Svĕt Práce, leden-červen 1951 (I/1-26)
1951-04-26 / No. 17
PAKT DĚLOVÝCH BARONŮ Před týdnem byl v Paříži podepsán Schumanův plán; obřad proběhl bez okázalosti a bez fotografováni usmívajících se tváří. I tisk západoevropských zemí reagoval na parafování Schumanova plánu kysele. Tento pocit nespokojenosti, který buržoasni listy nebyly s to zakrýt, je odůvodněn. Obsah Schumanova plánu ve své podstatě znamená úplné podrobení dvou nejdúležiiějších odvětví průmyslu v západní Evropě — uhelného a hutního — americkým magnátům a jejich porurským společníkům. Schumanův plán má sjednotit uhelný a hutní průmysl Francie, Itálie, západního Německa, Belgie, Holandska a Lucemburska. Obě odvětví budou vyňata z kontroly těchto zemí a budou podrobena zvláštnímu „nejvySěímu orgánu". Tak bude vytvořeno nové supermonopolistické spojeni, které svou hospodářskou silou bude daleko převyěovat kterýkoli jiný monopol v západní Evropě a které může mít obrovský vliv na hospodářství západoevropských zemi. Největší výrobní silou v tomto superkartelu je nejprůmyslovějSÍ oblast v západní Evropě — Poruří. Jeho podíl vyplývá z tohoto srovnání: loňského roku bylo v západním Německu vytěženo 110,8 milionu tun kamenného uhlí, zatím co Francie vytěžila jen 51,4 milionu tun, Belgie 29,3 milionu tun a Holandsko 12,5 milionu tun. Pokud jde o ocel, bylo ji loni v západním Německu vytaveno 12,1 milionu tun, ve Francií 9 milionů tun a v ostatních schumanovských zemích značně menáí množství. Skutečnými vládci západoevropského uhelně hutního supertrustu budou američtí magnáti, kteří učinili z rurských uhelných a ocelářských baronů své „mladá! partnery“. Pomoci Kruppových, Mannesmannových, Klocknerových koncernů hodlá americká plutokracie uskutečnit a již uskutečňuje své Imperialistické plány v Evropě. Podle Schumanova plánu američtí miliardáři berou na sebe financování nového uhelně hutního spojení a budou držet i tak opratě celého trustu a jeho „nejvyěšího orgánu“. To znamená, že američtí vládci uhelně hutního superkartelu budou moci podle svého uvážení zavírat továrny a závody, zvyšovat nebo snižovat výrobu a rozdělovat suroviny a výrobky. Je nepochybné, že rurští děloví baroni využijí této situace k tomu, aby učinili z Francie, Belgie a Lucemburska dodavatele železné rudy a jiných surovin pro své závody, aby udusili uhelný a hutní průmysl těchto zemí, jehož výrobní náklady jsou značně vyšší než západoněmeckého průmyslu. Již nyní francouzský uhelný průmysl zastavuje těžbu ve svých středních a jižních pánvích. Jak ukazuje americký tisk, z celkového počtu 300.000 francouzských homiků přijde po uskutečněni Schumanova plánu 60—70 tisíc o práci. V deseti francouzských hutních podnicích bude zastaven provoz a 25.000 hutníků bude vyhozeno na ulicí. Schumanův plán stanoví dále „svobodnou cirkulaci uhlí a oceli bez ohledu na celní přehrady“. Odstranění Celních přehrad zajistí americkým monopolům úplné ovládnutí západoevropských trhů. Při tom jejich porurštl spojenci budou diktovat ceny svých výrobků a určovat podmínky práce pro západoevropské dělníky. Podpisu Schumanova plánu předcházela úmluva mezi americkými a západoněmeckými monopolisty. Průmysloví magnáti z Poruři přijali plán s nadšením, protože hodlají jeho pomocí dosáhnout tři cílů: 1. definitivního odstraněni kontroly francouzských a anglických monopolů a upevněni vlastních posic v Poruři; 2. zvýšeni