Svĕt Práce, leden-červen 1951 (I/1-26)

1951-04-26 / No. 17

PAKT DĚLOVÝCH BARONŮ Před týdnem byl v Paříži podepsán Schumanův plán; obřad proběhl bez okázalosti a bez fotografováni usmí­vajících se tváří. I tisk západoevrop­ských zemí reagoval na parafování Schumanova plánu kysele. Tento po­cit nespokojenosti, který buržoasni listy nebyly s to zakrýt, je odůvod­něn. Obsah Schumanova plánu ve své podstatě znamená úplné podrobení dvou nejdúležiiějších odvětví prů­myslu v západní Evropě — uhelného a hutního — americkým magnátům a jejich porurským společníkům. Schumanův plán má sjednotit uhelný a hutní průmysl Francie, Itá­lie, západního Německa, Belgie, Ho­landska a Lucemburska. Obě odvětví budou vyňata z kontroly těchto zemí a budou podrobena zvláštnímu „nej­­vySěímu orgánu". Tak bude vytvoře­no nové supermonopolistické spojeni, které svou hospodářskou silou bude daleko převyěovat kterýkoli jiný mo­nopol v západní Evropě a které mů­že mít obrovský vliv na hospodářství západoevropských zemi. Největší vý­robní silou v tomto superkartelu je nejprůmyslovějSÍ oblast v západní Evropě — Poruří. Jeho podíl vyplývá z tohoto srovnání: loňského roku bylo v západním Německu vytěženo 110,8 milionu tun kamenného uhlí, zatím co Francie vytěžila jen 51,4 milionu tun, Belgie 29,3 milionu tun a Holandsko 12,5 milionu tun. Pokud jde o ocel, bylo ji loni v západním Německu vy­taveno 12,1 milionu tun, ve Francií 9 milionů tun a v ostatních schuma­­novských zemích značně menáí množství. Skutečnými vládci západoevrop­ského uhelně hutního supertrustu bu­dou američtí magnáti, kteří učinili z rurských uhelných a ocelářských baronů své „mladá! partnery“. Po­moci Kruppových, Mannesmannových, Klocknerových koncernů hodlá ame­rická plutokracie uskutečnit a již uskutečňuje své Imperialistické plá­ny v Evropě. Podle Schumanova plá­nu američtí miliardáři berou na sebe financování nového uhelně hutního spojení a budou držet i tak opratě celého trustu a jeho „nejvyěšího or­gánu“. To znamená, že američtí vlád­ci uhelně hutního superkartelu budou moci podle svého uvážení zavírat to­várny a závody, zvyšovat nebo sni­žovat výrobu a rozdělovat suroviny a výrobky. Je nepochybné, že rurští děloví baroni využijí této situace k tomu, aby učinili z Francie, Belgie a Lucemburska dodavatele železné rudy a jiných surovin pro své závo­dy, aby udusili uhelný a hutní prů­mysl těchto zemí, jehož výrobní ná­klady jsou značně vyšší než zápa­­doněmeckého průmyslu. Již nyní francouzský uhelný průmysl zasta­vuje těžbu ve svých středních a již­ních pánvích. Jak ukazuje americký tisk, z celkového počtu 300.000 fran­couzských homiků přijde po uskuteč­něni Schumanova plánu 60—70 tisíc o práci. V deseti francouzských hut­ních podnicích bude zastaven provoz a 25.000 hutníků bude vyhozeno na ulicí. Schumanův plán stanoví dále „svo­bodnou cirkulaci uhlí a oceli bez ohledu na celní přehrady“. Odstraně­ní Celních přehrad zajistí americkým monopolům úplné ovládnutí západo­evropských trhů. Při tom jejich po­­rurštl spojenci budou diktovat ceny svých výrobků a určovat podmínky práce pro západoevropské dělníky. Podpisu Schumanova plánu před­cházela úmluva mezi americkými a západoněmeckými monopolisty. Prů­mysloví magnáti z Poruři přijali plán s nadšením, protože hodlají jeho pomocí dosáhnout tři cílů: 1. defini­tivního odstraněni kontroly francouz­ských a anglických monopolů a upev­něni vlastních posic v Poruři; 2. zvý­šeni