradím, že jsem unaven, pak takové konstatování je stejně zbytečné jako třeba zjištění, že voda je mokrá a v lese rostou stromy. Horší je, že mne opět pronásledují horečnaté sny. Dnes v noci jsem prožil další těžkou havárii. Jedu takhle z vedlejšího směru a na hlavní silnící chci pokračovat pravoúhle doleva. Zkontroluji situact na hlavní cestě, nalevo, napravo, nikde nic. Tak tam tedy vjedu a vtom se to stalo: motor zhasl, vůz stojí kolmo přes cestu, morduji startér, koupu se ve studeném potu... a pak strašně zařvu: »Ne! Ne! ... Nééé!« Obrovitý' kamión se ke mně rychle přibližoval, pak nabral můj vůz svým širokým čelem a za skřípotu mne valil před sebou. Byl jsem natolik duchapřítomný, že když se vůz opět dostal na kola, plavným, přesně mířeným skokem jsem se zaklínil mezi přední a zadní opěradla. To mne zachránilo. Pak byla ve snu nedůležitá mezera. V ní zřejmě splnili svou povinnost příslušníci dopravní služby a záchranná služba. Doktoři se museli 0 mne dobře postarat, protože• hned nato jsem bez obvazů a bez berlí navštívil opravnu. V družně debatě s přítelem strýce Aloise jsme procházeli dlouhou světlou halou, v níž po obou stranách čekaly na kozlících na svou chvíli náhradní karosérie — zelené, červeně, modré. Ukázal jsem na bílou, která svítila jako právě padlý sníh na horské stráni. V kanceláři jsme' pak и šálku kávy dohodli podrobnosti: »Příští týden bude váš vůz v naprostém pořádku. Zatím vám půjčíme jeden z našich, které máme pro tyto účely. S poplatkem si nedělejte starosti. .Zahrneme jej do celkového účtu pro pojišťovnu.« Probudil jsem se s nádherným pocitem. Když jsem to však všechno rekapituloval, stále jsem měl pocit, že mi z toho snu cost uniká. Cosi velmi důležitého. Pak mi svitlo. Kalendář. V kanceláři na stole vedoucího byl kalendář s krásnými barevnými reprodukcemi aut a svítil na něm velký letopočet 1976. Nejdřív mne ovládly smíšené pocity. Ale pak jsem si uvědomil, že jestli tomu tak bude, pak těch pět let se dá vydržet 1 s tím, že v jejich průběhu budu muset tu a tam něco shánět přes »řetězec«. Ovšem zatím o tom nehovořím. Počkám. Nevím totiž, nejde-lio vidiny související s dozníváním šoků po přestálých haváriích. OLDŘICH ZÁBOJNÍK Sen o posunutém kalendáři Xa co by se nemělo zniiominat V naší dědině Usobrno se konala veřejná schůze vesnické a závodní organizace KSČ společně s MNV a druhými složkami Národní fronty. Diskuse byla bouřlivá, zvláště když se projednávalo, co všechno bylo za ta léta socialistického budování uděláno. Neopomenuli jsme ani chyby a omyly. Bylo jich, hlavně v roce 1968 a 1969, dost. To všichni známe. Toho dobrého, co strana ve prospěch lidu udělala, je však mnohem více. Na to bychom neměli zapomínat a říkat to hlavně těm, kteří stále tvrdí, že se nic neudělalo. Např. naše dědina. Má 601) obyvatel. V roce 1956 bylo utvořeno JZD, postaveny nové objekty. Opravila se stará škola, vybudoval hřbitov, místo staré hájenky se postavil jednopatrový dům, kde je MNV, pošta, spořitelna, mateřská škola, požární zbrojnice, Svazaim. Položila se asfaltová silnice, postavily mosty pres potok, který se také zreguloval. Dělá se kanalizace, vodovod, místo starého veřejného osvětlení nám svítí výbojkové světlo. Sklárna postavila pro občany z bývalé tovární haly kulturní dům, dětské hřiště, divadelní jeviště a kino. A to je jenom v naší malé obci. Kolik je toho v celé republice, co se pro lidi udělalo! JOSEF KŘIKL, Úsobrno Budou uiit svou jednoíku I/M Závěry jednání XIV. sjezdu KSČ se staly studijním materiálem, na který