kvóty tavby ocele; 3. prodej uhlí a oceli za výhodné vysoké ceny. Již od samého začátku americké agrese v Koreji dostávali západoněmečtl průmyslníci velké objednávky na svou ocel. Současně stouply její ceny; stála-li tuna v květnu 1950 kolem 48 dolarů, v říjnu už stála 85 dolarů. D. Melnikov A od prosince 1950 stoupla západoněmecká ocel zase o 10—15%. Porurští děloví baroni měli tedy z válečné „haussy” velké výhody i bez Schumanova plánu. Proto si kladli pro vstup do Schumanova plánu řadu podmínek. Tak v memorandu, které bonnská vláda předložila, ruršti průmyslníci žádali úplné obnovení starých svazků mezi uhelným a hutním průmyslem v Poruři, naléhali i na to, aby byly dál udrženy jejich organisace pro prodej uhlí, které měly být podle původního znění Schumanova plánu zrušeny. Zástupci amerických monopolů v bonnském státě vyšli německým průmyslníkům vstříc a tak bylo dosaženo dohody, podle niž každá hutní společnost získává právo mít své vlastní uhelné doly, vyrábějící 75% její spotřeby koksu. Kromě toho mohou západoněmecké organisace pro prodej uhlí působit ještě další tři léta. Po tomto' úspěchu, který dopomůže k dalšímu zesílení agresivních po rurských monopolů, vyslovil kancléř Adenauer souhlas s tím, aby západní Německo přispívalo obrovskými částkami do fondu Schumanova plánu. Zahraniční tisk uvádí, že tyto příspěvky západního Německa se pohybuji mezi 400—500 miliony dolarů za rok. Ve své podstatě je placení těchto příspěvků novou formou placeni reparaci, které těžce dolehnou na bedra západoněmeckého obyvatelstva. Ať roste a sílí mírové hnutí na celém světě! Do boje proti znovu vy zbrojení západního Německa! Žádáme uzavření mírového paktu mezi pěti velmocemi! Lidé, bděte! Strhněte masku americkým imperialistům — nástupcům Hitlerovým, kteří připravují novou Válku! Odhalujte agenty imperialismu — titovskou fašistickou hordu a pravicové lžisocialisty! Vytvořeni uhelně hutního superkartelu v západní Evropě má jako hlavní cíl přípravu útočné války. Podle listu „Neue Zürcher Zeitung" se v šesti západoevropských zemích, podílejících se na Schumanově plánu, ročně vyrobí 30—31 milionů tun oceli. Spojeni veškeré ocelářské produkce v rukou amerických magnátů a jejich západoněmeckých partnerů urychlí převedení hutni výroby v západní Evropě na výrobu válečného materiálu. V duchu válečných cflů Schumanova plánu provádějí američtí imperialisté militarisaci rurského průmyslu. Osvobodili „dělového krále“ Kruppa a vrátili mu 235 závodů, ve kterých byla zahájena výroba děl a tanků. Počátkem dubna vydaly západní mocnosti nařízeni o „nové kontrole průmyslu“, podle něhož se ruší všechna omezení, pokud jde o stavbu lodí, uvolňuje se výroba ložisek, aluminia, synthetických olejů a pohonných látek i synthetického kaučuku. Byla také zvýšena kvóta výroby oceli, při čemž bylo uvedeno, že tato vyšší výroba půjde v prospěch „společného obranného úsilí Západu", to je pro válečné účely. Vláda Německé demokratické republiky ve svém zvláštním zasedání, konaném u příležitosti podpisu Schumanova plánu západoněmeckou Adenauerovou vládou, zdůraznila, že Schumanův plán je hrubým porušením postupimských usnesení o vytvořeni jednotného, demokratického a demllitarisovaného Německa; že je úmluvou Imperialistů USA • Imperialisty zemí účastněných na Schumanově plánu a především se západoněmeckými monopolisty, namířenou proti míru a bezpečnosti