Stadión, červenec-prosinec 1956 (IV/27-52)

1956-07-06 / No. 27

V příštím roce oslaví největší amatérská soutěž jednotlivců v tenisu, Wimbledon, 80. výročí svého založeni. Ze zábavy na zeleném trávníku se vyvíjela vážná sportovní soutěž, jež se právem považuje za neoficiální mistrovství světa. Mnoho se změnilo od roku 1877, kdy W. Gore se stal prvním vítězem turnaje — ve světě i v tenisu. Ale Wimbledon zůstal tím čím byl, i když je dnes třeba vstupné pětkrát tak vysoké jako tehdy, i když dnes předpis, že každý hráč si musí přivézt vlastni raketu a nesmí mít na botách podpatky, je samozřejmostí. Samozřejmostí je však dnes i to, že míčky na turnaj jsou připraveny v lednici, aby se dostaly do hry úplně čerstvé. Dnes také není vzácností, že 15 tuctů míčků stačí třeba sotva na jednu dvouhru. Dvě stě padesát hráčů 34 národů bojovalo letos ve Wimbledonu o prvenství. Nejsílnějši účast (24 hráčů) měla pochopitelně Anglie. A přece byly její vyhlídky v silné mezinárodni konkurenci pramalé. Nevytrhl ji ani utečenec Drobný, kterého angličtí sportovní novináři rádi uvádějí mezi „svými“ hráči. Drobný podlehl hned prvního dne indickému hráči Krishnanovi ve čtyřech setech a vyvolal tak po svém nedávném vítězství nad Australanem Hoadem v Manchestru první překvapení. Pravda, v tenisu, stejně jako v jiných sportech, hraje roli tolik faktorů, že nikdo nemá předem vítězství v kapse. To poznali — také hned první den — Darmon, naděje Francie, který podlehl Candymu, i náš Parma, který prohrál s celkem neznámým hráčem, Angli­čanem Millsem. Bylo to zklamání jak pro Parmu, tak pro nás, ale není to důvod k smutku. Parma bojoval (bohužel 1) po prvé na trávě, kde pod­mínky hry jsou přece jen úplně jiné než na antuce, a hrál po prvé na mistrovství takového druhu. Wimbledon má svou vlastní atmosféru. Plejády slavných jmen, nové „hvězdy“, které se tu obje­vují, celý ruch mezinárodního tumsge — vše to působí silně i na ostříleného hráče. Památnici předválečného tenisu vzpomínají našich tehdejších es: Žemly, Macenauera, Cej­­nara, Karla a Jana Koželuhových atd., a lámou někdy hůl nad dnešní naši generaci. Ale co by měli říci Francouzi, kteří měli Cocheta, La costa, Borotru; co Britové se svým Dohertym, Belgi­čané s Washerem starším a jiní ? Pamatuji, jak Patty mluvil v Praze o tom, co válka znamenala pro evropský tenis. Jaké jsou důsledky pětiletého přerušeni, které pozorujeme v celé Evropě. V le­tech 1925 až 1939 zvítězili ve Wimbledonu Fran­couzi a Američané šestkrát, Angličané třikrát a Australané jen jednou — Crawford r. 1933. Od roku 1946 zvítězil jen jeden Francouz, Petra r. 1946, sedm Američanů, jeden Australan. Jasně vede stát, který pociťoval válku nejméně a nejpoz­ději — USA. A vše nasvědčuje tomu, že jej rych­le vystřídá Austrálie, druhý mimoevropský stát. I když letošní Wimbledon neviděl „kanóny“, viděl stoupání všeobecné úrovně hráčů a to nám Čechoslovákům potvrdila také Pužejová, která na trávě, na niž hrála po prvé v životě, porazila nasazenou hráčku na čtvrtině Knodeovou- Heado­­vou, jež je na čtvrtém místě žebříčku USA, a měla i další pozoruhodné a velké úspěchy. Čím to vy­světlit ?Tim, že se nezalekla zvučných jmen, že hrá­la celkem klidně a že hrála útočnou hru, často u sítě. Aby člověk vskutku ocenil nervové napětí turnaje, jako je Wimbledon, uvedu několik pří­kladů hráčů, jejichž styl a taktiku známe z vlast­ních zkušenosti. Patty prohrál ve Wimbledonu s mladým Angličanem Wilsonem. Candy prohrál proti Krishnanovi, který pak byl vyřazen Austra­lanem Andersonem, stejně jako Nielsen Ayslou z Chile. Nebo třeba příklad Maďarky K5r­­móczyové, která loni hladce prohrála proti Puže­­jové ve Varšavě, ve Wimbledonu však zvítězila hladce nad Austral ankou Hop manovou. Není tu místo k rozebráni turnaje, který v okamžiku, kdy tyto řádky píši, není ještě zda­leka dohrán. Pro nás je důležité, že jsme po prvé přestali být jenom pozorovateli — a že jsme dali možnost získat mezinárodni zkušenosti takového rázu nejen Parmoví a Pužejové (škoda, že nemohl jet i zraněný Javorský), ale i juniorům Horčič­­kové a Jelínkovi. A v tomto stadiu vývoje našeho tenisu jde hlavně o zásadu, kterou vyjadřuje olym­pijské heslo: zúčastnit se je důležitější než zvítězit. .. FRANTIŠEK LION ČESKOSLOVENŠTÍ HÁZENKÁŘI sehráli ve Vláni s Rakouskem mezistátní utkán! o 11 hráčích. Rakušané potvrdili stoupající výkonnost a zvítězili 16:15 (0:7). Na snímku střílí náš König (uprostřed v bílém tričku) jednu z branek přes blok rakous­kých hráčů; vlevo je v klubku rakouských representantů Provazník. 0 den později hostovali naši házenkdři v Unci, kde porazili vybrané mužstvo města v poměru 27:7. MISTR SPORTU DIMITR KOLEV z Torpéda Sofia se stal vítězem cyklistického závodu Kolem Bul­harska, v kterém museli jezdci ujet v devíti eta­pách 1600 km; na startu bylo 107 nejlepších bul­harských silničářů, zařazených do 15 družstev. ANGLIČTÍ ROHOVNÍCI startovali v Moskvě a utkali se s representačnlm mužstvem SSSR. Boje v ringu měly velmi dobrou úroveň a domácí závodníci zvítězili v poměru 14:6. Snímek je z utkání těžkých vah, ve kterém mistr Evro­py Šocikaš (vpravo) porazil mistra Anglie Ranta t. k. o. ve druhém kole. DVAATŘICETILETÝ FIN SOINI NIKKINEN utvořil nový světový rekord v hodu oštěpem, který je téměř o dva metry lepší výkonu Ame­ričana Helda. Nikkinen hodil 83,56 m a úspěš­ně tak navázal na tradici finských oštěpářů. V PŘEBORU ODBÍJENÉ se utkala dvě vedoucí mužstva, Slavia Praha a Rudá hvězda. V zápase velmi dobré úrovně, kterému přihlíželo 2000 diváků, zvítězili studenti 3:1 (5:15, 15:10, 15:8, 15:9). Na snímku vybírá Musil (Slavia) smeč, na zemi je Petr, vzadu Malý a Purnoch. Všichni tito členově representačniho mužstva podali velmi dobrý výkon a patřili k nejlepším hráčům na hřišti vůbec. SPARTAK MOSKVA si stále udržuje svůj tříbodový náskok ve fotbalovém mistrovství SSSR. Záběr je z utkání Spartak-Dynamo Tbilisi, v kterém zví­tězili spartakovci před 50000 diváky 4:2 (3:2).

Next