kvóty tavby ocele; 3. prodej uhlí a oceli za výhodné vysoké ceny. Již od samého začátku americké agrese v Koreji dostávali západoně­­mečtl průmyslníci velké objednávky na svou ocel. Současně stouply její ceny; stála-li tuna v květnu 1950 kolem 48 dolarů, v říjnu už stála 85 dolarů. D. Melnikov A od prosince 1950 stoupla západoně­­mecká ocel zase o 10—15%. Porurští děloví baroni měli tedy z válečné „haussy” velké výhody i bez Schu­manova plánu. Proto si kladli pro vstup do Schumanova plánu řadu podmínek. Tak v memorandu, které bonnská vláda předložila, ruršti prů­myslníci žádali úplné obnovení sta­rých svazků mezi uhelným a hutním průmyslem v Poruři, naléhali i na to, aby byly dál udrženy jejich organi­­sace pro prodej uhlí, které měly být podle původního znění Schumanova plánu zrušeny. Zástupci amerických monopolů v bonnském státě vyšli ně­meckým průmyslníkům vstříc a tak bylo dosaženo dohody, podle niž kaž­dá hutní společnost získává právo mít své vlastní uhelné doly, vyrábě­jící 75% její spotřeby koksu. Kromě toho mohou západoněmecké organi­­sace pro prodej uhlí působit ještě další tři léta. Po tomto' úspěchu, který dopomůže k dalšímu zesílení agresivních po rur­ských monopolů, vyslovil kancléř Adenauer souhlas s tím, aby západní Německo přispívalo obrovskými část­kami do fondu Schumanova plánu. Zahraniční tisk uvádí, že tyto pří­spěvky západního Německa se pohy­buji mezi 400—500 miliony dolarů za rok. Ve své podstatě je placení těchto příspěvků novou formou placeni re­paraci, které těžce dolehnou na bedra západoněmeckého obyvatelstva. Ať roste a sílí mírové hnutí na celém světě! Do boje proti znovu vy zbrojení západního Německa! Žádá­me uzavření mírového pak­tu mezi pěti velmocemi! Lidé, bděte! Strhněte masku americkým impe­rialistům — nástupcům Hitlerovým, kteří připra­vují novou Válku! Odhaluj­te agenty imperialismu — titovskou fašistickou hordu a pravicové lžisocialisty! Vytvořeni uhelně hutního super­kartelu v západní Evropě má jako hlavní cíl přípravu útočné války. Podle listu „Neue Zürcher Zeitung" se v šesti západoevropských zemích, podílejících se na Schumanově plánu, ročně vyrobí 30—31 milionů tun oce­li. Spojeni veškeré ocelářské produk­ce v rukou amerických magnátů a jejich západoněmeckých partnerů urychlí převedení hutni výroby v zá­padní Evropě na výrobu válečného materiálu. V duchu válečných cflů Schumano­va plánu provádějí američtí imperia­listé militarisaci rurského průmyslu. Osvobodili „dělového krále“ Kruppa a vrátili mu 235 závodů, ve kterých byla zahájena výroba děl a tanků. Počátkem dubna vydaly západní mocnosti nařízeni o „nové kontrole průmyslu“, podle něhož se ruší vše­chna omezení, pokud jde o stavbu lodí, uvolňuje se výroba ložisek, alu­minia, synthetických olejů a pohon­ných látek i synthetického kaučuku. Byla také zvýšena kvóta výroby oce­li, při čemž bylo uvedeno, že tato vyšší výroba půjde v prospěch „spo­lečného obranného úsilí Západu", to je pro válečné účely. Vláda Německé demokratické re­publiky ve svém zvláštním zasedání, konaném u příležitosti podpisu Schu­manova plánu západoněmeckou Ade­­nauerovou vládou, zdůraznila, že Schumanův plán je hrubým poruše­ním postupimských usnesení o vy­tvořeni jednotného, demokratického a demllitarisovaného Německa; že je úmluvou Imperialistů USA • Impe­rialisty zemí účastněných na Schu­manově plánu a především se zápa­doněmeckými monopolisty, namíře­nou proti míru a