národů. Současně podtrhla, že německý národ nikdy nebude souhlasit s odnětím jeho dvou nejprůmyslovějších oblastí — Poruři a Sárska, uskutečňovaném Schumanovým plánem. Německý lid nikdy nebude souhlasit a remilitarlsací západního Německa, jež je tímto plánem sledována a s novou snahou vykořisťovat západoněmecké pracující. Podstata Schumanova plánu, jako významné součásti připrav k nové avětové válce, je pracujícím v Evropě jasná. Proto proti svazu dělových velmožů USA, Německa a Francie staví svůj bojový mnohamilionový svaz na obranu míru. V boji proti Schumanovu plánu jdou společně pracující všech zemí západní Evropy, mezi nimi především pracující Francie a Německa. Dne 19. června 1950 zástupci dvou největších odborových sdruženi západní Evropy — Všeobecné federace práce Francie a Sdružení svobodných německých odborových svazů — uveřejnily prohlášení o společném boji francouzské a německé třídy proti Schumanově plánu. V srpnu 1950 uzavřeli dohodu o bojovém svazu proti Schumanově plánu němečtí a francouzšti kováči a v Lipsku byla podepsána obdobná bojová dohoda německými a francouzskými horníky. Z rozhodnutí Mezinárodni konference pracujících důlního a hutního průmyslu byl 15. listopadu 1950 uspořádán Mezinárodni den boje proti Schumanovu plánu. Také komunistické strany Francie, Německa, Itálie, Velké Britannie, Holandska, Belgie a Lucemburska vydaly prohlášení, že napnou všechny síly, aby rozbily militaristické spojenectví magnátů hutního a uhelného průmyslu. Tento mohutný mírový svaz učiní všechno, aby temné záměry dolarových žoků z United States Steel, General Motors a jejich porurských spojenců byly překaženy. I STŘEDISKA ‘ HUTNÍHO PRŮMYSLU ZEMÍ SCHUMAN PLÁNU 1 LUCEMBURSKO LOTRINSKO FRANCIE 'němec OEM. REP. ITÁLIE C 17 - 26. IV. 1951 ROZPOČET JANIČÁRŮ PODÍL VOJEN. VÝDAJŮ V JUGOSLAV. ROZPOČTECH Tito: ,£>al jsem vás zavolat, abychom si promluvili o jisté obchodní záležitosti“. Ludas KalM ,J£aždý státní rozpočet je výrazem vále a citů třídy vládnoucí ve státi. Čísla státních vydáni svědčí o cílech státu,“ řekl nedávno ministr financí Kabeš. Rozpočet titovské Jugoslávie s téměř třemi čtvrtinami výdajů na zbrojení odpovídá fašistickému charakteru bělehradské kliky a jejímu janičárskému posláni ve službách amerických miliardářů. Ve svém sloieni odpovídá plně rozpočtu Trumanovy vlády: skoro tři čtvrtiny jsou věnovány přímo či nepřímo na zbrojeni. Mnohé položky, zejména na špionáž a válečnou propagandu, jsou skryty pod různými „rezervními fondy“, jiné zbrojní položky nebyly do rozpočtu vůbec zahrnuty. Tito sám prohlásil v projevu, podporujícím návrh rozpočtu ve skupštiné, že „kapitálové investice na výstavbu několika velkých průmyslových a lodních staveb, které budou pracovat pro armádu, nebyly pojaty do rozpočtu". Militarisace země se provádí za spolupráce amerických odborníků a podle plánů generálů z washingtonského Pentagonu. „Všemožně usilujeme o to, abychom přivedli Jugoslávii a její armádu na stranu západoevropských zemí. Jugoslávie potřebuje nás a my potřebujeme ji,“ prohlásil náčelník spojeneckých štábů USA generál Bradley. Hitlerův zbrojmistr Göring se svým heslem „kanóny místo másla" nemohl v Titovi nalézt lepšího dědice svého odkazu. THÄLMANNÚV PŘÍKLAD Vladimír Vlach Německý pracující člověk po obou stranách Labe vede velký zápas o jednotu země a zajištění její mírové budoucnosti. Má v tom