čekaly milióny lidí v celé naší vlasti. Máme pro další pracovní období nastíněn program a záleží ted na nás, jak se к jeho plnění postavíme. Velmi dobře pochopili svou povinnost komunisté na Státním statku Královice, okres Plzeň-sever. Po projednání sjezdových materiálů uzavřeli členové strany a spolu s nimi i mnozí nestraníci pracovní závazky orientované na zvýšení zemědělské výroby a dodávek na státní nákup. Další závazky jsou zaměřené na kulturně politickou a výchovnou práci. Na všech hospodářstvích statku budou probíhat veřejné sftanické schůze zaměřené hlavně na objasňování politiky strany, její poslání v současnosti i budoucnu. Rozhodli se také, že si na statku založí jednotku Lidových milicí. I to je jedna z jejich odpovědí na výsledky sjezdového jednání. JOS. LOKAJ, Tis u Blatna RUDĚ PRÁVO . Čtvrtek 22. července 1971 Život mě naiiěil myslet ... V poslední době jsem četla několik článků o členech strany, kteří své děti posílají na náboženství, aby měli doma klid anebo si nepohněvali babičku. I já byla vychována matkou velice pobožnou, ale život mě naučil myslet, porovnávat. Hitler ničil nevinné lidi ve jménu všemohoucího. Byl mezi nimi i můj syn, krásný člověk, komunista, který bojoval za právo a spravedlnost pro všechny. Když ho fašisté odváděli, v bolesti a strachu o dítě jsem klečela a modlila se к bohu, aby mi ho za' bránil. Kámen by se byl ustrnul nad mým zoufalstvím, prosbami... Syna 12. 6. 1942 popravili. Johnson se šel modlit к bohu a přitom posílal hrdlořezy do Vietnamu zabíjet bezbranné ženy, děti, starce, ničit jejich zemi. Totéž dělá nyní Nixon. A vše ve jménu boha. Co by to bylo za boha, který by se na to vše mohl dívat? Ostatně, katolická církev je největším kapitalistou ve světě. Říká: zachovávej přikázání boží a čeká tě krásný život na nebi. Sama si ale ze snadno získaných prostředků, často od chudáků, vytvořila krásný život zde na zemi. Plně proto souhlasím s článkem Podivné výklady lásky. Ano, láska imperialistů a církve je jedno a totéž — zbídačení lidstva, ať je jakékoli pleti. Pro své peněžní žoky, za vládu nad světem. M. KAČlRKOVA, Praha 9 Slrážd tlcwníku Pracovníci Správy chráněné krajinné oblasti Jeseníky vyškolili v květnu třicet nových strážců Jeseníků. Již tedy 95 kvalifikovaných dobrovolných strážců z řad členů Horské služby, pracovníků ČSSL a organizovaných turistů zvláště o sobotách střeží Jeseníky ve třech ochranných obvodech: Praděd — Rejvíz, Šerák — Keprník a Mravenečník — Skřítek. Dbají zvláště na dodržování vyhjášky ministerstva kultury o ochranných podmínkách, Statutu a Návštěvního řádu CHKOJ. Strážci jsou vybaveni služebními průkazy, pověřeními ONV к blokovému řízení i pokutovými bloky. Návštěvník pozná strážce podle plátěných vyšívaných odznaků na rukávech větrovek s emblémem CHKOJ — modrým zvonkem vousatým, který v naší vlasti roste jen v masívu Králického Sněžníku a Jeseníků. Ve službě nosí na svetrech barevné kovové smaltované odznaky se státním znakem a nápisem Státní ochrana přírody a Chráněná krajinná oblast Jeseníky. Dobrovolní strážci nevybírají jen pokuty od neukázněných návštěvníků. Ve svém volném čase opravují turistické cesty, vyznačují přírodní rezervace, vybavuj! Jeseníky lavičkami, odpadovými koši, vyhlídkami, přístřešky a odpočívadly. Současně dokončují Naučnou stezku v SPR Velká kotlina, nazývanou botanickou a zoologickou zahradou v ČSSR. Jsou také výbornými znalci historie, místopisu a přírodních poměrů v oblasti, dobrými rádci a průvodci na cestách Jeseníky. JAN SOUČEK, Šumperk