bezpečnosti národů. Současně podtrhla, že německý národ nikdy nebude souhlasit s odnětím je­ho dvou nejprůmyslovějších oblastí — Poruři a Sárska, uskutečňovaném Schumanovým plánem. Německý lid nikdy nebude souhlasit a remilitarl­­sací západního Německa, jež je tímto plánem sledována a s novou snahou vykořisťovat západoněmecké pracu­jící. Podstata Schumanova plánu, jako významné součásti připrav k nové avětové válce, je pracujícím v Evropě jasná. Proto proti svazu dělových velmožů USA, Německa a Francie staví svůj bojový mnohamilionový svaz na obranu míru. V boji proti Schumanovu plánu jdou společně pracující všech zemí západní Evropy, mezi nimi především pracující Fran­cie a Německa. Dne 19. června 1950 zástupci dvou největších odborových sdruženi západní Evropy — Všeobec­né federace práce Francie a Sdruže­ní svobodných německých odboro­vých svazů — uveřejnily prohlášení o společném boji francouzské a ně­mecké třídy proti Schumanově plá­nu. V srpnu 1950 uzavřeli dohodu o bojovém svazu proti Schumanově plánu němečtí a francouzšti kováči a v Lipsku byla podepsána obdobná bojová dohoda německými a fran­couzskými horníky. Z rozhodnutí Me­zinárodni konference pracujících důl­ního a hutního průmyslu byl 15. li­stopadu 1950 uspořádán Mezinárodni den boje proti Schumanovu plánu. Také komunistické strany Francie, Německa, Itálie, Velké Britannie, Ho­landska, Belgie a Lucemburska vy­daly prohlášení, že napnou všechny síly, aby rozbily militaristické spo­jenectví magnátů hutního a uhelného průmyslu. Tento mohutný mírový svaz učiní všechno, aby temné zámě­ry dolarových žoků z United States Steel, General Motors a jejich po­­rurských spojenců byly překaženy. I STŘEDISKA ‘ HUTNÍHO PRŮMYSLU ZEMÍ SCHUMAN PLÁNU 1 LUCEMBURSKO LOTRINSKO FRANCIE 'němec OEM. REP. ITÁLIE C 17 - 26. IV. 1951 ROZPOČET JANIČÁRŮ PODÍL VOJEN. VÝDAJŮ V JUGOSLAV. ROZPOČTECH Tito: ,£>al jsem vás za­volat, abychom si pro­mluvili o jisté obchodní záležitosti“. Ludas KalM ,J£aždý státní rozpočet je výrazem vále a citů třídy vládnoucí ve státi. Čísla státních vydáni svědčí o cílech státu,“ řekl nedávno ministr financí Kabeš. Rozpočet titovské Jugoslávie s téměř třemi čtvrtinami výdajů na zbrojení odpovídá fašistickému charakteru bělehradské kliky a jejímu janičárskému posláni ve službách amerických miliardářů. Ve svém sloieni odpovídá plně rozpočtu Trumanovy vlády: skoro tři čtvrtiny jsou věnovány přímo či nepřímo na zbrojeni. Mnohé položky, zejména na špionáž a válečnou propagandu, jsou skryty pod různými „rezervními fondy“, jiné zbrojní položky nebyly do rozpočtu vůbec za­hrnuty. Tito sám prohlásil v projevu, podporujícím návrh rozpočtu ve skupštiné, že „kapitálové investice na výstavbu několika velkých průmyslových a lodních staveb, které budou pracovat pro armádu, nebyly pojaty do rozpočtu". Militarisace země se provádí za spolu­práce amerických odborníků a podle plánů generálů z washington­ského Pentagonu. „Všemožně usilujeme o to, abychom přivedli Jugo­slávii a její armádu na stranu západoevropských zemí. Jugoslávie po­třebuje nás a my potřebujeme ji,“ prohlásil náčelník spojeneckých štábů USA generál Bradley. Hitlerův zbrojmistr Göring se svým heslem „kanóny místo másla" nemohl v Titovi nalézt lepšího dědice svého odkazu. THÄLMANNÚV PŘÍKLAD Vladimír Vlach Německý pracující člověk po obou stranách Labe vede velký zápas o jednotu země a zajištění její mírové budoucnosti. Má v tom zářný vzor v odkazu