zářný vzor v odkazu statečného bojovníka Ernsta Thälmanna. V polovině dubna bylo vzpomínáno jeho pětašedesátých narozenin. Byla to příležitost všimnout si, jak je Thalmannův odkaz v dělnické třídě Německa živý, že tato thälmannovská tradice sílí a rozviji se, jak se postupně uskutečňují Th&lmannovy myšlenky. A také pro nás je Th&lmannovo výročí příležitostí znovu si uvědomit celou váhu pravdy, že „není Němec Jako Němec“. Odkud vyšel Ernst Thälmann? Z masy německého lidu — přístavní dělník, kočí, nosič, který musel pracovat, sotva odrostl dětským hrám. Jeho otec, zemědělský dělník, byl znám v Hamburku jako „soudruh Jan“, vedený bismarckovskýml úřady na „černé listině“ jako sociálně demokratický agitátor. Mladý Ernst se včlenil do organísovaného dělnického hnuti se vstupem do zaměstnáni. Začal od piky jako drobný odborový funkcionář ve sdruženi dopravních dělníků. Poznával strukturu odborů a zblízka sledoval politiku odborářské byrokracie, zapadající stále více do reformistických koleji. Současně se učil, chtěl vniknout do velkých a složitých otázek sociálních protikladů a vědeckého socialismu, získat skutečný obraz o světě. Z tohoto horlivého studia a stejně horlivé činnosti mezi odborově organisovanou dělnickou mládeží byl vytržen „voláním císařovým“; byl odveden a do záznamu dostal hned poznámku „Člověk bez vlasti“, která provázela tehdy organisované sociální demokraty. Byl to současně důvod k ponižujícímu šikanování. Ernst, který se mu bránil, proseděl v kasárenském vězeni víc než na cvičišti. Tato doba, strávená na vojně, měla pro Thálmannův politický vývoj rozhodný význam. Hned po návratu se stal členem protimilitaristického kroužku, který na císařské válečné lodi „Karl der Grosse“ agitoval mezi námořníky proti válce. Pokračoval v protiváleičné agitaci tím více, když se octl na frontě v době první světové války; poznal její hrůzy, ničemnost prušácké komisnosti a tupost celého toho pochodu uniformovaných mas do hromadných hrobů. Mstili se mu za jeho odpor, vsazovali do vězení a postavili i před válečný soud. Liebknechtovo mužné vystoupení v říšském sněmu proti dalším jatkám naplnilo Thälmanna novou silou, leták spartakovců „Úhlavní nepřítel všeho lidu je v naši zemi!" mu dal ďalší směrnice k politické práci na frontě a všechno to pak dovršil přiklad vítězné Říjnové revoluce v Rusku, která Inspirovala Thälmanna k tomu, aby vyzýval německé vojáky a dělníky obrátit zbraně proti své vlastní buržoasli, chopit se moci a zajistit mír. Masy německého pracujícího lidu byly na přelomu let 1918—19 ochotny bojovat, byla to však zrada sociálně demokratických pravičáckých vůdců, která reakci zachránila Její mocenská postavení. Nepomohlo nesrovnatelné hrdinství jednotlivých vůdců Svazu spartakovců, protože chyběla v ohni revolučních bojů a zkušeností ukovaná avantgarda. Pro Thälmanna, který vedl obranu hamburských dělníků proti bandám freikorpsů, potomním SS, byla zrada sociálně demokratické pravice a porážka dělnictva velkým ponaučením. Nezůstával nic dlužen svému boji proti militaristické, průmyslové a sociální reakci, ale 6oučasně se staral 0 to, aby mladá Komunistická strana Německa sílila organisač* ně, aby byla skutečnou avantgardou, revolučním předvojem dělnioké třídy. Jeho burcující slova nalézala stále větší odezvu v lidových masách a tím více se na něho soustřeďovala současně zloba reakce. V roce 1925 byl