statečného bojovníka Ernsta Thälmanna. V polovině dubna bylo vzpomí­náno jeho pětašedesátých na­rozenin. Byla to příležitost všim­nout si, jak je Thalmannův od­kaz v dělnické třídě Německa živý, že tato thälmannovská tra­dice sílí a rozviji se, jak se po­stupně uskutečňují Th&lmannovy myšlenky. A také pro nás je Th&lmannovo výročí příležitostí znovu si uvědomit celou váhu pravdy, že „není Němec Jako Ně­mec“. Odkud vyšel Ernst Thälmann? Z masy německého lidu — pří­stavní dělník, kočí, nosič, který musel pracovat, sotva odrostl dětským hrám. Jeho otec, země­dělský dělník, byl znám v Ham­burku jako „soudruh Jan“, vede­ný bismarckovskýml úřady na „černé listině“ jako sociálně de­mokratický agitátor. Mladý Ernst se včlenil do organísovaného děl­nického hnuti se vstupem do za­městnáni. Začal od piky jako drobný odborový funkcionář ve sdruženi dopravních dělníků. Po­znával strukturu odborů a zblíz­ka sledoval politiku odborářské byrokracie, zapadající stále více do reformistických koleji. Sou­časně se učil, chtěl vniknout do velkých a složitých otázek so­ciálních protikladů a vědeckého socialismu, získat skutečný obraz o světě. Z tohoto horlivého studia a stejně horlivé činnosti mezi od­borově organisovanou dělnickou mládeží byl vytržen „voláním cí­sařovým“; byl odveden a do zá­znamu dostal hned poznámku „Člověk bez vlasti“, která prová­zela tehdy organisované sociální demokraty. Byl to současně dů­vod k ponižujícímu šikanování. Ernst, který se mu bránil, pro­seděl v kasárenském vězeni víc než na cvičišti. Tato doba, strávená na vojně, měla pro Thálmannův politický vývoj rozhodný význam. Hned po návratu se stal členem protimili­­taristického kroužku, který na císařské válečné lodi „Karl der Grosse“ agitoval mezi námořní­ky proti válce. Pokračoval v proti­­váleičné agitaci tím více, když se octl na frontě v době první svě­tové války; poznal její hrůzy, ničemnost prušácké komisnosti a tupost celého toho pochodu uni­formovaných mas do hromad­ných hrobů. Mstili se mu za jeho odpor, vsazovali do vězení a po­stavili i před válečný soud. Lieb­­knechtovo mužné vystoupení v říšském sněmu proti dalším jat­kám naplnilo Thälmanna novou silou, leták spartakovců „Úhlavní nepřítel všeho lidu je v naši ze­mi!" mu dal ďalší směrnice k po­litické práci na frontě a všechno to pak dovršil přiklad vítězné Říjnové revoluce v Rusku, která Inspirovala Thälmanna k tomu, aby vyzýval německé vojáky a dělníky obrátit zbraně proti své vlastní buržoasli, chopit se moci a zajistit mír. Masy německého pracujícího li­du byly na přelomu let 1918—19 ochotny bojovat, byla to však zrada sociálně demokratických pravičáckých vůdců, která reakci zachránila Její mocenská posta­vení. Nepomohlo nesrovnatelné hrdinství jednotlivých vůdců Sva­zu spartakovců, protože chyběla v ohni revolučních bojů a zku­šeností ukovaná avantgarda. Pro Thälmanna, který vedl obranu hamburských dělníků proti ban­dám freikorpsů, potomním SS, byla zrada sociálně demokratic­ké pravice a porážka dělnictva velkým ponaučením. Nezůstával nic dlužen svému boji proti mili­taristické, průmyslové a sociální reakci, ale 6oučasně se staral 0 to, aby mladá Komunistická strana Německa sílila organisač* ně, aby byla skutečnou avant­gardou, revolučním předvojem dělnioké třídy. Jeho burcující slo­va nalézala stále větší odezvu v lidových masách a tím více se na něho soustřeďovala současně zloba reakce. V roce 1925 byl Thälmann zvo­len