Thälmann zvolen předsedou strany a důsledně pokračoval v její bolševisaci. Německá dělnická třída našla po Bebelově smrti a zavraždění revolučních hrdinů Liebknechta a Luxemburgové zase svého vůdce. Uprostřed politického roztříštěni dělnické třídy, za politického bahna reformismu a ideologické nezralosti vybudoval masovou stranu na marxistickém vědeckém základě a vychoval tisíce a tisíce statečných bojovníků, kteří se pak v letech hitlerovské zvůle svrchovaně osvědčili jako ryzí vlastenci, demokraté a antifašisté. Ernst Thälmann však ani na okamžik nespouštěl s očí sociálně demokratické, křesťanské a bezpartijní dělnictvo, nebylo jediné řeči, v níž by je neopominul vyzvat k společnému hájení dělnických zájmů s komunistickými dělníky. Nikdy nebyl unaven vyzývat k vytvoření jednotné lidové protifašistické fronty. Mnohokrát byla v každodenním hospodářském a politickém boji vytvořena a vždy přinášela úspěchy a není pochyb o tom, že 1 hitlerismus by byl smeten tak, jako v roce 1920 smetlo sjednocené dělnictvo pučlstu Kappa a v roce 1923 Cuna. „Otázka jednotné fronty proti fašismu — prohlašoval v roce 1932 — je životní otázkou německého proletariátu.“ Věděl a znovu a znovu národu říkal: „Hitlerův program znamená válku a tato válka musí přinést Německu katastrofu; má-li tomu být zabráněno, musí pracující společně postupovat proti hitlerismu.“ Thälmann však upozorňoval na nebezpečí hitlerovského fašismu a války i světovou veřejnost a zdůrazňoval národům Evropy, že Je možno toto nebezpečí odvrátit bojovou solidaritou pracujících všech zemí. > Němečtí sociálně demokratičtí pravicoví předáci zradili a Hitler mohl po jejich zádech s požehnáním světové reakce dojít až do říšského kancléřstvl. Na jaře 1933 padl Thälmann do rukou hitlerovské bandě. Goebbels křičel o monstreprocesu. Ale ne, včas sl hnědá sebranka rozmyslila soudit Thälmanna, zástupce oněch Němců, kteří se nedali podupat holinkami SA a SS. Dobře sl uvědomili, že tak, jak v drážďanském procesu s Dimitrovem to bylí oni, kteří bylí před očima světové veřejnosti souzeni, bylo by tomu zase tak v procesu s Thälmannem, za jehož svobodu znovu pozvedly svůj hlas miliony lidi na celém světě. Proces se nikdy nekonal. Zazdili Thälmanna do pevnostních kobek, aby jej tu fysicky a duševně zničili. V naprosté isolacl, vystaven vší brutalitě gestapáckých násilníků, odkázán sám na sebe, pevně vzdoroval, byl pevně přesvědčen o hanebném krachu hitlerismu. Když mu Hitlerův kriminální rada Opitz dokazoval, že Sovětský svaz se musí zhroutit, Thälmann jej rázně odbyl: „Sovětský svaz trvá již 20 let. Třetí říše tak dlouho nevydrží!" A když mu později řekli, že Hitler napadl Sovětský svaz, odpověděl jim bez váhání: „Stalin zlomí Hitlerovi vaz!" Ernst Thälmann se nedožil tohoto okamžiku. Po 11 a půl roce žalařováni, po stalingradské porážce hitlerovských armád, jej Himmlerovi vrahové připravili v Buchenwaldu o život Báli se Thälmanna tak, že I Jeho tělo dali spálit. Nemohli však zabit to, co za desítky let své politické a odborářské práce vytvořil, nemohli spálit jeho památku v myslí všech poctivých Němců a stamilionů lidí celého světa. Jeho dílo roste dál ze živné půdy thäimannovské tradice, žije Sjednocená socialistická strana Německa, žijí masové organisace jednotných odborů, žije vůle po míru, po sociálním pokroku. Odkaz Ernsta Thälmanna ve skutek proměněn bude! Ernst Thälmann