předsedou strany a důsledně pokračoval v její bolševisaci. Ně­mecká dělnická třída našla po Bebelově smrti a zavraždění re­volučních hrdinů Liebknechta a Luxemburgové zase svého vůdce. Uprostřed politického roztříštěni dělnické třídy, za politického bah­na reformismu a ideologické ne­zralosti vybudoval masovou stra­nu na marxistickém vědeckém základě a vychoval tisíce a tisíce statečných bojovníků, kteří se pak v letech hitlerovské zvůle svrchovaně osvědčili jako ryzí vlastenci, demokraté a antifa­­šisté. Ernst Thälmann však ani na okamžik nespouštěl s očí so­ciálně demokratické, křesťanské a bezpartijní dělnictvo, nebylo je­diné řeči, v níž by je neopominul vyzvat k společnému hájení děl­nických zájmů s komunistickými dělníky. Nikdy nebyl unaven vy­zývat k vytvoření jednotné lido­vé protifašistické fronty. Mnoho­krát byla v každodenním hos­podářském a politickém boji vy­tvořena a vždy přinášela úspě­chy a není pochyb o tom, že 1 hitlerismus by byl smeten tak, jako v roce 1920 smetlo sjedno­cené dělnictvo pučlstu Kappa a v roce 1923 Cuna. „Otázka jed­notné fronty proti fašismu — prohlašoval v roce 1932 — je ži­votní otázkou německého prole­tariátu.“ Věděl a znovu a znovu národu říkal: „Hitlerův program znamená válku a tato válka musí přinést Německu katastro­fu; má-li tomu být zabráněno, musí pracující společně postupo­vat proti hitlerismu.“ Thälmann však upozorňoval na nebezpečí hitlerovského fašismu a války i světovou veřejnost a zdůrazňo­val národům Evropy, že Je mož­no toto nebezpečí odvrátit bojo­vou solidaritou pracujících všech zemí. > Němečtí sociálně demokratičtí pravicoví předáci zradili a Hit­ler mohl po jejich zádech s po­žehnáním světové reakce dojít až do říšského kancléřstvl. Na jaře 1933 padl Thälmann do ru­kou hitlerovské bandě. Goebbels křičel o monstreprocesu. Ale ne, včas sl hnědá sebranka roz­myslila soudit Thälmanna, zá­stupce oněch Němců, kteří se nedali podupat holinkami SA a SS. Dobře sl uvědomili, že tak, jak v drážďanském procesu s Di­­mitrovem to bylí oni, kteří bylí před očima světové veřejnosti souzeni, bylo by tomu zase tak v procesu s Thälmannem, za je­hož svobodu znovu pozvedly svůj hlas miliony lidi na celém svě­tě. Proces se nikdy nekonal. Za­zdili Thälmanna do pevnostních kobek, aby jej tu fysicky a du­ševně zničili. V naprosté isolacl, vystaven vší brutalitě gestapác­­kých násilníků, odkázán sám na sebe, pevně vzdoroval, byl pevně přesvědčen o hanebném krachu hitlerismu. Když mu Hitlerův kriminální rada Opitz dokazoval, že Sovětský svaz se musí zhrou­tit, Thälmann jej rázně odbyl: „Sovětský svaz trvá již 20 let. Třetí říše tak dlouho nevydrží!" A když mu později řekli, že Hit­ler napadl Sovětský svaz, odpo­věděl jim bez váhání: „Stalin zlomí Hitlerovi vaz!" Ernst Thälmann se nedožil to­hoto okamžiku. Po 11 a půl roce žalařováni, po stalingradské po­rážce hitlerovských armád, jej Himmlerovi vrahové připravili v Buchenwaldu o život Báli se Thälmanna tak, že I Jeho tělo dali spálit. Nemohli však zabit to, co za desítky let své politické a odborářské práce vytvořil, ne­mohli spálit jeho památku v mys­lí všech poctivých Němců a sta­milionů lidí celého světa. Jeho dílo roste dál ze živné půdy thäi­­mannovské tradice, žije Sjedno­cená socialistická strana Němec­ka, žijí masové organisace jed­notných odborů, žije vůle po mí­ru, po sociálním pokroku. Odkaz Ernsta Thälmanna ve skutek proměněn bude! Ernst Thälmann

Next